Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1920.
I. volební období.
2. zasedání.
819.
Interpelace
poslanců Hudce, Modráčka, Stejskala a soudruhů
na ministra spravedlnosti
o teroru proti svědkovi v Muňově procesu.
Kovodělník Jaroslav Pospíšil byl jedním z hlavních svědků v Muňově věci. Za to ho stíhla kletba a pronásledování. Pospíšil pracoval u pražské železářské společnosti v hlavním elektrotechnickém oddělení na Kladně, byl členem odborové organisace soc. dem., byl také dílenským důvěrníkem a spoludělníci neměli proti němu nijakých výtek. Tu však po abolici Muňova procesu přišel dne 2. června důvěrník dělnické rady Sedlák se vzkazem, že Pospíšil má se ihned dostavit do schůze dělnické rady, "že by Lojza (Muňa) s ním rád mluvil." Pospíšil odepřel jíti k tomuto výslechu, načež byla ihned svolána závodní rada, vyřkla ortel a deputace odebrala se na závodní řiditelství, žádajíc propuštění Pospíšila, jinak že prý nemůže ručiti ani pět minut za jeho život(!!). Řiditelství zavolalo Pospíšila telefonicky z dílny a když se dostavil, řečeno mu, že věc je taková a taková, aby prozatím nechal práce a šel domů. Než došel z kanceláře do dílny, byli tam již členové závodní rady Sedlák, Šturc, Kubernát, Olič a jiní a někteří z nich, hlavně prý Sedlák a Šturc, vyhrožovali znovu Pospíšilovi, jestli okamžitě neopustí práci a neodejde ze závodu. Mělo prý býti použito také expedice "na kolečku".
Pospíšil tedy opustil závod a očekával věcí dalších. Dne 17. června byl zase zavolán na závodní řiditelství, kdež mu sděleno, že vzhledem k situaci nazpět býti vzat nemůže. Pospíšil byl tedy definitivně propuštěn.
Nato obrátil se vyštvaný dělník do Prahy na několik úředních míst, sepsán s ním docela i protokol, slíbeno vyšetření záležitosti — ale dodnes nestalo se naprosto nic. Dělnická a závodní rada provedla svůj teror a dělník, který konal jen svou občanskou povinnost jako svědek, je již téměř po 5 měsíců bez práce, vyčerpán finančně, zadlužen a se svou rodinou (má 4 nedospělé dítky) blízek zoufalství, je proskribován a zaměstnavatelé obávají se do práce ho přijmouti, aby se nedostali do konfliktu s teroristy.
Případ tento je tím pobuřlivější, jelikož se jedná o teror vůči svědkovi, který dle své občanské povinnosti i dle zákona byl povinen vypovídati a sděliti vše co ví v záležitosti Muňově a soudruhů, vyšetřovaných pro zločin proti branné moci státu, resp. pro zločin velezrady.
Mohlo by se namítnouti, že kompetentní orgány nemohly dosud v této záležitosti zakročiti, jelikož nebylo stížnosti a trestního udání a tudíž podnětu k zakročení. Pronásledovaný dělník žádal však ochrany a případ je již dávno znám ministerstvu vnitra a policejnímu řiditelství v Praze. Je proto tím více s podivem, že terorisovaný a materielně i morálně poškozený dělník-svědek nenalezl dosud žádné ochrany.
Poněvadž se v případu tomto jedna o zřejmě vyložené veřejné násilí, táží se podepsaní:
Jest pan ministr spravedlnosti ochoten učiniti příslušná opatření dle prává a zákona na ochranu svobody občanské a svobody práce, jakož i na ochranu zákonem předepsané svědecké výpovědi?
V Praze dne 17. listopadu 1920.
Hudec, Modráček, Stejskal,
Dr. Lukavský, Dr. Hajn, Dr. Kramář, Dr. Rašín, Petrovický, Votruba Dr. Stránský, Dr. Matoušek, Purkyňová, Ing. Bečka, Bergman, Špaček, Dyk, Veverka, Zavřel, Mašek, G. Navrátil, Vraný, Najman.