Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

2. zasedání.

Na základě šetření, vykonaného Pozemkovým úřadem, jenž je v této záležitosti věcně příslušný, dovoluji si sděliti toto:

Výtka, činěná interpelanty úředním správcům vůbec, že nepojímají svého úřadu tak, jak jest zákonem naznačeno, nýbrž že celou správu na velkostatcích jim svěřených obracejí vzhůru nohama a jednají tak, jakoby velkostatky byly majetkem vnuceného správce, jest naprosto všeobecná, neuvádí konkrétních fakt a proto vymyká se posouzení.

Pokud dle znění interpelace se zdá, že toto tvrzení týká se činnosti úřední správy v Javorníku, jest dlužno prohlásiti, že je naprosto neopodstatněno, ježto činnost této úřední správy je vedena jedině tou směrnicí, by na velkostatcích v Javorníku hospodařeno bylo řádným a racionelním způsobem, a dosaženo nejlepších hospodářských výsledků.

Tato činnost úřední správy vykazuje také příznivé výsledky, které doznaly uznání se strany majitele, resp. uživatele velkostatku, jehož zástupce dr. Pohl prohlásil, že velkostatek nebyl nikdy lépe spravován a že nikdy nebylo k jeho zlepšení tolik péče věnováno, jako právě pod úřední správou.

Toto vyjádření je nejlepší odpovědí na výtky úřednímu správci v interpelaci činěné.

Také fakta konkrétně interpelanty uváděná o jednání úřední správy v Javorníku spočívají patrně na nesprávné informaci.

Úřední správa při ustanovování nových úředníků nežádala úplnou znalost češtiny, avšak požadovala přec tolik znalosti, kolik je třeba ve styku se státními úřady.

Tvrzení o násilném zavádění vnitrní češtiny, není rovněž odůvodněno.

Tvrzení interpelace, že Pozemkový úřad je jen nadřízeným úřadem vnuceného správce a ne ostatních úředníků velkostatků, odporuje přímo zákonu ze dne 12. února 1920, čís. 118 Sb. z. a n., dle něhož úřední správce a v důsledku toho i Pozemkový úřad vstupuje na místo majitele a tudíž je nadřízeným orgánem všech úředníků na velkostatku zaměstnaných.

Výtka o nesprávném přídělu dříví je také naprosto neodůvodněná. Příděl dříví proveden byl na návrh vedoucích úředníků, bývalé knížecí biskupské správy a v plné dohodě s nimi a vzhledem na obrovskou poptávku dbáno bylo klíče, jímž byl osm- až desetiletý průměr dosavadního odběru dříví, který modifikován byl tak, by existence a výkonnost každého oferujícího závodu byla zabezpečena a aby chráněn byl zájem dělníků, zaměstnaných u firem. Úřední správa zadala veškerou kulatinu výhradně místním dlouholetým odběratelům (prvovýrobcům) a vyloučila veškeré meziobchodníky, jakož i nové oferenty, kterým před uvalením vnucené správy dříví z lesů velkostatku prodáváno nebylo.

Úřední správa byla ovsem se stanoviska rádného lesního hospodářství nucena omeziti v jednotlivých revírech (Zuckmantl, Niklasdorf, Einsiedel, Wilmsdorf, Johannesberg) kácení, ježto za dřívějšího režimu nebylo dbáno zákonných předpisů o ochraně lesů a revíry tyto silně devastovány. V důsledku toho v poměru ke zmenšené roční těžbě z těchto revírů musel býti i běžný odprodej snížen.

Přes tuto komplikaci bylo, jak výslovně potvrzeno vyjádřením plnomocníka uživatele velkostatku dra Pohla a lesního rady Scherze, rozdělení dříví jednotlivým uchazečům provedeno naprosto objektivně a nestranně. Tato kvalifikace postupu úřední správy při přídělu dříví je i písemně vyjádřena drem Pohlem ve spisech Pozemkového úřadu, čís. 9755/20.

K celkové situaci jest nutno uvésti, že v obvodu velkostatku Javorníka je celkem 73 velkých a malých pil, které mají 71 plnogatrů a 6l jednoduchých gatrů a mimo to celá rada jiných dřevozpracujících závodů. Tento kritický stav byl v poslední době ještě zhoršen tím, že vznikají nové pily, stávající podniky jsou zarizovány na větší výrobu a zavádějí se dvě pracovní směny. K plnému provozu těchto podniků bylo by třeba 250-300.000 m³ kulatiny. Lesy velkostatku Javornického při zachováni zákonných předpisů produkovati mohou maximálně 90-100.000 m³ kulatiny. Je tedy přirozeno, že při rádném hospodaření nemohou krýti potřebu těchto podniků.

Úřední správa, které v prvé radě je zákonem uloženo v lesích řádně hospodařiti a přísně zachovávati zákonná ustanovení, nemůže uspokojiti poptávky všech těchto podniků. Mimo to neměla úřední správa volnou disposici se stěženým dřívím, jsouc vázána smlouvami, uzavřenými před zavedením úřední správy, k jichž zrušení nebylo právního důvodu. Tak ku př. má závazek dodati firmě Oberschläsische Holzindustrie Aktien-Gesellschaft v Beuthen 40.000 m³ kulatiny do r. 1922.

Firmám říšsko-německým na výrobu papíru byla část brusného dříví zadána proto, že v tuzemsku pro toto dříví nebylo kupce, tuzemští prvovýrobci přímo odmítli je zakoupiti a německé firmy, jimž dříví bylo prodáno, byly po dlouhá léta stálými odběrateli dříví z lesů biskupa Vratislavského.

Rovněž postrádá jakéhokoliv odůvodnění tvrzení interpelace, že v jednotlivých revírech veškerá výroba palivového dříví svěřena byla velikým firmám. Pravdou je pouze to, že úřední správa několika maloobchodnikům a to firmě Schön v Zuckmantlu, Raschke v Tomášově a Franke v Lipové povolila pod dohledem lesního personálu vyráběti vlastními dělníky těchto firem palivové dříví. K tomuto kroku byla úřední správa pro nedostatek pracovních sil přímo donucena, aby alespoň část mlazin včas probrána býti mohla a mimo to by produkce palivového dříví, pokud možno nejvíce byla zvětšena.

Rozsah výroby palivového dříví těchto firem nejlépe charakterisuje to, že ode dne 28. května 1920, kdy jim povolení k výrobě bylo dáno, do polovice srpna 1920 vyrobily celkem:

Produkce tato je zřejmě mizivá proti režijní výrobě velkostatku, uváži-li se, že v r. 1919 sdělal velkostatek celkem 115.376 prm. palivového dříví a v roce 1920 nejméně totéž množství palivového dříví vyrobeno bude.

Z těchto cifer je nejlépe patrno, že dodavatelem palivového dříví zůstane nadále jedině velkostatek a ze domácímu obyvatelstvu nebylo znemožněno od lesních správ, dostatečně se dřívím zásobiti.

Bezpodstatnost výtek o vnucené správě velkostatku Ondřejovice vysvítá nejlépe z toho, že zástupce spoluvlastníků tohoto velkostatku u Pozemkového úřadu prohlásil, že s úřední správou je úplně spokojen a zrušení její si nepřeje.

Tím je prokázáno, že obsah interpelace neodpovídá skutečným poměrům a že není žádné příčiny k zakročení a nápravě.

V Praze dne 20. září 1920.

Ministerský předseda:

Dr. Černý, v. r.

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.

I. volební období.

2. zasedání.

Auf Grund der Untersuchung, die das in dieser Angelegenheit sachlich zuständige Bodenamt durchgeführt hat, erlaube ich mir folgendes mitzuteilen:

Der durch die Interpellanten gegen die Amtsverwalter im allgemeinen erhobene Vorwurf, daß sie ihr Amt nicht in der Weise auffassen, wie es im Gesetz festgelegt wird, sondern die ganze Verwaltung des ihnen anvertrauten Großgrundbesitzes auf den Kopf stellen und mit demselben so wirtschaften als wäre er Besitz des Zwangsverwalters, ist durchaus allgemein gehalten, führt keine konkreten Tatsachen an und entzieht sich daher der Beurteilung.

Sofern der Wortlaut der Interpellation andeutet, daß sich diese Behauptung auf die Tätigkeit der Amtsverwaltung in Jauernig bezieht, muß erklärt werden, da diese Behauptung durchaus unbegründet ist, da die Tätigkeit dieser Amtsverwaltung nur von der einzigen Richtlinie geleitet wird, den Großgrundbesitz in Jauernig in geordneter und rationeller Weise zu bewirtschaften und die besten Wirtschaftserfolge zu erzielen.

Diese Tätigkeit der Amtsverwaltung zeitigt auch günstige Ergebnisse, die von Seiten des Besitzers, resp. des Großgrundnutzniessers anerkannt wurden, dessen Vertreter Dr. Pohl erklärte, daß der Großgrundbesitz nie besser verwaltet und zu dessen Hebung niemals soviel Sorgfalt verwendet wurde als eben unter der Zwangsverwaltung.

Diese Äusserung ist die beste Antwort auf die in der Interpellation gegen den Amtsverwalter erhobenen Vorwürfe.

Auch die von den Interpellanten ageführten konkreten Tatsachen über die Gebahrung der Amtsverwaltung in Jauernig beruhen sichtlich auf einer unrichtigen Information.

Die Amtsverwaltung hat bei Neuanstellung von Beamten nicht die vollkommene Kenntnis der böhmischen Sprache, jedoch soviel Kenntnisse gefordert, als im Verkehr mit den Staatsbehörden nötig ist.

Die Behauptung von der gewaltsamen Einführung der inneren böhmischen Sprache ist ebenfalls unbegründet.

Die Behauptung der Interpellation, daß das Bodenamt eine vorgesetzte Behörde nur des Zwangsverwalters und nicht der übrigen Beamten des Grossgrundbesitzes sei, widerspricht direkt dem Gesetz vom 12. Feber 1920 Slg. d. G. u. V. Zl. 118, gemäß welchem der Amtsverwalter und infolgedessen auch das Bodeamt an Stelle des Besitzers treten und demgemäß letzteres auch die vorgesetzte Behörde aller auf dem Großgrundbesitz angestellten Beamten ist.

Der Vorwurf wegen einer unrichtigen Holzzuweisung ist ebenfalls durchaus unbegründet. Die Zuweisung von Holzwurde über Antrag der leitenden Beamten der ehemaligen fürstbischöflichen Verwaltung und im vollen Einklang mit denselben durchgeführt und wegen der ungeheueren Nachfrage ein Verteilungsschlüßel zu Grunde gelegt, den die 8 bis lojährige bisherige durchschnittliche Holzabnahme bildete; dieser wurde so modifiziert, daß die Existenz und Leistungsfähigkeit eines jeden der offerierenden Betriebe gesichert und das lnteresse der bei den Firmen angestellten Arbeiter gewahrt werde. Die Amtsverwaltung hat das gesamte Rundholz ausschließlich den langjährigen einheimischen Abnehmern (Ersterzeugern) vergeben und alle Zwischenhändler sowie auch neue Offerenten, denen vor der Verhängung der Zwangsverwaltung das Holz aus den Wäldern des Großgrundbesitzes nicht verkauft worden war, ausgeschloßen.

Die Amtsverwaltung war allerdings vom Standpunkte der geordneten Forstwirtschaft in einzelnen Revieren (Zuckmantel, Nicklasdorf, Wilmsdorf, Johannesberg) gezwungen, das Holzfällen eizuschränken, weil unter dem früheren Regime die gesetzlichen Vorschriften betr ffend den Waldschutz nicht beachtet und die Reviere stark devastiert wurden. Infolgedessen mußte im Verhältnis zu der geringen jährlichen Gewinnung aus diesen Revieren auch der laifende Verkauf herabgesetzt werden.

Trotz dieser Komplikation wurde die Holzzuweisung an die einzelnen Bewerber durchaus objektiv und unparteiisch durchgeführt, wie mit der Erklärung des Bevollmächtigten des Großgrundnutzniessers Dr. Pohl und des Forstrates Scherz ausdrücklich bestätigt wurde. Diese Qualifikation des Vorgehens der Amtsverwaltung bei der Holzzuweisung ist auch durch -Dr. Pohl in den Akten des Bodenamtes unter Zl. 9755/20 schriftlich dargelegt.

Zu der Gesamtsituation ist anzuführen, dass sich im Bereiche des Grossgrundbesitzes

Jauernig im Ganzen 73 grosse und kleine Sägen befinden, welche aus 71 Vollgattern und 6l Einfachgattern bestehen und dass ausserdem noch eine ganze Reihe anderer Holzbearbeitungsbetriebe vorhanden ist. Dieser kritische Zustand wurde in letzter Zeit noch dadurch verschlechtert, dass neue Sägen entstehen und die bestehenden Betriebe auf eine grössere Erzeugung eingerichtet und zwei Arbeitsschichten eingeführt werden. Zum vollen Betriebe dieser Unternehmungen wären 250.000-300.000 m³ Rundholz nötig. Die Wälder des Grossgrundbesitzes Jauernig können bei Einhaltung gesetzlicher Vorschriften höchstens 90-100.000 m³ Rundholz erzeugen. Es ist also natürlich, dass sie bei geordneter Bewirtschaftung die Bedürfnisse dieser Unternehmungen nicht decken können.

Die Amtsverwaltung, welcher in erster Linie gesetzlich aufgetragen wurde in den Wäldern ordentlich zu wirtschaften und streng die gesetzlichen Bestimmungen einzuhalten, kann die Nachfragen aller dieser Betriebe nicht befriedigen. Ausserdem hatte die Amstverwaltung nicht die freie Verfügung über das gewonnene Holz, weil sie durch die vor der Verhängung der Zwangsverwaltung geschlossenen Verträge, zu deren Beseitigung kein Rechtsgrund vorlag, gebunden war.

So z. B. hat sie die Verpflichtung, der Fa. Oberschlesische Holzindustrie-Aktiengesellschaft in Beuthen 40.000 m³ Rundholz bis zum Jahre 1922 zu liefern.

Den reichsdeutschen Firmen für Papiererzeugung wurde ein Teil des Schleifholzes aus dem Grunde vergeben, weil es im Inlande für dieses Holz keine Käufer gab; die inländischen Ersterzeuger haben den Kauf direkt abgelehnt und die deutschen Firmen, denen das Holz verkauft wurde, waren langjährige ständige Abnehmer von Holz aus den Wäldern des Breslauer Bischofs gewesen.

Die Behauptung der Interpellation, daß in den einzelnen Revieren die gesamte Produktion des Brennholzes grossen Firmen anvertraut wurde, entbehrt ebenfalls jedweder Begründung. Wahr ist nur, dass die Amtsverwaltung einigen Kleinhändlern und zwar der Fa. Schön in Zuckmantel, Raschke in Thomasdorf und Franke in Oberlindenwiese bewilligt hat, unter Aufsicht des Forstpersonales durch eigene Arbeiter der Firmen Brennholz zu erzeugen. Zu diesem Schritte wurde die Amtsverwaltung wegen Mangel an Arbeitskräften direkt gezwungen, um wenigstens einen Teil der Jungbestände rechtzeitig durchforsten zu können und ausserdem um die Brennholzproduktion soviel als möglich zu vergrössern.

Den Umfang der Brennholzproduktion dieser Firmen charakterisiert am besten die Tatsache, dass sie, seitdem ihnen die Bewilligung zur Holzproduktion erteilt wurde, nämlich dem 28./5. 1920 bis Mitte August 1920, u. zw.

erzeugt haben. 

Diese produktion ist sichtlich verschwindend im Vergleich mit der Regieproduktion des Grossgrundbesitzes, wenn man erwägt, dass im Jahre l9l9 der Grossgrundbesitz im ganzen 115.376 Raummeter Brennholz erzeugt hat und dass im Jahre 1920 mindestens dieselbe Menge Brennholz erzeugt werden wird.

Aus diesen Ziffern ersieht man am besten, dass auch in der Zukunft der Grossgrundbesitz ausschliesslicher Brennholzlieferant bleiben wird und dass der einheimischen Bevölkerung von Seiten der Forstverwaltungen eine ausreichende Brennholzversorgung nicht unmöglich gemacht wurde.

Dass die Vorwürfe gegen die Zwangsverwaltungen des Grossgrundbesitzes Endersdorf jeder Grundlage entbehren, geht am deutlichsten daraus hervor, dass der Vertreter der Mitbesitzer dieses Grossgrundbesitzes beim Bodenamte erklärte, er sei mit der Amtsverwaltung vollkommen zufrieden und wünsche nicht deren Aufhebung.

Dadurch ist bewiesen, dass der Inhalt der Interpellation den tatsächlichen Verhältnissen nicht entspricht und dass kein Grund zur Einschreitung und Abhilfe vorliegt.

Prag, am 20. September 1920.

Der Ministerpräsident:

Dr. Černý, m. p.