Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
1. zasedání.
367.
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance Josefa Mayera a soudruhů (č. tisku 70)
o jednání vládního komisaře Československé republiky ve valné hromadě Rakousko-uherské banky.
Generální rada Rakousko-uherské banky usnesla se již 19. května 1920 na výplatě dividendy za rok 1919 42 K resp. 70 K na akcii. Stanovisko československé vlády k výplatě dividendy Rakousko-uherskou bankou bylo již od počátku, kdy prvé zprávy o zamýšlené výplatě došly, zásadně zamítavé. Proto nařídilo ministerstvo financí vládnímu komisaři, aby ve schůzi generální rady podal proti usnesení tomu odpor.
Odpor tento byl pak opětován ve valné hromadě dne 4. června 1920 přes námitky, které Rakousko-uherská banka vládě československé zaslala.
Ministerstvo financí podrobilo námitky tyto jak co do povahy jejich právní, tak zvláště skutkové zevrubné úvaze a došlo při tom, podporováno jsouc naprostým souhlasem domácích kruhů odborných, k nezvratnému přesvědčení, že mu přes tyto námitky nelze jinak než na zásadním, od původu v této otázce zaujatém stanovisku setrvati z důvodů, o jichž naprosté věcnosti k našemu upřímnému uspokojení sama správa Rakousko-uherské banky nepochybuje.
Pokud jde o právní povahu věci, nemohlo ministerstvo financí nikdy býti v pochybnostech o tom, že před ratifikací mírové smlouvy Saint-Germainské s Rakouskem, jakož i z nedostatku takové smlouvy s Maďarskem nelze mluviti o likvidačním řízení podle čl. 206, č. 6. mírové smlouvy Saint-Germainské.
Ovšem nemohlo při tom ministerstvo financí přehlédnouti, že Rakousko podpisem své mírové smlouvy dne 10. září 1919, dalo vznik právnímu stavu, který podle čl. 206, nemohl ani na bilanci Rakousko-uherské banky, pokud jde výhradně o její skutečný podklad hospodářský, zůstati bez jakéhokoliv hmotného vlivu, třeba že by formálně pro nedostatek ratifikace právní poměry smlouvou sice založené nebyly ještě účinnými.
Ministerstvo financí poukazovalo však od samého počátku hlavně k tomu, ze Rakousko-uherská banka, nehledíc vůbec ani na smlouvu mírovou, jest od 1. ledna 1920 v likvidaci již z důvodů statutárních, neboť podle čl. 105. stanov a zákona ze dne 27. prosince 1917, č. 513 ř. z. privilegium její dnem 31. prosince 1919 zaniklo.
Za likvidace mohla by Rakousko-uherská banka i jako společnost akciová i podle čl. 107. odst. V. svých stanov vypláceti dividendu pouze potud, pokud by se tím nedotýkala práv svých věřitelů.
Do které míry byly by však dotčeny výplatou zájmy státu Československého jakožto věřitele Rakousko-uherské banky, bude dále uvedeno.
Ministerstvo financí nespatřuje totiž podstatu celé otázky v její povaze právní, nýbrž hlavně a nejprve ve skutkovém základu jejím.
Rakousko-uherská banka sice tvrdí, že konečný výsledek likvidace povede k výplatě značně větších obnosů ze jmění bankovního, než o jaké jde nyní při dividendě 42 korun neb 70 korun na akcii, a že nelze důvodně namítati ničeho proti rozdíleni dividendy jako splátky na účet likvidačního přebytku, když prý tato výplata dostatečně uhrazena bude z kapitálu později rozdělovaného.
Ministerstvo financí má však o správnosti tohoto tvrzení pochybnosti nejvážnější a musí dokonce o samém opaku jeho býti dotud přesvědčeno, dokud Rakousko-uherská banka nepodá o důvodnosti svého stanoviska důkaz podrobnou bilancí, která by mírové smlouvě Saint-Germainské úplně hověla.
Ministerstvo financí čerpá toto přesvědčení své hlavně ze čl. 206. č. 9. mírové smlouvy Saint-Germainské, dle něhož má stát náš z převzatých bankovek, vydaných před 27. říjnem 1918, právo na poměrnou část veškerých aktiv banky stejně jako z převzatých žírových účtů a pokladničních poukázek.
Počítá-li se s 8 miliardami převzatých bankovek a 2 miliardami převzatých žirových účtů a pokladničních poukázek, jest pro nás příkazem prosté kupecké opatrnosti, že ministerstvo financí při takové skutkové povaze věci vzepříti se musí každé jakékoliv výplatě ze jmění likvidačního a tedy také rozdílení dividendy, poněvadž pro takové jednání není tu skutkových podmínek platným právem požadovaných.
K tomuto dojista vážnému, ale právě tak zásadně důležitému kroku odhodlalo se ministerstvo financí od samého původu s tím větším sebezapřením, že jest si až příliš dobře vědomo hospodářských důsledků jeho, které však nikterak nejsou s to vyvážiti miliardový zájem republiky Československé na bezvadné likvidaci Rakousko-uherské banky, jež za podmínek čl. 206 mírové smlouvy Saint-Germainské objeví se rozhodně podnikem pasivním.
Pro stanovisko vlády československé mluví tedy důvody nejvážnější. Ostatně uznala toto stanovisko správa Rakouskouherské banky sama tím, že 2 % zálohu na dividendu za rok 1920 vypláceti bude jedině z výtěžku obchodu s Rakouskem a Maďarskem.
Proti tomu ovšem není námitek.
Jako dokladu naší blahovůle budiž uvedeno na př., že nevzpíralo se ministerstvo financí značným režijním výdajům Rakouskouherské banky, což banka sama uznává.
Zájem československých příslušníků na výplatě dividendy nebyl vůbec projeven a jest patrně nepatrný, ježto skoro všechny naše peněžní ústavy, využivše příznivého kursu, své akcie Rakousko-uherské banky již dříve prodaly.
Z uvedeného plyne tudíž:
ad 1. že ministerstvo financí z důvodů naprosto věcných a zrale uvážených, nemůže upustiti od stanoviska zaujatého k výplatě dividendy Rakousko-uherskou bankou a naříditi vládnímu komisaři, aby odpor proti výplatě odvolal.
ad 2. Tím méně může ministerstvo financí postarati se o to, aby vládní komisař pečoval o výplatu v bankovkách nekolkovaných.
Dodatečné okolkování bankovek jest totiž jak §em 1. zákona z 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a nař., tak i §em 10. měnového zákona z 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a nař. úplně vyloučeno, ježto by tak zvýšen byl oběh státovek nad míru zákony těmi přípustnou.
Českoslovenští akcionáři byli by tudíž výplatou nekolkovanými bankovkami jen poškozeni.
V Praze dne 15. července 1920.
Ministr financí:
Dr. Engliš, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
1. zasedání.
Překlad.
367.
Antwort
des Finanzministers
auf die Interpellation des Abgeordneten Josef Mayer und Genossen (Druck Nr. 70.) betrffend das Vorgehen des Regierungskommissärs der Čechoslovakischen Republik in der Generalversammlung der Österreichisch-ungarischen Bank.
Der Generalrat der Österreichisch-ungarischen Bank beschloß schon am 19. Mai 1920 die Auszahlung der Dividende für das Jahr 1919 im Betrage von K 42·- resp. K 70·- per Aktie. Der Standpunkt der čechoslovakischen Regierung war von Anfang an, als die ersten Nachrichten von der geplanten Auszahlung kamen, grundsätzlich ein ablehnender. Deswegen hat das Finanzministerium dem Regierungskommissär die Weisung erteilt, in der Sitzung des Generalrates gegen diesen Beschluß Einspruch zu erheben.
Dieser Einsprucg wurde dann in der Generalversammlung am 4. Juni 1920 wiederholt, trotz der Einwendungen, welche die Österreichisch-ungarische Bank an die čechoslovakische Regierung geleitet hat.
Das Finanzministerium unterzog diese Einwendungen sowohl in rechtlicher, als auch in tatsächlicher Hinsicht einer genauen Erwägung und gelangte dabei, unter absoluter Zustimmung der einheimischen Fachkreise zur festen Überzeugung, daß es trotz dieser Einwendungen auf seinem grundsätzlichen, von Anfang an in dieser Frage eingenommenenn Standpunkte beharren muß, aus Gründen, an deren vollster Sachlichkeit zu unserer aufrichtigen Befriedigung die Verwaltung der Österreichisch-ungarischen Bank selbst nicht zweifelt.
Was die rechtliche Hinsicht dieser Angelegenheit betrifft, konnte das Finanzministerium niemals darüber im Zweifel sein, daß vor Ratifikation des St. Germainer Friedensvertrages mit Österreich als auch mangels eines solchen Vertra ges mit Ungarn von einem Liquidationserfahren im Sinne des § 206, Zl. 6. des St. Germainer Friedensvertrages nicht gesprochen werden kann.
Allerdings konnte das Finanzministerium nicht übersehen, daß Österreich durch seine Unterschrift auf dem Friedensvertrage vom 10. September 1919 einen Rechtszustand entstehen ließ, der laut § 206 auf die Bilanz der Österreichisch-ungarischen Bank nicht ohne irgendeinen materiellen Einfluß bleiben konnte, sofern es sich ausschließlich um ihre tatsächliche Wirtschaftsgrundlage handelt, wenn auch mangels Ratifikation die im Vertrag zwar begründeten Rechtsverhältnisse formell noch nicht wirksam waren.
Das Finanzministerium hat jedoch von allem Anfang an namentlich darauf hingewiesen, daß die Österreichisch-ungarische Bank - abgesehen selbst von dem Friedensvertrag - schon seit dem 1. Jänner 1920 aus statutarischen Gründen in Liquidation ist, denn laut § 105 der Statuten und dem Gesetze vom 27. Dezember 1917 Zl. 513 R. Gerlosch ihr Privilegium am 31. Dezember 1919.
Während der Liquidation könnte die Österreichisch-ungarische Bank auch als Aktiengesellschaft laut § 107 Abs. V. ihrer Statuten die Dividende nur insoferne auszahlten, solange sie nicht die Rechte ihrer Gläubiger tangiert.
Inwieweit jedoch durch die Auszahlung die Interessen des Čechoslovakischen Staates als Gläubiger der Österreichisch-ungarischen Bank berührt wären, wird noch angeführt werden.
Das Finanzministerium erblickt nämlich das ganze Wesen dieser Frage nicht in ihrem rechtlichen Wesen, sondern hauptsächlich und zunächst in ihrer tatsächlichen Grundlage.
Die Österreichisch-ungarische Bank behauptet zwar, daß das Endergebnis der Liquidation zur Auszahlu ng von bedeutend größeren Beträgen aus dem Bankvermögen führen wird, als um welche es sich jetzt bei einer Dividende von K 42·- resp. K 70·- pro Aktie handelt und daß man gegen die Auszahlung der Dividende als Anzahlung auf Konto der Liquidationsdifferenz nichts einwenden kann, wenn diese Auszahlung angeblich genügend aus dem später aufzuteilenden Kapital gedeckt wird.
Das Finanzministerium hat jedoch von der Richtigkeit dieser Behauptung die ernstesten Bedenken und muß sogar von deren Gegensatz solange überzeugt sein, solange die Österreichisch-ungarische Bank von der Begründung ihres Standpunktes nicht den Beweis erbringt, nämlich durch eine genaue Bilanz, welche dem St. Germainer Friedensvertrag voll entspricht.
Das Finanzministerium schöpft seine Überzeugung namentlich aus dem § 206 Zl. 9 des St. Germainer Friedensvertrag, laut welchem unser Staat von den von dem 27. Oktober 1918 herausgegebenen Banknoten das Recht hat auf einen verhältnismäßigen Teil sämtlicher Aktiva der Bank ebenso wie von den übernommenen Girokonti und Kassascheinen.
Rechnet man mit 8 Milliarden übernommener Banknoten und 2 Milliarden der übernommenen Girokonti und Kassascheine, so ist es für uns ein Gebot der einfachen kaufmännischen Vorsicht, wenn sich das Finanzministerium bei einem solchen Tatbestande gegen jedwede Auszahlung aus dem Liquidationsvermögen entgegenstellen muß und damit auch gegen die Auszahlung der Dividende, weil für eiuenn solchen Vorgang die vom giltigen Rechte geforderten Voraussetzungen nicht vorhanden sind.
Zu diesem sicher ernsten, aber ebenso grundsätzlich wichtigen Schritt hat sich das Finanzministerium vom Anfang an mit umsogrößerer Selbstverleugnung entschlossen, als es sich der wirtschaftlichen Konsequenzen voll bewußt ist, die doch keineswegs im Stande sind, das Milliardeninteresse der Čechoslovakischen Republik an der einwandfreien Liquidation der Österreichisch-ungarischen Bank auszugleichen, die unter den Bedingungen des § 206 des St. Germainer Friedensvertrages entschieden als ein passives Unternehmen dastehen wird.
Für den Standpunkt der čechoslovakischen Regierung sprechen daher die ernstesten Gründe. Die Verwaltung der Österreichisch-ungarischen Bank hat übrigens diesen Standpunkt dadurch anerkannt, daß sie die 2 % Anzahlung auf die Dividende für das Jahr 1920 ausschließlich aus dem Ertrag der Geschäfte zwischen Österreich und Ungarn auszahlen wird.
Dagegen allerdings gibt es keine Einwendungen.
Als Beweis unseres Wohlwollens möge angeführt werden, daß sich z. B. das Finanzministerium der bedeutenden Regieausgaben der Österreichisch-ungarischen Bamk nicbt entgegenstellte, was die Bank selbst anerkennt.
Das Interesse der čechoslovakischen Staatszugehörigen an der Auszahlung der Dividende ist überhaupt nicht geäußert worden und ist wahrscheinlich gering, da fast alle unsere Geldinstitute unter Ausnützung des günstigen Kurses, ihre Aktien der Österreichisch-ungarischen Bank schon früher begeben haben.
Aus dem Gesagten folgt daher:
ad 1. Daß das Finanzministerium aus durchwegs sachlichem und reif erwogenen Gründen ihren zur Dividendenauszablung der österreichisch-ungarischen Bank eingenommenen Standpunkt nicht aufgeben und ihren Regierungskommissär nicht beauftragen kann, den Einspruch gegen die Auszahlung zurückzuziehen.
ad 2. Viel weniger kann das Finanzministerium verfügen, daß der Regierungskommissär für die Auszahlung in nicht abgestempelten Banknoten Sorge trage.
Die nachträgliche Banknotenstempelung ist nämlich sowohl durch § 1 des Gesetzes vom 25. Feber 1919 Slg. d. G. u. V. Zl. 84, als auch § 10. des Währungsgesetzes vom 10. April 1919, Slg. d. V. u. G. Zl. 187 vollständig ausgeschlossen, da auf solche Weise der Staatsnotenumlauf über das gesetzlich zulässige Maß erhöht werden würde.
Die čechoslovakischen Aktionäre wären daher mit der Auszahlung nicht abgestempelter Banknoten nur geschädigt.
Prag, den 15. Juli 1920.
Der Finanzminister:
Dr. Engliš, m. p.