Předseda (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Špaček.
Posl. Špaček: Vývody posledního řečníka, vůdce nesocialistických Němců, p. kol. dr. Lodgmana jistě by mne lákaly k tomu, abych opustil připravenou osnovu své reci a pustil se, jako on učinil vůči německým soc. demokratům, do polemiky s ním. Ale myslím, že bude lépe, když tak neučiním a když na některé jeho vývody odpovím jen při svých vývodech jaksi in margine. Řeknu jen úvodem, že jeho krásná slova o sebeurčení národů, o demokracii, o způsobu lepšího uspořádání mezinárodních politických poměrů v Evropě nemohou na nás vůbec učiniti podstatného dojmu, a to proto, poněvadž je přednáší vyznavač toho politického směru a příslušník těch politických kruhů, které, dokud byly u moci, hlásaly právě opak, hlásaly tento opak zrovna proti snahám o sebeurčení, proti našim snahám demokratickým a proti naší vůli a naší snaze o národní osamostatnění.
Vypadá to jistě trochu kuriosně, když nyní, když se nepodařily dobývačné plány Němectva, když se nepodařilo sjednotiti pro německou rozpínavost kapitalistickou ona ohromná teritoria cizích národů, když nyní právě representant toho politického názoru dr. Lodgman horuje, aby nás stát programem své státní idee učinil právo sebeurčení a ten náležitý zřetel ke kulturním a sociálním právům národních menšin, které teprve násilné potlačení německé panovačnosti v této válce stvořilo, když se dovolává principů Wilsonových, representant politických německých ideí, které vyvolaly světovou válku a které byly zahubeny jen zánikem říše Německé a vítězstvím programu Wilsonova.
Tolik úvodem. Nyní k tomu, o čem chci mluviti.
Slavná sněmovno! Zdá se mi, že rozpočtová debata každoročně měla by v našem státě a našem parlamentu býti jakousi generální zpovědí všech nás a jmenovitě generální zpovědí stran, které tvoří vládu, tudíž v daném případě nyní stran, které jsou nyní v koaliční naší vládě.
Dovolím si jen část této generální zpovědi za svoji stranu přednésti. Předně jistě si uvědomujeme, že je naší povinností nyní, když jsme se stali politicky samostatným národem a když jsme se stali současně členem velikého společenství národů, uvažovati o naší situaci národní, politické a hospodářské vždycky předně se stanoviska našich poměrů zahraničních. Právě nyní při této debatě rozpočtové ovšem tím více k tomu svádějí bezprostřední události, které jsme v posledních 14 dnech překonali a o nichž mluvil právě velmi obšírně ve svém včerejším prohlášení pan ministerský předseda a zahraniční ministr. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.)
Mohu jistě říci jménem naší strany, že energické tvrdé odhodlání, které naše vláda ministerský předseda a ministr zahraniční v otázce restaurace Habsburků zahájil a energicky vedl, naprosto schvalujeme a že jsme přesvědčeni zrovna tak jako on, že právě ochota a pohotovost sáhnouti k nejostřejším opatřením, které každému suverennímu státu příslušejí, jistě způsobila rychlé řešení této krise zrovna zvláště v náš prospěch. Je to veliký úspěch naší mezinárodní politiky a tento úspěch jistě bude míti veliký význam pro další zevní i vnitrní konsolidaci našeho státu, pro úctu k němu v cizině a zvýšení respektu k němu v našich vlastních řadách. Musím ovšem na rozdíl od pana ministra zahraničí konstatovat jménem naší strany také, že nepřikládám dobrý výsledek této akce zrovna absolutní, ideální a krásné součinnosti všech národností tohoto státu. Dovolím si při této příležitosti poznamenati, že ne bylo vhodný" aby pan ministr zahraničí a ministerský předseda dr. Beneš mluvil pouze o národnostech, myslím, že by bylo správnější, aby mluvil o politickém státotvorném národě tohoto státu a ostatních národnostech menšinových podle nomenklatury, kterou stanoví mírové smlouvy. (Výborně!) Myslím však, že zdárný úspěch této jeho akce rozhodně nelze přičítati k zásluze také ostatních národností našeho státu kromě hlavního národa státotvorného, a myslím, že by bylo opravdu zbytečno, abychom teprve z úst německých řečníků musili slyšeti skepsi o tomto výroku. Myslím, že by bylo lépe, kdybychom se takových sebeklamů vždycky vyvarovali.
Ctěné dámy a pánové! Tento stát nevznikl vůlí všech národností tohoto státu, ba naopak vznikl proti vůli a proti snaze určité části jich. On vznikl jakožto stát Československý, jako republika Československá státní vůlí, resp. pohotovostí k obětem všeho druhu jen národa Československého, (Výborně!) a jen jeho vůlí a jen jeho pohotovostí může se skutečně udržeti. (Výborně!) Byla to první zkouška naší státní samostatnosti, nehledíme-li k částečné a neúspěšně podniknuté naší zkoušce za vpádu maďarských bolševiků na Slovensko v r. 1919, byla to první zkouška naší opravdové státotvornosti a čekali jsme na ni jistě všichni stejně jako ostatní svět. Tuto zkoušku jsme však vyhráli sami a ne s ostatními národnostmi tohoto státu. Myslím, že by bylo dobře mluviti velmi jasně a nedávati možnosti pánům z německé strany, aby část toho úspěchu reklamovali pro sebe a aby hned chtěli tento částečný prý úspěch svůj dobře a výhodně prodati, jak jsem to z řeči zde přednesené slyšel. Je jisto, že za tento úspěch neděkujeme jen sami sobě, nýbrž také přátelské, účinné pomoci svých bývalých z doby revoluce i nynějších velkých spojenců sdružených ve Velké dohodě. Víme dobře, že jmenovitě Francie, kterou můžeme opravdu nazvati vždy věrnou, nám po této stránce a v této věci stála úplně po boku, a jistě jsme jí za to plně vděčni. Zůstaneme jistě právě po této zkoušce přátelství velkých spojenců věrným, oddaným stoupencem spolku, který vznikl současně s narozením tohoto státu, ale myslím, že nám nebude zazlíváno, řeknu-li, že si nepředstavujeme nijak a za žádných okolností toto své spojenectví vůči nám sub specie nějakého protektorátu ať kohokoliv nebo jednoho člena této dohody a že bychom si nepřáli, aby kterýkoliv z těchto našich spojenců zároveň vůči nám provozoval politiku nějakých tak zvaných zájmů sférových. (Výborně!) Pan ministr zahraničí a min. předseda ve svém exposé zmínil se, resp. uváděl jednotlivé naše zahraniční poměry k různým státům střední Evropy a ostatního světa. Mluvil předně o poměru k Německu. Podpisujeme úplně jeho ochotu a vůli vytvořiti tento poměr co nejpřátelštější, co nejsousedštější, ale ovšem i zde se neklameme a víme, že tento poměr bude tím solidnější, čím solidnější bude nás stát a čím pevněji bude v tomto státě i státními prostředky organisována státotvorná vůle našeho národa československého. (Výborně!) Nezapomeneme při tom určování našeho poměru k Němcům na to, že i vůči němu máme povinnost jako slovanský národ dnes samostatný uplatniti mírové smlouvy potud, pokud nám dávají právo domáhati se snesitelného, lidsky důstojného a národně důstojného života těch méně šťastných národů slovanských, kteří dosud v Německu zůstali. Specielně musíme se snažiti o to, aby i bratrská větev lužická nezůstala bez ochrany, (Výborně! Potlesk.) zároveň tak jako máme ještě další a samozřejmou povinnost starati se o naše bratry, kteří zůstali v Maďarsku, o bratry Slováky. (Výborně!)
Náš poměr k Německu jistě naší účastí nebo neúčastí na otázce rozhodnutí o Horním Slezsku nemůže znatelně nijak trpěti. Pan ministr konstatoval výslovně, že my jsme Horní Slezsko nedělili, ba že dokonce ani naši experti se o hranicích nevyslovili. Ale mluvilo-li se již v této sněmovně o Horním Slezsku, zdůraznil bych po své povinnosti jedno, že by bylo právě zkouškou přátelského poměru Německa k našemu státu, kdyby se naše vláda pokusila způsobem dohody, žádným násilím, získati pro nás stát ještě ty zbytky našeho národního tělesa, které dodnes zůstaly v Německu a které tam zůstaly jen nedopatřením, nebo nedostatečným porozuměním pro naši národnostní - řekl bych - arrondaci v mírových konferencích versailleských, (Výborně!) tedy získati našemu státu ještě těch asi 15 moravských obcí na Ratibořsku, Hlučínsku a v Kladsku, které zůstaly v Německu. Nebyl by to problém, kdyby opravdu nás přátelský poměr k Německu a přátelský poměr Německa k nám byl takový, jak o něm mluvil pan ministerský předseda a jak si ho jistě přejeme míti; běželo by tu o výměnu a tato výměna by dokázala toto přátelství lépe než co jiného.
Pan ministerský předseda velmi vřele se zmínil o našem nynějším poměru k Polsku. A já právě jako příslušník kraje, který nepříznivý poměr k Polsku musel těžce prodělávati, jako příslušník Těšínska konstatuji urbi et orbi, že mám radost z toho, že náš poměr k Polsku byl upraven způsobem, který připouští snad klidné soužití obou bratrských národů v budoucnosti. Dosavadní stav nebyl jenom nepříjemným pro rozhodující kruhy v Praze, on byl daleko nepříjemnější pro nás tam, jak říkají Poláci, na kresách. Všechny ty dynamitové atentáty, směřující proti majetku i proti zdraví a životům našich národních příslušníků, budou snad nyní po zásluze již patřiti těžké a trpké historii. Ale, drazí přátelé, myslím, že tento nás přátelský poměr česko-polský nesmí býti založen na žádné jednostranné oběti. (Výborně!) Velmi rád a s povděkem konstatuji, že pan min. předseda výslovně zdůraznil, že smlouva českopolská znamená vzájemné uznání hranic obou států. To jest, ve slovech těchto vidíme, jmenovitě my, příslušníci Těšínska, zjevné a jasné konstatování okolností, že na Těšínsko, jak ho nyní třeba v torse máme, již nám nebude nikdo sahati a že nám nikým stejně nebude saháno na to, co nám zbylo v Tatrách, jmenovitě v Javořině. Lituji, že ve smlouvě česko-polské byla postavena jakási paralela mezi naším desinteressement na východní Haliči a mezi polským desinteressement na našem Slovensku. Myslím, že tento paralelismus není šťastně volen, poněvadž Slovensko nebylo ani snad na chvilku a nebude nikdy pochybnou součástí našeho státu. Slováci se k nám připojili, resp. tento stát československý s námi utvořili vlastní vůlí těch svých lidí, kteří s námi zasedali v revolučním Národním shromáždění, a jejich vůli v tomto Národním shromáždění projevenou potvrdili jejich rodáci novou volbou jich do tohoto sboru. Nelze ovšem totéž říci o východní Haliči. Nemám tedy tuto paralelu za šťastnou, nemám ji za šťastnou také z toho důvodu, poněvadž toto naše desinteressement na východní Haliči právě v této paralele vyslovené nezůstane jenom událostí, po případě výrokem dneska, bude nám eventuelně v budoucnosti připomenuto a může nám býti připomenuto způsobem, který nás jistě nebude těšiti a který by event. mohl ohroziti naše vitální zájmy státní v budoucnosti. Budou nám toto prohlášení našeho desinteressement zazlívati nejen Ukrajinci, ale jmenovitě v budoucnosti i Rusové, představitelé toho nového Ruska, o němž všichni věříme, že na ssutinách nynější tyranie bolševické znovu povstane. Vzpomeňte laskavě manifestu, kterým byla zahájena světová válka na straně ruské, a vzpomeňte si manifestu ruského velkoknížete Mikuláše Mikulášoviče, který za cíl této války vnucené Rusku vyslovil nezbytnost připojení k Rusi odtržených dosud od ní krajů, nynější východní Haliče. A víme z vlastní zkušenosti, že tento kraj Rusové vždycky pokládali za svoje Elsas-Lotrinsko a že i v nejhorších dobách války nechtěli připustiti, že by bylo možno učiniti separátní mír bez inkorporace tohoto území do bývalého velikého Ruska. Víme dobře a právě s touto otázkou možno spojiti to, co nyní říkám, že veškeré smlouvy a veškerá ta přátelská ujednání, která máme s ostatními státy evropskými i sousedy svými, ať bývalými přáteli nebo nepřáteli, jistě mají přece jen poněkud provisorní povahu potud, pokud nemohou býti doplněny řádnými smlouvami s velikým státem, který na východě Evropy byl a jistě po čase také bude. K tomuto příštímu Rusku máme ovšem povinnosti už také nyní, máme je vůči representantům toho budoucího Ruska, kteří se nacházejí na naší půdě, v této republice, vůči ruským uprchlíkům před bolševickou tyranií. A já bych si přál, aby ministerstvo zahraničí ze všech sil se přičinilo o to, aby osud těchto uprchlíků u nás byl ulehčen, aby tím způsobem bylo částečně Rusku zaplaceno to, co nám dalo, když my jsme byli jeho hosty, a aby při tom dbalo co nejpřísněji neutrality vůči vnitrním politickým tendencím v této ruské emigraci a aby - řeknu to otevřeně nepodporovalo snad jednostraně ten politický směr, který má velikou vinu, že v Rusku to tak daleko došlo, a který nazýváme jedním slovem "kerenštinou". (Výborně!)
Naše vnitřní politika také při této mobilisaci a při těch zápletkách vůči Habsburkům prokázala určité zjevy, které nám jistě musí státi před očima. Jak jsem již řekl, byla prokázána státotvornost našeho národa, třeba ne bezvýjimečně, poněvadž jistě si nebudeme vykládati, že bezvýjimečně každý Čech a Slovák vykonal svoji povinnost. Víme také, z jakých důvodů někteří lidé se zdráhali ji vykonati. Přiznávám, že tu působil bezprostřední ještě dojem z veliké války sotva překonané, ale, drazí přátelé, právě němečtí občané tohoto státu i přes fakta konstatovaná ministrem zahraničí a národní obrany, neprokázali toho nadšení, které by se snad mělo platiti něčím zvláštním nad míru mírových smluv a našich ústavních zákonů, neprokázali svým jednáním v Kraslicích, Rumburku, ve Warnsdorfě desercí části povinných branců zvláštní lásky k tomuto státu. A můžeme to i veřejně říci a říkám to právě já jako příslušník strany, které se říká nacionalistická, proto, aby bylo zjevno, jak jsem řekl v úvodě, že jen na našich lidech, na příslušnících našeho národa můžeme budovati solidní trvání této republiky. A pokud příslušníci jiných národností vykonali svoji občanskou povinnost, tu pravím otevřeně, nechtěje býti nějakým idealistou, který si - odpusťte mi ten triviální výraz - maluje straky na vrbě, že jistě tu na ně působilo daleko více ustanovení zákona, pohrůžka, jeho donucení a následky, které by byli měli pro neuposlechnutí, než dobrá vůle jejich, po případě lahodné pozvání a dobrá vůle naše.
Nelze tudíž s tím, co vykonali, činiti žádných obchodů a žádných nových jednání. Myslím, že nejlepším měřítkem po případě nejlepším podkladem rádné úpravy našeho poměru k příslušníkům národních menšin ve státě Československém, jmenovitě k Němcům a Maďarům, zůstane vždycky jen zákonná ústava a zákony všech ostatních druhů. Jistě, vzácní přátelé, je dnes velmi těžko získávati Němce a Maďary pro nás. Doufám, že po čase bude to spíše možno, a to tenkrát, až tato generace, vychovaná v názorech německého velikášství a německé "Übermenschlichkeit" tu nebude až budeme moci prostřednictvím své objektivní výchovy, kterou snad budeme moci ve školách uplatniti, říci, že není rozdílu mezi Němcem a Čechem potud, ze by Čech nebo Němec měl nárok, aby se pokládal za něco vyššího Ve skutečnosti snad teprve příští pokolení německé bude možno získati státní myšlence našeho státu, s dnešním pokolením, jak vidíte také z řeči pana Lodgmana, naše vláda počítati již nemůže.
Je zajímavo, že representanti Němců ve všech svých vývodech, které dosud uvedli, jenom zase - prostě řečeno - rekriminují, kritisují způsobem ovšem nekorektním, řeknu přímo: nadávají na tento stát, posmívají se mu, posmívají se všem jeho institucím, posmívají se způsobu jeho státní politiky, mluví o něm vůči nám jako "Ihr Staat", jako "der Čechische Staat", sami se ohrazují, aby jej nazvali svým státem, mluví o něm způsobem, o kterém se domnívají, že jest duchaplný, jak učinil pan dr. Lodgman, když per parenthesim "Türkei" nazýval jej "Čechei" atd. Pánové by mohli býti velmi lehce usazeni, kdybychom užili vůči nim téhož názvu, který se dává velice lehce, kdybychom v tomtéž tónu, jako oni, nazývali je "Schwaben". Pánové počítají stále s tím, že my, většina československá tohoto státu, a vláda jeho, přijdeme k Němcům s nějakými nabídkami, ač neříkají, co vlastně chtějí. Všeobecně ovšem víme, co chtějí; chtějí odtržení zněmčených krajů našeho státu a připojení jich k sousednímu Německu. Víme, že to není možná pro nás koncedovati, a to z důvodů národních, poněvadž tam jsou ještě poslední zbytky původního českého obyvatelstva, ale také ani z důvodů hospodářských, z důvodů zeměpisných, z důvodů strategických, komunikačních atd. Na tomto podkladě se ovšem nedohodneme. Jestliže Němci si takto představují sebeurčení, není pro nás možno, pokud reflektujeme na jistou hospodářskou soběstačnost tohoto státu, abychom na toto řešení německé přistoupili. Také Němci sami nebudou chtíti nám koncedovati, a tudíž jsem stále skeptikem o možnosti vrovnání s Němci.
Jest snad chybou, že jsme si nereservovali jakési kompensace pro jejich budoucí nároky. Dali jsme jim od počátku ve své ústavě, přijaté revolučním Národním shromážděním, všechno, co by jiné národní menšiny v jiných státech těžce musily teprve vymáhati, dali jsme jim daleko více, nežli jsme sami měli, ne jakožto národní menšina, nýbrž jako politický, do jisté míry samostatný národ v bývalém Rakousku. Ústavou svou dali jsme jim nesrovnatelně silnější důkaz svého demokratického smýšlení, svého moderního nazírání, vzdali jsme se přímo všeho, co bychom jim mohli snad později nabídnouti jako eventuelní kompensace. (Posl. dr. Matoušek: Mají víc poslanců, než jim podle počtu obyvatelů patří!) Ale ustupovati dále bylo by národní, politickou a státní sebevraždou. Nechceme a nemůžeme nikdy strpěti, aby naše republika prohlášena byla oficielně naším usnesením zákonným za nějaké nové Rakousko, nemůžeme přistoupiti na tyto revindikace německé proto, že naše republika je docela jiným způsobem složena, nežli bývalo staré Rakousko. To byl stát národnostní v pravém slova smyslu, poněvadž žádný národ v něm netvořil nadpoloviční většinu obyvatelstva, všechny národy v něm byly menšinami, byl to prostě národnostní konglomerát. U nás tou tak není. Tato republika není československou jenom pojmenováním, nýbrž ona je československou proto, že ji z větší části stvořil a tvoří národ československý. Není tudíž možno ani koncedovati Němcům nějakou změnu jednacího rádu této sněmovny, jak již nesmělý pokus v tomto směru byl učiněn včera; jistě mohu jménem své strany prohlásiti, že přílišnou podlízavostí, jak to bylo učiněno vůči Němcům, ocitáme se na nakloněné plose, která by nás přivedla k národní a politické abdikaci a capitis deminutio. Jestliže si pánové stěžují, že ve schůzích tohoto zákonodárného sboru a ve schůzích výborů nemohou sledovati jednání, zdá se, že sama skutečnost je přesvědčuje o opaku. Oni rozumějí zrovna tak dobře tomu, co se zde přednáší, jako my. A za doby, když oni měli v rukou možnost vytvářeti ústavu, jestliže pro nás bylo možné, účelné a snadné poměrně naučiti se německy, tedy to není také nepřekonatelnou obtíží pro Němce, naučiti se česky a sledovati české vývody většiny tohoto Národního shromáždění. Jinak bych musil říci, že by si Němci dali velmi špatné vysvědčení o své kulturní vyvýšenosti, kdyby nemohli dokázati to, co ten "minderwärtig" český národ dokázal, naučiv se reci národa panujícího. Nás poměr k Němcům musí býti založen skutečně a ryze jen na objektivní spravedlnosti. My však nebudeme jí rozuměti, jak jí rozumějí Němci. To, co pro nás a ostatní svět - jak to vláda dokázala - jest spravedlnost, to je pro Němce křivda, poněvadž tato spravedlnost zmenšuje jejich touhu po nadvládě a panovačnosti. Myslím, že chybujeme také potud, pokud vůči německým rekriminacím stavíme se jen do posic obranných. (Výborně!) Mně se zdá, že by bylo povinností jmenovitě naší strany, přejíti docela otevřeně a neskrývavě zrovna přímo řeknu k útoku.
Pánové a dámy! Vy víte, jestliže pořád Němci a Maďaři vyslovují nespokojenost s touto republikou, se způsobem úpravy jejích veřejných poměrů, že zrovna tak nesčetné hlasy vyslovují nespokojenost projevy vůči úpravě veřejných poměrů v našem státě, jmenovitě vůči úpravě poměrů národních a jazykových, také na straně naší české. Velmi mnoho hlasů slyšíte, které prozrazují veliké rozčarování a které říkají, že jsme si svou národní samostatnost jmenovitě po stránce jazykově představovali zcela jinak, nežli jak dnes vypadá. Velmi mnoho lidí stále a oprávněně ve jménu objektivní spravedlnosti vytýká, jak je německé školství daleko lépe postaveno, zrovna tak, jak tomu bylo za Rakouska, jak nejsou odčiněny křivdy, které jmenovitě ve výchově školní byly na nás spáchány, jak trvá nadpráví Němců za Rakouska koncedované, jak nemáme vůle a chuti rušiti toto nadpráví, ač bychom to měli udělati ve jménu té objektivní spravedlnosti.
Pánové, řeknu také otevřeně, že průměrně větší kvota německých skol a jmenovitě německých tříd v naší republice vůči školám českým není založena jenom na poctu Němců, není založena na těch privilegiích, přinesených z Rakouska, na lepším vybudování německého školství v tomto státě, nýbrž je založena také na skoro generelním, řekl bych, dobrovolném připojování se našeho židovstva k němectvu. Pánové, já úplně dovedu pochopiti ať židovský zionismus, ať židovské snahy asimilační, ale nemohu pochopiti a musím odsouditi zjev, který nás jmenovitě na Moravě, ve Slezsku a také na Slovensku dusí, to jest, že v prostředí ryze českém a ryze slovenském židovstvo znamená německou, případně maďarskou národní tvrz a baštu. A jestliže toto židovstvo rozmnožuje tu zdánlivou odůvodněnost německých požadavků ve školství a odůvodněnost většího poctu anebo lepšího ustálení německého školství, odůvodňuje početnost německého židovstva rozmnožení židovských příslušníků a zvláště v krajích většinou českých nebo slovenských, zdá se mi, že by bylo naprosto spravedlivo a slušno pro československou vládu, aby tuto anomalii odstranila. Jestliže konstatuje referent ministerstva školství v rozpočtové debatě, že my u nás máme pořád na třídách o 6 a 8 žáků více než Němci, jestliže konstatuje zcela oficielně, že by se musilo 7 středních skol německých zrušiti, kdyby byly z německých středních ústavů vyloučeni cizí státní příslušníci, zase hlavně původu židovského, na př. u nás v Holiči, jestliže konstatuji, že německé dvě techniky, brněnská a pražská, mají zrovna polovinu posluchačů, kolik dvě české techniky, brněnská a pražská, jestliže pak konstatuji, že mezi těmi posluchači německé techniky brněnské je 60% cizích příslušníků státních, po případě židů, a jestliže je konstatováno - a každý může konstatovati sám pro sebe ze všichni tito naši židé dobře a dokonale vládnou jazykem českým právě proto, že pocházejí z krajů, ve kterých je čeština obvyklým jazykem, pro ně nezbytným, nezdá se spravedlivá naše žádost, aby poměrům přiměřeně, ve smyslu našeho hesla šetřiti, byly německé školy zredukovány, požadavkem násilným a nespravedlivým.
V těchto dnech, drazí přátelé, zavdal článek jednoho clena naší mladé generace podnět k diskusím o tom, jak jest oprávněn a jaký má základ filosofický nacionalismus a jaké mravní odůvodnění můžeme uvésti pro naši státní samostatnost. Já otevřeně prohlašuji, že svůj nacionalismus nemáme za nic špatného, za nic přežilého, za nic násilného, za nic nekulturního, za nic barbarského. Prohlašuji otevřeně, že nás nacionalismus jest filosofickým positivismem a že naše mravní odůvodnění tohoto státu založeno je v duchu našich dějin, naší kultury, který můžeme stopovati od Husa až po Masaryka. Nás nacionalismus má nárok na to, aby nebyl pokládán za nějaký šovinismus ve smyslu momsenovské teorie. Náš nacionalismus je něco, co můžeme klidně při jmouti jakožto projev opravdového, do myšleného lidství, náš nacionalismus je humanitní nacionalismus. Jestliže ve jménu tohoto nacionalismu žádáme odstranění na nás páchaných křivd, zbývajících v naší republice z doby krutého nadpráví, není to žádný šovinismus a nic, za co bychom se jako lidé, kteří chtějí býti lidmi v tom pravém smyslu, mohli styděti.
Vzácní přátelé! Pravím-li, že nás stát bude se moci vždy opříti v dobách těžkých i normálních jen o nás, národ státotvorný, Čechy a Slováky, znamená to, že musíme pracovati o národní revindikaci, znamená to, že nemůžeme bez protestu trpěti poměry ve školství, že stejně nemůžeme bez protestu právě při politické debatě rozpočtové snášeti okolnost, že na př. ještě dnes, po třech letech trvání naší republiky, jest mnoho a mnoho úřadů v této republice, kde se nemůže nejen obyčejný člověk, když již to mám tak kvalifikovati, ale ani poslanec, o němž přece ten úředník ví, že toho eventuelně použije s této tribuny, česky dorozuměti. Mně se stalo na berní správě v Opavě, že mně vrchní finanční rada na můj dotaz při mé interpelaci celkem dosti klidně řekl: "Entschuldigen Sie, Herr Abgeordneter, aber ich kann Sie nicht bedienen in tschechischer Sprache, ich kann nicht böhmisch!" A při tom si Němci stále naříkají, jak jsou u nás utlačování, jak je vyháníme z úřadů a vůči nim surově postupujeme, a rozšiřují to svými žurnály a účastí na mezinárodních konferencích jako doklad našeho barbarství a našeho násilnictví v cizině a při tom ovšem pracují proti tomu, že snažíme se, pokud je to možno, a prostředky, které jsou nám po ruce, tuto lez, křivdu a nespravedlivost ve světě šířených tendencí německých svojí propagandou potlačovati. Vyslovuji uznání ministerstvům, ať už ministerstvu zahraničí, soc. péče, ať ministerskému presidiu, za to, co proti této německé propagandě a těm německým tendencím v této věci podnikají. Tato tendence ministerstev je nejen poctivá a správná, ale jest a musí býti důsledkem úcty naší vůči sobě samým, resp. vůči našemu vlastnímu státu.
Myslím, přecházeje k naší vnitrní politice, že můžeme vysloviti povděk nad tím, že naše vnitrní politické poměry uklidnily se na tolik, že bylo možno utvořiti zase takou vládu, ve které jest velká většina velkých stran českých a slovenských sjednocených, a musím míti radost z toho, že se ve čtvrtém roce republiky vracíme ke stavu, ve kterém jsme svoji republiku začali. Mám radost jistě z toho také proto, poněvadž v tom vidím návrat k rozumu, a každý z nás racionalistů musí míti radost, když rozum vítězí. Vidíme v návratu k této národní koalici také vítězství rozumu nad marxistickým chiliasmem, který ohrožoval před nedávnem ještě trvání naší republiky. Já vidím v této všenárodní koalici projev toho, o čem říká Angličan a Američan common sense, zdravý pocit, resp. smysl družnosti, a přináší to jen tento common sense a jen tento common sense nás Čechů a Slovanů, může tuto republiku udržeti. Mám jmenovitě radost z toho, že přestalo protičeské štvaní ať oficielně nebo neoficielně podporované na Slovensku. Slováci si jistě dobře uvědomují, i když se necítí údem jednoho těla s námi, když se pokládají za samostatný národ slovenský, že jsou nám přece jen nejbližší a že přece jejich svoboda jde ruku v ruce se svobodou naší, a že bez vzájemného pochopení není svobody ani jedné ani druhé. Mám radost z toho, že si jmenovitě uvědomují, co znamená pro Slovensko jednota tohoto státu finančně, a bylo to hlavně viděti při projednávání našeho rozpočtu v rozpočtovém výboru. Já myslím, že utvoření této koaliční vlády a poznání nezbytnosti, abychom se opírali jeden o druhého všichni, kteří tuto republiku milujeme, musí míti za následek opravdové posílení vůle jak k státní autoritě, tak ve správním organismu našeho státu, ve vládě samé a ve všech úřadech jí podřízených. Jestliže se dnes mnoho mluví o tom, že my, chtějíce býti opravdu republikou demokratickou, nepropouštíme zločinců z kriminálů, nebo pokusy zločinů, šířených tiskem, odmítáme vládní mocí, konfiskacemi potlačujíce je, zdá se mi, že taková rekriminace vůči nám nemusí nás rozčilovati. Stát je něco, co jest nad námi a nad naší eventuelně dobrou vůlí nebo laskavostí, stát, chce-li býti státem a chce-li býti respektován všemi, kteří ho mají rádi, musí v případě zločinném, v případě zákonem za zločin kvalifikovaném, pohroziti donucovací mocí a podniknouti vše, aby byl pořádek. Bez tohoto objektivního znaku státní svrchovanost není stálou, a to jest to, co nazývám rozumnou, energickou, pevně budovanou státní správou. Ta musí jmenovitě býti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a v těch územích naší re publiky, vůbec tam, kde snahy, směřující k rozrušení tohoto státu, směřující tudíž proti vůli většiny obyvatelstva tohoto státu, nabývají půdy a bez zakročení vládní moci mohly by býti trvání republiky nebezpečny. Jmenovitě pokud běží o Podkarpatskou Rus, přál bych si, aby tam vládní správa byla nejen energická, ale i poctivě slovanská. I ta Podkarpatská Rus, drazí přátelé, bude nám někdy předložena při zkoušce našeho slovanství. Vzpomínají si jistě mnozí, kteří byli v Rusku, jak Rusko tuto Podkarpatskou Rus pokládalo za terra irredenta, jak tudíž musí příslušníci ruského národa, kteří nám tolik pomohli jmenovitě na začátku světové války, trpce pociťovati, když dnes v této Podkarpatské Rusi násilím, nerozumem nebo tolerancí našich správních úřadů dovolují se agitace, směrující proti ruskému národu, ať na poli jazykovém nebo na poli církevním. Přáli bychom si, aby to přestalo.