Zásady jimiž úprava stí řídí jsou celkem tyto:
A. Výměna hotovostí (§§ 1. — 4.).
Rozlišují se hotovosti osob fysických a právnických neprivilegovaných (t. j. těch, které nejsou ani ústavy peněžními, ani humanitními) (§ 1.), od hotovostí ústavů peněžních a humanitních (§ 3.).
Při hotovostech prvého druhu zachována zásada úpravy původní, dle niž přiznán lepší kurs směnný obnosům, které jsou ekvivalentem za neokolkované bankovky svého času při polské výměně za polské marky směněné.
Tu jde vlastně o převzetí neokolkovaných bankovek dle čl. 206 mírové smlouvy a je tudíž hledisko toto zcela oprávněno.
Kurs stanovený pro tyto hotovosti při úpravě původní (33 1/3 %) zvýšen byl úpravou novou na 100% za prvých 10.000 pol. M. a na 50% za obnosy další.
Hranice 10.000 pol. M. volena proto, že jest asi průměrem obnosů k polské výměně předkládaných.
Zvýšení směnného kursu odůvodněno jest zejména skutečností, že obyvatelům Těšínska i při kursu 1 : 1 dostává se za 100 neokolkovaných korun pouze 70 Kč, neboť polskou výměnou směňováno bylo 100 K neokolkovaných že 70 pol. M.
Hotovosti nad obnosy při polské výměně za neokolkované bankovky směněné vymění se za celkový kurs 33 1/3%.
Tento kurs jest sice lepší než průměrný úřední kurs polské marky (22—25), ale volen proto, aby tak vyšlo se vstříc obyvatelstvu tím spíše, že nákupní hodnota polské marky na Těšínsku jest větší, než denní kurs úřední.
Ústavům, a osobám privilegovaným (§ 3.) vymění se hotovosti polských marek vesměs v poměru 1:1.
Důvodem jest ohled na stav peněžních a humanitních ústavů, které výplatou vkladů a jiných závazků podle §§ 5., 6. a 7. osnovy budou beztoho značně postiženy, takže bude nutno finančně je podepříti.
Nárok na kursovní příplatky novou úpravou stanovené podmíněn jest při osobách fysických a právnických neprivilegovaných tím, že dne 10. srpna 1920 (den převzetí správy Československého Těšínska) osoby tyto bydlely nebo měly sídlo na Československém Těšínsku a že hotovosti k výměně předkládané v ten den též měly. Při privilegovaných osobách v § 3. uvedených vyžaduje se, aby dne 10. srpna 1920 aspoň jeden, měsíc měly sídlo na Československém Těšínsku, čímž čeleno býti má spekulativnímu zřizování filiálek cizích ústavů v Českém Těšínsku krátce před jeho převzetím do Československé správy.
Mimo to požaduje se výkaz o stavu hotovostí z 10. srpna 1920 podepsaný dle stanov, aby mohlo býti uplatněno ručení za správnost výkazů.
Doplatky neobmezují se na naše příslušníky, ježto by bylo mnohým našim příslušníkům velmi nesnadno ve lhůtě poměrně krátké opatřiti si průkaz Československé státní příslušnosti, zvláště když po rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920 bylo by nutno prokazovati buď domovské právo před 1. lednem 1914 nebo bydliště před 1. lednem 1908.
Postup při výměně upraven §§ 2. a 4.
Ustanovení § 4. namířeno jest proti podloudné a spekulativní dopravě polských marek k výměně a jakýmkoliv nesprávnostem na, úkor státu (srov. § 13.).
Součinnost zástupců obyvatelstva smluvena zásadně na poradách těšínských a jest z praktických důvodů nutna, ježto naše úřednictvo nemá dosud většinou dostatečné znalosti osob a poměrů na Těšínsku. Také ústavně jest tato součinnost odůvodněna, opírajíc se o § 86. ústavní listiny, dle něhož jest ve státní správě přivésti k platnosti pokud možno i živel laický.
Zástupci obyvatelstva se k této součinnosti dobrovolně nabídli.
B. Pohledávky mimo vklady (§§ 5. a 6.).
Pro pohledávky a závazky soukromé i veřejné stanoven poměr stejný. Kursu pro směnu hotovosti nelze povšechně aplikovati na pohledávky, neboť hotovosti jsou statkem oběžným, pohyblivým, který zejména skýtá majiteli možnost využíti hospodářské konjunktury, kdežto pohledávky jsou statkem po dobu, po kterou trvá obligační poměr, nehybnými a dlužno tu proto, pokud technicky možno, hleděti k hodnotě pohledávky v době vzniku.
Rozlišovány jsou proto pohledávky a závazky časově dle doby vzniků, a to:
1. Pohledávky a závazky vzniklé v rakousko-uherských (neokolkovaných) korunách do měnové rozluky československé (26. února 1919), pro něž stanoven stejný poměr jako v ostatním území republiky (§ 6., odst. 1. zákona z 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n.), t. j. 1 K rak.-uh. = 1 Kč (staré účty). Pomýšleno tu zejména na pohledávky hypotékami (dlouhodobé), jež vznikly v korunách ještě neznehodnocených.
Stanovený kurs dlužníka nepoškodí, ježto jeho majetek nemovitý od té doby značně v ceně stoupl a jest mu také poměrně snadno potřebný peníz, který dnes daleko nemá téže hodnoty jako v době vzniku pohledávky, za dnešních poměrů získati.
Naproti tomu poškodilo by tím citelněji jakékoliv snížení kursu věřitele, který ani v poměru osnovou stanoveném nedostane při dnešní hodnotě peněz tolik, kolik půjčil.
2. Další pohledávky a závazky, které vznikly v korunách neokolkovaných v době od měnové rozluky československé do dne úředního zavedení měny polské na Těšínsku, t. j. do 19. dubna 1920. Pro tyto pohledávky stanoven poměr 2.5 K rak.-uh. = 1 Kč, což odpovídá asi hodnotě těchto pohledávek podle tehdejšího kursu neokolkovaných bankovek. (Na Podkarpatské Rusi platil od počátku února do konce března 1920, tedy krátce před výměnou polskou svrchu zmíněný kurs neokolkovaných bankovek úředně.)
3. Pro pohledávky a závazky vzniklé již v polských markách stanoví se převodní kurs 2.5 polské marky = 1 Kč.
Kurs tento tvoří asi průměr, počítá-li se s kursem počátečným 60% a posledním 22%.
Řešeny tu ovšem vesměs pouze případy, kde jde o poměry právní splatné na československém Těšínsku.
Zásada dosud zachovávaná, že věřitel i dlužník musí bydleti nebo míti sídlo na Československém Těšínsku nebo jinde v republice, byla tu však opuštěna pro případ, že se podaří toto naše ustanovení i v cizině, zejména v Polsku uplatniti.
Pokud jde o mzdy, budiž podotčeno, že dnem obsazení Těšínska nabývají tam platnosti kolektivní smlouvy platné v ostatním území republiky, čímž otázka kursu, ve kterém mzdy mají býti vypláceny, zaniká.
C. Vklady u peněžních ústavů (§§ 7. a 8.).
Pokud jde o vklady u ústavů v Československém Těšínsku, postupováno obdobně jako při pohledávkách. Nutno tu míti zřetel v prvé řadě na vklady vzniklé ve starých korunách před měnovou rozlukou československou, aby aspoň při těchto vkladech vytvořen byl stejný stav, jako v ostatním území republiky (§ 6., odst. 1. zákona z 10. dubna 1919, čís. 187 Sb. z. a n.).
Jest však technicky neproveditelno vklady u peněžních ústavů dle data rekonstruovati, ježto stav jich se každým novým vkladem nebo vybraným obnosem mění.
Mimo to byly veškeré vklady u peněžních ústavů na Těšínsku, pokud bylo v polské správě, dnem 19. dubna 1920 převedeny na polské marky, čímž rekonstrukce dotyčných vkladů technicky ještě více ztížena.
Proto volen způsob ten, že z vkladu ku dni 10. srpna 1920 převede se částka až do výše salda k 26. únoru 1919 na koruny československé v kursu 1 pol. M. = 1 3/7 Kč, což odpovídá dle polské výměny 100 K rak.-uh. = 70 pol. markám kursu 1 K rak.-uh. = 1 Kč a ježto pro obtíže technické nelze rozlišovati vkladů pozdějších, stanoven pro všecky tyto vklady poměr 1 Kč = 2 1/2 pol. M. stejně jako při pohledávkách po výměně polské vzniklých.
Jest nesporno, že úpravu valuty nelze nikdy provésti tak ideálně, aby některé subjekty právní nebyly jí nepříznivě dotčeny.
Proto nutno pamatovati na ochranu institucí veřejných a obecně prospěšných, zvláště však peněžních ústavů, na které činěny jsou úpravou valuty veliké nároky finanční a jež by mohly úpravou býti na svém trvání ohroženy.
Z této úvahy vychází poslední odstavec. §u 7. Náhrada tam zmíněná jest dobrovolná a poskytována bude podle předložených dokladů o finančním stavu ústavu nebo podniku jen potud, pokud jest nutná, aby odvracena byla od žadatele finanční zkáza.
D. Pohledávky a závazky v §§ 5.—7. neuvedené (§ 8.).
Jde o pohledávky a závazky splatné mimo Československé Těšínsko a cenné papíry.
Tyto právní poměry ovšem nemohou býti řešeny jednostranným opatřením, nýbrž teprve mezistátní smlouvou.
E. Staré účty (§ 9.).
Ježto ona část Československého Těšínska, kde se nekolkovalo, byla valutárně pokládána za cizinu, nutno nyní odčiniti důsledky vzniklé z tohoto stavu pro obyvatele dotyčného území podle nařízení z 6. února 1919, čís. 57 Sb. z. a n. a z 1. dubna 1919, čís. 167 Sb. z. a n.
F. Zvláštní ustanovení vyvolaná roztržením města Těšína (§§ 10. a 11.).
Ustanovení §§ 10. a 11. vyplynula zejména ze stavu, který rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července. 1920 vytvořen byl roztržením města Těšína na část českou a polskou, neboť v polské části Těšína jsou téměř veškeré peněžní ústavy těšínské, v nichž obyvatelstvo má své vklady, zejména též Těšínská spořitelna, za jejíž závazky ručí jak Český tak Polský Těšín.
Problém vkladů našich obyvatelů u těchto, nyní polských ústavů bylo by sice řešiti podle čl. 215. mírové smlouvy St. Germainské vzájemnou dohodou s Polskem, ale tak dlouho nelze obyvatelům Českého Těšína čekati.
Ježto převod vkladů na ústavy naše by asi vyvolal zákaz převodů se strany vlády polské, voleno zatím řešení zálohami na vklady tyto.
Záloha 30 Kč na 100 pol. marek odpovídá 75% hodnoty vkladu dle § 7., č. 2., tedy obvyklé sazbě lombardní. (75% ze 40% = 30%).
Paragraf 11. zařaděn co nařízení na přání obyvatelstva z důvodů politických, aby byli odškodněni ti, kdo z našich lidí za plebiscitu pro nás pracovali a dříve či později budou nuceni k nám přesídliti.
Mimo to zahrnuti sem i českoslovenští úředníci a zřízenci veřejní, kteří dosud pro nedostatek bytů nuceni jsou bydleti v Polském Těšíně.
Druhý odstavec § 11. jest řešením případů, kde obyvatelé Českého Těšína své vklady učiněné úmyslně před polskou výměnou v Těšíně Polském krátce před výměnou československou vyzdvihli, aby je k výměně československé předložili. V podstatě jde tu též o neokolkované koruny vyměněné polskou výměnou automaticky za polské marky.
Obyvatelstvo toto přirozeně domáhá se, aby oproti ostatním obyvatelům československého Těšínska nebylo poškozeno za to, že svůj majetek z ciziny přeneslo do vlasti.
Stav tento upraviti všeobecně nelze, neboť by tím průběh úpravy se značně zkomplikoval, proto pojato bylo za souhlasu zástupců obyvatelstva Těšínského do osnovy zmocnění, případy tyto řešiti individuelně na žádost dle předložených průkazů. Žadateli dostalo by se, bude-li žádost odůvodněna, výhod § 1., čís. 1. a § 7. pro obnosy, které v den polské výměny měl prokázaně uloženy v Polském Těšíně.
Ministerstvo financí bylo nuceno tyto výhody povoliti tím spíše, ježto obyvatelstvo plebiscitního území na radu našeho delegáta v plebiscitní komisi nepředkládalo značnějších obnosů k výměně polské, nýbrž ukládalo je do peněžních ústavů.
G. Filiálky cizozemských ústavů (§ 12.).
Filiálky cizozemských ústavů (i polských pokud v den převzetí správy Československého Těšínska (10. srpna 1920) měly tam aspoň jeden měsíc sídlo (takže jest vyloučeno, že by byly bývaly zřízeny na spekulaci s výměnou polských marek za československé koruny), nutno posuzovati stejně jako ústavy domácí.
H. Ustanovení trestní (§ 13.).
Trestnou jest pouze jakákoli vědomá nesprávnost, kterou kdo výhod opatření tohoto nebo nařízení ze 3. srpna 1919, č. 468 Sb. z. a n., docíliti se snaží. Nesprávnost musí se však týkati skutkových předpokladů tohoto opatření nebo citovaného nařízení ze 3. srpna 1920.
Je-li však z předložených průkazů nebo z doznání strany bernímu úřadu doplatky vyplácejícímu zřejmo, že jde o nesprávnost neúmyslnou, nenastupuje trestní řízení, nýbrž pouhé odmítnutí doplatků dle § 4. Rovněž spekulační nabytí nebo doprava marek před 10. srpnem 1920 do území Československého Těšínska nejsou o sobě trestny, neboť pro výměnu československou rozhodným jest stav z 10. srpna 1920, ale jest takové obnosy z doplatků dle §§ 1. a 3. osnovy vyloučiti (§ 4.).
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Příloha H.
K číslu 560.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920,
kterým se upravuje z důvodů války promlčení práva ku předpisu a vymáhání pojistného.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 Sb. z. a n. na tomto opatření:
§ 1.
V době od 1. ledna 1914 až do 31. prosince 1919 staví se běh lhůt, jež jsou stanoveny v § 3. zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z. pro promlčení práva úrazových pojišťoven, okresních nemocenských pokladen a společenstevních nemocenských pokladen, předepsati pojišťovací příspěvky a vymáhati je.
§ 2.
Totéž platí o lhůtách, jež jsou stanoveny v § 46, odst. 3. zák. čl. XIX. z r. 1907.
§ 3.
Nařízení ministerstva vnitra ze dne 17. dubna 1917, č. 173 ř. z. se zrušuje.
§ 4.
Toto opatření Stálého výboru podle § 54 ústavní listiny nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 5.
Ministru sociální péče se ukládá, aby opatření toto provedl.
Výtah z důvodové zprávy vládního návrhu.
Zákonem ze dne 24. července 1919, č. 446 Sb. z. a n. bylo stanoveno, že do promlčení lhůt zákona ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř. z., § 284. zákona ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. z., nevpočítávají se roky 1914 až včetně 1919.
Dle výslovného ustanovení odstavce 2., § 1., citovaného zákona platí však zákon tento pouze pro ony přímé daně a jiné dávky, jichž promlčení posuzovati jest dle zákona z 18. března 1878, č. 31. ř. z.
Nevztahuje se tedy shora citovaný zákon na příspěvky úrazové a nemocenské, jež zákonu z 18. března 1878 nepodléhaly, poněvadž dle původního úrazového a nemocenského zákona byly nepromlčitelny; promlčení jich bylo zavedeno teprve záhonem z 8. února 1909, 5. 29 ř. z. Následkem toho platí pro vyměřování a vymáhání zmíněných pojistných příspěvků i ohledně válečných let krátké promlčecí lhůty 3- resp. 6-leté, kdežto pro ostatní veřejné dávky se válečná léta do promlčecích lhůt nezapočítávají.
Není však důvodů, proč stejné dobrodiní nemohlo býti přiznáno též sociálně-pojišťovacím ústavům. Neboť pokud se ku příkladu úrazových pojišťoven týče, celá řada úředníků, zabývajících se kontrolou mzdovou dle § 23. n. z., a vyměřováním příspěvků musela nastoupiti vojenskou službu; revise mezd, následkem činné vojenské služby podnikatelů byly znemožněny; doručování předpisných výměrů bylo velmi znesnadněno, jelikož nebylo tu zpravidla zmocněnců k přijetí předpisného výměru; za války vznikla celá řada přechodných podniků válečného průmyslu, které ústavu hlášeny nebyly; správní úřady přetíženy byly spoustou nových válečných úkolů, takže nemohly se věnovati včasnému vyřizování rekursů podaných do zařazení nebo předpisů pojistných příspěvků a vymáhání příspěvků politickou exekucí z valné části zanedbávaly, poněvadž až do judikátu č. 251 z 16. října 1917, č. j. 196/17 nebylo možno vymáhati soudní exekucí ony příspěvky, proti nimž podány námitky, hrozí celé řadě předpisů i z let předválečných, které pravoplatně vyřízeny nebyl, a kde politické úřady příspěvky nevymáhaly, promlčení dle § 3. zák. z 8. února 1909; úřady musely napnouti všechny síly, aby obstaraly včas celou agendu odškodňovací a v pozdější době i péči o invalidy, jež jim byla uložena.
Měla-li by se za takových poměrů čítati válečná léta do promlčecích lhůt, což de lege lata platí, bylo by to nejen těžkým poškozením ústavu, nýbrž přímo prémií pro ty, kdo své podniky včas nepřihlásili a řádně nepřiznávali. A byly to právě podniky, které z válečných poměrů nejvíce těžily.
Odpomoc lze zjednati jedině vydáním analogického zákona o stavení promlčení úrazových a nemocenských příspěvků po dobu války.
Vydání zákona nesetkalo by se se žádnými potížemi, poněvadž i v jiných případech nakládá se s příspěvky pojistnými jako s dávkami veřejnými dle analogie předpisů pro tyto vydaných. (Tak § 76. zák. o dani výdělkové platí dle judikátu čís. 150 i pro pojistné příspěvky: vedení soudní exekuce pro příspěvky řídí se dle předpisů platných pro daně a veřejné dávky (srov. judikát čís. 144 res. 251).
Na druhé straně však zase použití formální analogie zákona ze dne 24. července 1919, č. 446 Sb. z. a n., i pro pojistné příspěvky bez vydání zvláštního zákona není přípustno, jelikož v odst. 2. § 1. cit. zákona se výslovně praví: "že zákon tento vztahuje se pouze na přímé daně a jiné dávky, jichž promlčení posuzovati je dle zákona z 18. března 1878, č. 31. ř. z." a nikoli "na jiné veřejné dávky".
A na zákon ze dne 18. března 1878, č. 31. ř. z. se nyní úrazové pojišťovny dělnické odvolávati nemohou, poněvadž před vydáním zákona z 8. února 1909, č. 29 ř. z., trvaly vzhledem k ustanovení § 1456. obč. zák. zásadně na stanovisku, že předpisy o promlčení daní a veřejných dávek dle zákona z roku 1878 se na úrazové příspěvky nevztahují, kterýžto právní náhled byl tak správním soudem bezvýminečně sdílen (srov. rozhodnutí správního soudu z 24. října 1895, č. 4994, ze 4. dubna 1903, č. 1418, ze 7. listopadu 1905, č. 11.901 a celou řadu jiných).
Je tu sice nařízení rak. ministerstva vnitra ze 17. dubna 1917, č. 173 ř. z., jež stanoví, že "doba od 1. srpna 1914 až do provedené demobilisace nezapočte se do lhůt, jež jsou stanoveny v § 3. zákona ze dne 8. února 1909, č. 29 ř. z., pro promlčení práva na určení pojišťovacích příspěvků teritoriálním úrazovým pojišťovnám dělnickým a práva žádati je, může-li pojišťovna dokázati, že důsledkem válečných událostí bylo jí zabráněno, své právo na pojišťovací příspěvky ku platnosti přivésti".
Domnělé výhody nařízením tímto úrazovým pojišťovnám poskytnuté jsou však ilusorní, a to z toho důvodu, že by ústav v každém jednotlivém případě musel dokázati okolnosti, které v konkrétních případech znemožnily předpis nebo vymáhání příspěvků, což, jak hned na první pohled je patrno, je věcí velmi obtížnou, ne-li nemožnou.
Mimo to je lhůta "do provedení demobilisace" příliš neurčitá, než aby mohla býti pevnou hranici promlčecí doby.
Na Slovensku platí § 46. zák. čl. XIX. z r. 1907, jenž stanoví pro promlčení nemocenských a úrazových příspěvků lhůty pětileté i pokud se týče tříleté. Bylo by proto pro Zemskou úřadovnu pro dělnické pojištění na Slovensku těžkým poškozením, kdyby se válečná léta měla započítávati do promlčecích lhůt, a to tím spíše, že na Slovensku následkem politického převratu revise započítatelné mzdy po dlouhou dobu vůbec nemohla býti prováděna a že také k předpisu pojistných příspěvků úrazových za léta 1918—1919 dlouho po době splatnosti bude lze přikročiti. Je tedy nutno i pro Slovensko ustanoviti, že se válečná leda 1914 až včetně 1919 do promlčecích lhůt, § 46. zák. čl. XIX. z r. 1907 stanovených, nezapočítávají.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
Příloha Ch.
K čís. 560.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle §u 54 ústavní listiny ze dne 8. října 1920
o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků a o obnově drobných zemědělských pachtů.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a nař., na tomto opatření:
§ 1.
(1) Nařízení vlády republiky Československé ze dne 3. srpna 1920, č. 471 Sb. z. a n., o úpravě pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemku se. zrušuje se zpětnou působností od 28. srpna 1920.
(2) Úpravy pachtovného, jež staly se z podnětu zrušeného nařízení, jsou neplatné.
§ 2.
(1) Propachtovatelé polních hospodářství nebo jednotlivých zemědělských pozemků mohou zvýšiti pachtovné (podpachtovné), jež ujednáno bylo před 1. lednem 1918, pro pachtovní rob 1921 a zbývající smluvená pachtovní léta o 6% rozdílu mezi předválečnou cenou propachtovaných nemovitostí a cenou ke dni 1. března 1919, zjištěnou, podle zásad, daných v § 11, odst. 4., zákona z 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n., o dávce z majetku a o dávce z přírůstku na majetku (příloha A), pokud pachtovné takto zvýšené po odečtení daní, přirážek a ostatních veřejných dávek, jež nese propachtovatel, jakož i nynější hodnoty všech vedlejších plnění, k nimž jest podle smlouvy zavázán (pachtovné ryzí), nepřekročí 6 % ceny těchto nemovitostí ke dni 1. března 1919 (příloha B).
(2) V přirážce i v nejvyšší mezi pro ni přihlíží se jen k ceně půdy, pokud se týče k ceně půdy a hospodářských i obytných budov propachtovaných jako příslušenství půdy, pokud jsou určeny k provozování dotčeného polního hospodářství, tedy nikoliv k ceně budov a závodů průmyslových, inventáře pachtýři k používání postoupeného nebo k ceně zvláštních práv, spojených s držbou propachtovaných nemovitostí, a pod.
(3) Udržuje-li pachtýř budovy, snižují se přirážka a její mez o 20%; udržuje-li je však propachtovatel, zvyšují se o 20%. Tato procenta se poměrně snižují, nese-li pachtýř, pokud se týče propachtovatel, toliko část nákladů udržovacích. Jde-li o půdu zabranou podle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., snižuje se takto zjištěná celková přirážka o 25%.
(4) Při pozemcích, jež jsou v podpachtu, platí, pokud na ně nelze použíti ustanovení tohoto opatření, v poměru mezi pachtýřem a propachtovatelem jako nejvyšší mez pro přirážku pachtovné, jež platí podpachtýř po srážce 15%.
(5) Vedle zvýšení podle prvého odstavce mohou propachtovatelé žádati, aby pachtýř nesl pro pachtovní rok 1920 a zbývající pachtovní léta veškeré zvýšení, které co do daní, přirážek a ostatních veřejných dávek, jichž placení pachtýř nepřevzal, nastalo nebo nastane oproti roku 1913, pokud se týče Toku pozdějšího, kdy pachtovné bylo ujednáno.
(6) Propachtovatelé v případech odstavce prvého jsou povinni pachtovné pro rok 1921 a zbývající smluvená pachtovní léta snížiti, přesahuje-li výši určenou v odstavcích předcházejících, na tuto výši pokud překročení její není odůvodněno zvláštními výnosovými poměry pachtované nemovitosti, jako na př. melioracemi, regulací, způsobilostí pro zvláštní kultury a pod. (§ 6, odst. 2.).
(7) Na pachty, zrušené před hlavní sklizní r. 1920 a na pachty podle zákona ze dne 30. října 1919, č. 593 Sb. z. a nař. na rok 1920, obnovené, se ustanovení odstavce 5. nevztahuje.
§ 3.
(1) Ustanovení § 2. netýká se půdy zabrané (§§ 2. a 3 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař.), jež jest v pachtu pachtýřů, kteří ji sami nebo za pomoci členů své rodiny obdělávali a kteří spolu s osobami s nimi ve společné domácnosti žijícími nemají vlastní a pachtované půdy zemědělské dohromady více než 8 ha, ani půdy zajištěné drobným pachtýřům podle zákona. ze dne 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a nař. Rovněž netýká se pachtů, kde pachtovně smluveno bylo sice před 1. lednem 1918. které však po tomto dni byly prodlouženy na rok 1921 nebo další pachtovní léta.
§ 4.
(1) Propachtovatel, domáhající se úpravy pachtovného podle tohoto opatření, musí do 30. listopadu 1920 oznámiti pachtýři doporučeným nebo na potvrzení dodaným dopisem výši požadované přirážky a označiti daně, přirážky a ostatní dávky veřejné, jež má pachtýř nésti, jinak zaniká jeho nárok na úpravu.
(2) Nedojde-li do 14 dnů od doručení oznámení pachtýřovi jeho odpověď, považuje se jeho mlčení za souhlas s navrženou úpravou pachtovného, byl-li pachtýř v oznámení výslovně upozorněn na tento následek.
(3) Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ustanovení druhého odstavce neplatí.
§ 5.
(1) Nedohodnou-li se strany o oznámeném nároku na úpravu ani výslovně ani mlčky (§ 4., odst. 2.), jest na propachtovateli, aby navrhl rozhodnutí soudní.
(2) Návrh jest podati u okresního soudu, v jehož obvodu pronajaté nemovitosti zcela nebo z vetší části leží, nejdéle do 31. prosince 1920, jde-li však o úpravu pachtu hospodářství a souborů pozemků větších než 50 ha nejdéle do 31. ledna 1921. Poštovní doprava se do lhůty nezapočítává. Opožděné návrhy odmítne soud z moci úřední.
(3) Podati jest tolik stejnopisů návrhů, aby po jednom mohlo bytí doručeno každému z odpůrců a mimo to jeden ponechán u soudu.
§ 6.
(1) Pokud v opatření tomto není nic jiného stanoveno, platí o řízení k úpravě pachtovného zásady řízení nesporného, o útratách ustanovení řízení sporného a o kolcích a poplatcích ustanovení poplatková pro soudní řízení sporné.
(2) Pokud pachtýř (podpachtýř) domáhá se snížení pachtovného, platí o lhůtách a řízení obdobně předpisy §§ 3.—5. a § 6. odst. 1.
§ 7.
(1) Pachtýř, jemuž zvýšeno bylo ryzí pachtovné o více než 75%, může do 14 dnů, kdy soudní usnesení o zvýšení nabude právní moci, smlouvu ke konci příštího pachtovního roku vypověděti. (2) Přistoupí-li na zvýšení dobrovolné, má právo výpovědi podle odstavce prvého, jen když si je při dohodě vyhradil. Lhůta výpovědní počíná tu dnem dohody.
§ 8.
(1) Pacht (podpacht) zemědělského pozemku, který skončí nebo již skončil ve druhé polovici roku 1920, obnovuje se na další pachtovní rok 1921 i proti vůli propachtovatele (vlastníka, pachtýře), když pachtýř (podpachtýř) oznámí do 30. listopadu 1920 propachtovateli nebo jeho hospodářské správě doporučeným nebo na potvrzení dodaným dopisem, že si pozemek na dále podrží v pachtu, jestliže
a) pachtýř pachtovaný pozemek sám nebo pomocí své rodiny obdělává a nadále obdělávati chce a může a
b) pacht zrušen byl výpovědí propachtovatelovou aneb nemohl býti obnoven pro jeho odpor, a propachtovatel neměl zákonného důvodu od pachtovní smlouvy bez výpovědi odstoupiti.
(2) K této obnově pachtu není třeba souhlasu pozemkového úřadu ani jiného úřadu dozorčího.
§ 9.
(1) Obnova týká se i příslušenství zemědělského pozemku, za něž po rozumu tohoto opatření pokládají se i stavení obytná a hospodářská s pozemky, na nichž jsou zbudována, jakož i příslušné dvorky a zahrádky, užíval-li jich pachtýř na základě téhož pachtovního poměru.
§ 10.
(1) Pacht obnoviti může pachtýř jen potud, pokud uplatněním tohoto práva nepřestoupí vlastní a najatá zemědělská půda jeho jakož i osob s ním ve společné domácnosti žijících, 8 ha při pozemcích v § 13. označených a v případě, uvedeném v § 14.5 ha.
(2) Na přebytky nejvýše 1/2 ha se nehledí.
§ 11.
(1) Pro obnovený pacht platí podmínky dosavadního pachtu.
(2) Je-li pachtovně nepřiměřeně vysoké, může pachtýř žádati současně s ohlášením nároku na obnovu (§ 8) jeho snížení podle § 2. odst. 6.
(3) Naproti tomu je-li pachtovné nepřiměřeně nízké, má propachtovatel nárok na úpravu v mezích § 2.; musí však nárok ten pachtýři oznámiti, pokud se týče jeho určení soudem navrhnouti ve lhůtách stanovených v § 15. pro námitky proti obnově.
(4) O řízení a poplatcích platí tu předpis § 6.
§ 12.
(1) Právo obnovy (§ 8) nevztahuje se na dvory, statky, usedlostí a podobné hospodářské jednotky v celku propachtované.
§ 13.
(1) Pokud běží o pozemky, které nenáležejí obci neb nejsou podle zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař., státem zabrány, nebo nejsou zapsány do desk zemských, anebo netvoří hospodářskou součást statku zapsaného v deskách zemských, obnova pachtu nenastává, když:
a) celková výměna zemědělských pozemků ve vlastnictví propachtovatelově se nacházejících nečiní více něž 15 ha, aneb
b) když propachtovatel béře neb chce vzíti do vlastní správy pachtovaný pozemek, který teprve po 1. srpnu 1914 byl propachtován, nebo kterého nabyl teprve po tomto dnu od osoby neb po osobě, jejíž je zákonným dědicem, nebo
c) když béře neb vzal do vlastní správy pozemek, protože pominula překážka, pro kterou nemohl na pozemku sám hospodařiti (jako přílišné mládí, dočasná neschopnost nebo nepřítomnost jeho nebo členů jeho rodiny k tomu schopných), neb
d) když nový pachtýř, jemuž propachtovatel pozemek propachtoval nebo propachtovati chce, měl pozemek ten před tím již v pachtu a pachtu toho se vzdal pro závažné překážky, jež nyní pominuly, aneb náleží-li tento nový pachtýř mezi zákonné dědice propachtovatelovy a obdržel-li pozemek do pachtu k zajištění nutné existence.
§ 14.
(1) Byl-li pozemek již propachtován jinému pachtýři, obnovuje se pacht podle tohoto opatření jen tehdy, jestliže by starému pachtýři nezbylo ani 5 ha vlastní a pachtované zemědělské půdy a ztráta pachtu ohrozila by jeho existenci.