Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Toto rozluštění, dle zdání velice jednoduché už proto, že by doba placení daně úplně se srovnávala s dobou skutečného pobírání užitků, má však svoje značné obtíže. Jednak třeba by bylo tyto úroky zvýšiti nebo snížiti v tom — zajisté přečastém — případě, ve kterém by procento nabyvatele věci a užívatele (osoby oprávněné z opětovné dávky), nebylo stejné. Poněvadž výše procenta řídí se cenou nabývaného jmění, jehož součástí jest i nabývané právo, bylo by dále třeba i k tomuto účelu přece jen vypočítávati též kapitalisovanou cenu nabývaného práva, což by vyměřování daně značně zatížilo. Největší obtíže by však činila stálá evidence řádného placení roční daně, která by přečasto ani straně nepřicházela vhod, a pro úřady byla tím citelnější, že by se ve velké většině případů jednalo o obnosy menší (hlavně z výměnků a podobných oprávnění).

Z těchto důvodů, nutno tedy přece jen přednost dáti jednorázovému vypočtení a odvedení dané z kapitalisované ceny práva, při čemž je výhodnějším vypočísti ji určitou kvotou ceny zatížené věci (jistiny) již proto, že není to závislým na výši úroků, bez toho stále kolísající. Výpočet takový předvádí tabulka B (celkem dle francouzského vzoru). při níž přihlíží se přiměřeně ku stáří oprávněné osoby. Těmto kvotám přizpůsoben byl v téže tabulce ve sloupci 2. také násobek roční ceny, který třeba jest ustanoviti nejen proto, že kvota zatížené jistiny předpokládá známost této jistiny (často scházející, zvláště při dávkách vyměnkářských), jednak i proto, že roční cena fa přispěti může ku seznání předmětu zatíženého tímto právem.

Bylo-li právo opětovné dávky vyhrazeno více osobám, jedné po druhé, zdaňovalo se nyní každé nabytí práva toho jednotlivými oprávněnými osobami. Osnova zaujala tomto směru liberálnější stanovisko, připouštějíc, aby se dalšímu nabyvateli připočetlo k dobru to, oč předchůdce jeho vzhledem na skutečnou dobu pobírání požitků snad přeplatil.

V tabulce (v odst. a) uveden je také klíč pro vyšetření ceny požívacího nebo jiného práva na opětovnou dávku, v případě, má-li se právo to poskytovati na určitou řadu let; a to jak dle násobku roční ceny, tak i dle kvóty ceny zatížené věci nebo jistiny. Násobek takto získaný neliší se mnoho od násobku dle § 145 německého řádu pro říšské dávky (Reichsabgabenordnung — 2- až 18teronásobek).

Byla-li stanovena nějaká opětovná dávka na dobu nekonečnou, počítá se cena její plným obnosem (25násobkem roční ceny) a při dávce stanovené na jinou neurčitou dobu nežli závislou na dožití fysické osoby, polovičním obnosem ceny zatížené věci (jistiny nebo 12 1/2 násobkem roční ceny).

Při konkurenci určité doby s neurčitou vezme se za základ vyměření daně násobek. na nějž připadá daň vyšší.

Způsob zdaňování práva požívacího má značný vliv na význam výminky (podmínky, též určení času) po stránce daňové. Proti nynějšímu stavu navrhuje se změna v tom směru, že při výmince rozvazovací a při dědickém nástupnictví (fideikom. substituci) oceňuje se pro výpočet daně obohacovací právo nového nabyvatele (instituta) jako právo užívací s povinností doplniti daň, odpadl-li substitut, nebo nesplnila-li se výminka rozvazovací.

Je to výhoda dosti značná a zajisté oprávněná, poněvadž ve skutečnosti první nabyvatel nevalně se liší co do práv svých od pouhého uživatele, jehož postavení (v určitém směru) i v občanský zákon mu přiznává.

Při dani nemovitostní nebylo možno říditi se stejnou zásadou, poněvadž právně převádí se právo vlastnické i knihovně jak na prvního tak i na dalšího nabyvatele. Stal-li se při dědickém nástupnictví druhý převod brzo po prvním, skytá mu značnou výhodu § 72, tak jako pro nabyvatele zatížené věci (při daní z obohacení) § 38, po případě i § 37.

§ 9 a tabulka B: O sazbě jak daně z obohacení tak i nemovitostní pojednáno bylo ve všeobecné části, rovněž o ocenění.

Zde budiž poukázáno na změnu provedenou ohledně zarovnávání poplatných obnosů, které se neděje po 40 Kč nahoru, nýbrž po 100 Kč dolů, v nižších obnosech (do 1000 Kč) po 20 Kč dolů. Zarovnávání dolů voleno bylo dle něm. vzoru proto, že předejde se tím ostrostem vznikajícím při zarovnávání nahoru právě při menších obnosech. Obnos 100 Kč volen pak pro lehčí počítání. Úleva tím vznikající pro vyměřovací úřady nahradí mnohokráte ztrátu z toho plynoucí.

Při hranici jednotlivých stupnic nebude vzhledem na propočítávání třeba zvláštní jiné úpravy. Neshody vzniknou při hranici stanovené pro osvobození neb úlevy. Proto zmocňuje se vláda, aby přiměřeným ustanovením neshody ty odstranila neb aspoň zmírnila.

Ku §§ 23, 57 a 76. O povinnosti platební byla učiněna zmínka už při § 4. Zde poukázati třeba na to, že při spolunabyvatelích je vlastním poplatníkem každý nabyvatel pouze pro sebe. Ostatní spolunabyvatelé ručí za daň připadající na ostatní, což význam má hlavně při pozůstalostech. Ustanovení toho je třeba jednak pro zajištění státu před ztrátou především při pozůstalostech, jednak pro rychlejší skoncování pozůstalostního řízení hlavně tam, kde někteří nabyvatelé pozůstalostí jsou liknavými poplatníky.

Těm, kdož zaplatili daň za jiné, poskytují, se všechna přednostní práva zaplacené daně pro jejich náhradní nároky. Výhoda ta přiznána v osnově také ostatním ručitelům.

Změna provedena i v tom směru, že dárce ručí za daň z darování za všech okolností, jsa spolupovinen i k ohlášení daru.

Pro daň dědickou nebylo třeba ve zvláštní stati o, dani dědické zvláštního ustanovení; stačí pro ní předpis § 23.

Ku § 24—27. Při ručení věcném zamýšlí osnova, aby se v knihách vyznačilo, jaký obnos požívá přednostního práva; tím by byl jednak stát chráněn ve svých právech zákonných, jednak nabyvatelé práv z pohledávek dříve vtělených nabyli by jistoty o ceně zástavního práva u pohledávek těch.

Kromě toho upraven byl poměr — hlavně vůči dalším knihovním vlastníkům — věcného ručení v případech, ve kterých k vyměření daně došlo až v pozdější době, omezením věcného ručení na tři leta ode dne knih. zápisu jejich vlastnického práva.

Hlavní novotou je však stanovení věcného souručenství jednak při pozůstalostech, jednak při jiných převodech týkajících se několika věcí; toto souručenství věcné jest bez účinku vůči pohledávkám zapsaným před dotyčným převodem, pro něž by znamenalo to jednak leckdy velikou pohromu, a bylo nutným je zavésti hlavně pro věci (především pozůstalostní), které z toho důvodu, že nalézají se v cizině nebo v rukou osob, kterým jsou odkázány, vymykají se disposici soudů nebo finančních úřadů.

Bylo by také těžko jinakým způsobem působiti na dědice, aby starali se zavčas o zaplacení neb aspoň řádné zajištění daně z celé pozůstalosti. Jejich soukromoprávní nároky vůči poplatníkům v cizině budou se moci spíše uplatniti, nežli veřejnoprávní nároky státu, aspoň dotud, pokud by nebylo mezinárodně upraveno vzájemné vymáhání veřejných dávek.

S uplatněním věcného souručenství úzce souvisí zákaz vydati odevzdací listinu (nebo na Slovensku soudní vysvědčení dědické či odkazovnické) před zapravením neb aspoň řádným zajištěním daně dle § 46. Tam, kde (zejména na Slovensku) pozůstalost se soudně neprojednává, doplňuje se věcné souručenství ustanovením (posledního odst. § 46), že u pozůstalostí neprojednávaných soudem nabývá dědická dohoda právní platnosti až po zaplacení daně dědické a nemovitostní.

b) K dani dědické.

§§ 28—31: Ustanovení §ů těch shodují se celkem s ustanoveními posavadními.

Novotou je, že (dle § 8, 2. věta) držitel fideikomisu jakož i rodinné nadace nebo renty (dle uher. zákona z r. 1918) výslovně prohlášen za vlastníka, a jmění fideikomisní tím na roveň postaveno jmění allodnímu. Nabývá-li se obojího jmění po téže osobě její smrtí, tvoří cena obojího jmění základ pro vyměření dědické daně.

Jmění dodatečně vyskytlé dlužno přičísti jmění původnímu (ku kterému vlastně hned patřilo) a dřívější předpis dle toho opraviti.

Nabývá-li se fideikomisního jmění nebo renty rodinné nadace (po případě nadace samé) dříve už (vzdáním se nebo jiným způsobem), nepodléhá to dani dědické, nýbrž dani darovací, a není také sčítání takové přípustno.

Rovněž se nesečítává jmění, které nabyvateli připadne jako substitutovi při fideikomisární substituci, nebo následkem splnění rozvazovací výminky (která je pak pro něho výminkou odkládací). Děje se tak jednak pro různost doby nabývací a nejistotu, která cena (zda z doby prvého či pozdějšího nápadu) má bytí při sčítání směrodatnou, jednak i pro obtíže, které by vyměřovacímu úřadu způsobilo reasumování odbytého již předpisu daňového, konečně i pro to, že by dodatečné zvýšení daně ze jmění event. dávno před tím už zdaněného postihlo nabyvatele měrou příliš krutou, Ostatně případy, ve kterých by se jednalo o značnější obnosy, nebudou asi příliš časté.

Za to podléhají sčítání částky nabývané při smrti zůstavitelově na základě č. 2—4, § 28. Byla-li z věnování takových už zaplacena daň darovací, včítá se do daně dědické.

Při posuzování pozůstalostních věcí zaujala osnova liberálnější stanovisko (než bylo dosud) při společných pohledávkách a depositech, které při pochybnosti pojaty budou do pozůstalosti pouze dle počtu věřitelů, resp. deponentů (totéž ustanovení platí však také při dluzích), a to i v tom případě, bylo-li zemřelému poskytnuto disposiční právo nad úschovou za jeho živobytí.

K §§ 32 a 33: Na rozdíl od nynějšího stavu jsou dle osnovy odčítatelnými i výlohy pozůstalosti, vzniklé jejím projednáváním a sporů vedených za pozůstalost, poněvadž jedná se tu o výlohy nezávislé na vůli dědiců a zmenšující leckdy dosti značné jejich čistý podíl.

Totéž platí o dani, kterou nabyvatel má na příkaz zůstavitelův zaplatiti za jiného. Daň ta na druhé straně zvyšuje zase podíl toho, v jehož prospěch příkaz ten byl vydán.

Dle poslední věty § 30 lze přihlížeti i k dluhům později vyskytlým, zažádá-li se o jejich uznání v prodlužitelné lhůtě dvouleté (od nápadu).

K §§ 39 a 40: Ustanovení o dědické dohodě doplněny byly předpisy o dědické shodě při pozůstalostech neprojednaných soudem. Novým je však ustanovení § 40 o významu rozprodeje pozůst. věcí před odevzdáním. Má tím býti docíleno nejen zjednodušení vyměření daně, nýbrž také řízení pozůstalostního.

§ 41 bylo změněno ustanovení o poplatku z poslední vůle v tom směru, že poplatek byl zvýšen a rozšířen též na ústní závěti, ale pouze při pozůstalostech s hrubou cenou větší 10.000 K; při ceně menší odpadá vůbec poplatek ze závětí. Je zajisté spravedlivo, aby postižena byla změna zákonné posloupnosti stejným způsobem, ať poslední pořízení jest ústní nebo písemní. V Belgii a v Nizozemí omezeno je nižší procento pro bližší poboční příbuzenstvo na zákonný podíl.

§§ 41—44, 46 a 93 obsahují formální předpisy o pozůst. výkaze a úrocích zastupovacích, celkem v témže rozsahu jako dosud. Povinnost podati výkazy vztahuje se také na pozůstalosti a pozůstalostní věci, o kterých neprojednává se před soudem (nebo notářem).

Novotou jest ustanovení §§ 43 a 88, že osoba, která podala výkaz, považuje se za zmocněnce dědiců, dále, že dědicové jsou povinni ve výkaze označiti osobu, které se má doručiti platební výkaz. Doručení platebního rozkazu této osobě považuje se za doručení všem osobám, pro něž platební rozkaz byl vydán.

Ustanovení toto, které bylo rozšířeno na všechny daňové akty, při nichž přichází více poplatníků, je pouze zákonným utvrzením nynější prakse, obdobným ustanovení soudních předpisů při společnících sporů, a je nutným pro to, že by to jinak způsobilo jednak nepoměrné zatížení vyměřovacích úřadů, jednak ale také nepřehlednost platebního rozkazu.

Přirozeným důsledkem presumpce doručení plat. rozkazu všem poplatníkům je pak právo všech resp. každého jednotlivého poplatníka podati rekurs.

§§ 45, 47 a 48 podávati mají záruku za úplnost a správnost vykázaného jmění. Na jedné straně je to právo finančních úřadů zúčastniti se pozůstalostního řízení, zvláště také inventury a odhadu (toho použije se patrně jen při větších pozůstalostech a — na Slovensku — při pozůstalostech neprojednávaných soudem) jednak právo úřadu zakázati depositářům, dlužníkům a jiným povinníkům, aby před zapravením nebo zajištěním daně vydávali věci nebo platili pohledávky patřící do pozůstalostí. Ustanovení, že dlužník (depositář) má při větších obnosech (nad 5000 Kč) právo žádati na dědicovi věřitele deponenta) průkaz o tom, že pohledávka (úschova) byla pojata do pozůstalosti, má přiměti dědice k tomu, aby pohledávku (úschovu) správně přihlásil. Ustanovením, že o úmrtním zápisu musí příslušný úřad (orgán) zpraviti také finanční úřad, má býti získána evidence o pozůstalostech neprojednávaných tuzemským soudem (důležité tedy hlavně pro Slovensko).

c) Ku dani darovací.

Ku § 52: Věnování uvedená v § 29 pod č. 2 a 3 zdaňují se až při úmrtí věnujícího. ovšem bez ujmy povinnosti ohlásiti dar dle § 77 hned po uzavření smlouvy. Zaniklo-li doživotní užívání vyhrazené v případech uvedených pod č. 3 ještě před smrtí odstu-pitelovou, přestává spadati pod působnost § 29 a nastává poplatnost dle § 50 s povinností ohlašovací dle § 79.

Posavadní tříměsíční doba před úmrtím, ze které dary spadají pod daň dědickou, rozšířena je na. rok (v Americe je doba dvouletá), poněvadž doba tříměsíční je přece jen trochu krátká. Dani darovací podléhají ovšem hned; daň ta včítá se do daně dědické, nastala-li smrt dárcova do roka. Osvobození od daně darovací se v případě takovém neruší, poněvadž způsobeno by tím bylo nestejnoměrné zdanění darů následkem okolnosti, která nezávisí na vůli stran.

Ku § 53: Sčítání darů učiněných v období tříletém zameziti má, aby se rozložením jednoho daru neunikalo dani vůbec (vzhledem na osvobození v § 52) nebo dani vyšší (vzhledem na progresi cenovou). Německo sečítává (dle § 38) vše, čeho (bez omezení doby) jedna osoba dostává darem nebo z pozůstalosti od téže osoby. Osnova ustanovení toho nepřejala, poněvadž by vedla k nepoměrnému zdanění pozdějších bezplatných převodů tam, kde někomu dostává se příspěvků po částkách. Kromě toho bylo by to nepoměrným zatížením vyměřovacích úřadů, evidence pak o tom ne-li nemožná, tož jistě velice těžká a nákladná.

Ku § 55: Daň z movitostí dle tohoto paragrafu je nutným důsledkem způsobu zdaňování převodů částečně bezúplatných při převodech nemovitostních, při čemž výše dané řídila se nynější sazbou poplatku z kupu (stupnice III. rovná se 2%) resp. z postupu (stupnice II. rovná se 1%).

Dalším důsledkem jest osvobození od daně z převodu statků, která sice týká se převodů úplatných, může však přijíti k platnosti i při převodech bezúplatných tam, kde částka darovaná je nepoměrně malá k části zatížené platy a břemeny.

2. K dani nemovitostní.

O významu daně nemovitostní pro daň z obohacení a úzkém styku obou těchto daní bylo pojednáno už dříve. Logickým důsledkem toho, že obojí daň ponechána byla paralelně při převodech bezúplatných, je, že. upraviti se musí současně také daň immobilární; je toho ostatně třeba též pro unifikaci se Slovenskem. (Tato byla provedena, ale jen částečně, zákonem přirážkovým a vládním nařízením ze dne 24. června 1920, č. 403 Sb. z. a n. o provedení zákona toho na Slovensku.)

Zákonem právě uvedeným zavedena byla pronikavější progrese cenová i při dani nemovitostní, která však není v souladu se způsobem navrhované progresse při dani z obohacení. Osnova upravuje tedy znovu a samostatně i sazbu nemovitostní, kterou bylo nutno v nejvyšších stupnicích o něco zvýšiti vzhledem na propočítání; při něm docílí se 7% až při obnosu 200.000 K a 8 1/2 % při 1/2 mil. Zde dosaženo je teprve sazby daně nemovitostní v Nizozemí (8.4%), kdežto procenta daně imobilární ve Francii, která v r. 1920 zvýšena byla na 10%, daň ta vůbec nedostihne.

Pro daň imobilární placenou vedle daně z obohacení z částky nabývané bezúplatně, stanovena je polovice normální sazby, a pro převody v přímé linii, ať úplatné nebo bezúplatné, daň ještě o 1/2 % nižší; přímá linie platiti bude tedy při převodech ať částečně nebo zcela bezúplatných vždy o daň obohacovací více nežli při převodech zcela úplatných.

Do nového zákona pojata byla všechna posavadní ustanovení o procentových poplatcích imobilárních (až na specielní osvobození), při čemž docíleno bylo zjednodušení právě při úlevách tím, že úlevy spočívají v poměrném snížení sazby normální (při směně viz § 61, menších převodech § 68 a 69 a novostavbách § 71).

Ku § 58—60. Předmětem daně je jakékoliv nabytí tuzemských nemovitostí, ať nabývá jich kdokoliv (tedy i cizinec bez pobytu v tuzemsku) a jakýmkoliv způsobem, třeba tedy originelním. Pouhé zvýšení ceny nemovitostní zastavením nebo jiným způsobem není poplatným, leč při nabytí stavebního práva (dle zák. 26. dubna 1912, č. 86 ř. z.), jehož cena — je-li udána roční dávkou — vypočítá se dle tabulky A, lit. a).

Nemovitostí ležící v cizině nejsou předmětem daně nemovitostní, ani když jich nabývá tuzemec (jinak ovšem při dani z obohacení). Nějaké zvláštní úpravy vůči cizině není tedy zapotřebí.

Služebnosti užívání a požívání věcí nemovitých nejsou předmětem daně imobilární, což bylo třeba výslovně vytknouti vzhledem na opačné ustanovení uherského zákona čl. XI. z r. 1918 (§ 17, odst. 2).

Poplatnost prohlášení, že nemovitosti nabyto bylo pro někoho jiného, přejata byla z posavadních předpisů (odst. 6., lit. c) předb. ust. ku sazbě z r. 1850); novým (z části dle němec. vzoru jest ustanovení o poplatnosti zmocnění, aby zmocněný disponoval nemovitostí na vlastní účet, dále převodu kupního práva nebo práva z příkupu (ovšem s právem započítati daň do event. daně z pozdějšího skutečného převodu). Ustanovení to má zameziti, aby při obchodech řetězových mezitímní kupy unikaly dani.

Poplatnost vzniká nejpozději při vkladu knihovním, při kterém bude možno zachytiti i převody, které dosud unikly poplatku převodnímu dle posavadního zákona nebo dani dle zákona nového.

Ku § 61: Směna prohlašuje se za dvojí samostatný převod. Odlišuje se to od zákona posavadního; přichází to však už nejen v německém zákonodárství, nýbrž i v našem zákoně o dani z obratu zboží. Nabývá-li se nemovitosti za věci movité nebo pohledávku, považuje se to za kup nemovitosti (poněvadž nemovitostní je zpravidla vyšší).

Ku § 62: Také při dílčích smlouvách byla nutnou nová úprava vzhledem na to, že odpadl 2. odstavec § 8 zák. z 28. června 1901, č. 74 ř. z.

Ku §§ 63—65: Společnosti dle obchodního zákona prohlášeny jsou výslovně za samostatný majetkový subjekt v souhlase s obchodním zákonem, dle něhož společnosti (i veřejné) mohou samostatně věcí nabývati i pozbývati. Logický důsledek toho je, že také nabytí nemovitostí společnostmi těmi je v plné míře poplatným. Byly-li dány za nemovitosti akcie (podíly), konkuruje tu daň nemovitostní s poplatkem emisním za akcie (podíly). Poněvadž kumulace obou nebyla by na místě, odpadá dávka menší. Podobné ustanovení platí i pro nemovitostní vklady veřejných společníků (komplementářů) nebo komanditistů (touto menší dávkou bude vždy poplatek ze smlouvy společenské).

Na nemovitostní dani připadající na nemovitosti vnášené do společnosti veřejnými společníky komplementáři) slevuje se tolikátý díl daně, kolik společníků veřejných (komplementářů) se na společnosti účastní; sleva nesmí však přesahovati polovice. Důvodem pro to jest úvaha, že poměr společníků veřejných mezi sebou podobá se přece jen poměru spoluvlastnickému, a že tedy platí společníci daň za nabytí podílů na nemovitostech vnášených druhými společníky. Táž. výhoda (z části náhradou za rušený § 118 zák. z 6. srpna 1906, č. 58 ř. z.) poskytuje se i společnostem s ručením obmezeným, není-li podílníků více než 10 (tedy v těch případech, kdy společnost podobá se více společnosti veřejné).

Připadne-li při zrušení společnosti nemovitost zpět společníkovi, který ji do společnosti vnesl, nepodléhá to dani nemovitostní, a to vzhledem na to, že převod na společnost děje se vlastně právě fen na dobu trvání společnosti, jejíž zrušení bylo tedy resolutivní výminkou pro onen převod. Připadá-li nemovitost jiným osobám, platí se jako z nového převodu, a to nižší sazbou (1. sloupec tabulky C) z těch částic, ze kterých by sazba ta připadala, kdyby se společníci považovali za spoluvlastníky. Důvodem pro tuto úlevu jest opět podobnost společnosti poměru spoluvlastnickému. Ustanovení o dílčích smlouvách se však neuplatňuje tu proto, že by se pak formy společnosti dalo zneužíti k uniknutí dani.

Při změně společností akciových ve společnosti s ručením obmezeným nebo naopak (rovněž při fusi takovýchto společností) platí se polovice normální daně, což odůvodněno je tím, že jedná se tu přece (více méně) pouze o změnu formy společenské. Výhody, které v tomto směru poskytovány byly pouze společnostem s ručením obmezeným, nepůsobily tou měrou, jak se očekávalo; zvláště nebyly příliš hojnými přeměny akciových společností ve společnosti s ručením obmezeným, snad ani ne tak časté, jako změna ve směru opačném.

Ku § 67: Posavadní roční období pro sečítání převodů nemovitostních mezi týmiž osobami prodlouženo je na 2 léta, (dle něm, vzoru), poněvadž doba 1 roku byla přece jen pro to krátká.

Ku § 68—69, Pro úlevy daňové při převodech menších rolnických nemovitostí učiněna změna v tom směru, že upuštěno bylo od požadavku, aby rolnický pozemek byl odstupitelem pokud se týče i nastupitelem vlastnoručně obděláván, a stanoví se pouze jedna podmínka, aby nastupitel náležel rolnickému stavu, třeba vedlejším zaměstnáním. Důvod pro změnu tu je nejenom ten, aby usnadnilo se vyměřování, které v těchto případech, finančně přece jen méně významných, zpravidla vyžadovalo nepoměrně mnoho práce i času, nýbrž i ten, že účelem úlevy je zachovati neztenčenu nebo rozmnožiti državu stavu rolnického. Pro ucel ten však nezáleží tolik na tom, kdo odstupuje, nýbrž daleko více na tom, kdo nabývá. Zamýšlelo se sice původně, spojiti příslušnost k rolnickému stavu ještě s menší majetností. Bylo však od toho upuštěno pro obtíže, které by tím vznikly vyměřovacím úřadům i berním správám, na které by padlo břímě osvědčovati tuto nemajetnost. Velkostatkáři nemohou se čítati k rolnickému stavu; a ztráta, která na daních vznikne snad státu přiznáním úlevy té i osobám majetnějším, nevyváží obtíží, které vznikly by právě zjišťováním menší majetnosti. Zato učiněna byla závislou úleva ta na podmínce, že se do 2 let nabytý pozemek nezcizí, a to z toho důvodu, aby se úlevy té nezneužívalo k účelům spekulačním. Pro vyměřovací úřady nebude to spojeno s větší prací, protože použijí při tom evidence existující už pro sčítání imobilárních převodů.

Tytéž důvody, třebas v menší míře, platí také pro převody menších budov.

Ku § 73—75. Pro ocenění platí tytéž předpisy, jako při dani obohacovací; to vztahuje se také na expertisi.

Největší část převodů nemovitostních připadá na kupy, při kterých obecná cena již sama sebou v kupní ceně je dána. Přes to ani při nich nebudou předpisy o ocenění bezvýznamnými, hlavně v těch případech, ve kterých strana neudá správně ceny kupní. I když se snad nepodaří usvědčiti ji trestním řízením z nesprávnosti, bude moci finanční úřad zjistiti vyšší obecnou cenu expertisí a vzíti ji za základ vyměření daně.

Výhoda zdanění nižší ceny při ceně zvláštní obliby nebyla přejata do osnovy proto, že případy takové požívaly by nezasloužené výhody při srovnání s těmi případy, ve kterých by prodavatel využil okolností, nutících kupitele ke koupi za všech okolností.

Při dražbách zastupuje kupní cenu nejvyšší podání. Pod ně možno jíti v těch případech, ve kterých vydraží hypotékární věřitel nemovitost jen proto, aby zachránil svoji pohledávku. (Ustanovení podobné, ale s jinou úpravou daně, má i nový zákon německý o daní z nabytí nemovitostí.)

Při převodech nedobrovolných, při kterých vlastník je nucen zákonem neb úřadem vzdáti se nemovitosti za určitý obnos, jest obnos ten zároveň základem pro vyměření daně.

V těchto případech, jakož i při nucených dražbách neručí odstupující vlastník za daň.

3. Všeobecná ustanovení.

Ku § 77: Ohlašovací lhůta prodloužena byla z 8 dní na 14; při doporučených zásilkách se doba poštovní dopravy nečítá do lhůty (jako bylo dosud už při rekursech).

Z posavadních ustanovení ponechán v platnosti předpis, že se ohlášení považuje za včasné, podá-li se ve lhůtě ohlašovací žádost za knihovní zápis a přiloží opis poplatné listiny pro vyměřovací úřad.

Jinak (až na soudní dražby) neosvobozuje sdělání listiny před advokátem, notářem nebo úřadem vlastního poplatníka od ohlašovací povinnosti.

Změna majitele fideikomisu neb rodinné nadace ohlašuje se týmž způsobem jako pozůstalosti, i když nabude se jich jinak, nežli smrtí předchůdcovou.

V § 78 upravena místní kompetence úřadů pro ohlašování poplatných spisů (především ovšem vzhledem na poplatníky) a v § 80 ohlašovací povinnost zástupců zákonných i zástupců právnických osob; při dobrovolných nebo smluvních zástupcích ručí strana za své plnomocníky.

O ostatních ustanoveních všeobecných bylo po většině pojednáno již dříve buď v části generelní nebo specielní při jednotlivých paragrafech, souvisejících s ustanoveními těmi.

K § 91: Změna (přihlíží-li se k nynějším podpisům) učiněna při odvádění menších obnosů daňových v kolcích. Povinnost k takovému odvádění netýká se — jako dosud — převodu nemovitostí; jinak byla zvýšena na 200 K; při pozůstalostech neprojednávaných u soudů nalepí se kolky na pozůstalostní výkaz.

Ku §§ 93—100: Předpisy o prostředcích opravných a promlčení pojaty byly v zákon zúplna vzhledem na potřebu stejné úpravy i na Slovensku.

Předpisy o promlčení práva k. vyměření dodatečné daně doplněny byly ustanovením (v § 97), že stát má práce vyměřiti dodatečně daň do této doby vždy, sezná-li 2 pozdější kupní ceny nebo jiným způsobem (na př. z expertise), že přiznaná cena nebyla správnou.

Ku §§ 101—121: V trestních ustanoveních bylo zapotřebí více změn jednak vzhledem na rozdíly mezi daněmi přímými a daněmi dle tohoto zákona, jednak vzhledem na Slovensko. Peněžité tresty byly přiměřeně zvýšeny.

Ku § 124: V platnosti ponechána byla posavadní ustanovení o poplatkovém ekvivalentu jak dle uherského tak i dle rakouského zákona. Stalo se tak jednak vzhledem na to, že desítiletí, pro které ekvivalent se má vyměřiti, začalo na Slovensku před 2 lety a u nás začíná od 1. ledna 1921, takže nová ustanovení neměla by po delší dobu praktického významu, jednak i proto, že daň mrtvé ruky (o kterou zde vlastně jde), nespadá zcela v rámec daně dle tohoto zákona. Bude tedy dobře posečkati s novou úpravou ekvivalentu, při níž se pak bude moci přihlížeti ku změnám, které mezitím nastanou.

Změna ustanovení o poplatkovém ekvivalentu je však přece navržena v té míře, v jaké může se už uplatniti při desítiletí počínajícím rokem 1921. Byla jednak zrušena pozn. 1. ku saz. pol. 106 B, lit. e), která vedla k nestejnoměrnému postižení společností, jednak přesněji vymezeno osvobození nemovitostí nepodléhajících dani reální, které při nynějším znění přečasto unikaly ekvivalentu bezdůvodně i při cenách vysokých.

Ve shodě s ekvivalentem a s nynějším zákonem přirážkovým zvýšen byl i paušál poplatku ze smluv služebních u komunit na 1% (bez přir.), a to od nejbližšího vyměřovacího období.

Ve formelním směru se navrhuje, aby tento vládní návrh byl Národním shromážděním projednán a schválen a za tím účelem přikázán jak v poslanecké sněmovna po schválení touto sněmovnou v senátě výboru rozpočtovému s tím, aby o něm podal zprávu ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 16. prosince 1920.

Správce ministerstva financí:

Dr. Engliš, v. r.

Příloha k části B důvodové zprávy k osnově zákona o dani z obohacení a z převodu nemovitostí.

Srovnávací tabulka

sazby daně dědické některých států se sazbou navrženou v osnově.