Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Předseda (zvoní): Prosím pana posl. Hillebranda, aby laskavě zachoval klid.

Posl. Beutel (německy): Slavná sněmovno! (Hlučné výkřiky na levici.) Rozsáhlý státní rozpočet... (Trvalé výkřiky na levicí. Hluk.) ... rozsáhlý rozpočet... (Hluk.)

Tato zpráva rozpočtového výboru je pro nás Němce knihou uzavřenou skoro více než 7 pečetěmi. Především ostatním to stojí hodně práce a námahy se v tom vyznat. Nikoli pro množství těch čísel, nýbrž pro nesrozumitelnost řeči, kterou jste nám, utlačeným, oktrojovali do ústavy jako státní řeč, v níž mají býti zákony výhradně dělány. Lze sice oktrojovati národu ústavu a udržet ji po určitou dobu donucovacími prostředky, jež jsou většině k disposici, trvale však nelze tento stav udržet, je neudržitelný. Lze nám vnutiti ústavu, jež nás parlamentárně tlačí do zdánlivě beznadějné oposice, ale nelze provozovat zdravého státního hospodářství, když finanční a hospodářská politika zanedbávají hospodářsky nejsilnější část obyvatelstva nebo dokonce směřují proti ní, jak to vidíme na dosavadním postupu.

Přese všechnu námahu jest to téměř vyloučeno osvětliti si přesně ze státního rozpočtu skutečnou výši na př. státního dluhu. Nacházíme sice v kapitole 7 pod titulem 1-4 vnitřní a zahraniční dluhy a povinné amortisace a úroky v tabelárním seznamu, avšak tento soupis státního dluhu, jehož zkoumáním se nikdo nedoví o výši státního dluhu více než věděl dříve, dělá dojem, jako soupis nedbalého kridatáře. My nemůžeme chápat a vůbec srovnat s řádnou finanční správou, že po čtyřletém trvání tohoto státu jsme stále ještě nemohli dostati autentické zprávy o výši státních dluhů. Není možno a je nemyslitelno pouštěti se do číselného rozboru jednotlivých položek dluhu, ačkoliv by to bylo velmi vábné. V novinách můžeme na příklad čísti, že státní dluh činí k 31. prosinci 1923 2.790,250.194 korun proti 2.079,169.448 korunám roku 1922. Přirozeně je to nesprávné. Státní dluhy jsou značně vyšší. Dostává-li se tento způsob uveřejňování s vědomím nebo bez vědomí vlády jejím tiskem do ostatních časopisů, to nemohu konstatovati, ale každým způsobem je zvláštní, že lze takovéto zjištění čísti skoro ve všech časopisech. Již přede mnou řečník naší strany, Heeger, mínil při jiné kapitole: "Nic jistého se neví." To platí i o státních dluzích. Neboť, kdybychom v textu uvedené státní dluhy, z nichž mnoho je udáno v anglické, americké a jiné valutě a bylo by je tudíž nutno přepočítati podle současného kursu, přibližně sečtli, tedy dostaneme 33 miliardy státních dluhů. Vnitřní půjčky jsou zúročeny 4 1/2 až 5 1/2%, zahraniční 8 až 10%. Vezme-li se na této basi průměr, vyjde státní dluh asi 38 miliard. Vidíte tedy diferenci asi 5 miliard. To musí zaraziti každého poněkud myslícího člověka. Dát zde vysvětlení sněmovně, jest proto naléhavou povinností pana ministra financí.

My však máme nejen nekontrolovatelné státní dluhy, my máme i krisi, jejíž následky jsou nedohledné a tak nedohledné jsou zdánlivě i dluhy. Neboť uvážíme-li, že stát jest nyní v pátém roce svého trvání a my musíme číst, že vůbec neznáme výše státních dluhů, že při různých kapitolách nejsou povinnosti ani správně stanoveny, pak budeme musit zajisté říci, že takový případ v takové době je neomluvitelný. Za takových poměrů není tedy nic divného, že naše poměry se stávají stále neutěšenější a vnitřní krise se utváří stále ostřeji. Jistě můžeme jen jedno konstatovati z rozpočtu nám předloženého, to je, že pro tento rok máme podle rozpočtu platit opět o 711 milionů více na amortisacích a úrocích pro státní dluh vedle 80 milionů správních poplatků pro tento dluh, jehož výše vůbec neznáme.

To jsou pravděpodobně také důvody, proč budou odmítnuty naše návrhy na zrušení daně z uhlí atd., tak těžce poškozující všechno, průmysl i dělnictvo. Kdyby na př. padla jedině daň z uhlí, znamenalo by to zajisté odpadnutí 1200 milionů, ale kolik by se tím získalo, uváží-li se, že produkce by se povznesla? Zdá se, že se přede všemi ostatními věcmi zapomíná, že by to musilo nastat, neboť obchod trpí touto daní. Daň z uhlí projevuje se stále více jako těžká překážka průmyslového ozdravění a zajisté sotva trvale vydrží spojený nápor - myslím, že to brzy zažijeme - podnikatelů a dělníků. Že to musí přijít vzhledem na vzrůstající krisi, o tom jsem přesvědčen, neboť my nemluvíme konec konců pouze s dělníky, my máme i příležitost mluvit s podnikateli, a nemůže být daleko doba, kdy podnikatelé budou snad nuceni, společně s dělnictvem hnáti útokem proti takovým zařízením, jakým je daň z uhlí.

Krisí, jež se zostřuje v našem státě politikou a hospodářstvím naší vlády, je na př. pouze v okresu Ústí n. L. postiženo již více než 6000 dělníků, kteří již hladoví a jdou vstříc smutné zimě. Tisíce by mohli pracovati a mohl by jim být opatřen chléb, kdyby příslušná ministerstva počala s oněmi pracemi, jež jsou projektovány v okresích a dají se ihned provésti. Tak na příklad provedení labské nádrže u Vranova, provedení prací na trati státní dráhy Podmokly Ústí n. L., v přístavě v Ústí n. L., regulace řeky Běleny v Ústí n. L., regulace Klišského potoka v Ústí n. L., regulace potoka Sernického u Předlic atd. Všechny tyto práce bylo by dlužno provésti. Byly oznámeny již v srpnu 1921 a později ministerstvu železnic a jiným úřadům a byly ministerstvem uznány jako nutné. Čekají jen na začátek, ba i úhrada pro to je tu. Jest tedy věcí vlády, přispěti přímo k zmírnění nouze, aby se nezaměstnaným aspoň trochu pomohlo. Pokud to však není možno, nutno zasahovati vydatným poskytováním podpor v nezaměstnanosti. Návrhy v tomto směru námi podané nejsou vládě neznámy, nejsou neznámy ani většinovým stranám této sněmovny a je nutno je akceptovat. Počet nezaměstnaných denně stoupá, nebezpečí zastavení podniků roste každým týdnem. I na to vše s dostatek poukázali moji kolegové z klubu, jako soudruh Kaufmann a jiní průběhem debaty.

My víme, že následky války je hospodářský život všech států co nejtíže ohrožen. Nastalé zchudnutí celé Evropy snížilo hluboko konsumní schopnost největší části obyvatelstva. Následky nynější hospodářské krise, rozšířivší se jako nikdy dosud, lze přirozeně podle celého vývoje cítiti skoro výhradně u dělnické třídy. K těmto všeobecným hospodářským příčinám přítomné krise u nás přistupují ještě zvláštní okolnosti, jež působí způsobem zhoršujícím a následkem toho ji stupňují. Je to vývoj námi sledované tarifní a daňové politiky, brzdící průmysl a celý obchodní život, umělé stoupání naší valuty, z něhož se mohou ovšem těšit banky a spekulanti, ale žádným způsobem pracující obyvatelstvo. Všechno bohatství státu bohatého přírodními poklady hyne následky tohoto valutového hospodářství. Existence a činnost průmyslu a práce se stávají stále nejistější, skoro žádná část státního území a žádná skupina povolání dělnických nezůstane ušetřena těchto osudných účinků.

Totéž platí pro obce, částečně i pro okresní správní komise. Od ledna 1921 vybírají státní berní úřady, abych uvedl jen jeden příklad, skoro ve všech obcích přirážky k přímým daním. Podle § 42 obecního zákona z 12. srpna 1921 vypočítávají se obecní přirážky ke státním daním, předpisují i vybírají orgány, jež jsou pověřeny vybíráním státních daní, tedy státními berními úřady. Postup je následující: Obecní zastupitelstvo se usnese na výši přirážkového procenta, okresní správní komise, příp. zemský výbor schválí, pokud je to nutno, toto usnesení. Obec sdělí potom bernímu úřadu výši právoplatně povolených obecních přirážek. Po provedení předpisu státní daně pro onen berní rok vypočítá berní úřad obecní přirážku, předepíše ji a vybere. Skoro všechny obce si nyní stěžují na to, že jim státní berní správa poukazuj e jen zlomek rozvržené obecní přirážky. Skutečně jsou daňové nedoplatky strašně vysoké a sahají nazpět částečně až do roku 1921. Úředníkům se právě nakládá stále více práce a oni nemohou přijít z místa. V mnoha případech nedostane obec ani to, co potřebuje k výplatě služného zaměstnancům. Aby mohly obstarati obecní hospodářství, musí se obce draho vypůjčovati. Ale cesta úvěru ke krytí běžných výloh je stále těžší, takže mnohé obce jsou přímo před zastavením platů, takřka před bankrotem. Daňové úřady jsou často silně pozadu s předpisováním přímých daní, obzvláště mnoha podnikům zavázaným k veřejnému účtování nebyla již léta předepsána zvláštní výdělková daň. Pokud pak státní daň není předepsána, je poplatník povinen zapraviti ji jen podle posledního, často několikaletého předpisu. Mezi tím byl podnik často velmi silně zvětšen, dosáhl většího obratu a větších zisků než dříve. I daňová sazba byla zvýšena. Avšak účinky toho všeho se objeví teprve, až dojde k novému předpisu. Prozatím platí podniky daň v e staré výměře, jako by se nic nezměnilo. Pokud pak nedojde k novému předpisu daně, nemohou ani obce nově vypočítávati přirážky a nelze tyto přirážky předpisovati. Poplatník je jen povinen platiti podle výměry posledního předpisu. Na tom se nic nezmění, usnesla-li se obec zvýšit obecní přirážky o několik 100%. Toto zvýšení začne účinkovat teprve po novém předpisu státní daně a obecních přirážek. Obec počítá tedy na příklad pro běžný správní rok se 400%ními přirážkami. Jelikož však nedošlo k novému předpisu, platí se skutečně, resp. se vybere podle posledního předpisu pouze 100%. Počítala-li tedy obec se 4 miliony K, obdrží skutečně jen 1 milion K, při čemž se ještě předpokládá, že poplatníci nejsou liknaví. Teď se namítne, že se přece obci to plus podle nového předpisu daní a přirážek doplatí. Tím se však obci pro běžné hospodaření neposlouží. Aby kryly mezeru proti rozpočtu, musí se obce vypůjčovati a platiti drahé úroky, nemohou se zbavit svých povinností. Není však ani to správné, že obce obdrží po novém předpisu doplatek všeho, co schází. Neboť mezitím se konjunktura obrátila, nastala hospodářská krise a zostřuje se stále více. Dojde-li nyní konečně k dávno prošlému předpisu za několik let nazpět, nejsou podnikatelé často již s to zaplatiti najednou daně a přirážky, vyměřované v době hospodářské krise za léta příznivější konjunktury. Jsou nevyhnutelny velké odpisy a nedobytné splátky. Snížení daně zkracuje však také stejným poměrem přirážky a nedbalostí státu jsou poškozovány obce.

U berních úřadů se daně a přirážky účtují a vybírají kumulativně. Z částek docházejících na příme daně a na přirážky k nim béře stát každého měsíce plnou dvanáctinu veškeré roční daňové povinnosti napřed pro sebe. Z toho, co zbude, se hradí poměrně přirážky obcí, okresů, obchodních komor atd. Všechny nedoplatky jdou tedy výhradně na účet samosprávných těles. Jelikož obecní přirážky činí ponejvíce násobek státní daně, je jasno, že toto jednostranné rozdělování daňových důchodů s přednostním právem státu musí býti pro obce neštěstím. Správné by bylo přísně poměrné uspokojování státu a samosprávných těles z daňových důchodů.

To je kapitola, o níž by se mohlo ještě mnoho mluvit a kde musí býti řečeno, že vláda bude se musit jednou konečně s tím zabývat, kde je postavena, jak jsme již řekli v jedné interpelaci, před alternativu, aby jednou konečně přiznala, jak dlouho bud ještě trvat toto hospodářství a jak vláda myslí, že by se to mělo změnit. Shroutí-li se obce, shroutí se i stát. Je nutno to říci při příležitosti rozpočtové porady, při tak povrchním budgetování, jak je vidíme u státního dluhu, i vzhledem na státem ohroženou obecní správu.

Je tedy vidno: Všechno vázne. Nejen stavební ruch, průmysl, i u obcí způsobuje toto státní hospodářství váznutí. Již v červenci tohoto roku upozornily odborové organisace Československa na poměry v průmyslu a práci, na zostření hospodářské krise a žádaly opatření proti tomu. Totéž se stalo i v interpelaci našeho klubu při zahájení této sněmovny. Avšak u vlády není téměř žádného citu pro všechnu tu stoupající bídu, neděje se prostě nic a my tu těžkopádně pracujeme paragraf za paragrafem jako ve starém Rakousku. My myslíme, že by byl svrchovaný čas učiniti opatření, aby se tyto neudržitelné poměry zadržely. Zde v tomto bodě, myslíme, je velmi nutné učiniti nápravu. Můžeme míti tedy k této vládě nyní méně důvěry než k dřívějším vzhledem na takové případy. Vláda, jež tak nesmírně mnoho vydává na vojsko a jiné neproduktivní účele - co jsme zde již na tomto místě tak často slyšeli, já nechci opakovat vláda, jež nemůže ani udati správně a bezvadně stav státních dluhů a do dnes nám neudala, vláda, jíž skoro ničeho nezbývá pro obce a obyvatele státu a provádí politiku a hospodářství, jež může připravit tento stát přímo na pokraj propasti zkázy, taková vláda nemá žádného nároku na důvěru. Z tohoto důvodu můžeme projeviti této vládě ještě méně důvěry než předešlým a budeme hlasovati proti tomuto státnímu rozpočtu. (Potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan posl. dr. Hnídek.

Posl. dr. Hnídek: Slavná sněmovno! Letošní rozpočet republiky jest nejlepším doporučením jejím před celým světem. V letošním rozpočtu zrcadlí se docela věrně celé naše hospodářství, nic se tam nezakrývá, nic se nedělá lepším, zcela otevřeně před celým světem odkrýváme celý svůj hospodářský stav. I ten přiznaný deficit 558 milionů je důkazem, že nic neskrýváme. Tento deficit, přihlédneme-li k celkové sumě rozpočtu skoro 10 miliard a přihlédneme-li k celkovým hospodářským poměrům světovým, je celkem malý a jistě se zmenší, poněvadž mnohé příjmy budou ve skutečnosti větší, než jsou preliminovány. Můžeme tedy s klidem očekávati soud Evropy, ano celého světa nad hospodářským životem své republiky. Ano může v mnohém ohledu náš hospodářský život býti příkladem i ostatním státům. Klíč ovšem k celému rozpočtu našemu najdeme v rozpočtu ministerstva financí. Tam je to celé tajemství, proč náš rozpočet vykazuje poměrně malý deficit. Nesmíme si však zatajovat, že náš rozpočet operuje s obrovskými číslicemi, ačkoli naše koruna proti loňskému roku se ztrojnásobnila. Příčinou je to, že dosud toto stoupnutí ceny naší koruny na trzích zahraničních nemělo tak pronikavého vlivu na ceny domácí. Je samozřejmo, že tyto ledy na trzích domácích musí roztát, že není na dlouho udržitelno, aby náš vnitřní trh nereagoval na stoupnutí koruny a je tedy zcela přirozeno, že náš příští rozpočet bude ciferně vypadat docela jinak, než vypadá dnešní, a to jak v položce příjmů, tak v položce vydání.

Řekl jsem, že klíčem k celému rozpočtu je rozpočet ministerstva financí. Tam vidíme, jak velké oběti přináší naše poplatnictvo, jenom aby naše republika se zkonsolidovala a aby byly položeny solidní základy k další její výstavbě. Po Francii je náš poplatník snad nejvíce dávkami zatížen. Ovšem, že ale i poplatní síla obyvatelstva má své meze a bylo by osudným pro budoucnost našeho státu, kdyby tato poplatní síla se přepnula. My jsme dosud platili s největším napětím a do extrému se jíti za žádnou cenu nesmí. Dnes je všeobecným přesvědčením, že jsme v tomto ohledu dosáhli již hranice možnosti. Kdyby se přepnula síla poplatnictva, je samozřejmo, že příští rozpočet by vykazoval daleko větší deficit, poněvadž by poplatnictvo nebylo s to, aby zaplatilo všechna vydání. Nesmíme jíti do extrému tohoto, jako se musíme vyvarovat extrému druhého, totiž neplatit nic, nebo málo, jako to dělají v Německu a Rakousku. Tam celé hospodářství státní vychází ze zásady: Chudý stát, bohatý občan. U nás právě naopak: Bohatý stát, chudý občan. Zde musíme volit zlatou střední cestu. Jako řádný hospodář svá vydání řídí podle příjmů, tak musí i stát z této zásady vycházet a musí státní výdaje říditi podle příjmů, jinými slovy, nesmí vydávat více, nežli může sehnati na příjmech, nesmí volit cestu opačnou, totiž nesmí příjmy řídit podle vydání. Následek by se zcela určitě dostavil ten, jak jsem uvedl.

Dosud této stránce rozpočtu, totiž příjmům, věnovala se malá pozornost, až na všeobecné poznámky o nutnosti nezavádění nových a nemožnosti zvyšování daní starých. Chci tedy dnes při této příležitosti věnovati otázce daňové hlavní pozornost a trochu důkladněji probrat celou tuto věc. Řeknu-li tu a tam slovo kritiky, neznamená to, že kritisuji pro kritiku, že kritisuji ze zlé vůle, že kritisuji, abych uškodil. Nikoliv. Kritika naší strany v této věci má šlechetnější cíl, totiž upozornit na nedostatky, aby byly odstraněny ku prospěchu samého státu. Naší zásadou při posuzování otázky daňové je toto: Stát musí žít, musí tedy míti z čeho by žil, jinými slovy: Musíme platiti daně státu, chceme-li, aby stát dostál všem úkolům, které na něj vkládáme. Ovšem, zase druhou zásadou musí býti: Platit daně lze jenom potud, pokud platiti mohu a pokud tyto daně jsou přiměřeně a spravedlivě rozděleny, aby snad jeden platil mnoho a druhý platil málo nebo nic, je stav nemožný. Z těchto zásad musíme tedy vždycky vycházeti.

Je všeobecným přesvědčením a sama finanční správa to uznává, že musíme nezbytně přikročit k reformě daňové stůj co stůj, a to čím dříve, tím lépe! (Tak jest!) Reforma daňová je nutna z několika důvodů: Předně je nutno zjednodušit množství daní. Dnes máme takové množství daní, že pomalu nebudeme ani vědět, mnoho-li jich je. Máme daně přímé, které jsou zase reální, totiž pozemková, domovní daň třídní, domovní daň činžovní, 5% daň z budov od daně činžovní osvobozených, a osobní, totiž všeobecná daň výdělková, výdělková daň z podomních a kočovních živností, výdělková daň z podniků veřejně účtujících, daň důchodková, daň z příjmů, dávka z tantiem, válečná daň, na Slovensku pak ještě daň majetková, báňská, ze zbraní a lovu. Dále jsou daně nepřímé, a to zase spotřební: daň z lihu, piva, cukru, minerálních olejů, ze zapalovadel, všeobecná daň nápojová, dávka z vína v láhvích, daň z masa, potravní daň, daň z převodu statků a pracovních výkonů a daň přepychová, k daním výrobním patří: dávka z uhlí a daň z vodní síly. Mimo to máme ještě poplatky: kolky, právní poplatky, taxy, dopravní daně železniční: z jízdních lístků, z nákladů a zavazadel. Tedy takové množství daní, že chtěj nechtěj zjednodušeny býti musí.

Ovšem, že neideálnějším řešením by bylo zavedení jediné, a to jednotné, všeobecné a vzestupné daně z příjmu, ale to dnes ještě není možné a tak nutno počítati prakticky zase jen s více daněmi, ovšem, že početně zjednodušenými.

Ještě naléhavějším nežli zmenšení počtu daní je zjednodušení a unifikace daňových pravidel a předpisů. Řekl jsem již, že máme nemožný počet daní a každá ta daň má své zvláštní předpisy a pravidla, na př. pravidla pro řízení před finančními úřady (jako příslušnost, lhůty, doručování) pravidla pro zastupování, ručení, placení, poshovění a zajištění dávek, pro promlčení, restituce, oceňování, pravidla o řízení odvolacím, vymáhání daní atd. atd. Co je zde jen pravidel a předpisů, na př. pro daň činžovní platí ne méně než 534 paragrafy a ustanovení, čís. patenty, dv. dekrety, prováděcí nařízení atd. Dnes se v tom naprosto nikdo nevyzná. Mimo to máme ještě zákony a nařízení platná jenom pro Slovensko. A přece každý poplatník má právo vědět nejen počet a výši daní, ale také předpisy, aby se mohl uchrániti škod, které mu mohou vzejíti tím, že nedodržel pravidel a předpisů daňových. Jako na příklad uvádím předpisy o lhůtách. Celá řada daní má jiné předpisy o lhůtách, a není-li dodržena lhůta, propadá poplatník kontumaci a nepomůže mu pak ani odvolání k nejvyššímu správnímu soudu. Jaké ulehčení by to bylo jak pro poplatníka, tak i pro úřady samé, kdyby nastala unifikace předpisů pro všechny daně, pokud je to technicky proveditelno.

To jsou všeobecné důvody pro reformu daňovou. Nechci zde rozebírati každou jednotlivou daň zvlášť. Tu bychom našli v těchto jednotlivých daních samých celou řadu důvodů pro reformu. Opakuji znovu, že je nejvyšší čas činiti přípravy pro reformu daňovou. (Výborně!) Ministerstvo spravedlnosti činí vážné přípravy k novému zákoníku občanskému i trestnímu; předložilo interesovaným kruhům poslaneckým příslušné návrhy k posouzení a studiu. Bohužel, o ministerstvu financí není dosud ničeho slyšet; snad nás chce překvapit nějakými hotovými věcmi, o kterých pak prohlásí, že na nich nemožno ničeho měnit, aby se věc nezdržela. Proti takovému postupu bychom měli vážné námitky a nemohli bychom takový způsob naprosto připustit.

S čím však mělo ministerstvo financí samo již dávno přijít a nemělo čekat na iniciativu sněmovny, je změna zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku. Změna dávky této musí nastati dvojím způsobem. Jednak legislativou, jednak administrativou. Zákon sám ovšem nutno změniti pouze cestou legislativní, za to ale prováděcí nařízení a rozličné jiné předpisy, o nichž budu mluvit, které byly finanční správou vydány, mohou býti změněny cestou administrativní. Výslovně toto zdůrazňuji, protože se v novinách objevily zprávy, a to i polemické články, že administrativa nemá možnosti, aby něco na dávce z majetku změnila. Ukáži přesně a jasně, jak mnoho může administrativa v této věci působiti.

Každý zákon, který se objeví jako neproveditelný, nebo při jehož provádění se přijde na okolnosti, které zákonodárce předvídati nemohl, ten musí býti změněn buď celý nebo musí býti novelisován. A dnes je už všeobecným mínění, že zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku novelisován býti musí. Dávka z majetku může býti jen tehdy spravedlivá, je-li uzákoněna, předepsána a vybrána v témže čase, za týchž poměrů valutových a hospodářských, nebo je-li při uzákonění jejím pamatováno na eventuelní změnu valuty. Musí býti dále přiměřená, jak již v samé důvodové zprávě zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku jest výslovně uvedeno. Změní-li se však mezi předpisem dávky a jejím zaplacením valuta, tu zcela určitě jedna strana bude poškozena. Klesne-li valuta, tedy je poškozen stát, poněvadž dostane peníze méně hodnotné, stoupne-li valuta, je poškozen, ano může býti i zničen poplatník, který platí dávku v hodnotnějších penězích, než mu byla předepsána; jinými slovy: poplatník přijde o větší část svého jmění, musí více prodati nebo více se zadlužiti, než kdyby zaplatil v době, kdy měna je méně hodnotná. (Tak jest!)

A právě u nás nastal případ poslední v dnešní době. Dávka z majetku a přírůstku na majetku byla uzákoněna na základě úplně jiných hospodářských poměrů, nežli jaké jsou v době, kdy se má platiti, tedy dnes, a pak zcela jiné poměry budou, kdy se mají platiti poslední její splátky. V době uzákonění byla naše koruna hodně nízko a podle toho se stanovila procenta dávky, kdežto dnes koruna je mnohem výše. Poněvadž pak dávka se předpisuje podle cen z r. 1919, kdy při nízkém kursu ceny byly vyšší, nyní, kdy kurs je vyšší, musím platit několikráte víc. Ale nejen kurs koruny se změnil proti 1. březnu 1919, změnily se i naše zemědělské hospodářské poměry. Naše produkty stály v době uzákonění dávky hodně vysoko, takže tehdy mohla býti poměrně snadno zaplacena. Dnes však následkem zahraniční konkurence klesly ceny našich produktů tak, že není ani řeči o tom, že by bez hrozných hospodářských otřesů mohla býti dávka zaplacena v té výši, jak byla předepsána na základě zákona, přijatého v době vysoké konjunktury. Mimo to nastaly od 1. března 1919 velké majetkové přesuny. Vždyť na př. staly se případy, že někdo měl 1. března 1919 značné jmění a za ty tři roky přišel o polovic nebo na mizinu a naopak, někdo, kdo není povinen platiti dávku z majetku, je dnes boháčem.

Na tento vážný důvod však najdeme u zastanců nynější, tak jak jest, dávky z majetku a přírůstku, stereotypní odpověď: Měli jste dávku zaplatiti hned v roce 1920.

Musíme rozeznávat dva druhy poplatníků povinných dávkou: Jedni peněz neměli, druzí měli.

Budiž mně při této příležitosti dovoleno zmíniti se několika slovy o pohádce o splacených dluzích a o kapitálech za války nastřádaných. Říkám otevřeně, že by bylo velikým štěstím pro národní hospodářství státní, kdyby zemědělství se zbavilo dluhů. Co si jen nalámali národohospodáři hlav před válkou, jak by se dalo zemědělství oddlužit. A nyní zase si lámou hlavy, jak by je zadlužili, ano vyskytly se kuriosity, které docela vážně navrhují, aby dluhy knihovní, za války splacené, znovu se obnovily. Ale mohou býti tito národohospodáři bez starosti. To zadlužení přichází zase samo. Cifry statistické nám to nejlépe povědí, jak to vlastně s tím zadlužením bylo a jest u nemovitého majetku, který je dávkou z přírůstku nejbolestněji postižen.

Tak zadlužení nové, t. j. nových dluhů, bylo zaknihováno r. 1914 v Čechách na nemovitostech převážně venkovských:

Čechy

Morava.