Čtvrtek 6. dubna 1922

Ve smyslu § 1 může býti výpověď vyslovena okresním soudem, pokud je tu důležitý důvod. Ve smyslu 8 může býti nájemné pro nejmenší byty zvýšeno měsícem listopadem až 40% a pro vyřízení sporů vzniklých na základě účinnosti tohoto zákona je v každém případě příslušným okresní soud. Nuže, předloha obsahuje jedenáct bodů pro výpověď, a myslím, že bude velký počet majitelů domů, kteří v rámci těchto jedenácti bodů najdou jistý právní titul, aby na základě jeho podali proti nemilému nájemci žalobu o výpověď. A zkušenost, aspoň pokud jde o Slovensko, mluví pro to, že se najde dosti soudců, kteří vyhoví přání pronajimatelově a nájemci byt zcela prostě vypoví. V tomto znění tudíž spatřujeme velkou újmu, spatřujeme v něm možnost, že se velká část nynějších nájemníků, jmenovitě z pracující třídy, dostane do nemilé situace, že bude najednou vysazena na ulici, tím spíše, že také předloha připouští možnost, aby rozsudek okresního soudu byl skutečně proveden. To je značné zhoršení vůči stavu nynějšímu, neboť nutno uznati, že na Slovensku jsou jen zcela ojedinělé případy, kdy rozsudek okresního soudu, pokud zněl na výpověď, skutečně byl proveden. Nikoli snad proto, že by byl soud zvlášť liberální, nýbrž prostě proto, že tak kázala nezbytná nutnost, že jiného bytu není, kde by bylo možno ubytovati nájemníka, jenž má býti vystěhován. V tom zákon obsahuje nejen mezeru, nýbrž značí přímo ohrožení zájmů širokých vrstev pracujícího obyvatelstva.

Nuže, pánové, pozorujme, jak důležité důvody vládní osnova bere v úvahu. Praví na př.: "Neplatí-li se smluvené nájemné." To je "důležitý" důvod, Myslím, že toto znění poukazuje k tomu, že páni právníci, kteří tuto předlohu vypracovali, na celý po měr pronajimatele a nájemníka bytu hleděli pouze se stanoviska zájmů majitele domu a pronajimatele. Avšak my, sociální demokraté, jsme toho názoru, že na to nelze hleděti jen se stanoviska osobních zájmů mezi jednotlivým nájemníkem a majitelem domu, nýbrž že to celé je veřejným, všeobecným zájmem kulturním, a s tohoto stanoviska nutno celou otázku pro jednávati. Další "důležitý důvod" k výpovědi se uvádí: "Jestliže nájemník nebo člen jeho domácnosti hrubě porušuje domácí řád, jestliže svým chováním v domě vzbuzují oprávněné pohoršení." Nuže, pánové, všichni ti, kteří znají nájemní poměr v okresu, kde ponejvíce bydlí rodiny dělnické, budou věděti, že většinu svárů mezi nájemníky a majiteli domů způsobují ne vinné, nedospělé děti. A nebude-li takové dítě respektovati domovní řád, poruší-li jej hrubě nebo cítí-li se domácí pán dotčen ve svém pocitu pana domácího, pak to rozhod ně poskytne důvod, aby dělník jako nájemník dostal výpověď a byl vysazen na ulici.

Dále máme velké pochybnosti, pokud jde o zvýšení nájemného, poněvadž si říkáme, že v době tak vyslovené hospodářské krise nutno také otázku zvýšení nájemného posuzovati se všeobecného hlediska hospodářského. V tom úplně souhlasím s pány, že také domácí páni jsou nyní v situaci velmi stísněné. Znám zajisté domácí pány, kteří si koupili jeden nebo dva domy před pokládajíce, že z toho budou moci ve stáří žíti. My však, pánové, za to nemůžeme, že došlo k tak velikému přesunu, že občan ská třída svým zločinným aktem vypovězení války uvrhla pracující obyvatelstvo do tak těžké bídy! Proto my, zástupci dělnictva, žádáme plným právem, aby pracující obyvatelstvo neneslo tuto bídu samo a výlučně, poněvadž za ni není zodpovědno.

Chci také ještě poukázati na to, že 1. ledna vstoupilo na Slovensku v platnost pensijní pojištění pro zaměstnance, což rovněž dělá průměrně 45 K měsíčně. Jestliže nyní má býti zároveň zdraženo nájemné a jestli že k tomu mají dělníci a zaměstnanci nésti ještě téměř všecka břemena oprav, činžovní groš, vodné a t. d., pak to bude dělati nejen 40%, nýbrž 60 až 70%. A myslím, že rozpočet dělníka nebo zaměstnance naprosto nemůže snésti takového zatížení. Následek toho tudíž bude, že dělnictvo bude na celé čáře usilovati, aby to znovu vyrovnalo ve formě zvýšení platů a mezd. Ježto však zaměstnavatelé stojí zásadně na stanovisku, že platů nezvýší, může to míti opět jen za následek, že ve státě vypuknou kolosální katastrofy, kolosální třídní boje. Je-li to vám na pravé straně příjemno, tím bych si hlavy nelámal, to bych přenechal vám. Jestliže již se nájemníkovi má uložiti takové břemeno, pak považujeme zcela rozhodně za nutno žádati na ochranu jeho zájmů, aby se mu také dostalo práva zkoumati, zda břemeno v tom neb onom případě je nutné a zda by se snad ona částka nedala ušetřiti nebo zmenšiti jiným způsobem. Proto stojíme na stanovisku, že nájemníkům nutno poskytnouti právo spoluurčovací tím způsobem, že se utvoří tak zvané nájemnické výbory. Pokládáme to za tím oprávněnější, že přece žijeme v době tak zvané demokracie, a myslím, že patří také k demokracii, aby dělníci v domě, kde bydlí a k udržovacím nákladům přispívají, měli právo do toho mluviti.

S hlediska Slovenska chci přece upozorniti obzvláště na jeden bod. Bod 11 §u 1 má pro nás význam zvláštní, ovšem nikoli ve znění, jež tu je. Podle něho možno dáti výpověď také nájemníkovi, který má poplatný příjem až do výše 2 milionů korun. My na Slovensku máme jich velké množství, jde asi o 40 bank, které se tam v době od r. 1919 až do dnešního dne usadily. Tyto banky skoupily celé domy, ubytovaly úředníky a t. d., slovem, zabraly bytů nejméně pro sto nájemníků. Nyní by nám záleželo na tom, aby byla dána zákonem opora, aby v případě, dostanou-li tito lidé výpověď a oni ji nerespektují, byl tu exekuční orgán, aby výpovědi zjednal průchod. Pánové, o něž tu jde, zcela jednoduše, přeje-li si toho jen domácí pán, tomu naprosto nevyhoví. Neboť máme důkazy, že ti pánové řekli, žádá-li městská obec to či ono, že se zcela prostě přivede pluk legionářův a ti že to všechno rozboří. Tak se mluví v Bratislavě. Musíme tudíž žádati,- a tu nám přichází vhod příslušná resoluce soudruha dr. Haase - aby bylo vládě uloženo, předložiti při nejbližším sejití sněmovny osnovu zákona, podle něhož se znovu umožňuje zabírati byty. Na začátku své řeči jsem již řekl, že bytové poměr na Slovensku jsou hrozné. Nyní bylo úřadu ohlášeno 100 bytů, o nichž bylo úředně zjištěno, že nejsou pro lidi k obývání z toho prostého důvodu, poněvadž strop nebo stěna se boří. Bydlení lidem bylo umožněno jen tím, že byly stěny podepřeny dřevěnými trámy. Musíte si představiti, jak je asi příjemno, prší-li dovnitř, nebo musí-li se nájemník denně a každou chvíli báti, že se jeho byt zboří. My jsme, bohužel, ubytovali asi 200 lidí v kasárnách Banffyho, kteří tam z části leží nemocni, děti leží v prosté bedně, v níž je shnilá sláma, nebo leží u těžce nemocné matky. Bytová nouze v Bratislavě je také proto tak veliká, že není chorobince a že také nemocnice jsou příliš malé. Před několika dny se stalo, že nemocný ve třetím stadiu tuberkulosy ležel v místnosti, kterou musely procházeti druhé osoby. Ač blízkost tohoto nemocného byla přímo nebezpečná, nebylo možno ho ubytovati v nemocnici pro nedostatek místa.

Nyní chci krátce shrnouti své stanovisko k této předloze. Považujeme tuto předlohu za značné zhoršení nynějšího právního stavu a obáváme se, že stane-li se zákonem, budou nájemníci vydáni bezmezné libovůli majitelů domů. Při této příležitosti nechceme také opomenouti, abychom neobrátili pozornost vlády na skandální bytovou nouzi na Slovensku a jmenovitě v Bratislavě, a žádáme, aby se proti ní působilo obsáhlými investicemi. Budeme hlasovati proti této předloze a pro pozměňovací návrhy posl. Haase a soudr. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dávám slovo dalšímu řečníku, p. posl. Stejskalovi.

Posl. Stejskal: Slavná sněmovno! Páni referenti obou výborů snažili se zajisté podle dohody koalovaných vládních stran podepříti různými důvody nutnost uzákonění projednávané předlohy o ochraně nájemníků. Avšak divně s tím kontrastuje jednání některých vládních stran mimo tento parlament. Soudím tak podle výzvy, kterou bylo možno čísti právě předevčírem v čelném orgánu jedné této strany, v "Českém Slově", těsně před projednáváním tohoto zákona, kde se vyzývaly masy, aby přišly protestovati na schůzi proti novému útoku kapitalistů na pracující lid. Zcela shodně s touto výzvou konala se včera na Žofíně schůze, svolaná stranou čsl. socialistů, kdež opětně o nebezpečném zhoršení zákona na ochranu nájemníků a podnájemníků referoval pan kol. Langr, a kdež přijata souhlasně resoluce, kde mezi jiným se praví: "Poslanci všech stran se vyzývají, aby nepřipustili nového zatížení pracujících vrstev našeho národa a zamezili každý pokus k tomu směřující." Ale přál bych účastníkům oné schůze, aby byli zde v této sněmovně přítomni, až se bude hlasovati o tomto zákoně, aby viděli inspirátory té schůze i té resoluce při práci. Snad by si teprve učinili náležitý obrázek o tom, co je to demagogie. Nejsou to právě tudíž strany oposiční, jimž chtěl pan kol. Laube před chvílí imputovati potřebu mluviti z oken a nutiti se v oposiční stanovisko. Tato potřeba se asi objevila někde jinde ještě před projednáváním tohoto zákona. A přiznávají-li samy strany vládní, že zákon je útokem stran kapitalistických a zhoršením poměrů nájemníků, nebude snad zazlíváno nám, oposici, když mírně a zcela stručně ukážeme alespoň na některé slabiny a nedostatky novelisovaného zákona a na celý problém ochrany nájemníků.

Ochrana nájemníků jest jedním z opatření vázaného hospodářství vyvolaných válkou a je proto rázu mimořádného a přechodného. Ona omezuje disposiční právo majitelů domů svobodně pronajímati byty, stanoviti činže a vypovídati nájemníky. Jelikož celá tato ochrana minulá a i ta nově novelisovaná není nějakou novou reformou bydlení trvalého sociálního významu, nýbrž jen preventivním opatřením, aby těžký hospodářský stav obyvatelstva po válce vzniklý nebyl vydán čiré libovůli majitelů domů a bytů, má své stinné stránky a své četné nedostatky pro obě strany, jak pro nájemníky, tak i pro majitele obytných domů. Přesvědčili jsme se zajisté o tom všichni, že ani zabíráním bytů ani občanskou kontrolou a součinností s bytovými úřady nebylo možno opatřiti bytů všem potřebným. Zabírání bytů mělo své meze a také své konce. Přes na oko přísná opatření zákonná bylo dosti těch, kteří podrželi mnohopokojové své byty, dovedli se vykličkovati všem zákonným opatřením, a tím vyšla celá ta ochrana na prázdno. Jiné opatření: Bytové či nájemní úřady vynášely nejednotná rozhodnutí, vnášely mnoho chaosu a zmatku při posuzování oprávněného či neoprávněného držení jistého bytu, a nebyly vzácné případy čiré protekce či osobní úplatnosti a osobní korupce v těchto úřadech. Při tom se vedly nekonečné spory o výpovědi, soudní agenda příslušných okresních soudů byla úžasně přetížena, ze všech těchto sporů na konec těžily jen advokátní kanceláře a neměli z toho ani domácí ani ta strana nic. Líčení se oddalovala na celé měsíce, byla to jen čirá pastva pro advokáty. Přeplňování malých bytů za dosavadní ochrany progresivně pokračovalo a tím množily se i zůstaly závady hygienické i morální. Střední byty staly se zdrojem lichvy s podnájemníky. Jestliže předešlý řečník, pan kol. Bezděk obdivoval se tomu, že někdo žádá 60 K od podnájemníka za byt, ačkoliv sám neplatí z 3pokojového bytu takovou činži, to je vzácný případ od takovýchto pronajimatelů. Zde v Praze a v jiných místech naší republiky jsou to běžné případy, kdy žádají 300 až 400 K měsíčně podnájmu od několika lidí, kteří zároveň obývají tentýž pokoj. Kdo platí tyto horentní sumy podnájemnické činže? Jsou to právě malí lidé sociálně slabší, malí úředníci, svobodní zřízenci, obchodní a železniční zřízenci, učitelé a učitelky, a právě tito lidé jsou svým pobytem vázáni na veliké město a musí za každou cenu platiti tyto úžasné sumy. Nejsou také vzácné případy, kdy požaduje se až 10.000 K odbytného za byt o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím, a nejen že se požadují, tyto ohromné sumy se také skutečně platí a je každý rád, že byt dostane a ani mu nenapadne, aby snad učinil trestní oznámení pro lichvu. Při tom je hodnocen starý nábytek, hodně opotřebovaný, jako nejvzácnější antiquita, aby se takto získala snad ochrana proti lichevnímu stíhání. Z takového předražování bytů na podnájemnících nemá nic ani obec ani stát a nemá konečně nic ani majitel domu, tyto peníze plynou jen do kapes spekulantů, těžících z bytové nouze.

A nejsmutnějším v celé naší bytové kalamitě je to, že v průmyslových střediscích máme stále sta, a možno říci tisíce nebydlících lidí, kteří po dlouhou dobu tohoto stavu trpí fysicky, trpí morálně. Při tom setkáváme se též s úplným pustnutím domů a vzrůstající nechutí k soukromým stavbám. Stavební ruch úplně ustal a následkem toho je trvající nezaměstnanost asi ve 20 živnostenských podnicích, a samozřejmě nezaměstnanost dělníků při stavbách jindy zaměstnaných.

Ideál moderního bydlení, bydlení v rodinných domcích, znemožněn jest ohromnými investicemi, potřebnými k novostavbám. Každý dá za těchto poměrů přednost lacinému bydlení raději v cizím domě, třebas i nehygienickém, a v přeplněných malých bytech, neboť i za státní podpory je se stavbou spojeno značné risiko se zřetelem na neupravenost a nestálost naší valuty a hlavně na veliké hypotekární zadlužení novostaveb na mnoho desítiletí, kdy se musí nutně předpokládati, že naše valuta se zlepší, hodnota peněz se zvýší, a ti lidé, kteří uvalí na sebe veliký hypotekární dluh z doby špatné valuty, budou spláceti celý svůj věk hypotekární dluh ve valutě dobré, zlepšené. Při těchto novostavbách jsme svědky toho, že požaduje se enormní činže v novostavbách, čímž tvoří se dvě různé kategorie nájemníků, kteří, třebaže mají stejné platební a výdělkové poměry, přece odlišují se tím, že jedni jejich kolegové bydlí ve starých bytech za poměrně nižších činží, kdežto druzí méně šťastní kolegové při stejném výdělku a platu bydlí v novostavbách a platí činže pateronásobné i vícenásobné. Volá se samozřejmě po zvyšování činží, ale ne tak se strany majitelů starých činžovních domů, jako hlavně se strany majitelů domů, za války nebo i po válce zakoupených, jelikož jejich spekulace s rentabilitou domů selhala, a tu žádají, aby zákonným způsobem bylo umožněno činže libovolně zvyšovati. A s některých míst - tuším i dnes bylo na to ukazováno - ukazuje se na nepoměr činže ke zvýšeným cenám ostatních potřeb životních. Hlavně se demonstruje příkladem z dělnického života, že před válkou platil dělník na činži 20% svých příjmů. Výdaje dělnické rodiny činily 20% jednotýdenní mzdy, kterých potřeboval dělník k uhrazení měsíční činže. Dnes oproti tomu obnáší prý ta činže jen 4% výdajů dělnické rodiny, čili jednodenní mzda postačí k zaplacení měsíčního nájemného. Z těchto jistě správných fakt dělají se však falešné dedukce. Nesmí se zapomínati, že mzdy a platy gážistů stouply patero- až sedmeronásobně, kdežto ostatní ceny životních potřeb stouply patnácteronásobně, při některých druzích zboží také třicateronásobně. Za dřívějších poměrů před válkou mohl jistě dělník anebo gážista více věnovati na byt, a vyšel s dalším zbytkem, než je mu to možno za nynějšího poválečného rozpočtu. A tu jsme přesvědčeni, že bez současné redukce cen životních potřeb není možno ještě více zatížiti pasivní rozpočty rodin námezdně pracujících zvyšováním nájemného, a zvláště nyní, kdy stoupá drahota a panují snahy po redukci mezd.

Strana naše pokládá proto úplné uvolnění nájemného za předčasné, pokud není stabilisována naše valuta. Takovým uvolněním by neobyčejně stouplo nájemné, jak ukazují také města Bělehrad a Bukurešť, kde enormně mnohonásobně stouply činže, až stonásobně v těch starých domech při uvolnění činže, čímž by se také u nás v našich hospodářských poměrech utvořila nepodložená a hospodářsky neodůvodněná rentabilita domů. Tím by stouplo nejen další nájemné v novostavbách, ale zároveň cena domů přímo do fantastické výše. Stejně tak by bylo při ceně pozemků, což by mělo zejména katastrofální vliv na sociální a hospodářské poměry a znemožňovalo by stabilisaci naší valuty.

Z téže příčiny nemůžeme plně souhlasiti se zákonem, v němž se u větších bytů, jakož i u provozoven dovoluje zvýšiti nájemné o 40 až 80%, poněvadž se to přesune na podnájemníky a konsumenty, a poněvadž se tím bohatým majitelům domů s velkými byty poskytuje zvláštní prémie, kdežto majitelé domů s malými byty ponesou dále větší risiko, ač v široké míře sociální úkol se tím nesplní a malých bytů se nedostane ani za přiměřenou úhradu, kdežto v domech s byty luxusními domácím pánům se dává záruka zvýšené rentability. A jistě nebude dalekou doba, kdy tito majitelé domů s malými byty se přihlásí u vlády a budou se jistě důrazně dožadovati aspoň jistých úlev daňových, aby se vyrovnal tento nepoměr mezi majiteli domů s malými byty a mezi majiteli domů s byty velkými. To také znamená, že tento zákon jednostranně podporuje opět majitele bytů a umožňuje jim znásobení jmění a věcného jejich důchodu, a není tudíž sociálně spravedlivý.

Jsme také přesvědčeni, že nebude na dlouho udržitelný ani tento novelisovaný zákon, kterým se galvanisují opatření válečná, pocházející z roku 1917. Vidíme, že už likvidovalo vázané hospodářství životními potřebami, že bylo zrušeno přednostní zásobování, maximální ceny, zabavování sklizně atd., a i dnešní předloha je takovým odbouráváním vázaného bytového hospodářství, ovšem po etapách. Vidíme, s jakými obtížemi setkává se projednávání tohoto zákona ve výborech i v plenu. V sociálně-politickém výboru nechtěl dokonce nikdo převzíti referát o tomto zákoně. Výsledek těchto dlouhých porad byl zde několikráte označen za dílo kompromisu, za nemocné a nedostatečné dítě. Vidíme, že celá ta předloha pro majitele drobných bytů zůstává bez efektu. Na zvýšení nájmu středních bytů bude z polovice participovati stát. To je jediné plus celé této předlohy, má-li se částečného výtěžku zvýšených činží užíti zase ve prospěch stavebního ruchu. Skutečné zvýšení činží postihne při tom ovšem široké vrstvy, a to právě v kritické době stoupající drahoty a za redukce platů. Je s podivem, že zakrátko za sebou vyšly dva zákony, jeden, kterým redukují se platy státních zřízenců a učitelů, a druhý, který nese signum ministerstva sociální péče, kterým se zvyšují činže. O koho vlastně bude zákon pečovati a koho bude chrániti, je dosti těžko říci. Ochrana malých nájemníků není absolutní, jak tvrdil zde pan referent rozpočtového výboru, neboť noví nájemci bytů o jednom pokoji a jedné kuchyni od 1. srpna musí platiti zvýšené nájemné podle §u 10 tohoto zákona.

Pokud je možno mluviti o ochraně malých nájemníků, týká se to jen těch, kteří uzavřeli nájemné smlouvy před uzákoněním této předlohy, to je, kteří bydlí ve starých bytech. Nebydlící zůstanou nadále v prekérní situaci, až se snad sejde něco na těch 10 až 12 milionů, předpokládaných ze zvýšení činží, jež se mají věnovati na podporu stavebního ruchu. I po dobu trvání tohoto novelovaného zákona zůstane bytová nouze pramenem korupce a lichvy, jež se nepotlačí sebe drakoničtějšími zákony. (Předseda Tomášek ujal se předsednictví.)

Jsme proto přesvědčeni, že bytové krisi dá se mnohem účinněji čeliti rozvinutím stavebního ruchu, souvisejícím s poskytnutím potřebných kapitálů stavebním družstvům a obcím. Jestliže peněžní ústavy ukazují naprosté nepochopení pro národohospodářské potřeby dneška, jak vidno i z neúspěchu prémiové stavební půjčky, vyslovujeme se pro půjčku nucenou. (Výborně! Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP