Shrneme-li všechno, můžeme říci, že ženevské zasedání jistě přivodilo uklidnění v otázce míru. Prolomilo led. Proti dřívějšímu dusnu, v němž jsme museli žíti, vyčistilo poněkud ovzduší, proti dosavadní zcela nejisté a nesnesitelné situaci přineslo po londýnském míru další jasný paprsek, výhled z neutěšeného postavení, ale víc nic. Neboť právě my socialisté musíme se míti velmi na pozoru, abychom nepřeceňovali podobných zjevů, jako jsou ženevské, zrovna tak jako se musíme varovati přeceňování takových zařízení, jako je Svaz národů, takových úmluv a možností, jaké poskytuje ženevská dohoda. Rozhodně nesmíme buditi u dělnické třídy ilusi, že opatřeními kapitalisticky založených států může býti zjednán mír, což je bez přemožení kapitalismu a jeho náhončí, bez odstranění kapitalistické společnosti zcela nemožné. Než to nás nezmátne, abychom se uvnitř kapitalistické společnosti vzdali mírové práce a čekali nejprve na zhroucení této společnosti. Naopak mírové práci musíme propůjčiti své nejlepší síly a používati při tom všech po ruce jsoucích prostředků a možností. Takovým prostředkem je jistě Svaz národů, takovou možnost nám poskytuje určitě nový pakt Svazu národů. Musíme ho tudíž použíti.
Samozřejmě od ženevského usnesení až k jeho uskutečnění jest ještě dlouhá cesta. Ještě chybí souhlas všech mocností, z nichž téměř všechny, pokud byly členy Svazu národů, pro protokol sice hlasovaly, avšak velmi málo z nich protokol podepsalo. Dosud je zde souhlas pouze francouzské mocenské skupiny, jejíž zájmy a zvláštní přání došlo v protokolu plného uspokojení. Stanovisko Anglie jest po výsledku včerejších voleb ještě zcela nejisté. Americký státní sekretář zahraničních věcí již prohlásil, že americké veřejné mínění "nepřipustí, aby vnitřní otázky obrany země byly podrobovány rozhodování některé mocenské skupiny." A co všechno můžeme očekávati ještě od ostatních zemí, o Německu a Rusku vůbec ani nemluvě, jestliže i samo Švédsko, jehož ministerský předseda náleží mezi vůdčí hlavy Svazu národů, činí podpis protokolu závislým na chování ostatních států? Nejdůležitější však jest, že podle obsahu ženevského protokolu jeho právní účinnost závisí na výsledcích a usneseních mezinárodní odzbrojovací konference, která se má sejíti 15. června 1925, že je tedy junktim mezi ženevským protokolem a usneseními této odzbrojovací konference. Tážeme se: budou vítězné mocnosti chtíti odzbrojiti, připojí se k usnesením odzbrojovací konference, budou ochotny se jim podrobiti? Budou militaristické a imperialistické síly uvnitř vítězných států donuceny ustoupiti a bude možno uvolniti dráhu idei světového míru? To je veliká otázka, která námi všemi hýbá a na kterou nemůže dnes dáti nikdo odpověď. Avšak i po schválení a přijetí paktu Svazu národů nebudeme ještě ani zdaleka u cíle. Dosti často jsme již zakusili, že kapitalističtí držitelé moci, běželo-li o zájmy jejich třídy, chladnokrevně se přenesli přes všechny smlouvy a nechali je ležeti jako cár papíru. Vzpomeňme na Italii z doby předválečné, která intimovala vypovězení trojspolku rakouským spojencům ranou z děla. Vzpomeňme na Italii Mussoliniho, která ve sporu s Řeckem nechala Svaz národů klidně stranou a s urážlivým gestem namířeným proti Svazu národů obsadila Korfu. Tehdy Mussolini, když se tomu Anglie stavěla na odpor, volal do Anglie: "Doufám, že léčivé nauky politického realismu, kterých se nám dostává s druhé strany průplavu, vyléčí Italii z choroby obvyklých frásí. Italská delegace v Ženevě bude hájiti stanovisko, že Rada Společnosti národů ze tří rozhodujících důvodů je nepříslušná, a kdyby se snad Rada přes to prohlásila za příslušnou, Italie si dá otázku, zda ve Svazu národů zůstane, či zda z něho vystoupí." "Já jsem se již rozhodl", volá Mussolini, "pro druhou eventualitu".
Vzpomeňme na Belgii, která přes svou státně zaručenou neutralitu, přes všechny smlouvy a spolky, přes všechna zaručená zajištění po vypuknutí války byla prostě přepadena, poněvadž prý to vyžadovaly domnělé strategické zájmy ústředních mocností. Kdo za to ručí, že se nebude něco podobného opakovati? A není za takových okolností pochopitelné, že se díváme skepticky na ony nádherné účinky paktu Svazu národů, o nichž se volá do světa? Uvažme také, že Svaz národů nebude míti nikdy výkonné moci, že nikdy nemůže míti potřebných mocenských prostředků, aby některé skupině mocností nebo třebas jen jediné velmoci vnutil svou vůli. Neboť kdo může věřiti, že Svaz národů, i kdyby se snad zaň postavila nejsilnější mocenská skupina, mohl by kdy ukázati takovou sílu, aby některé z ostatních velmocí vnutil své rozhodnutí. To by mohl jen tehdy, kdyby měl svou oporu netoliko ve vládách, nýbrž především v národech a kdyby se tyto plně a zcela postavily na jeho stranu. To však by bylo možné jen tehdy, kdyby byla ve Svazu národů vykonána celá práce, kdyby bylo zúčtováno se základním bezprávím mírových smluv, kdyby byl odstraněn rozdíl mezi vítězi a poraženými a kdyby byly pařížské mírové smlouvy nahrazeny opravdovým mírem, který by byl prodchnut duchem smíření a dorozumění národů. Taková mírová smlouva by ovšem nevyžadovala celého velikého, mohutného napětí sil, jak jsme je nyní museli zažíti, neboť by působila svou vnitřní mravní silou, svou velkou mravností a časem by učinila Svaz národů úplně zbytečným.
Přes to všechno musíme říci, že nový pakt Svazu národů prohlašujeme za veliký pokrok, za význačnou etapu v mírové práci, že již pouhá skutečnost, že celý svět uzrál pro myšlenku obligatorních rozhodčích soudů a že myšlenka odzbrojení vystoupila tak silně do popředí, znamená mohutný krok ku předu na cestě k osvobozujícímu míru národů. K tomuto výsledku přispěla řada příznivých okolností. Především nevýslovná nenávist pracujících tříd k válce a k jejím strašlivým účinkům, k nenasytnému molochu militarismu, avšak také vřelá, toužebná žádost po konečném míru. Všechno to způsobilo veliký obrat, který umožnil, že tentokrát mužové jako Macdonald, Herriot, Henderson a Branting, Boncourt a Bjorgberg stali se velikými mluvčími Svazu národů.
Práci našeho ministra zahraničí, kterou i my dovedeme zajisté správně oceniti, všechna čest, musíme však prohlásiti, že výkon, který jakožto spolutvůrce Svazu národů vykonal, nebyl by býval možný, kdyby Macdonald a Herriot nebyl býval nadhodil problém míru a nepřivodil mohutný obrat v mezinárodní politice a neutvořil tak novou arénu pro velkou obratnost ministra zahraničí. Macdonald ovšem mluvil jakožto exponent své vlády, avšak ne méně mluvil také jakožto mluvčí anglické dělnické třídy, která od vypuknutí války neúnavně pracuje o dohotovení díla míru společně s proletariátem všech ostatních zemí v rámci socialistické internacionály a s největším ohnivým zápalem pokračuje v boji proti imperialistickým a kapitalistickým mocnostem světa. Tedy teprve socialismus dal popud k velkému obratu. Teprve osvobozující slovo anglického vůdce dělnictva uvolnilo dráhu zdravému lidskému rozumu a upravilo cestu Společnosti národů. Teprve dánský socialistický ministr Stauning svým návrhem na odzbrojení přivedl myšlenku odzbrojení z oboru theoretického uvažování na pole reálních možností a skutečností.
Rozhodující však jest, že všichni socialističtí mužové, kteří napomáhali tomuto velikému obratu, ukázali světu a dělnické třídě, že právě v této hodině ve všech zemích je potřebí jednotného postupu dělnické třídy, aby mohla dobýti moci a vnutiti světu vůli k míru. Svazem národů otvírají se mezinárodní dělnické třídě nové velké úkoly, velké pole činnosti, nová sféra vlivu, nové možnosti úspěchu, jichž využití může zajistiti zřízení takového Svazu národů, který je veden vůlí celého lidstva a který samojediný může poskytnouti záruku pro věčný mír.
A nyní formální otázku. Nemůžeme se spokojiti s postupem, jakého s oblibou užívá vláda, že i tentokráte při ratifikaci tak důležité a tak závažné úmluvy Národní shromáždění bylo vyloučeno a na jeho místo nastoupilo mocenské slovo presidentovo. Tento postup naprosto odporuje duchu demokracie, ale také ústavní listině, která ke všem smlouvám, z nichž pro stát nebo jeho občany mohou vzejíti nějaké majetkoprávní závazky, vyžaduje souhlasu Národního shromáždění. Tak je tomu právě při této úmluvě, která našemu státu a jeho občanům ukládá jak ke Svazu národů, tak i k ostatním smluvním stranám pro určité případy těžké vojenské a hospodářské závazky, jaké vyplývají samy sebou z případného spolupůsobení při trestních sankcích. Každé slovo ženevského protokolu, každá věta, každá kapitola jasným způsobem mluví pro smysl a význam, jaký my přikládáme svrchu vyloženým stanoviskem ženevskému protokolu. Proto považujeme cestu, kterou zvolila vláda a která učiní demokracii této země v cizině asi sotva velkou čest, za protiústavní a se vší rozhodností ji odmítáme. Již tato okolnost samojediná nám znemožňuje, abychom vzali prohlášení ministra zahraničí na vědomí.
Než k tomu přistupuje ještě řada dalších úvah. Především jest to okolnost, že československá zahraniční politika, jak vysvítá ze zápasu československé delegace o uznání zvláštních smluv, činí i nadále tyto zvláštní smlouvy, činí i nadále smlouvu versailleskou úhelným kamenem své politiky. Prozatím tedy nelze očekávati, po čem pracující lidé této země tolik touží a čeho si přejí, že se totiž československá zahraniční politika odvrátí od ducha imperalismu, od ducha versailleské politiky. Skutečně také, nehledíme-li k snahám ministra zahraničí, projevivším se při posledním zasedání Svazu národů, totiž připojiti se k velikému mezinárodnímu dílu míru, v zahraniční politice nenastala žádná změna. Pohleďme na Rakousko a přesvědčme se, co se stalo s tolik vychvalovaným sanačním dílem, které podle slov zahraničního ministra mělo nejen zabezpečiti hospodářské vybudování této země, nýbrž mělo také upraviti volnou dráhu demokracii v této zemi. Kde jsou všechny ty sliby, které nám učinil ministr zahraničí při projednávání rakouského sanačního díla! Podívejme se, jak vypadají věci v Maďarsku, a musíme prohlásiti, že tolik slavená, za spolupůsobení československého státu provedená sanace stala se na konec sanací Horthyova systému, který se dnes teprve dopouští pořádných výstřelků proti dělnické třídě, proti demokracii a proti pokrokovým živlům země. Právě tak neutěšené je postavení Československa v otázce uznání Ruska a obnovení hospodářských a politických styků s touto zemí. Zde jsme se dostali na celé čáře mezi zadní šiky a není vůbec žádné po chybnosti, že toto počínání musí se naší zemi trpce vymstíti. Z toho pro nás plyne, že kurs zahraniční politiky se v této zemi nezměnil.
Nyní mi dovolte poslední slovo. Myslíme, že smíme říci, že ženevské zasedání urovnalo dráhu pro mezinárodní mírovou práci;nyní je nutno napnouti všechny síly, aby se v započatém mírovém díle pokračovalo a aby bylo dokončeno. Bude úkolem socialistických stran všech zemí a také naší strany, aby pokud možno rychle odstranila všechny překážky, které stojí této spolupráci v cestě a aby tak odklidila konečně s cesty poslední zbytky imperialistického a kapitalistického ducha Evropy. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda dr. inž. Botto (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Stivín.
Posl. Stivín: Slavná sněmovno! Souhlasím s předešlým řečníkem kol. dr. Czechem, že není zdrávo ani správno, zejména pokud jde o nás socialisty, abychom dílo posledního zasedání Společnosti národů, tak zv. ženevský pakt, přeceňovali. Je však jisto a bylo to zjevno také ze slov předešlého pana řečníka, že toto dílo znamená veliký úspěch mírové myšlenky. Jak to vidíme i z jiných projevů v socialistických řadách stoupenců II. internacionály, v poslední době se poměr socialistů ke Společnosti národů podstatně změnil. I kdyby se někde v tisku, ať již v jakémkoliv, objevovaly projevy, snad i přehnané chvály o Společnosti národů, pro nás socialisty jako stoupence míru nemůže to býti žádnou škodou, protože vidíme nejenom u nás, nýbrž ve všech státech, že v širokých vrstvách lidových idea Společnosti národů a poznání jejího významu je ještě velmi slabé. Bude třeba prováděti mezi pracujícím lidem v tomto směru propagandu, poněvadž má-li Společnost národů něčím býti, má-li ženevský protokol státi se živým dílem a nemá-li zůstati pouhým papírem, bude třeba, aby politika a práce Společnosti národů nebyla nesena jenom vůlí diplomatů, které vlády vysílají každého měsíce září k vládnímu zasedání, nýbrž aby politika Společnosti národů byla podporována širokými vrstvami lidovými v zájmu míru. (Předsednictví převzal místopředseda Buříval.) A tu jsem také u otázky, které se pan kol. předřečník několikráte dotkl a která také velmi padala do očí při letošním zasedání Společnosti národů. Je to účast socialistů na tomto mezinárodním parlamentě. Loňského roku viděli jsme v Ženevě pouze švédského soudruha Brantinga a dánského soudruha Boebjerga jako jediné, kteří z řad politiků II. internacionály mohli se zasedání Společnosti národů zúčastniti. Letos, jak již bylo správně ukazováno, zejména vlivem změny poměrů v Anglii a ve Francii, ale také změnou poměrů v jiných zemích, byl počet socialistů na tomto zasedání Společnosti národů mnohem větší. Myslím, že to přispělo mnoho k to u, jestliže letošní zasedání Společnosti národů osvědčilo se jistým činem, a že nastává doba, kdy Společnost národů nebude již hráti roli, která byla charakterisována počínáním si loňského zasedání Společnosti národů při konfliktu řecko-italském ohledně Korfu.
Je dnes pro nás otázka, zdali skutečně, jak zde bylo mluveno, stojíme či nestojíme před novou epochou lidských dějin, vidíme-li před sebou známý ženevský protokol. Já soudím, že není třeba býti pessimistou. Je dobře, když se na věci díváme obezřetně a opatrně, ale bylo chybou, které se dopouštěli socialisté mnohých národů, jestliže dosud Společnost národů podceňovali nebo se k ní chovali nepřátelsky. Jedna strana socialistická v Evropě dokonce zakazovala přímo svým příslušníkům jakoukoliv účast na pracech Společnosti národů a pod trestem vyloučení ze strany jim zakazovala přijmouti místo úřednické při této Společnosti.
Já myslím, že po velké světové válce a po tom, jaké byly její výsledky, můžeme dnes vítati snahu o udržení evropského míru ne nějakým pacifismem, ne nějakým zušlechtěním myslí, nýbrž prostě reálným rozpoznáním, že tato světová válka stála více obětí nejenom na životech, nýbrž i na hmotných statcích, než přinesla komukoli prospěchu, a že proto za dnešních poměrů, za dnešního mezinárodního života a za dnešního rozvoje života hospodářského i techniky vojenské jsou zbraně prostředkem velmi nebezpečným pro řešení politických konfliktů.
Bylo zde nadhozeno, zdali včerejší výsledek voleb do sněmovny anglické neohrozí toto dílo. Pan kol. dr. Hnídek vyslovoval obavy, že výsledek voleb v Anglii může rozmetati celou tu umělou a uměleckou konstrukci, kterou jest ženevský protokol. Myslím, že můžeme počkati s těmito obavami, které se jistě nepotvrdí. Neboť to, co dělal Mac Donald v Ženevě, to byla politika nesená určitými živými silami anglického národa. Tyto živé síly jsou tam také dnes. Výsledky voleb naznačují, že Labour Party, třebaže nedosáhla počtu kandidátů, jak se snad očekávalo, získává ohromně na hlasech, že její mírová politika při tomto obecném hlasování byla s velikým jásotem a nadšením potvrzena. Já čekám, že se u nás v pražském tisku a snad i v této debatě z českých stran ozvou nějaké hlasy uspokojení nad porážkou anglické Labour Party kdyby se o ní mohlo mluviti. Ale myslím, že kdo by se radoval z tohoto nebezpečí, které podle p. kol. dr. Hnídka může nastati - že totiž výsledek voleb v Anglii bude znamenati zmaření ženevského protokolu - ten by snad byl ovládán svými třídními zájmy, které ho vedou k orientaci proti anglické dělnické straně a její politice, ale jistě by nebyl ovládán zájmy naší Československé republiky, které vyžadují, aby politika mírová byla budována a vystupňována a aby byla vypravena tak, jak to ženevský protokol předpokládá a žádá.
Nemůžeme, vážené shromáždění, zapomínati při kritice díla Společnosti národů, že úspěch, s nímž jsme pozdravili našeho zahraničního ministra dr. Beneše a celou československou delegaci v Ženevě při jejich návratu do Prahy, má dvojí význam. Není to jenom úspěch myšlenky mírové, úspěch myšlenky pro zabránění válkám a pro další vybudování paktu Společnosti národů, nýbrž jest to také úspěch myšlenky Společnosti národů. Pro nás není tajemstvím, že při sdělávání mírových smluv na mírové konferenci řada diplomatů zúčastněných dívala se s jistou shovívavostí a snad jistým úsměvem na snahy vybudovati jako doplněk mírových smluv Společnost národů, smlouvu, konstituci, jež má směřovati k zabránění válkám. Já myslím, že velká část diplomatů pokládala zřízení této Společnosti národů, stejně jako zřízení Mezinárodního úřadu práce, jehož soustava byla k mírovým smlouvám připojena, jen co jakousi dekoraci, určenou k tomu, aby se mohlo říci lidu, jenž ve válkách trpěl a pro vítězství těch států přinesl velké oběti, že skutečně sliby a hesla, se kterými se do války šlo, byla splněna. Domnívali se jistě mnozí z těch pánů, že jak Společnost národů, tak i Mezinárodní úřad práce budou takové dvě květinky, které budou zvolna vadnouti anebo které jednoho krásného dne budou zašlápnuty okovanou botou. Dnes znamená výsledek ženevských porad, že Společnost národů stala se světovou autoritou a zapustila kořeny. Nyní hrají v ní značnou roli a budou snad v budoucích letech čím dále tím více hráti význačné role také stoupenci stran socialistických, kteří již tím malým počtem, kterým jsou tam zastoupeni, dávají záruku, že politika Společnosti národů bude vedena upřímnou vůlí po míru, po zabránění válkám.
Pan kol. dr. Czech mluvil zde také v této souvislosti o tak zvaných regionálních smlouvách. Já bych jen připomenul, že otázka regionálních smluv mezi námi socialisty není otázkou nespornou. Připomínám k vývodům pana kol. dr. Czecha jen tolik, že největším zastáncem a obhájcem tak zv. regionálních smluv na posledním zasedání Společnosti národů, zejména v tak zv. třetí komisi, byl francouzský sociální demokrat Paul Boncourt a že soudruh Mac Donald, který se sice celého zasedání nezúčastnil a odejel po své řeči, přece protokol ženevský i s ustanoveními o regionálních smlouvách schválil, že také Branting, jeden z vůdců internationály, pro pakt ženevský hlasoval a s ním souhlasil. Z toho všeho plyne, že stanovisko k regionálním smlouvám není mezi socialisty tak jednotné, jak by to snad z vývodů pana kol. dr. Czecha plynulo.
Slavná sněmovno! Z vývodů pana zahraničního ministra dr. Beneše bych vyzvedl jednu věc, která myslím zasluhuje naší pozornosti. Je to otázka uznání Ruska de jure. Řeč pana zahraničního ministra působila na mne dojmem, že mluvil dnes poněkud chladněji, nebo, řekl bych, s jistou vyhlídkou na odklad, pokud se týče navázání diplomatických styk se sovětským Ruskem. My se domáháme navázání diplomatických styků s Ruskem od té doby, co jsme vstoupili do této sněmovny. A já jsme toho mínění, že zejména nyní, když máme zde před sebou navázání vzájemných styků mezi Francií a Ruskem, mezi Anglií a Ruskem a když jiné státy v této věci buď již styky navázaly nebo k tomu pracují, nemůžeme my odkládati tuto věc, držíce se zásady, kterou myslím před rokem vyslovil pan zahraniční ministr v této věci, že totiž nemůžeme býti sice prvními, ale že také nechceme a nemůžeme býti v této otázce posledními.
Pan zahraniční ministr poukázal, že vyskytují se stálá nedorozumění, která vznikají z nevyjasněných poměrů ruské sovětské vlády ke komunistické internacionále. Tato věc, jak se ukázalo v poslední době několikráte, je jistě překážkou pro srdečný a normální styk se sovětským Ruskem. Ale myslím, že to nemůže býti důvodem, abychom se vyřazovali z řady států, které se sovětským Ruskem diplomatické styky navázaly.
Snad ten chlad, který jsem zde vycítil, plyne z toho, že v poslední době komunistická internacionála, jak bylo v novinách referováno, vnucuje komunistické sekci v Československé republice jakýsi národnostní program, který je vybudován na zásadě irredentistické. Myslím, že nejsem falešně informován, když prohlašuji, že není příčiny, abychom tento tak zvaný národnostní program brali na příliš velkou váhu, poněvadž podle mých informací mezinárodní komunistický sjezd v Moskvě se neusnesl na žádném takovém programu. Věc zůstala při sjezdovém jednání na konec nevyřízena a bylo usneseno předsednictvem sjezdovým, aby byla přikázána výkonnému výboru komunistické Internacionály. Ten se však rovněž pro nedostatek času k tomu nedostal, a tento národnostní program, který má dnes či zítra snad schvalovati komunistický sjezd, je dílem několika lidí, kteří se sestoupili za vedení maďarského bolševika Bely Kuhna a kteří tento program udělali, aniž měli k tomu moc či oprávněnost nějaké korporace organisačně vklíněné do komunistické internacionály. Je to tedy čistě soukromé dílo několika lidí, a myslím, že tyto věci potom připouštějí, abychom se na celou tu otázku dívali jinak.
Pokud se týče otázky ženevského paktu a odzbrojovací konference s ohledem na Rusko, je známo, že sovětské Rusko zaujímá vůči Společnosti národů poměr nevraživý a nepřátelský, zejména v tisku velmi silnými slovy i nadávkami traktovaný. Ale přes to sovětská vláda byla první, která odpověděla na předložený návrh smlouvy o vzájemné pomoci, a odpověděla naň žádostí, aby byla svolána mezinárodní odzbrojovací konference. Nevíme, v jakém směru se věci v Rusku dále vyvíjely, a uvidíme stanovisko sovětské vlády k Ženevskému protokolu spiatému se svoláním odzbrojovací konference, až dojde odpověď státu ruského.
Bylo správně řečeno, že slabinou Společnosti Národů je, že zůstává torsem. Myslím, že o Rusku sovětském - podle toho, jak se věci jeví - nemůžeme zatím mluviti jako o nějakém kandidátu, který by chtěl do Společnosti Národů vstoupiti.
Dalším problémem je neúčast Německa. Mac Donald pronesl při zahájení zasedání Společnosti Národů velkou řeč, v níž velmi vřele se přimlouval za přibrání Německa do Společnosti Národů a poukazoval, že dosud se tam jeví to hrozivě prázdné místo - jak obrazně řekl - na němž by měli seděti němečtí delegáti, a že do té doby nemůže se mluviti o zabezpečení evropského míru a o klidné spolupráci národů, dokud Německo nebude členem Společnosti Národů. My jako sousedé Německé říše máme značný zájem, aby Německo do Společnosti národů vstoupilo. Já oponuji proti hlasům, které jsme slyšeli z českého tábora, zejména v pražském tisku některých stran, které se domnívají, jakoby bylo nějakým interesem Československé republiky nestarati se o to, po případě brániti tomu, aby Německo do Společnosti národů bylo přijato. Pan zahraniční ministr řekl o Německu, že je to "nejvíce zájem jeho vlastní", aby do Společnosti národů vstoupilo. U nás se však vyskytly obavy, že účast Německa na Společnosti národů mohla by snad vésti k tomu, že by Německá říše stala se protektorem stížností a žalob německých menšin v našem státě. Myslím, že se tohoto stavu neříkám ani nebezpečí - báti nemusíme, poněvadž konec konců bude nám příjemnější, budou-li tam takové stížnosti přednášeny v zastoupení určité vlády jako činitele mnohem seriosnějšího a odpovědnějšího než jsou mnozí pánové, kteří tyto stížnosti Společnosti národů dosud přednášeli. Nemusíme se báti toho, co by tito pánové na stížnostech přednášeli, poněvadž vypadá to paradoxně, když se přichází se stížnostmi na utiskování německé menšiny do Ženevy ve Švýcarsku, do města, kde sídlí společnost Národů a kde je 30.000 Němců, kteří nemají tam žádné veřejné školy! Nemáme příčiny, abychom se snad nějak báli světla veřejnosti, a to může býti pro nás důvodem, abychom v tomto směru ničemu nebránili. Konec konců bylo již několikráte připomenuto - a já to zde v souvislosti znovu přivádím - že jestliže by dnes německá vláda chtěla snad pomáhati stížnostem našich německých spoluobčanů s poukazem na to, že je to menšina třímilionová, my bychom mohli klidně poukázati, že ze starého Německa bychom se špatně učili tomu, jak se s menšinami zachází, když ve starém Německu měli právě tak velikou třímilionovou menšinu polskou, která byla vydána násilné germanisaci a neměla žádné ochrany menšinové.
Pro nás jest Společnost Národů důkazem, jak sílí a vzrůstá myšlenka internationální, pro kterou sociální demokracie bývala kaceřována. Dnes myšlenka internationální zejména po světové válce kráčí světem vítězně. Každého týdne konají se v Evropě nejméně 2 mezinárodní světové kongresy, nepočítaje různé konference a mezinárodní porady a ten duch vzájemné spolupráce, který slaví své vítězství v ženevském Protokolu, nabývá čím dále tím více půdy.
Společnosti Národů se však vytýká, že není zastupitelstvem parlamentů, že je zastupitelstvem vlád, čili že není složena tak, jako jest na př. složena interparlamentární Unie, která rovněž rokuje každého roku na svých mezinárodních sjezdech. Ale kdo viděl práci v Ženevě zblízka, musí říci, aniž by teoreticky chtěl o věci uvažovati, že nějaké jiné zastupování, než jaké je dnes ve stanovách obsaženo, vedlo by ke zmatkům, ke stížení, po případě ochromení práce. Socialisté mohou nabývati vlivu ve Společnosti Národů právě tím, když budou svou sílu početní, svůj vliv v parlamentech klásti na váhu v tom smyslu, jak to činí sociální demokracie československá v tomto státě. To nám ukazuje příklad Dánska, o kterém tu velice vřele mluvil pan předřečník kol. dr. Czech. Je pravda, že v Dánsku vykonali sociální demokraté veliký a odvážný čin, že ukázali, jak řekl kol. Czech, že nikoli zbrojením na moři, vydržováním veliké armády, hromaděním zbraní, nýbrž právě naopak těmito prostředky je možno pracovati k tomu, aby Evropa od vojenského břemene byla osvobozena. Ano, ale k tomu bylo třeba rozhodnutí sociální demokracie dánské, aby mohla toto dílo vykonati, bylo třeba k tomu odvahy, když na dánské soudruhy dolehla nutnost a dějinná úloha, aby neváhali převzíti spoluodpovědnost, po případě celé řízení státu do svých rukou. Soudruzi dánští to učinili ku prospěchu té myšlenky, která zde byla dr. Czechem velebena.
Nyní, vážená sněmovno, několik slov k otázce odzbrojení. Pan ministr zahraničí použil ve své řeči obratu, že z té nálady po světové válce, která je mezi národy, vzešly resoluce a snahy, směřující k odzbrojení. Myslím, že bychom zde nemohli ani tak dobře mluviti o náladě, jako o tom, že národy dnes klesají pod tíhou vojenských břemen v Evropě a že vlády demokratické jsou nuceny svým voličstvem, svým lidem, aby hleděly snížiti vojenská břemena. Tak je tomu také u nás v Československé republice. Tato nemožnost vydržovati finančně ohromný aparát vojenský, držeti ve zbrani veliké armády a při tom plniti povinnosti vůči invalidům z války světové, vůči nezaměstnaným a plniti - ať již uložené nebo dobrovolné - povinnosti reparační, to všechno jsou tak ohromná břemena vložená na státy, že spíše ten tlak a nikoli nálada působí k tomu, aby pacifistická myšlenka probíjela si cestu.
Slavná sněmovno! Také u nás, jak zde již byla zmínka, ozývají se volání po reformách ve vojsku. Jak naše strana, tak strana československých socialistů zabývají se touto otázkou a hledí připraviti návrhy, kterými by vojenská břemena v našem státě, třeba je rok od roku odbouráváme ve svém rozpočtu, byla snížena na nejnutnější míru. Ale myslím, že to nezávisí tak od našeho vlivu ve vládě, v koalici, ani od naší dobré vůle, nýbrž spíše na tom, aby bylo přikročeno k všeobecnému odzbrojení v Evropě, abychom se neocitli v onom nebezpečí, o němž mluvil pan ministr, že by totiž stát mírumilovný se mohl státi obětí vlády jiné, která by počkala s odzbrojením a svých větších sil vojenských by použila ke svému prospěchu a ke znásilnění národa odzbrojivšího.
Nyní, slavná sněmovno, ještě k některým otázkám časovým. Pan kol. dr. Hnídek zde vznesl protest proti ukrutnostem prováděným nynější vládou v Bulharsku. Já bych se k tomuto protestu jménem naší strany připojil, kdybychom byli bývali viděli, že z kruhů panu kol. dr. Hnídkovi politicky blízkých byl vznesen stejný protest proti ukrutnostem za vlády Stambolijského. Když žádné násilí, žádný krvavý režim, pak tedy v žádném případě, ať sedí v té vládě kdokoliv - to je naše stanovisko. My víme, že dnes v Bulharsku je to jedině sociální demokracie, která tam usiluje o spojení buržoasních stran demokratických k odstranění těchto krvavých režimů, jež se v Bulharsku navzájem vystřídávají. Mezi těmito stranami, jež pracují k odklizení ukrutností a krvavého režimu v Bulharsku, není strana, které vládl kdysi Stambolijski. Ta je spíše blízka vlivům bolševickým, než stranám a vlivům, které pracují k tomu, aby v Bulharsku nastolen byl režim důstojný národa civilisovaného.
V posledních dnech měli jsme také příležitost prožíti několik slavnostních dnů spojených s poctami polskému básníku Sienkiewiczovi. Jestliže jsme použili i my, sociální demokraté, této příležitosti, abychom promluvili vřelá slova o potřebě našeho přátelštějšího a užšího styku s polským národem, pak jsme tak činili nejen proto, že je to naším starým přáním a snahou, pro kterou naše strana sociálně demokratická od let, snad od vzniku našeho státu mezi námi a polským dělnictvem pracuje, nýbrž činili jsme tak také proto, poněvadž vidíme, že v poslední době vnitřní politika polská se orientuje směrem k demokracii. Vidíme, že poměr polských sociálních demokratů k nynějšímu zahraničnímu ministru Skrzyňskimu je zcela jiný než byl k zahraničním ministrům dosavadním, což nám dává určitou záruku za ducha polské politiky zahraniční. A také jsme četli v poslední době projev pana ministra Skrzyňského, který nasvědčoval, že v Polsku, zejména co se týče poměru k Československé republice, se počínají názory měniti. My to vítáme jako krok k dalšímu vybudování přátelských našich styků se všemi národy Evropy.