Čtvrtek 18. prosince 1924

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Houser.

Posl. Houser: Slavná sněmovno! Československý stát na své bludné cestě za upevněním kapitalismu dostal se do nejvážnějších rozpaků. Prožívá chvíle, ve kterých přehlíží svoji dosavadní politiku a rozhoduje se pro další postup. Jsou to trapné dni přiznaného bankrotu koaliční politiky, přiznaného ne snad ústy ministerského předsedy, nýbrž přiznaného předlohami zákonů, a to předlohami odměnách státním a jiným veřejným zaměstnancům a o úsporných opatřeních ve veřejné správě.

Občanstvo se pořád více přesvědčuje, že t. zv. státotvornost, již staví vládní strany pořád na obdiv, a kterou chtějí obyvatelstvo připoutati ke své politice, má zastříti jejich střízlivou službu kapitalismu. Je to vypočítavé klamání a kapitalisté jsou jeho režiséry. Schvalují ji jen vrstvy kapitalistům oddané, které snad neprohlédly falešného pozlátka státotvornosti a které z něho mají finanční prospěchy. Masy dělnické však dílem prohlédly nepěknou hru, kterou československé vlády hrají, dílem prohledají a odvracejí se. První jsou komunisté, druzí dělníci stran sociálně-patriotických, kteří mají pro politiku vládních socialistů stále menší porozumění. Nespokojenost mas roste a zachvátila již většinu občanstva. Vládní kruhy to dobře vědí a hledají, o koho by se opřely. Nezbývají než oba obvyklé sloupy kapitalistických států: Vojsko a byrokracie.

Ale i na byrokracii, jejím hmotném zajištění, napáchala československá vláda tolik hříchů, že je její spolehlivost pochybná. Byrokratický svorník v budově státu se uvolnil. Nelze přece se opírati jen o vojsko. A tak stojíme před otázkou úpravy platů státních zaměstnanců. Zatím mají dostati roční odměny, rozumí se, že odstupňované. A definitivní úprava? Vláda předlohy nepodala, ale připravuje ji hromadným propouštěním zaměstnanců. Záludnost, která je rodnou sestrou našeho parlamentu, vládních stran, stojí v pozadí dnešního shonu zákonodárného. Zrovna takový shon byl s prosincovým zákonem před 2 lety. Ten se usnesl také v poslední schůzi před vánočními prázdninami na kvap, aby jeho dosah nemohl býti širší veřejnosti vyložen a její smysl pro spravedlnost koalici nepřekážel. Jako na výsměch se vykládalo státním zaměstnancům, že újma, která se jim ukládala, je nutná pro hospodářské vybudování státu. Byl to čin tvrdý, nelidský, jenž uvrhl téměř milion lidí v nejtěžší starosti. S trváním československého státu je nerozlučně spojena materielní tíseň jeho zaměstnanců. Tehda rozhodla vláda, že to strádání se může ještě stupňovati, a proto zvětšilo se ještě, takže dospělo až ke krajní mezi živoření. Tyto snížené příjmy byly také vyměřeny učitelstvu národních škol. Tady však nezůstalo toto snížení bez velikého otřesu pro školu, zejména pro školu měšťanskou. Učitelé pracovali k naší samostatnosti ze všech sil a když byla zřízena Československá republika, doufali, že se skončí jejich existenční starosti, které jim ukládal nedostatečnými platy český zpátečnický sněm s velikým vlivem šlechty. První Národní shromáždění jejich spravedlivé nároky splnilo, postavilo je na roveň státním úředníkům s rovnocenným vzděláním.

Ale brzy se české buržoasii znelíbila samostatnost učitelská a proto byli učitelé připraveni o tuto paritu s úředníky. Učitelé měšťanských škol byli trvale přeřaděni ze skupiny B do skupiny C služebních požitků, a těžce byly postiženy zejména učitelky industriální. Tato nespravedlivá míra služebních platů byla základem pro úpravu, která postihla v prosinci 1922 státní zaměstnance i učitele. Učitelé měšťanských škol jí trpí tolik, že to odrazuje od odborných zkoušek pro měšťanské školy. Zkoušených učitelů pro měšťanské školy chybí více než tisíc, a má-li na nich býti přece vyučováno, povolávají se tam učitelé nezkoušení. K tomuto úpadku školy přihlíží náš stát lhostejně, jako by si ho byl přál. Kapitalismu se vskutku jedná o to, aby se míra vzdělání pracujícího lidu omezila tak, aby nezvětšovala jeho touhu a odhodlání po hospodářském osvobození.

Vládní a koaliční tisk mate úmyslně československou veřejnost o podstatě předložených zákonů. Pořád mluví o tom, že 3 předlohy ukládají státu vydání. Na oko jeví velikou starostlivost o požitky přiměřenější stoupající drahotě, a strany koaliční vedly nekonečné spory o to, jak která nabízí úhradu z mělkých kapes dělnické třídy. A přece cíl, který vláda sleduje, není pomoc oněm zaměstnancům, jež stát ve svých službách ponechá, nýbrž pomoc státní pokladně. Hledá se úhrada na zlepšení úřednických platů pro letošek a pro rok 1925. Pro rok 1924 je třeba 170 mil., pro rok 1925 355 mil. Vyhozením 35.000 zaměstnanců získá stát 100 mil Kč. Na poplatcích kolkovních a telefonních se získá nových 100 milionů, zvýšením osobních tarifů na železnicích také 100 milionů, a dalšími předpisy finančními, při nichž se úzkostlivě šetří majetku a příjmu obyvatelstva zámožného, ostatek až do 255 mil.

Ta částka více než půlmiliardová kryje zvýšené výdaje zaměstnaneckých platů pro letošek a pro rok příští. Napřesrok však již nebude vydáno 170 milionů na přídavek určený jen pro rok 1924, ale celý půlmiliardový příjem státu zůstane. Každého následujícího roku bude propuštěno 10% státních zaměstnanců, čímž státní pokladna bude získávat každý rok o 100 mil. Kč více. Předložené zvýšení úřednického služného nahradí se propouštěním zaměstnanců za 3 a 1/2 roku. Ony velké nové příjmy, které přinesou tyto úhradové zákony, zůstanou k trvalému prospěchu státu a k trvalému zatížení pracujících vrstev. To je pravý úmysl vlády: Nejen zmenšením počtu zaměstnanců, ale také novými daňovými břemeny sanovat své finance.

Ve veřejnosti se docela nezahaleně mluví, že tíhu zákona o propouštění zaměstnanců ponesou především příslušníci národnosti německé. Při nacionální zaujatosti československé státní správy lze věřit, že toto tvrzení není jen planou útěchou českým zaměstnancům, že zákon postihne v prvé řadě Němce a Maďary. České vrstvy zaměstnanecké se úzkostlivě vyhýbají každé zmínce o této věci, ale nesmí ji pominouti politická strana komunistická. Bezpráví, které se připravuje jednotlivým zaměstnancům, postihuje stav celý a kdo chce potírati bezpráví, musí proti němu státi solidárně, třeba by postihovalo příslušníky jinonárodní.

Mám za svou povinnost, abych se tu ujal německých učitelů. Československo má zákonodárné monstrum, a to je zákon o školách menšinových. Podle něho může předseda zemské školní rady zavírati třídy a rušit celé školy národní, nechodí-li do nich aspoň 40 dětí. Důsledky toho zákona odnesly a odnášejí zejména školy německé, u nichž snaha obcí po dokonalé škole zřizovala třídy s malým počtem žáků. Národnostní závist se nenesla k tomu, aby povznesla českou školu na dokonalejší stupeň školy německé, ale přičiňovala se, aby německá nebyla lepší než česká. Tu zásadu přijal předseda zemské školní rady, zavíral třídy německých škol a učitele zbavoval míst. Aby přebyteční učitelé němečtí byli zaměstnáni, byli ustanovováni na měšťanské školy české, na nichž vyučují němčině. Toto zařízení, k němuž jsme směřovali svým návrhem při ustanovování cizích jazyků jako učebných předmětů, se neobyčejně dobře osvědčilo, a jest si přáti, aby bylo zavedeno všeobecně. Ve státech dbalých prospěchu ve vyučování je zařízením trvalým. Upozorňujeme na jeho velmi pěkné výsledky, aby se snad tento připravovaný zákon nevykládal tak, že nynější vyučování němčině na českých školách učiteli německými lze odstraniti a ony učitele propustiti. Každý, i národnostní šovinista, který by to chtěl provádět, nesmýšlel by dobře s českou školou.

Jsme daleci toho, abychom pomáhali německému nacionalismu, který neblahého zákona menšinového využitkovává pro svou agitaci. Dnes má příležitost, aby své žaloby, pokud jsou oprávněné, přednesl. Rádi bychom odtamtud také slyšeli, že žádají české učitele k vyučování češtině v měšťanských školách německých. Jak by taková vzájemnost přispěla ke smíru a klidnému soužití obou národů!

Hospodářská prestyž československého státu rovná se za hranicemi pokrčení ramen. Na cizinu nic nepůsobí, že vládní a koaliční tisk je pln chvály znamenitostí československé vlády a také zaplacené články v cizích novinách se míjejí účinkem. Zahraniční kapitalisté mají jiné mínění o hospodářském stavu naší republiky a když k nim pošleme prosebníky, aby v ní laskavě umístili své peníze, řeknou nám veřejně před celým světem: "Nemůžeme vám je svěřiti, váš stát neposkytuje záruky důvěry hodného dlužníka."

Na československý stát se veřejně ukázalo jako na kridatáře, když mu "Times" nabízely finanční kontrolu a chválili ji, jak je prospěšná věřiteli i dlužníku. Bankéři nechtějí půjčiti, nebudou-li míti své a rozhodující slovo ve státní správě, tak jako ve Vídni a v Berlíně. Chtějí, aby se stát postavil bez výhrad do jejich služeb. Majitelé zlata jsou nemilosrdní, chtějí míti dozor nad parlamentem i ministerstvy veřejně přiznaný a prováděný. Chtějí shrnouti falešné cetky demokracie, kterými se nechává nemyslící československá veřejnost ještě obluzovati. Ukázala by se nahá skutečnost kapitalistického státu, jak životní nerv celého jeho ústrojí představuje snaha, aby kapitalismus rostl a sílil a proletariát, pracující do úmoru mu sloužil za podnož. Vláda dobře ví, že na rozkaz cizího kapitálu v Rakousku, v Uhrách a v Německu byli propuštěni státní zaměstnanci, že šetrnost na tomto poli se v bankovních kruzích v cizině zvláště oceňuje. Tento čin u nás a nový příliv příjmový má dobýti u nich přízně, aby pohlíželi při nových prosbách o půjčku na Československo blahovolněji.

Československý stát má všechny vlastnosti podniku spravovaného podle zásad soukromokapitalistických. Je třeba snížiti rozpočet. Kapitalistickou zvůli státní odnášejí zaměstnanci. Činí se pokus, aby pro tutéž práci jich bylo méně a proto se jich část propouští. U státního podniku počtem 342.000 je 10% vysoké číslo; připočtěte k němu osoby, jež jsou od příjmů propuštěných státních zaměstnanců odvislé, a nabudete 100 tisíc. 100 tisíc lidí bude k rozhodnutí koaličních stran příští rok bez příjmů a bez chleba. Je jisto, že nového zaměstnání a výdělku nenaleznou. Rozmnoží zástupy nezaměstnaných, budou nabízeti za nejnižší mzdu své síly a ztěžovati postavení těch, kteří pracují, neboť lze bezpečně čekati, že soukromokapitalistická lačnost zisku se přičiní, aby upravila podle stoupající poptávky po práci mzdy i ostatní podmínky pracovní. Dnešní čin vlády odnese celá pracující třída.

Státy o sobě tvrdívají, že jsou ochranou slabých, zárukou nabytých práv. Připravovaný zákon vylučuje Československo ze společnosti takových států, neboť paragrafem 30 roztrhává dosud platné služební a pensijní předpisy i smlouvy, které mu ukládaly ke státním zaměstnancům závazky a povinnosti. Kdo pro tento zákon zdvihne ruku, způsobuje bídu a hlad, svolává na sebe kletby, je vinen beznadějným zoufalstvím.

Náš stát si vytkl za úkol chrániti všemi silami kapitalistické řády. Tyto služby konané v zájmu nepatrné menšiny obyvatelstva mu způsobují těžké nesnáze finanční a vhánějí jej do rozporu s většinou občanstva.

Dnes sahá ke krajním prostředkům, aby zachránil svůj kapitalistický režim. To vyvolává přirozeně elementární odpor. Jestliže parlament podanou osnovu rychle uzákoní, nezmenší tím hlubokou nespokojenost těch zaměstnanců, jimž se stalo bezpráví, neb pro něž se bezpráví pro budoucnost připravuje, a u vrstev dělnických, jež ponesou rovněž následky vládní bezohledné krutosti. Státní zaměstnanci měli posud s titulem jisté zdání odlišnosti od námezdního dělnictva. To zdání padá, místo něho probudí se v nich vědomí, že jejich osud je týž jako osud dělnictva námezdního a vyroste v nich přesvědčení, že se mohou probíti k osvobození z nynějšího stavu odvislosti a hmotné bídy jen vlastní silou jako dělnictvo, ve spojení a zároveň s dělnictvem. Tímto činem namířeným proti státním zaměstnancům a celé pracující třídě se má udržeti kapitalistický režim v našem státě. Čím znatelněji kapitalistické řády slábnou, tím bezohledněji hledají svou záchranu v zotročení pracujících vrstev. Zachraňují se na jistou dobu - sotva dvě léta uplynula od posledního podobného zákona v Československu. Dnešní je krutější, ale také otřes, který způsobí kapitalistické soustavě, bude větší a osudnější. Kapitalismus sám sráží celou pracující třídu do jedné řady proti sobě. Ta se přesvědčuje, že je zralý k pádu, a že jest její konečnou úlohou, aby jej svrhla a vytvořila společnost novou, společnost socialistickou. (Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Slovo dále má pan posl. Bubník.

Posl. Bubník: Vážená sněmovno! Právě v tyto prosincové dny můžeme říci, že koalované strany mohou slaviti jubileum, a to dosti smutné jubileum, dvouletého výročí vydání zákonů na úpravu platů státních zaměstnanců. Zákon ten vyšel v prosinci r. 1922. Vzpomínáme si dnes, jakým způsobem tehdy byl tento zákon projednáván, za jakých okolností a nadějí měly býti splněny určité požadavky státních zaměstnanců, vzpomínáme, že to byli zejména tehdy zástupci koalovaných stran bez rozdílu příslušnosti, měšťanských jako socialistických, kteří ubezpečovali státní zaměstnance, že úpravou jejich platů, čili česky řečeno, redukcí jejich platů, v tehdejší době pomáhá se hospodářskému životu v Československu a že snížení platů státních zaměstnanců ve výměře stanovené tehdejším zákonem bude míti v zápětí očekávané snížení cen nejnutnějších životních potřeb.

Toto očekávání a tyto sliby se v žádném směru neuskutečnily. Státní zaměstnanci ve svém celku, kteří tvoří velmi značnou složku obyvatelstva Československé republiky, naopak vstoupili právě od této chvíle do kritických poměrů, ze kterých se do dnešního dne nemohli dostati. Státní zaměstnanec - my ho známe - je typ většinou zakřiknutého člověka, který má zpravidla velmi málo energie sám, a který dosud ani nedovedl se postaviti na vlastní nohy cestou organisační, poněvadž právě v kruzích státních zaměstnanců a zejména v kruzích intelektuálů státních zaměstnanců je smysl pro organisační součinnost velmi nepatrný, ne-li roven nule. A jestliže postavení státního zaměstnanectva v Československu a v ostatních přiléhajících státech jest dnes velmi desolátní a jestliže právě tato kategorie pracující třídy netěší se žádné zvláštní oblibě se strany vlády a jestliže vláda československá zachází se státními zaměstnanci způsobem, který můžeme nazvati v mnohém směru až brutálním, pak je to ne v poslední řadě zaviněno nesamostatností, nejednotností a nedostatkem třídního vědomí právě státního zaměstnanectva. (Tak jest!) To je věc, která je kapitolou sama pro sebe, o které bychom měli mluviti, ale je to se stanoviska mravního velmi těžké obvinění, když vláda republiky, státu, který se vydává za demokratický stát, využívá této slabosti státního zaměstnanectva k jeho škodě a na úkor státního zaměstnanectva provádí různé finančně-politické reformy, poněvadž v tomto případě nejde o sociálně-politické opatření, nýbrž toto opatření má býti jenom jaksi předehrou a předpokladem úpravy finančních poměrů v Československu.

O problému tom bylo mnoho mluveno a psáno - zejména různé strany měšťanské mluvily vždycky s velkou vervou o tom, že státní zaměstnanectvo má přinášeti oběti na oltář vlasti - tedy čistě terminologie vlastenecká, ačkoliv se ti, kteří by to především měli prováděti, sami touto zásadou neřídí že státní zaměstnanectvo má přinášeti oběti, poněvadž jde o konsolidaci poměrů v Československé republice a o nově zrozený stát, který vyvstal z rozvalin starého Rakouska a vznikl ve střední Evropě pod jménem Československé republiky a měl se státi domovem také státním zaměstnancům. Ale můžeme dnes potvrditi - a právě při této příležitosti - že státní zaměstnanci jsou ve všech svých nadějích zklamáni, poněvadž vláda Československé republiky, dnešní vláda sestavená z pěti stran koalovaných, nedovedouc pochopiti svých povinností, které měla vůči státním zaměstnancům, hází státní zaměstnance do jednoho pytle se všemi těmi, o kterých se tvrdí, že mají dosti a že vůči nim není třeba míti vůbec žádných ohledů.

To je těžké obvinění, které dnes vznášíme na vládu Československé republiky. Státní zaměstnanectvo samo o sobě, možno říci ve svém celku, není si vědomo ještě dnes skutečného stavu věci a můžeme říci, že s částečnou netečností odbývá právě projednávané předlohy, které jednají o osudu a celé budoucnosti desetitisíců ubohých proletářů zaměstnaných ve státní správě, ať již v administrativě, nebo ve státních podnicích.

Padlo zde za debaty slovo, nad kterým se člověk nemusí příliš zarážeti, a to z kruhů strany národně-demokratické. Byl to kol. Špaček, který zde způsobem jemu obvyklým velmi energicky mluvil o tom, že v Československu se státní zaměstnanci propouštěti musí. Žádal pouze paritu mezi státními a obecními zaměstnanci a poukazoval na to, že prý právě z řečniště poslanecké sněmovny dnes bylo promluveno velmi mnoho frází o konečném cíli, který prý by byl neštěstím, kdyby byl proveden, totiž o cíli, který sleduje komunistická strana československá: vyrovnání třídních rozdílů a honorování podle skutečné zásluhy každému člověku, tedy i státnímu zaměstnanci. Nedivím se zástupci strany národně-demokratické, že má takové zásady, poněvadž je to v programu strany a není možno popírati, že má každý právo své názory a filosofii zde přednášeti. Jenže rozcházíme se v otázce, zda to, co považuje za konečný cíl právě strana, jejímž příslušníkem je kol. Špaček, je větším dobrem pro zúčastněné a zdali zejména státní zaměstnanci mohou v okruhu působnosti a v plnění programu stran měšťanských najíti splnění svých nadějí v době budoucí. Já a kolegové z mého klubu dovolujeme si o tom pochybovati a na základě dnešních zkušeností můžeme říci, že právě proto, že státy ve střední a západní Evropě jsou vedeny ve smyslu režimu měšťanského, nebylo možno upraviti poměry státních zaměstnanců k jejich spokojenosti. Naopak, kdykoliv se hledají úspory, hledají se ve zkracování platů a příjmů veřejných, státních zaměstnanců. A také u nás provozuje se politika úsporná v tomto směru a popíráme, že by bylo možno, aby státní zaměstnanec věřil takovému evangeliu a věřil, že to může prospěti kategorii, do které patří, vzhledem k tomu, že státní zaměstnanec nesl na svých bedrech průběhem posledního desítiletí od vyvolání světového konfliktu válečného až po naše doby bez rozdílu před i po převratu největší břemeno, kterému se co do tíhy podobá a rovná jenom břemeno proletáře z dílen a továren. Státní zaměstnanec byl odsouzen při nepatrném platu vydržovati svou rodinu, která trpěla bídou a nouzí. Státní zaměstnanec po převratu žil v očekávání, že jeho snahy po úpravě poměrů dojdou alespoň částečného splnění. Zdálo se s počátku, že zde bude dobrá vůle, ale ta vyprchala, a dnes vidíme při projednávání těchto čtyřech předloh, že dobrá vůle vzala za své a že co se státním zaměstnancům na jedné straně, zejména pensistům, dává, celým desetitisícům státních zaměstnanců se béře.

Pro všechny nezbytnosti státní u nás v Československu byly vždycky prostředky. Nechci uváděti obvyklé výtky, které jsou zde opakovány, že máme na representaci a jiné neproduktivní účely - to je známo - ale v porovnání se sociální politikou státního zaměstnance je tato skutečnost velmi drastická. Tu se každý zaměstnanec musí tázati, jakým způsobem se vlastně projevuje demokracie v Československu, ve státě, jehož ona je vlastně výkonným orgánem. Inteligentní státní zaměstnanec ovšem nemůže dnes věřiti tomu, co se mu předstírá pod titulem "demokracie". Demokracie v pravém slova smyslu, totiž vláda lidu a pro lid, není v Československu uplatňována. Státní zaměstnanec tvoří sice součást tohoto lidu a jest jednou z jeho nejvýše postavených společenských složek státní zaměstnanci, subalterní úředníci a zřízenci jak ve správě státní a podnicích státních, tak tisíce dělníků zaměstnaných ve státních závodech patří do veliké početně nejsilnější třídy v každém státě, tedy i v Československu, jíž říkáme proletariát - ale jeho postavení není takové, aby se mohlo říci, že žije slušně, po lidsku.

Idea demokracie a sliby vlády, jejíž raison d'être v Československu mělo býti splnění oprávněných požadavků sociálních nejníže postavených vrstev obyvatelstva, tedy i státních zaměstnanců, nebyly splněny. Můžeme říci, že dnešní režim pracuje plnou parou proti té zásadě a že se poměry v tom smyslu neustále přiostřují. Vidíme, že je to pouze jedna strana té medaile, jejíž druhá strana je zachování vymožeností popřevratových pro třídu, která je privilegovaná. Jsou v Československu vrstvy, které jsou ovšem neobyčejně spokojeny a které zde našly to, nač se ptá první verš národní hymny československé: Kde domov můj? Mají domov pro sebe, svoji rodinu, ale k těm, kteří v Československu ho doposud nenašli, patří státní zaměstnanci.

A touto kategorií pracujících, která zahrnuje podle statistiky 342 tisíce duší, je dnes smýkáno. Režim, který máme, považuje za docela jednoduchou věc, když se sáhne na platy státních zaměstnanců a k tomu ještě, když se redukují platy - říká se tomu "úprava" podle terminologie vládní - zkracuje na občanských a lidských právech.

Úprava požitků - a to je velmi zajímavá věc - byla předmětem jednání několikaletého a je to jeden z momentů, které charakterisují dnešní stav, že o ty ubožáky, tak zvané staropensisty, bylo neustále obchodováno, je-li možno něčím přispěti, může-li býti provedena úprava jejich pensí, má-li býti provedeno vyrovnání mezi staropensisty a novopensisty atd. Až teprve letos při projednávání předloh o reformě státní správy přistupuje vláda k řešení otázky staropensistů a navrhuje určité zlepšení norem pro vypočítávání pensí jak civilních, tak i vojenských pensistů.

My vítáme, pokud se týče splnění požadavků staropensistů, tento počin, ale právě proto, poněvadž je ve spojení na druhé straně s útokem proti státním zaměstnancům jako celku, odsuzujeme tento způsob řešení sociálně-politické otázky tak význačné, jako je právě zabezpečení staropensistů podle těchto norem navrhovaných vládou.

Staropensistů a novopensistů máme v Československu značný počet. Podle statistiky, která je připojena k důvodové zprávě vládního návrhu na změnu předpisů o odpočivných a zaopatřovacích požitcích civilních státních a některých jiných veřejných zaměstnanců, máme pensistů starých dohromady 10.174 osob, novopensistů 7.847 osob, vdov po staropensistech máme 16.376 osob a vdov novopensistů této kategorie 1.297 osob. Sirotků staropensistů máme 8.157, novopensistů 708. Provisionistů, i s osobami, jimž se základní požitky vyplácejí z bratrských pokladen, máme 13.609, novopensistů 4736.

Tedy, vážení pánové, na zlepšení svých bídných pensí čekali staropensisté po 6 roků a těchto staropensistů úhrnem podle vládního výkazu jest 48.316. Těchto téměř 50.000 osob bylo odsouzeno doposud vesměs, pokud nenašly nijakého zaopatření v rodinách nebo u svých dětí anebo nepřipadly na krk, jak se říká prostonárodně, jiným korporacím, k hladu a bídě. Tito ubozí lidé dosud neměli potěšení, aby vláda našla nějakou cestu ke zlepšení jejich situace, jejich bídného postavení, až teprve letos při projednávání zákona o celkové úpravě státní správy přichází se s úpravou pensí, která i v této formě bude nedostatečná, poněvadž staropensistům nezapočítají se léta, poněvadž se paušálně vyměřují pense a poněvadž jest zde pouze určité vyrovnání s novopensisty a poněvadž hlavním úmyslem vlády jest, jako v každém jiném případě, kdy jde o státní zaměstnance nebo dělníky, šetřiti za každou cenu.

Celkový roční náklad by se zvýšil za jeden rok obnosem 22 mil. Kč. U vojenských pensistů jest finanční výsledek vyjádřen obnosem 20,100.000. U t. zv. pensistů vojenských jde o 10.063 pensionovaných osob, pokud jde o staropensisty, novopensistů jest 945, důchod vdovský byl vyplácen v r. 1924 4850 osobám a příspěvek na vychování a důchody sirotčí 5282 osobám, takže máme celkem vojenských pensistů inclusive vdov, dětí a sirotků 20.195 osob podle staré normy a podle nové normy 1070. Jest zajímavo, že právě z vojenských pensistů se zdržuje značné procento v cizině, kdežto z civilních pensistů zůstala po převratu ohromná většina v Československu. Procento těch, kteří jsou vojenskými pensisty, jest neobyčejně vysoké, vyjádřeno konkrétní cifrou je to 3095 osob, a poněvadž tito lidé našli snad své zabezpečení v cizině a poněvadž v této cizině mají snad určité příbuzenské styky, mají tam své příbuzné, rodiče, po případě děti, pokud jde o sirotky a vdovy, strýce nebo tety, proto se tímto zákonem, který vláda předkládá, má zakázati pobyt staropensistů a těch, kteří berou podle staré normy své požitky pensijní v cizině, a všem se má přikázati pod ztrátou pense navrátiti se do Československa. Tím se snad umělým způsobem za cenu materielní určité výhody chce vyburcovati láska k Československé republice, ale mohu říci, že tímto způsobem se tato láska a sympatie k československému státu nezíská.

Státní zaměstnanci, kteří žijí dnes v nejhorší situaci a čekají na každý groš, který by jim mohl býti poskytnut, mají býti podle vládního návrhu tisk 5012 "odměněni". Je to zvláštní slovo a my jsme v Československu zvyklí na neobyčejně krásné názvosloví, zejména pokud jde o textování zákonů a vládních osnov. Vždy se najde slovíčko, které jest na povrchu velmi krásné, ale ve skutečnosti buď znamená velmi málo anebo znamená dokonce protiklad. V tomto případě jde o odměny, a poněvadž vláda předkládá svůj návrh po zralém uvážení, jak se říká v důvodové zprávě, a poněvadž vláda má největší starost o státní zaměstnance, proto dává odměny pro rok 1924 per 170 mil. Kč. Jest velmi interesantní, že v textu zákona nestojí, jakým způsobem budou tyto odměny za dobré chování a za pilnost, projevenou průběhem minulého roku, rozdíleny. Zde stojí jen, že celkový obnos jest 170 milionů pro běžný rok a že vláda se zmocňuje, aby udělila odměny osobám, které jsou uvedeny v odst. 1 a 2 v § 1 zákona, o kterém právě mluvíme.

Pan ministr financí podal o tom vyjádření včera, vlastně dnes v ranních hodinách když jde o státní zaměstnance, když se jim šije chomout na krk, je vždy na pilno a tu urychlené projednávání se děje způsobem, který nemá sobě rovna v celém světě a ve všech ostatních parlamentech, zejména evropských. Dnes zasedal rozpočtový výbor posl. sněmovny do 5. hodiny ranní. Za těchto okolností lze ovšem očekávati, že členové rozpočtového výboru jsou obrněni vytrvalostí, že mají silné nervy a že to vydrží. V jakém rozpoložení se nalézají k 5. hodině ranní, to je něco jiného. Ale tendence je vyložená. Má se vyhověti formálnímu příkazu, aby se projednala osnova v plénu, a řekl bych populárněji, členové rozpočtového výboru, jako výboru jednoho z nejdůležitějších posl. sněmovny, mají se - lidově řečeno - utahati. Konec konců se to projedná a odhlasuje, a poněvadž je tu připravena přirozená mašinerie, která je sestavena velmi důvtipným způsobem, koalice zasedá, předloha se projednává a při projednávání všech předloh se velice krásným způsobem chová, totiž má zacpaná ústa, nikdo ze zástupců stran koaličních nepovažuje za vhodné příliš mnoho mluviti, nebo vůbec nemluví a všechno si odnese referent, který převezme těžkou úlohu při projednávání zákona. Musí to býti referent, jehož strana nemá politického pozadí choulostivého se státními zaměstnanci, a poněvadž právě strana, která vyslala referenta do debaty v sociálně-politickém výboru a ve výboru rozpočtovém, má o svoje zaměstnance jistě velmi dobře postaráno a poněvadž jejích zaměstnanců není příliš mnoho, republikánská strana československého venkova - myslím, že je to správný titul - použila této příležitosti a vysílá odborníka, který neobyčejně dobrým způsobem ovládá látku. Pět minut před projednáváním zákona si referent prolistuje svoji předlohu a okamžitě se přistoupí k věcnému projednávání zprávy na základě materiálu, který je po ruce a který nemůže prý býti naprosto považován za nedostatečný. To je po stránce formální k projednávané předloze zákona.

Teď po stránce věcné. Státním zaměstnancům má se vyplatiti za 8 měsíců 2/3 místního přídavku a podle toho, jak se to má vypočítati, má se dostati dělníkům a zřízencům nejméně 200 Kč, zřízencům a podúředníkům 400 Kč a pro úředníky je vyhrazen obnos od 300 do 600 Kč. Úředníci vyšších hodnostních tříd dostanou t. zv. odměnu vyšší a tato odměna je maximálně vyjádřena obnosem 1000 Kč. Ptám se, zdali někdo z vážných mužů - a nepochybuji o tom, že v této sněmovně jsou vážní mužové, kteří mají také pochopení pro sociální požadavky státních zaměstnanců - považuje obnos 200 nebo 300 korun za dostatečný pro krytí naléhavých potřeb rodin státně-zaměstnaneckých. Za 200 korun si nekoupí ani par bot, leda by si je koupil od velké firmy, které za 14 dní ztratí. Státní zaměstnanec potřebuje nejenom chrániti sebe, nýbrž má potřebu jako živitel rodiny. Stará se o svoje děti a ženu. Tyto děti a žena, které čekají, že státní zaměstnanci k Ježíšku přinesou určitý příspěvek, budou možná velmi nemile překvapeny, až jim jejich mužové přinesou mizerný žold, nějakých 200 korun, které nestačí na to, aby se dostali z bídné situace, ve které jsou. A nejen to, další okolnost je tu důležitá! Tyto odměny . . . (Posl. Toužil: Ale budou míti tu radost, že je to od Československé republiky!) Ano, že slouží československé vládě, která se tímto způsobem neobyčejně, skutečně vzorně stará o státní zaměstnance. Tedy toto vědomí může snad síliti další trpělivost ve vykonávání povinností státních zaměstnanců, ale nenasytí toho státního zaměstnance a také nenakrmí jeho děti. (Posl. Toužil: Může si to pověsiti na stromeček!) Když ovšem bude připojen snad k těmto odměnám zvláštní doplněk, jak jsme řekli "odměna pilnosti a dobrých mravů".

Vážení pánové, v tomto případě nejdůležitější okolnost je tato: Odměny budou vyplaceny nebo mají býti vyplaceny v roce 1924, ale je ještě otázka, zdali to státní zaměstnanci dostanou. Když jsme včera - já se mýlím: když jsme dnes v noci a ráno - interpelovali zástupce ministerstva financí, nebylo nám řečeno rovnou a přímo, zdali finanční správa má připraveno všechno, když bude tato nedostatečná a špatná předloha ve svém obsahu přijata, k výplatě alespoň záloh na vánoční svátky nebo alespoň do konce měsíce prosince, před 1. lednem příštího roku. Já ovšem pochybuji, že bude připravena; a je zde určité junktim, a to je čertovo kopýtko, na které musíme poukázati, které je nejhorším momentem v celé této předloze, totiž že státní zaměstnanci, jimž bude vyplaceno na odměnách pro rok 1924 170 milionů korun, musí zaplatiti vlastně sami tyto odměny a že tyto odměny budou zaplaceny ve skutečnosti na útraty těch státních zaměstnanců, kteří v roce 1925 budou ze státního zaměstnání vyhozeni. A to je nejtragičtější, že se tady udělí určité remunerace státním zaměstnancům na konto existencí desetitisíců státních zaměstnanců, kteří budou obětováni v příštím roce. A ovšem ministerstvo financí si zde jako Pilát myje ruce, poněvadž se omlouvá, že je přece třeba ke každému zákonu přijmouti nějakou úhradu. A je charakteristické, že právě při předlohách státně-zaměstnaneckých má vláda vždy největší, skutečně exemplární péči o úhradu. V jiných vládních předlohách o úhradě se nemluví, jde-li o vydání. Ale teď jde o státní zaměstnance, tedy gážisty. Nyní se bude na gážisty ukazovati prstem. Kdykoliv se bude jezditi vlakem na československých drahách a kdykoliv se bude musiti platiti poplatek telefonní, tak si každý vzpomene, když dostane vysoký účet, že jsou to ti státní pensisti, jimž byly upraveny jejich požitky odpočivné, kteří zdražují jízdné na československých tratích železničních a kteří zdražili poplatky telefonní, ačkoliv ve skutečnosti to zdražilo ministerstvo financí svým návrhem na úhradu této položky.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP