Myslím, že nemusím se dovolávati bývalých členů spolku "Detvan", s nimiž jsem se za svých studií v Praze stýkal a s nimiž jsem poznatky Čechů o Slovensku a Slovácích rozšiřoval. Myslím, že nemusím se dovolávati tak tragicky skonavšího Štefánika, který už tehdá byl naším milým spolupracovníkem. Konečně nemusím se ani dovolávati samého pana Andreje Hlinky, který tehdy zcela jinak mluvil, než jak mluví dnes. Těchto všech svědků není mi třeba, abych dokázal, že my, Češi a Slováci, jsme jeden národ, právě jako Hanáci, Valaši, Slezané jsou součástkou jedné a téže rodiny, jednoho a téhož národa, z jedné a téže krve. Fakt je, že slovenština je nevyčerpatelným zdrojem spisovného jazyka českého, fakt je, že si velmi dobře rozumíme, každé skoro slovo, a jsou-li jaké rozdíly, jsou tyto věru menší nežli na příkl. mezi nářečím hanáckým a spisovným jazykem českým; a není, prosím, ani jednoho Hanáka, který by měl ony separatistické záchvaty, jaké mají pp. Hlinka, Juriga a Tománek. Fakt je, že mezi spisovnou češtinou a mezi spisovnou slovenštinou je menší rozdíl nežli mezi dialekty slovenskými na Slovensku samém, kde i ve dvou sousedních osadách mluví se rozdílnou slovenštinou.
Je zde však ještě jiný důkaz, živý důkaz, který onu falešnou nauku ľudovců o dvou různorodých národech slovanských, Češích a Slovácích, vyvrací, a to je existence moravských Slováků. Jižní Morava a zejména župa uh.-hradišťská má celé oblasti, kde se mluví slovensky. Mezi těmito Slováky moravskými a Slováky slovenskými není valného rozdílu, mají mezi sebou tolik společného, že nevím, zdali by pp. Hlinka, Juriga a Tománek rozeznali, který Slovák je "jejich" a který je "náš". Jazyk, písně, tance, kroje, povaha a j. a j. dobré i špatné vlastnosti dokazují společný původ. A není snad ani jediného Slováka moravského, který by věřil tomu, co hlásají páni z ľudové strany o různorodé osobitnosti dvou národů.
I nedivte se, pánové, že pokládáme tuto nauku pánů ľudovců, jakož i jejich autonomii za pouhá agitační hesla k získání hlasů mezi slovenským lidem, dřívějšími vládami maďarskými tak zanedbaným, tak zaostalým. Posílení strany ľudové, posílení kleru rázu Hlinkova - toť celá ona autonomia, toť celé ono nepřátelství proti československé jednotě.
Je nám líto, pánové, když nevidíme u vás dosti dobré vůle k dohodě, když celé vaše počínání vzbuzuje u nás jisté podezření. Již to je nám podezřelé, když maďarští křesťanští socialisté přimlouvají se za vaši autonomii. O vašem Tukovi, Jehliczkovi, Ungrovi, o vaší propagandě v Americe ani nemluvím. Tento váš separatismus, pánové, máme my na Moravě, v menším ovšem vydání - bohudíky už dávno za sebou.
Byly doby, kdy my, Moravané, dívali jsme se úkosem na Čecha. Tento antagonismus mezi Čechy a Moravany byl uměle pěstován. Vídeň měla z toho jen radost, poněvadž v tom viděla zeslabení národa českého a zesílení vídeňského centralismu. Národní vývoj, pud sebezachování překonaly však rozpory a dnes jsme Češi a Moravani dávno již jeden celek. Jsem jist, že i v tom separatismu pánů z ľudové strany má prsty Vídeň a zejména Budapešť. Tam aspoň daleko hlasitěji projevují radost z činnosti p. Andreje Hlinky. A už to stačí, aby pánům byly otevřeny oči, že to, co dělají, není ani pro ně ani pro Slovensko ani náš stát k užitku. Nechci to, co už pánům z ľudové strany bylo jejich krajany s tohoto místa řečeno, opakovat, ale řeknu toto: Jestli vývoj, jestli politická orientace jejich není tak daleko, aby mohli podati ruku ku společné práci pro Československou republiku bratru Čechovi, mají možnost vstoupiti na most, který tvoří Morava mezi Slovenskem a Čechy. My Moravané přispějeme jistě o nejvydatněji ke sblížení Čechů a Slováků, my ten úkol splníme a přivedeme jistě bratry své slovenské k tomu poznání, že záchrana a síla naše jest v nerozlučném svazku Čech, Moravy a Slovenska, neboť všichni jsme členy jedné rodiny, jednoho národa, z jedné krve. A doufám, že i pánové z ľudové strany přijdou k poznání, že Čech, Moravan, Slezan, Slovák jedno jsou, ač-li ovšem nejsou skutečnými nepřáteli tohoto státu.
A nyní, pánové, k rozpočtu: Našemu občanu, zejména na venkově, dělají velké starosti - daně. Jest každodenní otázkou našeho občana, budou-li již konečně ty daně sníženy či nebudou. Tato otázka je důkazem, že daňová nosnost našeho poplatnictva dále přepínána již býti nemůže. Stát musí žít, musíme mu dáti, čeho potřebuje, tudíž daně platiti musíme, ale máme také právo žádat, až kam může daňové zatížení sahat, aby existence jednotlivců, celých skupin nebyla podlomena a zničena. Náš občan s povděkem, s pocitem úlevy přijal zprávu, že se náš státní rozpočet blíží k rovnováze, že naše vláda učinila prohlášení, že nebude zaváděti nových daní, že bude šetřit, snižovat státní výdaje a tudíž i daně. Vidíme, že naše vláda snaží se plniti tyto sliby, přece však bychom si přáli rychlejší tempo a zejména brzkou změnu a nápravu nynějšího daňového systému.
Nevím existuje-li na světě stát, kde by bylo tolik daní, co u nás. Nepřeháním, řeknu-li, že máme hodně přes 50 různých daní, dávek, přirážek, poplatků, tax. Máme, prosím, pozemkovou daň - má vynésti 151 milionů Kč bez Podkarpatské Rusi. Máme domovní daň třídní, domovní daň činžovní, 5% daň z budov od činžovní daně osvobozených, všeobecnou daň výdělkovou, preliminovanou 250 miliony Kč, výdělkovou daň z podomních a kočovných živností, výdělkovou daň z podniků k veřejnému účtování povinných, preliminovanou 200 miliony Kč, daň důchodkovou, daň z příjmů (788 milionů korun), státní důchodkovou přirážku, daň z vyššího služného, dávku z tantiém, válečnou daň (145 milionů), daň majetkovou (na Slovensku), báňskou daň, daň ze zbraní a lovu, úroky z prodlení, exekuční poplatky a pokuty (57 milionů), cla (604 miliony), dávku z kořalky (406 milionů), dávku z droždí, dávku denaturační, licenční poplatek, daň z cukru (165 milionů), daň z minerálních olejů, daň ze zapalovadel, všeobecnou daň nápojovou (232 miliony), zvláštní dávku z vína v lahvích, daň z masa (100 milionů), potravní daň na čáře, dávku z uhlí (600 milionů), daň z vodní síly, daň z jízdních lístků (148 milionů), daň přepravní (340 milionů), daň ze zavazadel, daň z obratu a pracovních výkonů a daň přepychovou (1.600,000.000), daň z ob chodu cennými papíry, poplatky z převodů majetku mezi živými (123 miliony), poplatky z převodů majetku v případě úmrtí, různé právní a soudní poplatky jiné, poplatkový ekvivalent, taxy, kolky, směnky. Dále máme dávku z majetku a přírůstku na majetku (posud zaplaceny přes 3 miliardy), zemskou a obecní dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí, válečnou přirážku ku přímým daním, válečnou přirážku ku dani z příjmu, přirážku zdravotní, přirážky obecní, okresní, župní, zemské, které jsou v každé obci, v každém okrese, župě, zemi jiné a také ke každé dani jiné, příspěvky do obchodních komor, příspěvky pojišťovací, požární, nemocenské, úrazové, a máte, prosím, 50 různých platů, a to nejsou ještě všechny.
Je to hotový daňový labyrint, hotové bludiště, v němž musí odborník zablouditi, tím spíše ovšem obyčejný poplatník. Jest to hotový chaos, který vyčerpává síly berních orgánů, uváží-li se, že pro tyto daně platí mimo to spousta různých zákonů, pravidel, předpisů, císařských patentů, dvorských dekretů, prováděcích nařízení, jiných u nás, jiných na Slovensku.
Jest nejvyšší čas, aby toto všechno bylo zjednodušeno, aby poplatník konečně věděl, co má platiti, kdy má platiti, jak se brániti proti nesprávným předpisům. To všechno dnes našemu poplatníkovi ještě schází, v prvé řadě podrobný předpis daní, t. zv. daňová knížka. Před válkou tato daňová knížka plně vyhovovala. Poplatník věděl včas, jaký má daňový předpis, co zaplatil a co ještě má rubu jeho několik cifer a - plať!
Jedním z prostředků proti drahotě a lichvě jest nařízení o označování cen zboží. Význam tohoto nařízení a podobných předpisů a vyhlášek jest sice dosti problematický, má však přece aspoň ten účel, aby konsument věděl, co ta která věc stojí. Konsument má býti o pohybu cen zboží informován. Proto obchodník jest pod pokutou povinen označovati ceny zboží. Totéž by měl i stát plniti vůči svému poplatníku, t. j. dáti mu včas jasný předpis daňový, aby věděl, co má platiti. Doufejme, že se brzy i tohoto opatření se strany fisku dočkáme a zejména také brzkého vyřizování rekursů, a pak zase bude o jednu příčinu trpkosti méně.
Nebudu probírati všechny ony daně, jež jsem vyjmenoval, budiž mi dovoleno pozastaviti se aspoň u některých.
O dávce z majetku a z přírůstku na majetku zavedené zákonem ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n., soudím, že nemusím již mnoho mluviti. Vládní návrh tisk 4191, jenž jest bohudíky už v rozpočtovém výboru, dokazuje, že se přišlo konečně k poznání, ze zákon o dávce z majetku a z přírůstku na majetku musí býti změněn.
Podle tohoto vládního návrhu zmenšuje se dávka z majetku i dávka z přírůstku na majetku o 50%, nepřesahuje-li konečné jmění 50.000 Kč. Podle paragrafu 2 téhož vládního návrhu zmenšuje se dávka z přírůstku na majetku podle toho, jaké bylo počáteční jmění, o 50% při počátečném jmění do 50.000 Kč, o 45 % při počátečném jmění do 100.000 Kč, atd., až konečně o 5% při jmění počátečném od 800.001 Kč až do 1 mil. Kč. Z jmění počátečného nad 1 mil. Kč sleva odpadá.
Tuto výhodu § 2 odstraňuje § 3, pokud jde o přírůstek na majetku činící více než 200% počátečného jmění. Tu bych doporučoval k § 3 doplněk, aby i onen 200% počátečného jmění přesahující přírůstek požíval slevy, pokud jde o konečné jmění pod 100.000 Kč, neboť nezdá se mi spravedlivo, aby ten, kdo měl počátečné jmění 1 mil. a konečné 3 mil., požíval podle § 2 slevy 5% z dávky z přírůstku, kdežto ten, kdo měl počátečné jmění na př. 15.000 a skočil na 52.000, neměl podle § 3 žádné slevy. Proto doporučuji, aby konečné jmění do 100.000 Kč požívalo slevy, i když představuje větší přírůstek než 200% počátečného jmění. Doufám, že tento jasný a spravedlivý požadavek bude přijat.
Co do tvrdosti podobná dávce z přírůstku na majetku, ba ještě tvrdší je t. zv. obecní a zemská dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti. I tato operuje s přírůstkem zdánlivým, fiktivním.
Kdežto původní zákony zemské, moravský ze dne 26. prosince 1914, čís. 18 z. z. z r. 1915, český ze dne 2. prosince 1915, č. 83 z. z., a slezský ze dne 2. května 1913. č. 35 z. z. sl., zdaňovaly skutečný přírůstek hodnoty nemovitosti, zdaňuje vládní nařízení ze dne 23. září 1920, č. 545 Sb. z. a n., které jest zhoršeným vydáním oněch zákonů zemských, přírůstek neexistující, přírůstek fiktivní, a to proto, že nebere zřetele k nabývací hodnotě vyjádřené korunami předválečnými a hodnotě zcizovací vyjádřené korunami znehodnocenými, že počítá za přírůstek pouze onu číselnou diferenci mezi původní cenou nemovitosti a nynější cenou prodejnou, nečiníc rozdílu mezi korunou hodnotnou a korunou znehodnocenou. A v tom vězí veliká nespravedlnost! A další, že pohlcuje tato dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti pravidelně celou čtvrtinu přírůstku. Paragraf 12 citovaného vládního nařízení ze dne 23. září 1920 stanoví totiž výši dávky od 5 do 25% z přírůstku podle toho, jaký byl vzestup hodnoty. Jestliže tento vzestup hodnoty překročil 150% původní ceny nemovitosti, tak činí dávka 25%, t. j. plnou čtvrtinu přírůstku.
Tato nejvyšší sazba 25% bývá nejčastěji používána zejména při převodech na venkově. Dnes ještě skoro každý pozemek má větší cenu proti době předválečné víc než o 150%, ne sice faktickou, ale vyjádřenou pouze vyšší cifrou znehodnocených korun. A to přec není přírůstek skutečný. Jen tehdy mohl by se zjistit skutečný přírůstek, kdyby se vzal ohled na poměr mezi korunou předválečnou a korunou dnešní. To se bohužel neděje, a proto jsou předpisy této dávky z přírůstku obyčejně 25%ní, tudíž velmi značné a k tomu ještě do 14 dní po doručení platebního rozkazu splatné. Státní dávka z přírůstku na majetku nedosahuje v průměrných venkovských poměrech 20% přírůstku, a mimo to splatná jest ve 3 letech, a prosím - bude zmírněna! Totéž žádá tím více zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti. Mohl bych uvésti celou řadu vážných případů, kde tato zemská a obecní dávka z přírůstku způsobila hotové zděšení, ale poněvadž vím, že každému z vás nejeden křiklavý případ je znám, uvedu aspoň tento: Stařec 70letý dal před 2 lety dceři as 12 měřic pole, aby si je prodala a peníze si jako věno podržela. Utržila tehdy asi 48.000 Kč. Před několika dny dostal tento stařec platební rozkaz na 10.000 Kč obecní a zemské dávky z přírůstku (25% ze 40.000 Kč přírůstku). Nemá dnes, z čeho by je zaplatil, a dceři peníze také se rozkutálely, a konečně platit nemá chuti, když platební rozkaz dostal její otec. Jak byl tímto rozkazem překvapen, myslím, že nemusím uváděti. Státní dávkou z majetku a z přírůstku na majetku tak nemile překvapen nebyl, ježto dostal celkový předpis pouze asi na 3000 Kč.
Jest rozhodně nutno, aby změněno bylo ono vládní nařízení ze dne 23. září 1920, č. 545 Sb. z. a n., event. vládní nařízení ze dne 27. dubna 1922, č. 143 Sb. z. a n., a to v tom smyslu, že by se zdaňoval pouze skutečný přírůstek hodnoty, vypočtený dle relace, dle poměru koruny dnešní (kdy nemovitost zcizuji) ke koruně předválečné (kdy nemovitosti jsem nabyl). Zákonem ze 17. února 1922, č. 90 Sb. z. a n., prodlouženo vybírání válečné přirážky k pozemkové dani do konce tohoto roku a to z vinic a zahrad 400%, z lesů 600%, z ostatní půdy 200%. Doporučuji, aby tato trojí sazba už z důvodů technických byla odstraněna, a zejména varuji, aby pro vinice a zahrady platila dále vyšší sazba 400%. Uváží-li se, že z vinic a zahrad placeno bylo 820% přirážky k dani pozemkové na moučnou dávku, 820% na strojená hnojiva a ještě dnes předpisuje se 320% přirážky zemské na Moravě, 235% v Čechách, totiž více nežli z ostatních kultur, tu je věru na čase, aby tato křivda vyšších přirážek z vinic a zahrad konečně byla odčiněna.
Ke všeobecné dani z obratu a z pracovních výkonů vyslovuji očekávání, že zvyšována nebude, zejména ne u zemědělských výrobků. Bylo by to proti vládnímu prohlášení.
Pokud jde o daň přepychovou, dovoluji si upozorniti, že na venkově jsou doručovány dnes předpisy na daň přepychovou z roku 1920 osobám, u nichž o nějakém přepychu nemůže býti řeči. Tak zv. cukrářky, které samy vlastně cukroví nevyrábějí, nýbrž kupují zboží hotové a prodávají na poutích, trzích, a to jen za příznivého počasí, jsou to většinou chudobné osoby, mají platiti dnes přepychovou daň z r. 1920 ve značných obnosech, a to proto, že původní zákon z r. 1919, č. 658 Sb. z. a n., cukrářské výrobky vůbec zařazuje mezi přepychové předměty a předpisuje zdanění v drobném prodeji. Zákon z roku 1921, č. 321 Sb. z. a n., tuto chybu napravuje a předpisuje zdanění u výrobce. Nedostatek zákona z roku 1919 zaviňuje, že dnes od chudobných cukrářek, které celé svoje zásoby cukrovinek mají v jedné krabici na zádech, žádá se přepychová daň, kterou sotva budou moci zaplatiti.
Mnoho se mluví o dávce z uhlí. Není o tom pochyby, že tato 30% dávka, zavedená zákonem ze dne 9. dubna 1920 čís. 260, eventuelně zákonem ze dne 12. srpna 1921, čís. 296 Sb. z. a n., přispěla k značnému zdražení uhlí. I uznána potřeba snížení této dávky. Bylo by spravedlivo, aby tato dávka u nehodnotných, fossilních paliv nadobro odpadla. Máme u nás asi 12 malých dolů, zejména na Moravě v župě uhersko-hradištské, které těží lignitové uhlí (fossilní lignit = zkamenělé dřevo), jehož výhřevnost nedosahuje 2.500 kalorií. Je to palivo co do výhřevnosti horší, než obyčejné palivové dřevo. Mimo to obsahuje průměrně 45% hygroskopické vody. Toto nehodnotné dřevěné uhlí jest palivem chudiny celé jižní Moravy. Dalo také vznik celé řadě průmyslových podniků na místech, kde se toto uhlí doluje, dnes však, bohužel, celá řada těchto podniků stojí, nepracuje. Zrušení dávky z tohoto nehodnotného lignitu znamenalo by sice pro státní pokladnu ztrátu obnosu sotva 1 milion Kč, ale ztráta tato byla by vyvážena ziskem na jiné straně. Možná, že mi bude dána příležitost jindy o tomto nehodnotném fossilním lignitu obšírněji promluviti a osvobození jeho od uhelné daně odůvodniti.
K všeobecné dani nápojové dovoluji si poznamenat, že daň 80 haléřů z 1 litru vína (s přirážkami a paušálem obratovým vlastně 1.60 Kč) je dnes nepoměrně mnoho. Roku 1920, kdy tato zvýšená daň byla zavedena, nebyla tak pociťována jako je dnes. Dnes tato daň znamená mnohdy více, než 100% skutečné ceny vína. Pokud jde o zvláštní dávku z vína lahvového, bylo zde už ústy poslance čsl. strany socialistické vysloveno přání, aby lahvové víno mělnického původu bylo od zvláštní dávky této osvobozeno. Souhlasím, ba dokonce přimlouval bych se za úplné odstranění této tak zvané páskové daně vůbec, poněvadž příčí se základním zásadám intensivního hospodaření, ničí domácí produkci kvalitních vín, poškozuje průmysl sklářský, korkařský atd. a konečně výnos její je rok od roku menší. Z původních asi 30 milionů Kč klesl na polovic. Dokáži při vhodné příležitosti, že vinařství není nikde tak vysoko zdaněno, jako právě u nás. Vysoká daň z vína je obzvlášť citelně pociťována na Podkarpatské Rusi. Na Podkarpatské Rusi jsou místa, kde chleboviny se málo pěstují, za to dobytkářství a zejména ovocnářství a vinařství. V dobách předválečných ovoce, hrozny, víno, slívovice dobře se zpeněžily v těchto krajích, zejména tím, že se vyvážely silně do Haliče, Maďarska, Ruska, ba nezřídka i do Anglie. Tyto produkty zajišťovaly zemědělcům tamějším určitý příjem, a pokud tento nestačil, chodilo se na sezonní práce do Bačky, Banátu a přinášely se domů peníze a pšenice. Po válce však situace se změnila. Vývoz jmenovaných výrobků do ciziny jest pranepatrný, vysoké tarify dopravní, vysoké daně z vína, vysoké poplatky z výroby lihu z odpadků vinných a ovocných, výrobu a odbyt i doma znemožnily. Následek: Lid chudne, dá se snadno neodpovědnými živly protistátně naladiti a s bolestí vidí hynouti to, co s takovou láskou a obětavostí po celá desítiletí pěstoval. A bolest je tím větší, že na příkl. z vína, co nemohli tamější vinaři prodati a byli nuceni sami vypíti a rozdati čeledi a dělnictvu, aby měli prázdné nádoby pro novou úrodu, požaduje se od nich dodatečně daň, a to 1'65 Kč z 1 litru. Lid tento míval dříve určité výsady. Stojí za povšimnutí, že dnes na příkl. napálení 1 vědra ovocného lihu stojí jen na poplatcích přes 600 Kč, kdežto dříve majitel ovocného sadu a vinice mohl si určité množství lihu vyrobiti úplně zdarma, bez daně. Uváží-li se, že Podkarpatská Rus prodělala různé pohromy válečné, okupační, měnové, tak jest více než žádoucno, aby se Podkarpatské Rusi věnovala zvláštní mimořádná péče, a zejména nesmí se dopustiti, aby pokročilé ovocnářství a vinařství podkarpatoruské nadobro zaniklo.
Bylo by si přáti, aby Podkarpatská Rus vyslala do našeho Národního shromáždění pravé a zdatné své zástupce. Budou námi srdečně uvítáni a mhou býti ujištěni, že ochotně budeme s nimi spolupracovati na zlepšení poměrů a zvelebení Podkarpatské Rusi.
Mám pevnou víru, že všechna ona přání a stížnosti, které jsem k daňovým břemenům přednesl, budou respektována a postupně vyřizována. Přiznávám loyálně, že rozpočet pro rok 1924 znamená další krok k zlepšení poměrů u nás, vždyť počítá s příjmy oproti r. 1923 skoro o 1/2 3 miliardy menšími a snižuje výdaje skoro o 4 miliardy.
Věříme, že na této cestě spořivosti, snižování státních výdajů a tudíž i snižování veřejných břemen bude pokračováno, a proto hlasujeme pro rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr. Gažík.
Posl. dr. Gažík: Slávne Národné shromaždenie! V politickej časti rozpočtovej debaty nastolená bola otázka, či stojí výš záujem národa, či záujem štátu. V tejto otázke prehlásil dnes v tejto rozpočtovej debate posl. Malík, že otázka táto a otázka osobitného slovenského národa je otázkou demagogie a že i pán posl. Hlinka stál driev a inom stanovisku než dnes. Pokladám si za povinnosť, aby som s tohoto miesta zvrátil toto nepravdivé tvrdenie pána posl. Malíka, lebo posl. Hlinka nikdy nestál na inom stanovisku, lež rozdiel bol ten, že posl. Hlinka stál driev na stanovisku osobitného slovenského národa voči Maďarom a dnes stojí na stanovisku osobitného slovenského národa voči Čechom.
Pri tejto otázke, slávne Národné shromaždenie, pán dr. Engliš, hoci uznal, že záujem národa je vyšší nežli záujem štátu, proti stanovisku posl. Hlinku prehlásil, že u nás o tomto probléme jednať sa nemôže, lebo u nás národ a štát je jedno a Slováci a Česi sú jeden národ. Pri tejto konklúzii p. dr. Engliša dovolím sa pozastaviť, aby som poukázal, že táto jeho konklúzia je nepravdivá a najmenším historickým dokumentom nie je podoprená, lebo prehlásenie samo v sebe, že toto nie je otázka ani deklarácie ani demagogie, ale otázka objektívnej, historickej pravdy, nemôže znamenať historický fakt, keď pán dr. Engliš na tvrdenie o jednotnosti českého a slovenského národa najmenšieho dôvodu a dôkazu neuviedol, lež otázku túto odbyl jednoduchým frázovitým gestom, odvolávajúc sa na objektívnu historickú pravdu.
Čo vlastne, slávna snemovňa, znamená objektívna historická pravda? Z toho, že slovenský národ, ale ani český národ nikdy sa nemenoval a ani dnes sa nemenuje národom československým a že slovenský národ pri prevedení posledných župných volieb plebiscitom dokázal, že neuznáva československú národnú jednotu, lebo 450 tisíc hlasov odovzdal na stranu autonomnú a stranu reprezentujúcu slovenský národ, čo právnu osobu v tom to parlamente. . . (Posl. Karlovský: Ale i s Maďary a Maďaróny!) Práve naopak, Maďari odobrali nám ešte 60 tisíc hlasov. . ., nie je možno nikomu nahovoriť, ani odvolávaním sa na historickú pravdu, že nie je národom samostatným, keď on takým je a ním byť chce. Pán dr. Engliš pri svojom tvrdení nepoukázal ani na historiu a nezachoval ani pravdy a objektivity, lebo jeho ospravedlnenie, že Česi slovenský ľud milujú a naň miliardy doplácajú, je štatistická a historická nepravda a slúži jedine ku svádzaniu celej svetovej verejnosti.
Toto sme počuli už niekoľkokrát čiastočne od ľudí neznalých slovenských pomerov, čiastočne však od ľudí zle informovaných a konečne od ľudí predpojatých a zlomyseľných a toto sa hovorí práve dnes, keď sa jedná o finančnom rozpočte ministerstva financií, naj vyššieho účetného kontrolného úradu a štátneho dlhu republiky Československej.
Práve preto dovolím si pri tejto otázke prehovoriť o rozpočte ministerstva financií. Tu poukazujem na to, že pán minister financií, inž. Bečka, vo svojom expozé prehlásil, že rozpočet na r. 1924 ukazuje nám veľkú nápravu oproti roku minulému a že ministerstvu financií pripadla úloha kontrolovať, aby každý jeden jednotlivý výdaj ako skutočná potreba bol preukázaný. S tohoto stanoviska pána ministra financií žiadal by som si vedieť, ktoré sú to tie výdavky, na ktoré Česi na Slovákov doplácajú miliardy a ktoré zároveň sú aj zapotrebné? Chcel by som vedieť, akú záruku mi poskytne pán minister financií, že položky vo finančnom rozpočte uvedené sú skutočne k určeným cieľom obrátené a čo že je tomu príčina, že vraj na Slovensko sa miliardy doplácajú.
Ja prehlašujem, že slovenský národ ďakuje za túto lásku a nežiada si, aby Česi naň doplácali. Pritom však žiada si to, aby zúčtovali s tými rozličnými dôchodkami, daniami a inými výhodami, ktoré získavali na znemožnení hospodárskeho života na Slovensku, na rozpredaní rozličných veľkostatkov a rozličných štátnych podnikov a lesov. Chceli by sme počuť niečo o soštátnení lesov na Slovensku a Podkarpatskej Rusi a o dobrom obchode pána ministra dr. Hodžu alebo ministerstva zemedelstva pri rozpredaji týchto lesov, lebo sa teraz mnoho hovorí, že pri rozpredaji oravských lesov ministerstvo zemedelstva urobilo nejaký výborný obchod, keď sa tedy niekto odvoláva na to, že Česi na Slovensko doplácajú, nedoplácajú na Slovákov, lež na svojich ľudí, ktorých sohnali z celého sveta a osadili na Slovensko ako na koloniu.
Prehovoríme si teraz o otázke daňového systému na Slovensku. Či je možné tieto daňové ťarchy a bremená pri tomto sostavení rozpočtu ďalej snášať a či tieto ťarchy primerané sú ku dnešnému hospodárskemu, obchodnému a finančnému životu? Hovorí sa, že celý rozpočet od starého liší sa v tom, že výdavky klesly na 16.994 milionov, čo v procentách znamená rozdiel 18·5%.
Keď uvažujeme na dnešnom obchodnom, hospodárskom a finančnom živote a porovnáme ho s rokom 1922 a 1923 a keď uvažujeme nad tým, že sledujeme deflačnú politiku, musíme konštatovať, že pri vysokej vonkajšej hodnote, ale pri menej cennej vnútornej hodnote našej koruny, s ktorou nestojí v pomere priemyselná výroba, lebo ešte vždy draho žijeme, hore uvedený rozdiel neznamená pre poplatníctvo najmenšieho rozdielu od minulého roku a to tým menej, keď dôchodky poplatníctva upadly najmennej o 60%, nemôže byť úľava pre neho v rozpočte preukázaných 18·5%. Takýto rozpočet nemôže znamenať pre poplatníctvo nič iné, než ďalšie najnebezpečnejšie vydieračstvo bez ohľadu na to, či poplatník môže tieto ťarchy a bremená snášať alebo nie. U tohoto musíme počítať aj s tým daňovým systémom, akým sa tieto dane na Slovensku vyrúbujú a vymáhajú. Ľudia, miestnych pomerov neznajúci, úplne nesvedomite a stranícky odhadujú majetkové pomery obecenstva, a na základe tomto predpísané dane exekúciami a perzekúciami bez ohľadu na všetky právne odvolacie prostriedky vymáhajú a vyvolávajú takýmto spôsobom v národe odpor proti samému štátu.
Ako právnik videl som už dosť bezprávností a justičných mordov, ale takú nesprávnosť, ako poskytuje finančným úradom § 224 zákona zo dňa 25. októbra 1896, č. 220 r. z., o priamych daniach osobných - je to teda rakúsky zákon, ktorý je dobrý, keď treba brať - pri vymáhaní všetkých daní bez ohľadu na odvolanie, takého som ešte nevidel a zákon tento musí vzbudiť odpor v každom človekovi, ktorý má len trošku právneho smyslu a citu. Tento zákon poskytuje možnosti finančným úradom k najväčším straníckym nesprávno stiam. A tu nastane otázka, či pán minister financií má vedomosť o tom, že finančné úrady na Slovensku majetkovú daň, dôchodkovú daň a daň z válečného zisku na rok 1918, 1919 a 1920 len v roku 1922 vyrúbili na poplatníctvo, teda už v zmenených hospodárskych pomeroch. Toto vyrúbenie stalo sa stránícky bez vedomia poplatníctva a dnes bez ohľadu na to, že len v týchto daňových veciach je podané na stotisíc odvolaní, tieto ležia v centralistickom finančnom úrade u generálneho finančného riaditeľstva bez vybavenia, ale preto dane cestou exekúcie vymáhajú sa vesele. Pri tomto musím pripomenúť ešte aj dávku u majetku a prírastku na majetku, daň obratovú a daň prepychovú ako poválečné finančné prostriedky pre štát, ktoré ale dnes pri zmenenom hospodárskom a obchodnom živote nemôže mať žiadneho základu a preto protestujeme proti ich vymáhaniu. Hovorí sa, že to je tá autonomia, ktorá je vraj Slovákom zabezpečená so sriadením veľžúp a o ktorej si dovolila povedať, že Slovensko nemá jednu autonomiu, ale ich má šesť. Kto sa zaoberal len trochu so zákonom o župnom sriadení a kto venoval len toľko práce celému administratívnemu systému, že si tento zákon prečítal, musí prijsť na to presvedčenie a zaujať ten právny názor, ako i pán kol. dr. Engliš, ktorý z finančného stanoviska dokazoval, že toto nové župné sriadenie nevyhovuje požiadavkom našej republiky.
Zákon tento je výsmechom zneužívaného slova demokracia a poukazujem len na tú nedemokratickú ustanovizeň §u 47 zák. čl. XXI z r. 1886, že župný výbor zvolil si sám úradníkov, rozhodoval nad ich disciplinárnou vecou, bol druhostupňovým apelačným fórumom v záležitostiach obecných, medzi ktoré patrily aj všetky daňové otázky, mal petitné právo a vynášal župné štatúty, kdežto zákon o župnom sriadení zo dňa 29. februára 1 920 zrušuje všetky tieto demokratické práva župných výborov a dľa § 30 ustáli pôsobnosť ich právomoci v tom, že povolené sú pečovať jedine o správne a hospodárske záležitosti župy. To by znamenalo toľko, že župné výbory povinné sú odhlasovať župný rozpočet, ale práva žiadneho nemajú, ani len na toľko, že podľa citovaného paragrafu o veciach politických ani len pohovoriť si nemôžu.
Musím poukázať pri tejto príležitosti ešte na to, že čo sa týka samej voľby tých župných zastupiteľstiev, najlepšie charakterizuje nedemokratičnosť a nesprávnosť tohoto zákona § 12, ktorý dovolí, aby vláda 1/3 členov na obranu svojej väčšiny sama vymenovala. Ja by som na to povedal, že ten, kto takéto vymenovanie prijme, môže byť len človekom bez chrbtovej kosti, lebo aj v starom virilizme boli ľudia neodvislí a samostatní, ktorí vedeli a povedali si svoju mienku. A poneváč práve teraz sa jedná o tom, že ministerská rada má menovať 1/3 členov do župných zastupiteľstiev, ktorí samozrejme budú len politickými exponentami vládnych strán, rozhodne protestujem s tohoto miesta, aby sa siahlo k takýmto nespravedlivým a nedemokratickým prostriedkom aj vtedy, keď ich aj zákon bráni.
Hovorí sa, že aký zákon, takí aj ľudia, ktorí ho robia. Ale práve preto nech sa nikto nečuduje, že zákony takéto vzbudia v národe odpor, a obranu všetkými možnými a nemožnými prostriedkami. Zákonom o sriadení veľžúp zrušené boly staré župné sídla a pri ich novom sriadení postupovalo sa cirkevne-strannícky, ako nám to ukazujú mestá Zvolen, Tutčiansky Sv. Martin a Liptovsky Sv. Mikuláš. K čomu je toto dobré, asnáď k tomu, že tisíce úradníkov preháňajú z jedného mesta do druhého, a poneváč bez bytov a bez rodín ako opravdoví proletári musia vandrovať so dňa na deň, chcú sa im zalichotiť s tým, že im dajú nejakých 40 korún diet.
Pýtam sa pána ministra financií, či aj toto je potrebný výdavok, lebo však dľa jeho stanoviska, ministerstvu financií pripadla tá úloha, aby potrebnosť jednotlivých výdavkov kontroloval, jestli jednotlivé výdavky ako skutočná potreba musia byť preukázané. Keď sa hovorí o tom, že Česi na Slovensko doplácajú miliardy, žiadal by som vedieť, koľko župných domov, súdnych budov, finančných úradov alebo škôl vystavili za tieto peniaze alebo koľko železníc a ciest sriadili a opravili na Slovensku? Naopak, konštatujem, že staré budovy sa už rúcajú, a mám základnú obavu, že Česi nikdy takých nevystavia. Je zajímavé, že pán kolega dr. Medvecký bráni zákon o župnom sriadení i proti dôkazom dr. Engliš, trebárs nenachádza k tomu iného dôvodu, než to, že táto inštitúcia jedine môže čeliť autonomistickému hnutiu, kdežto s druhej strany práve hovorí sa opačne, že sriadením župným dosiahlo Slovensko svojej autonomie.