Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Interpelace, na kterou odpovídám, reprodukuje článek časopisu "Večerník Práva lidu" ze dne 15. června 1920, jenž jest v souvislosti s článkem téhož časopisu ze dne 20. února 1920.

Již dne 1. března 1920 konáno bylo v zámku Kolodějském úřední šetření, řízené ministerstvem školství a národní osvěty a zjištěno, že jde o instalaci vodovodní a úpravy záchodů, jež nijak nedotýkají se zámku jako architektonické památky. Jmenované ministerstvo vyhradilo si již při komisi a později ještě jednou písemně, že mohou býti povoleny pouze takové opravy, které netýkají se vnitřních prostorů a v nich jejich umělecké dekorace. O povolení k přestavbě zámku, změny jeho architektonické úpravy, nelze pak vůbec ani mluviti. Ředitelství Liechtensteinské podrobilo se všem ustanovením nařízeným ministerstvem školství a národní osvěty, a dlužno mně již nyní výslovně zdůrazniti, že jakékoliv adaptace v zámku mohou býti prováděny jedině se svolením a za dozoru zemského památkového úřadu v Praze. K věci samé pak, dříve ještě než dotknu se historických dat článku reprodukovaného v interpelaci, považuji za nutné připomenouti toto:

Ústřední ředitelství Liechtensteinských velkostatků bylo před 28. říjnem 1918 a ještě na začátku roku 1919 ve Vídni.

Se zřetelem na značný počet velkostatků Liechtensteinských na území republiky Československé byl vyzván vládou majitel, aby zřídil ústřední své ředitelství na území republiky Československé. Tomuto vyzvání bylo vyhověno, a v roce 1919 zřízeno bylo ústřední ředitelství Liechtensteinských velkostatků v Praze, jež však dle svého tvrzení nenalezlo vhodných místností, aby mohlo rozsáhlou svou agendu v Praze obstarávati. Připomíná se, že toto ředitelství jest s ohledem na provádění pozemkové reformy ve stálém styku s Pozemkovým úřadem a že jmenovanému úřadu pro jeho úkoly jest s výhodou, má-li zástupce správy Liechtensteinských velkostatků po ruce.

K přestěhování a umístění ústředního ředitelství Liechtensteinského do zámku Kolodějského nedaly státní úřady svého svoleni, dlužno však uvážiti:

a) zda ochranu zámku jako umělecké památky nezaručuje mnohem více tiché ústřední ředitelství s malou frekvencí, pracující poštou a telefonem, než podnik nebo ústav s větším počtem obyvatelů a velikou frekvencí na schodištích, chodbách a v místnostech,

b) zda obmezení disposice vlastníkovy zámkem Kolodějským jest z důvodů veřejných již dnes tak nutné, že by tyto důvody vylučovaly občasného použití zámku pro ústřední ředitelství.

K první úvaze podotýkám, že naše státní úřady - mám na mysli úřední zájmy ministerstva školství a národní osvěty a jemu podřízeného zemského úřadu památkového v Praze - poskytují záruky dostatečné ochrany této umělecké památky, a že spíše dlužno slyšeti hlasu odborníků, jaké používání zámku vyhovuje více jeho zachování a ochraně, než aby katerogicky akcentovány byly třebas dobře míněné a oprávněné, přece však jen více méně lokální názory a zájmy o zámek.

K druhé úvaze považuji za nutné připomenouti, že i tehdy, kdyby otázka suverenity vlastníka zámku Kolodějského nebyla ani ústřední správou jeho nadhozena, slušelo by objektivně posuzovati, z jakého důvodu, za jakým účelem a s jakým výsledkem má býti již nyní (mimo rámec pozemkové reformy) odňata disposice zámkem Kolodějským jeho vlastníkovi. Není pochybností o tom, že zámek Kolodějský nepožíval nikdy exteritoriality, a že tato týkala se v bývalém mocnářství jeho residence ve Vídni a v Lednici na Moravě.

Tím také jest dáno, že stejně jako každý jiný majetek v území našeho státu podroben jest naším zákonům a že vlastník musí dopustiti takové omezení, jež z důvodů veřejných mohou po zákonu státní úřady uložiti.

Jest otázkou, zda umístění humanního ústavu nebo zřízení musea a pod. právě v zámku Kolodějském jest takovým veřejnoprávním důvodem, jenž by obstál před zákonem. Dále dlužno posuzovati účelnost takového omezeni a zejména kriticky zodpověděti sobě otázku, zda vzpomínky historické udávají dnes potřebu a účelnost v tom směru, aby každé jiné použití zámku než pro účely humanní neb veřejné, bylo již předem a zásadně vyloučeno.

Konečně pak sluší přihlédnouti k očekávaným výsledkům a uvážiti, zda jest vhodno přikládati takové důležitosti otázce praktického použití zámku kolodějského ať již řešením otázky, zda není závady, aby ústřední ředitelství liechtensteinské nastěhovalo se do zámku, nebo aby zámek zachován byl již dnes pro účely musejní nebo použit byl pro některý humanní ústav. A tu mám za to, že právě takové důležitosti dnešní otázce použití zámku kolodějského přikládati nelze a že řešení této věci nijak nepředbíhá a neurčuje stanovisko vlády a to ani k namítnuté otázce suverenity, ani k podrobení nemovitého majetku liechtensteinského na území naší republiky zákonům o pozemkové reformě.

Historické vzpomínky obsažené v interpelaci jsou vládě známy a bylo by lze je doplniti ještě četnými doklady a fakty z doby před a pobělohorské.

Odpovídám proto již přímo k dotazům v interpelaci obsaženým:

K 1. Skutečnosti v interpelaci uvedené jsou vládě známy.

K 2. Případné dočasné použití kolodějského zámku k účelům umístění ústředního ředitelství statků nemůže prejudikovati stanovisku vlády k majetku liechtensteinskému a nemůže zavdati příčiny k odůvodněnému zneklidnění veřejnosti.

K 3. Liechtensteinská správa nesmí prováděti adaptace v zámku bez svolení a bezprostředního dozoru zemského památkového úřadu v Praze a tím dána jest ochrana zámku jako umělecké památky.

K 4. V otázce namítnuté suverenity knížete Jana II. z rodu Liechtensteinů nezaujala vláda ještě definitivního stanoviska; jakmile se tak stane sdělí vláda, jak rozhodla.

K 5. Nemovitý majetek liechtensteinský na území republiky Československé podléhá zákonům o pozemkové reformě a s majitelem tím také dle zákonů těch bude naloženo.

V Praze dne 15. srpna 1920.

Ministerský předseda:

V. Tusar, v. r.