12. Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 3923) o stavebním ruchu (tisk 3949).
Zpravodajem za výbor soc.-politický je p. posl. Dubický, za výbor rozpočtový posl. Biňovec.
Podle usnesení předsednictva navrhuji, aby se sloučila rozprava o tomto, jakož i o následujícím odstavci pořadu, jímž jest:
13. Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 3943), jímž se co do dávek veřejných poskytují výhody pro stavbu budov obytných a provozních (tisk 3952).
Zpravodajem za výbor soc.-politický je p. posl. Langr, za výbor rozpočtový p. posl. Biňovec.
Jsou snad proti sloučení rozprav o těchto dvou odstavcích dnešního pořadu námitky? (Nebyly.)
Není jich.
Uděluji tedy slovo zpravodaji výboru soc. politického o osnově prvé, panu posl. Dubickému.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno! Projednáváme dnes již třetí zákon o stavebním ruchu.
K prvému zákonu o stavebním ruchu z roku 1921, který vzešel z iniciativy všech českých stran poslanecké sněmovny, byly upírány veliké naděje. Zákon nespokojil se pouze vyměřením podpory pro stavebníky, nýbrž pokusil se také rozřešiti ostatní problémy souvisící se stavebním podnikáním. Zkoumáme-li dnes, po dvou letech, trvání zákona o stavebním ruchu a jeho novely, jak dalece splnily se naděje v zákon kladené, musíme si doznati, že výsledky jsou menší než jsme očekávali. Slibovali jsme si, že zákon oživí zejména soukromé stavební podnikání. Statistická data, která byla připojena k důvodové zprávě vládního návrhu novely, ukazují, že jsou to pořád jen stavební družstva a po nich obce, které vyvíjejí pozoruhodnou stavební činnost, kdežto soukromníci stavějí jen sporadicky. Až dosud bylo přislíbeno podpor roku 1919 a 1920 na stavbu 7207 domů s 18.055 byty, v úhrnném nákladu skoro 1 miliardy a r. 1921 a 1922 na stavbu 7168 domů se 14.741 byty o úhrnném nákladu přes 1 1/4 miliardy Kč. Na zemědělce připadá z celého soukromého podnikání sotva 6%. Jdeme-li věci na kloub, proč stavební družstva stavějí a soukromníci nikoliv, slyšíme, že stavebním družstvům se podaří opatřiti si potřebný hypotekární úvěr na stavby, ale nikoli soukromníkům. Stavějí proto jen soukromníci, kteří mají vlastní kapitály. Jest přirozeno, že stavějí jen pro sebe a nikoli nájemní byty pro osoby cizí bez bytu. Po té stránce ani nepřekvapuje, že stavitelé a stavební podnikatelé tak málo využitkovali zákona pro stavbu nájemních domů, ač zákon skýtá jim tolik výhod proti jiným soukromým osobám.
Řekl jsem, že jsou to obtíže spojené s opatřením peněz, které překážejí rozvoji soukromého stavebního podnikání. Zákon o stavebním ruchu řešil finanční stránku bytového problému tak, že dal právní podklad pro zakládání zápůjčkových ústavů, pomocí nichž mohly všechny peněžní a jiné ústavy, nezabývající se ex professo hypotekárním úvěrem, část svého vlastního nebo svěřeného jmění věnovati financování stavebního podnikání. Ač tyto zápůjčkové ústavy vybavil zákon různými velmi výhodnými privileji, založil se až dosud jen jediný ústav, na Moravě ve Znojmě. Finanční ústavy, najmě banky, odepřely účast na zakládání těchto ústavů. Tak zcela selhalo ustanovení zákona o stavebním ruchu, od kterého si zákon tolik sliboval a které mělo býti náhradou za jiné ustanovení, jež chystala vláda a které záleželo ve stavební povinnosti bank na svůj náklad zříditi pro své zaměstnance potřebný počet bytů.
Jedním ze zklamání prvého zákona o stavebním ruchu je také výnos stavební losové výpůjčky. Losová výpůjčka vynesla až dosud asi 64 milionů korun a finanční správa očekává, že do příštího tahu dne 1. února 1923 bude prodáno losů ještě asi za 20 milionů korun. Vedle toho bude podle § 6. zákona ze dne 12. července 1922 dáno za 100 milionů korun stavebních losů jako odškodnění na místě hotovosti k výplatě úroků z předválečných rent za dobu od 1. března 1919 do dne, kdy vešly v platnost smlouvy saint-germainská a trianonská. Dohromady bude tedy z losové stavební výpůjčky k disposici částka 185 milionů korun.
Nový návrh zákona o stavebním ruchu nepřináší mnoho podstatných změn na dosavadním zákoně. Osnova vyhovuje změněným poměrům, jevícím se hlavně v tom, že stavební náklady klesly za letošní rok celkem o 37%, a to tím, že snižuje výši státní podpory o přiměřenou částku. Činila-li podle dosavadního zákona podpora tato nejvýš 90%, činí podle osnovy pouze 70% a nejnižší hranice jest snížena ze 60 na 50%. Významnou jest pak i změna, že podle nového zákona bude lze podporovati stavby obytných domů vůbec. Doposud byla podporována jen stavba domů s malými byty, to jest domů, ve kterých aspoň dvě třetiny podlahové plochy připadají na malé plochy s podlahovou plochou obytných místností nejvýš 80 m2. Napříště bude lze podporovati i stavby domů, ve kterých jsou i jen samé byty přes 80 m2, ale podle jiného nového ustanovení zákona bude podpora vyměřena jen z té části stavebního nákladu, které by stavba vyžadovala, kdyby vyhovovala kvalifikaci stavby malobytové. Prováděcí nařízení bude obsahovati asi ustanovení, že tato výhoda bude přístupna pouze soukromníkům vládnoucím dostatečnými vlastními prostředky.
Několik zajímavých ustanovení má zákon o vyvlastnění pozemků. V praksi zahnízdil se zvyk, že pro stavbu rodinných domků s hospodářským příslušenstvím se vždy vyvlastňovala celá nejvýš přípustná výměra 2000 m2, i když toho nebylo potřeba. Tomu tak na příště nemá býti.
Jiným zvláště pro nás zemědělce dobrým ustanovením je, že se proti vyvlastnění pozemku lze chrániti nabídkou jiného pozemku v obci.
Jak jest z mé zprávy patrno, jsou změny, které soc.-politický výbor na osnově provedl, významné a nepotkám se jistě s odporem se žádné strany, prohlásím-li je vesměs za zlepšení dosavadního stavu.
Mnoho stížností je pronášeno do zdlouhavého vyřizování žádostí. Úřady provádějící zákon o stavebním ruchu vysvětlují průtahy velkým návalem žádostí. Nesporno však je, že vina spočívá také v předepsaném postupu instančním. S povděkem lze vzíti proto na vědomí, že již v nejbližších dnech bude publikováno nařízení, podle něhož postup instanční bude zkrácen.
Zástupci venkova mají ještě jiná přání k provádění zákona o stavebním ruchu správními úřady. Je to především výklad, který dávají úřady pojmu drobného zemědělce. Úřady považují za drobného zemědělce jen toho, kdo má vlastní půdu menší výměry, ale nikoliv toho, kdo hospodaří na pachtované půdě. My žádáme, aby za drobného zemědělce byl považován i ten, kdo hospodaří na pachtovaných pozemcích. Tím přijde zákon k dobru i četným drobným pachtýřům, kteří z dobrodiní zákona byli vyloučeni. Tento náš požadavek sdělujeme v resoluci.
Dalším naším požadavkem k provádění zákona o stavebním ruchu je, aby na venkovská obydlí nebyla kladena tak přísná měřítka, jako na stavby domů ve městech nebo hustě obydlených obcích. Také tento požadavek jest vtělen v navržené resoluci.
Nemohouce prosaditi, aby do zákona bylo pojato ustanovení, že nárok na podporu na stavbu hospodářských budov bez stavby rodinných domků mají aspoň zemědělci, kteří o své hospodářské budovy přišli živelní pohromou, vyzýváme v resoluci vládu, aby podobný zákon připravila a předložila Národnímu shromáždění.
Slavná sněmovno! Navrhuji jménem soc.-politického výboru, aby osnova zákona o stavebním ruchu byla přijata. (Výborně!)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji výboru rozpočtového o prvé předloze, panu posl. Biňovcovi.
Zpravodaj posl. Biňovec: Slavná sněmovno! Rozpočtový výbor projednal osnovu zákona o stavebním ruchu a přidružil se v meritorním projednávání k jejímu obsahu, jak byl projednán a stanoven soc.-politickým výborem. Je také v jednotlivých bodech postaráno v důvodové zprávě o výklad jednotlivých paragrafů a slovního znění z důvodu, aby se předešlo omylům při administrativním provádění této osnovy zákona.
V ohledu všeobecném chci poznamenati toto:
Nesouhlasím poněkud s některými názory p. kolegy referenta, jenž pravil, že zákon o stavebním ruchu zklamal. Zákon sám nezklamal. Poněkud nás neuspokojila administrativa a zejména nás neuspokojily peněžní ústavy, které vůbec nevycházely stavebnímu ruchu vstříc a nepečovaly, aby lidem, kteří své úspory vkládali do peněžních ústavů, na venkově i v městech zase pomáhaly, když měli snahu získati si obytnou budovu. Máme mnoho stesků do macešského chování peněžních ústavů proti institucím, které se snažily řešiti bytovou otázku. Jen několik málo peněžních ústavů v Čechách a na Moravě vyšlo v této věci vstříc staveb. družstvům, obcím a také soukromníkům. Mezi jinými třeba jmenovati Pražskou městskou spořitelnu, Kladenskou spořitelnu, spořitelny ve Slaném a v Ml. Boleslavi a několik okresních záložen, a mimo to také peněžní ústavy ve Velvarech, Kralupech, Hradci Králové. Ale u ostatních peněžních ústavů vysoce bohatých a finančně nadaných marně se ucházeli stavebníci o úvěr ke stavebním účelům. O bankách se není třeba zmiňovati. Banky jsou to právě, které nejen že nepůjčily svých kapitálů k řešení bytové otázky, nýbrž svou agitací a spekulací s vklady na venkově získávanými pro svoje účely znemožnily, aby venkovské peněžní ústavy nemohly vykonávati své povinnosti, pokud se týče řešení otázky stavebního ruchu.
Stát sám, resp. úřady, které se zabývaly otázkou bytovou, vykonaly svou povinnost. Bylo by jen třeba, aby se pokud možno spopularisovalo, co už se v otázce bytové skutečně vykonalo. Pánové, až dosud bylo přislíbeno stavebníkům a žadatelům o státní záruky pro účely stavby domů 2,332.019.000 K a bylo již vystavěno za 713,261.950 K. To jsou částky, kterými se může málo který jiný stát pochlubiti, že je dal k účelům stavebním. Je dlužno počítati s tím, že i do budoucnosti, pokud působnost tohoto zákona, který právě projednáváme, bude dosahovati, stát ještě další své povinosti k tomuto účelu vykoná.
Ale nemůžeme pořád žádati, aby zde konal povinosti jen stát. Při rozpočtové debatě ukázal jsem, že budeme museti všechny samosprávné a jiné složky, finančně nadané jedince i společnosti přiměti, aby společně s námi působili k vyřešení těchto problémů, poněvadž není povinností jen státu, aby problémy ty řešil. Také otázka bytová, pokud ji budeme řešiti se stanoviska zaměstnání dělnictva, bude museti býti řešena tak, aby všechny složky našeho hospodářského a finančního života napomáhaly k vyřešení této věci. A tu právě v okamžiku, kdy banky ukázaly se býti přímo balastem na našem hospodářském životě, musí vláda působiti, aby banky tohoto nekalého řemesla z války zachovaného zanechaly a věnovaly se opravdu obchodnímu životu, ke kterému jsou určeny, a aby poskytovaly svých kapitálů k projektům, které jsou k dobru a ve prospěch zdejšího obyvatelstva. Vláda musí po této stránce učiniti vše, aby spekulace a lichvářství našich bank bylo znemožněno a abychom se vrátili k normálnímu občanskému a k reelnímu obchodnímu životu. Nelze trpěti, aby v dnešní době zápasil kde jaký soukromý podnikatel, družstvo i obec s nouzí o získání úvěru, když na druhé straně banky disponují ohromným kapitálem v neprospěch našeho hospodářského života.
Vznáším proto při této příležitosti prosbu k vládě, aby nejen administrativně, což jest jí zákonem přímo vyhrazeno, nýbrž také jinak působila k organisaci finanční podpory zákona o stavebním ruchu. Toho se dosáhne tím, když upraví dluhopisy tím způsobem, aby byly poněkud rozděleny, aby se jich mohlo i v soukromém životě poněkud používati. Musíme počítati, že spekulace bank a jejich obchody opravdu zničí důvěru našeho venkovského obyvatelstva v peněžní ústavy, a peníze budou se zase thesaurovati. Je potřeba kapitálu, který se teď na našem venkově rozmnoží, zužitkovati aspoň k takovým účelům, o kterých dnes právě jednáme.
Bylo by v zájmu veřejného dobra, kdyby ministerstvo sociální péče spolu s ministerstvem veř. prací bylo si vědomo, co se po této stránce vykonalo. Na dlouhou dobu nebudeme moci tento zákon o stavebním ruchu tak, jak jest, udržeti a mám za to, že budeme museti i dřívějším exponentům při řešení. bytové otázky - jako obcím a družstvům tuto povinnost přenechati. Bude třeba, aby při částečné likvidaci tohoto zákona opravdu tato ministerstva sdělila naší veřejnosti, co se až dosud v řešení otázky bytové vykonalo. Pak také snazším způsobem sneseme, když se bude restringovati ustanovení, které se jako popřevratové zrodilo, za tím účelem, abychom krátkou cestou vyřídili tak palčivou otázku, jako je otázka bytová.
Jménem rozpočtového výboru doporučuji slavné sněmovně osnovu tohoto zákona ku schválení. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji výboru soc.-politického o druhé předloze, p. posl. Langrovi.
Zpravodaj posl. Langr: Slavná sněmovno! Vládním návrhem zákona tisk 3943 má býti prodloužen zákon ze dne 3. března 1921, čís. 102 Sb. z. a n., na rok 1923.
Zákonem ze dne 3. března 1921 poskytnuty byly daňové výhody pro stavbu budov obytných a budov pro provoz podniků tím, že osoby, podléhající dani z příjmu anebo společnosti, podléhající výdělkové dani a podle zákona o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., které v území republiky Československé započali novostavbu, přestavbu, přístavbu nebo nástavbu obytných budov a ji do r. 1922 dokončí, že mohou si od daňového základu vedle amortisace, přípustné dle dosavadních daňových zákonů, odečísti 70% prokazatelně vynaložených stavebních nákladů.
Dále jsou citovaným zákonem poskytnuty určité výhody podnikům, podléhajícím dani výdělkové podle II hlavy zákona o osobních daních, které v letech 1920 až 1922 vystavějí, přistavějí, přestavějí nebo nastavějí v Československé republice budovy pro provoz podniku anebo které v roce 1920 až 1922 vymění nebo pořídí nové stroje a zařízení. Podniky tyto mohou vedle amortisace přípustné dle dosavadních daňových zákonů odepsati daně prostých 50% stavebních nákladů.
Tytéž výhody mají býti podle § 1 navrhované předlohy zachovány, snižují se však u budov obytných ze 70% na 50%, u budov provozních z 50% na 35%. Snížení této úlevy navrhováno jest proto, že ceny stavebních nákladů značně poklesly. §§ 2 a 3 předložené osnovy poskytují se další výhody. Jednak osvobozují se budovy od poplatku nemovitostního při prvním převodu, jednak od obecní dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Vláda odůvodňuje prodloužení zákona hlavně tím, že výhod, kterých poskytuje tento zákon, nebylo v letech 1921 a 1922 v dostatečné míře využito, hlavně proto, že mnozí si těchto výhod plně neuvědomili.
Jelikož prodloužením zákona z 3. března 1921, č. 102 Sb. z. a n., má býti podporován stavební ruch, doporučuji jménem sociálně-politického výboru slavné poslanecké sněmovně, aby projednávanou předlohu schválila. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Uděluji slovo zpravodaji za výbor rozpočtový o druhé předloze, p. posl. Biňovcovi.
Zpravodaj posl. Biňovec: Slavná sněmovno! Rozpočtový výbor projednal osnovu zákona o prodloužení výhod podnikům, jež postaví obytné domy nebo zrekonstruují z části své podniky, po stránce rozpočtové a konstatoval, že tato osnova poněkud více než zákon o stavebním ruchu bude se dotýkati finanční otázky státu. Zde stát je přímo zkracován o značný příjem plynoucí právě z nejvýdělečnějších podniků, poněvadž na účet svých výdělků mohou právě společnosti stavěti své domy a rekonstruovati své provozovny. Nicméně se zřetelem k dnešním hospodářským poměrům přece jen uznali jsme v rozpočtovém výboru za vhodné, aby tentokráte byl dán souhlas osnově, která finanční otázky státu tak úzce se dotýká. Mám za to, když již tentokráte osnova umožňuje prodloužení zákona čís. 102, že všichni podnikatelé, kteří mají možnost odpisu daně výdělkové a daně osobní, tentokráte využijí této výhody a budou pomocí tohoto opatření řešiti nejen problém bytový, nýbrž i otázku zaměstnaneckou. Dovoluji si slavné sněmovně předlohu tohoto zákona navrhnouti ke schválení. (Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Zahajuji debatu. K slovu jsou přihlášeni na straně "proti" pp. posl. Kučera a Hausmann.
Dříve než udělím slovo prvému přihlášenému řečníku, navrhuji, aby řečnická lhůta byla 25 minut. (Námitky nebyly.)
Námitek není. Návrh můj je schválen.
Uděluji slovo panu posl. Kučerovi.
Posl. Kučera: Ctěná sněmovno! Zákon o stavebním ruchu, který dnes máme projednávati, jakož i zákon druhý, který se týká veřejných dávek a poskytování určité výhody pro stavbu obytných i provozních budov, znamenají jisté odbourávání oněch zákonů, jimiž po stránce sociální mělo se vyjíti širším vrstvám vstříc.
Pokud jde o zákon, týkající se stavebního ruchu, bylo uvedeno, že krise bytová dnes již nezuří v takovém rozsahu, jak tomu bylo v dobách dřívějších. Pánové, kteří to tvrdí, neznají ovšem poměrů v nejširších lidových vrstvách, nevědí, jak bydlí dnes dělníci na periferiích našeho velkoměsta, nevědí, jak bydlí náš proletariát na zemědělském venkově. Kdybychom procházeli těmito ztracenými kouty, pak teprve měli bychom pravý obraz, za jakých poměrů a podmínek bydlí naši nejchudší lidé. Krise bytová se nezmírnila v takovém rozsahu, abychom mohli odbourávati zákony tohoto rázu. Pánové, na Král. Vinohradech na 300 uvolněných bytů bylo 4000 přihlášek nájemníků, kteří byli bez přístřeší. Podobně v Holešovicích na 280 bytů bylo přes 2000 přihlášek. To nesvědčí, že by ve Velké Praze umírnila se bytová krise do té míry, že by snad bylo záhodno omezovati stavební ruch. Ale tytéž poměry vládnou všude ve venkovských okresích. Naznačil jsem, že ani tam není možno v bytové péči ustati. Máme venkovská města i vesnice, kde za nových poměrů jsou výpovědi na denním pořádku a kde není možno ani obecnímu úřadu ani jiným činitelům získati pro vypovězené dostatečného bytu. Jest sice dosud v platnosti nařízení, které se týká exekučního vyklizení bytu, avšak to je věcí úvahy soudců samých, a je mnoho a mnoho případů, kde soudcové nepřihlížejí k podmínkám rázu humanitního, drží se litery zákona, a kde jinak všecky poměry by mluvily pro to, aby byla poskytnuta zákonná ochrana vypovídanému nájemníku, shledáváme se s naprostým opakem.
Avšak ani kdyby nebylo těch krutých poměrů bytových, zajisté ani tenkráte nebylo by možno říci, že podpora stavebního ruchu měla by býti vypleněna ze zákonodárství československého. Vzpomeňte dob předválečných, kde nebylo takových nutkavých příčin, a přece i ta rakouská správa tvořila zákony, které podpíraly u nejširších lidových vrstev možnost dopomoci si k vlastnímu bytu. Je to zajisté, po čem obyčejně se vždycky toužívá, aby kdokoli měl možnost vystavěti si svůj rodinný domek.
Také jsme se shledávali s různými a různými plány zahradních měst, které byly vybudovány na podkladě zákonných ustanovení o podpoře stavebního ruchu. Nyní v Československé republice dospíváme k tomu, že se mluví o likvidaci tohoto druhu zákonodárství vůbec. Myslím, že naopak je naší povinností, abychom hleděli uchrániti, čeho již v zákonodárství našem bylo dosaženo, a abychom tam, kde bezpodmínečně nutno není, neznemožňovali dosáhnouti drobným lidem, vystavěti si obytná stavení, která jim zpříjemňují jejich rodinný život. (Předseda Tomášek se ujal předsednictví.)
Pokud se týče předlohy samé, mám několik poznámek vzhledem k tomu, že jsme předložili mnoho pozměňovacích návrhů.
V hlavě II jedná se o vyvlastnění stavebních pozemků. Proti zákonu z roku minulého činí se jisté změny. Hned v § 1 při vyvlastňování kladou se na první místo pozemky státní. My požadujeme určitou změnu, která žádá vyvlastňování soukromých, obecních i státních pozemků. Zejména pokud se týče soukromých pozemků, bylo již správně podotknuto, že v této příčině bují v rozměrech velmi značných přímo spekulace s pozemky a že není možno za přístupné ceny pozemků získati. Je to velmi výhodný artikl zejména našich bank, které tímto způsobem vyhánějí v mnohých a mnohých městech cenu stavebních pozemků do výše. Je tedy bezpodmínečně nutno, aby § 1 v tom smyslu byl pozměněn. A toho týká se náš návrh.
Vzhledem k tomu, co jsem řekl o nutnosti podpory stavebního ruchu nejen pro přítomnost, nýbrž také pro budoucnost, žádáme, aby v § 2 nebylo setrváváno na platnosti tohoto nového zákona do 31. prosince 1923, nýbrž aby tento termín byl vůbec vypuštěn.
Jde-li o vyvlastnění pozemků, máme zde v §u 6 ustanovení, že náklady vyvlastňovacího řízení má nésti vyvlastňovatel. Ne vždycky bylo by to úplně spravedlivé. Prováděcí nařízení již k minulému zákonu uvádělo, že je především nutno, aby se všichni stavebníci snažili získati pozemky dobrovolnou úmluvou s příslušnými vlastníky určitých pozemků. Teprve kdyby nebylo možno dobrovolnou úmluvou získati odprodej těchto pozemků, bylo uváděno, že je možno žádati za vyvlastnění. Kde majitel žádá nepřiměřené ceny, za které není možno odkoupiti stavební pozemek, a kde z toho důvodu je nutno použíti zákona ve směru vyvlastňovacím, nemůže podle mého názoru býti v zákoně ustanovení, že náklad takového nuceného vyvlastnění nese vyvlastňovatel. Překážky, které byly zde v cestě dobrovolnému odprodeji, nezavinil, kdo o vyvlastnění žádal, nýbrž kdo žádal nepřiměřené ceny za pozemek. Tyto náklady po všem právu má tedy nésti majitel pozemku sám.
Ještě jeden případ při tomto vyvlastňovacím řízení by zasluhoval úvahy. V § 10 mluví se, že vyvlastněnému je vyhrazeno v případech, kde v dané lhůtě nedojde ke stavbě na vyvlastněném pozemku, uplatniti náhradu škody pořadem práva. To rovněž nemůže vždycky býti na místě. Jde přece o nepředvídané příčiny, které znemožní stavebníku, že chtě nechtě musí se vzdáti stavby, kterou byl obmýšlel. V tom případě zákon přiznává právo na vrácení těch pozemků původnímu majiteli, ale zároveň také mu přiznává náhradu škody. Jde po většině o chudé třídy obyvatelstva, a když u nich nastanou nepředvídaně poměry, které jim znemožní stavěti, myslím, že je to přílišné poškození těch, kdož snažili se, když jim nebylo možno opatřiti si bytu, tímto způsobem si postaviti vlastní domek.
Pokud jde o hlavu II, která jedná o rozhodčích mzdových soudech, již při původním zákoně postavili jsme se na stanovisko zruš ní celé této II. hlavy zákona. Máme za to, že i při tomto obnoveném zákoně je nutno proti rozhodčím mzdovým soudům se postaviti, poněvadž ruší všechnu činnost odborových organisací, mísí se do ujednání, která odborové organisace učinily s příslušnými zaměstnavateli.
Jest ještě další příčina, pro kterou není možno se nadchnouti pro instituci rozhodčích soudů. Jde-li o použití výnosu losové výpůjčky, přáli bychom si ovšem určitého dozoru, jak s výnosem losové půjčky se nakládá. Z toho důvodu také navrhujeme, aby na hospodaření s výnosy losové výpůjčky dozírala dozorčí parlamentární komise a aby parlamentu byly o tom předkládány příslušné zprávy.
Stanovisko jistě zásadně odpůrčí musíme ovšem zaujmouti k § 8, ve kterém se mluví o snížení garantovaných částek. Když se loni tento zákon projednával - a projednával se za nejplnějšího vlivu také se strany p. dr. Rašína - myslím, že bylo důkladně uváženo, jakým způsobem je možno státu v této věci se angažovati. Myslím, že stanovená výše garanční odpovídala plně poměrům a že ani dnes, kdy snad poměry cenové, i pokud se týče stavebních materiálií, poněkud jsou jiné, není potřebí percentuelní výše těchto garantovaných částek měniti. Je to zhoršení, které předloha nám předkládá, v neprospěch stavebníků. Předloha, která snižuje garantované částky, zapomíná na jedno, že také příjmy stavebníků budou do značné míry sníženy a že snížením garantovaných obnosů budou musiti stavebníci tím více napínati vlastní finanční síly. Jak je možno žádati to právě od méně majetných tříd, zcela nepochopuji. Když je stanovena určitá percentuelní výše garantovaných částek, pak ovšem, běží-li o menší stavební náklady, snižuje se tím již automaticky garancie, které poskytuje sám stát, a není potřebí ještě umělým způsobem státní garancie zmenšovati. Z toho důvodu také žádáme ve svém návrhu, aby se setrvalo při loňských garančních částkách a tím aby i na dále bylo umožněno nejpotřebnějším do stavby se dáti.
Pokud jde o stavební družstva, i u nich se garancie snižuje. I zde žádáme, aby u rodinných domků jednotlivými družstvy podnikaných bylo setrváno při výši 80%ní a u domů družstevních činžovních aby byla poskytnuta garancie 90%ní. Tímto návrhem přibližujeme se přání a požadavku stavebních družstev, která v tom smyslu také obrátila se na poslanecké kruhy.
Stavební ruch má býti podporován zakládáním zvláštních úvěrních ústavů. V zákoně samém však není vytčena nijak povinnost peněžních ústavů, aby takovéto úvěrní ústavy zřizovaly. Známe již dostatečně dobrou vůli jednotlivých kapitalistických podniků peněžních a nemůžeme se nadíti, že by za dalšího provádění tohoto zákona odhodlaly se k utvoření těchto finančních podpůrných ústavů.
Jestliže to neučinily dosud, nebudou to činiti také na příště. Již z toho důvodu právě žádáme, aby na tyto ústavy byla zákonem vložena přísná povinnost úvěrní podpůrné ústavy zakládati. Nebude to pro ně nikterak se škodou, poněvadž v zákoně je mnoho výhod, které těmto podpůrným ústavům plynou.
Konečně upozorňuji, že v § 30 snižuje se doba daňových úlev z loňských 50 let na 30 let. V původní vládní předloze bylo dokonce na 25 let. I zde setrváme ve svém návrhu na původním loňském znění a myslím, že kde běží o podporu sociálně slabých tříd, tento požadavek náš je úplně odůvodněn.
Konečně bylo již také řečeno, že při provádění zákona mnoho obtíží způsobovala těžkopádná administrativa. Ta také právě způsobila, že dnes u úřadů pro stavební ruch leží tisíce a tisíce nevyřízených žádostí, jichž vyřízení je marně urgováno. Jsou jednotlivci, kteří přes nemožnost získati nějaký byt marně čekají na povolení příslušné stavby. Kde konečně tyto stavby jsou provedeny, marně čeká se na konečné vyřízení kolaudační, a mnohé peněžní ústavy nechtějí přirozeně vypláceti příslušné garanční částky, dokud nemají v rukou kolaudačních aktů. To postihuje stavebníky, to postihuje také mnohé živnostníky, kteří jsou svými pracemi zúčastněni na provádění těchto staveb. Ruší to průběh celého jednání a působí to také finanční škodu i živnostnictvu.
Máme interes, aby při řízení o žádostech bylo postupováno co nejrychleji, a domníváme se, že agenda mohla by býti urychlena, kdyby byla řízena z jednoho centra. Žádáme z toho důvodu, aby oddělení pro stavební ruch stalo se oddělením ministerstva soc. péče, takže s příslušnými ještě dalšími interními zařízeními bude možno dosáhnouti rychlého administrativního jednání.
Pokud jde o předlohu druhou, týkající se staveb budov obytných a provozoven, připomínám, že zákon tento také snižuje finanční výhody, jež tu byly poskytovány. Nemáme nic proti tomu, pokud jde o podniky kapitalistické, které těchto výhod vždycky a co nejrychleji hleděly využívati, ale já jsem upozornil již v soc.-politickém výboru, že jde zde také o mnoho maloživnostenských podniků. Jestliže tyto maloživnostenské podniky jsou tísněny s jedné strany velkovýrobou, nemůže býti zajisté účelem ani státu, ani jednotlivých samosprávných svazků, aby existence byla jim ještě zhoršena. Každý zajisté chce žíti a je jistě spravedlivé, abychom, pokud jde o tyto vrstvy maloživnostenské, hleděli také jinakými skly na jejich poměry a potřeby. Z toho důvodu jsem žádal, aby pro maloživnostenské podniky, jež zaměstnávají méně než 20 dělníků, ponechány byly výhody zákona původního. Myslím, že i tento požadavek, týkající se čistě maloživnostenských vrstev, je přijatelný a žádám, aby stejně jak naše opravné návrhy, tak i zákon o stavebním ruchu byl příznivě přijat. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Hausmann.
Posl. Hausmann (německy): Dámy a pánové! Praktické zkušenosti, tak aspoň praví důvodová zpráva, byly prý vůdčí myšlenkou při vypracování vládního návrhu, který projednáváme. Ježto návrh, tak jako mnohé, jež byly dosud vyřízeny, obsahuje značná zhoršení proti dosavadním zákonům, je možna jen jedna domněnka, že praktické zkušenosti, jež vláda učinila, ukázaly, že dosud způsobila mnoho dobrého na poli podpory stavebního ruchu a že tudíž omezení tempa je státní nezbytností. Velmi silně pochybuji, zda vláda vzbudí touto argumentací u obyvatelstva obzvlášť mnoho víry. Podle mého názoru nejsou to také praktické zkušenosti, které jsou příčinou stanoviska vlády k novému návrhu zákona o podpoře stavebního ruchu. Je to snižovací jankovitost, (Souhlas na levici.) která mluví z důvodové zprávy a z návrhu.
Zákon o podpoře stavebního ruchu je zákonem nouzovým. Ježto však podle názoru vlády a většinových stran československý stát je státem konsolidovaným, nepotřebuje již nouzových zákonů. Platnost těchto zákonů musí býti zrušena, nebo aspoň omezena. Vzniká otázka: Jsou dnes ještě důvody, které byly podmínkou vydání zákona o podpoře stavebního ruchu? Vláda praví: "Nikoli." Bytová tíseň již prý není takovým všeobecným zjevem. Vláda určí, v kterých místech je ještě notorická bytová tíseň. Není prý také již nutno, zákonem o podpoře stavebního ruchu do té míry jako dosud pečovati o produktivní podporu v nezaměstnanosti. Je k tomu věru potřebí odvahy, něco podobného tvrditi. Je snad pravda. že počet těch, kteří jsou vůbec bez přístřeší, se zmenšil; může se však mluviti o odstranění bytové tísně, kdyby se mohl všem, kteří jsou dnes ještě bez přístřeší, přikázati nějaký byt? Není vládě a většinovým stranám známa skutečnost, že tisíce občanů tohoto státu ještě dnes musí žíti se svými rodinami v prostorách, na něž vůbec nikdy nelze užíti slova "byt"? Není vládě a většinovým stranám známo, že tisíce lidí tím trpí újmu na životě a zdraví? Státní bytová péče nemůže býti považována za skončenou tak dlouho, dokud nebude dostiučiněno přirozenému právu každého občana, aby měl byt a obydlí hodné lidské důstojnosti. Je první a nejvznešenější povinností každého státu, aby dosáhl tohoto chvályhodného cíle. Kdyby předmět projednávaný nebyl tak strašně vážný, musili bychom se hlasitě rozesmáti při tvrzení, že opatření příležitosti k práci rovněž není už zapotřebí věnovati takové pozornosti jako dosud. Přes všechny sliby vláda, bohužel, málo podnikla, aby opatřila příležitost k práci. Nyní přijde nějaký člověk a odůvodňuje zákon prohlásí: Ani tohoto tempa není již potřebí zachovávati. Strašlivě vysoký počet těch, kteří si přejí práce, výdělku, chleba, zdá se tomuto člověku, vládě, většinovým stranám ničím.