Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

8. Zpráva výboru pro dopravu a veřejné práce a výboru zahraničního o vládním návrhu (tisk 3664), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení: "Úmluva o úpravě vzduchoplavby", sjednaná v Paříži dne 13. října 1919, s dodatečným protokolem z 12. dubna 1920 (tisk 3933).

Zpravodajem výboru pro dopravu a veř. práce je pan posl. inž. Bečka a zpravodajem výboru zahraničního pan posl. Jar. Marek.

Uděluji slovo prvnímu zpravodaji, panu posl. inž. Bečkovi.

Zpravodaj posl. inž. Bečka: Slavná sněmovno! Jménem výboru pro dopravu a veř. práce dovoluji si doporučovati, aby tato osnova slavnou sněmovnou byla schválena.

Je jisto, velevážení, že jsme svědky den ode dne většího vzrůstu a zdokonalení větroplavby, a jsme si také jisti, že tento prostředek bude v budoucnosti čím dále, tím více vyhledáván nejen z ohledů obranných, nýbrž, jak doufám, i z ohledů mírumilovných v dopravnictví, a to jak v rychlé dopravě listovní, tak i v rychlé dopravě osobní. Proto chápeme, že kdo dbají o budoucnost našich právních poměrů, snaží se také tyto záležitosti uvésti do řádných norem přesného pořádku, a že tedy přišla snaha, aby letectví - již dnes, jakož i v budoucnosti veledůležitý dopravní prostředek bylo do řádných, pravidelných a určitých ustanovení zařazeno, a bylo pro všechny, kdo přejí si vzrůstu tohoto dopravního prostředku, stejně závazno. A poněvadž je to naprosto jistě prostředek, který spojovati bude i krajiny velmi vzdálené, a dotýkati se bude samo sebou ještě více než železnice a mořeplavba vzájemného styku mezinárodního, musíme dbáti, aby z tohoto stanoviska bylo docíleno mezinárodních úmluv, vížících všechny kulturní státy celého světa. Počátek učiněn byl tím, že řada států - až do dnes 27 - uzavřela smlouvu, jejížto osnova byla nám vládou předložena a jejíž zdůvodnění se strany vlády, jakož i se strany referenta výboru dopravního považuji za dostatečné, a proto doporučuji slavné sněmovně, aby osnova tato byla přijata. (Výborně!)

Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má druhý zpravodaj - za výbor zahraniční - pan posl. Jar. Marek.

Zpravodaj posl. Jar. Marek: Paní a pánové! Zahraniční výbor vzal na vědomí zprávu dopravního výboru ve věci předlohy nám předložené a vzal ji za základ svého rokování v tom smyslu, že považuje ji za první pokus urovnání poměrů vzduchoplaveckých v celé řadě států. I když v jednotlivostech neviděl v první smlouvě to, co snad do budoucna bude žádati, přece jen vidí v ní první základ úpravy tohoto nového odboru dopravního a proto přiklonil se k vývodům dopravního výboru a doporučuje slavné sněmovně, aby vládní návrh o úpravě vzduchoplavby přijala. (Výborně!)

Místopředseda Buříval (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá. Měli bychom přistoupiti k hlasování, avšak z téhož důvodu, který jsem uvedl při odstavci sedmém, odkládáme je až po projednání odstavce 9. (Námitek nebylo.)

Přikročíme k projednání odstavce 9 pořadu, jímž jest:

Zpravodajem je p. posl. Dubický. Žádám jej, aby se ujal slova.

Zpravodaj posl. Dubický: Vážená sněmovno! Chci nejprve poukázati na historii osnovy zákona o překládání státních zaměstnanců na jiné služební místo a na okolnosti, které si její vypracování a podání vynutily.

Po převratu nastala našemu státu povinnost, aby vybudoval svoji administrativu a přizpůsobil ji změněným poválečným poměrům. Nebyl to úkol nikterak lehký. Byla tu nutnost, aby všecky resorty, jichž funkce nový stát potřeboval, byly zřízeny a v život uvedeny co nejrychleji. Dlužno dáti průchod pravdě, že kostra a páteř nové státní správy byla u nás takřka přes noc vydupána ze země, a že přes obtíže, které dnes již náleží jen historické vzpomínce, fungovala od samého začátku nad očekávání dobře.

Důležitým úkolem nové státní správy bylo, aby mladý správní aparát přizpůsobovala ustavičnou péčí požadavkům, které se jevily vzhledem ke stále měnícím se poválečným poměrům. Státní správa má samozřejmě zájem, aby této měnlivosti poměrů se také přizpůsobila, a je to právě v eminentním zájmu lidu, aby se této měnlivosti přizpůsobila dobře a rychle především na poli personálním, to jest, aby disponovala svým personálem, jak toho okamžitá agenda jednotlivých správních resortů vyžaduje. Lid, jemuž státní správa slouží, má zajisté právo od ní požadovati, aby potřeby obyvatelstva obstarávala dobře, to jest rychle a správně, a aby přiměřeně k tomuto rychlému a správnému obstarávání lidových potřeb disponovala svým zapracovaným personálem.

Přihlédněme k tomu, má-li státní správa také skutečně v ruce všecky možnosti, aby těmto zmíněným požadavkům vyhověla. Dlužno prohlásiti, že dosud státní správa těchto možností nemá. Podle dnešního, poválečným poměrům nevyhovujícího stavu zákonodárství, nemá vláda možnosti, aby z moci úřední disponovala personálem, jak toho vyžaduje služba a aby zejména dirigovala potřebné síly z moci úřední na ta místa, na kterých jich je potřebí.

Státní správa má býti řízena ekonomicky. Nuže, po stránce ekonomické působí dojmem přímo groteskním, uvážíme-li. že státní správa v některém oboru správním má nedostatek vyškolených sil, v druhém oboru sice má takovéto síly jako přebytečné k disposici, ale přes to nemůže nedostatek jednoho resortu nahraditi na konto přebytku druhého resortu, poněvadž v zákonných předpisech schází ustanovení, které by státní správu k tomu opravňovalo. To jest zajisté nedostatek velmi vážný. Mysleme si podnikatele, řekněme továrníka nebo obchodníka, který má v tomtéž místě 2 závody. V účtárně jednoho závodu má přebytek zapracovaných sil, kdežto v účtárně druhého závodu má naopak nedostatek takových sil. A tu by zajisté působilo komicky, kdybychom tomuto podnikateli řekli, že musí poměry ponechati, jak jsou, a že nesmí nedostatek sil jednoho závodu uhraditi z přebytku sil závodu druhého. Avšak, vážení pánové, ve státní administrativě jde o zájmy daleko důležitější než jsou zájmy jednotlivého podnikatele. Ve státní správě běží o životní zájmy lidu, a tyto zájmy jsou v sázce, když státní správa nemohla by příslušné agendy vyřizovati včas a potřebným počtem zapracovaného personálu. Nuže, za dnešních zákonů státní správa takovéto možnosti nemá. Této značné vadě má odpomoci právě zákon, o kterém jednáme.

Osnova tohoto zákona vzbudila svého času, když se o ní začalo jednati, v řadách státních zaměstnanců jisté obavy. Každému, kdo o osnově tohoto zákona zdaleka zaslechl, vybavila se v mysli představa ubohého úředníka, který z čista jasna je překládán z jednoho konce republiky na druhý. Představy takovéhoto druhu byly ovšem zcela nesprávny, a text zákona je nejlepším dokladem, že jde o opatření, které sice vyhovuje zájmům státní správy a tím i zájmům lidu, jemuž státní správa slouží, ale které při tom přihlíží plnou měrou také k oprávněným potřebám státních zaměstnanců anebo které je přímo opatřením, učiněným v dobře uváženém zájmu zaměstnanců samotných.

Především dlužno zdůrazniti, že již podle dnešního stavu platných zákonů má státní správa možnost, aby státního zaměstnance po případě i proti jeho vůli překládala na kterékoliv jiné místo v republice, avšak - a to je právě vadou dotyčných ustanovení - takovéto opatření může se státi toliko v mezích jednoho a téhož resortu. Je tedy možno, a tak se to také podle potřeb služebních děje, že na příklad okresní komisař, působící u okresní správy politické někde v západních Čechách, jest, jak toho okamžitá potřeba služby vyžaduje, náhle přeložen k nějakému slúžnovskému úřadu v Podkarpatské Rusi. Avšak na druhé straně není naprosto možno tohoto úředníka z moci úřední přeložiti k úřadu jiného resortu, třebas tento úřad byl umístěn právě v témž městě, v němž úředník až dosud působí. S celkovou nepřesaditelností úředníka z jednoho resortu do druhého je možno vystačiti snad v dobách normálních, kdy je dostatek personálu, kdy všechny úřady jsou vybudovány a kdy poměry plynou tak klidně, že není potřebí personální stav jednoho resortu doplňovati pomocí přebytků personálu druhého.

Zcela jiného druhu jsou poměry v dnešní poválečné době, v níž zapracovaných sil úředních jest poměrně nedostatek a v níž agenda našich úřadů se musí k změně hospodářských poměrů přizpůsobovat, takže v jednotlivých resortech objevila se časem zvýšená potřeba personální dotace, kdežto v jiných resortech následkem poklesnutí agendy anebo následkem změny v agendě je naopak určitý nadbytek sil. Tu nastává případ, že potřeba jednoho resortu může býti kryta kvalifikovanými silami, jichž jiný resort toho času může postrádati. Mysleme si případ, že by určitá agenda, na příklad agenda vodoprávní, byla odloučena z resortu, do kterého až dosud náležela, a připojena k resortu jinému. Takovéto případy jsou ve mladém státě, jehož administrativa se teprve vyvíjí, zajisté možny, ba takovéto případy se již vyskytly a budou se zajisté vyskytovati i nadále.

Neváhám prohlásiti, že za takovýchto poměrů státní správa hřeší a musí hřešiti proti jedné z nejdůležitějších povinností svých, totiž proti povinnosti ekonomického využití pracovních sil a proti povinnosti, aby zájmy lidu dávala obstarávati schopnými silami dobře a rychle.

Avšak z toho, co jsem právě uvedl, je zjevno - a na to bych rád obzvláště upozornil - že nejde tu podstatně ani tak o přesun místní, vždyť překládati úředníky na příklad z Boleslavska na Podkarpatskou Rus v tomtéž resortu jest i dnes podle zákona možno, nýbrž jde tu jen o přesuny z jednoho resortu do druhého. Tyto resorty normuje zákon, který projednáváme, a to tím způsobem, že přihlížíme nejen k zájmům státu a k zájmům lidu, nýbrž i k zájmům státních zaměstnanců.

Sociální hledisko jest v zákoně uplatněno způsobem dalekosáhlým a dlužno bez obav říci, že kautely do zákona pojaté vylučují každé šikanování státních zaměstnanců se strany státní správy.

Právě s tohoto sociálního hlediska podrobil soc.-politický výbor osnovu zákona obsáhlým a velmi důtklivým úvahám, při čemž doplnil a pozměnil osnovu i příslušnou důvodovou zprávu takovými zárukami, že zákon skýtá státnímu zaměstnanci v případě nutného přeložení plnou ochranu.

K meritu zdůrazňuji okolnost, že zákon je myšlen jen jako opatření provisorní, které má účinnost toliko do konce r. 1924.

Přeložitelnost je v tomto zákoně uplatněna toliko v mezích téhož služebního odvětví. Proto na příklad účetní úředník resortu politického může býti do jiného resortu, na příklad sociální péče, přeložen zase jen jako úředník účetní, ne snad degradován za úředníka nižšího služebního odvětví. Při tom se takovéto přeložení může, jak zákon výslovně požaduje, státi jenom za účelem vyrovnání nedostatku personálu, a jenom když to je v souhlasu se schopnostmi zaměstnancovými. Velmi důležitým je ustanovení tohoto zákona, že musí se v prvé řadě přihlížeti k došlým nabídkám dobrovolným, a teprve když takovýchto nabídek není, může se přikročiti k obsazení místa z moci úřední.

Zaměstnanci ponechává se stupeň platový, v němž je v den přeložení. To je zajisté postačitelnou zárukou zaměstnancových zájmů po stránce platové. Dalekosáhlejší ustanovení, které by se týkalo na příklad vedlejších příjmů a výdělků, ovšem do zákona pojato býti nemůže, poněvadž by to odporovalo zásadám, které podle zákona platí pro překládání uvnitř téhož resortu. Totéž platí ve příčině opatření bytů a podobných podmínek. Oprávněným zájmům zaměstnanců vyhovuje zajisté plnou měrou ustanovení, které soc.-politický výbor pojal do důvodové zprávy, že při přeložení má býti, pokud to služba dovoluje, přihlíženo k osobním a rodinným poměrům zaměstnancovým, a že návrhy na přeložení mají obsahovati všecky směrodatné okolnosti, které jsou významné jak s hlediska státní správy, tak i s hlediska zaměstnance samotného.

Dále pojal soc.-politický výbor do důvodové zprávy k osnově ustanovení, že předpisy o jmenování zůstávají beze změny a že překládání, prováděné na základě tohoto zákona, má se vždycky pokládati za překládání z moci úřední, a to i tenkráte, když zaměstnanec byl přeložen na základě vlastní přihlášky, takže i v tomto případě hradí se mu stěhovací výlohy.

Soc.-politický výbor uvažoval také, jak dalece by bylo možno připustiti při tomto překládání spoluúčast zástupců personálu, resp. organisací. Na základě těchto úvah dovoluji si zdůrazniti, že takováto spoluúčast byla by v odporu s dosavadním právním stavem, který vylučuje koordinovanou součinnost zástupců zaměstnaneckých, resp. jejich organisací, neboť takovouto spoluúčastí by byla dotčena a po případě znemožněna odpovědnost ministra a státní správy.

Rovněž nebylo lze přeloženému zachovati přednostní právo na staré místo s postupy, případně při přechodném přeložení nabytými, poněvadž jde o zaměstnance přebytečného, a poněvadž příslušné ustanovení bylo by v rozporu s platným právem o překládání uvnitř resortu.

Vážení pánové! Končím poukazem na okolnost, která podle mého soudu je velmi důležitá a kterou při úvahách o přítomném zákoně musíme bezpodmínečně bráti v úvahu. Kdyby nebylo tohoto zákona, o jehož přijetí se jedná, mohly by nastati případy, že by státní správa byla nucena, aby eventuelní přebytky personálu odstranila pomocí propouštění přebytečných sil, resp. přeložením na dovolenou s pouhým čekatelným. Naproti tomu osnova možnost takovýchto opatření zmenšuje a omezuje, ježto státní správě dovoluje se ekonomické využití přebytečných sil, a právě v tomto účelu předlohy možno spatřovati sympatický rys sociálního opatření ve prospěch státních zaměstnanců.

Ze všech těchto důvodů nemohu jinak než vřele doporučovati, aby osnova byla v předloženém znění slavnou sněmovnou schválena. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji debatu. Ke slovu jsou přihlášeni páni posl. dr. Keibl, Haken, Patzel, Grünzner.

Navrhuji, aby řečnická lhůta stanovena byla na 25 minut, nebude-li námitek. (Námitky nebyly.)

Námitek není, návrh můj je schválen.

Přerušuji schůzi za účelem větrání zasedací síně na půl hodiny.

(Schůze přerušena v 6 hod. 45 min. večer - opět zahájena v 7 hod. 30 min. večer.)

Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi a uděluji slovo k debatě panu posl. dr. Keiblovi.

Posl. dr. Keibl (německy): Slavná sněmovno! Návrh zákona nyní projednávaný obírá se možností překládati státní zaměstnance z odboru do odboru, při čemž má býti také možno změniti služební místa. Podle odůvodnění, jež je připojeno k tomuto návrhu zákona, je prý tento návrh zákona jak v zájmu státní správy, tak i v zájmu státních zaměstnanců. Že může býti v zájmu státní správy, chci snad připustiti, zvláště uváží-li se, že za nynějších, přece jen mimořádných, poměrů je možno, že v některých odborech je nedostatek, v jiných odborech přebytek. Jen myslím, že právem musím pochybovati o tom, že přeložením úředníků z jednoho odboru k jinému bude dosaženo toho, co zde stojí ve zprávě, totiž získání skutečně zapracovaných sil v rozličných odvětvích správy. Neboť, jestliže je někdo přeložen z jednoho odvětví správy do druhého, není pravděpodobně alespoň v první době zapracován a bude mu třeba značné doby, než zdomácní v cizím odboru. Tedy naděje, že se takto lacino dostanou zapracované síly, mohla by snad býti klamnou.

To vše mimo to znamená provisorium a má působiti jen určitou dobu. V tom směru bych prohlásil, že provisoria obyčejně mají dlouhý život. Již ve starém Rakousku jsme poznali, že právě prozatímní zákony často déle působily, než původně bylo přijato a všem milo. A tak se také obávám, že tento zákon nebude jen tak beze všeho zrušen, že alespoň bude a zůstane zbraní vlády; a, dámy a pánové, podle našeho názoru je tato zbraň nesmírně nebezpečnou. Zazní-li slovo "přeložení úředníků", pak vyvolá zvláště u nás německých poslanců trvalý ohlas, neboť o tom dovedeme zpívati písničku, jak naši němečtí úředníci i bez tohoto zákona jsou libovolně překládáni. V poslední době je docela obyčejným zjevem, že úředníci, dlouho sloužící úředníci, jen proto jsou se svého místa odstraňováni a dosazováni na docela menší, protože za všech okolností musí udělati místo nějakému českému úředníkovi, při čemž se vůbec nebéře ohledu na způsobilost, potřebu správy nebo služby.

Znám případ, kde jeden starý přednosta stanice v Röhrsdorfu, který má jen ještě půl roku do plné pense, byl bezohledně přeložen a dnes musí dělati v dílnách písaře. Nevím, zda takové věci jsou srovnatelny také se zásadou šetrnosti, jež prý zde v tomto státě je tak vynikajícím způsobem pěstěna, neboť k vyplňování tiskopisů možno snad dostati levnější pracovní sílu než úředníka VI. hodnostní třídy. Víme také zcela dobře, že úředníci jsou překládáni bez zvláštní nutnosti, jenom aby se jim buď služba znemožnila a oni byli takovým způsobem odstraněni ze státní služby, nebo aby byli donuceni jíti do české krajiny, kde vedou spolu se svými rodinami nadmíru smutný život. Nechci ani na to poukazovati, že o jich ubytování je ve velmi řídkých případech postaráno, a je-li postaráno, děje se to způsobem, který jistě není možno označiti jako sociální péči. Lidé, kteří jsou zvyklí určité domácí kultuře, jsou nuceni bydliti v malých místnostech a nedostačujících bytech, jsou nuceni posílati své děti, jež neznají slova českého, do českých škol; tímto způsobem děje se zřejmě pokus odciziti úředníky vlastnímu národnímu kmeni. Na místo přeložených úředníků přicházejí jiní, čeští, s mnoha dětmi, do německých měst. Úmysl je zřejmý: ne zjednodušení správy, ne úspora, ne zájmy služby nebo státu jsou směrodatny, nýbrž jsou to zájmy národní, jež jsou směrodatnými, zájmy, jež jdou souběžně s ostatními počešťovacími snahami. V tomto zákoně spatřujeme novou možnost postihnouti citelně zvláště německý stav úřednický, a budeme proti tomuto zákonu hlasovati, abychom nemusili k dosavadním stížnostem kupiti ještě nové. (Předsednictví převzal místopředseda dr. Hruban.)

V souvislosti s tím nutno také poukázati na to, že i justiční správa není prosta všech těchto věcí. V poslední době bylo pod titulem, že se chce dáti německým soudcům příležitost, aby se v čistě českém jazykovém kraji dokonale naučili české řeči, mnoho německých soudců přeloženo do českého území. Samo o sobě nebylo by ovšem proti této zásadě možno ničeho zvláštního namítati. Avšak způsob, jak se to dělá a kdo všechno je tímto opatřením postižen, dává v nás vzniknouti podezření, že se opět pod pláštíkem nějaké státní nutnosti neprovozuje nic jiného než národnostní zášť. Myslím, že je to přece docela zvláštní, nacházejí-li se mezi soudci, přesazenými do české krajiny, lidé, jež dovedou úplně česky v slově i písmě, takže účelu přesazení, aby se naučili řeči, již předem není, protože ti lidé přece řeč úplně ovládají. V dekretu se ovšem vyslovuje přeložení jen prozatímně na šest měsíců, aby se, jak známo, zůstalo ve shodě s platnými základními zákony státními, avšak nejsme přesvědčeni, že slib, že přeložení soudcové budou v šesti měsících opět vzati zpět, bude dodržen. A jako tam nejsme přesvědčeni, nejsme ani v tomto případě zde přesvědčeni o tom, že tento zákon má býti dělán jen k účelu hospodárnosti, jen z hospodářských důvodů, bez jiných vedlejších úmyslů. Je vůbec zajímavo, jak je zákon odůvodňován.

Že ani zákonodárci a ani zpravodaj nevěří, že by tento zákon nebyl nebezpečný, dokazuje jeho vlastní odůvodnění, které chce dáti tomuto zákonu. Praví se v něm, že jisté kruhy - a sice nazývají se tyto kruhy nezasvěcenými - že tyto nezasvěcené kruhy mají jistě obavy, jež však jsou naprosto bezpodstatnými. Zvláště prý tyto obavy směřují k tomu, jakoby šlo o kruté a šikanesní překládání státních úředníků. Tyto představy jsou prý mylné, ježto již nyní státní správa má možnost překládati úředníky v mezích odborů. Nuže, jestliže těmi nezasvěcenými kruhy jsou míněni snad oposiční poslanci nebo zvláště my, němečtí poslanci, pak musím přece jen zdůrazniti, že jsme velmi dobře zasvěceni, a že právě okolnost, že jsme zasvěceni, vybízí nás k největší opatrnosti proti tomuto zákonu.

V odůvodnění je dále řeč o tom, že toto překládání je také v zájmu samých zaměstnanců. Nuže, tvrzení možno vyslovovati, jsem však přesvědčen, že bude velmi těžko dokázati, že je pro dotyčného zřízence neb úředníka tak právě vynikajícím způsobem příznivým, je-li přeložen z jednoho kouta státu do druhého, musí-li ponechati rodinu na místě, je-li nucen vésti dvojí domácnost a musí-li dále sloužiti za okolností, jež se podstatně liší od oněch, za kterých sloužil dříve. Myslím, že bude třeba se zde nejlépe otázati samých zaměstnanců, zda mají na té věci tak veliký zájem, a pravděpodobně dovíme se o záporu. Zřejmě jste se báli opatřiti si souhlas jednotlivých státních zaměstnanců nebo alespoň předem se poraditi s organisacemi, neboť výslovně ve zprávě se prohlašuje, že vůbec není možno, aby se snad do zákona pojalo ustanovení, podle kterého by byla správa vázána nejprve jednati s organisacemi zaměstnanců, jde-li o přeložení. Zajímavé je odůvodnění, proč se to nemůže státi. Pan zpravodaj mínil, že taková vyjednávání s organisacemi jsou prý z toho důvodu nepřípustna, protože taková věc byla by v odporu s platným právem, jež prý zakazuje, aby organisace souřadně, tedy rovnoprávně se státní správou, nějak tu věc obstarávaly. Vždyť jsou přece docela jiné obory veřejného a pracovního práva, řekl bych, ve kterých dosud platné právo takové spolupráce organisací se zaměstnavateli také neznalo, a myslím, že by - řekněme - strana pana předsedy soc.-politického výboru Johanise, se zcela rozhodně bránila proti tomu, kdyby jí někdo řekl, že protože dosavade platné právo takové spolupráce nezná, nesmí se ani v budoucnu o takové spolupráci mluviti. Je to docela zvláštní, že pan Johanis takové odůvodnění vůbec podepíše.

Jsou prý určité záruky, jež mají pečovati o to, aby práva státních zaměstnanců byla chráněna. Omezil bych se nejprve na formu těchto záruk. Nejsou obsaženy v zákoně, nýbrž, a to je něco zcela nového, nacházejí se pouze v referátu zpravodaje sociálně-politického výboru. Představíme-li si, že dnes je mezi námi všemi jisto, že se vláda nemusí držeti dokonce ani usneseného resolučního návrhu, že tedy usnesená resoluce je vlastně bezcenná a znamená jen klamání na venek, pak musíme se vážně tázati: Jaký účinek má vlastně míti těch několik řádek ve zprávě? Neotisknou se nikde do řádného textu zákona nebo potom nepřijdou vůbec na veřejnost, jsou pouze slovy bez skutečného obsahu. A s něčím takovým troufáte si jíti na veřejnost a o něčem takovém odvažujete se tvrditi, že jsou tím zájmy postižených dostatečně, ba úplně chráněny.

A nyní, jaké jsou vlastně tyto záruky? Podle mého názoru jsou čistě gumové. Má se, jak se praví, patřičně bráti zřetel především na rodinu, na schopnost a na hospodářské poměry zaměstnancovy. To je ovšem samo o sobě fráse, avšak ani ta nebyla pojata do textu zákona. Pak mají tyto záruky záležeti v tom, že předpisy o jmenování stran přeložených zřejmě zůstávají beze změny. Několik řádků dále se však praví, že není možno, aby ustanovení toho obsahu bylo pojato do zákona, že se přeloženému zaměstnanci zaručuje další požívání všech jemu příslušejících požitků. A nyní zcela zvláštní odůvodnění: protože by to prý stálo v odporu s předpisy o přesazení v mezích jednoho a téhož odboru. Tomu, upřímně řečeno, nerozumím, to je mně hádankou a prosil bych pana zpravodaje, aby ve svém doslovu poněkud jasněji řekl, co si vlastně pod tím představoval. V referátě zpravodajově se pak praví, že prý je další záruka v tom, že i ten, kdo se dobrovolně hlásí k přeložení, má platiti za přeloženého cestou úřední; to snad znamená jinými slovy, že má nárok na zaplacení stěhovacích nákladů. Upřímně řečeno, bylo by mně milejší, kdyby tento pasus, a to takto, byl pojat do zákona, neboť v zákoně to není a prováděcí nařízení je něco, nač nemáme naprosto žádného vlivu. Toto přání je sice velmi chvalitebné, bojíme se však velmi, že to podle potřeby zůstane jenom přáním, nebo, což bude nebezpečnější, (Posl. Patzel [německy]: Protekční děti!) - tak jest budou vždy rozdíly mezi těmi, kterým se něco dává nebo dáti chce, a takovými, kterým se nechce dáti ničeho. Jinými slovy, zákon ten je, jak jsem již řekl, způsobilým působiti dále v tom smyslu, aby zvláště němečtí úředníci byli pronásledováni, jest způsobilým dále uvésti veškeré úřednictvo v nepokoj, ba v strach a hrůzu, protože nikdo neví, co vše z takového zmocnění a konečně je to přece jen rámcový zákon - na konec povstane.

Nemůžeme se k tomuto návrhu zákona připojiti, musíme jej označiti za obecně nebezpečný a odmítáme jej následkem toho v celém rozsahu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Haken. Dávám mu slovo.

Posl. Haken: Paní a pánové! Vládní návrh zákona o překládání státních zaměstnanců na jiné služební místo, k jehož projednávání právě přikročujeme, má svou historii. Předložen byl před rokem, 22. prosince 1921, vládou pana dr. Beneše. Vyvolal ohromné vzrušení mezi státními zaměstnanci a nesčetné protesty všech organisací, které v něm viděly dobře rozvážený útok na svobodu a jistotu postavení státních zaměstnanců.

Jestliže právě po roce přichází vláda "velké koalice" se zákonem poznovu, je to znamení, jak sebevědomí vysokých byrokratických kruhů stoupá úměrně s poklesem i docela zdánlivého parlamentního systému, jej ž přivádí koalice sama ad absurdum.

Projednávání této předlohy zákona bylo v soc.-politickém výboru poslanecké sněmovny čtyřikráte odloženo. I pro tuto předlohu, stejně jako pro předlohu úpravy platů státním zaměstnancům hledal se dlouho referent, neboť již dříve ustanovená referentka, posl. Pechmanová, v poslední chvíli referát odmítla, když se v ní patrně probudilo svědomí odpovědnosti i obava před míněním státních zaměstnanců. Odmítl i posl. G. Navrátil a převzal tedy referát agrární posl. Dubický. Je zajímavo, že o všech státně-zaměstnaneckých předlohách referují agrárníci. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Dalším překvapením bylo, že osnova byla oproti původnímu vládnímu návrhu opravena a změněna. Nicméně ani s tímto zněním zákona nemohou býti státní zaměstnanci spokojeni.

Je provokací nejen všech státních zaměstnanců, nýbrž i všech pokrokových živlů v této republice, odvažuje-li se vláda předložiti zákon tak dalekosáhlého významu, který postihne nejširší kruhy státních zaměstnanců v jejich hospodářských a sociálních zájmech, shrnutý jen ve tři stručné paragrafy. A je příznačno pro naše parlamentní poměry, že soc.-politický výbor, který dobře postihl nedostatečnost tohoto zákona zejména po stránce rozmanitých kautel, spokojil se s několika malými doplňky v důvodové zprávě, místo přesných ustanovení.

Tvrdíme, že zákon o překládání zaměstnanců je útokem na svobodu celého jejich postavení a nejlepší příležitostí, aby státní zaměstnanci, kteří jsou ať vládě, nebo jednotlivým vysokým byrokratům ... (Posl. Toužil: Zákon je nebezpečný, že mohou býti politicky pronásledováni!) - ano - pro politické, národnostní, náboženské nebo jakékoliv přesvědčení nepohodlni, byli vydáni nejhorší persekuci nejen sami, ale i se svými rodinami.

Vláda sice praví v důvodové zprávě, že v žádném případě nesmí býti zákona používáno z důvodu persekuce nebo způsobem šikanosním, a že vzhledem k dosavadním zkušenostem není potřebí chovati obav. My však zase právě na základě svých zkušeností máme oprávněné obavy. Nejkřiklavější je případ pana profesora Kamenáře z Prostějova. (Hlas: Prof. Grimicha!) A jiných; i u dráhy je mnoho případů persekuce politické. Máme oprávněné obavy, že zákona bude užito k vybudování přímo celého persekučního systému.

Což je možno věřiti slibům vlády, vyjádřeným v pouhé důvodové zprávě k zákonu, který celou svojí podstatou není ničím jiným, nežli porušením slavnostního slibu, který dal Národní Výbor železničním a poštovním zřízencům ve svém prohlášení z 29. října 1918? V prohlášení tom se totiž praví: "Všem železničním a poštovním zaměstnancům, kteří v předepsané době složí služební slib na československý stát, zaručuje Národní Výbor veškerá práva, plynoucí z dosavadních jejich služebních poměrů atd. ..." (Posl. Tausik: To bylo ovšem v 18. roce!) Ano, to bylo roku 1918! "Uznávaje nutnost součinnosti železničního a poštovního personálu při vybudování demokratické, moderní správy železniční a poštovní v československém státě, vešel Národní Výbor ve styk s veškerými organisacemi poštovního a železničního personálu a za jejich součinnosti zřídí železniční a poštovní komise, které budou prostřednictvím referentů předkládati Národnímu Výboru návrhy ve všech otázkách organisačních, na jejichž řešení dopravnímu personálu záleží."

Není ovšem potřeba zvláště podotýkati, že osnova tohoto zákona nebyla dělána po předchozí dohodě s odborovými organisacemi státních zaměstnanců. Tvrdí-li vláda v důvodové zprávě k zákonu, že jest účelem jeho umožniti jí, aby mohla postradatelnými pracovními silami státních zaměstnanců disponovati do oborů, kde jich právě potřebuje, poukazujeme na ustanovení §u 22, odst. 2. služební pragmatiky, který takovou možnost připouští. Vláda ovšem tvrdí dále v důvodové zprávě, že toto ustanovení služební pragmatiky neposkytuje opory pro služební přeložení, poněvadž se tu jedná jenom o opatření přechodné, ale právě proto, že povaha tohoto opatření je přechodná, lze s výminečným ustanovením §u 22 služební pragmatiky vystačiti.