Vážení pánové, budete tomu ovšem rozuměti a jak doufám, uznáte to za pochopitelné, že my Němci nemůžeme dělati spolu takovou politiku, že jsme nejostřejšími protivníky takové politiky, a že se v rozporu se zahraniční politikou tohoto státu stavíme v dobrých a zlých dnech na německou stranu, že to činíme podle svých citů jako Němci, jako příslušníci německého národa, avšak také v poznání, že při tomto boji proti německé říši, který vede Francie, nejde jen o německou říši, nýbrž o německý národ, že náš osud jest spiat nerozlučně s osudem německého národa, a že se tedy francouzská a s ní spojená česká politika obrací proti nám a proti Němectví vůbec. Spoléháme na to, že francouzské stromy neporostou do nebe, a že při tom ani český podrost příliš nevzroste. Jsme přesvědčeni, že v zápase Francie s Anglií tato poslední na konec zvítězí a tím že se Francie zhroutí. Jsme o tom přesvědčeni ne snad jen z ohledů citových, nýbrž ze studia dějin a z poznání vlastností a mocenských prostředků, které oba státy, obě skupiny mohou při tom nasaditi. I když to snad ještě bude trvati nějaký čas, než nastane obrat, tato politika se zřítí. Pochopíte naši touhu, aby tato chvíle, v níž se Francie zhroutí, nastala pokud možno nejdříve, aby chvíle, v níž se ztroskotá francouzská politika a tím se německému lidu tam venku v říši poskytne možnost, aby se zotavil z ohromných ran doby válečné a poválečné a vytvořil si znovu spořádaný stát, aby tento čas nadešel pokud možno nejdříve. Jsme-li při tom mínění, že v této chvíli zhroucení francouzské politiky, francouzských plánů na světové panství, může býti zničen také stát, jenž se této politice zapsal na dobré a na zlé, nemaje žádné vnitřní spojitosti, pak ovšem toto přesvědčení a toto poznání nám nemůže brániti v naší touze, nýbrž musíme právě na to spoléhati.
Dámy a pánové! Já pro svou osobu nechápu, že jste svou politiku a existenci svého státu tak docela vsadili na francouzskou kartu. A mohu si to vysvětliti jen tím, že strach před odplatou a před oněmi možnostmi, které by mohly nastati, kdyby Francie ve světě dohrála, zakalily váš zrak, takže nepoznáváte zeměpisných a hospodářských poměrů a základů svého státu. Nacházím však ještě nepochopitelnějším, když české tak zvané socialistické strany francouzskou politiku, která se opírá o militarismus, a to o nejostřejší militarism, jež jest politikou znásilnění a zničení veliké německé říše a velkého německého národa, a tedy také zkázy Evropy, politiku, která jest diktována nejkřiklavějším kapitalismem, že socialistické strany na české straně tuto politiku schvalují, jí se účastní a ji podporují. Připusťme, že toto věčné houpání mezi oběma židlemi, mezi francouzskou a anglickou, nebylo trvale možné, a že by se byl ministr pro věci zahraniční vydával v nebezpečí, že jednoho krásného dne se octne mezi oběma židlemi na zemi. Avšak on mohl jinak zvoliti: mohl se snad místo na francouzskou posaditi na anglickou židli. Neboť tím, že se úplně zapsal francouzské politice, neprokázal podle mého přesvědčení dobré služby státu, jemuž slouží a jemuž slouží podle mého mínění s přesvědčením. Tento stát jest zvenčí nyní podporován Francií a budeme jen tak dlouho podporováni, dokud to právě Francie bude moci činiti. Tento stát mohl by však na trvalou dobu býti podporován státem, na nějž při nynějších evropských poměrech jest odkázán, a tím jest veliká německá říše, jež tento stát obklopuje.
Uvnitř zase může býti znovu tento stát podporován národy, které v něm bydlí, tím, že by byla vytvořena vnitřní spojitost, a jen taková politika byla by pro tento stát politikou stát udržující. Již jsem se tu a tam obával, že česká politika půjde touto cestou a že se obrátí na tuto stranu. S dostiučiněním a s jistým uspokojením jsem pak četl a dověděl se, že nevkročila na tuto cestu pro stát rozumnější, že se spoléhá na politiku přítomnosti, důvěřujíc okamžitým mocenským poměrům, a při tom ztratila pohled do budoucnosti a do skutečného dějinného rozvoje. Proto mohu s našeho stanoviska říci, že vlastně nemáme důvodu rmoutiti se tím, že ministr pro věci zahraniční tohoto státu kráčí touto politickou cestou.
K podpoře své politiky potřebuje ministr pro věci zahraniční tak zvané blýsknavé obrany, s kterou by stál Francii po boku v dobrých i zlých dnech; k tomu potřebuje vojska. Právě proto, že se postavil po bok Francii, potřebuje silného, velkého vojska, neboť předpokladem pro to, aby se Francie vůbec zajímala o tento stát, jest, aby se také tento stát právě jako Francie opíral o militarismus a svým vojskem jednou bojoval po boku Francie pro francouzské cíle. Neboť Francie sama, ozbrojená až po zuby, nemůže sama snésti trvalého militarismu, poněvadž počet obyvatelstva jest příliš malý, a klesá, než aby mohl vydržovati takové obrovské vojsko. Její spojenci to jsou, slovanští spojenci a černoši v Africe, kteří budou musiti někdy doplňovati francouzské prapory, nebo společně s nimi padnouti za Francii na evropských bojištích. Jest samozřejmé, že následkem toho české vojsko má býti národním vojskem, neboť má býti prostředkem k udržení národního státu, prostředkem k boji proti všem sousedním německým státům. A proto musí býti české vojsko vybudováno v české národní vojsko.
Pro tuto zahraniční politiku našeho státu jest jasné, že my, Němci, nikdy nemůžeme počítati, dokud bude zachován tento směr politiky, že dostaneme kdysi slíbené německé části vojska - nejdříve se mluvilo o německých divisích, pak o německých plucích, praporech, a nakonec jen o německých rotách - aspoň německé roty, nýbrž že vojsko, jež jest nástrojem takové zahraniční politiky, může býti jen utvářeno tak, jak je utvářejí Češi, kteří usilují, aby rozdělením všech Němců a Maďarů určitým procentem až na nejnižší oddíly utvořili jednolitou, připravenou a spolehlivou armádu. Avšak, pánové, jestliže již stále více a více odstraňujete z vojska německé důstojníky, jestliže doplňujete důstojnické sbory z vrstev, které snad mají méně vojenské krve, jestliže již vyhazujete na ulici zcela prostě důstojníky, kteří sloužili desítky let, kteří měli a mají dvacet a více služebních let, pak splňte aspoň povinnost, která vám přísluší, abyste těmto lidem vypláceli zasloužené odpočivné. V tomto směru chci podati resoluční návrh, ve kterém vyslovuji požadavek, aby při vyměřování odpočivných požitků pro důstojníky a poddůstojníky bývalého rakouského, uherského a rakousko-uherského vojska byla rozhodující skutečná služební doba bez rozdílu, kde a kdy onen člověk sloužil a kdy byl propuštěn. Neboť výše odpočivných požitků se řídí podle životních poměrů, podle poměrů láce nebo drahoty, a ten, kdo byl přeložen do výslužby před dvaceti nebo deseti lety, žije v těchže poměrech jako ten, jenž byl poslán do výslužby před půl rokem nebo jedním rokem. Jest příkazem mravnosti, sociální péče a spravedlnosti, aby stran toho nebyly činěny rozdíly, aby snad důstojníci proto, že jsou Němci, jak tomu jest nyní, nedostávali buď vůbec žádných odpočivných požitků, nebo takové, jichž jest příliš mnoho k smrti a příliš málo k živobytí. Jestliže si již vyhrazujete právo přejímati důstojníky a chcete sami zkoumati, kteří důstojníci se vám pro vaše vojsko zdají dosti spolehliví, nechci vám tohoto práva upírati, avšak máte zatracenou povinnost, oněm důstojníkům a poddůstojníkům, kterých nepřejímáte, vyměřiti takové odpočivné požitky, aby za službu, kterou vykonali, dostali přiměřenou náhradu. To nejde, aby, jak se stává, poddůstojníci, kteří mají 20 nebo 25 služebních let, byli propouštěni zcela prostě s 48hodinovou výpovědní lhůtou, aby se ženou a dětmi byli vyhozeni na ulici a aby to bylo odůvodněno tak, jak to kdysi učinil ministr nár. obrany: tento muž přes 25letou služební dobu ještě se nenaučil státnímu jazyku! Jako kdyby tento stát již trval 25 let! A jestliže již takto nakládáte s německými důstojníky a poddůstojníky ve vojsku, pak aspoň poněkud rychleji vyřizujte podání a žádosti, které podávají. Jest přímo podivuhodné, že mnohé žádosti již od vzniku tohoto státu leží u nejvyšších úřadů a do dneška nebyly vyřízeny. Uvádím zde případ majora Jiřího Schorsche z Karlových Varů, jenž nyní již po tři léta naléhá na vyřízení své žádosti, poněvadž chce věděti, na čem jest. Nepodařilo se dostati od ústředního úřadu vyřízení, odpovědi, zprávy. Taková lehkovážnost v nakládání se žádostmi důstojníků a poddůstojníků německé národnosti se časem stane nesnesitelnou.
Jestliže jste již německé důstojníky a poddůstojníky, které jste nepřevzali do vojska, oloupili o jejich životní povolání, pak máte také povinnost těmto lidem umožniti další živobytí; avšak s hladovými požitky, jež mu vyplácíte, nemůže ten muž žíti, a když si pak někde venku v Rakousku nebo v Německé říši založil nuzně nějakou existenci, která s těmito několika korunami, které dostává jako odpočivné, právě stačí, aby jej ochránila před hladem, pak nesmíte těmto lidem přece odebírati odpočivné platy proto, poněvadž je stravují v cizině. Jest to drakonické, nelidské opatření, žádati náhle od všech pensistů, kteří své odpočivné požitky dostávají v cizině, aby se do konce roku zde v kraji usadili, jinak že nedostanou více svého odpočivného. Se zřetelem na hospodářskou krisi, která zde vládne, se zřetelem na nedostatek bytů, jest přece skorem nemožno najíti nějaké postavení zde ve státě, pro Němce ještě nemožnější. Není mu přece vůbec možno dostati zde pro sebe a svou rodinu byt. Žádáte-li nemožnosti, jest to nemravné.
Ráčíte nás často jmenovati velezrádci. Nazýváte nás neloyálními, irredentisty, a odůvodňujete mnohá svá opatření tímto tvrzením. Nemyslíte však, pánové s české strany, že důstojníci a poddůstojníci, kteří věrně sloužíce desítky let - když ve válce byli x-kráte poraněni a dávali všanc svůj život, obětovali své zdraví - nyní náhle jen proto, že jsou Němci a zůstali Němci a jsou dosti pevného charakteru, aby své němectví nezapírali, jsou vyhozeni na dlažbu a ztrácejí své životní postavení, myslíte, že tyto lidi vychováte na vlastence, nemyslíte snad spíše, že tito lidé ve svém zoufalství budou klnouti dnu, kdy tento stát povstal, a budou žehnati hodině, kdy zase zmizí? Tvrdím, že tímto opatřením se vychovávají velezrádci a irredentisti a že po této stránce ministerstvo nár. obrany jest továrnou na irredentu a velezrádu.
Při tom vojsko podle mého mínění jest skoro přebytečné a také velice drahé. 2 1/2 miliardy, které platíme na udržování vojska, jsou nejvyšší přepychovou daní, kterou máme v tomto státě. Dovolil jsem si podati resoluční návrh, jenž vrcholí v tom, aby byla zrušena všeobecná branná povinnost a aby bylo v tomto státě zavedeno nájemné vojsko, které by se skládalo jen z placených vojínů z povolání. Tento resoluční návrh lze velice snadno odůvodniti. Veškeré okolní a sousední státy jsou buď odzbrojeny, nebo žijete s těmito státy, jako na př. s Polskem, na základě společných zájmů v tak zvaném poměru přátelského sousedství. Nač potřebujete vojsko této síly, když všechny státy, které se zřetelem na politiku našeho úřadu pro věci zahraniční přicházejí v úvahu jako nepřátelé - a to jest německá říše, to by bylo snad Rakousko a Maďarsko - jestliže jsou všechny odzbrojeny? Nač potřebujte vojsko, uvážíte-li, že v případě, kdyby tyto sousední státy, které snad přicházejí v úvahu jako nepřátelé, měly znovu urovnané poměry, kdyby znovu byly silné, kdyby znovu byly ozbrojeny v poměru, jenž souhlasí s jejich lidnatostí a velikostí, že by pak i největší české vojsko nebylo s to, aby tento stát obránilo proti útoku oněch druhých států? Pánové, myslíte skutečně, že bude možno v dnešní době nebo v budoucnosti znovu jednou poštvati Němce proti Němcům, Maďary proti Maďarům, že snad Němci, s nimiž se zde tak dobře nakládá, kteří jsou zde vybaveni tolika právy, budou přímo naléhati, aby za stát, jenž s nimi tak nakládá, obětovali svůj majetek, svou krev a snad i svůj život? Proto myslím, že bychom zcela klidně mohli postrádati vojska a že by bylo lépe těch 2 1/2 miliard, které jste letos znovu zařadili do rozpočtu, užíti pro jiné, pro národ hospodářské účely. Neboť zajisté nouze jest dosti velká v tomto státě a jest tisíce a tisíce lidí volajících, aby dostali něco k živobytí a musejí při tom viděti, jak se miliardy a miliardy vydávají na podobný účel.
Ve skupině, o které máme dnes mluviti, jest také ministerstvo vnitra. Krátce bych se zmínil po této stránce že byrokratismus v tomto státě jako následek centralismu a francouzského napodobení - jak tak rádi ve všem možném napodobujete Francii - se stává přímo nesnesitelným, že vládne pašovské hospodářství, připomínající na nejtemnější dobu před rokem 1848. Prügelpatent, toto známé císařské nařízení, stává se v rukou okresního hejtmanství, politického úřadu, přímo nebezpečnou zbraní a bičem na obyvatelstvo. Nemohu pochopiti, že socialistické strany mohou snášeti, aby takové nařízení, jakým jest císařské nařízení z roku 1854, v tak zvaném demokratickém státě mohlo míti platnost, byť i jen jeden den. Prosím, děláte tolik zákonů, že se stoly sněmovny často prohýbají pod tíží návrhů., avšak nenalezli jste ještě času, abyste vytvořili politickou správu, odpovídající moderním názorům a abyste dědictví z pradávné doby konečně jednou uložili do komory na historické haraburdí. Politické úřady vůbec jsou dnes do jisté míry neomezenými pány ve svém obvodu. Zvyk politických úřadů vydávati výnosy a nařízení a při tom odpírati právní sílu odvolání proti tomu podanému, jest způsobilý k tomu, aby vůbec obyvatelstvo zbavil opravných prostředků. Když na př. šternberský okresní hejtman výnosem žádá, aby pomník císaře Josefa byl do tří dnů odklizen, a připojuje: "Odvolání nemá odkládacího účinku," pak to znamená, že obyvatelstvo okrádá o opravné prostředky. Když na př. u nás ve Slezsku, kde ani jediný Čech není původním obyvatelem, v okrese frývaldovském, náhle bylo uznáno za nutné, aby všechny nápisy na hostincích byly přeměněny na dvoujazyčné, aby jednotlivý kolem bloudící Čech věděl, kde dostane co jísti a píti, a žádá se, aby také jídelní lístky a obsluha byly dvoujazyčné, jest to ovšem něco, čemu se směje celé civilisované lidstvo, a tím ještě dlouho našim okresům nevtisknete smíšeného rázu, poněvadž ti, kdož k nám přicházejí, jsou jen Němci a vysvětlí se jim, proč nyní najednou tam stojí "Hostinec", "Restaurace", "Pivo" nebo "Víno". O tomto směšném nařízení, jehož nelze bráti vážně, jež jest výplodem šovinistického mozku nebo mozku, který se takovými nařízeními chce nahoře udělati hezkým, nebylo by zapotřebí mnoho mluviti. Ale že při tom stojí konečná věta: "Odvolání proti tomuto nařízení nemá odkládacího účinku", jest ostudou. Neboť dnes se odvolávají proti tomu všichni hostinští a ačkoliv vše musejí činiti dvoujazyčným, aby snad u nejvyšší stolice, u správního soudu, stalo se jim po právu, musejí mimo útraty jednoho přemalování svých hospodských vývěsních štítů hraditi ještě útraty přepsání. Proto jsem si dovolil podati resoluci, jež směřuje k tomu, aby císařské nařízení z r. 1854 bylo zrušeno a aby ministerstvo vnitra rozkázalo podřízeným úřadům, aby napříště nevydávaly svých výnosů s touto přímo neuvěřitelnou klausulí, "že se odvolání nepřiznává účinku odkládacího," poněvadž se tím obyvatelstvo olupuje o opravný prostředek, který mu podle zákona přísluší.
Nyní ještě několik slov o lidovém zastupitelstvu. Poněvadž toto jest mezi věcmi, o nichž se jedná, rád bych poukázal na to, že provedené obecní volby ukázaly, že lidové zastupitelstvo, které dnes zde sedí, není více oprávněno zde býti. Neboť provedené obecní volby ukázaly, že tato většina, která dnes ještě hraje krásnou hru "to jest většina", a "to jest menšina", nemá v obyvatelstvu žádné většiny a jest výsměchem každé demokracie, pakliže taková většina, která vlastně není více většinou, ve státě vládne a ještě k tomu tak vládne, jak vy vládnete. Proto jsem podal návrh, aby se zřetelem na obecní volby byla sněmovna rozpuštěna, aby se národ znovu jednou mohl vysloviti. Jsem sice přesvědčen, že ovšem tohoto návrhu neschválíte, poněvadž vy a my všichni víme, že by rozpuštění sněmovny a nové volby ihned zničily velikou lež o českém národním státu, a vám, kteří jste po 5 let byli pány, důkladně zkazilo roli pánů. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Podle stenografického protokolu učinil p. posl. dr. Brunar urážlivý projev o státu, s nímž žijeme v přátelském poměru, jakož i o státu našem vlastním tím, že řekl: Francie a Československo mají společný cíl pro udržení loupeže, a tím jest hospodářské a politické ujařmění Německa, aby Němectví ve světě bylo zničeno.
Volám jej pro tento výrok dodatečně k pořádku.
Slovo má dále p. posl. Pik.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! Pan předřečník stěžoval si do poměrů naší Československé republiky a zejména snažil se nalézti akcenty, jimiž by prokázal, že druhá národnost, národnost německá, tomto státě je bezprávnou, že správa státu nedává této národnosti co ona potřebuje a že poměr německé národnosti je poměrem poddanským. Na tyto stesky bychom mohli docela stručně odpověděti: Že bychom si byli velmi gratulovali, kdyby za starých poměrů v Rakousku byl poměr československého národa upraven tou měrou, jako je upraven poměr německé národnosti a ostatních národů v Československé republice.
To, co bylo přednášeno se strany pana řečníka, není ani minimem toho, co měli jsme my právem vytýkati dřívějšímu státu rakousko-uherskému, jehož největším obhájcem a obhájcem křivd a zařízení dřívějšího státu byl právě pan řečník.
Domnívám se, že německy lid a zejména lid německý pracující, dělnictvo a rolnictvo, smýšlí o poměrech v našem státě zcela jinak. My máme denně možnost přesvědčiti se o tom, že masy německého lidu přejí si přátelského soužití s národem naším a že hledají cesty, aby komplikované národnostní poměry byly snesitelněji upraveny, a mohu říci, kdyby nebylo mluvčích a řečníků rázu pana předřečníka a jeho strany, ze dávno německý národ, zejména lid pracovní, dělnický a rolnicky, našel svých cest k tomu, aby založil kladný poměr k Československé republice. (Výborně!) Tyto touhy v lidu německém jsou a je třeba, aby lid svým vlivem působil na vůdčí osobnosti, aby tyto nevedly jej na cesty extrémů, nýbrž aby jej vedly ke kladnému poměru k Československé republice, a domnívám se, a je jisté, že, najdou-li německé strany, zejména ty, které zastupují pracovní vrstvy národa německého, najdou-li cesty ke kladnému poměru k našemu státu, upustí-li od svých nemožných prohlášení, že Československá republika není trvalým útvarem, nýbrž spřátelí-li se s tou dějinnou skutečností, že stát ten vyrostl, je a trvati bude, pak se domnívám, že poměr mezi oběma národnostmi bude aspoň příjemnější, kladnější nežli je dnes za všeobecného rozeštvání německého lidu, který jde pouze za hesly, leč v duchu je přesvědčen o nutnosti kladného poměru k republice.
Nazval-li p. předřečník výkon Francie a Československa lupem na národech ostatních, my bychom mohli položiti otázku, jak by bylo dopadlo to asi s československým národem a s ostatními národnostmi, kdyby byl býval zvítězil imperialism Hohenzollerů, kdyby bývalo bylo zvítězilo potlačující Rakousko. Pak bychom vůbec nemohli počítati s existencí nejen našeho národa, nýbrž i ostatních národů, poněvadž podle hohenzollernských metod byl by býval československý národ rozdupán kopyty hohenzollernských dragounů. Tedy ty výtky a předhůzky jsou naprosto nesprávné a můžeme říci dnes, že jest snad štěstím příslušníků německého národa, kteří žijí v oblasti Československé republiky, že se do hranic tohoto státu dostali, neboť jinak, kdyby žili v oblasti země a říše německé, poznali by, jak je těžko dýchati ve státě hospodářsky rozervaném a ve státě, v němž reakce snaží se udusiti výsledky světové politické revoluce.
Tedy vývody p. předřečníka můžeme označiti jako povrchní posuzování našich poměrů v našem státě. Sám rozpočet nám prokazuje, že poměrná část dává se zejména německé národnosti, pokud se týče školství, pokud se týče potřeb ostatních takových opatření, že tato národnost nemůže prohlašovati tento stát za stát utlačovatelský, nýbrž za stát, který dává národnosti tolik, kolik ona podle svých sil a početnosti potřebuje.
Slavná sněmovno! Pan zpravodaj dr. Srdínko ve svém exposé poznamenal, že všeobecný stav v naší republice se zlepšuje. Nepopíráme této skutečnosti, avšak nemůžeme také zakrývati, že pasiva v hospodářském a sociálním životě našem jsou dosud značná, ba možno říci, že místně a obvodově i hrozivá. Je to zřejmé zejména v těch obvodech, které poválečnou krisí a krisí průmyslovou byly nejvíce postiženy. Největší tíhou našich poměrů jsou těžké sociální komplikace, jichž největší břímě dopadá na pracující vrstvy. Slyšíme četné stesky, že následkem valutových poměrů je znemožněn vývoz našich výrobků do ciziny. Volá se po zlacinění práce, aby našemu průmyslu umožněna byla soutěž v cizině, redukují se za tím cílem dělnické a zřízenecké platy, avšak tomuto úsilí nejde v zápětí snaha a čin, aby zvednuta byla nákupní síla koruny v tuzemsku, a aby ceny spotřebních předmětů na domácím trhu byly úměrně přizpůsobeny mezdnímu tarifu, který abnormálně v posledním roce byl snížen. Uschopňuje-li se tudíž tímto směrem soutěž na cizím trhu, je-li náš národohospodářský život touto jednostranností ozdravován, pak děje se tak v prvé řadě na účet dělnictva a zaměstnanectva, jehož existenční úroveň je nesnesitelně snižována. Jeden úd našeho organismu je uměle posilován, kdežto druhá část jeho jest ochromována. Stěžoval-li si pan zpravodaj na sobectví a materialism, pak obé sluší hledati jen tam, kde není dostatek citu a kde projevuje se touha po rychlém bohatnutí vysokými cenami a přemrštěnými zisky. Tento materialism není v řadách dělnictva, neboť dělnictvo, bojujíc o svoji existenci a o svá sociální práva, nesleduje cíle hrubého materialismu, nýbrž bojuje právě proti materialismu těch vrstev, které, hlásajíce idealism, shonem po bohatství a neustálým zdražováním životních potřeb ubíjejí nejzákladnější vrstvy národa a státu.
Jedním z nejvíce postižených měst a obvodů v republice je Plzeň a západní Čechy. Po návštěvě československých novinářů v Plzni napsal vynikající žurnalista, že věci hospodářského ozdravění Plzně a Plzeňska nesnesou odkladů, nestrpí průtahů, neboť mohly by se utvářiti povážlivě. Správně apostrofoval, že je třeba spojiti úsilí všech, aby nevznikl plzeňský problém a nevznikla plzeňská krise. Těmito krátkými slovy je velmi bystře a správně vyjádřena celá západočeská situace. Bylo již velmi mnoho o ní pověděno, ale jest jí věnováno velmi málo pozornosti. Krise západočeská spočívá hlavně v tom, že téměř ve všem průmyslu klesla produkce a že stav zaměstnanectva západočeských podniků klesl průměrně o 40% a v jednotlivých případech až o dvě třetiny. Poměrně největší nezaměstnanost z celé republiky trvá na Plzeňsku. Průmyslová krise na Plzeňsku postihla nejvíce kovoprůmysl. Příčiny této krise leží v poměrech poválečných. Staré obchodní styky jsou přetrhány nebo z valutových příčin omezeny. Škodovka, která ve válce zaměstnávala 42.000 dělníků, má nyní pouze 10.000 dělníků a 2000 úředníků. Ze tří čtvrtin propuštěných nejméně čtvrtina byli zaměstnanci z oblasti západočeské, což znamená, že toto množství zůstalo bez práce a zvýšilo nabídku i znehodnocení pracovní síly. Těžký a skoro zázračný přerod válečné Škodovky na továrnu mírové produkce vyžádal si nejen krajního napětí, ale i těžkých obětí, jež stále se zvětšují. Při tomto přerodu výroby dotčeny byly citelně dělnické mzdy a úřednické platy, neboť při nedostatečnosti objednávek a zvýšené nabídky pracovní síly zhoubně zapůsobeno bylo v řadách dělnictva.
Také řada ostatních podniků kovoprůmyslových, které byly odkázány na vývoz, jenž byl zprostředkován Vídní a Budapeští, velmi utrpěla. Jsou to slévárny na komerční litinu, hamry, smaltovny, drátotažny, cvokařství a maloželezářské produkce. Domácí konsum těchto výrobků činil pouze as 30%, kdežto ostatní produkce kryta byla vývozem. V době nynější je tento průmysl v naprostém úpadku, jimž trpí nejvíce dělnictvo. Krise však postihla i jiný průmysl. Plzeňské pivovary byly připraveny téměř zcela o možnost vývozu a produkují toliko 40% výroby předválečné. Papírna v Holoubkově úplně zastavila výrobu, sirkárny v Sušici, keramické a sklářské podniky v Dobřanech, v Třemošné, v Kaznově, na Břasích a j. v. buď zastavily nebo v podstatě omezily svoji výrobní výkonnost. K tomu připojuje se hrozící nezaměstnanost dělnictva lesního, neboť dvouletou výrobou dříví mníškového v západočeských lesích zcela vyčerpány zásoby dříví. Také značná část nezaměstnaných železničních zřízenců, kteří po návratu ze služby vojenské z nepochopitelných důvodů nebyli vzati zpět do zaměstnání, rozmnožuje řady nezaměstnaností trpícího proletariátu. Další nebezpečí vzniká tím, že některé doly po vyčerpání uhlí zastavily produkci a některým tento úděl ještě hrozí. Na Rokycansku, Zbirovsku, Rožmitálsku a Hostomicku krutě řádí bída v řadách asi 1400 cvokařů, kteří již delší dobu nenalézají zaměstnání.
Nesnáze západočeského průmyslu jsou zvyšovány nevýhodným položením geografickým. Západočeský průmysl leží na nejzápadnější výspě republiky, kdežto suroviny, železo a koks, jakož i odbytiště leží na východě státu. Vysoké dopravní tarify při dlouhé trati, jež jsou placeny dvakrát, a to při dovozu suroviny a dopravě hotového výrobku zpět, zatěžují cenu výrobků, takže každá soutěž na domácím trhu je znemožněna, nebo je zaplacena snížením mzdové úrovně dělnictva. Také poštovní a telefonní tarify jsou vysoké. Zatížení dopravní surového železa je 38 až 41krát dražší při transportu z Moravské Ostravy do Plzně než před válkou, neboť dříve šla doprava železa z Král. Dvora, kde však dnes vysoké peci stojí. Aby vyrovnány byly diference, je potřebí snížiti dopravné na koks asi o 30% a pro západní Čechy, jako nejzápadnější oblast, povoliti vůbec vyjimečně tarify dopravní. Západočesky průmysl potřebuje také zlevnění staničních tarifu na dopravu uhlí ze severočeského hnědouhelného revíru, neboť na vytop tímto uhlím jsou tamní podniky zařízeny. Dále nutno snížiti tarify při dopravě na větší vzdálenosti a provésti úpravu tarifů vývozních, zejména zavésti přímé tarify do států sousedních. Těmito opatřeními zlepšily by se výrobní podmínky, uschopnila soutěž, a co stát sleví na tarifech, získá na úspore podpor pro nezaměstnané.
Na Plzeňsku je nyní kolem 2000 kovodělníků bez práce a ještě větší počet připadá na ostatní průmysl v západních Čechách. Ve většině podniků je pracovní týden omezen o 1-2 dny. Ve Škodovce asi 800 dělníku bylo propuštěno během posledních 3 měsíců a 3500 dělníků pracuje průměrně 5 dnů v týdnu. Kromě toho vysazuje se asi 300 dělníků přechodně z práce. Z 21 ostatních závodů kovoprůmyslových v západních Čechách pracují:
4 závody 20-30% výrobní kapacity,
5 závodů 30-40% výrobní kapacity,
7 závodů 40-50% výrobní kapacity,
2 závody 50-60% výrobní kapacity,
3 závody 60-75% výrobní kapacity.
V těchto závodech bylo před válkou zaměstnáno 5672 dělníků, dnes pracuje v nich pouze 3341 dělníků veskrze 3-5 dní v týdnu. Situaci mnohých závodů ztěžuje ještě železářský kartel. Válcovny západočeské stojí v těžkém boji s tímto kartelem a bylo by neodpustitelné, kdyby jejich zájmů nebylo šetřeno. Městské železárny v Rokycanech jsou zaměstnány 38·5% své výrobní kapacity a již 34% dělnictva bylo propuštěno. Železárny firmy Hopfengärtner tamže jsou zaměstnány 33% své kapacity a bylo z nich 55% dělnictva propuštěno. Válcovna a Martinská pec zastavily výrobu a z počtu 265 dělníků zůstalo pouze 92 dělníků, kteří jsou vysazeni a odkázáni na státní podporu. Válcovna firmy Schwarz a Beck byla zrušena, čímž 130 zestárlých dělníků přišlo o práci. Příčina tohoto úpadku výroby je v tom, že koncentrace železářské výroby, prováděná železářským kartelem, ničí malé a střední válcovny. Je příznačné, že železářský kartel vrhá své smrtící rány do nejvíce hospodářskou krisí postiženého obvodu západočeského. Druhou příčinou tohoto úpadku jsou vysoká cla na staré železo, jimiž se zdražuje cena suroviny spolu s dopravními tarify, takže cena ta rovná se ceně válcovaného železa. Pro okamžik jest možná odpomoc snížením cla na surové železo, koksové dávky a dopravních tarifů. Politika železářského kartelu musí své koncentrační cíle oddáliti a zmírniti výbojnost v době krisí nejvíce zatížené. Od státu žádáme, aby pozorněji řešil naši západočeskou krisi a usnadnil průmyslu vývozní prosperitu.
Máme také právo od státu žádati, aby nejpostiženějšímu průmyslu západočeskému v zájmu dělnictva měřil na svých objednávkách takovým poměrným dílem, jakým klesla produkce a zvýšila se nezaměstnanost v oblasti západočeské. Je to nutné z důvodů hospodářských, sociálních, politických a samosprávných. Politické motivy jsou dány tím, že západní Čechy jsou v sousedství státu a zemí proti nám ostře orientovaných. Jde o to, aby vytvořeno bylo takové sociální prostředí, jež by politickým zájmům státním bylo co nejpříznivější. V dobrých poměrech sociálních a hospodářských jest nejen opora, ale i síla úplné spolehlivosti. Těžce neseme, že místo pomoci mnohdy zájmy Plzně jsou poškozovány. Městská rada plzeňská stěžovala si, že domácím oferentům různých staveb a dodávek nebyly práce zadány přes to, že jejich nabídka byla rovnocenná s nabídkami mimoplzeňských a mimo západočeských firem. Stalo se tak při veřejné soutěži ministerstva národní obrany. Konstatuji, že ministerstvo veř. prací snaží se všem silami, aby Plzeň podepřelo v jejích potřebách, a musíme uznati, že ministerstvo veř. prací v poslední době snaží se krisi plzeňskou řešiti aspoň tím, že započalo investiční stavby a že činí dosti četné podněty k tomu, aby na těchto důležitých projektech bylo pokračováno.
Moje stížnost jest mířena do ministerstva národní obrany, které již v několika případech u plzeňských firem, ať to byly stavby nebo jiné produkty, se zvláštní nešetrností nerespektovaly zájmy Plzně a západních Čech. Chci jen konstatovati, že ministerstvo soc. péče snaží se zmírniti bolesti plzeňské krise, avšak výkony tyto nejsou s to, aby zdolaly tíhu poměrů a je třeba, aby důkladnějším opatřením byla řešena tato krise.