Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Die rheinische Frauenliga versendet eine Schrift, in welcher die allgemein bekannten Gewalttaten der rheinischen Besatzungstruppen geschildert werden. In der Einleitung zu dieser Schrift heisst es:

"Wir deutschen Frauen am Rhein sind gezwungen, gegen unser innerstes Empfinden, die folgenden Seiten der oeffentlichkeit vorzulegen. Wer immer sie lesen wird, wird unser Widerstreben verstehen, wird es würdigen können, dass wir lange mit uns gekämpft haben, uns lange nicht zu diesem Schritte zu entschliessen vermochten. Denn was wir erzählen, was wir tausendfältig in alle Welt hinausrufen, ist unsere Schande! Es ist noch mehr, es ist die Schändung der weissen Frau als solcher und es ist im ganzen und einzelnen so entsetzlich und schrecklich, dass wir alle, die es lesen, bitten müssen, sich unsere Lage zu vergegenwärtigen, wenn sie begreifen wollen, warum wir es wagen, damit in die oeffentlichheit zu treten.

Nur das Gefühl der völligen ohnmacht und Hoffnungslosigkeit hat uns unsere natürliche Scheu überwinden lassen und unseren Mund geöffnet.

Unsere Presse hat sich unserer angenommen, einzelne Stimmen des Auslandes sind für uns laut geworden, unsere Regierung hat ihre Stimme für uns erhoben. Wir hofften, dass unsere Schmach der Welt genügend bekannt werde und dass das Gewissen der Welt uns zu Hilfe kommen werde. Aber jene, in deren Macht wir geraten sind, die Vertreter des fränzösischen Militarismus und Imperialismus, verkündeten höhnisch, unsere Presse und Regierung lüge, nicht die weisse Frau allein müsse man schützen vor den gelben und Schwarzen Soldaten der französischen Republik, sondern umgekehrt, der Neger von der Insel Madagaskar müsse beschützt werden vor dem unsittlichen Einfluss der weissen Frauen am Rhein! Derselbe Neger, der in Frankreich als Mensch zweiter Klasse behandelt und dort durch die schärfste Disziplin im Zaum gehalten wird, soll also auch weiterhin sich im Rheinlande als Sieger und Herr betragen dürfen. Zur Schmach fügte die französische Regierung den Hohn und die zynische Verachtung!

Können wir nun noch schweigen? Können wir diese unerhörte Beschimpfung unerwidert lassen?

Nie und nimmer! Unsere Selbstachtung fordert gebieterisch, dass wir unsere Stimmen erheben, dass wir die Welt selbst aufklären, dass wir ihr sagen: die franzözische Regierung lügt, wenn sie die Verbrechen ihrer farbigen Truppen leugnet, sie lügt, wenn sie von einer. Hetze gegen ihre Soldaten redet. Wir treten den Beweis an für die Unwahrheit ihrer Behauptung.

Auf den folgenden Seiten ist dieser Beweis geliefert!

Wir geben eine kleine Auslese aus den Fällen unerhörter Vergewaltigungen, welche die schwarzen Prätorianer des französischen Imperialismus an uns verübt haben und denen wir jederzeit ausgesetzt sind. Junge Mädchen sind von der Strasse weggeschleppt worden, um der bestialischen Wollust afrikanischer Wilden zu dienen. Töchter und Ehefrauen wurden in ihren Wohnungen von Farbigen überfallen und geschändet, auf dem Felde arbeitende Frauen bei ihrer Arbeit ein opfer tierischer Instikte und selbst hochbetagte Greisinnen waren vor ihnen nicht sicher!

Die Fälle, die wir aufzählen, sind nur ein kleiner Teil der, die sich wirklich ereignet haben; aber sie sind alle einwandfrei beglaubigt. Wir haben die Namen unserer Schwestern, die die tiefste Schmach betroffen hat, die eine weisse Frau treffen kann, nicht voll zu nennen gewagt, um die Unglücklichen zu schonen, wir haben manchen Namen und ortsangaben weggelassen, um die Zeugen unserer Schande nicht der Rache des französischen Militarismus preiszugeben. Wer aber nachprüfen will, der wende sich an uns und wir werden ihm die Dokumente vorlegen, in denen die traurige Wahrheit unseres Unglückes bewiesen steht.

Was sollen wir noch sagen? Ist es möglich, die Sprache der Tatsachen zu überbieten, dieser nackten, brutalen und scheusslichen Tatsachen? Schmerzvoll verhüllen wir unser Haupt und schreiten Euch allen, Euch Frauen und Männern weisser Rasse voran. Gehet mit uns im Geiste unsere Leidensstrasse, an der als Denkmäler ewiger Schande für uns und Euch die Erinnerungsbilder der Verbrechen stehen, welche afrikanische Wilde als Vertreter einer europäischen Nation an den weissen Frauen am Rhein verübt haben."

Rheinische Frauenliga.

In der Erwägung, dass die Zustände, unter denen die Bevölkerung der besetzten Gebiete leidet, eine Schmach für die gesamte christliche Bevölkerung und weisse Rasse bedeuten, stellen die Gefertigten den Antrag, das Abgeordnetennaus wolle beschliessen:

Das Abgeordnetenhaus der tschechoslovakischen Republik erhebt gegen die in dem besetzten Gebiete insbesonders durch farbige Truppen verübten Gewalttaten im Namen der Menschlichkeit und Zivilisation schärfsten Wiederspruch und verlangt von der Regierung der franzözischen Republik die eheste Zurückziehung der farbigen Truppen.

Das Abgeordnetenhaus fühlt sich als Vertretung eines der franzözischen Republik assoziirten Staates zu dieser Kundgebung und im Namen des freundschaftlichen Verhältnisses der beiden Staaten zueinander hiezu berechtigt. Die alliierten und assoziierten Mächte werden gebeten, auf die franzözische Regierung in diesem Sinne Einfluss zu nehmen. Der Minister des Aeusseren wird beauftragt, diesen Beschluss der franzözischen Regierung zu übermitteln.

Prag, am 8. Juni 1920.

Dr. R. Lodgman,

Dr. Schollich, Dr. Hanreich, Pittinger, Windirsch, Dr. Keibl, Dr. Radda, Budig, Röttel, Ing. Kallina, Dr. Baeran, Dr. Brunar, Kraus, Schälzky, Böhr, Zierhut, Böllmann, Dr. Spina, Kaiser, Dr. Medinger, Dr. E. Feyerfeil, Dr. W. Feierfeil.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Rýnská Liga žen rozesílá spis, v němž vyličuje všeobecně známé násilnosti rýnského okupačního vojska. V úvodu k tomu spisu stojí:

"My, německé ženy na Rýně, jsme nuceny proti našim nejhlubším citům předložiti veřejnosti tyto stránky. Kdo je bude čísti, bude vždy rozuměti našemu odporu, bude moci oceniti, že jsme dlouho samy bojovaly a dlouho k tomuto kroku se nemohly odhodlati. Neboť co vypravujeme, co tisíceronásobně do celého světa rozhlašujeme, jest naší hanbou! Jest to ještě více, jest to zhanobení bílé ženy jako takové, a jest to v celku i v jednotlivostech tak hrozné a tak strašlivé, že všechny, kdo to budou čísti, musíme prositi, aby se vžili do našeho postavení, chtějí-li pochopiti, proč se odvažujeme předstoupiti před veřejnost.

Jen pocit naprosté bezmocnosti a beznaděje překonal přirozenou naši ostýchavost a otevřel naše ústa.

Náš tisk se nás ujal, ozvaly se na naši ochranu hlasy v cizině, naše vláda pozdvihla svoje hlasy na naši ochranu. Doufaly jsme, že svět dostatečně zví o naší potupě a že svědomí světa přispěje nám ku pomoci. Ale ti, v jichž moc jsme upadli, zástupci francouzského militarismu a imperialismu s výsměchem prohlásili, že náš tisk a vláda lže, že není třeba chrániti bílou ženu před žlutými a černými vojáky franc. republiky, nýbrž naopak, že černoch z Madagaskaru musí být chráněn před nemravným vlivem bílých žen na Rýně. Týž černoch, s nímž ve Francii zacházejí jako s člověkem druhé třídy, a jejž tam musí nejpřísnější disciplinou na uzdě držeti, smí se tedy nadále cítiti v Porýní vítězem a pánem. K hanbě připojila francouzská vláda výsměch a cynické opovržení.

Můžeme nadále ještě mlčeti? Můžeme toto neslýchané pohanění nechat bez odpovědi?

Ne, nikdy! Vážnost k sobě samým velitelsky žádá, abychom pozvedly svých hlasů, abychom celému světu samy prohlásily, abychom mu řekly: francouzská vláda lže, popírá-li zločiny svých barevných vojsk, lže, mluví-li o štvaní proti svému vojsku. Dokážeme nepravdu jejího tvrzení.

Tento důkaz podáváme na dalších stránkách.

Podáváme malý výtah případů neslýchaného znásilňování, které na nás vykonali černí praetoriani francouzského imperialismu, a jimž jsme neustále vysazovány. Unášejí mladé dívky z ulic, aby sloužily zvířecké chlípnosti afrického divocha, dcery a vdané ženy jsou v bytech přepadány od barevných vojáků a hanobeny, ženy pracující na polích staly se obětí jich zvířecího pudu a ani stařeny pokročilého stáří nebyly před nimi jisty.

Případy, jež vypočítáváme, jsou jen malou částí těch, jež se ve skutečnosti staly; ale jsou všechny bezvadně ověřeny. Neodvážily jsme se uvésti jména našich sester, jež postihla největší hanba, jaká může bílou ženu postihnouti; abychom nešťastnice chránily, vypustily jsme mnohá jména a označení místa, abychom svědky svojí hanby nevydaly na pospas pomstě francouzského militarismu. Kdo však chce se přesvědčiti, obrať se na nás a my předložíme mu důkazy, jež prokazují smutnou pravdu našeho neštěstí.

Co máme ještě říci? Jest možno předstihnouti skutečnosti slovy, tyto holé, kruté, ohavné skutečnosti? S bolestí zahalujeme hlavy a jdeme před vámi, vy ženy a muži bílé rasy. Jděte v duchu s námi cestou našeho utrpení, na níž jako pomníky věčné hanby pro nás a pro Vás stojí upomínky na zločiny, jichž dopustili se afričtí divoši na bílých ženách na Rýně, jako zástupci evropského národa."

Rýnská Liga žen.

Uváživše, že stav, pod nímž trpí obyvatelstvo obsazeného území, jest hanbou pro celé křesťanské obyvatelstvo a bílou rasu, podávají podepsaní návrh:

Poslanecká sněmovno račiž se usnésti:

Poslanecká sněmovna Československé republiky vznáší ve jménu lidskosti a civilisace nejostřejší odpor proti násilím, spáchaným v obsazeném území obzvláště barevným vojskem a žádá, aby vláda francouzské republiky co nejdříve odvolala barevná vojska.

Poslanecká sněmovna cítí se oprávněnou k tomuto projevu jako zástupce státu spojeneckého s franc. republikou a ve jménu přátelských poměrů obou států. Prosíme spojené a spojenecké mocnosti, aby v tomto smyslu vykonávaly vliv na francouzskou vládu.

Ministr zahraničních záležitostí se pověřuje, aby toto usnesení podal francouzské vládě.

V Praze dne 8. července 1920.

Dr. R. Lodgman,

Dr. Schollich, Dr. Hanreich, Pittinger, Windirsch, Dr. Keibl, Dr. Radda, Budig, Röttel, Ing. Kallina, Dr. Baeran, Dr. Brunar, Kraus, Schälzky, Böhr, Zierhut, Böllmann, Dr. Spina, Kaiser, Dr. Medinger, Dr. E. Feyerfeil, Dr. W. Feierfeil.