Zákon o stavebním ruchu naráží právě tak na nutnost rychlého projednání. Uváží-li se, že stavební ruch dosud stál státní finance na 3 miliardy, pak jen trochu svědomitý politik musí uznati, že z běžných příjmů nelze hraditi ten ohromný výdej. Byl to zas dr. Rašín, který vyslovil svého času heslo: Bydlící nebydlícím. Kdyby již tenkráte, když dr. Rašín vyslovil tuto opravdu bratrskou povinnost bytově zabezpečených, stanovil se sebe menší příspěvek ve prospěch státního ruchu, nikdo by necítil žádného zatížení a podpora stavebního ruchu by byla zabezpečena. Nestalo se tak následkem odporu těch, kteří myslí, že činže ve starých domech mohou zůstati ve staré výši na trvalo proti činžím v domech nových. Těžko ovšem člověk chápe, jak může někdo se svým - každý den několikráte za den na odiv vystavovaným sociálním cítěním srovnat, když chudý kancelista v novém i subvenčním domě musí platiti za pokoj 3000 Kč, kdežto bohatý několikeronásobný správní rada za 4 pokoje a kuchyň platí tentýž obnos. Ministr financí vzhledem k těmto nesrovnalostem našel cestu, jak by se mohl dále podporovati stavební ruch, aniž by to zatěžovalo státní finance, aniž by to zatěžovalo nějak nesnesitelně nájemníky. K tomu, aby mohl býti proveden tento plán, je ovšem třeba času, poněvadž jednotlivé strany by si musely věc detailně propočítati dříve, nežli by mohly ve věci zaujmouti stanovisko. K tomuto propočítání není však dosti času a klidu ve chvíli, kdy se parlamentu klade šibeniční lhůta do 15. října. Zde zase budou moci nebydlící naříkati na ty, kdo pro stranu a její prospěch zapomněli na ty, které mají zastupovati.
Nedojde-li v tomto zasedání k celkové reformě daňové, pak by měly aspoň některé daňové nesrovnalosti po případě krutosti býti odstraněny. Je to v prvé řadě daň z vodní síly, která by měla býti snížena a také způsob vyměřování dnes neobyčejně komplikovaný zjednodušen. Daň tato měla býti snížena v té míře, jak uhelná dávka se snižovala, neboť byla vlastně ekvivalentem této dávky. Nyní snad by byl čas k provedení tohoto slíbeného snížení.
Dále pásková daň vinná, která vynáší stále méně a kde režie stravuje velkou část výnosu, mohla by býti odstraněna event. nahrazena nějakou jednodušší dávkou nápojovou. Zvlášť některá vína jsou páskovou daní značně zatížena. Jsou to ta, která se výhradně prodávají v lahvích. To je v prvé řadě víno mělnické, které nikdo jinak nekupuje, než v obvyklých mělnických lahvích. V tom směru byl již připraven návrh změny této páskové daně a ukázalo se, že by stát při této změně ničeho neztratil, naopak získal. Je proto třeba znovu obeslat interesenty, aby se o konečné úpravě této daně shodli. Vždyť tímto tíživým zdaněním pracujeme proti kvalitním, skoro medicinálním vínům, zvlášť domácím, což přece nemůže být intencí ministerstva financí.
Konečně bylo by v zájmu našeho obchodu a výroby, kdyby pokud možno nejvíce byla daň z obratu paušalována. Přípravy jsou v mnohých oborech vykonány a je jen třeba znovu obeslati interesenty, aby se ve věci paušalování dohodli. Jmenovitě paušalování v textilu mohlo by býti co nejdříve provedeno. Vyslovujeme tato přání v plném přesvědčení, že toto daňové ulehčení může býti provedeno, aniž by státní pokladna byla ochuzena. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo dále má pí. posl. Deutschová.
Posl. Deutschová (německy): Velectěné paní a pánové! Zdá se mi býti špatným znamením, že při letošní podrobné debatě rozpočtové projednává se kapitola finanční a kulturní v jednom, neboť kde počínají finance, tam přestává kultura. V posledních dnech bylo zde ve sněmovně předneseno již mnoho, co by bylo poznamenati ke kulturní kapitole: Nechci nic opakovati z toho, co zde přednesli řečníci naší strany při poslední debatě školské. Řekli jsme si tehdy své žaloby a svoji kritiku vládě, žaloby na neporozumění, s nímž se v tomto státě spravuje obor, který je jedním z nejdůležitějších, kritiku opatření, která nejenom že těžce ohrožují veškerý náš kulturní život, nýbrž také v sociálním směru ukáží svoji lidu nepřátelskou škodlivost, poněvadž se účinek jejich ukáže nejzhoubněji nejprve mezi vrstvami proletářskými. Nechci vás dnes častovati číslicemi; v posledních dnech bylo tak číslicemi operováno v tomto oboru a vždycky jsme to slyšeli jinak. Oficielní statistika nemohla nás klamati svým okrašlováním a tak nás také nemohou oslepiti číslice rozpočtové, k jichž správnosti nemáme důvěry. Co také znamená minimální zvýšení poměrně nepatrné sumy na vzdělání a výchovu lidu, srovnáme-li je s miliardovými výdaji pro jiné neproduktivní účely? Tak na příklad je zanedbávání method k lidovému vzdělání v příkrém odporu k zdokonalení method militaristických.
Pozorujeme-li dnes školství svého státu, pak musíme říci poctivě, že v celku nejsme dále než před válkou. Zvláště pokud jde o naše německé školy, byli jsme o důkladný kus zatlačeni za rok 1914, což také je úmyslem této sněmovně. Tato skutečnost trvá přes všechno popírání pana ministra školství a přes všechny kejklířské kousky s číslicemi pana Lukavského.
Nám není boj proti ničivým útokům na školy se strany vlády nic nového. Ve starém Rakousku musili jsme zápasiti s vládami, musili jsme se však opětně také bíti s těmi stranami, které měly v rukách státní kormidlo a které vystupovaly z prospěchářských, vykořisťovatelských a především také z národnostních důvodů proti příliš velkému školskému vzdělání proletariátu. Tehdy uplatňovaly se tytéž vlivy, proti nimž se dnes obracíme, s touže ostrostí, jak jsme to činili tenkráte. Obraz stran, které dnes stojí proti nám v boji, změnil se ovšem podivně proti době tehdejší. Avšak hra zájmů zůstala táž, jenom nacionalismus změnil své barvy.
Ve starém Rakousku bylo těžce hřešeno pro ti školství. Vy však chcete tyto hříchy zvěčniti a zatížiti jimi novou generaci tak úsilně a nemilosrdně, jako Bůh ve starém zákoně, který trestá hříchy otců na dětech až do třetího a čtvrtého pokolení.
Před válkou byli lidé duševně ve mi zanedbáváni. Táži se nyní: Neměla revoluce také účel roztrhati pouta, kterými byl spoután duch lidstva? Nebylo také jejím obsahem vytvořiti zákon pro povznesení proletariátu z duševní a fysické poroby, neměla také účel uvolniti dráhu pro jakékoli vzdělání lidu, uvolniti cestu pro jakékoli nadání v lidu, kterou dosud peněžní žok uzavíral? Tak jsme rozuměli smyslu převratu. Měl přinésti nejen povznesení národnostní, nýbrž také sociální a duševní. Komenský a Hus, to byla velká jména, která při převratu byla z minulosti vyvolávána a nové době dána za vzor. Jména těchto duševních hrdinů byla příliš rychle opotřebována a oni zase brzy odloženi do kouta! Je dobře míti velké muže, s jejichž jmény možno se v příhodnou dobu blýskati. Avšak přeměniti jejich slova v dílo, jejich učení v činy a jejich myšlenky učiniti společným statkem národa, to by byl příliš velký závazek mocných vůči malému člověku. A tak je v našem duševním životě velmi málo známek po světovém duchu Komenského nebo po Husově boji proti římské církvi.
Také v republice zůstala škola tím, čím byla: ústavem třídním a tento třídní charakter školy nikde nevystupuje zjevněji než při škole obecné. Ustálení stavu našeho obecného školství existujícího před válkou je bohužel smutnou skutečností. Známkou obecné školy ve starém Rakousku byly její přeplněné třídy, vláda katechetů, špatně placený a nouzi trpící učitel, učitelka, odsouzená k celibátu, jejíž mateřské instinkty musily zajíti. Výcvik, dresura ve velkém a rákoska; to byly odznaky řemesla na škole obecné. Z učitele, kterému bylo odpíráno vysokoškolské vzdělání a nakládáno neslýchané břemeno vyučovací, byl učiněn řemeslník na hodiny. Pan ministr tu bohužel není, aby mi mohl odpověděti na moji otázku: co se na tomto poli změnilo? Není pravidlem počet žáků 60 až 75 ve třídě? Byla provedena rozluka církve od školy? Nenáleží učitel také dnes ještě k státním zaměstnancům nejhůře placeným a prací přetíženým? Kde zůstává reforma učitelského vzdělání? Nehrozí ženským státním zaměstnancům zase celibát? Změnilo se v demokratické republice, která svěřila ministerstvo vyučování se zcela krátkým přerušením do rukou sociálně-demokratických ministrů, něco na třídním charakteru obecné školy? Uskutečnil se k vybudování školské organisace do dnešního dne výchovný ideál socialistický anebo jen demokratický? Nikoli! Vidíme, že se neuskutečnily ani ty plány, které navrhli měšťanští reformátoři škol o školském vzdělání době přiměřeném, a které jinde už byly částečně provedeny. Slyšíme-li někde o reformních snahách a o reformách, pak máme za to co děkovati jenom iniciativě jednotlivých učitelů, kteří je bez státního vlivu nebo proti němu uskutečňují.
V podstatě zůstala škola beze změny. Ve svém vývoji zůstala třídní školou, jakou byla. Zde obecná a měšťanská škola pro chudé, tam střední a vysoká škola pro bohaté, a v těchto 6 letech nebylo učiněno nic, co by mohlo ulehčiti přechod z občanské školy ke škole střední a umožniti méně majetným a nemajetným návštěvu školy střední. Reforma střední školy uvízla v poradních sborech ministerstva. V tomto směru slyšeli jsme mnohý krásný plán, mnohý slib, avšak neviděli jsme žádného činu. Dítě dělníkovo najde cestu do střední školy jenom s nesmírnými obětmi. Pro dítě německého dělníka přistupuje nyní ještě také duševní potíž k přechodu do vyšší školy, ježto ničivým rdoušením škol a zavíráním tříd byla německá škola ve svém vývoji zaražena, takže nemůže již dosáhnouti svého učebného cíle, který se požaduje při vstupu do školy střední a který nemůže býti dohoněn bez soukromé pomoci, kterou si však může pro své dítě dovoliti jenom zámožný člověk. Všeobecně platným typem obecné školy německého obyvatelstva bude brzy obecná škola trojtřídní anebo čtyřtřídní, když dnes již na příklad vidíme v městě Teplicích a v Praze, která jsou pro Němce kulturními středisky, že pětitřídní obecné školy mizí. Jak katastrofální je však teprve zhoršení škol na venkově! Velká část našeho proletariátu dorůstá ve školách, které již nejsou s to, aby poskytly člověku potřebného základního vzdělání. U mladších generací ovšem není již analfabetů, avšak dosti lidí, kteří nedovedou psáti pravopisně, ač chodili 8 let do školy. Při nynějším způsobu vyučovacím nelze se diviti takovému výsledku. Děti přece rostou v bezútěšné duševní atmosféře která musí zmrzačiti ducha; vzdělávací schopnost dětského mozku musí pustnouti, duševní zájmy nutně zanikají, když dítě sedí několik let v téže třídě a podrobeno je vzdělávací dresuře jako ve stádě. Představy dětí nutně chudnou, děti jsou skoupé na slovo, nedovedou se vyjádřiti, jsou duševně mrtvé a otupělé ve svém cítění při zavedeném názorném vyučování. Avšak blahoslavení jsou chudí duchem, blahoslavení jsou prostí, tak to učí církev, která v našich školách stále ještě mává žezlem a dělá svojí morálkou pokory a podrobení z lidí mameluky. Duševní i světští zástupci vládnoucího systému potřebují otroků, ovšem podle stavu nynější výroby myslící otroky, avšak míra myšlení je jim přesně vyměřena, přesně a těsně. Toto platí stejně pro český proletariát jako pro německý.
Avšak zdá se, že tento způsob nazírání na věci je vám zcela cizí. To je přece zahanbující pro zástupce českého národa zde shromážděné, že nám zase na naše žaloby jako nejcennějším protiargumentem volají: Zavíráme také školy české! Co pak nevidíte ve škole také kulturního činitele jako my, není Vám škola ničím jiným nežli politikem? Dnes jako jindy bývá zpravidla, že se ve škole dítě spíše vzdělává převráceně nežli řádně. Není každé dítě ve své nepředpojaté původnosti malým revolucionářem, nežije v jeho duši kus původní síly, vlastnosti, které správně vedeny a pěstovány povolanými a vyvolenými učiteli, udělaly by z dětí svobodné a velké lidi, kteří by museli v několika generacích vyvrátiti svět ze základu? Avšak to není úmyslem občanské společnosti. Co pak duševní a mravní samostatnost, co svobodná a silná vůle! Vůle musí býti zlomena, mravní svoboda přijde do Prokrustova lože bezkrevné duchovní morálky. Jak by mohl býti učitel hotov se 60 nebo 70 dětmi plnými vůle a života, jak by mohl dosáhnouti šablonovitého cíle vyučovacího? Jenom železnou disciplinou zjedná se klid a bezpečnost. Jak by později přišel ke svému kapitalistický stát? Stát potřebuje pokoje a poslušnosti, potřebuje vojáků a poddaných. A tak je naše školská výchova nuceným výcvikem, duchovní a duševní dresurou. Jako jsou všechny učební plány tvořeny podle průměru, tak se musí žák průměru přizpůsobiti. Jak pravdiva jsou slova školského odborníka: "Od každého odchýlení od normy odstrašují se mladé děti, jak jen možno. Do školy přicházejí jako malé individuality, plny hluboké spekulace, filosofického nazírání na svět a plny hlubokých myšlenek. Když uplyne doba školské návštěvy, jsou z nich uniformní knoflíky."
Naše dnešní školní výchova odehrává se daleko od skutečného života. Od prvního školního roku krmí se dítě číslicemi, ciframi, písmeny a suchými formulemi. Také zde jsou na místě slova: "Mezi čtyřmi holými stěnami školských vězení, v dusných zatuchlých přeplněných prostorách, kde lavice stojí vedle sebe jako otevřené dětské rakve, vtlouká se učení do dětí, vycvikuj i se a předříkává se a papouškuje, dávají se otázky a odpovědi" Každý žák má a musí v téže době přijati totéž množství vědění a naučiti se své lekci a dosáhnouti předepsaného cíle. Jak, to je jeho starost; běda, když to nedovede! Pomoc, které může poskytnouti učitel, je poměrně malá. Jak může se při 50 a 60 a více dětech zabývati individualitou jednotlivců a podati učební látku přiměřeně k chápavosti dětské? To není při nejlepší vůli možno.
K duševní bídě v obecné škole přichází bída tělesná. Podvýživa a nemoc stravuje dětská těla, chudoba tíží dítě duševně. Proč nejsou zavedeny všeobecné školské kuchyně, které by chránily děti před hladem a opatřovaly teplou potravou velký počet těch, které docházka do vzdálené školy během dne vzdaluje od domova? Proč máme ještě pořád knížky pro chudé, proč nedostávají děti všeobecně učební pomůcky, svojí duševní výzbroj od školy? Proč teprve pokořovati chudé? Kde zůstává školní lékařská a hygienická péče? Odstraňte dětem z cesty kameny, na něž jejich mladé údy narážejí, zbavte je tělesné a duševní bídy!
Nepřicházejte mi s argumenty, že stát nemá na tyto věci peněz! Řekněte raději, že naše ministerstvo školství selhalo, poněvadž nemá pro požadavky doby porozumění. Úzkoprsý byrokratismus vedl všechna jeho opatření. Byrokratismus je nejhorším nepřítelem školy. Vraždí živoucího ducha výchovy, dusí každý čerstvý duševní proud, bez něhož není práce u živoucího člověka. Ministerstvo školství nemůže býti řízeno a spravováno tak, jako kterýkoliv jiný obor. Co tu může býti vykonáno, stojí-li v čele velkorysý školský odborník a nikoliv byrokrat, dokázal první ministr školství nového Rakouska. V době, kdy tu stálo Rakousko jako žebrák, uskutečnil veliké reformní dílo ve škole a myslel na děti, v nichž viděl lidi, a nikoliv pouhá čísla. A to je trvalá věc, za kterou vděčí rakouský lid svému sociálně-demokratickému ministru školství a kterou mu nikdy nezapomene. My jsme měli v šestiletém zákonodárném období tři sociálně-demokratické ministry školství. Jaký dojem zanechala jejích působnost? S jejich jmény spojeny jsou nejhorší násilné činy, kterým bylo vydáno v tomto státě německé školství, žádný z nich nepůsobil reformátorsky ani pro svůj vlastní národ. A taková bude žeň jejich působení! Němci je budou proklínati a Češi jim žehnati nebudou. Kdyby byla vypsána cena, kdo vytvořil největší nacionalismus v této zemi, pak by byli oni ministři školství prvními uchazeči o ni. Svojí školskou politikou poskytovali nejvíce potravy šovinismu na obou stranách. Nebylo nutno, aby se stali nástrojem pana Lukavského a soudruhů. Co bylo možno v Rakousku, bylo by bývalo možno také v naší zemi, mnohem bohatší. Vidíme, že tam z velké části byly splněny požadavky, jež klademe na lidové vzdělání a školskou výchovu.
Čeho požadujeme, není hudba budoucnosti, nýbrž možnost přítomnosti. Dítě má býti vedeno již ve věku před povinnou docházkou do školy k vychování se smyslem pro společnost, proto nelze podceňovati významu docházky do mateřských školek, úpravy služebního poměru učitelek mateřských škol. Tato otázka, palčivá již 6 let stále ještě není rozřešena, poněvadž také zde sedí nahoře byrokratismus jako poradce. Všechny návrhy a intervence, které se učinily v kulturním výboru a zde ve sněmovně, zůstaly nevyřízeny.
Mělo by býti starostí vlády, aby vybudováním péče o mládež, bohatými subvencemi také německým organisacím péče o mládež udržovala děti ve zdraví a chránila je před vykořisťováním a zpustnutím, abychom dostali do škol děti zdravé. Jakými almužnami odbývá se péče o německou mládež!
Výchova v plování, cestování, sportu a hrách měly by zaujmouti široké místo ve vyučovacím plánu, ale jako účel pro sebe a nikoli jen jako vojenská příprava mládeže. Školské budovy mají býti domovem a nikoli kasárnami. Při tom je nejprimitivnějším požadavkem: Ne více než 30 děti ve třídě! Pokles porodů měl by býti pro ministerstvo školství popudem, aby provedlo tento základní požadavek každé školské reformy. Avšak jaké důsledky byly zde učiněny z této skutečnosti? Použilo se jich za důvod ke zhoršení škol.
Zanedbávání školského vzdělání proletariátu krutě se ještě vymstí v tomto státě. Nezapomínejte, že děkujete za bohatství této země především velkému vedoucímu průmyslu, zdatnosti kovopracovníků, textilních dělníků, práci horníka a umění skláře. Jaké možnosti pro budoucnost státu by poskytlo zvýšení výroby, která by mohla prospívati jen na důkladném školském a odborném vzdělání?
My žádáme světskosti školy, úplného odstranění konfesionálního vyučování náboženství ve škole. Kněz nemá ve škole co hledati, ať zůstane v kostele! Příplatky na vyznání ať stát dá k disposici pro jiné kulturní účely. Škola má býti společenstvím práce a života, v němž má býti v dítěti probuzen smysl, co znamená jeho práce pro ně a pro jiné.
Základny školství mají býti pro všechny stejné. Kromě vyučování názorného buď zavedeno vyučování řemeslné, ve kterém se zaměstnává dítě tvořivě. Až do 14 roku buď vedeno vyučování jednotně, potom teprve ať nastane rozdělení vyšších vyučovacích ústavů, poněvadž teprve v tomto věku možno poznati schopnosti dítěte pro povolání. Naše střední a vysoké školy buďte zbaveny veškeré byrokratické a pedagogické přítěže, která brání a stěžuje postup proletariátu k vyšším možnostem vzdělání.
My však požadujeme také osvobození svých škol od národnostního tlaku. Nepopíráme, že boj o školu je bojem politickým, avšak škola nesmí býti nikdy snížena na nástroj politických zájmů, jak se děje zde. Proto požadujeme také obnovy vyučování dějepisu, který dosud nebyl ničím jiným než prostředkem vlivu imperialistického a národnostního.
Co jsem zde uvedla ke kapitole "osvěta", jest jenom malá část našich požadavků, která může býti uskutečněna již ve škole dnešní, a v jiných zemích, poukazuji ještě jednou na Rakousko, již z největší části provedena byla. Zde je škola kopacím míčem mezi stranami a předmětem čachrování a nikoli vedoucím činitelem k nejvyšší kultuře národů. Proto také dnes všechny naše požadavky a přání vrcholí ve větě: Dejte nám školskou samosprávu, dejte nám národnostní autonomii na poli kulturním! Nemůžeme hlasovati pro váš rozpočet, pokud nepoznáte hluboký smysl veškeré školské a kulturní politiky, který shrnuji ve třech slovech: "Commodis humanis inservire - sloužiti lidstvu!" (Potlesk a souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. posl. R. Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno! V rozpočtovém výboru této sněmovny pronesen byl názor, že toto Národní shromáždění, které je ve stavu demise, není oprávněno projednávati rozpočet, s nímž hospodařiti bude nové, z voleb vyšlé, Národní shromáždění. Pokládám tento názor za mylný; toto Národní shromáždění, volené na 6 let, jest oprávněno rozpočet projednati, poněvadž dosud zákonitě trvá, ale ono je také povinno složiti účty ze svého hospodaření účtem závěrečným. Musili jsme se také postaviti proti řešení polovičatému, proti opatření provisoria do konce června 1926. To by byl krok zpět. Prokázali jsme pevnou vůli tento stát držeti a zabezpečiti, ale upuštění od řádného projednání rozpočtu bylo by od této snahy znatelnou úchylkou, jež by jistě v soudné cizině musila zanechati určité stíny podezření, že není u nás vše v pořádku, i když bychom s tímto opatřením se spokojili doma. Konečně myslím, že je povinností každého dobrého hospodáře, aby svým nástupcům předal svůj statek v pořádku, a to tím spíše, že jsme se dávno vyzuli z počátečních potíží, že Nejvyšší kontrolní účetní úřad předkládaje účetní závěrku za r. 1923, tedy již ve lhůtě zákonem stanovené, stal se věrným a spolehlivým podpůrcem práce naší. Projednáváme tedy rozpočet a přáli bychom si, aby se tak včas dálo i budoucně; jsme tím povinni sobě, jsme tím povinni milionům existencí, na řádném hospodářství státu odvislých, jsme tím povinni této republice tak těžce zasloužené a s takovými obětmi udržované.
Tím není a nemůže býti řečeno, že jsme spokojeni se způsobem, jak tento rozpočet byl tohoto roku projednán. Projednání rozpočtu bylo velmi výrazně terminováno provedením voleb do Národního shromáždění, a tato věc nás připravila o nutný čas k podrobnému projednání rozpočtu. A nejenom to! Mimo to jsme se musili uskrovniti, aby oposice měla plnou možnost se uplatniti a kritisovati rozpočet podle svých potřeb. To ovšem neznamená v žádném směru prejudic do budoucnosti a opřeme se proti každému pokusu, který by hleděl Národní shromáždění zbaviti největšího práva, schvalovati rozpočet po řádném uvážení a tím dopustiti, aby hospodařila za Národní shromáždění vláda a vysoká byrokracie.
Dnešní zkušenosti se sestavováním rozpočtu jsou již tak bohaté, že nikdy nebudeme musiti trpěti nedostatkem času k projednání potřebného, a kdyby se plně toho času neposkytlo, musili bychom v tom viděti úmysl: znemožniti řádné projednání z obavy, že by takový rozpočet nesnesl světla veřejné kritiky. (Předsednictví převzal místopředseda inž. dr. Botto.)
Rozpočet na r. 1926 je poprvé zase od r. 1921 rozpočtem aktivním. Není značný ten přebytek, kolem 15 milionů Kč, ale je to přece fakt, že jsme za úkolů, jež jsme si vytýčili r. 1926, soběstačni. Jiná věc bude, až tento rozpočet bude zatížen novými povinnostmi, ke kterým je státní správa vázána. Tu nezbude nic jiného, než hledati novou úhradu; kde a jak, to jest již otázka těžší. Pokládáme za svou povinnost říci, jak jsme již jinde učinili, že není možno dávky a úhrady, jež povoleny byly ke krytí zlepšení platů státního úřednictva a zaměstnanectva, použíti snad ke krytí schodků a ke krytí investic, do řádného rozpočtu na r. 1926 pojatých. Můžeme to krátce konstatovati, z mnohých položek v kap. XIV jeví se některé položky značně vzestupné, jsou to ovšem položky, které jsou odůvodněny zákony, které právě směřovaly na opatření úhrady pro platy, pro přilepšení státním zaměstnancům, je to zejména zákon o zvýšení kolkových poplatků z 3. dubna 1925, č. 54 Sb. z. a n., který vynáší okrouhle 62 milionů, dále jsou to jiné právní poplatky, které vynášejí více 63 milionů, dále je to dávka z jízdních lístků, která vynáší přes 49 milionů, daň z jízdních lístků, která vynáší více než 20 milionů, dále dávka z telefonních poplatků, která vynese 26 mil., dávka za úřední úkony, která vynese přes 79 mil., smluvní příplatky z cukru, které jsou bilancovány pro r. 1926 částkou 220 mil. a j. Nad to nutno připočítati také přebytky, které vyplynuly z úspor zařízených zákonem č. 286 z loňského roku a které jsou na straně 139 finančního zákona odhadovány na více jak 225 milionů. Tím přicházíme ke značné částce skoro 3/4 miliardy. Mohlo by se namítnouti, že proti této značné částce stojí také povinnosti, my totiž zavázali jsme se zákonem loňského roku, že pense budou zvýšeny. Ale právě tu dá se konstatovati absolutně něco jiného. Pensijní etát nebyl zatížen, naopak na pensích tak, jak byly v rozpočtu vykázány, finančně se vydělalo. Na pense žádalo se úhrnem asi 110 mil., ale na základě podnikového zákona pensijnímu etátu bylo značně odlehčeno. Skoro 46 % poživatelů bylo přesunuto do podnikového hospodářství. Tím také náklad, který plyne z restrikce a zvýšení pensí, byl naprosto uhrazen tímto podnikovým hospodářstvím, poněvadž všechny podniky státní vykazují aktivum. V samotném pensijním etátu náklad na r. 1926 je ca. o 30 mil. menší proti r. 1925, to znamená, že na tomto odvětví, na které stát měl doplatiti 110 mil., bylo vlastně 30 mil. ušetřeno.
Dále je možno namítnouti, že cifry, které jsem uvedl, mohou býti otřeseny skutečným výsledkem, že se také nedá přesná cifra, jež tvoří zvýšení a je zahrnuta v rámci starých poplatků a předpisů, určiti přesně. Ale tím se nemůže popříti skutečnost, že skutečně tyto dávky a tyto úspory zde jsou a mají skutečně svůj vytčený účel a že je vyloučeno, aby se po nás žádala nyní nová úhrada na nový platový system a celá veřejnost byla znovu vzbouřena, že nutno zavésti nové velmi tísnivé dávky zase na platy státních úředníků. Toho prostě snésti nemůžeme a žádáme, aby účel, pro který nutno zavésti nové dávky, dostal pravé jméno, ať je to odstranění chronického schodku v rozpočtu nebo hrazení investic či zvýšení rozpočtu některých ministerstev na př. ministerstva nár. obrany nebo některého jiného.
Článek X. finančního zákona zvyšuje pravomoc finančního ministerstva ke zcizení státního majetku v jednotlivých případech na 500.000 a celkem na 2 mil. Kč. Chceme přiznati jistou oprávněnost tomuto požadavku, má-li se tím zkrátiti jednání, ale nemůžeme se smířiti s myšlenkou, že by toto opatření pro zcizení zajisté ve značných částkách mohlo ujíti pozornosti povolané instituce, rozpočtového výboru. To minimální, co můžeme žádati, jest, aby v pokladničním účtu bylo přesné označení objektu, cena která byla vyplacena, a krátký důvod, proč se projevila ochota státní správy dotyčnou realitu nebo předmět prodati, a tím krátce celý případ odůvodniti. Tím by značně stoupla důvěra v tyto transakce. Dosavadní prakse ukázala, že za těch 6 let bylo velmi málo případů, aby rozpočtový výbor rozhodoval o zcizení, a nemohli bychom skutečně důvod uváděný ve vysvětlivkách k finančnímu zákonu uznati za správný, kdyby skutečně nebyla zde převzata povinnost právě zmíněná.
Finanční zákon opětně zavádí některé změny v budgetování. Nejsme proti těmto změnám, pokud jsou účelné, ale nemůžeme se zbaviti povinnosti, abychom do budoucnosti nezavedli určitý stálý trvalý systém. Těch 8 rozpočtů, které jsme již skutečně projednali, a dále 5 závěrečných účtů zajisté obohatilo naše zkušenosti tak, že opravdu nemůže býti zde výmluvy, proč bychom nepřikročili k zhotovení řádného zákona o rozpočtování. Důvod, který se zde ještě uvádí více na omluvu než jako skutečná příčina, totiž že má býti mezinárodním forem, snad Společností Národů, stanoven základní stejný způsob budgetování zde neobstojí. Nikdo nám nebrání, abychom si způsob budgetování podle vlastních zkušeností a potřeb stanovili sami a nikdo nám také nebude brániti, abychom tento způsob našeho rozpočtování změnili, když toho budou vyžadovati směrnice stanovené právoplatným forem mezinárodním.
Poukazuji zde na neustálé kolísání v zařazování investičních nákladů hned do rozpočtu zvláštního, hned zase do rozpočtu celkového. Ve finančním zákoně jest správně vystižen charakter investic podnikových a ostatních a také způsob úhrady. Než na jednu věc nutno upozorniti. Ve správném hospodářství každá dávka musí také vyvolati na druhé straně protidávku a této postrádáme k těm miliardám, které jsme investovali a budeme snad ještě budoucně investovati. Jako protihodnota musí tu především vystoupiti hodnota zaplacených realit a postavených objektů, jež ve většině případů může býti snad také rentabilní. U investic podnikových rozumí se věc sama sebou, jinak by podnik neúčelných a tedy také nevýnosných investic nepodnikal; za všech okolností však cena objektů u některých investic zůstává. Tato cena musí býti skutečně někde snad umořována, aby úrokováním vynaložené části nezatížily bilanci. Ale u nepodnikových investic tohoto opatření není třeba. Tyto investice nepodnikové mají také jistou rentabilitu, neboť na př. nestavěl-li by stát pro své potřeby budov vlastních, musil by najímati budovy cizí, z nichž by musil platiti nájemné a tato cena nájemného nebo jiné zhodnocení naprosto v našem účtu schází. Krátce nám schází správný inventář státního jmění, kde bychom mohli ukázati, že investované miliardy se neztratily, že se objevují jako protipoložka ve státním majetku, po př. také že tyto investice mají položky výnosové. Může se snad ukázati na zvláštní práci a náklady, jež by opatření takového inventáře požadovalo. V tom směru je zde již citelné ulehčení. Převážná část státního majetku je uložena ve státních podnicích, a mají-li tyto státní podniky správným způsobem bilancovati, je nutno, aby měly svůj řádný inventář. Zbytek státního jmění, který je uložen mimopodnikově, dal by se snad postupně zjistiti, kdybychom již pro začátek aspoň do inventáře zapsali, co investovala republika. Tato práce by se skutečně také rentovala. Ona by se stala podkladem správnějšího rozpočtování a budila by také oprávněnou důvěru a radost, která se dostavuje u každého jednotlivce, občanstva, když za oběti kapitálové výsledky dlouholeté odříkavé práce vidí realisovány ať už v rodinném domku, v dílně, rolích atd.
Pánové ze stran oposičních v rozpočtovém výboru hleděli otřásti správnostmi rozpočtených daní přímých, poukazujíce na jejich neoprávněný a neudržitelný vzestup. Jsem toho náhledu, že tyto částky na rok 1926 můžeme zcela směle očekávati. Ovšem zásluhy o to nemá, jak bychom si přáli, zvýšený rozmach průmyslu a obchodu, nýbrž ta okolnost, že zákon ze 3. března 1921, čís. 102, jenž nám základnu pro vyměření daní přímo ničil, pozbude, zejména v ustanoveních §u 2, odst. 3. platnosti a tím přirozeně také předpis daňový se zvětší a budiž také řečeno zcela otevřeně, že zajištění těchto číslic kotví, má živný kořen v nepořádku.