Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: inž. Botto, Buříval, dr. Czech a dr. Hruban.
Zapisovatelé: J. Marek, dr. Spina.
190 poslanců podle presenční listiny.
Zástupci vlády: min. předseda dr. Beneš; ministři dr. Dérer, Habrman, Staněk, Tučný, Udržal.
Z kanceláře sněmovní: sněmovní
tajemník dr. Říha; jeho zástupci Nebuška a dr. Mikyška.
Předseda (zvoní): Zahajuji 112. schůzi poslanecké sněmovny.
Dovolenou na dnešní schůzi udělil jsem posl. Schweichhartovi pro neodkladné záležitosti.
Nemocí na tento týden omlouvá se posl. Mašek.
Byly provedeny některé změny
ve výborech. Žádám o jejich sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Klub poslanců čsl. národní demokracie vyslal do dnešní schůze výboru sociálně-politického posl. inž. Bečku za posl. dr. Lukavského.
Klub posl. čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské vyslal do dnešní schůze výboru rozpočtového posl. Mlčocha za posl. Horáka.
Klub posl. republikánské strany čsl. venkova vyslal na dnešní schůzi výboru rozpočtového posl. dr. Klimo za posl. dr. Medveckého.
Klub poslanců der deutsch. soz.-dem.
Arbeiterpartei vyslal do dnešní schůze výboru ústavně-právního
posl. dr. Holitschera za posl. Heegera.
Předseda: Presidium volebního soudu přípisem ze dne 19. prosince 1921, č. j. 186/21, oznámilo enunciát nálezu volebního soudu ze dne 17. t. m., podle něhož posl. Vladimír Drobný pozbyl mandátu a na mandát takto uprázdněny nastupuje náhradník Josef Pšenička, legionář, z téže kandidátní listiny téhož volebního kraje, ve kterém kandidoval Vladimír Drobný, jehož mandát se uprázdnil.
Ministr vnitra sdělil přípisem ze dne 19. prosince 1921, čís. 97.528/7-1921 v téže věci, že na základě nálezu volebního soudu ministerstvo vnitra vydalo ověřující list poslanecky Josefu Pšeničkovi, bývalému legionáři, nyní úředníku administrace "Českého Slova" v Praze.
Pan posl. Pšenička vykonal předběžné formality, předepsané v §u 6 jedn. řádu, a dostavil se do této schůze k vykonání slibu.
Žádám proto pana tajemníka, aby
přečetl předepsanou formuli slibu, a pana poslance žádám, aby
přistoupil ke mně na tribunu a slovem "slibuji" a podáním
ruky vykonal slib.
Zástupce sněm. tajemníka Nebuška (čte):
Slibuji, že budu věren republice
Československé a ze budu zachovávati zákony a mandát svůj zastávati
podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Posl. Pšenička (podávaje
předsedovi ruku): Slibuji.
Předseda: Předseda
vlády sdělil sem přípisy ze dne 13. prosince 1921, že vláda odvolává
některé předlohy. Žádám o jejich sdělení.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Přípisem ze dne 13. prosince 1921, č. j. 34.750/21 m. r., vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňují předpisy o 8hodinné době pracovní (tisk 2060);
přípisem ze dne 13. prosince 1921, č. j. 34.751/21 m. r., vládní návrh zákona o jednotné organisaci základů polohopisných prací geometrických, t. zv. geodetických triangulací na území republiky Československé (tisk 447);
přípisem ze dne 13. prosince 1921, č. j. 34.752/21 m. r., vládní návrh zákona, jímž se doplňuje zákon ze dne 24. června 1920,
č. 417 Sb. z. a n., o čtvrté státní půjčce republiky Československé a o účasti majitelů rakouských a uherských válečných půjček na její upisování, který předložen byl k projednání senátu;
přípisem ze dne 13. prosince 1921,
č. j. 34.807/21 m. r., vládní návrh zákona o prodloužení zmocnění
obcí a společných bytových úřadů ku provádění zákona o zabírání
bytů obcemi ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n. (tisk 2368
a 2814).
Předseda: Došly
návrhy.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Návrh posl. Zierhuta a druhů:
1. na zřízení odvodních úřadů pozemkového úřadu,
2. na provedení pozemkové reformy,
3. aby se zabraný lesní majetek
přiděloval především obcím a samosprávným okresům.
Předseda: Došly
dotazy.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Dotaz posl. Rýpara, Janalíka a druhů ministru financí, jak daleko pokročilo jednání o zařazování polí do platebních kategorií podle nadmořské výše.
Dotaz posl. Rýpara a druhů ministru vnitra, zda jest ochoten dáti vyšetřiti a zameziti nesprávnosti čs. farního úřadu při uzavírání sňatků v Rychvaldě na Těšínsku.
Dotaz posl. Rýpara a druhů ministru železnic o nesprávném zadání nádražní restaurace ve Studénce ředitelstvím státních drah v Olomouci.
Dotaz posl. Rýpara a druhů ministru školství a nár. osvěty, zda jest ochoten zakročiti, aby v Albrechtičkách, okres Nový Jičín na Moravě, dostalo se čs. straně lidové zastoupení v místním školním výboru.
Dotaz posl. Koudelky ministru
školství a nár. osvěty o vyplácení nestejného čestného a stravného
členům okresních školních výborů.
Předseda: Počátkem
dnešní schůze byly tiskem rozdány zprávy.
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Tisk 3289. Zpráva výboru rozpočtového a sociálně-politického o vládním návrhu zákona (tisk 3264), kterým se upravuje vyplácení drahotní přirážky k důchodům válečných poškozenců na rok 1922.
Tisk 3291. Zpráva sociálně-politického a rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona (tisk 3265), kterým se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., o požit cích válečných poškozenců.
Tisk 3292. Zpráva ústavno-právneho výboru o vládnom návrhu zákona (tisk 2736), kterým se doplňují a mění dosavadní předpisy o pojišťovnách.
Tisk 3293. Zpráva zahraničního a ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 3197), kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o vedení rakousko-československé hranice a některých souvislých otázkách, uzavřená v Praze dne 10. března 1921.
Tisk 3296. Zpráva výboru ústavně-právního a výboru pro dopravu a veřejné práce o vládním návrhu zákona (tisk 219), kterým se doplňují ustanovení zákona ze dne 27. května 1919, čís. 305 Sb. z. a n., jenž se tyká prozatímních opatření na ochranu vynálezů a mění některá ustanovení zákona ze dne 11. ledna 1897, čís. 30 r. z., jenž se tyká ochrany vynálezů (zákon o patentech).
Tisk 3297. Zpráva I. sociálně-politického výboru, II. rozpočtového výboru o vládním návrhu zákona, jímž se prozatímně upravuje péče o invalidní vojíny ze stavu mužstva po válce světové a o pozůstalé po vojínech ze stavu mužstva (tisk 3203).
Tisk 3304. Zpráva výboru pro dopravu
a veřejné práce o usnesení senátu k vládnímu návrhu zákona (tisk
sen. 863), o výkupu dráhy Rakovník-Louny (tisk 3208).
Předseda: Předseda vlády zaslal přípisem ze dne 15. prosince 1921, č. j. 34.955/21 m. r., vyjádření ministerstva pošt a telegrafů k resoluci, tykající se vybudování rádných komunikací a národního parku v Moravském Krasu, jež přijata byla v 55. schůzi posl. sněmovny dne 16. února 1921.
Přikazuji je výboru kulturnímu a rozpočtovému.
Ve věcech imunitních došlo:
Zástupce sněm. tajemníka dr. Mikyška (čte):
Hlavné štátne zastupitelstvo v
Bratislavě přípisem ze dne 12. prosince 1921, č. 14293/1921 hl.
št. z., předkládá žádost bratislavské sedrie ze dne 15. listopadu
1921, č. B 3647/1921-4 za souhlas k trestnímu stíhání posl. Svetlika
pro přečin pomluvy podle §§ 1 a 3, č. 1, zák. čl. XLI z r.
1914, spáchaný tiskem.
Předseda: Přikazuji výboru imunitnímu.
Přistoupíme k projednávání pořadu.
Měli bychom nejdříve vyříditi odstavec první, jímž je zpráva výborů dopravního, sociálně-politického a rozpočtového o návrhu posl. Biňovce, inž. Bečky, Dubického, Bezděka, Langra a soudr. na vydání zákona o stavebním ruchu. Jelikož však zpráva ještě není tiskem rozdána - je v tisku a snad průběhem schůze bude rozdána tedy, nebude-li námitek, přikročili bychom k projednávání tohoto odstavce dnešního pořadu až na konci schůze. Jsou snad námitky proti tomu? (Nebyly.)
Není jich. Přikročíme tedy k druhému
odstavci dnešního pořadu, jímž je
2. zpráva výboru soc.-politického o návrhu posl. inž. Necky, Biňovce, Dubického, Langra, Bezděka a soudr. (tisk 3214) na prodloužení omezení práva stěhovacího (tisk 3287).
Zpravodajem je pan posl. Dubický.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! Zákon o omezení stěhovacího práva ze dne 17. března t. r., č. 118 Sb. z. a n., byl vydán za tím účelem, aby v místech, která jsou nejvíce postižena nedostatkem bytů, nebyl tento nedostatek zbytečně stupňován osobami, které v těchto místech nutně bydleti nemusí.
§ 108 úst. listiny zaručuje všem státním občanům právo usazovati se na kterémkoliv místě republiky, nabývati tam nemovitostí a vykonávati výdělkovou činnost a dopouští
omezení tohoto práva jen v zájmu veřejném na základě zákona.
Po převratu nastal značný příliv obyvatelstva zejména do měst, která jsou středisky života hospodářského a veřejné správy. Právě tato města jevila značnou přitažlivost také pro osoby, které by bez poškození své existence byly mohly zůstati ve svých dosavadních bydlištích a které se stěhovaly do měst jen z touhy po městském způsobu života nebo proto, že byly do měst vábeny snažší možností těžiti z rozrušených poměrů hospodářských. Tito lidé pak znemožňovali získání obydlí těm, kteří byli nuceni jíti do měst za svým povoláním. Lidé ti nabízeli často za byty veliké obnosy a přispívali tak k bytové lichvě. Bylo nesporně veřejným zájmem, aby obce, ohrožené přílivem takových osob, byly zákonem od něho chráněny.
Nedostatek bytů ukládá již sám o sobě občanstvu značné omezení v tom, ze není možno, aby jednotlivec se přestěhoval, jak by toho vyžadovala jeho potřeba. Zákonného omezení práva stěhovacího v zájmu veřejném jest potřebí jen pro místa ohrožená zbytečným přílivem nevítaných přistěhovalců.
K zákonu o omezení stěhovacího práva bylo vydáno prováděcí nařízení teprve 15. července 1921, patrně z toho důvodu, že do 30. června 1921, do kdy platilo zmocnění obcí k zabírání bytů, měly obce v to" ze každý pronájem podléhal schválení, účinný prostředek, aby zamezily přílišné stěhování osob, které nemusily nutně v obci bydleti.
Nařízení nabylo působnosti 4. srpna 1921 a zavedlo omezení práva stěhovacího pouze pro hlavní město Prahu se všemi obcemi připojenými, České Budějovice, Hradec Králové, Liberec, Litoměřice, Pardubice, Plzeň, Ústí nad Labem, Brno, Mor. Ostravu, Olomouc, Prostějov, Znojmo, Opavu, Těšín, Bratislavu, Báňskou Bystrici, Komárno, Košici, Lučenec, Nitru, Nové Zámky, Prešov, Rimavskou Sobotu, Turč. Sv. Martin, Ružomberk, Trnavu a Žilinu.
Provádění zákona o omezení stěhovacího práva nezavdalo celkem příčiny k důvodným stížnostem. Pokud se tvrdí, ze zákon bývá obcházen, a to zejména na Slovensku, bylo by nutno, aby bylo s větší přísností užíváno trestní sankce zákona.
Účinek zákona jeví se hlavně v tom, ze přistěhování do obcí, pro které omezení bylo zavedeno, skutečně poklesá, a že o povolení k přistěhování do obce žádají zpravidla jen osoby, u kterých jsou k tomu závažné důvody.
Zákon ovšem působí teprve dobu příliš krátkou, než aby byl mohl projeviti silnější účinek. Tak na př. ve vnitřní Praze žádalo do prosince letošního roku jen asi 140 stran o povolení k přistěhování a jen v ojedinělých případech byl tu důvod k zamítnutí žádostí.
Měli jsme již dříve zákon o omezení stěhovacího práva. Byl to zákon ze dne 1. dubna 1919, jehož působnost vypršela 30. dubna 1920. Také o tomto zákonu nebylo lze říci, že by byl projevil účinky, jaké byly od něho očekávány. Důvod byl spatřován v tom, že zákon neobsahoval trestní sankce.
Nynější zákon má sice trestní sankci, ale i u něho nutno počítati spíše s účinkem morálním. Zákon neukládá občanstvu nijakého omezení zbytečného, poněvadž z omezení stěhovacího práva jsou vyňati všichni, u nichž by omezení nebylo odůvodněno, zejména veřejní zaměstnanci, domovští příslušníci, studující, osoby služebné, dělníci, kteří se stěhují do bytů zaměstnavateli pro ně zřízených, a všichni, kdo si příbytky pro sebe sami nově zařídí.
S ohledem na ústavu jest si práti, aby vláda omezení stěhovacího práva připouštěla jen pro taková místa, kde ve veřejném zájmu je to nezbytně nutno, a aby počet obcí, pro které omezení platí, pokud možno nebyl rozmnožován. Pro obce ostatní bylo by pomýšleti na jiná opatření, kterými by se jim poskytla možnost kontrolovati, jak a komu se byty pronajímají. O opatřeních takových bylo již ve sněmovně uvažováno.
Jménem sociálně-politického výboru
doporučuji, aby předloze zákona o omezení stěhovacího práva dostalo
se ústavního schválení. (Výborně!)
Předseda: K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá. Budeme tedy hlasovati. Prosím pány a paní poslance, aby se posadili na svá místa. (Děje se.)
Zákon má pouze 3 paragrafy, nadpis a úvodní formuli. Pozměňovací návrhy učiněny nebyly, dám tedy o zákon hlasovati najednou. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Námitek není. Kdo tedy souhlasí s osnovou zákona ve znění navrženém výborem, to je se 3 paragrafy, nadpisem a úvodní formulí, prošel, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím je zákon schválen ve čtení prvém.
Poněvadž této věci bylo přiznáno zkrácené řízení ve smyslu §u 55 jedn. rádu, jsem oprávněn ihned provésti také druhé čtení.
Má pan zpravodaj nějaké poznámky
nebo opravy?
Zpravodaj posl. Dubický: Nikoli.
Předseda: Není tomu tak. Kdo tedy souhlasí ve druhém čtení s osnovou zákona, jak ji poslanecká sněmovna přijala teď právě ve čtení prvém, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím je zákon schválen také ve čtení druhém a tím je vyřízen druhý odstavec denního pořadu dnešní schůze.
Měli bychom přikročiti ke 3. odstavci denního pořadu, ale poněvadž pan zpravodaj mne požádal, abychom projednali tento odstavec později, přikročím, nebude-li námitek, k odstavci 4. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Přistoupíme tedy
ke 4. odstavci denního pořadu, jímž jest
4. zpráva výboru ústavně-právního a výboru pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností k usnesení senátu (tisk 3205) o vládním návrhu zákona, kterým se upravuje povinnost vrátiti neb vydati věci movité ve prospěch cizích států k jich požadování oprávněných (tisk 3277).
Zpravodajem výboru ústavně-právního je pan posl. dr. Nosek, zpravodajem výboru pro záležitosti obchodu, průmyslu a živností je pan posl. Geršl.
Uděluji slovo prvnímu zpravodaji
panu posl. dr. Noskovi.
Zpravodaj posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Osnova zákona, která dnes se předkládá, zabývá se materií, která pro právo mezinárodní je zásadně upravena mírovými smlouvami, jakož i smlouvami, které je doplňují. Jde zde o případy, kdy okupační armády říšsko-německé zavlekly z Belgie a ze severní části Francie v dobách, kdy právě držely ve své moci ona území, celou radu různých předmětů, které potom, jak tvrdily, právem kořistním odevzdaly svému státu a stát válečnou kořist dal rozprodati svými orgány. Tak se stalo, že celá řada důležitých spřádacích strojů z Francie a Belgie zavlečená byla potom z nařízení říšskoněmecké vlády rozprodána jednou bankou, která k tomu účelu byla zvláště splnomocněna, a stroje v roce 1917 dostaly se i na území někdy rakouské, nynější území republiky Československé, do teritoria historických zemí našeho státu.
Příslušné mírové smlouvy, ať to byla již smlouva versaillesská, nebo smlouva saintgermainská, anebo smlouva trianonská, uložily všem státům, které zde byly súčastněny, mezinárodní závazek, spolupůsobiti se své strany k tomu, aby zpustošené kraje Francie byly zase pokud možno odškodněny tím, že předměty z nich zavlečené budou dány původním vlastníkům nazpět k disposici. První závazek za způsobené škody stíhá ovšem Německou říši. Ale mezinárodní závazek napomáhati k tomu, aby předměty zavlečené nyní byly zase Francii vráceny, vzaly na sebe všechny súčastněné státy a mezi nimi také naše republika Československá.
Dovoluji si upozorňovati, že závazek ten v první radě podle práva mezinárodního stíhá především stát sám. Má-li pak závazek státem převzaty vůči jiným státům býti účinny také vůči našim občanům, tedy vůči poddaným tohoto státu, je nezbytně potřeba, aby normy příslušných mezinárodních smluv byly vtěleny v okruh tuzemského práva, které potom ukládá určitou povinnost, pokud se týká práva, občanům našim samotným.
Tak tedy vznikl zákon, který v §u 1 označuje všeobecné vnitroprávní důvody, pro které povinnosti ty se ukládají a které základ svůj mají v mezinárodních smluvních závazcích našeho státu, jak označují slova v § 1 v závorkách uvedená.
Dovolím si upozorniti jen na jednu důležitou věc. Závěrečná slova § 1 podotýkají výslovně, ze závazek našeho státu vrátiti věci původu francouzského, tedy ony věci, které byly zavlečeny okupační armádou německou, nastává jen tenkráte, bude-li oprávněn stát, v konkrétním případě Francie, žádati skutečně jejich vrácení nebo vydání. Pokud tedy nebude požadováno vrácení in natura, nemá náš stát, Československá republika, v tomto směru pražádných závazků a státu poškozenému, Francii, přísluší jedině z mírové smlouvy versaillesské právo obraceti se s nárokem reparačním na toho, jehož armáda celou věc zavinila, na říši Německou.
Jen ještě na jednu důležitou věc v § 1 si dovoluji ukázati, kde hned v úvodních slovech se mluví o věcech movitých. Dovoluji si upozorňovati, že toto označení spočívá na textu mírových smluv samotných a že zase vyšlo z nazírání právního, jak je vlastní okruhu práva francouzsko - anglického. Tam mají poněkud jiný názor, co je věc movitá, nežli u nás. Věcí movitou nepřestává tam býti věc movitá ani tenkráte, byla-li uvedena v trvalé pevné spojení s nějakou věcí nemovitou, jako na příklad v konkrétním případě, když spřádací anebo ostatní stroje v příslušných závodech přimontovány byly k podlaze nebo stěnám dotyčných pracovních místností. Podle našeho práva předměty takové s příslušenstvím věci nemovité sdílejí s ní právní osud a nemohou býti zpětnou vindikační žalobou žádány zpět, nýbrž musilo by býti nejprve žádáno o jejich oddělení a teprve vymáháno jejich vrácení.
Poněvadž tento výklad, který by jinak odpovídal duchu našeho práva vnitřního, byl by v rozporu s intencí zákona, a konečné textování spočívá, jak sem se o tom právě zmínil, na myšlenkovém právním o kruhu francouzsko-anglickém, není závady, aby tento text zůstal beze změny, obzvláště když se přičiní oficielní vysvětlení, jak se konečně stalo v důvodové zprávě ústavně-právního výboru.
Důležito je, že zásadně se má poskytnouti náhrada. Pokud se týče náhrady, mohla by vzniknouti otázka, jak by se měla věc v těch případech, kdyby snad držitel byl nepoctivý, anebo possessor malae fidei. Také o této otázce bylo ve výboru ústavněprávním velmi zevrubně uvažováno a bylo vysloveno mínění, že civilisticky bude dosti obtížno konstruovati případ, kdy by případ malae fidei anebo případ "držitel nepoctivý" mohl se vyskytnouti.
Je pravda, že mezinárodní právo už dávno před válkou - my zajisté ani teď nemůžeme uznati kořistného práva vítězících armád - že mezinárodní právo bohužel uznává právo vzetí soukromého majetku, pokud se tyká jednotlivého zabírání lodí na širém moři, že však nikterak nebylo uznáváno právo vítězících pozemních armád, aby se mohly zmocniti a přisvojiti si právem kořistným objekty soukromého majetku nepřátelského státu nebo jeho občanů, že právo kořistné vztahovalo se podle práva mezinárodního jen na součástky vojenské výzbroje a výstroje, vojenských montur, stanů, zbraní, munice atd.
Když tedy vítězný stát, jako tenkrát Německo, zmocnilo se určitých objektů, které byly soukromým vlastnictvím francouzských občanů a zavleklo je do své říše a dalo je orgánům, které podle práva obchodního resp. občanského jsou oprávněny všeobecně těmito věcmi obchodovati, nelze docela dobře říci, že by příslušní občané, kteří koupili věc nějakou v takové Flachsabrechnungsstelle v Berlíně, mohli jen tak beze všeho být považováni za držitele nepoctivé, když přece tu věc obdrželi od osob, které byly všeobecně oprávněný obchodovati takovými předměty a konečně zmocněním státním v té věci byly autorisovány; jako obchodníci koupili od obchodníka, který byl oprávněn obchodovati takovými
předměty a určitými věcmi. Lze tedy všeobecně míti za to, že stali se rádnými vlastníky. Kdyby nevystačilo nám ani právo občanské, musíme si všimnouti příslušných ustanovení práva obchodního, která v tomto směru mohou přicházeti v úvahu.
Ještě jedna věc důležitá musí býti vytčena. Jest to § 7, který dává státní správě zmocnění, aby všeobecným nařízením na základě § 7, tedy na základě zákonného zmocnění zevrubněji označila ony předměty, které kdo je povinen vydati a které v tomto směru musí ohlásiti ke zvláštnímu soupisu. Ustanovení to není nijak tak ledabyle pojato do zákona. Dovoluji si upozorňovati slavnou sněmovnu, že v debatě ústavně-právního výboru vyskytly se pochybnosti, které se tykaly vnitro-právní závaznosti již dříve citovaných smluv mezinárodních. Ačkoliv nemůže býti po chybnosti o tom, že mezinárodní smlouvy mírové, když byly ratifikovány Národním shromážděním a uveřejněny ve Sbírce zákonů a nařízení pro jednoho každého státního občana nabývají účinnosti, přece jen jsou jisté pochybnosti, zda ony smlouvy, kterými všeobecné normy mezinárodních smluv mírových detailně se provádějí, jako na př. desekvestrační smlouva z 18. dubna 1921, by mohly býti považovány za sou částku oněch smluv a zda mohou míti účinnou a právní závaznost pro všechny naše občany všeobecně. Dovoluj i si upozorniti na opatrné textování v § 1, kde slova v závorkách, rozpadající se na dvě skupiny, sloučena jsou spolu slučujícím "a" a nikoliv disjunktivním "nebo", takže ony mezi národní smlouvy, které směřují k doplnění smluv mezinárodních a nejsou jejich sou částí, nabyly tedy i pro nás vnitroprávní účinnosti spolu s mírovými smlouvami. Aby však jakákoliv pochybnost v tom směru byla vyloučena a poněvadž nebylo možno v rámci mírových smluv nebo smluv je doplňujících vypočísti všechny ony předměty, na které nyní výsostné právo Francia se vztahuje, jež ona na základě mírových smluv jest oprávněna také od nás vyžadovati, jest zde dána státní správě možnost, aby ty předměty po vyšetření a soupisu detailním způsobem označila v pouhém nařízení a aby toto nařízení na základě zákona zmocňovacího mělo i vnitroprávně pro všechny naše občany příslušnou závaznost podle příslušných norem prováděcích tohoto zákona.
Z důvodů, které jsem uvedl, a
na základě příslušných vysvětlivek, navrhuji jménem ústavně-právního
výboru, aby slavná sněmovna této osnově udělila ústavní schválení.
(Výborně!)
Předseda (zvoní):
Uděluji druhému řečníku
za výbor pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností, p. posl.
Geršlovi slovo.
Zpravodaj posl. Geršl: Slavná sněmovno! Mírové smlouvy nebyly by splnily spravedlnost, závazek vůči spravedlnosti, kdyby nebyly zjednaly satisfakci lidskosti, která ve válce byla hrubě pošlapána. Při uzavírání mírových smluv šlo také o to, a by občanům jednotlivých států vráceny byly věci neprávem jim odňaté a nahrazeny škody válečnou brutalitou a bezohledností způsobené. Jak již se zde zmínil p. zpravodaj výboru ústavně-právního, byly ve válce pod kořistním právem vyvezeny z různých zemí věci, které naprosto kořistním právem odůvodniti se nedají. Aby v této nespravedlnosti zjednána byla náprava, o to starají se zásady v článku 297 a 238 mírové smlouvy versaillesské a v čl. 182 a 249 mírové smlouvy st. germainské, jakož i článku 168 a článku 232 mírové smlouvy trianonské.
Co bylo za války prováděno vítěznými armádami, na př. německými, nemůže býti odůvodněno válečným kořistným právem. Předválečné mezinárodní smlouvy upravovaly t. zv. kořistní právo za doby válečné. Tohoto kořistního práva, které za války vztahovalo se jen na předměty vojenské potřeby, jako byly armádní zásoby všech vojenských potřeb, které směl vítěz za války z dobyté země odvésti, bylo za války zneužito, nepřátelská vojska v cizích zemích nešetřila soukromého majetku občanů a odvlékala vše, co se odvléci dalo. Tak odvlečeny byly z jednotlivých zemí umělecké památky, věci rodinné, zařízení dílen a továren, krátce vše, co se dalo odvléci. Tato brutálnost, prováděná pod patronancí válečné moci, musila býti po válce odčiněna.