Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho.
Posl. Šamalík (pokračuje): Myslím, že i pan president Státního pozemkového úřadu, dr. Viškovský nabude přesvědčení, že byl se svým výrokem o stanovení přídělových cen ve velkém omylu a že se se vší silou zasadí, aby ve Státním pozemkovém úřadě plněn byl zákon a usnesení Národního shromáždění.
Měl bych se zmíniti, jaké následky má takto prováděná pozemková reforma na zaměstnance, kteří jsou bezohledně vyhazováni na dlažbu, ale to je tak obsáhlá a tak bolestná kapitola, že bude o ní nutno promluviti jinde a obšírně. Chci přejíti totiž k nejsmutnějšímu zjevu, který tu musím konstatovati, že totiž Státní pozemkový úřad nejen nezachovává zákonů, ale ani usnesení Národního shromáždění. Jedná se sněmovnou a senátem jako jednal s úspornou komisí, když proti jejímu usnesení koupil a zařídil palác na Košíku. V r. 1920 vyplacen byl Státnímu pozemkovému úřadu 1 mil. na zařízení. Jak ho bylo použito, neví z nás nikdo. V r. 1921 vykázal pozemkový úřad výdej 134,308.357 Kč a příjem 135,920.000 Kč. Půdy zabrané mělo býti vyvlastněno za 200 mil. a cena přídělová nad cenu přejímací zvýšena o 33%. R. 1922 uvedeno vydání na 163,911.708 Kč a příjmy na 1 71,998.100 Kč. Parcelovati se mělo 70 tisíc ha polí a 140 tisíc ha lesů. Rozpětí ceny bylo stanoveno na 30%. R. 1923 uvádí rozpočet Pozemkového úřadu vydání 412,950.350 Kč a příjmy 435,999.200 Kč. Parcelovati se mělo 140 tisíc ha polností a 30 tisíc ha půdy lesní. Cena přídělová stanovena o 60 % vyšší než cen přejímací. Rozpočty státní vykazují přebytky při přídělové ceně o 30 až 60% zvýšené nad ceny přejímací.
Pro rok příští není uvedena v rozpočtu Pozemkového úřadu žádná činnost parcelační. Z rozpočtu jen seznáme, že stát má vyplatiti na náhradní fond 50,000.000 Kč a že režie Pozemkového úřadu činí přes 25 milionů Kč ročně. (Slyšte!)
V novinách byl oznámen druhý parcelační plán a pan president dr. Viškovský sám sdělil v rozpočtovém výboru, že bude rozparcelováno v příštím roce 170 tisíc ha půdy vedle lesů. Rozpočtová zpráva mluví však o 160 tisících ha půdy určené pro parcelaci.
A tu dvě věci musím veřejně odsouditi. Státní pozemkový úřad nechá si od Národního shromáždění schváliti parcelaci velkostatků, při níž dá si schváliti zvýšení přejímací ceny o 33, 30 a 60%, zatím co obchoduje s půdou velkostatků mnohem dráže a zvyšuje cenu její až o 230%, aniž by to vykázal, aniž by se zodpovídal Národnímu shromáždění z takového hospodářství, a ohlásí další parcelační plán pro r. 1924 a v rozpočtu pro r. 1924 vůbec s ním nepočítá. (Výkřiky.)
Toto oboje je při nejmenším troufalost - nechci to jinak nazvati - která Národním shromážděním nemůže býti mlčky strávena. Právě přednesené doklady, zajištěné zprávy, nemohou a nesmí zůstati bez zodpovězení jedné otázky:
Proč Státní pozemkový úřad nevykázal předně všech svých zisků, jichž docílil připočítáním 100 až 200% k cenám přídělovým, ale také oněch zisků, jichž docílil při předání půdy stavební a dobrovolně odprodané? Za schválení dobrovolně odprodané půdy zabrané připočítává si Státní pozemkový úřad 10% z prodejní ceny a při půdě stavební vybíral Státní pozemkový úřad 20% přirážky. Táži se, kde jsou ty miliony Kč takto vyzískané? (Výkřiky.)
Nám se předkládá zejména letos suchý rozpočet, ve kterém nám jen říkají, že jen osobní náklady ve Státním pozemkovém úřadě přijdou přes 25 milionů Kč, ale o tom, jak se tam hospodaří, co Pozemkový úřad přijal a vydal, se nikdo nedoví.
Tak si Státní úřad pozemkový nepředstavujeme a k takovým poměrům déle mlčeti nemůžeme a nebudeme. (Tak jest!) Voláme po zřízení sněmovní kontroly a sice zřízením zvláštního sněmovního výboru a žádáme předložení výkazů o hospodářství Státního pozemkového úřadu, zvláště výkazů podrobných, zač který dvůr, pole a lesy byly převzaty a zač a komu byly přiděleny. (Výborně!)
Ale já se musím dotknouti ještě jedné věci. Státní pozemkový úřad, který si takto počíná, jak jsem dokázal, se domnívá, že je více než stát ve státě. Odpor lidu, který se vzmáhá proti takovému hospodářství, chce umlčeti státní diktaturou, kterou jsem i já zakusila o níž se musím rozhovořiti.
Když veřejnost československá začala po zásluze kritisovati jednání Státního pozemkového úřadu, když veřejný tisk začal si Státního pozemkového úřadu všímati, zakročil Státní pozemkový úřad u některých ministerstev, aby znemožněny byly projevy tiskové a ve shromáždění proti Pozemkovému úřadu. Jaký byl výsledek tohoto zakročení, nemohu říci. Četl jsem pouze, že sociálním demokratům byla zakázána schůze o pozemkové reformě v jednom českém městě - ale já z vlastní zkušenosti vím, že tiskové projevy, skrz na skrz pravdivé, byly censurou potlačovány a umlčovány.
Nechci se osobně dotýkati pana ministra vnitra, zda vyhověl žádosti Státního pozemkového úřadu nebo ne a zda dal příkaz konfiskační, ale to, co spáchal censurní úřad v Brně proti "Občanským Novinám", jest zlovolnost a bezpříkladná stranickost. (Posl. Koutný: To byste měl volati pana ministra Dolanského!) Také už jsem volal.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím, neračte vyrušovať rečníka!
Posl. Šamalík (pokračuje): Pan ministr vnitra dal v "Občanských Novinách" opraviti to, co bylo tvrzeno bez vyvrácení v řadě listů pražských, že totiž dal rozkaz konfiskovati "Občanské Noviny". Pak by ovšem měl slovo pan censor, aby o sobě dosvědčil, proč konfiskoval sedmkráte projevy o pozemkové reformě v "Občanských Novinách", když tyto byly v jiných listech brněnských současně propuštěn?
Uvádím jen tento případ: Mluvil jsem o pozemkové reformě v Hradci Králové. Řeč mou přinesl časopis "Den" a "Moravská Orlice". Když však tutéž řeč přinesly pak za několik týdnů "Občanské Noviny" a sice převzaly ji z časopisu "Den", tedy z řeči, která byla propuštěna, byla část v "Občanských Novinách" konfiskována. Dal jsem současně do dvou listů brněnských stejnou zprávu a to do "Občanských Novin" a "Selských Hlasů". V "Selských Hlasech" jsem úmyslně napsal zprávu tu ostřeji. Zpráva byla jednoho obsahu. V "Občanských Novinách" byla konfiskována, v "Selských Hlasech" prošla v jednom dni. Když jsem pak tuto zprávu, která v "Selských Hlasech" bez závady prošla, otiskl v "Občanských Novinách" s uvedením, že je z jiného brněnského listu, byla zase skonfiskována. Tedy nechce se mi věřiti, že by pan censor mohl býti tak pomatený na mysli - promiňte mi to slovo - mně se spíše vkrádá přesvědčení, že pan censor dostal přece jen nějaký příkaz skonfiskovati "Občanské Noviny", a tož censor škrtal vše, kde stálo "lichva" a "Pozemkový úřad".
Takové důsledky zanechává pozemková reforma, že šlapána jest svoboda projevu poslanců v tisku i veřejnosti. Připomínám, že jsem projevy ty plným jménem podepsal, a přece byly konfiskovány - když se chce v provádění pozemkové reformy zavésti pořádek a spravedlnost. To není připuštěno. Jsem přesvědčen, že dosavadní způsob provádění pozemkové reformy i působení Státního pozemkového úřadu jest nadále nemožným. Náprava se musí provésti ve dvojím směru:
Musí se odpolitisovati a reorganisovati Státní pozemkový úřad a musí se odpolitisovati celá pozemková reforma. (Posl. Koutný: Jestli není pozdě!) Dnešní složení Státního pozemkového úřadu jest takové, že žádné ministerstvo se mu nemůže vyrovnati. Já nechci se dotýkati osob. President Státního pozemkového úřadu jest postaven na jednu hodnost jako ministr, jest zařazen do druhé hodnostní třídy. Za ním jsou 2 vicepresidenti, kteří jsou vřazeni do IV. hodnostní třídy. Ministr je úředníkem dočasným, může býti kdykoliv odvolán. President a jeho náměstkové jsou doživotní úředníci pod pensí. (Posl. Sedláček: Doživotně to mají uděláno?) - Ano.
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Pánové, neračte vyrušovať rečníka.
Posl. Šamalík (pokračuje): Mluví se, slavná sněmovno, o tom, aby byl přetvořen Pozemkový úřad na ministerstvo. Prohlašuji i z důvodů úsporných, hospodářských, že ministerstvo by rozhodně přišlo nám laciněji a tato věc dala by se nejlépe řešiti tím způsobem, že by se některé méně už dnes potřebné ministerstvo zrušilo a z Pozemkového úřadu dalo by se vytvořiti ministerstvo, ovšem s výborem sněmovním jako kontrolou.
Ať už řešení reformy Pozemkového úřadu dopadne jakkoliv, my musíme žádati revisi dosavadního hospodářství v Pozemkovém úřadě (Tak jest!) a zjednání nápravy všude, kde se staly a kde se zjistí přehmaty.
Státní Pozemkový úřad musí předložiti vyúčtování svého hospodářství, (Tak jest!) abychom věděli od koho a zač se půda přebírá a komu a zač se zvláště zbytkové statky přidělovaly, abychom mohli zasáhnouti do tohoto hospodářství a zjednati všude nápravu a pořádek, kde toho bude potřebí. (Výborně!)
Přicházím k závěru své řeči. Řekl jsem otevřeně a poctivě své názory na pozemkovou reformu a její provádění, i na Státní pozemkový úřad. Pokládám až dosud za nejsprávnější a nejúčelnější provádění pozemkové reformy tak, jak jsem to již dne 22. února 1919 byl v t. zv. revolučním Národním shromáždění navrhoval. (Výkřiky.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho.
Posl. Šamalík (pokračuje): My jsme tehdy žádali, aby velkostatkáři byli zákonem přidržováni, aby prodávali pozemky za přiměřenou cenu na dlouholeté splátky za pomoci selských nebo hypotečních bank, nebo aby pronajímaly pozemky, ať jednotlivcům nebo družstvům, a to všude tam, kde toho pro výživu a blaho obyvatelstva bude potřebí. Kdyby se, slavná sněmovno, byla tenkráte řešila pozemková reforma tímto způsobem, že by cestou dohody velkostatkáři odevzdávali malozemědělskému lidu půdu pro parcelaci, pak byla pozemková reforma provedena během jednoho roku bez Pozemkového úřadu a bez tisíců úředníků. Toto řešení se prováděti mohlo, a já zde, slavná sněmovno, veřejně konstatuji, že velkostatkáři v republice byli ochotni 30% své půdy dobrovolně odprodati a dáti do parcelace, aby se mohlo těchto obnosů použíti na splácení dávky z majetku. (Hluk. - Různé výkřiky.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho! Nevyrušujte.
Posl. Šamalík (pokračuje): Zajisté, že by se bylo mohlo velmi snadněji, laciněji, účelněji a prospěšnější pokračovati při řešení této pozemkové reformy, kdyby se bylo postupovalo podle našeho návrhu.
To co se dnes provádí jako pozemková reforma, je obchodování s půdou velkých majitelů, s níž Státní pozemkový úřad provádí obchod hraničící s lichvou a při čemž malozemědělský chudý lid rváti se musí o kousek panské půdy za drahé peníze, zatím co tvořením zbytečných statků pozemková reforma se dobíjí, jako výsměch pozemkové reformě a vlastnickému právu. (Tak jest!)
Vyřaďme Státní pozemkový úřad z dohledu ministerské rady, a utvořme podle našeho návrhu z něho opravdu nestranný státní úřad ministerský pod dozorem zástupců Národního shromáždění, vymyťme z něho veškerou politiku jak v řízení, tak i v provádění, provádějme pozemkovou reformu zdravou, zemědělství a státu prospěšnou, účelně, spravedlivě, s rozvahou a určeným pevným cílem! Tím nejlépe posloužíme republice a také všemu našemu obyvatelstvu.
Přes tyto přednesené výtky a projevené nespokojenosti, které jsem zde přednesl, budu hlasovati pro celý rozpočet, poněvadž nedáváme rozpočet státním úřadům, ani vládě, nýbrž naší republice Československé, k níž se s hrdostí a radostí hlásíme. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Hirsch.
Posl. Hirsch (německy): Slavná sněmovno! Generální zpravodaj k státnímu rozpočtu nemohl na konci své řeči potlačiti poznámky, že Němci mohou býti šťastni, že jsou zde; mám za to, že si nemusí pan generální zpravodaj na tom příliš zakládati. Jest to přece více nežli ješitnost a domýšlivost, myslí-li tento pán, že by okolnost, že se Československo nenalézá v tak smutných poměrech jako snad v přítomném okamžiku Německo, byla jedinou zásluhou Čechů. Nesmíme přece přehlížeti, že jest inteligenci všech lidí, kteří obývají zvláště Čechy, Moravu a Slezsko - Slovensko přišlo k tomu přece teprve později děkovati za to, že bylo v těchto zemích jakési bohatství; že je v těchto zemích kromě toho veliké bohatství půdy, nelze přece také připisovati k dobru na účet zásluh Čechů. Pracující a tvořící lidé to byli, kteří v těchto zemích způsobili, že to šlo kupředu. Máme i v těchto zemích po válce veliký státní dluh, a zejména jsme zatíženi silným militarismem, obzvláště jsme však ještě zatíženi byrokracií, v mnohých případech byrokracií copařskou a zaostalou, a jsme zatíženi nacionalismem. Máme tedy toho právě dost, a vyžadovalo by to obzvláštní inteligence a důmyslu všech, abychom se ze shroucené doby poválečné vypracovali. Vidíme zde především i ohromný rozpočet, který se musí uhraditi obzvláště těžkým zatížením obyvatelstva, zejména spotřebitelů. Jiní z mých přátel obírali se již tímto problémem a chtěl bych jen krátce zdůrazniti, že částka nepřímých daní na hlavu obyvatelstva připadající je přímo úžasná, že však máme právě postačující požehnání přímých daní, přičemž musíme k této kapitole přičísti i cla finanční. To pravíme proto, poněvadž hraje zvláštní úlohu, kolik každý jednotlivec ve státě má sehnati na úhradu nutných potřeb státu. Má to zvláštní význam pro schopnost soutěže, pro život člověka v státě samém a tu nerozhoduje vůle jednotlivcova, nýbrž tu již má docela zvláštní význam to, co státní moc činí neb nečiní. Můžeme především pouze krátkými slovy konstatovati: Vidíme odchod strojů, vidíme odchod lidí z tohoto státu - vzpomeňte si jen na obrovské stěhování lidu ze Slovenska, vzpomeňte na to, že nejlepší, nejinteligentnější dělníci a zaměstnanci putují do cizích zemí; vidíme sesílenou bídu a velkou, téměř stejnou zůstávající nezaměstnanost již více jak po dva roky, byť i v poslední době nastala zdánlivě úleva krise, jest to po mém soudu přece jen přechodné zlepšení, celkem se na hospodářské krisi v tomto státě ničeho nezměnilo. Poměry v Německu přinesly nám snad sem tam několik objednávek. Podmínky, za kterých mohou lidé žíti, jsou příležitost ku práci, možnost práce. Práci můžeme nalézti pouze v podnicích průmyslových, obchodních, v zemědělství atd. a zde vězí právě rozhodující bod. Umožňuje se politikou řidičů státu, aby se odbyly výrobky píle pracujícího lidu, umožňuje se politikou, kterou jsem krátce naznačil, aby se lidé ve státě mohli najísti a obléci, aby se tedy mohly upokojiti spotřeba a potřeba lidí, umožňuje se politikou odpovědných mužů, členů "pětky", abychom přebytečné výrobky mohli vyvážeti do jiných zemí? Jakou politiku provádí vláda? Rozhodující okolností pro hospodářskou politiku zahraniční jest zahraniční politika státu ve smyslu politickém, nerozhoduje hospodářství samo, nýbrž směrodatné politické osobnosti zaujaty jsou jedině myšlenkou, aby došly pochvaly u spojeneckých Francouzů, aby získaly jejich spokojenosti, aby tam byly považovány za hodné dítky. A tak jest naše zahraniční hospodářská politika zcela orientována na západ a při tom se především zapomíná, že se přece dělá obchod a nalézá odbyt tam, kde dříve, tam, kde jsou k tomu předpoklady. Našimi odběrateli a našimi dodavateli byli naši sousedé. Jsou to především naši němečtí bratři, to jest Rakousko, a k nim patří pak jiné země sousední. Lze tu snad užíti slov: Nač těkat v dáli, když dobré tak blízko? To se však nestalo. Bylo zde v této sněmovně opětně a také s jiné strany mluveno o tom, že při založení tohoto státu byly pře rušeny všechny styky, že se provedlo těsné uzavření a naprosto přehlédlo, že ku provádění obchodu je zapotřebí také jiného, že jsme příliš slabí, abychom se spoléhali pouze na svoji vlastní sílu. Nemáme dosud žádné obchodní smlouvy s Ruskem. Byla již loni vypracována. Zakročením českých kapitalistických zástupců, českých národních demokratů, byla smlouva vzata zpět, do dneška nebyla uzákoněna. Nemáme tedy dodnes k této velké a mohutné říši nijakých normálních vztahů, skoro žádných obchodních styků; vzniká nám z toho obrovská škoda. Vzpomínáme si ještě na přechodnou celní vojnu s Belgií, vzpomínáme si na konflikt i s Francií i na to, že také Anglie kladla své zvláštní podmínky pro obchodní styky v důsledku naší zvláštní obchodní politiky.
Methody, jakých se v naší zemi užívá, mohou zajisté býti zcela krátce označeny pojmem vysokých ochranných cel. Ministr obchodu se sice proti tomu brání. Pronesl včera v živnostenském výboru, byv pozván, řeč, aby konečně jednou hájil svoji politiku. Brání se tomu, že jest zastáncem vysokých ochranných cel. Nedá se však popříti, že kráčíme dále v této zemi přece jen ve starých vyjetých kolejích minulosti, že naši odpovědní politikové naprosto přehlížejí, že jsou dnes jiné doby, že musíme hospodařiti za docela jiných podmínek, že hospodářské území je docela jiné nežli dříve. Byloť dřívější velké hospodářské území rozděleno a rozbito na celou řadu nových malých států. Nevidíme však skoro žádné změny v methodách. Máme celní sazbu. Udělalo se to velmi jednoduše, staré položky se prostě znásobily, stanoven byl velice vysoký koeficient, aniž se pomyslilo na to, že nastalo zatím docela jiné hodnocení české koruny než tenkráte, kde se primitivním způsobem sazby jednotlivých celních položek prostě neslýchaně zvýšily. Pan ministr se bránil velmi dlouhou řeči, musí však přiznati, že dosavadní methody nemůže býti příště použito, že se konečně musí dospěti k tomu, aby se uzavíraly přátelské, jak bych je nazval, moudré obchodní smlouvy, obzvláště se všemi sousedy, aby se zamezilo, by na místo přátelství či navázaných přátelských styků vstoupila nová zášť, nové nepřátelství a nová válka. S Jugoslavií, se slovanským kmenem s Čechy spřízněným je spíše vše než přátelství. Čechové toho dosud nedovedli, aby dospěli se svými bratry k takové obchodní smlouvě, kterou by se navázaly obchodní styky a poskytla možnost, aby tam byly posílány naše průmyslové výrobky a aby k nám byly dováženy přebytečné zemědělské výrobky, pokud je jich zde třeba, a jiné výrobky jugoslávské země. Pan ministr přiznal také dále, že je celní sazba špatná, a slíbil, že se to v nejbližší době změní. Praví, že dojde k snížení průmyslových cel, připomíná však obnovu cel obilních a zavedl povolovací řízení. Míní, že mnoho průmyslových odvětví je přívržencem vysokých cel, jakož i že agrárníci žádají opětného zavedení cel obilních a moučných. Přenáší se přes tyto věci velice opatrně. Poukazuje však k tomu, že prý jsme uzavřeli obchodní smlouvy na základě nejvyšších výhod a připouští také, že se jednotlivé položky celního sazebníku změní, že však nemůže dosud nic určitého sděliti o míře celní ochrany. Pokud to bude možné, přikročí se prý k snížení nynějších koeficientů. Tím se tedy snad již přiznává, že stále postupující kritika nejen oposičních stran, nýbrž také směrodatných českých osobností přece našla konečně potřebného pochopení a že snad přece z nouze, nikoliv z vlastního popudu dojde k tomu, aby se přikročilo po našem rozumu, podle našich požadavků k odstraňování politiky vysokých ochranných cel.
Chtěl bych uvésti pouze jedno cizí mínění, neuplatňuje svého vlastního. Český učenec, profesor národního hospodářství na Pražské vysoké škole obchodní dr. Josef Macek shrnuje svůj úsudek o politice Československa takto: Zavinili jsme dnešní hospodářskou krisi a udržujeme ji svojí samovražednou zahraniční politikou. Samovražednou obchodní politikou nazývá dobrý Čech politiku svých bratří. To znamená, že jsme povolovacím řízením a vysokými cly, těmito dvěma prostředky zabránili cizině, aby dovozem zboží k nám snížila tuzemské ceny všech životních potřeb atd. Vyhnali jsme ceny všeho zboží uměle do výše a způsobili jsme, že naši dělníci potřebují vysokých normálních mezd. V tom smyslu pokračuje jmenovaný ve svých kritických poznámkách. Ale nejen že se přes to dále pokračuje v této nemoudré politice, vláda se také snaží, aby činila průmyslu, kde je to jen možno, největší obtíže tam, kde bylo lze ještě průmyslu vytvořiti si možnosti odbytu. Chtěl bych tu uvésti příklad z četných hloupostí, které se provádějí, a to opět z knihy dr. Josefa Macka. Praví se tu: Českoslovenští továrníci prodali Americe zboží, které však neodpovídalo předpisům. Obchodníci dodali zboží špatné jakosti. Zboží nebylo uznáno americkými úřady a bylo vráceno. Považovalo by se tedy za samozřejmo, že by ministr obchodu, exponent továrníků, průmyslníků, udělil beze všeho povolení k opětnému dovozu tohoto vráceného zboží. Toho však neučinil; odepřel toto povolení. To jest již přespříliš. Tu lze bez urážky konstatovati, že je to víc než hloupost, i když se to chce říci velmi zdvořile. (Veselost na levici.)
Naše vývozní možnost se jinak ještě ztěžuje. Máme tu především povolovací řízení, na něž jsem již poukázal a které by se mělo již konečně jednou odstraniti. Máme obrovské zatížení vývozu mnohými daněmi, které se na zboží ukládají pod různými názvy. Máme daň dopravní, poplatky při odesílání zboží, poplatky manipulační atd. Všecky tyto věci musí vésti k zvláštnímu zdražení a k nemožnosti průmyslové soutěže. Tak musí přirozeně nastati úpadek průmyslu a tím vzrůst nezaměstnamosti. Musíme s tohoto místa znova žádati, aby byl celní sazebník konečně předložen sněmovně, aby se nám poskytla možnost zaujmouti stanovisko k jednotlivým položkám tohoto celního sazebníku, aby se nám také umožnilo" snížiti neuvěřitelně vysoké sazby celních položek a odstraniti je v jistých oborech za určitých předpokladů. Musíme žádati, aby se odstranily tyto zvláštní daně, které jsem právě uvedl, ale zároveň, aby byl konečně zaveden nový berní systém, aby také ti, kdož musí platiti daně, věděli, co mají platiti, aby mohli správně kalkulovati. Musíme také žádati, aby konečně zrušeno bylo soužení pasové. Obzvláště považuji za přípustný a nutný požadavek, aby zrušena byla cla na stroje, které se v tuzemsku nevyrábějí. V Československu byl zákon, jehož platnost se skončila na konci roku 1921, který obsahoval zvláštní celní úlevy pro podnikatele při nákupu takových strojů, jež se zde nevyrábějí. Bylo by nutně zapotřebí, aby byl tento zákon zase obnoven. Musíme zejména žádati, aby se zde umožnilo lidem žíti. Nelze popříti, že je Československo nejdražší zemí v Evropě. I to praví opětně nezaujaty posuzovatel. Nedávno vylíčil Angličan v jednom pražském listě poměry v Československu a vyličuje zde podobně jako my neuvěřitelnou politiku, jaká se v tomto státě provozuje. Nalézáme zde nejvyšší daně, zcela nesprávnou obchodní politiku a hospodářskou krisi bylo by lze v této zemi pouze tím zlepšiti, kdyby se přikročilo k snížení daní a poplatků, a kdyby se podařilo uzavříti moderní obchodní smlouvy se sousedními státy.
My jsme nejdražší zemí, avšak nejen vláda, nýbrž i podnikatelé přikročili k tomu, aby snížili platy a mzdy veřejných a soukromých zaměstnanců. Tím chtěl stát a průmysl umožniti, aby se stal schopným soutěže. Tím se však nikdy nedostaví schopnost soutěže, ani prodloužením doby pracovní, neomezeným vykořisťováním dělníků a zaměstnanců.
Průmysl může se jenom vyvíjeti, jestliže se modernisuje, přizpůsobí-li se technickému pokroku. Pak nesmí se však se strany vlády chrániti tento uměle pěstěný průmysl, neboť právě tím upadá. To vidíme nejlépe na příkladu továren na automobily. Na automobily, které se dovážejí, uvalilo se obrovské clo, průmysl však zůstal zakrnělým a přes hrozné zvýšení cel, která uvalena byla na dovážené automobily, bylo veliké množství cizích automobilů dovezeno do země. Musíme žádati, aby se v průmyslu uplatnil také vliv zaměstnanců a dělníků. Mohlo by k tomu dojíti, kdyby se zákon o závodních výborech upravil tak, že by se mohl projeviti také vliv dělníka a zaměstnance, který na továrním podniku není kapitalisticky interesován. Musíme dále žádati, aby nejen podnikatelé měli právo chrániti své zvláštní kapitalistické zájmy v komoře, nýbrž abychom také i my jako dělníci a zaměstnanci, jako spotřebitelé přišli v komoře k slovu a mohli tam především zaujati stanovisko k hospodářským problémům, odloučeně od specifické politiky uvnitř státu. Žádáme tudíž znovu se vším důrazem upravení zákona o závodních výborech a komorách zaměstnanců a dělníků, jakož musíme zároveň požadovati, aby konečně se strany vlády, obzvláště příslušného ministra, zařízen byl nedělní klid pro celou zemi a aby se přikročilo k přísnému zachovávání osmihodinové doby pracovní a ustanovení o zdraví a ochraně učňů v podnicích. Rovněž musíme znovu žádati ustanovení živnostenských a obchodních inspektorů. Naším úkolem musí býti, abychom měli nejen obyvatelstvo konsumu schopné, nýbrž abychom je udržovali také schopné ku práci a poskytli mu možnost práce. Proto žádáme podpory stavební činnosti, čímž naleznou živnosti a průmysl možnost zaměstnání.
Řekl-li pan generální zpravodaj na konci své řeči, že bychom se mohli považovati za sťastny, že žijeme v tomto státě, chtěl bych na konci svých vývodů dokázati, že se ukazují v tomto státě zvýšenou měrou bída a nouze, že obzvláště počet konkursů a vyrovnání v tomto státě dosáhl přímo hrozivých rozměrů. Ztráta, která tím vzniká národnímu hospodářství, je ohromná a vede nutně k zvláštnímu zdražení výrobních nákladů, které se zvyšuje také neslýchaným rozmnožením drobných obchodníků, kramářů, překupnictví, které jest zvláště stinnou stránkou našeho národního hospodářství. Máme za to, že veškerá naše snaha musí směřovati k tomu, abychom uchránili moderní obchod, moderní průmysl, abychom je vybudovávali a podporovali, abychom hájili zejména také zájmy zaměstnanců novým moderním zákonem o zaměstnancích a opětným vyhlášením nařízení k ochraně zaměstnanců. Žijeme v době neuvěřitelně smutné. Pouze semknutím se všech hospodářských činitelů může se podařiti, aby se v době úpadku vytvořil nový život.
Nemůžeme rozpočtu schváliti, nemůžeme souhlasiti s politikou vlády a zejména s politikou, jaká se provádí v zahraničním obchodě a celnictví. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Votruba.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Ve skupině hospodářské dotknuto se bylo u nás také otázky vysokých cen a přirozeně z toho vyplývající otázky drahotní. O drahotě mluvil u nás také zásobovací výbor a hledá cesty stejně jako vláda, jakým způsobem by tuto drahotu odstranil a jak by drahotě mohl čeliti. Budiž mi dovoleno, abych k otázce drahoty přičinil také několik svých názorů.
Co je to vlastně drahota? Drahota je zjevem relativním, není vyjádřena absolutními číslicemi cen, nýbrž poměrem důchodů k cenám potřeb, které jsou nám nevyhnutelné. Je to vlastně otázka blahobytu. Mohu říci: jestliže moje důchody desetkráte se zvětší a ceny životních potřeb také desetkráte stoupnou, není zde pro mne drahota, poněvadž můj bývalý blahobyt se žádným způsobem nezmenšil. Stoupnutí cen nastalo úplně úměrně k stoupnutí mých důchodů.
Nyní, když se o tom mluví zejména ve výboru zásobovacím - také kolegyně Malá dotkla se zde té otázky - hledá se obyčejně vinník. Vina svaluje se se zemědělců na výrobce, na obchodníka a živnostníka, tedy na výrobu a obchod. Musíme si položiti otázku, jestli je to správné, jsou-li obchodníci a živnostníci, tedy je-li výroba a obchod vinníkem na těchto vysokých cenách? Musím říci kategoricky, že tomu tak není. Jednou z národohospodářských pravd jest to, že cena výrobků nemůže klesnouti pod výrobní náklad. To je jasné jako slunce. A co tvoří vlastně tuto výrobní cenu? Je to jednak cena surovin, pak platy jak mzdové, tak fixní, placené měsíčně úředníkům a zřízencům, je to otázka dopravy, všechny daně a poplatky, ať správě státní nebo autonomním svazkům. Všechno to dohromady jsou složky, které ve své výslednici nám vyjadřují cenu výrobní.
Za normálních okolností hospodářských, zejména za normálního života hospodářského, nemůže cena výrobků klesnouti pod výrobní náklady. Stane-li se tak, je viděti, že děje se něco nenormálního, že hospodářský život čímsi stůně, že nastává krise, která bývá vyjádřena ve svých důsledcích insolvencemi, konkursy a zničením existencí. Nechceme-li míti výrobní drahotu, musíme snížiti výrobní náklady. Co se týká tohoto snížení, snížily se u nás dosud mzdy a platy, tedy slevilo dělnictvo a slevilo úřednictvo. Z těch ostatních složek, které jako výrobci tvoří cenu, bylo velmi málo sleveno, někde docela nic.
Nejlépe to uvidíme, když se podíváme na nejdůležitější předměty denní potřeby, jak tam dopadá kalkulace cen, na př. u obilnin. Obilí naše je na mírové paritě a v některých druzích i pod mírovou paritou, jak dokazuje na př. indexové číslo pšenice 6. Žito má indexové číslo 5 1/4 až 5 1/2, ječmen 6 1/4 až 6 1/2, oves 5 3/4, brambory 5, tedy dosti hluboko pod touto paritou. Musím ještě dodati, že zemědělec nemůže níže jíti proto, poněvadž jeho náklady na jeho výrobek se nemenší a neklesají.
Mouka, která je zase výrobkem z těchto obilnin, hlavně se zdražuje citelně daní z vodní síly, která zatěžuje i ostatní průmysl, který je na tuto vodní sílu odkázán.
Podívejme se, jak to vypadá u masa. Daň z masa podle zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 262 Sb. z. a n., platí se ze živé váhy bez ohledu na to, kolik a jaké maso se z dobytčete dostane. A to se platí tímto způsobem: z hovězího dobytka do 180 kg živé váhy platí se daň 25 Kč, uvádím daň za 1 q, do 400 kg živé váhy 50 Kč a přes 400 kg živé váhy 100 Kč. U vepřového dobytka do 10 kg živé váhy platí se 2 Kč, do 20 kg živé váhy 3 Kč, do 80 kg živé váhy 12 Kč, do 150 kg živé váhy 24 Kč a přes 150 kg živé váhy 36 Kč. Při tom jsou určité srážky. U hovězího masa to dělá třetinu, u vepřového dobytka desetinu. Z masa připraveného a z masných výrobků, tedy hlavně uzenářského zboží, platí se z 1 kg 30 hal.