Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Jak jest odbornými kruhy všestranně uznáváno, vyžaduje zákon o zamezování a potlačování nemocí sdělných ze dne 14. dubna 1913, čís. 67. ř. z. (t. zv. zákon epidemický) v četných svých ustanoveních pronikavé novelisace, a zvláště též rychlejšího tempa ve vydávání podrobných nařízení, jež četná ustanovení tohoto zákona mají na mysli a jež mají vlastně celou řadu podrobných ustanovení k potlačování nemocí přenosných se vztahující teprve provésti. To platí zvláště o vydání předpisů o zavedení a způsobu výkonu desinfekce (§ 8. zák.).

Také judikatura vyložila již celou řadu ustanovení epidem. zákona, jež zvláště dřívější státní správa hleděla vykládati ve smyslu fiskalistickém, což platí jmenovitě o výkladu §u 36. zák.

Není pochyby, že naše ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zabývá a bude se zabývati otázkou novelisace zákona epidemického i brzkého vydání jednotlivých prováděcích předpisů. Avšak práce tato bude vyžadovati jistě dosti dlouhého času, konání potřebných studií, anket atd., takže není možno nezabývati se v této době aspoň nejkřiklavějšími nedostatky zmíněného zákona.

Po stránce sociálně - humanní patří k těmto nejkřiklavějším nedostatkům rozhodně ustanovení §§u 32. a 33. zákona.

Ačkoli totiž zákonodárce v ustanoveních těchto měl dojista vůli a úmysl pomoci skutečně osobám nemajetným, které budou stiženy opatřeními, jež mají býti vydána v zájmu veřejném (§§ 7., 17., 20. a 22. epidem. zákona), přece na druhé straně nejasné ustanovení §u 33. a tvrdá prakse úřadů rozhodujících, opírající se o slovné znění zákona, znemožňuje dosáhnouti účelu zákona a staví osoby isolované před alternativu buď porušiti nařízení dané v zájmu veřejném, anebo zbaviti se výhody, již § 33. epidem. zákona má na mysli.

§ 33. totiž stanoví, že nárok na odškodnění resp. nárok na náhradu ušlého výdělku (§ 32.) má býti učiněn ve 30 dnech po zprávě o nařízení podle §§u 7., 17., 20., nebo 22. u politického úřadu, v jehož obvodu příslušné opatření se stalo, jinak že nárok zanikne.

Důsledkem tohoto ustanovení jest, že přes to, že osobě isolované jest zakázán všeliký styk s vnějším světem, musí osoba tato buď osobně nebo písemně nárok svůj ihned po své isolaci resp. nejpozději do 30 dnů uplatniti, a že tudíž, trvá-li tato isolace respek. omezovací opatření déle nežli 30 dnů a zachovává-li strana přísné předpisy isolační respek. omezovací, ztrácí nárok na úhradu ušlého výdělku.

Jest samozřejmé, že zákon tyto důsledky neměl na mysli, a že moderní a na ratio legis hledící judikatura mohla by ustanovení vykládati ve smyslu extensivním a počítati zmíněnou praeklusivní lhůtu od té doby, kdy skutečně osoba isolovaná měla možnost právní i faktickou nárok tento uplatniti, tudíž že by lhůta ona měla běžeti až teprve ode dne zrušení isolačních resp. omezovacích opatření.

Bohužel však dosud judikatura opírá se o slovné znění zákona a celá řada lidí opravdu potřebných hlavně z vrstev nejchudších, přichází pak o náhradu ušlého výdělku, na niž jinak dle zákona má nárok.

Taktéž výplata odškodnění resp. výplata náhrady ve smyslu §§ 32. a 33. neděje se často s náležitým urychlením, a bylo by třeba zmocniti vládu, aby ve výjimečných případech směla svými orgány poskytnouti nejchudším osobám zálohu.

Navrhují podepsaní tudíž, aby Národní shromáždění se usneslo:

1. Vládě se ukládá, aby co nejdříve předložila osnovu zákona, jíž by § 32. epidem. zákona byl změněn podle ustanovení zákona ze dne 15. května 1919, č. 268 sb. z. a n. (novela k zákonu o pojišťování dělníků), zvláště pokud se týče výše náhrady za ušlý výdělek, jakož i aby předložila návrh na další změnu epidem. zákona, pokud jde o § 33. tohoto zákona tak, aby tento § 33. zněl: "Nárok na odškodnění (§ 29.) buď učiněn po vykonané desinfekci nebo vrácení předmětů nebo po zprávě o vykonaném zničení u politického úřadu, v jehož obvodu příslušné opatření se stalo, a to nejdéle do 30 dnů, jinak nárok zanikne.

Totéž platí o nároku na náhradu ušlého výdělku (§ 32. epidem. zákona) vzneseném z důvodu omezovacích opatření ve smyslu §§ 7., 17., 20. a 22. epidem. zákona, při čemž lhůta 30ti denní běží od té doby, kdy opatření isolační resp. omezovací byla zrušena.

Výplata odškodnění nebo náhrady budiž vykonána se vším urychlením, při čemž osobám zcela chudým může býti poskytnuta přiměřená záloha na náhradu, jež by jim jinak dle zákona příslušela.

2. Vládě se ukládá, aby do té doby, než bude novelisace zákona provedena, učinila opatření, aby úřady rozhodující vykládaly ustanovení §§ 32. a 33. dle úmyslu zákonodárcova a nikoli dle strnulého slovného výkladu, jenž vede k úplné negaci úmyslu zákonodárcova, a aby tudíž při rozhodování jednotlivých případů počítaly lhůtu praeklusivní 30 dnů od té doby, kdy skutečně straně bylo možno bez porušení povinností úřadem ji uložených nárok svůj uplatniti.

Vládě se ukládá, aby uložila lékařům, kteří provádějí isolační opatření, resp. jiná opatření, jež mají na mysli citovaná ustanovení zákona, aby strany poučovali o způsobu, jak mají nárok svůj na ušlý výdělek uplatňovati, nebo jen tímto moderním a humanním výkladem zákona epidemického dá se docíliti účelu, jež má zákon na mysli ve svých ustanoveních o opatření isolačních a omezovacích.

V Praze dne 8. července 1920.

Petrovický, Veverka, Votruba, Dr. Stránský, Dr. Kramář, Dr. Matoušek, G. Navrátil, Dr. Rašín, Sís, Ing. Bečka, Dr. Lukavský, Mašek, Zavřel, Špaček, Bergman, Dyk, Dr. Hajn, Hudec, Modráček, Stejskal.