Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
1764.
Interpelace
poslanců R. Bergmana, Dr. J. Matouška a druhů
vládě
o závazné úpravě existenčních poměrů aktivních úředníků a zřízenců velkostatků.
Při kodifikaci našeho nového agrárního zřízení bylo přečasto zdůrazňováno, že pozemková reforma není pouze činem národohospodářské oportunity, nýbrž zároveň a po výtce sociální spravedlnosti. Při zdůrazňování sociálně-politické stránky byly brány v úvahu sociální požadavky bezzemků a těch, kdož zemědělské půdy mají málo, takže je nemůže obživiti, nikoli však v plném dosahu sociální požadavky osob, které vzdělávání půdy věnovaly a posad věnují své nejlepší síly a schopnosti duševní a tělesné.
Rámcový zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n. o zabrání velkého majetku pozemkového, jímž byla formálně zahájena pozemková reforma, nevystihuje přesně jaké důsledky na existenční postavení úředníků a zřízenců velkostatků bude míti zamyšlené rozdělení zemědělské a ev. i lesní půdy latifundiové a velkostatkářské. Ustanovuje totiž v § 9. formulaci málo skýtající, že při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby nebyly zkráceny osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva jakož i osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního. Smysl tohoto ustanovení není jiný, než že osoby, jsoucí v služebním poměru, nedostanou ze služebního poměru plné náhrady. Je přirozeno, že tímto záborovým zákonem nemohla býti existenční otázka všech skupin úřednictva a zřízenectva velkostatků považována definitivně a úplně vyřešena. Zákon ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový) snaží se zmírniti svrchu naznačené, pro úředníky a zřízence velkostatků ne příznivé důsledky §u 9. záborového zákona.
Vláda je zmocněna (v §§ 72—75), aby, řídíc se zásadami o pensijním a úrazovém pojištění, určila míru zaopatřovacích požitků úředníků a zřízenců velkostatků a jejich pozůstalých podle výše jejich služebních příjmů, podle doby služební a podle druhu služby. K zabezpečení takto stanovených nároků, pokud nebudou zajištěny zákonem, smlouvou nebo přijímací cenou při rozvrhu, zřizuje se u Všeobecného pensijního ústavu v Praze fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků. K fondu tomu přispěje stát jednou pro vždy 5 miliony Kč, jež jsou již ve státním rozpočtu na rok 1921. Do tohoto fondu jsou povinni přispívati také vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového, a to ročním příspěvkem 3—5 Kč z každého ha půdy. Tato opatření vztahují se výlučně na osoby pensionované. Náhradový zákon v §u 75 přiznává trvalým zaměstnancům velkého majetku pozemkového, jisté výhody a přednosti v tom případě, že následkem jeho převzetí pozbudou zaměstnání. Má totiž býti takovým úředníkům a zřízencům zaopatřeno nové služební místo. Srovnáme-li však teritoriální rozsah pozemkové reformy s počtem úředníků a zřízenců velkostatků, kteří parcelaci velkého majetku pozemkového přijdou o existenci, jest zřejmo, jak malý význam bude míti § 75 zákona náhradového pro sociální utrpení těch, kdož půdě zasvětili svůj život. Stejně problematickým dobrodiním pro naši zemědělskou inteligenci jsou ustanovení přídělového zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 80 Sb. zák. a nař., jenž sice mezi přídělce počítá zaměstnance zemědělské a lesnické, ale nikoli v první řadě. Také těmto kategoriím přídělců bude moci Státní pozemkový úřad přiděliti 6—10, po případě 15 ha zemědělské půdy, aby na ní hospodařili. O skutečném významu tohoto. zákonného předpisu nelze míti velkých ilusí Není přece nejmenších pochybností o tom, že převážná většina úředníků a zřízenců velkostatků jednak pro osobní překážky, jednak pro nedostatek provozovacího kapitálu zemědělskou půdu k založení vlastního hospodářství reklamovati ani nemůže, ač zákon ze dne 11. března 1920, č. 161 Sb. zák. a nař. o úvěrové pomoci nabyvatelům pudy slibuje i opatření potřebného úvěru jak držebnostního, tak i provozovacího. Ostatně v době, kdy hledá se cesta k hospodářské a finanční konsolidaci našeho státu, jest nejméně vhodno vyřazovati zemědělskou inteligenci jako intensivního národohospodářského činitele z toho stupně a druhu zemědělské výroby, v němž mže národnímu celku nejvíce prospěti. V daném případě jest jasně viděti, jak sociální otázka jednoho z důležitých výrobních činitelů souvisí nerozlučně s otázkami intensivní produkce. Jest proto absolutní nutností vedle řešení sociální otázky pensionovaných úředníků a zřízenců velkostatků řešiti také sociální otázku těch, kdož na zvelebení zemědělské a lesní produkce dosud činně působí. Dosavadní pozemkové zákony svojí povrchností a podceňováním zemědělské inteligence v národním hospodářství jsou naprosto nezpůsobilou právní základnou k řešení existenčních poměrů jednotlivých kategorií úřednictva a zřízenectva nejen zemědělského, nýbrž i lesního, jež obojí bylo uvedeno vládou v existenční nejistotu.
Úprava existenčních poměrů úřednictva a zřízenectva velkostatků stala se tím naléhavější, ježto zaměstnavatelé odstoupili od závazných směrnic pro ujednání kolektivní platové úpravy, sjednaných dne 19. května 1920 s organisacemi zaměstnanců t. j. úředníků a zřízenců velkostatků. Dle těchto směrnic měla se úprava služebních požitků a poměrů zaměstnanců podniků zemědělských, lesnických as nimi souvisejícího průmyslu díti analogicky dle úpravy požitků státních zaměstnanců podle zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. Opuštěním vzájemně sjednaných směrnic organisacemi zaměstnavatelskými byla pozemkovými zákony nadále udržována existenční nejistota a obava úřednictva a zřízenectva velkostatkářského o budoucnost. Jest proto v zájmu veřejném, aby existenční poměry velkostatkářského zaměstnanectva byly jak pro přítomnost, tak i pro budoucnost postaveny na pevný právní základ, neboť existenční nejistota podlamuje každou intensivní práci.
Z předeslaného nástinu zákonodárné úpravy sociálních poměrů velkostatkářského zaměstnanectva vyplývá, že úprava ta je nedokonalá a zcela nedostatečná, ježto přesně neupravuje existenčních poměrů výše uvedených osob. Vady pozemkových zákonů v tom směru nezmírní žádné návrhy na různé ústavy pro velkostatkářské zaměstnance, pokud bude zneužíváno sociálních starostí a tísně pozemkovou reformou postiženého velkostatkářského úřednictva a zřízenectva k účelům agitačním. Vážnost sociální otázky velkostatkářského zaměstnanectva pro celý hospodářský život našeho státu vyžaduje nezbytně toho, aby tato otázka byla, řešena objektivně jak s hlediska sociálního, tak i národně produktivního.
Dosavadní úprava existenčních poměrů úřednictva a zřízenectva velkostatků přizpůsobená úpravě požitků státních zaměstnanců dle zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n. může se státi vhodným podkladem ku stanovení závazných směrnic pro jednotnou úpravu existenčních poměrů jednotlivých kategorií velkostatkářských zaměstnanců.
Vzhledem k naléhavosti věci táží se podepsaní:
1. Zda vláda jest ochotna uložiti Státnímu pozemkovému úřadu, aby co nejdříve předložil návrh na závazné směrnice pro jednotnou úpravu existenčních poměrů jednotlivých kategorií aktivního úřednictva a zřízenectva velkostatků a náležitou ochranu pro budoucnost těchto kategorií?
2. Jest vláda ochotna, kdyby nemohla vyhověti požadavkům za úpravu existenčních poměrů a existenční jistoty zaměstnanectva na velkém pozemkovém majetku novelisovati zákony o pozemkové reformě takovým způsobem, aby zájmy tisíců zaměstnanců nebyly ohroženy?
V Praze dne 8. března 1921.
Bergman, Dr. Matoušek,
Dr. Lukavský, Dr. Rašín, Dr. Kramář, Votruba, Veverka, Zavřel, Mašek, Petrovický, Purkyňová, Špaček, Dr. Stránský, Dr. Hajn, G. Navrátil, Dyk, inž. L. Novák, inž. Bečka, Šamalík, Kopřiva, F. Navrátil.