Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Při poslední novelisaci zákona o podpoře nezaměstnaných (zákon ze dne 17. října 1919, č. 569 Sb. z. a n.) zmocněny okresní politické správy naříditi samosprávným svazům svých obvodů (obcím, okresním zastupitelstvům a okresním silničním výborům, aby ihned započaly s pracemi, jež dlužno vykonati ve veřejném zájmu a při nichž lze zaměstnati větší počet nezaměstnaných osob. Z příkazu může se odvolati obec, přesahuje-li rozpočet nakázaných prací 50.000 K a u okresu 250.000 K. Při těchto pracích je především zaměstnávati osoby, které by jinak měly nárok na podporu v nezaměstnanosti, a stát přispívá stavebníkovi dvěma třetinami mzdy, obvykle v místě, nejvýše však 6 K denně.

Spořivost jednotlivci a podporování její nepadá mnoho na váhu; průměrný dělník, stejně jako úředník se stálým skrovným platem zpravidla hospodaří z ruky do úst a neušetří si mnoho pro dobu nezaviněné prázdně a brzy své úspory vyčerpá. Převede-li se však tato spořivost na pole hromadného vzájemného zajišťování se, přibliž se k formám pojištění, pak i tato drobná svépomoc vzájemnou solidaritou dovede čeliti značně možnému risiku nezaměstnanosti. Proto podpory v nezaměstnanosti v dnešní formě, jež stát poskytuje ze svých pro. středků, je nutno vystřídat pojištěním, na které by dělníci sami částečně přispívali.

Avšak v oboru sociálního pojišťování jsou otázky pojištění v nezaměstnanosti opravdu nejobtížnější, neboť nemoc, úraz, invaliditu a stáří je možno poměrně snadno objektivně zjistiti a vyšetřiti; odlišiti však nezaviněnou nezaměstnanost od zaviněné, stejně jako omeziti její prodlužování, je velice obtížné.

II. Prázdňové pojištění v cizině.

Obtíže poznáme vylíčíme-li jednotlivé způsoby prázdňového pojištění v cizině.

Veřejné prázdňové pojištění možno tříditi na pojištění povinné, dobrovolné a na podporování podle gentské soustavy.

a) Povinné.

Povinné pojištění zavedli nejprve v kantoně Sv. Havla ve Švýcarsku v roce 1895. Všichni dělníci bydlící v kantoně Sv. Havla s menší denní mzdou než 2 franky, podléhaly pojistné povinnosti. Pojistné premie vybírané od dělníků činily 15, 20 a 30 ct. týdně podle výše denní mzdy, požitky vypláceny jim pak byly od 1 fr. 80 ct. až do 2 fr. 40 ct. denně po 60 dnů v roce. Avšak již na podzim roku 1896, tedy po jednoročním trvání tohoto kantonálního povinného pojištění proti nezaměstnanosti bylo přikročeno k likvidaci kantonální prázdňové pokladny. Systém povinného pojištění se neosvědčil a v důsledku zkušeností ve Sv. Havlu město Basilej v referendu a Curych ve velké radě zavrhly povinné pojištění proti nezaměstnanosti.

Ve Sv. Havlu totiž sezónní dělníci vybrali největší část podpor, aniž jejich příspěvky dosahovaly výše příspěvků ostatních dělníků s menším risikem nezaměstnanosti. Kantonální pokladna pak neměla dosti účinných prostředků ke kontrole a zabránění zneužívání podpor v nezaměstnanosti. Prokázalo se též, že v dobách vážných hospodářských krisí nelze péči o nezaměstnané omeziti na okrsek velkého města, ježto v takovém případě jsou případně menší města více postižena, je-li v nich umístěn průmysl nejdříve nebo nejvíce krisí postižený. Proto opravdu účinné pojištění prázdňové je nutno prováděti jednotně v celém státním území.

Státní povinné pojištění proti nezaměstnanosti zavedeno bylo v Anglii v roce 1911 v rámci Lloyd Georgovy velké sociálně pojišťovací reformy (Part II. of the National Insurance Act 1911, článek 84—107) ve spojení s pojištěním nemocenským, invalidním a starobním. Avšak i tu bylo prázdňové pojištění omezeno na obory v širším slova smyslu stavební (veřejné práce, stavby budov, lodí, strojů, vagonů, dále slévárny a pily). Za války pak bylo toto pojištění rozšířeno přechodně na válečný průmysl. Týdně činily příspěvky 5 d, z čehož 2% d platil zaměstnavatel a 2 1/2 d zaměstnanec. Stát pak připlácel ročně 1/3 z obnosu, vybraného za rok od zaměstnanců a zaměstnavatelů na příspěvcích pro fond nezaměstnaných. Požitky pojištěného činily při stavbách a veřejných pracích 6 a u ostatních oborů 7 sh týdně, avšak pojistné vyplácí se během 1 roku nejdéle 15 týdnů a každý týden požitků musí vždy býti kryt předcházejícími 5 týdny příspěvkovými.

Toto pojištění bylo omezeno na obor v širším slova smyslu stavební, poněvadž při povinném veřejném pojištění rozšířeném na veškeré obory výroby, těžko jednotně určiti výši příspěvků a požitky vzhledem k různému nebezpečí nezaměstnanosti v jednotlivých výrobních odvětvích. Je úkolem dosud téměř nesplnitelným, aby pojistní mathematikové vypracovali spolehlivou statistiku, která by tvořila pevný základ pro přesnější rozvržení risik a výměr prémií a požitků prázdňového pojištění pro různá výrobní odvětví.

Nezaměstnanost je závislá na řadě budoucích okolností v celku nevypočítatelných a měnících se, na řadě faktorů neosobních, jako je dobrá žeň, všeobecná hospodářská konjunktura, vývoj techniky, válka a mír, politické události atd., dále je závislá na momentech osobních, jako je na příklad stáří, pohlaví, povaha pojištěného. Proto povinnému pojištění v Anglii, zavedenému v dobách normálních, vymezen pro počátek rámec odvětví nejpotřebnějších a vedle tohoto povinného veřejného pojištění přispívá anglický stát též na podpory v nezaměstnanosti odborovým organisacím.

Odborová organisace (Trade Union), která svým členům podléhajícím povinnému pojištění vyplácí podpory v nezaměstnanosti, obdrží náhradu od státního fondu do výše podpor, které by jinak byl vyplatil v běžném roce státní fond jejich členům, avšak pouze do výše podpory skutečně vyplacené odborovou organisací. Tím se dociluje, že odborové organisace zvyšují své podpory o 1/4 nad podpory státního fondu. V roce 1914 bylo takto pojištěno u 92 odborových svazů 736.107 dělníků z 2.500.000 pojistné prázdňové povinnosti podléhajících. V roce 1913 a 1914 bylo vyplaceno nezaměstnaným, na podporách státním fondem přímo 1 359.904, prostřednictvím pak dělnických odborových organisací 1 163.112.

Vedle toho poskytuje stát odborovým organisacím vyplácejícím členům podpory v nezaměstnanosti, nepodléhají-li povinnému pojištění, příplatek db 1/6 skutečně vyplacených podpor. při čemž denní podpora nesmí býti vyšší 12 sh. Tímto způsobem bylo pojištěno a dostávalo státní příplatek dalších 1,180.000 dělníků, což vyžadovalo v roce 1913/1914 1 15.000 státního příspěvku.

Během války, když šířit se v Anglii dočasný válečný průmysl bylo povinné pojištění prázdňové jakožto prostředek proti nezaměstnanosti při příští demobilisaci válečného průmyslu přechodně rozšířeno zákonem z roku 1916 (Unemployement Insurance Munition Workers-Act) na veškerý průmysl kovodělný, výrobu munice a třaskavin, výrobu tovarů chemických, kaučukových, koželuhy, sedlářství, cihelny a kamenné lomy.

V důsledku dlouhého trvání války rozšiřoval se stále více okruh průmyslu závislého ha válečných státních objednávkách, takže po náhlém skončení války anglická vláda musela sáhnouti k obdobnému opatření našich podpor v nezaměstnanosti; Anglie vyplácela totiž od 25. listopadu 1918 všem nezaměstnaným dělníkům a všem nezaměstnaným demobilisovaným vojínům státní podpory. V květnu roku 1919 bralo tuto podporu v Anglii kolem 1,250.000 osob, a to muži 29 sh týdně, ženy 25 sh, chlapci do 18 let 14 sh 6 p, děvčata 12 sh 6 p. Hlava rodiny brala vedle toho na jedno dítě mladší 15 let týdenní příplatek 6 sh a na každé další 3 sh.

Tím se vžila veřejná péče o nezaměstnané do té míry, že letošního roku anglický parlament rozšířili povinné prázdňové pojištění na veškeré zaměstnance starší 16 let vyjímaje dělníky zemědělské, služebnictvo, veřejné zaměstnance, osoby s vyšším platem ročním než 250 L, osoby najímané k občasným pracem. Příspěvky a požitky týdenní jsou následující:

Ovšem zákon ještě není v účinnosti — má vstoupit v účinnost během listopadu 1920 — a je nutno vyčkat zkušenosti plynoucí z dnešního jeho rozsahu. I při tomto rozšíření povinného pojištění byla ponechána součinnost státního pojišťování s odborovými organisacemi, které svým členům podpory v nezaměstnanosti vyplácejí.

Příkladu Anglie dlouho nenásledoval žádný jiný stát, až v roce 1919 Itálie. Rovněž v Italii v důsledku náhlé demobilisace byli nuceni zavést podpory v, nezaměstnanosti dekretem 18. listopadu 1918 (od 1. února až do 31. prosince 1919 vyplatila Itálie 130,551.600 Ur na podporách a za prvou polovici 1920 30,966.000 lir) a dekretem z 19. října 1919 bylo zavedeno obligatorní prázdňové pojištění na následujících základech:

V každém kraji zřídí se zvláštní, pro veškery obory všeobecná pokladna pro pojištění prázdňové. Stát sám nepřispívá na toto pojišťování vůbec, nýbrž polovičku povinného příspěvku nese pojištěnec a polovici jeho zaměstnavatel. Pojištění podléhají veškeří zaměstnanci mezi 15. a 65. rokem, jejichž měsíční plat nepřekračuje 350 lir. Vyloučeni jsou domáčtí dělníci, čeleď veřejná a železniční zaměstnanci, rovněž dělníci sezónní.

Nárok na podporu předpokládá placení příspěvku po dobu 48 týdnů, 8 dnů již trvající nezaměstnanosti a pojištění se vyplácí nejdéle 120 dnů v jednom roce.

Zkušenosti z povinného pojištění v Italii nelze ještě vyvozovat, ježto zákon vstoupil v účinnost v lednu 1920, takže prvé podpory podle této úpravy bude možno vyplácet po uplynutí 48 příspěvkových týdnů, t. j. v prosinci 1920. Jistě že se neudrží jednotné sazby pro veškeré obory práce bez ohledu na nebezpečí nezaměstnanosti v tom kterém oboru. Zákon vzbudil podle zpráv mezinárodního úřadu práce v odborovém hnutí italského dělnictva velký odpor. Confederazione generale del lavoro žádala na svém sjezdě zvýšení požitků, dále aby, též stát nesl část nákladu tohoto prázdňového pojištění a hlavně přiblížení celého pojištění odborovým organisacím po vzoru kombinovaného systému anglického. A tak se v povolaných vládních italských kruzích projednávají zásadní změny tohoto nového zákona.

Ve střední pak Evropě zákonem z 24. března 1920 republika rakouská, zavádí rovněž státní povinné pojištění proti nezaměstnanosti. Pojištění tomuto podléhají veškeří zaměstnanci, kteří jsou rakouskými příslušníky a podléhají nemocenskému nebo pensijnímu pojištění. Nárok na podporu] v nezaměstnanosti má každý rakouský příslušník, který v posledním roce před vyplněním nároků byl aspoň 20 týdnů zaměstnán v území republiky rakouské, je schopen práce, avšak nemůže získati řádného zaměstnání. Pojištění vyplácí se 8 dnů od počátku nezaměstnanosti počínaje, nejdéle 12 týdnů v roce. Podpora činí u nezaměstnaného, jemuž je starati se o rodinu 80%, u osamělého zaměstnance 60% procent podpory nemocenské, přináležející mu pro případ nemoci podle výše jeho poslední mzdy. O přiznání podpory rozhodují okresní výbory nazývané průmyslovými výbory, jež jsou podobny našim dřívějším demobilisačním výborům, které rozhodovaly o přiznaní, odepření nebo zastavení podpor v nezaměstnanosti. Podporu vyplácejí okresní zprostředkovatelny práce nazývané v republice rakouské Arbeitslosenämter. Na ohradu tohoto státního prázdňového pojištění přispívá 1/3 stát, 1/3 zaměstnavatel a 1/3 pojištěnci. Příspěvky se vypisují a vždy rok zpětně vybírají jakožto přirážka k nemocenskému nebo pensijnímu příspěvku. Jednotlivým povoláním může býti sazba příspěvková vyměřena podle nebezpečí nezaměstnanosti v tom kterém oboru.

Ovšem toto rakouské státní pojištění bude jistě značně nákladné, ježto vyžaduje samostatného státního aparátu a bude stejně (jako se ukázalo při výplatě podpor v nezaměstnanosti) narážeti na obtížnost státní kontroly oprávněnosti nároku. Ale rádné pojištění bude pro rakouský stát, levnější než dnešní jeho systém podpor v nezaměstnanosti (analogický s naším, jenže s vyššími sazbami). Ovšem v Rakousku, vzhledem k veliké nezaměstnanosti a k horším hospodářským vyhlídkám do budoucnosti než u nás, nemohou na dohlednou řadu. let sáhnouti ku gentskému systému, jenž bude níže vysvětlen, jakožto v daných poměrech hromadné nezaměstnanosti nedostatečnému. A tak Rakousko, zrušilo-li dřívější podpory V nezaměstnanosti, na jichž krytí zúčastnění dělníci přímo nepřispívali, muselo se odhodlati bez zkušeností a odhadu možných risik a výdajů k státnímu povinnému! pojištění prázdňovému již v dnešních hospodářských neurovnaných poměrech a v době pokleslé morálky vůči státní pokladně.

Rovněž v Německu, kde však již je zavedeno též starobní a invalidní pojištění a zřízeny okresní pojišťovací úřadovny, bude nyní projednávána osnova navrhující zavedení povinného státního pojištění proti nezaměstnanosti.

b) Dobrovolné.

Způsob veřejného dobrovolného pojištění proti nezaměstnanosti byl nejdříve zaveden v městě Bernu a to roku 1893. Bern založil pojišťovnu proti nezaměstnanosti, jež byla pouze pro městské dělníky závazná. Jinak každý v Bernu se zdržující dělník mohl, ale nemusil pojistiti se u městem subvencované pojišťovny tím, že platil 40 ct týdně. Kdo 6 měsíců platil příspěvky, stal-li se v měsíci prosinci až únoru nezaměstnaným, měl nárok na denní podporu ve výši 1 fr u svobodných, u ženatých pak ve výši 1 fr 50 ct po dobu 1 měsíce. V druhém měsíci nezaměstnanosti vyplácela pak pojišťovna svým pojištěncům podpory, pokud disponovala ještě prostředky. Slabiny tohoto pojištění se v brzku ukázaly. Pojišťoval se v celku nepatrný počet dělníků, nejvyššího počtu pojištěných bylo dosaženo roku 1904/1905, kdy bylo pojištěno 539 osob, vesměs přináležejících k sezónním dělníkům z oboru stavebního a příbuzných, tedy dělníků s největším risikem nezaměstnanosti. Bylo přirozené, že pojišťovna každoročně měla veliký deficit, ačkoliv jednalo se pouze o zimní pojištění, požitky pojištěnců při tom byly nedostatečné. Celé pojištění nabylo v celku rázu městské dobročinnosti. Bylo tudíž roku 1911 bernské pojištění značně změněno, výplata požitku neomezuje se již pouze na zimní měsíce a dále byly rovněž značně zvýšeny příspěvky i požitky. Přes to zůstává toto pojištění omezeno na sezónní dělníky. Neboť každé dobrovolné pojištění na rozdíl od povinného a všeobecného, chová v sobě nebezpečí pro nesezonního dělníka, že zaměstnavatel propustí dělníka pojištěného proti nezaměstnanosti spíše mez nepojištěného.

Zajímavý je průběh dobrovolného pojištění v městě Kolíně nad Rýnem, jež roku 1896 zavedeno bylo na obdobných zásadách jako v městě Bernu vyjímaje obmezení výplat podpor pouze na měsíce zimní, avšak v celku se stejným, neúspěchem. Roku 1905 bylo dosaženo maxima 1707 pojištěnců, avšak i tu pojišťovali se po většině sezónní dělníci ze stavebních oborů tak, že počet podporovaných pohyboval se mezi 51 až 84% pojištěných.

Proto kolínští svůj systém roku 1911 zdokonalili a zkombinovali s gentským systémem, což znamená podporu fondů jednotlivých odborových organisací, které vyplácejí svým nezaměstnaným členům podpory v případě nezaměstnanosti. V Kolíně roztřídili v roce 1911 dobrovolné pojištěnce na tři nebezpečnostní třídy a zároveň zavedli zajištění odborových organisací. Odborové organisace mohou se zajistiti za každého člena, který již rok v Kolíně bydlí a jemuž v případě nezaměstnanosti vyplácejí podporu ve výši aspoň 1 M denně, platí-li za něho ze svých prostředků městské prázdňové pokladně 4—30 pf týdně podle nebezpečnostní třídy. V případe pak nezaměstnanosti člena odborové organisace obdrží organisace od městské prázdňové pokladny zajištění ve výši 75 pf až M 1,50 podle počtu předcházejících týdnu, během nichž zajišťovací prémie byly odborovou organisací placeny za dotyčného člena.

A právě na kolínském případe se ukázala nejlépe slabina dobrovolného pojištění jednotlivců vůči kolektivnímu podporování prostřednictvím odborových organisací. Od 1. července 1911 až do 30. června 1912 přihlásilo se 41 bezprostředních pojištěnců, z nichž 32 přináleželo nejvyšší nebezpečnostní třídě, kdežto v roce 1912/1913 pak 189 přímých pojištěnců. Zajištěno odborovými organisacemi bylo však roku 1911/1912 11.005 a 1912/1913 13.006 osob. Tedy kolínské městské dobrovolné pojištění dosáhl o úspěchu jenom pokud se po vzoru gentském přiblížilo dělnickým odborovým organisacím. Ve výroční zprávě pak z roku 1913 se výslovně píše:

"Pokud se týče bezprostředního pojištění, objevilo se získávání členů pomocí inserátů a plakátů jakožto nedostatečné. Nebudeme tudíž s to, abychom se do budoucnosti, uzavírali zkušenostem pojišťoven soukromých (!), že většího úspěchu lze jedině docíliti pomocí agentů" (!!).

Stejné zkušenosti lze vyčísti ze zpráv kantonální pokladny basilejské, kde dobrovolné pojištění jednotlivců našlo rovněž pranepatrnou odezvu mezi dělnictvem a to pouze mezi stavebním dělnictvem. Proto i tu kantonální pokladna vyplácí odborovým organisacím roční subvence ve výši 20 až 40% souhrnného obnosu ročních příspěvků členských příslušného prázdňového fondu odborové organisace.

Shrnujeme zkušenosti vyplývající z tohoto přehledu veřejného povinného a dobrovolného pojištění:

Povinné pojištění státní nebo obecní proti nezaměstnanosti rozšířené na veškeré dělnictvo je poměrně nákladné, vyžaduje samostatného správního aparátu a je těžko nalézti přesný matematicko pojistný podklad pro výši prémií a požitků podle nebezpečí nezaměstnanosti v různých výrobních odvětvích. Při jednotných sazbách narazilo by všeobecné nucené pojištění na odpor u odborů zaměstnanců s malým risikem nezaměstnanosti, ježto by v placení příspěvku spatřovali nepřiměřené břemeno. Státní nebo městské orgány těžko zjišťují a rozlišují zaviněnou nezaměstnanost od nezaviněné, rovněž těžko kontrolují uměle prodlužovanou nezaměstnanost. A tu zejména doba poválečná, kdy poklesla veřejná morálka, kdy není dosti občanského svědomí k veřejným prostředkům, je nevhodná k zavedení povinného státního pojištění prázdňového. K zavedení jeho u nás scházel by nám zejména potřebný statistický podklad a ustálení valutových poměrů. Snad až bude naše sociální pojištění dobudováno starobním a invalidním pojištěním, zřízeny okresní pojišťovny, poměry vyrovnanější, státní finance lepší, bude možno, neosvědčili se způsob osnovou navržený, sociální pojištění doplnit povinným prázdňovým pojištěním, což opačně bylo by spojeno s obtížemi a finančními ztrátami.

Při dobrovolném pojištění mnozí se nepojistí z lehkomyslnosti, mnozí z důvěry v prospěch svého oboru, v němž jsou zaměstnáni, nebo spoléhajíce se na dobrý svůj vztah k zaměstnavateli. A tak dobrovolné pojištění stalo se ve skutečnosti, pokud nepodporuje svými příplatky odborové organisace dělnické, pouhým dobročinným zajištěním městského sezónního dělnictva po většině stavebního proti zimní nezaměstnanosti.

c) Gentský systém.

Neobyčejného významu nabyl gentský systém, při kterém obec nebo stát nezaloží vlastního veřejného prázdňového pojišťování, nýbrž poskytuje z veřejných prostředků příspěvky k podporám v nezaměstnanosti, jež odborové organisace z vlastních prostředků vyplácejí.

Moderní dělnické odborové hnutí, jež má za účel vzájemnou svépomocí hájiti hospodářské zájmy zaměstnanců jednotlivých výrobních odvětví, poznalo brzy nebezpečí, jež z nezaměstnanosti jeho členů hrozí jeho cílům. Nezaměstnaní dělníci bez úspor a podpor byli nuceni hledati a přijímati práci pod běžnou mzdou a touto mzdovou podnabídkou ohrožovali životní míru svých druhů v povolání. V důsledku toho docházelo k častým a beznadějným obranným stávkám. I uvědomily si odborové organisace, že nutno svépomocnou solidaritu rozšířiti, proto vedle příspěvků na bojovné stávkové fondy počaly vybírá i též povinné příspěvky od svých členů na fond v nezaměstnanosti, z něhož vyplácejí organisace svým členům podpory v případech nezaviněné prázdně.

Ovšem podpory odborových organisací jsou v celku nepatrné takže nechrání nezaměstnaného v dostatečné míře před nezaviněnou bídou a z toho plynoucích nejen índividuelních, ale a sociálních škod.

Roku 1901 navrhl gentský advokát Louis Varlez, aby belgické průmyslové město Gent za určitých podmínek poskytovalo odborovým organisacím, které svůj prázdňový fond oddělí od stávkového a podrobí veřejné kontrole, příplatky k podporám v nezaměstnanosti, jež svým členům vyplácejí. Příspěvek za jednoho člena vyplácí se nejdéle po 60 dnů v roce a to ve stejné výši jako podpora odborových organisací.

Vedle těchto příspěvků vyplácených prostřednictvím odborových organisací poskytovalo město Gent zaměstnancům, kteří nepříslušeli k žádnému odborovému sdružení z městského prázdňového fondu příspěvky ve stejné výši, ovšem musili se u fondu zajistiti svými úsporami. Střádalovi vypláceli z jeho vkladu u městské nezaměstnanecké pokladny denně 1 fr z jeho úspor zároveň s příspěvkem fondu rovněž ve výši 1 fr po 60 dnů jeho nezaměstnanosti v jednom roce. Gentská prázdňová pokladna vykazuje následující čísla, pokud se týče příspěvků vyplácených prostřednictvím odborových organisací.

Charakteristické je, že v ročních podrobných zprávách městského prázdňového fondu o jednotlivých střádadel a jejich sdruženích není téměř zmínky. Tak v roce 1910, kdy zúčastněné odborové organisace vykazovaly 63.588 příspěvkových dnů, na přímé střádaly připadlo pouze 1043 podpůrných dnů. Proto též při reformě prázdňového pojišťování v Gentu roku 1911 bylo zrušeno toto podporování střádání přímo u městské pokladny pojištěných, neboť tento způsob vykazoval neobyčejnou nákladnost správního aparátu vzhledem k nepatrnému počtu zajištěných a stejné nevýhody časté a pravidelné nezaměstnanosti přímo pojištěných sezónních dělníků. Jako dobrovolné pojišťování městské, o němž bylo výše pojednáváno. Zkušenosti v Gentě, stejně jako v Kolíně nad Rýnem a jinde ukázaly nám, že pečlivý dělník, který se chce zajistiti proti nezaměstnanosti, je. pravidelně. organisován a přímo pojištěn u své odborové organisace. Přímé dobro volné pojištění vzhledem k nepatrnému počtu jednotlivců, kteří se přihlásí, neodůvodňuje s tím spojené správní obtíže a náklady.

Systém gentský, t. j. vyplácení příplatků k podporám v nezaměstnanosti prostřednictvím odborových organisací rozšířil se rychle po celé Belgii. V roce 1912 je těchto prázdňových fondů v Belgii již 27 (v roce 1913 29) a je na nich zúčastněno 92 obcí (v roce 1913 101 obcí). Tímto způsobem byla pojištěna pro případ nezaměstnanosti v roce 1912 již plná 1/10 veškerého belgického dělnictva, totiž 100.000 členů sdružených ve 401 odborových organisacích v 92 průmyslových obcích. Náklad na toto pojišťování z příjmů odborových organisací r. 1912 činil 290.000 fr, příspěvky obci 334.000 fr. Podporu obdrželo 27.081 osob s 208.880 podpůrnými dny. V témže roce pak jednotlivých střádalo, přímo u pokladen podporovaných bylo v celku pouze 63 a jiní poskytované příplatky činily za 1003 podpůrné dny 681 fr.

Gentský systém byl nejen v Belgii, ale i v ostatních státech hojně následován.

Francie r. 1905 dekretem z 22. dubna 1905 povolila za určitých podmínek odborovým organisacím subvenci do výše 20—30 procent obnosu, jimi ročně na podporách nezaměstnaným členům vypláceného. Za tím účelem byla do rozpočtu zařaděna položka 110.000 fr. Vedle státu subvencuje též 12 departementů a 51 obcí, mezi nimi Paříž, odborové organisace, které vyplácejí svým členům podpory v nezaměstnanosti. Tyto subvence departementu a obcí činily roku 1911 97.000 fr. Ovšem je nutno poznamenati. že na rozdíl od odborových organisaci u nás a v Německu, francouzské syndikáty soustřeďují menší počet dělnictva, jejich fondy jsou v celku nepatrné a většina z nich podpory v nezaměstnanosti nevyplácí. Tím vysvětluje se též poměrně nízký obnos poskytovaných subvencí.

Ve Švýcarsku v kantoně svatohavelském po zrušení dobrovolného pojišťování zavedli gentský systém. Rovněž v kantoně ženevském tento se úspěšně osvědčil, stejně jako ve Štrasburku, Mühlhausích, Freiburku, Štuttgartu, Mühlheimu a jiných městech německých. Těsně před válkou chystaly se zavésti pojišťování proti nezaměstnanosti po vzoru gentském v Rakousku města Štýrský Hradec a Lublaň.

V rámci celého státu místo státního pojištění v nezaměstnanosti zavedli gentský systém nejdříve v severských státech. a to v Dánsku a Norsku.

Podle zákona z 9. dubna 1907 vyplácí dánský stát odborovým organisacím, které čítají aspoň 50 členů a vyhověly podmínkám stanoveným v zákoně o výši, době, účtování atd. podpor v nezaměstnanosti a státního příplatku, příplatek ve výši 1/3 obnosu na příspěvcích členy vyplácených, ne však více než 250.000 Kč jedné organisaci ročně. Vedle toho může obec odborové organisaci, jež podle tohoto zákona je uznána za subvencovanou prázdňovou pokladnu, přispěti do výše 1/6 členských příspěvku v tom kterém roce pokladnou vybraných. Podpora pokladny nesmí přesahovati 2 Kč denně a smí býti nezaměstnanému poskytována nejdéle 70 dnů v roce.

V roce 1912 bylo v Dánsku 55 subvencovaných prázdňových pokladen se 120.289 členy. Příjem těchto prázdňových pokladen činil 2.692,43 Kd, z čehož činil státní příplatek 822.535 Kd, obecní 374.114 Kd.