Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Zemské finanční ředitelství v Praze vyzvalo vyhláškou ze dne 26. května 1920 osoby povinné dávkou z majetku a z přírůstku na majetku dle zákona ze dne 8. května 1920, čís. 309 Sb. z. a n., aby podaly bez zvláštního dalšího vyzvání v době od 15. června do 31. srpna 1920 přiznání ku jmenované dávce ve smyslu §u 36. cit. zák.

Vyzvání toto stalo se přesně po rozumu ustanovení § 36. zákona, a jest mu možno vyhověti, poněvadž zákon o dávce z majetku obsahuje v § 10.-17. přesná ustanovení pro oceňování všech druhů majetkových. Pokud se týče válečných půjček, jichž ocenění vyhraženo jest v § 15. odst. 1. zák. o dávce zvláštnímu zákonu, obsahuje "Návod k sepisování přiznání", který se spolu s kupovanými formuláři přiznání zdarma poplatníkům vydává, poučení, že ve příloze D čís. 6. formuláře přiznání se v rubrice "Bližší označení" uvede vedle počtu kusů jen jmenovitá hodnota, kdežto sloupec "K" a "Kč" (ocenění pro výpočet jmění skutečného) se zatím vyplniti nemusí. Není proto nutno vyčkávati s podáním přiznání až do doby, kdy bude vydán zákon o ocenění válečných půjček.

Vyhláška zemského finančního ředitelství v Praze neobsahuje výzvy, že přihlásiti jest se k přiznání protokolárnímu v prvních dnech lhůty, rovněž neobsahuje obmezení, že by poplatníci směli se dostaviti pouze v určitých dnech podle písmen (podle jmen osob přiznáním povinných).

Jest ovšem docela přirozeno, že jednotlivé berní správy, provádějíce vyhlášku zemského finančního ředitelství, musely učiniti dle místních poměrů vzhledem na veliký počet přiznáním povinných praktická opatření, aby agenda protokolárního sepisování přiznávek u berních správ mohla se vyvíjeti hladce a aby se zabránilo velikým návalům, které by právě tak byly obtížny poplatníkům jako úřadu a byly s to správné provedení ohroziti.

Pro takováto opatření měly berní správy také zákonný podklad. § 35. zákona o dávce stanoví, že ustanovení, týkající se ukládání daně z příjmu, platí obdobně i pro ukládání dávky. Platí tudíž pro ukládání dávky nejen příslušná ustanovení zákona o osobních daních ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z. ve znění novelly ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z. a cís. nař. ze dne 16. března 1917, č. 124 ř. z., ale také dotyčného prováděcího nařízení k zákonu tomuto.

Prováděcí nařízení ke IV. hlavě tohoto zákona ustanovuje v čl. 43. čís. 1. výslovně, že finanční úřady "mají toho vůli, ve vyhlášce upozorniti poplatníky také na to, aby poplatníci, chtějí-li přiznání ústně podati u finančního úřadu, učinili to za příčinou pozdějšího návalu stran ve svém vlastním zájmu co možná brzy; dále mohou u finančních úřadů s velkým počtem poplatníků ustanoviti určité dny, na kterých s poplatníky, jichž jména určitým písmenem abecedy počínají, přiznání beze ztráty času mohou býti sepisována".

Pokud tedy jednotlivé berní správy použily tohoto svého zákonného oprávnění, nelze v tom spatřovati žádné nezákonnosti, tím méně, že učiněno jest jak v zájmu poplatníků, tak v zájmu služby.

Při veliké drahotě papíru a tisku a velikému počtu potřebných tiskopisů byla finanční správa nucena, aby zamezila plýtvání tiskopisy, které dle zkušeností bývalo u tiskopisů zdarma rozdílených se strany poplatníků škodlivým návykem, stanoviti povinnost koupě těchto tiskopisů za ceny určené ještě daleko pod výrobní náklad jich. Při tom však bylo pamatováno na ony přednosty domácnosti, jichž jmění nedosahuje pravděpodobně výše dávce podrobené tím, že dán pokyn úřadům finančním, že netřeba trvati u osob takových na vyplnění formulářů, ale jest se spokojiti s negativním prohlášením nebo jednoduchým výpočtem majetkových předmětů na obyčejném papíře, který se nad to osobně dostavivším bezplatně poskytuje.

Z uvedených skutečností jde na jevo, že není důvodu, aby se vyhláška zemského finančního ředitelství zrušila, tím méně, že žádostem pronášeným z interesovaných stran, po prodloužení lhůty bylo již vyhověno výnosem ministerstva financí ze dne 7. srpna 1920, č. 70.795, kterým tato lhůta byla všeobecně prodloužena do 15. října 1920.

Poněvadž pak prováděcí nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 Sb. z. a n. bylo dne 9. srpna 1920 vyhlášeno ve sbírce zákonů a nařízení, zůstává také přes pozdější vyhlášení tohoto nařízení zákonná 2měsíční lhůta k podání přiznání poplatníkům nezkrácená.

V Praze dne 14. srpna 1920.

Ministr financí

Dr. Engliš v. r.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Die Finanzlandesdirektion Prag hat mit der Kundmachung vom 26. Mai 1920 die laut Gesetz vom 8. Mai 1920, Slg. d. Ges. und Verord. Zahl 309, zur Vermögensabgabe und Vermögenszuwachsabgabe verpflichteten Personen aufgefordert, ohne besondere weitere Aufforderung in der Zeit vom 15. Juni bis 31. August 1920 die Bekenntnisse zur genannten Abgabe im Sinne des § 36 des zitierten Gesetzes einzubringen.

Diese Aufforderung erfolgte genau im Sinne der Bestimmung des § 36 des Gesetzes und kann deshalb befolgt werden, weil das Gesetz von der Vermögensabgabe in den §§ 10-17 genaue Bestimmungen über die Bewertung sämtlicher Vermögensobjekte enthält. Was die Kriegsanleihen betrifft, deren Bewertung im § 15, Abs. 1, des Abgabegesetzes einem eigenen Gesetze vorbehalten wird, enthält die "Anleitung zur Abfassung von Bekenntnissen", die den Steuerzahlern mit den gekauften Bekenntnisformularen unentgeltlich ausgefolgt wird, die Belehrung, daß in der Beilage D Zahl 6 des Bekenntnisformulars in der Rubrik "Nähere Bezeichnung" neben der Stückzahl bloß der Nennwert anzuführen ist, während die Kolonne "K" und "Kč" (die Bewertung für das tatsächliche Vermögen) vorläufig nicht ausgefüllt werden muß. Es muß also nicht mit der Einbringung der Bekenntnisse der Zeitpunkt abgewartet werden, in der das Kriegsanleihebewertungsgesetz herausgegeben werden wird.

Die Kundmachung der Finanzlandesdirektion Prag enthält keine Aufforderung, daß die protokollarische Bekenntnislegung in den ersten Tagen der Frist zu erfolgen sei, auch nicht die Einschränkung, daß sich die Steuerzahler lediglich an bestimmten Tagen buchstabenweise (nach den Namen der Bekenntnispflichtigen) einzufinden hätten.

Es ist allerdings ganz natürlich, daß einzelne Steuerbehörden in Durchführung der Kundmachung der Finanzlandesdirektion je nach den lokalen Verhältnissen mit Rücksicht auf die große Zahl der Bekenntnispflichtigen praktische Anordnungen treffen mußten, damit die Agenda der protokollarischen Bekenntnisaufnahme bei den Steuerbehörden glatt erfolge und um den großen Andrang, der sowohl für die Steuerzahler als auch die Behörden lästig wäre, zu verhindern.

Für derartige Anordnungen hatten die Steuerbehörden auch eine gesetzliche Grundlage. § 35 des Abgabegesetzes verfügt, daß die die Einkommensteuer betreffenden Bestimmungen analog auch für die Vermögensabgabe gelten. Für die Bemessung der Vermögensabgabe gelten demnach nicht nur die betreffenden Bestimmungen des Gesetzes über die Personalsteuern vom 25. Oktober 1896, Zahl 220 R. G., im Wortlaut der Novelle vom 23. Jänner 1914, Zahl 13 R. G., und kaiserlicher Verordnung vom 16. März 1917, Zahl 124 R. G., sondern auch die Bestimmungen der betreffenden Durchführungsverordnung zu diesem Gesetze.

Die Durchführungsverordnung zum IV. Kapitel dieses Gesetzes bestimmt im Art. 43, Zahl 1, ausdrücklich, daß die Finanzbehörden in einer Kundmachung die Steuerzahler auch darauf aufmerksam machen können, falls sie die Bekenntnis bei der Finanzbehörde mündlich anmelden wollen, dies mit Rücksicht auf den später zu erwartenden Parteienandrang im eigenen Interesse möglichst bald zu tun. Ferner können bei Finanzbehörden mit großer Anzahl von Steuerzahlern bestimmte Tage festgesetzt werden, an welchen die Bekenntnisse nach den Anfangsbuchstaben der Namen von Steuerzahlern ohne Zeitverlust aufgenommen werden können.

Soweit also einzelne Steuerverwaltungen von dieser gesetzlichen Berechtigung Gebrauch gemacht haben, kann darin keine Ungesetzlichkeit erblickt werden, umso weniger, als dies sowohl im Interesse der Steuerzahler als auch aus Dienstrücksichten erfolgte.

Die Finanzverwaltung war bei der großen Papier- und Druckteuerung sowie der großen Zahl von erforderlichen Drucksachen genötigt, um eine Drucksachenverschwendung zu verhüten, die erfahrungsgemäß bei Gratisdrucksachen eine schädliche Gewohnheit von Steuerzahlern war, eine Kaufpflicht dieser Drucksachen zu einem tief unter dem Herstellungswerte festgesetzten Preis zu verfügen. Dabei wurde dennoch an jene Haushaltungsvorstände, deren Vermögen wahrscheinlich die abgabepflichtige Höhe nicht erreicht, damit gedacht, daß die Finanzbehörden eine Weisung erhielten, bei solchen Personen auf der Ausfüllung von Formularen nicht zu bestehen, sondern sich entweder mit der negativen Erklärung oder einfachen Aufzählung von Vermögensgegenständen auf einem gewöhnlichen Papier, das den persönlich sich Eingefundenen überdies unentgeltlich zur Verfügung gestellt wird, zu begnügen.

Aus den angeführten Tatsachen geht hervor, daß kein Grund vorhanden ist, die Kundmachung der Finanzlandesdirektion aufzuheben, umso weniger, als den von interessierten Seiten eingebrachten Begehren, die Frist zu verlängern, mit dem Erlaß des Finanzministeriums vom 7. August 1920, Z. 70.795, bereits entsprochen wurde, mit welchem diese Frist im Allgemeinen bis zum 15. Oktober 1920 prolongiert wurde.

Da die Durchführungsverordnung vom 27. Juli 1920, Slg. der Gesetze und Verord. Zahl 463, in der Sammlung der Gesetze und Verordnungen am 9. August 1920 publiziert wurde, bleibt trotz der späteren Kundmachung dieser Verordnung den Steuerzahlern für die Einbringung des Bekenntnisses die ungekürzte gesetzliche Frist von 2 Monaten gewahrt.

Prag, den 14. August 1920.

Der Finanzminister:

Dr. Engliš m. p.