Tato změna nemohla zůstati bez účinku na státní finance. Není mým úkolem tento celý problém rozvinouti, víme, že to znamenalo ohromnou krisi pro výrobu a export, že to vyvolalo nezaměstnanost, krisi peněžní a bankovní a že to vyvolalo také krisi státního a finančního hospodářství, poněvadž státu automaticky klesaly příjmy, na př. daň z obratu, ale výdaje nebylo možno stejně rychlým způsobem snižovati, již proto, že jednu velkou položku státních výdajů, vnitřní státní dluh, nejen že nebylo možno snižovati, nýbrž že rostl jak hodnotně, tak i ciferně za této finanční krise. Mimo to přišly na stát nové úkoly: nezaměstnanost, sanace peněžnictví a sanace družstev. Všechno to se koncentruje na stát a problém teď zní, jak přizpůsobiti státní hospodářství snížené soustavě hospodářských čísel po deflačním hospodářství. Tento problém musí býti rozřešen, poněvadž jinak máme případ, že když státní hospodářství přespříliš tlačí na hospodářství soukromé, ochromuje ho a podvazuje jeho soutěživost. To je problém finanční a měnový dneška.
Dnes zahajujeme novou etapu. Pro minulost nebylo jisto, co bude zítra, pro budoucnost je jisto, co zítra bude. Opouští se úmysl pokračovati v deflační politice a zahajuje se zákonným způsobem stabilisace. Tedy, prosím, zákon zde stabilisuje. Zákon může jen pronésti vůli, rozhodnutí, ale zákon nemůže možnosti vytvořiti. Na jedné straně je úplně snadno čeliti každému vzestupu měny, poněvadž je to problém techniky a administrace cedulového ústavu, ale proti poklesu musí býti vytvořeny jisté předpoklady hospodářské, finanční a administrativní. Hospodářským předpokladem stabilisace směrem dolů je, že jsme v rovnováze, že jsme schopni soutěže, že udržujeme svoji obchodní a tudíž i platební bilanci v rovnováze. Jinak by nám to nic nepomohlo. Všecky reservy cedulového ústavu by se vyčerpaly a své měny bychom neudrželi. My jako exportní stát musíme se ohlížeti ve své politice finanční a sociální též na všecky státy, se kterými musíme soutěžiti, a tato podmínka musí býti splněna, abychom byli jisti, že máme zabezpečenu měnu. Druhá podmínka je finanční. Musíme míti vyváženy finance, což na ten čas ještě splněno není. A třetí podmínka je ta, že musí cedulový ústav disponovati velkou reservou buď zlata nebo devis, aby čelila zahraniční spekulaci a aby čelila tudíž i dočasným výchvěvům v platební bilanci, neboť i kdybychom měli platební bilanci v rovnováze za rok, to neznamená, že ji máme snad na př. též v lednu či v únoru. Střídá se aktivum s pasivem, a jakmile poklesne měna, rozbují se spekulace a pád je rapidní.
Ptali se mne jednou ve Vídni, zdali měna, kterou mají, odpovídá hospodářským poměrům. Nemusila klesnouti ve Vídni měna tak, jak klesla. Ona padati musila, poněvadž země nestačila sama sobě, neměla vyváženou platební bilanci, nebyly splněny hospodářské podmínky, ale že tak rychle padala, bylo prostě proto, že nebylo nikoho, kdo by ji byl podchycoval, cedulový ústav neměl dostatečných reserv. To bylo vlastním kořenem sporů, které se točily okolo této osnovy, když jsme usilovali, aby zahraniční půjčka, ke které se zmocňuje ministr financí, byla dána ne do správy cedulového ústavu, nýbrž aby jí bylo použito k zaplacení státovkového dluhu. V tom okamžiku je pak možno stejnou částku 1 1/2 miliardy uvolniti z dávky z majetku a dáti ministerstvu financí k uplacení bonů.
Touto metodou by rázem cedulový ústav při dnešním oběhu 8 miliard měl krytí tří miliard, tedy již výbavu, která stačí. Cizina se nebude dívati na obnos 1 1/2 miliardy, který dáváme do úschovy cedulovému ústavu a do správy, tak jako na jeho vlastní reservu. Kdybychom tedy tak učinili, rázem by se zmenšil úrok státního dluhu; oběživo by se nemusilo zmenšiti, uvolnila by se dávka z majetku pro bony, v bilanci cedulové banky by půjčka byla aktivem, ale nebyla by pasivem a současně by se posílila reserva a mohli bychom míti lepší předpis stran úhrady. Pak by nebylo třeba platiti státem úrok ze státovkového dluhu, z kterého banka sama žádného úroku neplatí.
Ale bylo nalezeno jisté východisko, které principielně uspokojuje též, byť neřeší věc tak, jak jsem si ji představoval. Není však překážkou, abych mluvil "pro" a hlasoval "pro". Nyní se koncentruje problém na státní finance. Cedulová banka má zákonem stanoveno, že musí udržovati kurs měny. Uznává se these nominalistické theorie, že lze i nekovovou měnu stabilisovati. Státní finance budou v jakémsi macešském poměru k cedulové bance. Nemohou počítati na její benevolenci. Prakticky cedulová banka bude se musiti přísně dívati na každý požadavek ministerstva financí, bojíc se, aby neohrožovala měnu.
Tím rychleji je třeba rozřešiti otázky, které souvisí s přítomným problémem našich financí. A tu bych chtěl na konec říci, že považuji zákon, pokud rozhoduje o budoucnosti naší měny, za veliký pokrok. Znamená mezník v našem hospodářském životě. Velectění přátelé! I dělník má zájem na tom, je-li naše měna stabilisována či ne, i producent, neboť to teprve znamená do budoucnosti otevříti možnost kalkulace na léta, to znamená teprve možnost investice. Nemá obavy, bude-li dnes investovat, že za rok, za dva poté to ztratí. Ale jen v investicích můžeme spatřovati technický pokrok! Neboť proč může Amerika nebo Anglie svého dělníka platiti? Poněvadž je to současně bohatá země, což neznamená jen peněžně bohatá, nýbrž bohatá vším zařízením, které práci podporuje. Ten americký dělník má proto více, ne snad, že je jeho práce namáhavější než práce našeho dělníka, nýbrž pro to všechno ostatní zařízení, které tam jest a výkonnost jeho práce zvyšuje. Musíme tedy udržeti úroveň s celým světem v technickém vybavování.
Kdysi jsem umožnil zvláštní předlohu o investicích, a to tak, že se odčítaly náklady na investice z výdělkové daně. Staré Rakousko soutěžilo hlavně také proto s cizinou, že platilo žebrácké mzdy. S tím my nemůžeme počítati a proto se musí náš průmysl technicky lépe vybaviti.
Vím a předvídám, že budeme ještě prožívati ozdravovací krisi v našem průmyslu, až se jednou otevřou hranice, až cla budou upravena podle měny, až začneme dělati definitivní účtování. Tato ozdravovací krise přijde a my musíme novou ekonomisací vyvážiti pokroky, které v cizině jsou. Myslím, že bude nutno tu ekonomisaci hledati na širší půdě: nejen uvnitř podniku, nýbrž mezi podniky v celých industriích a mezi bankami se bude museti prováděti, abychom vydrželi krok soutěže s cizinou a tím abychom také udrželi svoji měnu.
A proto vítáme zákon o cedulové bance, vítáme vítězství myšlenky stabilisace do budoucna a proto budeme hlasovati pro tento zákon. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. R. Fischer.
Posl. R. Fischer (německy): Dámy a pánové! Naším prvním slovem jest protest proti způsobu, jakým se v této sněmovně projednává novela zákona, kterou máme před sebou. Jde zde o návrh, k jehož přípravě bylo dosti času, který tedy mohl býti vypracován ve všech podrobnostech s největší pečlivostí. Při tom jest zákon o cedulové bance velice důležitým zákonem s účinností na 15 let a v každém jiném parlamentě by se bojovalo a zápasilo o každou písmenu takového zákona. Vláda doprovází zákon důvodovou zprávou na jedné stránce. Skrovnost této důležité zprávy stane se teprve tehdy náležitě zřejmá, když probíráme dějiny rakouského parlamentu a porovnáme se změnou rakouské měny r. 1890, jak bohatý materiál byl tehdy dán k disposici poslancům v oné třídní sněmovně. Odůvodnění návrhu jest tak ubohé, skrovné a nedostatečné, že nejen oposice, ale také většinové strany zcela otevřeně tuto ubohost kritisovaly. Tak praví na př. dr. Macek, přívrženec české sociální demokracie, známý český národohospodář, v "Právu Lidu" o odůvodnění tohoto návrhu toto: "Tento návrh jest známkou nedbalosti a povrchnosti a jest tak nedostatečně odůvodněn, že již to by v jiném parlamentě stačilo nikoliv k odůvodnění tak důležitého zákona, nýbrž k návrhu na vyslovení nedůvěry ministrovi financí."
Rád bych na několika ustanoveních ukázal, jak povrchně byl zákon vypracován. Ve čl. VIII., jímž se stanoví daň, kterou má banka platiti státu, překročí-li se přípustný oběh bankovek, byla uvedena jen výše daně, nikoli však daňový základ, a teprve nyní v nově vypracovaném návrhu byla tato zřejmá vada napravena. Ve čl. III. chybí ještě nyní každé určení času. Stojí tam jen: "Stabilisace koruny má býti provedena na základě poměru k dolaru v posledních 2 letech." Avšak není uvedeno, od které doby mají býti tato dvě léta počítána. Dřívější čl. XXVIII. jest podle nynějšího znění změněn. Obsahoval ustanovení, že vláda zvláštním nařízením, které měl podepsati také president republiky, má vyhlásiti úplné znění zákona ze dne 14. dubna 1920 o cedulové bance, se změnami podle této novely, aby se tím dosáhlo jednotného přehledného zákona.
A jak projednával rozpočtový výbor tento návrh? Na naše výtky, že návrh jest nedostatečně odůvodněn a že jest povrchní, obrátil se jeden z poslanců většiny, pan dr. Samek, na zástupce vlády, aby při této příležitosti a to při projednávání ve výboru při speciální rozpravě vysvětlili podrobnosti a nedostatečnou důvodovou zprávu nahradili tímto vysvětlením. Poslanci většinových stran, jak se zdá, skutečně myslí, že podání takového návrhu a jeho odůvodnění jest jen věcí několika poslanců, kteří jsou náhodou členy rozpočtového výboru; jak se zdá, nepociťují vůbec, že vláda má povinnost odůvodniti tak důležitý národohospodářský návrh, zasahující tak hluboce, veškeré veřejnosti a nikoliv jen sněmovně a dáti veškeré veřejnosti příležitost, aby se vyslovila, aby prodiskutovala a prozkoumala podklady tohoto návrhu. Neboť čím jsou ústní vysvětlivky zástupců vlády, podané během debaty v rozpočtovém výboru, kdo má příležitost zkoumati podklad těchto vysvětlivek a zkoumati jejich správnost, jsou-li předneseny teprve během rozpravy? A jaká byla tato vysvětlení, podaná po výzvě pana dr. Samka? Pan odborový přednosta dr. Vlasák, jenž jest dnes ve sněmovně, okázale se obracel jen na pány z většiny a pokoušel se jim vysvětliti, aby se přece vzdali odůvodnění, poněvadž r. 1920 při usnášení tehdejšího zákona o cedulové bance se konala podrobná rozprava, ankety odborníků atd. Nyní tedy prý není již zapotřebí ještě jednou začínati zkoumati tuto látku. To praví dr. Vlasák, ačkoliv od r. 1920 nastal ohromný přesun hospodářských a měnově politických poměrů nejen v této zemi, nýbrž v mnoha jiných státech, toto přirovnání tedy, i kdyby bylo jinak správné, dnes není již na místě.
Avšak jak se projednával tento návrh v Národním shromáždění r. 1920? V sedmiminutové řeči bez další přípravy odůvodnil tehdy pan zpravodaj tento zákon; a pan dr. Stránský, jenž byl dříve členem této sněmovny, mluvě o nynějším návrhu, napsal v "Lidových Novinách", že usnesení tohoto zákona r. 1920 nebylo ničím jiným, než krásným gestem pro cizinu. A takové jednání dá si rozpočtový výbor líbiti od nějakého zástupce vlády. Bohužel, pánové z většiny, kteří jsou členy tohoto výboru, nepovažovali za nedůstojné sebe, aby nějaký zástupce vlády takto jednal s oposicí v této sněmovně. (Výkřiky posl. Hackenberga.) A jak jinak projednával rozpočtový výbor tento návrh? Jak zpravodaj, taktéž pan ministr financí, v první schůzi mluvili asi pět minut k tomuto návrhu, avšak ani v jednom směru ho nezkoumali ani věcně neposuzovali, nepodali žádných vysvětlení, nýbrž prostě pěli píseň chvály na tuto novelu. Přes to se s tím většinové strany spokojily. Ale nespokojila se tentokráte s takovým odůvodněním česká veřejnost a na odporu, jenž povstal v české veřejnosti, ztroskotalo se hladké projednání návrhu v rozpočtovém výboru. Všechno se postavilo proti návrhu v jeho původním znění, nejen dělnictvo, nýbrž také zástupci národního hospodářství a průmyslu, krátce návrh musil býti jinak projednán, musil býti změněn, a jest to zásluhou českých sociálních demokratů, že návrh jest nyní přece podstatně zlepšen a že po mnohé stránce byly napraveny podstatné vady dřívějšího znění. Avšak jednal rozpočtový výbor o nutných změnách, byl snad v rozpočtovém výboru, jak to jest ostatně zvykem v každém parlamentním sboru, zvolen subkomitét, projednával výbor nové znění v dlouhých výkladech? Víte, jak to bylo, a že jest zbytečno dávati zde takové otázky. Jednání vedla finanční "pětka", a to nikoliv veřejně, nýbrž tajně, poněvadž při tomto jednání narážejí na sebe zřejmé rozpory uvnitř koalice a ona si od veřejnosti nedává tak nahlížeti do karet. Proto byl rozpočtový výbor svolán teprve tehdy, když se "pětka" dohodla, a poněvadž se tentokráte několikrát stalo, že jednání nešlo tak hladce, jak snad očekával předseda rozpočtového výboru, musil svolaný výbor po celé hodiny čekati, poněvadž "pětka" ještě nebyla hotova; pak byl poslán domů, až totiž usnesení finanční "pětky", ještě jednou schválené politickou "pětkou", bylo předloženo rozpočtovému výboru. Že se pak na tom nesmí změniti ani písmenka, jest již předem naprosto jisté. Tak se v této sněmovně nakládá s oposicí, která činí skorem polovinu poslanců, při návrhu, u něhož vlastně nejde naprosto o politické rozpory, nýbrž o čistě hospodářské věci a různá mínění v čistě hospodářských věcech. Pak se ještě žádá, aby tato oposice použila příležitosti a aby se přiznala k státní myšlence a k samému státu.
Návrh, o němž bych nyní rád promluvil, boří základní myšlenku zákona z r. 1920, totiž předpoklad, že v Československu může býti v krátké době zavedena měna na zlatém základě, že může býti zavedena zlatá měna. Úsilí o rychlé zavedení zlaté měny bylo v této zemi spojeno s myšlenkou neustálého zvyšování kursu koruny, s deflací a nynější návrh jest doznáním, že tohoto cíle nebylo lze dosáhnouti. Uznáváme, že není možno, aby při nynějších měnových poměrech nejen zde, nýbrž všude, kde není nutné zlaté úhrady, byla ihned zavedena zlatá měna. Návrh vyhovuje vlastně stanovisku, které naše strana několikráte jasně vyslovila, že totiž nemáme zájmu ani na deflaci ani na inflaci, nýbrž že naše úsilí musí směřovati k tomu, aby se dosáhlo pokud možno největší stabilisace měny. Bylo to osudem české finanční politiky, že podle našeho mínění příliš dlouho úmyslně podporovala deflaci, aby bylo dosaženo jako cíle zlaté měny, a to proto, aby stát mohl zahraniční dluhy zaplatiti v lepší české měně, aby zde a při placení úroků za zahraniční dluhy mohl činiti úspory, a tomuto zdánlivému státnímu zájmu byly příliš dlouho obětovány zájmy lidu. Krise a nezaměstnanost právě r. 1921 nemusila býti podle našeho mínění tak zlá, kdyby se bylo tenkráte vyhovělo stanovisku stabilisace měny místo stanovisku zlaté měny a deflace, jak se to děje nyní v tomto návrhu. Nenastalo žádné zmírnění zahraničních dluhů, český stát nebyl s to, aby zahraniční dluhy zaplatil. Naopak, naše zahraniční dluhy se v posledním roce stále více rozmnožovaly a při tom jako následek deflace se ukázalo, že domácí peněžní trh, že samo Československo úplna zklamalo při umístění státních půjček. Klesání kursu státních půjček, z nichž některé mají dnes 40 až 60% své původní ceny, není ničím jiným, než že úvěrní hospodářství tohoto státu selhalo, není vlastně nic jiného než - přes tak zvanou deflaci - tentýž průvodní zjev, jenž v jiných zemích byl způsoben tiskem bankovek, inflací, jichž ovšem neschvalujeme a proti nimž jsme vždy byli, poněvadž vydávání bankovek bez úhrady jest jen paděláním peněz, které provozuje stát. Poněvadž půjčkový trh úplně selhal, máme zde takový stav, že místo dlouhodobých měnových úvěrů byly státu poskytnuty krátkodobé půjčky, které musí rozhodně velice vysoko zúročiti, že zadlužení státu u Bankovního úřadu a u velkých bank dále pokročilo a že český stát nebyl již s to, aby dostal v cizině půjčky. Podrobná číslice se nám, bohužel, nikdy neoznámí, avšak nikdo nepopírá částky osmi miliard krátkodobých pokladničních poukázek, které prý jsou v oběhu. Rozhodné jest, že se vydání státního hospodářství nezmenšila v té míře, jak stoupl kurs české koruny od roku 1921. Neboť ačkoliv česká koruna stoupla dva a půlkrát proti své tehdejší hodnotě, klesl náš státní rozpočet z 19 miliard jen na 13 miliard. Máme tedy pokles rozpočtu asi o třetinu, zmenšení vydání ve státním rozpočtu jest tedy v příkrém rozporu s hodnotami koruny z roku 1921 a dnes. A chceme-li přijíti k ustáleným poměrům, jest jednou z nejdůležitějších podmínek, aby se konečně vyhovělo měnovým poměrům i ve státním hospodářství.
Úkol nové banky jest v novele opsán tak, že česká koruna má býti udržena na stejné výši na základě poměru posledních dvou let proti plnohodnotným zlatým měnám. Aby se dosáhlo tohoto cíle, činí se opatření, že během privilegia banky na dobu 15 let zlatý poklad má stoupati každý rok o 1% až do 35%, aby se dosáhlo této trvalé hodnoty, této stabilizace. Lze zajisté pochybovati, podaří-li se to, ale bylo by klamným závěrem, kdybychom chtěli míti za to, že stabilisace měny vyvolá také již i stabilisaci národohospodářských poměrů. V posledních dvou letech měli jsme hodnotu koruny skorem nezměněnou proti plnohodnotným zahraničním devisám. Přes to byli jsme svědky, že se právě během posledních dvou let provedly tak ohromné přesuny cen a že právě od půl roku tak silná drahotní vlna zachvátila také Československo, jak se to v předválečné době poměrně nikdy nestalo.
Jen stabilisací měny se nedosáhne stabilisace hospodářství. Máme velké otázky našeho národního hospodářství dosud nerozřešeny, tak na př. otázku bytové nouze a stavby bytů. Obojí nemůže nemíti vlivu také na měnu. Naše činže budou stoupati přes to, že měna zůstane stejná. Teprve nedávno jste se usnesli na takovém zákonu. Náš hnědouhelný průmysl, abych jmenoval jen jedno důležité odvětví našeho národního hospodářství, jest v úpadku. Účinky pozemkové reformy po stránce zaopatřování potravinami projevují se stále více a více a, jak jsem již jednou poznamenal, zdá se, že stabilisace ve státním hospodářství v poměru k ceně koruny nelze vůbec dosáhnouti, ledaže se vláda konečně rozhodne zříci se toho, aby činila neproduktivní vydání v takové míře, jako se to děje nyní. Neboť dokud se z úhrnných výdajů tohoto státu spotřebuje skorem jedna pětina jen pro vojenské účely, nemůžeme mluviti o tom, že se stabilisací měny dosáhne také stabilisace hospodářských poměru. A jak jsou tyto poměry stabilisovány proti cizině? Nevíme ještě ani dnes, jak veliký jest reparační dluh, jenž bude uložen Československu. Poměr k Rakousko-uherské bance není rovněž ještě vyjasněn. Všude, kam pohlédneme, setkáváme se s nerozřešenými otázkami. Rusko není ještě vůbec ani pojato do kruhu hospodářských styků s Československem. Naše státní hranice jsou dnes stále ještě překážkou jak pro nákladní, tak také pro osobní provoz, zvláště v dopravě s našimi přímo sousedícími zeměmi. A jak charakterisoval náš ministr pro věci zahraniční dr. Beneš teprve před několika dny v Ženevě náš poměr k cizině? Myslím, že to správně vystihl, pravil-li, že každý spor mezi dvěma pohraničními strážemi středoevropských států může přivoditi možnost války. Tedy ani zde není stabilisace. A proto tvrdím, (Posl. Pohl [německy]: Jen v Ženevě to řekl!) . . . . Zcela správně, neboť by Československo musilo, kdyby se mělo říditi podle zahraničního ministra, zahájiti jinou zahraniční a obchodní politiku. Proto by bylo trpkým sebeklamem, namlouvati si, že již stabilisací měny jest zajištěn klidný rozvoj našeho národního hospodářství, jako byl v předválečné době. Nejlepším založením měny státu není podle našeho mínění zlatý poklad, nýbrž výroba v zemi, stoupání výroby a větší hospodárnost, které může stát dosáhnouti proti jinému. Mělo by býti úkolem československého národního hospodářství, dosáhnouti tohoto cíle.
Zřízení cedulové banky jest - to klidně připouštíme - proti dnešnímu stavu nepopíratelným pokrokem. Dosud bylo tomu tak, že finanční správa, každý úřadující ministr financí měl v úřadě, jejž řídil a spravoval, možnost dáti tisknouti bankovky a požadovati těchto bankovek pro účely státního hospodářství, tedy asi totéž, co jsem výše označil jménem "padělání peněz"; a jak charakterisoval - a to snad jest pro měšťácké národní hospodáře rozhodující - muž, jako Fraser, místopředseda anglické banky, takový stav? Psal v časopise "Prager Presse" nedávno o otázce měny a mezi jiným zastával mínění, že by se mělo považovati za hrdelní zločin vlády, vypůjčuje-li si ministr financí peníze od cedulové banky - kterou ještě mimo to sám spravuje - místo aby si tyto peníze vypůjčil přímo od obyvatelstva. Pan Fraser činí jedinou výjimku pro případ, že chce stát požadovati krátkodobého úvěru od cedulové banky za těchže podmínek, které jsou vyhrazeny ostatnímu obyvatelstvu. Hospodářství Bankovního úřadu nemohlo buditi důvěry, ačkoliv byl s to, aby přivodil stabilisaci koruny. A máme-li dnes před sebou tento zákon o cedulové bance, jest to jen proto, poněvadž československý stát při své dosavadní měnové politice nyní nemůže v cizině umístiti právě tak žádné půjčky, jak tomu bylo po delší dobu již doma.
V rozpočtovém výboru bylo vypravováno, že měnová politika tohoto státu má býti odpoutána od vlivu politických stran, že má býti provedeno odpolitisování měnové politiky. To jest zcela krásné slovo, ale podívejme se, jak se to dělá prakticky. Poukazuji na zprávu: Ministr financí má jmenovati osoby, které mají banku zříditi. Tu si můžeme již učiniti pojem, jak bude vypadati toto odpolitisování a jakým vrstvám bude banka svěřena. Ministr financí jest exponentem Živnobanky a obyvatelstvo přece dosud nepohlíželo na Bankovní úřad jinak, než jako na exposituru Živnobanky. Cedulová banka bude odevzdána výlučně českému velkokapitálu. To jest u nás odpolitisování bankovní a měnové politiky §u 43 se užije k tomu, aby se neposkytla možnost nikomu jinému, než českým bankám a českým spořitelnám, aby banku založily, ji spravovaly a nikoho jiného nepouštěly k účasti na této bance. Hlasovací právo se dává držitelům 10 akcií, které představují hodnotu 34.000 Kč. Do správní rady nebo za revisora může býti volen jen ten, kdo má 20 akcií, a nebudou to ovšem žádní chudáci, kteří budou pak zasedati v příští správní radě banky. Zúročení akcií cedulové banky jest stanoveno poměrně vysokou procentní sazbou; byli jsme proti tomu, aby se podle okolností platilo akcionářům 6 až 8%. I když úroková sazba není dnes příliš vysoká, přece nevíme, jaké poměry budou na konci privilegia banky po 15 letech, pokud jde o zúročení na peněžním trhu. A jen aby se snad možný příští vliv dělníků, jakož i nečeského obyvatelstva na banku nepřipustil, zmocňuje se bankovní rada, aby nedovolovala převáděti bankovní akcie. Toto ustanovení má zabrániti, aby se i v budoucnosti, snad při jiném politickém seskupení znemožnila Němcům nebo jiným národům tohoto státu nebo dělnictvu účast ve správě této banky. Toto ustanovení není ničím jiným, než pokračováním v tom, co se při začátku působnosti každého zákona v této sněmovně děje, že se totiž na celou budoucnost vylučuje každý, který nemá účasti ve vládní většině. A toto úmyslné, toto zamýšlené pomíjení nečeského obyvatelstva se zřetelně projevuje také v ustanovení o vydání bankovek. Dosud byla mezi jinými na bankovce uvedena cena také v polském jazyku. Napříště tam polštiny nebude, ačkoliv československý stát má ve svých hranicích také polské části. Němčina přichází po maloruštině a základem pořadí jazyků není snad klíč obyvatelstva, nýbrž zcela úmyslně byla němčina před maďarštinou dána na předposlední místo. Úmyslně se přehlíží národnostní rozdělení, národnostní rozvrstvení obyvatelstva, úmyslně se pomíjí dělnická třída při zřizování této banky. Přece se však pomýšlí na to, aby přece také státní znak byl na bankovce a pro to jsou ustanoveny zcela zřetelné předpisy.
Proti jednomu ustanovení této bankovní novely bojujeme co nejostřeji: Čl. XXI praví, že k devíti zvoleným členům bankovní rady může býti jmenován ještě desátý člen, jenž nemusí býti československým občanem. Pro všechny ostatní činitele banky platí ustanovení, že musejí býti nejen československými občany, nýbrž že musejí také býti narozeni v Československé republice. Že bylo přijato ustanovení, že tedy do správní rady banky může vstoupiti cizinec, není ničím jiným, než že se předem počítá s možností, že nějaký "Zimmermann" bude míti účast ve správě české cedulové banky. Vždyť už byl nalezen Holanďan, který převezme tuto funkci, avšak důvodová zpráva se nezmiňuje ani slovem o tomto neslýchaně důležitém ustanovení. A zde musíme říci, že, je-li účelem tohoto ustanovení, jen aby se za příznivých podmínek dostaly půjčky v cizině, vláda měla povinnost, sněmovně a veškeré veřejnosti podati o tom zprávu, proč do zákona bylo pojato ustanovení tak zahanbující pro finanční výsost státu. Nebylo-li to donucení, nýbrž je-li to dobrovolné sklonění před cizinou v předpokladu, že se tam tím spíše umístí půjčky, pak jest to tak nedůstojný stav, že se v zájmu vážnosti sněmovny musíme proti tomu co nejrozhodněji postaviti, ačkoliv nejsme zástupci státu.
Zákon obsahuje částečně změnu účelu zákona o dávce z majetku. A zde prohlašujeme: Jsme proti tomu, aby se dávky z majetku, byť i jen z části, použilo k nějakému jinému účelu než ke svému původnímu, totiž aby se jí jedině a výlučně užilo k umoření oněch dluhů, jež povstaly z rozdělení měny a byly uvaleny na československý stát. Když tento dluh jen u rakousko-uherské banky činí dnes asi 9 miliard korun - konečnou částku ustanoví reparační komise - kdežto je jisto, že dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku vydají sotva 7 miliard, považujeme převzetí takového ustanovení za neštěstí a obracíme se co nejostřeji proti němu. Jsme proti tomu, aby byly do zákona pojaty jakékoliv výhody pro banku, které nejsou jasně označeny, jak to ustanovuje § 18, nýbrž opírají se o staré stanovy rakousko-uherské banky. Pro československou cedulovou banku budou vydány bankovní stanovy a v těchto bankovních stanovách musí býti poskytnuta možnost - na stanovách se má usnésti parlament - aby byla vydána potřebná, jasně a zřetelně vytýčená ustanovení pro hospodaření banky. Nepotřebujeme tedy nejasných ustanovení, o nichž nikdo neví, jak a co mají cedulové bance přinésti. Obracíme se co nejostřeji proti zmocnění udělenému ministrovi financí, aby jemu a bankovní radě bylo ponecháno ustanoviti počátek působnosti banky. Nechceme míti zákon na skladě, jak již takové byly častěji usneseny, nýbrž chceme, aby počátek činnosti banky byl jasně označen. V tomto návrhu zákona o cedulové bance se však uděluje vládě zmocnění, aby "za vhodných hospodářských podmínek" uzavřela v cizině měnovou půjčku až do 50 milionů zlatých dolarů, jejíhož výtěžku se použije jen k účelům měnovým. Uznáváme, že jest nutno, aby byla taková půjčka v cizině sehnána, avšak ohrazujeme se proti tomu, aby vládě bylo dáno zmocnění, aniž by sněmovna měla příležitost zkoumati, jsou-li zde hospodářské předpoklady, aby k tomuto účelu uzavírala půjčku 1.700,000.000 Kč.
Cedulová banka jako ústředí peněžního obratu bude míti ohromnou sílu a hospodářský význam. 15 let bude rozhodovati o udílení úvěru, bude rozhodná pro úrokovou sazbu, bude prováděti eskontování, bdíti nad obchodem devisami a upravovati jej a její finanční politika bude míti velice silný vliv na národní hospodářství ve všech jeho odvětvích. Když právě maloměšťáčtí národní hospodáři láteří na strašnou škodlivost zapůjčeného kapitálu, na to, že banky žádají dnes 10 až 12% úroků a přejí si, aby úrokové břemeno bylo sníženo, naprosto nebude lhostejné, kdo řídí správu banky a v jaké výši se v příštích letech budou musiti platiti úroky, nehledě na účinky mezinárodního finančního trhu.
Rozhodnutí banky se také velice podstatně dotýkají dělnictva. Ceny potravin a předmětů potřeby, zaměstnání průmyslu, na vše to budou míti vliv usnesení, která budou schválena v bankovní radě. Uprostřed kapitalistického hospodářství se ani dělník nemůže vymknouti účinkům činnosti cedulové banky a proto jsme cítili povinnost podati návrhy ke zlepšení tohoto zákona. Nikterak se nám to nepovedlo. Bude-li však tento zákon přijat, naše úsilí, abychom dělnictvu v oboru finančního hospodářství opatřili vliv a platnost, nepřestane ani na jediný den. Dělník má dnes nejen jako jednotlivá osoba, nýbrž společně s příslušníky své třídy velmi silný zájem na přímém rozvoji hospodářských poměrů. Dělnictvo jest dnes samo držitelem velkých podniků, družstevních provozoven, avšak při vedení a správě banky bude úplně vyloučeno. Organisovati finanční sílu dělníků, ohromného zástupu drobných šetřitelů a zachytiti jejich úspory, odníti je kapitalistickému zasáhnutí a užíti jich ve službách jejich třídy, uložiti je ve vlastních společných podnicích, to bude jedním z oněch velkých úkolů, jejichž splnění ukládá naší straně naléhavě a zřetelně právě tento zákon. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Buříval (zvoní): Slovo má dále pan posl. Stodola.
Posl. Stodola: Slávna snemovňa! Východisko našej celkovej finančnej politiky je dvíhanie blaha pospolitosti z ohľadov hospodárskych, sociálnych a kultúrnych vo všetkých vrstvách nášho obyvateľstva.
Náš úkol je rekonštrukcia kľudného jestvovania a umožnenie priaznivých predpokladov pre tvorivú prácu a vývinových hospodársko-politických potencií, ktoré sa obapolne oplodňujú a zveľaďujú.
Dnes dominuje v hospodárstve myšlienka zlatej meny. Každý štát snaží sa dosiahnúť zlatej meny, len že náš postup k tomuto cielu sú nie experimenty, leč postup prirodzeného kľudného vývinu. Toto honoruje aj zahraničie a poznámky pána predrečníka ohľadom nášho úveru a vzťahov zahraničia nie sú správné. Hlavnou smernicou podobných zákonov bol vlastne vždy ozdravovací proces valuty. Dnes ovšem univerzálneho receptu na uzdravenie valuty niet, a veľmi pádne riekol nedávno tu na tomto mieste vážený kol. Srdínko, že pomery rozvratu každej valuty sú iné, že podmienky politické, finančné, hospodárské a sociálné, na ktorých úprava valuty závisí, sú v každom štáte individuálné a zvláštné a že si ich každý národ sám musí riešiť.