Všeobecným předpokladem v obou případech má však býti, že jde o vyjevení obsahu spisů nebo jednání, o nichž pachatel nabyl vědomosti nebo k nimž nabyl přístupu jako veřejný činitel a že činem byl ohrožen veřejný nebo oprávněný a vážný zájem soukromý.
Není-li těchto předpokladů, pak může jíti toliko o čin disciplinárně trestný, je-li vůbec disciplinární trestnost stanovena.
Dále navrhuje ústavně-právní výbor, aby v určitých případech bylo jednání beztrestné; bližšího odůvodnění těchto případů není potřebí, ježto důvody vyplývají z povahy věci.
Konečně snížil ústavně-právní výbor podstatně trestní sazby, přizpůsobiv je jiným zákonným ustanovením obdobným.
Vedle toho ústavně-právní výbor pokládal za nutné, aby z původní osnovy vládní o stíhání úplatkářství byla některá ustanovení vůbec škrtnuta. Tak běželo hlavně o povinnost těch, kteří se dopustili aktivního nebo pasivního úplatkářství, oznamovati státnímu zastupitelství tuto skutečnost. To pokládal ústavně-právní výbor skoro za zbytečné, poněvadž by to vedlo příliš daleko a nemělo by to také žádoucího úspěchu. Rovněž pokládal ústavně-právní výbor za nutné, aby bylo vypuštěno z původní vládní osnovy ustanovení o tak zvané abolici. Ovšem o abolici v pravém slova smyslu nebylo možno mluviti, ale jistý druh abolice tu byl, totiž ustanovení, že kdo se vyzná z toho deliktu, ať aktivního nebo pasivního úplatkářství, má býti bez trestu. Ústavně-právní výbor předpokládal, že toto ustanovení by nemělo praktického významu, a vycházel také ze zásady, že každý takový delikt aktivního nebo pasivního úplatkářství má býti skutečně potrestán, tedy že nemá býti zde vyslovena beztrestnost. Z toho důvodu vypuštěno dotčené ustanovení z vládní předlohy.
Dále také přijal ústavně-právní výbor resoluci, která jest uvedena na konci zprávy výborové. Tato resoluce byla navržena prof. dr. Kafkou a měla ten smysl, že má býti provedena úprava platů našemu úřednictvu.
Z důvodů, které jsem uvedl, navrhuje ústavně-právní výbor, aby slavná sněmovna přijala tento návrh zákona tak, jak vyšel z ústavně-právního výboru. (Výborně!)
Předseda (zvoní): Za ministerstvo spravedlnosti k projednávání tohoto odstavce pořadu dostavili se odb. přednosta dr. Polák a min. tajemník dr. Šolc.
Zahajuji debatu.
Zapsáni jsou na straně "proti" p. posl. Blažek; na straně "pro" pp. posl. dr. Kafka, Kirpalová a dr. Luschka.
Než udělím slovo řečníku zapsanému na straně "contra", navrhuji podle usnesení presidia řečnickou lhůtu 25minutovou.
Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Není jich. Návrh můj je přijat.
Dávám slovo prvnímu řečníku zapsanému, jímž jest p. posl. Blažek.
Posl. Blažek: Paní a pánové! Vláda předložila návrh zákona o stíhání úplatkářství. V důvodové zprávě se praví, že vláda je v budoucnosti odhodlána neúprosně korupci potírati. Snahu tuto nutno jenom vítati. Musím však zdůrazniti, že u nás dosud platné trestní zákony mají již velmi přísná ustanovení na úplatkářství, a to trest těžkého žaláře do pěti, případně trest káznice do desíti roků. Podle našeho názoru není třeba ke stíhání úplatkářství nového zákona, nýbrž hlavně tvrdého a bezohledného postupu vůči vinníkům, zejména však vůči jejich svůdcům.
Po převratě, kdy občanstvo s nadšením, s láskou a za značného strádání a obětí pracovalo na zabezpečení tohoto státu, protlačila se do popředí našeho veřejného a hospodářského života řada lidí, kteří získali velikého vlivu a moci, současně však také obrovských příjmů k rozmařilému životu. S úplatkářstvím shledáváme se jako s nutným důsledkem dnešních nemravných kapitalistických řádů společenských. U nás je korupce byrokratická důsledkem korupce politické. Žravý kapitalism je neschopný pracovati legální cestou. Úplatky při dodávkách jsou zjevem zcela všedním. Úplatek nepokládá se u nás za nic nečestného, naopak úředníkem poctivým se opovrhuje a nazývá se hlupákem. To je kapitalistická morálka.
Obyvatelstvo zatěžováno je na jedné straně nesnesitelnými daňovými břemeny, na druhé straně vykořisťováno domácími kapitalistickými skupinami a klikami, snižováním mezd, zdražováním životních potřeb a rabováním státní pokladny. K prosazování těchto cílů používají kapitalisté korupčních fondů k zajištění vlivných politiků a celých politických stran. Není náhodným zjevem, že všichni obžalovaní v benzinové aféře patří mezi smetánku pražské společnosti, že obžalovaní a jejich svůdci, kteří tak drzým a neslýchaným způsobem okrádali stát, hlásí se k živlům státotvorným. Je dále více než jisto, že na všechny působí chování vlády a rozhodujících činitelů v řadě propuknuvších afér. Zejména však demoralisujícím způsobem působí fakt, jak chrání vláda a koaliční strany státotvorné korupčníky špiritusové.
V pětiletém výročí našeho státu existují u nás řady nevyřešených korupčních afér, státních dodávek v různých ministerstvech, jako benzinová, uhelná, lihová a vojenské, jsou známy dále aféry ve Státním pozemkovém úřadě, korupční aféry se státními budovami a objekty, se státními lesy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, aféry týkající se daňových výhod, poskytovaných silným jedincům, kapitalistickým společnostem a bankám, dále aféry vývozních a dovozních společností, krachové aféry peněžních ústavů a bank, aféra michelské plynárny, časopisu "Tribuna" atd. Pobuřujícím však dojmem působí na občanstvo našeho státu, že všichni korupčníci pohybují se svobodně na ulicích republiky, co zatím stíháni jsou oposiční poslanci, poctiví žurnalisté a úředníci korupci odhalující. Kapitalisté korumpují poslance a vlivné české lidi tím, že je usazují ve správních radách bank a hospodářských podniků společně vedle jejich německých kolegů. Kapitalisté korumpují vládně socialistické strany milionovými obnosy, příspěvky na kulturní instituce a humanitní účele.
Příšerným zjevem jest však korupční aféra lihová. Je známo, že "Hospodářské a průmyslové lihovary a rafinerie" založily 33milionový disposiční korupční fond. Přihlásili se i zakladatelé: Bývalý předseda senátu Prášek a nynější předseda senátu Donát. Je dále známo, že touto špiritusovou korupční aférou byl stát poškozen o 700 milionů a při čachrech s plebiscitním lihem na Těšínsku o 200 mil. Kč. Jsou známy doklady lichevního úřadu a také okolnost, že doklady o špiritusové korupci předloženy byly kanceláři pana presidenta republiky. Přes to však návrhy komunistů a oposičních stran na zvolení parlamentní vyšetřující komise byly koaliční vládní většinou státotvorných stran cynicky zamítnuty, a přijat naopak zákon k okleštění tiskové svobody, návrh, znemožňující odhalování korupcí, které se stávají státu již velmi nebezpečné. Toto chování vlády a koaličních stran je důkazem, že s potíráním korupce nemyslí to nijak vážně, že nechtějí odhaliti a bezohledně trestati své korupční příslušníky. Kdo korupci kryje, je stejně špatný, jako ten, kdo korupci provozuje.
Služebními předpisy a služební pragmatikou je úřední tajemství dostatečně chráněno a proto tento zákon úplatkářství neodstraní. Nutno odstraniti příčiny korupčních zjevů, nemravný a sociálně nespravedlivý kapitalistický řád, který dává do rukou silných jedinců hospodářskou moc a vydává na pospas strádání a bídnému živoření třídu pracovníků manuelních i duševních.
A tu se vynořuje velmi ožehavá otázka. Co dělá vláda a koaliční strany pro státní a veřejné zaměstnance? Již jeden a půl roku utěšuje koaliční panstvo státní a veřejné zaměstnance sliby, že napraveny budou křivdy a omyly spáchané zákonem č. 394. Vláda ústy ministrů a všechny koaliční strany prohlásily, že v tomto jarním zasedání provedeno bude zrovnoprávnění pensistů, úprava a zvýšení místního přídavku a slibováno snížení drahoty. Dnes po jednom a půl roce mohou státní a veřejní zaměstnanci kontrolovati, co vládní koalice z daných slibů splnila. Drahota vzrůstá. Samy "Národní Listy" píší, "že Praha je nejdražším městem evropským, že těžko se žije zřízencům a úředníkům odkázaným na pevný plat, že nestačí se svými příjmy dělnická rodina". To je v Praze a to je i v ostatních místech celé republiky.
V podzimním zasedání Ústřední železniční rady prohlásil pan ministr železnic, že zlevnění tarifů nemělo vůbec valného vlivu na snížení cen životních potřeb a průmyslových výrobků. Na uhelné a dopravní dani, na novelisaci dávky z majetku atd. presentovala koalice majetným a finančně silným jedincům přes 2 1/2 miliardy. Ano, slevuje stát, snižují se příjmy dělnictvu, státním a veřejným zaměstnancům, vzrůstá drahota, stoupají a neztenčeny zůstávají jen zisky podnikatelů. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Postavení dělnictva, státních a veřejných zaměstnanců je dnes přímo zoufalé. Průměrné snížení platů podle zákona č. 394 mělo obnášeti podle tvrzení pana ministra financí 14·5%, činí však 23-31% a u zaměstnanců dílen a výtopen státních drah dosahuje až 50 %. Dnešní příjmy státních a veřejných zaměstnanců při průměrném 10tinásobném zdražení životních potřeb i po provedených úpravách dosahují polovinu předválečné hodnoty. Vláda a koaliční strany tvrdí, že zvýšení požitků státních zaměstnanců z ohledů státně finančních není možné. Dokazuje se, že osobní náklady t. r. činí přes 8 miliard. Musím jednou pro vždy - a pokládám to za svoji povinnost - tvrzení toto důrazně odmítnouti. Již v rozpočtové debatě dne 13. prosince 1923 dokázal senátor Pánek, že osobní náklady činí ne 50 %, nýbrž 32% rozpočtu, ne 8 miliard, nýbrž 5.300,000.000 a že z tohoto obnosu vrací státní zaměstnanci téměř 400 mil. na pensijních příspěvcích a dani z příjmu státní pokladně zpět. V "Čsl. statistickém věstníku" dokazuje dr. Kollár, že náklady na státní zaměstnance činily v Rakousku r. 1913 25% všech výdajů, kdežto v Čsl. republice r. 1922 činí pouze 21%, a odpočteme-li nouzové výpomoci, dokonce jen 19·1% všech výdajů. Dr. Kollár dokazuje dále, že plat československého státního zřízence činí 53% a u pragmatikálních úředníků 39% předválečných platů. Od r. 1923 částečným odbouráním drahotních přídavků, snížením paušálů, premií, úkolových nadvýdělků, snížením počtu státních zaměstnanců a přijímáním smluvních zaměstnanců, majících nižší platy a nedostávajících drahotních přídavků, snížily se znovu a velmi podstatně osobní výdaje na státní zaměstnance. Pokládám také při této příležitosti za důležito odmítnouti tvrzení vlády a koaličních stran o nadbytku státních a veřejných zaměstnanců. Odpírá se jim dovolená na zotavenou, zostřují se turnusy, prodlužuje doba pracovní, nemocní se honí do služby, a to jedině z toho důvodu, že je citelný nedostatek zaměstnanců. Pravda je, že máme nedostatek v nižších a nadbytečný počet ve vyšších kategoriích státních zaměstnanců. Tak na př. mělo Rakousko r. 1918 úředníků V. až II. hodnostní třídy 645, Československo r. 1922 však mělo těchto úředníků 942, čili o 297 více; naproti tomu úředníků XI. až VI. hodn. třídy mělo Rakousko 75.419, Československo jenom 71.868, tedy méně o 3551, podúředníků a zřízenců bylo v Rakousku 192.993, v Československu jen 76.323, tedy méně o 116.670. Toto silnější obsazování vyšších hodnostních tříd vysvětluje se snahou zlepšiti trudný stav státních zaměstnanců rychlým postupem do vyšších hodnostních tříd.
Nejvíce poukazuje se na velký počet zaměstnanců čsl. státních drah. Pro zajímavost uvádím, že v Belgii, kde připadá na 1 km 23 zaměstnanců, vykazují dráhy značné finanční přebytky, a u nás, kde na 1 km připadá pouze 14 zaměstnanců, vykazujeme schodky. Z toho je zřejmo, že příčiny pasivity státních podniků nutno hledati jinde a ne v nadbytku státních zaměstnanců.
Novelisace zákona čís. 394 je nejpřednějším úkolem vlády a proto nás nemůže uspokojiti její odpověď z 18. června, že otázky státně-zaměstnanecké nutno řešiti bez jakékoliv překotnosti. Je dosud v živé paměti, s jakou překotností a jak za našich protestů promrskán byl zákon č. 394 roku 1922. Než bude vyřešena otázka reformy veřejné správy, je nutno bezodkladně odčiniti spáchané křivdy a omyly zákona čís. 394. Je to zejména krutý § 6, odst. 2, který upírá nárok drahotních přídavků adoptovaným dětem a na manželku těm zaměstnancům, kteří se oženili po 31. prosinci 1922 a na vlastní děti narozené po 31. prosinci 1923, dále § 7, který zaměstnancům, nastoupivším po 31. prosinci 1922, bez ohledu na počet členů rodiny přiznává drahotní přídavky pouze ve výměře pro svobodné. Na těchto bídně placených ubožácích ušetřil stát roku 1923 podle pana dr. Říhy maličkost 30,878.972 Kč. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Když koaliční strany připustily zvýšení nájemného, musí bezpodmínečně připustiti úpravu a zvýšení místního přídavku na 50% služného, jak slibovaly v době obecních voleb roku 1923. Je to otázkou cti koaličních poslanců a senátorů, jejichž jménem prohlásil dne 20. prosince roku 1922 sen. Pánek, "že nepřipustí nikdy stlačení životní úrovně státních zaměstnanců", a když zaručoval, "že kdyby se mimo očekávání zlevňovací proces zastavil nebo dokonce obrátil, že parlament nebude ani na okamžik otáleti, by kruté finanční účinky prosincového zákona odčinil."
Koaliční panstvo samo však plije na svoji čest. Drahota vzrůstá, lichváři se cynicky smějí a velkostatkářská klika v čele s Práškem, zakladatelem disposičních korupčních fondů, prosazuje bezohledně obilní cla, která znamenají nové zdražení chleba, nezaměstnanost, vystěhovalectví a další zbídačení pracující třídy, státních a veřejných zaměstnanců, která znamenají zdražení půdy, průmyslových výrobků, zvýšení daní a další zbídačení a prodlužení pro malé zemědělce. Na komando zemědělských a průmyslových kapitalistů urychleně a překotně projednává koaliční panstvo požadavky upírů občanstva tohoto státu, cla, aby však urychleně projednalo spáchané křivdy a omyly zákona čís. 394, k tomu se po půl druhém roce slibů nemůže rozhoupati. Státní a veřejní zaměstnanci prohlédají však již tuto šalebnou hru s jejich životními zájmy. Národně-sociální "Poštovní Obzor" píše: "Zdá se nám, že se začínají u nás ujímati zvyky, jež skutečný parlamentarismus na celém světě nezná. Panstvo má přece pro své handlířství různé ty "pětky" a "desítky", a je neslýcháno, že kompromisně ujednanou vládní předlohu zdržuje." "Zájmy čsl. státních zaměstnanců" píší na adresu koaličních socialistů: "Odepření ochoty nám pomoci je úžasným políčkem socialismu, a uvážíme-li, že státnímu personálu dochází už trpělivost, znamená tento nesnesitelný stav neplnění a v opak obracení slibů kopání hrobů demokracii stranami této tak málo opravdové demokracie." Tak mluví aktivní státní zaměstnanci. Co však mají říkati staropensisté, které koaliční panstvo ponechává cynicky v jejich zoufalé situaci? (Výkřiky posl. Skaláka.) Starci ve službách státu sedření, zestárlé vdovy a tisíce sirotků živoří z almužny, poskytované jim státem, a jsou břemenem svých příbuzných a přátel. Staropensistům slibuje se již 1 1/2 roku zrovnoprávnění s novopensisty. Při projednávání rozpočtu v r. 1922 vyzvána byla vláda koaličními stranami resolucí, aby při chystané úpravě požitků státních zaměstnanců přihlížela k mimořádně těžké situaci staropensistů. Avšak koaliční vláda p. Švehlova vyloučila otázku staropensistů ze souhrnu otázek státně-zaměstnaneckých, jelikož prý nemá s nimi nic společného, neboť je prý to otázkou humanity. Strádání staropensistů je hrozné. Žili v naději, že konečně jejich utrpení bude zmírněno. Nestane se tak. Vláda v odpovědi na naši naléhavou interpelaci o zrovnoprávnění staropensistů praví, že je sice jejím vřelým přáním, aby, dovolí-li to finanční prostředky státu, mohla co nejdříve k úpravě hmotného postavení staropensistů přikročiti, neříká však, kdy to bude, ani bude-li úprava provedena podle zákona č. 394. Jedno však je jisto: místo zvýšených pensí dostane se staropensistům, a to ještě letošního roku, velice značného zdražení chleba a životních potřeb, a tím ještě většího zbídačení na sklonku jejich těžkého života.
Otázka staropensistů je hroznou obžalobou vládního koaličního režimu a úžasného cynismu koaličních stran k lidské bídě.
Další smutnou kapitolou je novelisace oficiantského zákona ze dne 18. února 1919, č. 89 Sb. z. a n. Obě sněmovny již r. 1921 projednaly a schválily zákon, jímž měla býti odčiněna křivda, spáchaná na desetitisících kancelářských státních zaměstnanců. Pro formální vadu nepodepsal pan president tento zákon a vrátil jej s připomínkami zpět k novému projednání. Námitek proti zpětné platnosti k 1. lednu 1921 nebylo. Tři roky již trpělivě čekají desetitisíce na splnění krásných slibů, daných koaličním panstvem čekají marně. Dne 24. září 1923 napsal pan ministr sociální péče, "že pokládá za akt spravedlnosti uskutečnění novely oficiantského zákona". A pan ministr vnitra dne 2. října 1923 utěšoval deputaci, "že se o novele oficiantského zákona v nejkratší době počne mezi interesenty vyjednávati". Dnes píšeme 24. června 1924. Jarní zasedání sněmovny se ukončuje, zimní počne až v říjnu a desetitisícům kancelářských oficiantů a oficiantek dostává se názorného vyučování o pevnosti ministerských slibů a o dobré vůli koaličních stran napraviti spáchané křivdy. Otázka novely oficiantského zákona je živým vykřičníkem, ostudou našeho parlamentního života a obžalobou vládnoucího koaličního režimu. (Tak jest!)
Samosprávní zaměstnanci také věřili a doufali, že v jarním zasedání odčiněna bude křivda, před 3 lety na nich spáchaná odsunutím zákona projednaného již v červnu 1921 soc.-politickým a rozpočtovým výborem posl. sněmovny, jímž měly býti upraveny požitky zřízenců obecních a okresních v ten smysl, aby postaveni byli na roveň zaměstnancům státním. Tři roky již marně volá tisíce samosprávných zaměstnanců ke svědomí koaličních státotvorných stran a žádá novelisaci zákonů čís. 16 a 17 z roku 1919, jimiž upraveny byly poměry trvale ustanovených zřízenců obecních, okresních zřízenců a cestářů. Musím zde veřejně žalovati, že také náš klub marně volá koaliční strany k projednávání našeho před 1 a 1/2 rokem podaného návrhu na úpravu poměrů zaměstnanců samosprávy, zaměstnanců obecních a okresních. Voláme k hluchým, oni neslyší a nechtějí odstraniti křivdu na samosprávných zaměstnancích páchanou.
Váleční invalidé v šestém roce trvání našeho státu marně volají po naléhavém zákonu o povinném zaměstnání invalidů, po zákonu, který již dávno zavedla řada států okolních. Váleční invalidé - státní zaměstnanci, rovněž marně volají po zákonu o nevypověditelnosti po jednom roce uspokojivé služby. Tak mohl bych pokračovati do nekonečna a snášeti žalobu za žalobou všech kategorií té velké armády práce, udržující tento stát a dnešní režim koaliční v tomto státě.
Ne bez důvodu jsem tu napřed promluvil o otázkách státnězaměstnaneckých, o požadavcích státních zaměstnanců a jejich životních poměrech. Je třeba dobře míti na zřeteli, co dosud bylo pro státní zaměstnance vykonáno a co bylo vykonáno proti nim, kritisujeme-li vládní návrh zákona, jenž má pro státní zaměstnance nemalý význam.
Vládní návrh zákona o úplatkářství jest zákonem příležitostným, jako byly zákon o teroru, na ochranu republiky a o tisku, ne ovšem příležitostným v tom smyslu, jak učeně vykládá starou známou zkušenost důvodová zpráva, že trestní norma jest výrazem všeobecného přesvědčení občanstva o nemorálnosti nějakého jednání. Kdyby bylo skutečně vládě vodítkem všeobecné přesvědčení, pak by se mu mohlo dostati sotva takového výrazu, jakým jsou zákon na ochranu republiky a zákon o tisku, které mají jen posíliti diktaturu buržoasie v tomto státě, a pak by také musely býti dělány zákony proti mnohým z těch, kdož jsou dnes součástí a oporou celého vládního systému. Tento zákon jest však příležitostným v tom smyslu, že se vláda při provalení již takřka nepřehledné řady korupčních afér snaží vzbuditi dojem, jako by měla opravdový a poctivý úmysl proti nim bojovati. Myslíte však, že věříme vám, kteří jste všechno možné nasadili, jen abyste zabránili podrobnému vyšetřování lihové korupce, vám, kteří jste ztrpěli do poslední chvíle na předsednickém stolci senátu ctihodného zakladatele korupčních lihových fondů Práška ....