Na jaře vydala správa státních drah výnos, jehož drakonická ustanovení bez pochybnosti jsou s to, aby tisícům zaměstnanců německé národnosti, kteří do stanovené lhůty neprokáží znalost služební řeči, zlomila vaz a uvrhla je i s jejich rodinami do neštěstí. Tento výnos stanoví, že každý zaměstnanec má do 31. května 1924 prokázati znalost služebního jazyka buď jazykovou zkouškou nebo odbornou železniční zkouškou ve služební řeči nebo absolvováním školy s československou řečí vyučovací atd. Podle tohoto výnosu, který má č. 1742, mohou býti od takové jazykové zkoušky na vlastní žádost osvobozeni jen takoví uchazeči, kteří měli v r. 1920 nejméně 25 služebních let a mohou býti zaměstnáni na takových místech, kde neznalost služební řeči není na překážku výkonu služby. Toto ustanovení tak jako tak nemá vůbec žádné ceny, poněvadž se týká zaměstnanců, kteří beztoho už stojí na sklonku své služební doby. Mimo to však mohou býti jazykové zkoušky zproštěni také takoví prozatímní zaměstnanci, kteří nekonají své pravidelné služby ani písemně ani u telefonu neb telegrafu. V odst. 8 tohoto jazykového výnosu se nařizuje, že zaměstnanci, kteří do 31. května 1924 nevykonají této zkoušky nebo se k ní nepřihlásí, buď budou přeloženi do krajin s čistě českým nebo slovenským obyvatelstvem, pokud to připouští služba, nebo budou dáni prozatím na dočasný odpočinek. Prozatímní a smluvní zaměstnanci mají býti podle ustanovení odst. 8 propuštěni. Avšak největšího bezpráví na dělnících nečeské národnosti a zároveň nejbezohlednějšího porušování nabytých práv dopouští se správa státních drah v odst. 1 tohoto jazykového výnosu, když stanoví, že každý, kdo se uchází o přijetí do služby u státních drah, má zvláštní zkouškou prokázati znalost služební řeči. Praví se tam sice také, že se připouští výjimka, je-li nedostatek jazykově kvalifikovaných uchazečů a běží-li jen o takové prozatímní zaměstnance v oněch odvětvích služby, jejichž pravidelný výkon neděje se ani písemně ani telefonem nebo telegrafem, avšak jen tehdy, když zastávají službu, která nesouvisí přímo s dopravou. Jest jasno, že se správa státních drah postará, aby neměla nedostatek jazykově kvalifikovaných uchazečů, jak tomu sama rozumí. Toto ustanovení jest tudíž pro kočku. Že tomu tak jest, to dosvědčuje způsob, jak používají tohoto jazykového výnosu podřízené úřady, které již dnes požadují znalost služební řeči od dělníků zaměstnaných v dílnách a topírnách, jakož i při udržování dráhy. Jest přímo směšné, požadovati znalost služební řeči na dělnících vrchní stavby, jichž pracovní výkon záleží výhradně v obratném zacházení krompáčem a lopatou, nebo na dělnících v dílnách, kteří jakožto pomocní zaměstnanci vykonávají práce nádenické a nepřijdou tudíž vůbec do styku s dopravou a s obecenstvem. Správa státních drah se dokonce ani neostýchá, dobře kvalifikované dělníky německé národnosti propouštěti a je i jejich rodiny zbavovati chleba jen proto, že podle mínění některého přílišného šovinisty neznají služební řeči v té míře, jak to právě odpovídá rozmaru jednotlivých takových představených. Takových a podobných případů jest již spousta a rovněž sem patří ony případy, že nebývají už znovu přijímáni dělníci německé národnosti, vrátivší se z vojny, kteří před nastoupením vojenské služby jako dobře kvalifikovaní dělníci byli zaměstnáni na dráze v některém služebním odvětví. Naproti tomu se nadržuje dělníkům české národnosti a jsou ustanovováni na místa uvolněná propuštěním německých dělníků, což lze dokázati sty případů. Dalším důkazem, jak se používá zmíněného jazykového výnosu, jest také okolnost, že němečtí dělníci nejsou vůbec přijímáni do železničních služeb. Usnesením ministerské rady z dubna 1921 bylo přijímání pracovních sil sice vůbec zastaveno s poukazem, že prý jest zaměstnanců příliš mnoho. To však je věc sama pro sebe, jíž se pro nedostatek času nemohu podrobněji zabývati. Lze však dokázati, že se tohoto opatření u českých uchazečů o práci a o místa na drahách nedbá, ale používá se ho jen proti německým uchazečům. Proti tomu jsme se již několikráte a rázně jakožto zástupci odborové organisace železničářů ozvali a také s tohoto místa se proti tomuto postupu správy státních drah co nejrozhodněji ohrazujeme. Žádáme však také celou vládu, aby zde neprodleně a rázně zakročila a přivedla orgány správy státních drah k rozumu. Není to ještě tak dávno, co bylo na 30 německých dělníků v Moldavě částečně přeloženo do českého území a částečně propuštěno. Totéž se stalo v obvodu odboru pro udržování trati v České Lípě, jakož i částečně v tamějších železničních dílnách. Také v železničních dílnách v České Lípě, byli němečtí dělníci s delší služební dobou a s lepší kvalifikací propuštěni a mladší čeští méně kvalifikovaní dělníci ve službě ponecháni. Zejména v obvodu králové-hradeckého a plzeňského ředitelství rozmáhá se překládání a propouštění dělníků v poslední době takovou měrou, že lze věru mluviti o hromadném pronásledování a překládání německých zaměstnanců. V několika měsících bylo jen v Liberci přeloženo a propuštěno na 100 německých zaměstnanců a dělníků. Právě před 3 dny bylo mi z Liberce hlášeno opět 15 nových případů takového překládání a propouštění. Rovněž tak i z odboru pro udržování trati v Těšíně, odkud bylo přeloženo pro neznalost češtiny 25 dělníků vrchní stavby do českého území, a to 15 do Nymburka a 10 do Jičína. Na jejich místo byli přeloženi do Těšína čeští dělníci. Kdo vidí a ví, jak barbarsky postupují úřady státních drah při všech těchto opatřeních, zmocní se ho spravedlivý hněv a pobouření a samovolně se mu vnucuje otázka, zda ti lidé, kteří činí taková opatření, mají vůbec ještě cit a pochopení pro utrpení, jež uvalují svým nemilosrdným opatřením na sociální existence a dělnické rodiny, které jsou už tak jako tak utlačovány. Nechť se tito pánové, kteří činí takové nesvědomité opatření, vmyslí jednou do hospodářského postavení takové dělnické rodiny a zeptají se, je-li vůbec možné, aby dělník s měsíčním výdělkem asi 600 Kč, z něhož musí živiti čtyřčlennou až pětičlennou rodinu, vydržoval z tohoto výdělku dvojí domácnost. Nestačí-li tento výdělek ani k vydržování jedné společné domácnosti, jak teprve se má dělník z toho mezi cizími lidmi stravovati a vydržovati z toho ještě svoji rodinu doma. Často bývají dělníci překládáni, aniž jim byl přikázán byt, takže jsou nuceni ubytovati se a stravovati venku. Avšak na to nestačí ani pro jejich osobu celý měsíční výdělek. Takovému dělníku zbývá tudíž jen volba, buď přijmouti nové místo, které mu bylo přikázáno a kam byl přeložen a dělati dluhy tak dlouho, dokud mu někdo něco půjčí a když už nepůjčí, vzdáti se svého místa, nebo vůbec hned ze železniční služby vystoupiti. To jest vůbec účel, o který železniční správa vším tímto překládáním usiluje, poněvadž se tímto způsobem nejkratší cestou zbaví německých pracovních sil. Avšak na tom není ještě dosti, železniční správa již několik měsíců zcela bezmezně zneužívá také § 13. zákona z 26. dubna 1923, č. 87 Sb. z. a n., o zajištění bytů uvolněných přeložením státních zaměstnanců. Ředitelství státních drah přímo vybízí podřízené úřady, aby vyzvěděly pěkné a laciné byty německých zaměstnanců a hlásily je ředitelství, jež je pak přeložením německých majetníků bytů uvolní pro české zaměstnance, kteří na ně reflektují a jimž je pak po přeložení do onoho služebního místa přidělí. (Výkřiky posl. Heegera. - Hluk.) Při tom zpravidla rozhoduje výše nájemného, jež se má platiti, ježto němečtí zaměstnanci téměř napořád bydlí v domech vystavěných před válkou, kde se platí poměrně nízké nájemné. Naproti tomu německým zaměstnancům přeloženým do českého území bývají přidělovány v novém bydlišti buď docela špatné byty, pro kulturního člověka často vůbec nezpůsobilé a mimo to nedostatečné nebo byty v nově vystavěných domech s nájemným pětkrát až šestkrát vyšším, než jaké platili za byt ve svém domově, čímž jim vznikají značně vyšší výdaje a oni trpí těžké hospodářské ztráty. Nemůže-li se takový přeložený německý zaměstnanec z uvedených důvodů a často také z důvodů rodinných, jako je na př. velký počet dětí, nemoc jednotlivých členů rodiny, návštěva školy nebo výdělečná činnost jeho dětí, nastěhovati do bytu takovýmto způsobem mu přiděleného, odejme mu správa dráhy rodinné drahotní přídavky a výhody režijního uhlí a mimo to mu pohrozí propuštěním cestou disciplinární. (Německé výkřiky: Neslýcháno!) Mohl bych uvésti mnoho případů, kdy železniční správa zaměstnance také propustila. V poslední době si zvykla železniční správa dokonce na takový postup, že nařizuje přeložení s krátkou lhůtou a nezřídka i telegraficky a pro případ, že zaměstnanec nemůže ihned uposlechnouti rozkazu, zavádí s ním disciplinární řízení. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Mohl bych uvésti dokonce případy, že byli němečtí zaměstnanci ze svých vlastních domů přeloženi do českého území jen proto, poněvadž právě některý český zaměstnanec měl zálusk na jeho byt, aby mohl později za přijatelnou cenu získati od německého zaměstnance po případě i dům. Také v takových případech se stalo, že přeloženým německým zaměstnancům byl v českém území úředně přikázán horší byt s menším počtem místností zcela nedostatečných, do nichž musil napěchovati své movitosti a svoji rodinu, nechtěl-li se vydati v nebezpečí, že bude disciplinární cestou propuštěn a že pozbude on sám i jeho rodina všech nabytých práv. Nevyhoví-li úřad ihned rozkazu, aby oznámil pěkné a laciné byty německých zaměstnanců, kteří mají býti přeloženi, ředitelství vyšle do oněch míst zvláštní úředníky, kteří si dají zavolati zaměstnance a zavádějí s nimi pak protokoly o jejich bytech, jejich rozloze, nájemní smlouvě, vlastníku domu, kolik má rodina členů, zda chodí děti do školy atd. Namnoze se tohoto protizákonného způsobu při zajišťování bytů užívá také jen za tím účelem, buď aby byla česká menšinová škola naplněna dětmi českých zaměstnanců přeložených do onoho místa, nebo není-li tam ještě taková škola, aby tam mohla býti zřízena. (Výkřiky.) Tak postupovalo a ještě dnes postupuje zvláště v moravských územích olomoucké ředitelství státních drah, což lze dokázati četnými příklady. (Výkřiky.)
Zástupci svazu železničářů rovněž již několikrát zakročili proti takovéto školské politice, zejména proti tomu, aby se železniční správa nevměšovala do školských otázek dětí zaměstnanců, což se rovná znásilňování svobodného práva rodičů, voliti si školy pro své děti, a zdálo se také, že to snad už přestane, poněvadž již delší dobu nebylo o tom ničeho slyšeti. Avšak v poslední době se znovu přihodily takové případy a proto používám také této příležitosti, abych se proti tomu jménem svého klubu co nejrozhodněji ohradil a vybídl vládu, aby učinila konec tomuto sužování a znásilňování německých zaměstnanců orgány správy státních drah. Všechna tato opatření, jež jsem uvedl, nejsou ještě ani zdaleka vyčerpávajícím obrazem útisků a hanebného, všemu právnímu cítění se příčícího postupu, jehož používá správa státních drah proti německým dělníkům a zaměstnancům, jakožto státním občanům a zřízencům státního podniku a ničí tím hospodářsky, rozvrací a činí nešťastnými na sta rodin. Prohlašuji zde jménem svého klubu, že jsme odhodláni, nebude-li tomu učiněn konec, nejostřejšími prostředky bojovati proti těmto hanebným opatřením a slepě zuřivému šovinistickému pronásledování německých dělníků a zaměstnanců a proti ohromným nebezpečím a hospodářským škodám, jež jim z toho vznikají a nejsou v podstatě ničím jiným než surovou loupeží, kterou páchá násilnická byrokracie na rozkaz jistých českých politických stran v pracovních oblastech německy mluvícího dělnictva tohoto státu. Že za těmito hanebnými podniky stojí jisté české politické strany, ba že dokonce vyvolávají takové šílené pronásledování, to dokáži zde v této sněmovně oběžníkem, jejž rozeslal poslanec a místopředseda této sněmovny Buříval z České Třebové 2. června t. r. pod číslem jednacím 506 místním odbočkám "Jednoty zřízenců čsl. drah" a jejž pan poslanec a místopředseda Buříval také podepsal. V překladu zní tento oběžník takto:
"Správnímu výboru místní odbočky Jednoty zřízenců čsl. drah. Na základě informací, jež jsem získal na své poslední cestě do Košic 26. května t. r., že totiž má býti zastaveno započaté překládání českých zaměstnanců na Těšínsko a tím ponechána německým a maďarským zaměstnancům i nadále možnost, aby nerušeně poškozovali státní zájmy, považoval jsem za nutné obnoviti podání, které jsem odevzdal 8. listopadu 1922 ministru železnic, podepsav je společně s poslancem br. Sladkým. Tehdy jsme žádali, aby byli odstraněni přednostové provozních úřadů a jejich zástupci v Českém Těšíně a rovněž ve stanici Karvinné. Dále jsme žádali unifikaci dráhy košicko-bohumínské, aby byla provedena v duchu naprosté spravedlnosti, rovněž tak jako stabilisace prozatímních zaměstnanců podle zákona z r. 1919. Podobně jsme uvedli na přetřes jiné naléhavé otázky, aby byly rozřešeny. Tento krok byl tím nutnější, ježto zástupci německo-sociálního Svazu společně se zástupci Unie hned na začátku se snažili mařiti tuto očišťovací akci a získali sluchu pro svůj úmysl u odborového přednosty Kepky." (Hluk.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Prosím o ticho. Neráčte vyrušovať rečníka. (Výkřiky posl. Hillebranda. - Místopředseda dr. inž. Botto zvoní.) Prosím o ticho.
Posl. Grünzner (pokračuje): "Podrobným vylíčením této otázky informoval jsem 30. května t. r. ministra železnic a rovněž osobním zakročením u ministerstva železnic 1. června působil jsem k tomu, aby se věc znovu stala předmětem vážného jednání a aby bylo provedeno, co bylo původně zamýšleno. (Německé výkřiky: Slyšte, slyšte!) Tato očišťovací akce jest nutná a musíme jí věnovati plnou pozornost nejen my, nýbrž také členové našich místních odboček, pokud se jich to týká, a přeji si tudíž, abychom byli včas o všem informováni. Podávaje vám tuto zprávu zůstávám s bratrským pozdravem Buříval m. p." (Výkřiky na levici.)
Tímto oběžníkem jest nad všechnu pochybnost prokázáno, že české politické strany a k tomu ještě taková strana, která neprávem užívá názvu strana socialistická, vykonávají vliv na správu státních drah a dávají podnět, aby nečeské živly a zejména němečtí zaměstnanci v železniční službě byli pronásledováni a pokud možno odstraněni. Takovéto snahy, zejména však iniciativní činnost funkcionáře parlamentního, jak se stalo v tomto případě, musíme co nejrozhodněji odsouditi a žádáme od vlády vysvětlení, jak se k tomu staví a jaká opatření hodlá učiniti, aby čelila takovému šovinistickému štvaní a pronásledování železničních zaměstnanců národních menšin. (Výkřiky posl. Hillebranda.) Tato, t. zv. očišťovací akce, kterou zosnoval poslanec a místopředseda Buříval, projevila také své zhoubné účinky ve stech železničářských rodin a vyvolala ohromné rozčilení nejen u postižených, nýbrž i v širokých vrstvách civilního obyvatelstva. Zcela bez výběru nařídila správa státních drah, přede všemi ředitelství státních drah v Olomouci, hromadné překládání politicky nevinných, ve službě dobře osvědčených, řádných zaměstnanců z Těšínska a Moravy na všechny strany. Když na energické zakročení Svazu železničních zřízenců u ministerstva železnic byla učiněna přítrž tomuto hromadnému politickému pronásledování, tu přistoupila hned, jak dokazuje zmíněný oběžník poslance a místopředsedy Buřívala, šovinistická smečka k dílu a pokusila se přímo nutiti ministerstvo železnic, aby nedbalo přípovědí, jimiž slíbilo Svazu železničních zřízenců, že překládání bude zastaveno. Podobné pronásledování inscenují šovinistické kliky i v jiných územích a obvodech ředitelství státních drah, třebas ne v tak velkém rozsahu, jako se to stalo na Těšínsku a na Moravě. Jak se zachází při překládání s rodinami železničářů, pokud se týče jejich bytů a nabytých práv, to se vymyká všemu l cení a jest to opravdu jedinečné, jak jsem to částečně již také ukázal. A taková strana se opovažuje nazývati se socialistickou (Souhlas na levici) a má nad to ještě tolik smělosti, že vysílá své zástupce na mezinárodní socialistický kongres a žádá za přijetí do internacionály (Německé výkřiky: Slyšte, nestydatost!), strana, jejíž vůdcové spatřují doma nejdůležitější a nejvyšší úkol v tom, aby podkopávali a vůbec potlačovali hospodářskou existenci státních občanů jiné národnosti. V tom se jeví tak dobře pravá tvář t. zv. národního socialismu, který není ničím jiným než vývěsním štítem k oslepení mas a jest velkou historickou lží, ať už vystupuje a nadýmá se v kterémkoli národě, českém či německém. Podle hospodářských zákonů neznamená národní socialismus vůbec nic a jest zhola nemožný a není tudíž ničím jiným než výtvorem sprostých dryáčníků, jimž se při jejich povrchnosti nedostává hlubokých znalostí hospodářských zákonů.
Nemohu také opomenouti, abych se několika slovy nezmínil ještě o mnoha neštěstích a nehodách při železničním provozu, jimž padly namnoze za oběť i lidské životy a jež způsobily mimo četná těžká poranění osob také velké škody na materiálu. Nelze popříti, že příčinu jednotlivých těchto nehod musíme hledati v nedostatku personálu. Ukáži to zde jen na jednom příkladě. Železniční neštěstí na trati mezi stanicemi Ratimov-Paskov, které jest ještě v živé paměti, bylo způsobeno zpožděním vlaků, které vzniklo poškozením brzdy. Ve stanici Frýdku, která jest význačnou disposiční stanicí se silnou osobní dopravou a křižovatkou trati Těšín-Kojetín a Moravská Ostrava-Frýdek a Hulín, vyšetřuje vozy osobních vlaků jen jediný dozorčí orgán. Tento orgán má za 20 minut vyšetřiti ne méně než 5 osobních vlaků. Jest jasno, že důkladné vyšetření, jakého vyžaduje bezpečnost dopravy, v tak krátké době a při takovém poctu vlaků není možné. To bylo známo také správě výtopny ve Frýdku a ředitelství státních drah v Olomouci. Správa topírny ve Frýdku požádala také již před měsíci ředitelství státních drah v Olomouci o přiměřené rozmnožení sil k vyšetřování vozů. Avšak olomoucké ředitelství státních drah nevěnovalo návrhu a jeho odůvodnění vůbec žádného sluchu a trpělo nepořádek dále. Běželo mu zřejmě více o to, aby se neprohřešilo proti heslu, které jest dnes slyšeti na všech stranách, "šetřit, šetřit a zas šetřit" a neupadlo snad nahoře v nemilost, než aby dbalo o bezpečnost provozu a cestujícího obecenstva. Kdyby na frýdecké stanici prohlíželi vozy u zmíněných 5 osobních vlaků dva lidé, takže by po každé straně vlaku prováděl prohlídku zároveň jeden člověk, bylo by se to mohlo díti jistě důkladněji a mohlo snad býti zabráněno neštěstí. Příčina tkví hlavně v nynější úsporné soustavě, při čemž se šetří zpravidla na nepravém místě. Správa státních drah má tudíž největší vinu na tomto neštěstí. Na tom ničeho nezmění ani úřední opravy, které zaslalo ředitelství státních drah v Olomouci různým časopisům, které přinesly zprávy o této srážce vlaků. Ničemu jinému než této úsporné soustavě musíme přičítati na vrub poruchy v dopravě, které se objevily po skončení hornické stávky na mnohých tratích a stanicích. Osobní stanice nebyly namnoze s to, aby s personálem, který měly po ruce, zdolaly hrubé náklady, ačkoli bylo využíváno personálu nejvyšší měrou. Na pražských nádražích se stávalo, že personál musel po šestihodinovém odpočinku již zase nastoupiti službu, což mělo nutně za následek nejen ohrožení osobní bezpečnosti zaměstnanců, nýbrž také dopravy. Stejnému přílišnému využívání a námaze byl podroben také personál na tratích dráhy ústecko-teplické a j. Přes to však byla nádraží přeplněna a bylo potřebí delší doby, než byla doprava zas řádně upravena. Jen proto nastala na nádraží v Nymburce čtyřdenní porucha dopravy, poněvadž ze dvou posunovacích lokomotiv, které tam bývaly dříve, jedna byla odvolána, později však bylo nutno znovu o ni žádati a přistaviti ji.
Vůbec o kapitole týkající se stavu zaměstnanectva bylo by možno velmi mnoho hovořiti. Heslo o přebytcích zaměstnanců ještě dnes straší v hlavách tak mnohých spořivců a zástupců zájmů kapitalistických a ve schůzi rozpočtového výboru uznal dokonce německý poslanec, pan Windirsch ze Svazu zemědělců za nutné, vyzývati ve své řeči vládu, aby snížila počet úředníků. Ujišťoval dále ministra financí, že ho bude on i jeho strana podporovati ve snaze šetřiti. Při tom však jedním dechem také prohlašoval, že tato snaha nesmí jíti na účet národních, kulturních a sociálních snah menšin. Pan kolega Windirsch snad přece už dávno ví, že za nynější soustavy jest takový apel prázdným slovem a že snížení počtu zaměstnanců, jež si přeje, dálo by se především na účet německých úředníků a zaměstnanců. Avšak pánové se musejí se svou dvojí duší při projednávání takových otázek vždycky dostati do rozporu. Žádati na jedné straně ochranu agrárních kapitalistických zájmů snížením počtu úředníků a na druhé straně chtíti hájiti zájmy německých úředníků, to jest právě nesmysl a musí to nutně vésti k rozporům.
V železničním provozu není také vůbec možno, klesne-li doprava, snížiti počet zaměstnanců, poněvadž se to pak krutě vymstí v době, kdy zas doprava oživuje a není po ruce dostatečně cvičeného, se služebními předpisy a železničním zařízením obeznámeného personálu. Mívá to pak za následek taková neštěstí, jakých jsme pozorovali v poslední době na různých tratích mnoho.
Na konec chci ještě prohlásiti, že nemůžeme míti žádné důvěry k státní správě vůbec a k železniční správě zvlášť, pokud bude pokračovati v utiskování a pronásledování německých dělníků a zaměstnanců takovými opatřeními, jak se to dálo dosud a že nepřestaneme vládu a správu státních drah a rovněž české politické strany, ať je to kdekoli, obviňovati a činiti odpovědnými za následky těchto opatření.
Nemůžeme k vám volati nic jiného než: Zastavte se na cestě, po které jste dosud kráčeli, přezkoumejte svoji politiku a své správní methody, jichž používáte proti německým dělníkům a zaměstnancům a poznáte, že to nebude tomuto státu na škodu. Němečtí dělníci a zaměstnanci vždycky plnili a stále plní svědomitě své povinnosti a jsou právě tak jako němečtí rolníci a domkáři odhodláni hájiti a nevzdati se svých pozemků a půdy, svých pracovních míst, které jsou jejich jedinou hospodářskou základnou. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej paní posl. Purkyňová. (Po přestávce:) Je přítomná? (Hlasy: Není přítomna!)
Nenie prítomná, ztráca slovo.
Nasledujúci rečník je pán posl. Košek. Dávám mu slovo.
Posl. Košek: Slavná sněmovno! Pověřen jsem byl poslaneckým klubem československé strany lidové, abych při hospodářské debatě našeho rozpočtu promluvil k ministerstvu soc. péče.
Činnost ministerstva soc. péče, jež spočívá ve zmirňování bídy, vyrovnávání sociálních protiv, hájení práva zaměstnanců, považuji za jednu z nejslabších, z nejdůstojnějších. Ministerstvo soc. péče má veliké množství úkolů a tyto úkoly musí plniti zvláště v dnešní době a jistě i v letech nejbližších, kdy bude třeba napětí všech sil tohoto ministerstva, aby dostálo svému úkolu, protože hospodářská situace střední Evropy je taková, že hospodářská krise čas od času bude se v příštích letech u nás velmi ostře projevovati. Konsolidace hospodářských poměrů u nás je do velké míry odvislá od uspořádání hospodářských poměrů v okolních státech, ba v celém světě a nemusím mluviti o tom, jak daleko jsou uspořádány poměry okolo nás. Uplynulý rok byl rokem těžké krise hospodářské. 1. ledna letošního roku bylo státem přímo podporováno 152.250 nezaměstnaných, v závodech bylo podporováno 105.117, celkem 257.667 nezaměstnaných dělníků. Uvážíme-li, že podpora poskytována je jen asi jedné polovině nezaměstnaných, měli jsme počátkem roku v našem státě na půl milionu dělníků bez práce. Proto první povinností ministerstva soc. péče je, pokud to možno, starati se o zaměstnání těchto lidí. Doznávám, že ministerstvo v tomto směru vykonalo dosti. Podporovalo nouzové práce a sprostředkovatelny práce někde až příliš daleko ve své snaze zacházely. Co je to vše platno? V politických okresech Rychnov n. Kn. a Turnov-Český Dub, provedeno bylo v tomto roce 16 nouzových prací a přes tisíc dělníků, většina textilního dělnictva, byla nezaměstnána.
Velmi dobře proti nezaměstnanosti uplatnily se závodní výbory. Chtěla-li továrna dělníky propouštěti, výbory zakročovaly. Mnohdy se podařilo jejich zakročením za přispění odborových organisací propouštění dělnictva odvrátiti, resp. zmenšiti počet propuštěných nebo jej omeziti omezením pracovní doby. Škoda, že tyto výbory nemají větší pravomoci, že nejsou nadány většími právy! Bylo by to ve všeobecném zájmu. Ministerstvo sociální péče mělo by se co nejdříve pokusiti o novelisaci zákona o závodních výborech. Ovšem nutno připomenouti, že strany, jež mají v závodních výborech většinu, nesmí své moci zneužívati proti organisacím křesťansko-sociálním, ale musí hájiti stejně právo všech dělníků v závodě. Podpory v nezaměstnání se odpírají dělníkům s poukazem na to, co již bylo na podporách vyplaceno. Jistě že je to velká národohospodářská škoda, když statisíce lidí místo užitečné práce musí trvati v nečinnosti a bráti podpory. Není však vyhnutí. Stát k těmto statisícům musí svou povinnost i dále plniti. Dnes jest již tisíce dělníků, kteří déle než rok nemají nároků na podporu podle zákona. Tu bych chtěl prositi pana ministra sociální péče, aby na tyto ubožáky, pokud prostředky dovolí, vzal zvláštní zřetel. Nechci býti špatným prorokem, ale myslím, že položka v rozpočtu pro příští rok na podpory povolená ani zdaleka nestačí. Vždyť již zase nová odvětví, na příklad textilní, ohlašují omezení výroby, protože následkem spekulace s bavlnou ceny této se zvýšily a znemožnily kalkulaci. Jsou mnozí, kteří ukazují na to, že máme od roku 1921 zákon o podporách v nezaměstnanosti dle systému gentského a že jest povinností organisací, převzíti za účasti státu povinnost podporovati nezaměstnané na sebe. Zákon ten může býti prospěšně uplatněn, ale jen v dobách normálních. V době tak velké krise hospodářské, jako je nynější, není na jeho zavedení ani pomyšlení. Kdyby měly býti podpory placeny podle tohoto zákona, nevím, jak dlouho podařilo by se udržeti klid v oblastech průmyslových, zda by stačily fondy sebe silnějších odborových organisací.
Vyslovuji své politování nad stálým oddalováním zákona o sociálním pojištění. Předloha zákona má tolik vad, tolik sporných otázek, že jest třeba, aby co nejdříve byla projednávána, má-li zákon v dohledné době spatřiti světlo světa. Stálé odkládání provádění zákona budí v čekajících dojem, že předloha podána byla pouze pro utišení myslí.
Ministerstvo sociální péče mělo by zvláštní pozornost věnovati nemocenským pokladnám. Již celá léta nekonaly se volby do nich a za tu dobu smýšlení členstva, jeho názor na vedení pokladen jistě se velmi změnilo. Když z určitých důvodů nejsou vypisovány volby, nechť ministerstvo se postará o rozpuštění představenstev a jmenování správních komisí, aby důvěra v tyto ústavy byla u členstva obnovena. Ovšem nesmí se ministerstvo říditi pouze svazem nemocenských pokladen, že musí dnešní država býti zachována, ale musí spravedlivě, podle smýšlení členstva práva zachovávati.
Takové křiklavé nespravedlnosti, jaké byly prováděny při jmenování v letošním roce, bychom vícekráte nesnesli.
Stále naléhá otázka drahoty. Proti ní bojuje kde kdo, a při tom ceny veškerých životních potřeb stoupají. Za uplynulé měsíce index životních potřeb vykazuje pozvolné, ale určité zvyšování. Zvyšují se ceny masa, cukru, brambor, textilií a jiných druhů denních potřeb občanstva. V loni, když snižovány byly platy dělnictva, platy státních zaměstnanců, slibovala vláda, že postará se o snížení cen životních potřeb ve stejném procentu úměrném procentu snížení. Do vrstev těchto vniká již nervosita, když vidí, že slib vlády nejen že není plněn, ale že pravý opak jest skutečností.
V otázce zdražování jest nutno včasně a energicky zakročiti. Není příčiny ke zdražování. Zdražování je u nás vyvoláno jednak spekulací a jednak meziobchodem. Příklad toho vidíme na každém druhu zboží, které v ceně stoupá. Na příklad maso. Zemědělci prodávají maso živou váhu za 5, 6 Kč za 1 kg. V Praze stojí 1 kg 12 až 20 Kč. Tedy meziobchod, zvláště velkoobchod, zdražuje ceny masa do trojnásobné výše. Totéž vidíme i u brambor. Cena jejich následkem letošní
nevelké úrody je vyšší než vloni. Ale na venkově brambory se prodávají za 30-35 Kč (Hlas: 25 Kč!), také i za 25 Kč 1 q. Ale v Praze stojí 1 q 80 až 100 Kč. Řekl bych, že je z toho jasno, že zde ta třetí ruka jaksi nechce, aby byl udržen dobrý poměr mezi producentem a konsumentem a že ta třetí ruka jaksi vyvolává ten umělý boj na jedné straně mezi dělníkem a na druhé straně mezi zemědělcem. Vláda slevila na dovozných tarifech 50%. Zase meziobchod zdražuje brambory do trojnásobné výše. A druhý názorný příklad, kdo udržuje drahotu, vidíme na cenách uhlí. Před stávkou horníků a během ní stále se agitovalo pro snížení mezd hornických poukazem na jejich vysokou úroveň, která prý je příčinou drahoty uhlí a slibováno se strany uhlobaronů, že sleví-li horníci ze svých mezd, sleví i oni stejný obnos jako horníci. Horníci slevili průměrně 13%, vláda na uhelné dávce slevila takřka 500 milionů Kč, a uhlobaroni? Ministr veřejných prací prohlásil v rozpočtové debatě, že některé doly nezlevnily, naopak zdražily o několik haléřů. Co je tedy platno veškeré snižování mezd dělnictva a státních zaměstnanců, co jsou platny stálé oběti se strany státu, když občanstvo jest nuceno platiti stále vysoké ceny, když veškeré snížení mezd i úlevy na daních státních a dávkách vůbec zůstávají v kapsách jednotlivců?
Jedna z příčin drahoty a udržování cen spočívá také v tom, že v čele výdělkářských společností často stojí činitelé z různých stran, kteří dovedou jakékoliv zakročení protidrahotní včas odvrátiti. Je nutno, aby političtí pracovníci, pokud jsou členy správních a výdělečných společností, byli vždy pamětlivi spravedlnosti. (Výborně!)