Předseda (zvoní): Pane posl. dr. Kubíčku, upozorňuji, že řečnická lhůta uplynula, a prosím, abyste skončil. (Výkřiky.)
Posl. dr. Kubíček (pokračuje): Okamžik. Já toho lituji, poněvadž přicházím zase k další zajímavé kapitole, kterou bych byl rozvinul. Konstatuji toliko, že další práci, kterou jsem vykonal, začala podlamovati ta zpráva, která byla dána spořitelnám, a najednou jsme viděli, jak z těla našeho začíná mizeti krev, neboť během roku 1922 a počátkem ledna 1923 ubylo bance Bohemii z celkového počtu 250 milionů vkladů 81 milionů, tedy plná jedna třetina, na základě toho upozornění spořitelnám, které dalo ministerstvo financí spolu s ministerstvem vnitra. To by nevydržela žádná banka. Na jedné straně jsme se dřeli do úpadku do noci, vše jsme obětovali, abychom banku zvedli, a naproti tomu byla naše činnost kontreminována, takže nám ubývaly provozovací prostředky. Konstatuji: Jakmile jsem to zjistil, obrátil jsem se na vládu, zakročil jsem u všech činitelů.
Předseda (zvoní): Pana posl. dr. Kubíčka znova žádám, aby skončil, poněvadž řečnická lhůta uplynula.
Posl. dr. Kubíček (pokračuje): Já těžce lituji smrti pana ministra Rašína, poněvadž ten opravdu vycházel nám vstříc, když jsme u něho byli na návštěvě s kol. Rychterou a řed. dr. Slavíkem, poněvadž nám slíbil, že nenechá padnouti banku takového významu a že nám dá podporu, poněvadž věděl, že potřebuje jenom zvednouti mobilitu, aby se banka dále mohla udržeti, poněvadž k tomu nebylo potřebí velikých prostředků. Banka byla - jak prohlásil dnes pan kol. Bubníka jiní poněkud přeimobilována a potřebovala, aby odprodejem určitých nemovitostí a určitých hodnot si odlehčila. V tomto směru jsem se obrátil také na Živnostenskou banku, bohužel marně. Také jsem se obrátil na jiné činitele, v tomto směru se nám však také vstříc nevyšlo a následek toho byl, že situace se nezlepšila, naopak zhoršila. Jakmile jsme se octli v této situaci, okamžitě jsme vypracovali memorandum vládě a já konstatuji, že odmítám jakoukoliv odpovědnost za pád banky "Bohemie", poněvadž v memorandu, které jsme předložili vládě, ze dne 4. ledna letošního roku, jsme upozorňovali na katastrofální toto upozornění spořitelnám a vzniklý tím úbytek vkladů. V tomto memorandu jsme konkrétně a výslovně pravili: Podepsaní funkcionáři nelitovali práce ani času, aby banku "Bohemii" přivedli do řádných kolejí, a prohlašují, nebudou-li provedena opatření výše citovaná (odvolání oběžníku a disposice, aby se banka "Bohemie" mohla uznati za místo ukládací), nemohou ručiti za další následky, které pochopitelně se dostaví." To jsme, pánové, oznámili náměstku vlády Malypetrovi, ministru zahraničí a ministru dr. Rašínovi, právě v den, kdy stihlo ho neštěstí. (Předseda zvoní.)
Bylo by snad mnohé, co bych rád ještě řekl, ale poněvadž čas velice pokročil, konstatuji ještě jenom k závěru: U Pozemkové banky se záležitost vyřídila klidně a hladce, a ačkoli jsou tam veliké ztrátové položky, při vkladech 180 mil. se ukázalo 142 mil. K ztráty, přece jenom se záležitost odbude tiše, poněvadž tam není interesů na politických určitých osobách, přispěje se na to vhodným způsobem a zkáza banky se svede na nové zákony o pozemkové reformě.
Pokud se týká vkladů některých zemědělských ústavů a záložen u Bohemie, konstatuji, že ihned při svém nastoupení nechal jsem zjistiti, mnoho-li tam mají uloženo zemědělské ústavy a záložny, a zjistili jsme již tehdy proti dnešku, že 99% těch ústavů, které tam mají dnes uloženo, měly tam peníze již dávno před naším nastoupením uloženy, takže na nás nemůže padati vina, jestliže některé podniky ztrácejí.
Předseda (zvoní): Žádám p. posl. dr. Kubíčka opětně, aby skončil.
Posl. dr. Kubíček (pokračuje): Jestliže bych mohl ještě ke konci několik slov říci, učiním to v následujícím směru: Moje záležitost, která byla tiskem ventilována, týká se jedině veřejnoprávního hospodaření, a kdybych měl čas, rozvedl bych ji ještě důkladněji, aby bylo seznáno a jasno, kdo byli pravými vinníky. Ovšem pak bych
také musil promluviti o jedné věci, o naší vykonané práci a obětech, o čemž se nemluvilo a což by mělo býti přece trochu respektováno, poněvadž jsme to činili všichni nezištně. Tak také v případu banky Bohemie se rozvinuly vůči mně určité soukromoprávní následky, které, jak bylo řečeno již zde, mohou býti řešeny pouze cestou soukromoprávní. Ale je otázka, zdali ten, na koho byla podána žaloba, je skutečným vinníkem, a zdali je vinen tím, z čeho je obviňován.
Předseda (zvoní): Pana posl. dr. Kubíčka vyzývám, aby vývody svoje skončil, poněvadž řečnickou lhůtu již značně překročil.
Slovo uděluji dále p. posl. Najmanovi. (Posl. Najman: Já mu přepustím 10 minut ze své řeči!) To nelze, pan posl. dr. Kubíček má právo přihlásiti se ještě jednou.
Slovo má pan posl. Najman.
Posl. Najman: Slavná sněmovno! Když jsem poslouchal pana posl. Kubíčka, viděl jsem, že bylo vlastně spácháno na poslední správě, totiž na správě pana Sonntága i dr. Kubíčka to, co se chtělo spáchati také na nás, když se jednalo o Moravsko-slezskou banku.
Konstatuji, že tímtéž způsobem, jako ministerstvo financí, respektive povolaní činitelé ministerstva financí, zavlékli dr. Kubíčka a zavlékli Sonntága do této věci v bance Bohemii, že týmž způsobem nás ministerstvo financí chtělo zavléci do banky Moravsko-slezské. Je to úžasná věc a myslil bych, že v tomto případě na lavici obžalovaných měli by seděti pánové z ministerstva financí. Co se stalo? Naše strana požádala o koncesi na banku a tu přišli k nám nejdříve zástupci zkrachované kupecké banky pravíce, že je posílá ministerstvo financí, že je posílá pan ministerský rada Pára, abychom tuto banku převzali. Když jsme řekli, že nebudeme přejímati banku, která je v konkursu, která je insolventní, přišel k nám znova pan dr. Budínský zase se vzkazem ministerstva financí, se vzkazem p. ministerského rady Páry a řekl nám: Vy máte zadáno, jak mně sdělili v ministerstvu financí, o koncesi banky. Proč byste zakládali novou banku, proč byste tvořili novou banku, když můžete převzíti starou, dobře prosperující banku? Tato banka má 40 milionů závodního, akciového kapitálu, ona má 12 mil. korun reservního fondu. Vy si prostě zajdete na ministerstvo financí, tam nám bylo slíbeno, že se vám povolí zvýšení akciového kapitálu o 10, případně o 20 milionů korun, budete míti banku, která má 50 milionů závodního kapitálu a 12 milionů reservního fondu, budete míti banku bez práce, bez námahy a okamžitě budete míti velikou banku, která pro vaši stranu bude moci udělati mnoho. Pan dr. Budínský já to zde veřejně konstatuji - řekl: Bude vám moci také často přispěti na agitační účely vaší strany, jako přispěla - to konstatuji - národní demokracii obnosem čtvrt milionu korun na volební fond. To řekl výslovně pan dr. Budínský. Řekl, ženám dají okamžitě 12 nebo kolik správních radů, že zkrátka tímto způsobem banku opanují. Byl to veliký spěch, abychom si honem žádali o zvýšení akciového kapitálu. My jsme šli, poslechli a žádali jsme o zvýšení akciového kapitálu a pan ministr Novák nám okamžitě povolil zvýšení akciového kapitálu. Prosím, tato banka přece podléhá revisi ministerstva financí. Pan ministr financí dnes konstatuje, že v této bance obnášejí ztráty 170 milionů korun a že, když se odpočítá závodní kapitál a 12 milionů reservních fondů, je zde ještě nekrytá částka 120 milionů korun.
Vážení pánové a dámy, myslíte, že ministerstvo financí, že pan ministr Novák nevěděl, v jakých poměrech se ta banka nalézá? Oni to věděli, ale oni se na nás chtěli dopustiti toho, čeho se před tím dopustili na Kubíčkovi nebo Sonntágovi. Mně se zdá, že v našem ministerstvu financí je zvláštní oddělení, které má za účel házeti zkrachované banky určitým činitelům na hlavy, aby je potom tímto způsobem zničilo. A nyní co se stalo? My jsme chtěli přirozeně věděti, jaký je stav banky, a poslali jsme tam revisora. Byl tam revisor a přinesl zprávu, že prý jest to tam všechno v nejlepším pořádku, že je to vzorné, že prosperita banky je báječná. Ale my nejsme doktory, nejsme zvláštními umělci v této věci, ani bankovními odborníky, ale jsme lidmi praktickými. Prostě požádali jsme dr. Budínského, aby nám řekl, s kým obchoduje, protože přirozen jsme se domnívali, s kým obchoduje, že podle toho také banka si stojí. Když jsme viděli, že banka Moravsko-slezská jest angažována u "Nutry", akciové společnosti, o které bylo známo, že prodělala více než 15 mil. korun, a když jsme viděli ještě jiné pohledávky, které Moravsko-slezská banka měla, a když naposledy jsme sami chtěli nahlédnouti do účetních knih Moravsko-slezské banky, a ředitelství nám řeklo: odpusťte, volné nahlížení do knih nemůžeme připustiti, to není dovoleno, tu jsme na základě toho řekli: pánové, když se bojíte povoliti volné nahlížení do knih, my vám a slavnému ministerstvu financí za ten present děkujeme, veďte si banku dále. A prosím za 3 neděle po těchto událostech Moravsko-slezská banka se shroutila, za 3 neděle Moravsko-slezská banka byla v koncích.
Vážení přátelé, nezdá se vám, že zde hrály určité vlivy, určití činitelé důležitou roli? Co by se bylo stalo z nás mladé strany, kdybychom byli bývali do této kličky vlezli? Nezdá se vám, že by nám třeba ještě dříve zakroutili krk a že byli bychom zde stáli vedle Kubíčka a museli se hájiti? My jsme však do té věci nešli, my jsme si to rozmyslili a mohu říci, že jsme měli více prozíravosti, nežli odborníci a finančníci, kteří se snad svým odbornictvím chlubí.
Nyní dovolte mi, abych poukázal na některé věci. Co považujeme za nejdůležitější při úpadku bank? Bylo to zde také výslovně konstatováno. Za nejdůležitější příčinu úpadku bank považujeme to, že banky odchýlily se od prvního svého účelu, že přestaly přijímati vklady, přestaly poskytovati půjčky, a když někdo chce půjčku dostati od banky, musí platiti 15, 16, 17% úroku, a že se za to banky vrhly na obchodů zbožím. Prosím, mne nezajímá osud Kubíčkův, ale řeknu, že o bance Bohemii bylo známo roku 1916, 1917 a 1918, jaké obchody provozuje. U banky Bohemie mohli jste dostati nejen filmy, ale také kávové náhražky vyrobené z hlíny, papírová šněrovadla, různé gumové věci, (Veselost.) náhražky rumové, boty, obleky, zkrátka všechno měli v bance Bohemii na skladě. Nebylo větší a lichvářštější banky; vždyť jeden z ředitelů této banky odsouzen byl k šestiměsíčnímu vězení pro lichvu. Pánové, takovým způsobem se provozovaly obchody. Tehdy se ovšem vyplácely velké dividendy a superdividendy a páni bankovní ředitelé a správní radové si tehdy dávali vypláceti obrovské tantiemy. Přišel převrat. Zásoby náhražek pozbyly ceny a my jsme viděli inserty banky Bohemie, kde nabízela 20 až 30 vagonů kávových náhražek a jiné podobné věci, které pozbyly naprosto ceny. Okamžitě však nastala nová konjunktura. Zakládaly se společnosti a, jak zde bylo poukázáno a mluveno, provozovaly se obchody se zbožím v největší míře. Kdyby se bylo uposlechlo toho, co jsme dávno říkali, kdyby byl býval slyšen návrh Mlčochův, podaný již v revolučním Národním shromáždění, aby obchod se zbožím byl bankám zakázán, nemohlo by k těmto koncům dojíti a také by k nim nedošlo. (Posl. Merta: Tento návrh ještě není projednán!) Ale byl již v revolučním Národním shromáždění předložen.
Já jen konstatuji, jaké obchody stará správní rada banky Bohemie dělala. Stará správní rada banky Bohemie koupila asi 20 vagonů - nevím množství přesně surové kůže, tuto surovou kůži platila asi 28 K za 1 kg, nechala ji u Blocha v Brně vydělati, ten ji vydělal, ovšem banka mu nemohla zaplatiti za vydělání a důsledek toho byl, že banka byla žalována, a na konec kůže se prodala, banka za surovou kůži nedostala nic, ač sama za ni zaplatila 5 milionů korun. Takovým způsobem se hospodaří. Nejinak se hospodařilo se zásobami zboží. Víme, že banka Bohemia měla zásobu zboží ve všech větších městech v Barceloně, Hamburku, Vídni, Pešti, Miláně, Terstu, Haagu, všude bylo starou správní radou nakoupeno mnoho zboží, ale zboží takové jakosti, že nejen se těžko prodávalo, ale když se prodalo, dělalo českému jménu v cizině jen ostudu, a to bylo vlastní příčinou, proč leckde říkají v cizině, že nemohou od nás kupovati, poněvadž jsme v těchto věcech nesolidní a nereelní. (Posl. Zeminová: Provise ovšem byla v cizích valutách!) Provise ovšem byla v cizích valutách. Já jsem se divil a žasnul jsem nad tím, když jsem dostal do rukou posudek o pravděpodobném stavu banky Bohemie dle revise vykonané Bankovním úřadem 20. až 25. září 1922, když jsem zde viděl, že výslovně se v tomto revisním nálezu praví, že je banka imobilní. Výslovně se to zde tedy prohlašuje, bylo to ředitelstvím loyálně doznáno. Stará správní rada potvrdila, že ví o tom, že je banka Bohemie neschopná další prosperity, ale přes to vidíme totéž, co se mělo státi nám, že ministerstvo financí dává povolení ke zvýšení akciového kapitálu o 10 milionů korun. Ministerstvo financí dává povolení ke zvýšení akciového kapitálu a za krátkou dobu, když se potom dotazují spořitelny, zdali ony mohou ukládati v bance Bohemii své vklady, tato banka Bohemie se škrtne a ministerstvo vnitra pak docela klidně ji vynechá, což přirozeně muselo katastrofu dovršiti. Nedovedu pochopiti, jak je to možno, v jednom roce podávati revisní zprávu, ve které se výslovně praví, že se vykazují větší ztráty, kde se také na příklad praví, že se americké spojení vymyká zdejšímu posudku atd., a v tomtéž roce dáti povolení k zvýšení akciového kapitálu a v témž roce potom varovati spořitelny. Nestalo se to ovšem ve způsobu výstrahy, ale když se spořitelny dotazovaly, byla Bohemie ze seznamu škrtnuta. Tento způsob a postup nemohu pochopiti. Mně se zdá, že v této věci nemají ministerští úředníci ministerstva financí ani tak vinu, mně by se spíše zdálo, že vinu třeba hledati někde jinde. Není to zdravý poměr, když zde pan ministr financí při zahájení své řeči pravil, že byl předešlým ministerstvem financí o všech jeho plánech informován. Prosím, uvažte, ministr financí republiky a státu informuje presidenta největší banky, v tomto případě Živnostenské banky!
Tento poměr není zdravý a není myslitelno, aby mohl v našem státě býti udržen. Za takových okolností pak pravím otevřeně: Živnobanka bude moci zničiti každou banku, bude moci každou svou nepohodlnou konkurenci odstraniti. (Ministr financí inž. Bečka: To by však musela býti povaha nečestná!)
Ne, pane ministře, to musí každý uznati, aby ministr financí informoval o všech svých finančních plánech, o tom, že se bude kolkovati, o tom, jakou finanční politiku bude provozovati, aby informoval o tom presidenta největší banky, že tento poměr není zdravý a v demokratickém státě vůbec je neudržitelný.
Ještě se musím o jedné věci zmíniti: Když náš časopis přinesl zprávu o situaci, která je v bance Bohemii, byl zkonfiskován. Prosím, já se divím, co je u nás vůbec možno. Konfiskace tato byla provedena po předchozím varování. Byli jsme varováni policejním ředitelstvím, jestliže o této bance něco napíšeme, že bude časopis zkonfiskován. Já se táži, kde je svoboda tisku, když takovýmto způsobem se postupuje? My jsme podali proti konfiskaci námitky a víte, co se nám stalo? Konfiskace byla potvrzena, a sice z toho důvodu, ježto prý jsme neměli pravděpodobnost, prý jsme nemusili věřiti, že poměry v bance Bohemii jsou takové, (Posl. Mlčoch: A měli jsme jistotu, že je to pravda!) ač měli jsme jistotu, že je to pravda.
Končím svou řeč a připomínám, že ozdravení v našich bankách nenastane do té doby, dokud banky budou provozovati obchod se zbožím, a do té doby, dokud obchod se zbožím jim nebude zakázán. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Nosek.
Posl. dr. Nosek: Slavná sněmovno! Probíráme-li současnou hospodářskou situaci různých bankovních ústavů, bylo by snad také dobře, abychom se podívali takovou jakousi léčivou snahou... (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr. Nosek (pokračuje):... do vnitřních poměrů, do současné hospodářské situace, abychom si upřímně a otevřeně pověděli, že není všecko, jak se to vždy líčívá, jen výsledkem zločinu nebo podvodu, a to z toho důvodu, abychom přece jen nepodvraceli příliš velikou, naprosto nezbytnou, pro hospodářský život naprosto nepostrádatelnou důvěru, kterou tato nesmírně důležitá složka celého národního hospodářství a všeho našeho hospodářského žití nezbytně vyžaduje. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Botto.)
Nejprve bych rád naznačil některé hospodářské příčiny, které vedly k dnešnímu zachvívání se jednotlivých bankovních ústavů v základech samotných, aby to vneslo také trochu více klidného nazírání na celou tuto věc. Vážení pánové, banka, když sbírá vklady, dostává se do postavení dlužníka, a když vklady rozpůjčuje a poskytuje úvěry, dostává se do postavení věřitele. A není k tomu potřebí naprosto žádné právnické erudice, aby jeden každý věděl, když od někoho si něco vypůjčí, že to má vrátiti zase nazpět ve stejné míře, ve stejné kvalitě. Ale, vážení, račte laskavě uvážiti ty hospodářské poměry, ty úžasné hospodářské přesuny, na příklad od roku 1919 do doby současné, račte laskavě uvážiti, jaké to byly ty koruny, které jako vklad byly do peněžních ústavů vkládány, a jaké jsou ty koruny, které dnes zase jako vklad od dotyčného peněžního ústavu požadují se nazpět. Když roku 1919 bankovní ústavy přijímaly příslušné vklady, a aby mohly obchodovati, půjčovaly je zase dále, když dneska mají požadovati od svých dlužníků týž nominelní obnos, který při poskytnutí původní zápůjčky pravděpodobně byl věnován na nákup zboží a pod., když to zboží kleslo na 1/3 původní své ceny, jak je možno, aby ten bankovní dlužník zaplatil plnohodnotně obnos dnešní? On může, když zrealisuje své pohledávky, vrátiti menší kvotu, a je přirozeno, když se to stane bankovnímu ústavu ve většině podobných případů, že není možno, by banka byla práva za všecky své závazky a v plné hodnotě dnešní vracela svým komitentům to, co oni roku 1919 v jedné třetině dnešní hodnoty jí odvedli. Ukazuji na tento základní hospodářský důvod dnešní otřesené situace peněžních ústavů a připomínám, jestliže byly přijímány vklady v tehdejších dobách, kdy bylo možno čsl. korunu koupiti za necelých 5 švýcarských centimů, a má-li se týž vklad v nominální hodnotě vrátiti dnes, kdy čsl. koruna stojí na curyšském trhu na trojnásobném obnosu 14-16 centimů, jest faktem zřejmým a jasným, že bankovní ústav má vrátiti něco jiného, nežli sám přijal, že má vraceti peníze daleko cennější, než byly u něho uloženy, ač sám nemá možnosti, aby tyto peníze hned od svých dlužníků v úplné nominelní hodnotě nynější obdržel.
Račte dovoliti, abych ukázal na jiné momenty. Jistá stísněnost peněžních ústavů současné doby vyplývá také z dalších hospodářských důsledků dnešní současné situace. Račte laskavě uvážiti, že v době předválečné, v normálních dobách, závisel přece jen všeliký jak zahraniční tak i tuzemský obchod jednoduše na směnečném úvěru, ať tří, ať šestiměsíčním. Jest praxí bankovní zcela jasně odůvodněnou a dobře pochopitelnou, že při poskytnutí úvěru žádá banka koncentrování všech úvěrů u svého jediného ústavu, že nemůže se s tím spokojiti, aby ten, kdo si u banky vypůjčil, zároveň obchodoval s nějakým jiným ústavem, poněvadž tento ústav sám nemá možnosti kontrolovati skutečnou hospodářskou zdatnost tohoto svého komitenta. Před válkou nebylo snad možno nedodržeti tento obchodní závazek, že budu obchodovati jen s bankovním ústavem, od kterého jsem si vyžádal bankovní úvěr. Kdybych se byl proti tomu prohřešil, podepsal směnky jinému ústavu, dříve nebo později, poněvadž směnky byly eskontovány, sešly se v jednom oddělení rakouskouherské banky, a poněvadž tam byli zástupci bankovních ústavů, musilo se dříve nebo později konstatovati, že jest to neloyální jednání, a dotyční zástupci bank se mezi sebou dohodli, že tento obchodník nedodržel svého závazku, a tato jeho vlastnost, tato jeho neloyálnost, musila z povahy věci samé vyjíti na povrch, bylo to možno kontrolovati a stíhati. Dnes, když neexistuje tento v pravém slova smyslu úvěr směnečný, aby cirkulovaly směnky obchodní, nejen pouhé směnky finanční, jako dnes rozšířené směnky obchodní, když nejsou podkladem současného úvěrového obchodu, pak taková nesolidnost, o které jsem se zmínil, úplně uniká možnosti kontroly, jest dobře možno obchodovati s bankou druhou a podváděti banku jednu i banku druhou. To je také jedna z příčin, která vyplývá z dnešních neurovnaných hospodářských poměrů.
Ale já bych velice nerad, aby různé zjevy, které se vyskytly, nebo které snad by se vyskytnouti mohly, byly čítány jen na tyto příčiny vnější, hospodářské. Je nedobře přehlížeti, že zde velkou roli hrají také momenty mravní, a to bývá věc, která se mnohdy v současných dobách přehlíží způsobem, který není docela správný. Račte laskavě uvážiti, co je opravdovým účelem výroby statků a zprostředkování jejich oběhu. Pravým účelem všeho toho jest náležité uspokojení spotřeby obyvatelstva. Ale když se na tyto momenty zapomíná, když opravdový důvod výroby a zprostředkování oběhu hospodářských statků, tedy obchodu, ztrácí z mysli a ze svého hlediska tento svůj mravní cíl a úkol a považuje za důvod, ba za cíl svého snažení úplně bez ohledu na to, jak tím slouží veškerenstvu, jenom touhu určitým způsobem se obohatiti, zcela bez ohledu na to, jaké to bude míti účinky, pak jest pochopitelno, že ztrácí zde společnost a její jednotlivci smysl pro toto mravní, jemnější posuzování, kolik smí žádati dovoleného zisku za svoji výrobní práci, za svoji činnost obchodní. Já neuvažuji potom o věcech, které mají býti mravním hlediskem pro mne, že mohu žádati spravedlivé občanské zúročení kapitálu, který jsem do podniku vložil, a že jistou odměnu mohu žádati za svou práci a jisté risiko za poměrné ztráty, když bez ohledu na tyto momenty jdu na jedné straně za svojí nezřízenou chtivostí zisku, pak jest pochopitelno, že dochází k takovým zjevům smutným, jichž jsme byli svědky. Račte povážiti, že nevyvolalo to obzvláštní revoltu nebo obzvláštní nepříznivé smýšlení, když bylo možno konstatovati, že naprosto nepřiměřené percentuální zisky jsou vykazovány z důchodů kapitálových jistin, když jednoduše s klidem na takové věci veškerenstvo, společnost lidská se dívala, že takový kapitál přinášel 20, 30, po případě i 40%, a když byly zde případy, že při menším zúročení se strany samých akcionářů projevovala se nelibost nad tím, že prý 6% dividendy jest příliš málo a když potom ředitelstvo, resp. správní rada nátlakem těchto akcionářů, kteří přísné měřítko příliš nebrali, byla hnána, aby se udržela, k tomu, vyplatiti větší dividendy, jest to všeobecné dnes prostředí, ze kterého to všecko vyvěrá, a já bych na tento moment velmi rád chtěl poukázati.
Jsou ještě horší věci, které se zde vyskytují a které mohou poskytnouti vysvětlení různých zjevů, které zde jsou a které se připojují jako další článek těch momentů, které zde uvádím. Mluvím o tom, že jsou to příčiny hospodářské a příčiny laksního mravního nazírání. Vážení pánové! V praxi bankovní při správních radách, když pilně sledujete na každém kroku jednání takých peněžních ústavů, přesvědčíte se, že v konkretním případě máte jednati přímo se zločinnou akcí, která se vám staví v cestu, a že potom docela dobře není možno za každý takový zlý skutek činiti odpovědným přímo dotyčný bankovní ústav. Zde jsme zase u velikých bolestí, mravních nemocí současné společnosti. Když uvádím případ ze skutečnosti, že uzavírá kdosi, jenž se zavazuje vstoupiti do dodávkového obchodu dřívím se zahraničím, smlouvu již předem s úmyslem, aby ji zaklausuloval pro sebe takovým způsobem, že svého komitenta utáhne, že se sám vytáhne z povinnosti dodávací a že za ten odstup a risiko vůči svému komitentu, za to stornování dá se nepoctivým způsobem vnutiti do odstupného několika desetitisíců, to jsou případy, které ozařují příšerným světlem současné naše společenské poměry. Já bych uvedl jeden případ: Když vyjednává někdo a žádá menší peněžní ústav o úvěr hypotékární, legitimuje se, že jest občanem toho a toho jména, přinese knihovní lustrum, které mu dosvědčuje, že určitá realita jest v knihách připsána vlastníku téhož jména, a ten člověk vědomě si opatřil lustrum, znějící na nemovitosti jeho jmenovce, který není ani příbuzným, vůbec ničím, jen náhodou má stejné jméno, a když potom na takové lustrum knihovní, ne falešné, ale falešně předstírané, vyláká od bankovního ústavu, od záložny nebo spořitelny hypotekární zápůjčku, neračte se diviti, že není možno peněžnímu ústavu od takového podvodníka něčeho dosáhnouti. Na druhé straně je přirozeno, že proti tomu pravému majiteli není možno nastupovati, poněvadž ničeho nezavinil. Nepřímo laxnost v mravním nazírání, ale přímo trestné činy vyskytují se v bankovní praksi. Můžete se přesvědčiti, že mnohdy není možno jednu jedinou chvíli býti bez úzkostlivosti, poněvadž i v těch případech, když se banka postará, aby obchod, abych tak řekl, přímo čtyřmi hřebíčky v každém rohu byl přibit, když má komitenta poctivého a spolehlivého, zase neví, v jakých stycích obchodních a jaké mravní kvality jsou ti lidé, kteří navazují s ním obchodní styky, zda dříve nebo později nezpůsobí komitentu takové hospodářské svízele a obtíže, že mu nebude možno, aby i při nejlepší vůli a poctivé snaze dostál svým povinnostem, které vůči bankovnímu ústavu má.
Jsou ještě některé jiné momenty, které přispívaly také k vybudování prazvláštního nazírání na peněžní ústavy a které vyvolávaly vůbec nesprávný názor mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Já považuji za svou povinnost ukázati zde na úžasný přímo systém vládních dozorčích komisařů v peněžních ústavech, ať jsou to banky nebo záložny nebo spořitelny. To všechno ještě vychází z názoru státu absolutistického z doby 17. a 18. století, kdy jednoduše se věřilo, že stát svým vládním komisařem může vykonati všecko, že on také má i fysickou i hospodářskou i odbornou možnost, aby vykonával nějaký dozor v takovém peněžním ústavě. Je to ubohá, směšná forma, která se neomezuje na nic jiného než na to, že takový vládní komisař několikráte do roka zúčastní se sezení správních rad. Kdo jen poněkud zná skutečný bankovní život, musí říci, že je prostě nemožno, aby mohl vůbec něco proniknouti. On má, pravda, právo podívati se do knih, sem tam sledovati zápisy, ale život skutečný je daleko komplikovanější, než aby bylo možno jen letmo občasnou revisí namnoze dáti člověku naprosto odborně diskvalifikovanému takovéto věci vykonávati. Zhoubný vliv to vykonává na obyvatelstvo v tom smyslu, že se v něm vzbuzuje představa, že je postaráno se strany státní o náležitou odbornou revisi a že se vyvolává mezi obyvatelstvem jakási představa, že stát je zavázán přímo pro tuto svoji revisi, kterou vykonává, garantovati jaksi za správný chod všeho hospodářského dění v takových ústavech, a odtud možno vysvětliti, že, když se někde něco stane, zájemníci se obracejí na stát, vymáhají jako své domnělé právo, aby stát svými prostředky sanoval různé chyby, které by v takových peněžních ústavech mohly se státi. Když zde na jedné straně je slepé spoléhání na dozor a na vykonanou revisi se strany státní a když se kladou takové nikdy v praksi právně neexistující státní garancie, možno s druhé strany konstatovati, že opravdu mezi těmi, kdož by na těch věcech měli býti interesováni, existuje přímo neuvěřitelná laxnost. My musíme prostě konstatovati u velké většiny akcionářů, že jejich členství, jejich poměr akcionářský vůči ústavům peněžním omezuje se prostě na to, že jedenkráte do roka dají si vyplatiti dividendu, která na kupon toho roku připadá, v nejřidších případech někdy do roka dostaví se na valnou hromadu, tam přirozeně vůbec nemohou ničeho podniknouti, nic nemohou kriticky posouditi a pak přirozeně bývají neobyčejně překvapeni a velmi trpce zklamáni, když přijdou k přesvědčení, že nebylo všecko v pořádku v takovém ústavu peněžním, jak oni tomu slepě důvěřovali. Naprosto však nechtějí si uvědomiti, že skutečně jako podílníci takového ústavu mají jistou mravní, hospodářskou a i právní povinnost, aby se více zajímali o chod celé této správy i příslušných ústavů, ve kterých jsou tak úzce angažováni. Pak mně tak připadá skoro naivní, když někdy dodatečně se pozastavují nad tím a chytají se za hlavu, že nikdo nevěděl, jak by to tam mohlo vypadati. To se netýká jenom velikých peněžních ústavů, nýbrž i obecních spořitelen a záložen, že ten nebo onen spolkový funkcionář nebo správní rada žije nad hospodářské poměry, které jsou spravedlivé pro něho, a toho si obyčejně lidé nevšimnou. Jsem toho mínění a přesvědčení, že, když takové podezřelé symptony se někde shledají, má se jíti hned na počátku po kořenech toho zla a má se hledati nějaká remedura dříve než bude pozdě. Zde taková laxnost nedovoluje nebo brání jim, aby sáhli na kořeny toho zla ještě v době, kdy by se to dalo náležitým způsobem napraviti nebo kdy by to bylo možno snésti s bolestmi daleko menšími.
Než jsem toho mínění, že když se pokusíme o vysvětlení hospodářské a mravní všech těchto zjevů, nestačí to samo o sobě, abychom mohli pro budoucnost s klidem o těch věcech jednati. Jsem toho přesvědčení, že je nutno pomýšleti také na nějakou nápravu poměrů pro budoucnost. Tyto prostředky k nápravě mohou býti bližší nebo vzdálenější. Za bližší prostředky k jakési nápravě bych považoval především činnost všech veřejných funkcionářů, totiž lidí veřejně pracujících a všech lidí dobré vůle, kteří by především se snažili získati klid, klid a klid. Račte laskavě uvážiti, že při dnešních hospodářských poměrech i ten nejlépe fundovaný ústav musí býti nezbytně přiveden do úzkých, když se od něho žádá hromadné vrácení vkladů. Přece nikdo snad v současných dobách není tak naivním, aby se domníval, že vklady peněžní u bankovních ústavů uložené zůstávají uzavřeny v nedobytných pokladnách, vždyť ony musí býti hospodářským a výnosným způsobem uloženy dále, a jistě že to není radostné pro správu bankovního ústavu, když musí uchovávati v rozrušenějších dobách ve svých pokladnách velké peněžní hotovosti, poněvadž to znamená velkou úrokovou ztrátu peněz, které se zde musejí chovati. Zde tedy předpokládá takové zlikvidování uložených peněz veliký nápor bankovního ústavu samotného na všechny jeho komitenty, znamená to úžasné stísnění hospodářské. Ráčíte laskavě uznati, že i někoho, i když je hospodářsky docela dobrý a když stojí za všechno to, zač je dlužen, když je dobře hospodářsky fundován, mohu jistě přivésti do těch největších hospodářských rozpaků, když na ráz žádám, aby splatil to, co je dlužen. Bude museti prodávati i se škodou, bude museti své jmění likvidovati a může se dokonce státi, že tímto náporem přivedu jej téměř k hospodářské zkáze, poněvadž nebude míti možnosti, aby slušným způsobem zpeněžil to, čím ručí za hospodářskou bonitu.