Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
1907.
Odpověď
vlády
na interpelaci poslance inž. Otomara Kalliny a soudruhů
o událostech v Chebu při narukování branců ve dnech 12., 13. a 14. října 1920 (tisk 652)
a na interpelaci poslanec Hillebranda a soudruhů
o krvavých událostech chebských (tisk 703).
Podrobným vyšetřováním, jež bylo nařízeno ihned, jakmile došly první zprávy o výtržnostech v Chebu, zjistilo se toto:
Kdyby nováčci nebývalí byli v Chebu zbytečně popouzeni a syceni hesly, o jichž nemožnosti byli příslušní němečtí politikové na základě platných zákonů a vojensko administrativních nutností přesvědčeni, nebývalo by bylo došlo ani v Chebu k nepřístojnostem a výtržnostem. Jest možno, že přípravy k narukování nováčků v Chebu neodpovídaly ve všech podrobnostech intencím a rozkazům ministerstva národní obrany, nicméně však nebylo třeba užívati o některých nedopatřeních tak silných slov, jako se dělo.
Nutno kategoricky zdůrazniti, že ubytování nováčků v Chebu — pokud nebylo v budovách vojenských, opatřené za pomoci městského úřadů a za jeho intervence — odpovídalo zcela ubytování nováčků ve všech jiných městech, ba bylo v nejednom směru lepší, než na příklad ubytování nováčků pražských na sletišti. Také slámy bylo v nouzovém ubytování dostatek, tolik, kolik vojenský arrendátor vůbec mohl sehnati.
Chléb byl vydáván zcela pravidelně a záviselo jen od nováčků samých, aby byli ve svých ubikacích a nerozbíhali se po městě a všichni včas chléb dostali. Odcházející transporty obdržely chléb v předepsaném množství. Také o ostatní stravu bylo postaráno a jen neklid úmyslně zasévaný mezi nováčky, nepořádek tím vzniklý znemožňoval řádné vydávání stravného a stravy. Kantinští měli dostatečné množství kávy, teplých jídel i salámů. Také pro transporty do vzdálenějších míst bylo o možnost levného nákupu studeného jídla postaráno. Že jídlo nebylo drahé, jeví se z toho, že vojenský šálek slazené kávy se prodával po 35 haléřích. Jídlo i káva byly vozeny před ubikace nováčků, kantinským však zbývaly. Páni poslanci mohli ve městě mluviti jen s těmi nováčky, kteří nebyli v kasárnách nebo ve svých ubikacích, ti ovšem neměli chleba ani stravného, neboť důstojníci vydáváním pověření nemohli za nimi choditi po městě. Kdo byl v kasárnech, měl čeho bylo potřebí. Některých faktických i zdánlivých nedostatků bylo v Chebu využíváno k nacionálnímu štvaní nováčků proti Československé republice. Jak malichernou jest tato smyšlenka, ukazuje nejlépe, že proviantní orgán, který měl pečovati o ubytování, výplatu stravného a výdej chleba a bdíti nad stravováním nováčků, kapitán Zwerenz, jest Němec, který jistě nechtěl svoje soukmenovce týrati hladem a nedostatkem. Byly vyšetřovány i ty malé nepravidelnosti, jež se v péči o chebské nováčky vyskytly a ti, kteří snad ustoupili před některými potížemi lokálního rázu a neopatřili vše tak, jak by bývalo třeba, byli pohnáni k osobní zodpovědnosti. Revisí všech rozkazů vydaných k narukování nováčků bylo prokázáno, že tento těžký úkol brán byl posádkovým velitelstvím i podřízenými orgány velmi vážně.
Není však bez zajímavosti, že z celé řady protokolárních výpovědí o počátku výtržností vychází na jevo, že heslo hladu a špatného ubytování objevuje se mezi rekruty poměrně velmi pozdě, teprve tehdy, když byl potlačen první pokus. o útěk z kasáren podniknutý pod heslem: ťVšechno domů, my nechceme Československo, chceme německé formace, německé důstojníky a poddůstojníky!Ť a organisovaný nováčky ve městě zdržovanými, opíjenými a štvanými proti dnešní soustavě armádní.
Neméně zajímavo jest, že ne z řad nováčků, nýbrž z kruhů občanských vyšel nemožný požadavek, aby nováčci byli puštěni nejdříve na 10, později alespoň na 7 dní domů. Požadavek tento byl opětován a mezi nováčky kolportován i tehdy, když vojenskými orgány bylo intervenujícím vysvětleno, že splnění takového požadavku jest principielně zcela vyloučeno. Nutno doznati, že nováčci chebští byli daleko seriosnější, než jejich spoluobčané, popouzející je stále ke vzpouře, neboť po chvílích vzrušení dávali se celkem uklidňovati chlácholivými slovy důstojníků a rozumnějších živlů z nich samých. Konečně pochopili nováčkové, že nebude-li pořádek, nebude vůbec lze přikročiti k sestavení transportů a že odjezd jejich z Chebu bude stále oddalován. Proto sami již pečovali o obnovení klidu a sestavení transportů. Když však transporty odcházely na nádraží, byly rozeštvaným lidem rozehnány a průvodčí transportu ztýráni. Nováčci vraceli se dobrovolně zpět do kasáren a práce se sestavováním transportů musela býti zahájena znova.
Znovu nutno konstatovati, že výtržností chebských nemuseli jsme se dožíti, kdyby nováčci v Chebu byli bývalí nechání na pokoji a kdyby některých nedostatků, jež při dobré vůli mohly býti lehce odstraněny, nebylo bývalo z politických motivů využíváno a kdyby z nahodilé okolnosti nebývaly byly zveličovány na důkazy zdánlivé protiněmecké zaujatosti čs. vojenské správy.
K půtkám mezi občanstvem a vojenskými ozbrojenými patrolami nutno konstatovati, že vojenská pohotovost vytrhla teprve tehdy, když různými agitátory podnícení nováčci chtěli hromadně utéci z kasáren. Kordony lehce a bez jakéhokoliv násilí zatlačily zase nováčky na kasárenský dvůr. Byl sice přiveden k posádkovému veliteli branec Karel Heidl s udáním, že byl bodnut. Zjistilo se však prohlédnutím jeho odřenin a vlastním jeho doznáním, že byl udeřen kufříkem jednoho z utíkajících nováčků.
Na náměstí a ulicích chebských nebylo by jistě došlo k půtkám mezi občanstvem a vojskem, ani k výstřelům, z nichž, jeden zranil chebského občana, kdyby nebývalo bylo vojsko od občanstva atakováno, patroly a oddíly transportů násilně rozháněny, vojákům rvána z rukou zbraň, jim spíláno, hrozeno, po nich plváno a pod. Svobodník Jan Ráčka a vojín Štěpán Penjak, kteří vypálili do vzduchu, aniž byli koho zranili, byli davem pronásledováni a souhlasně vypovídají, že z davu bylo proti nim stříleno z revolveru. Kdyby nebylo jiného úředního šetření, kterým se potvrdily násilnosti proti vojákům a vzalo se za základ jen to, co napsal Egerer Zeitung (Egerer Tagblatt) ze dne 16. října t. r. v čís. 236—237 na stránce 2. o násilném zadržování důstojníků a vojínů, o odzbrojování jich občanstvem, o strhávání jim čapek s emblemy republiky, o týrání dopadených vojínů, pak není divu, že vojíni stříleli na poplach a dlužno spíše chváliti jejich chladnou rozvahu, že nedošlo ke krveprolití. Jako v jiných případech, ták i v případě chebském vzbuzuje u některých lidí podiv, že si československý voják a československý legionář nedá na ulici nadávati, že se nedá tlouci, že si nedá odnímati zbraň. Lékařská vysvědčení zraněných vojínů v Chebu veskrze ukazují, že vojíni byli přepadeni ze zadu, biti pěstmi, holemi, ba i takovými nástroji a takovým způsobem, s nímž obyčejně bývá spojeno nebezpečí života. Armádní správa žádá zajisté chladnou rozvahu ode všech vojínů, žádá však také více rozvahy od občanstva, které musí ve vojákovi viděti člověka konajícího povinnost a nikoliv objekt, na němž si možno beztrestně vylévati roztrpčenou náladu neb své názory politické.
Jak z uvedeného patrno, lze nabýti přesvědčení, že nováčci chebští, pokud se neprovinili násilím neb zjevnou desercí z transportů, byli popuzeni a svedeni vedoucími elementy mimo ně stojícími, z kteréhož důvodu upuštěno bylo od jich stíhání. Případ chebský však není armádní správě případem precendenčním, dle něhož by chtěla posuzovati eventuelní podobné případy jiné.
Ještě jeden důvod byl udáván jako základ nepokoje mezi nováčky. Jest to odtransportování části nováčků mimo Cheb. Na interpelaci poslance Dr. Spiny ve přičíně zřízení německých formací odpovídal ministr národní obrany dne 29. září 1920 ve Stálém výboru dle §u 54, prosil angažované politické činitele, aby byli nápomocni při narukování nováčků, působili ke klidnému jeho skoncování a. poukázal na některé okolnosti, které nutí armádní správu, aby část nováčků z Čech a Moravy dala na Slovensko a opačně. Po událostech chebských zdá se býti neméně důležitým ještě jeden důvod. Armádní správě záleží velmi na tom, aby u nováčků německých a maďarských vyvrátila uměle jim stále infikované domnění, jakoby Češi chtěli jiné národnosti na vojně znásilňovati a otročiti. Jedině tím, že budou, nováčci němečtí a maďarští žíti mezi českými, poznají z vlastní zkušenosti, že se všem měří stejně, že není v československé armádě privelegií z důvodu příslušnosti k té neb oné národnosti tuto republiku obývající a tím pozbudou ony pověstí o znásilňování nečeskoslovenských národností v armádě své účinnosti. Máme v úmyslu tímto způsobem učiniti u armády školu občanské snášenlivosti a dokázati prakticky, že zákony a předpisy tohoto státu jsou stejně spravedlivé pro každého. Při prohlídce větších garnison, kde jsou nováčci československé, německé a maďarské národnosti pohromadě, lze poznati mezi vojskem chuť na této cestě armádní správu podporovati. Vojáci, kteří projdou takovouto praktickou školou národnostní snášenlivostí, budou potom vlastní zkušeností obrněni proti nezodpovědným živlům, které uměle konstruují přehrady mezi československou armádou a příslušníky druhých národností. Do té doby, prosíme, aby popřán byl armádě klid. Prosíme zároveň, aby všichni, kdož mají dobrou vůli zajistiti zdárný vývoj armády ku prospěchu republiky, podporovali armádní správu v tom směru a jsme přesvědčeni, že nebude potom příležitosti ke steskům a výtkám.
V Praze dne 5. března 1921.
Ministr národní obrany:
Gen. Husák, v. r.
Předseda vlády:
Černý, v. r.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Překlad.
1907.
Antwort
der Regierung
auf die Interpellation des Abgeordneten Ing. Othmar Kallina und Genossen
betreffend die Vorfälle in Eger anlässlich der Einrückung der Rekruten am 12., 13. und 14. Oktober 1920 (Druck 652) und
auf die Interpellation des Abgeordneten Hillebrand und Genossen
betreffend die blutigen Vorfälle in Eger (Druck 703).
Durch die eingehenden Erhebungen, die sofort eingeleitet wurden, sobald die ersten Berichte über die Ausschreitungen in Eger eingetroffen waren, wurde nachstehendes festgestellt.
Wenn die Rekruten nicht in Eger überflüssiger Weise aufgehetzt und mit Schlagworten vollgepropft worden wären, von deren Unstichhältigkeit die bezüglichen deutschen Politiker aufgrund der geltenden Gesetze und der militärisch-administrativen Notwendigkeiten überzeugt sein mußten, wäre es nicht in Eger zu den Unzukömmlichkeiten und Ausschreitungen gekommen. Es ist möglich, daß die Vorbereitungen für das Einrücken der Rekruten in Eger nicht in allen Einzelheiten den Intentionen und Anträgen des Ministeriums für nationale Verteidigung entsprochen haben; trotzdem aber war es nicht nötig wegen einiger Versehen so starke Worte zu gebrauchen, wie dies tatsächlich geschehen ist.
Es muß kategorisch betont werden, daß die Quartiere der Rekuten in Eger, — soweit sie nicht in militärischen Gebäuden erfolgt ist, und sie mit Hilfe des Stadtamtes und unter seiner Intervention beschaff wurden, — völlig der Unterbringung der Rekruten in allen anderen Städten entsprachen, ja in mehr als einer Richtung besser waren, als zum Beispiel die Einquartierung der Prager Rekruten auf dem Sokolfestplatz. Auch Stroh war in der Notunterkunft genug vorhanden, soviel sie als eben der militärische Arrendator überhaupt auftreiben konnte.
Brot wurde ganz regelmäßig ausgegeben. und es hing nur von den Rekruten selbst ab, daß sie in ihren Ubikationen geblieben und nicht in der Stadt herumgelaufen wären, damit alle rechtzeitig ihr Brot erhalten konnten. Die abgehenden Transporte erhielten Brot in der vorgeschriebenen Menge. Auch für die übrige Menage war vorgesorgt, und nur die absichtlich verbreitete Unruhe unter den Rekruten und die dadurch herbeigeführte Unordnung machte die ordnungsmäßige Ausgabe des Menagerelutums und der Menage unmöglich. Die Kantineure hatten einen ausreichenden Vorrat an Kaffee, warmen Speisen und Salami. Auch für die Transporte in entlegenere Orte war für die Möglichkeit billigen Einkaufs von kalten Speisen vorgesorgt. Daß das Essen nicht teuer war geht daraus hervor, daß eine Menageschale gesüßten Kaffees um 35 Heller verkauft wurde, Speisen und Kaffee wurden vor die Ubikationen der Rekruten gefahren, den Kantineuren aber blieben sie übrig. Die Herren Abgeordneten konnten in der Stadt nur mit jenen Rekruten sprechen, die nicht in den Kasernen oder ihren Ubikationen waren; diese freilich hatten weder Brot noch Relutum, denn die mit der Ausgabe betrauten Offiziere konnten nicht nach ihnen in der Stadt einherlaufen. Wer sieh in den Kasernen aufhielt, hatte was er brauchte. Einzelne faktischt und auch vorgebliche Mängel wurden in Eger zur nationalen Aufhetzung gegen die Čechoslovakische Republik ausgenützt. Wie kleinlich diese Erdichtung ist, beweist am besten, daß das Proviantorgan, dem die Fürsorge für die Einquartierung, für die Auszahlung des Relutums, die Ausgabe des Brotes und die Verköstigung der Rekruten oblag, Kapitän Zwerenz ein Deutscher ist, der gewiß nicht die Absicht hatte, seine Stammesgenössen durch Hunger und Mangel zu quälen. Es wurden auch diese kleinen Unregelmäßigkeiten, die bei der Versorgung der Egerer Rekruten vorkamen, untersucht und diejenigen, die vielleicht vor einigen Schwierigktiten lokalen Charakters zurückgewichen sind und nicht alles so besorgt haben, wie es nötig war, zur persönlichen Verantwortung gezogen. Durch die Einsicht in alle für die Einrückung der Rekruten erlassenen Aufträge ist nachgewiesen worden, daß diese schwere Aufgabe vom Garnisonskommando und den ihnen unterstellten Organen sehlernst genommen worden ist.
Es ist. nicht ohne Interesse, daß aus einer ganzen Reihe protokollarischer Aussagen über den Beginn der Ausschreitungen hervorgeht, daß das Schlagwort vom Hunger und schlechter Einquartierung unter den Rekruten verhältnismäßig sehr spät zutage tritt. Und zwar erst dann, als der erste Versuch, aus der Kaserne zu entweichen, der unter dem Losungswort: ťAlles nach Hause, wir wollen keine Čechoslovakei, wir wollen deutsche Formationen, deutsche Offiziere und UnteroffiziereŤ, von in der Stadt zurückgebliebenen, betrunkenen und gegen das heutige militärische System aufgehetzten Rekruten organisiert und ins Werk gesetzt worden war, unterdrückt worden ist.
Nicht minder ist bezeichnend, daß die unmögliche Forderung, daß die Rekruten erst auf 10, dann wenigstens auf 8 Tage nach Haus gelassen werden sollen, nicht aus der Reihe der Rekruten, sondern aus bürgerlichen Kreisen hervorging. Diese Forderung wurde wiederholt und unter den Rekruten kolportiert, auch dann, als den Intervenierenden von den militärischen Organen die Aufklärung gegeben worden war, daß die Erfüllung einer solchen Forderung prinzipiell gänzlich ausgeschlossen ist. Es muß anerkannt werden, daß die Egerere Rekruten viel seriöser waren als ihre Mitbürger, die sie immerfort zur Meuterei aufstachelten, denn nach den Augenblicken der Aufregung ließen sie sich durch das Zureden der Offiziere und verständigerer Elemente unter ihnen selbst beruhigen. Schließlich begriffen die Rekruten selbst, daß, wenn nicht Ordnung eintritt, man nicht an die Formierung der Transporte wird schreiten können und daß dadurch ihr Abtransport aus Eger immer mehr verzögert werden wird. Darum bemühten sie sich selbst um die Wiederherstellung der Ruhe und die Formierung der Transporte. Als aber die Transporte auf den Bahnhof zogen, wurden sie durch die aufgehetzte Menge auseinandergetrieben und die Leiter des Transportes mißhandelt. Die Rekruten kehrten freiwillig wieder in die Kasernen zurück und die Arbeit der Zusammenstellung der Transporte mußte von neuem begonnen werden.
Neuerdings muß konstatiert werden, daß es zu den Egerer Ausschreitungen nicht hätte kommen müssen, wenn man die Rekruten in Eger in Ruhe gelassen hätte und wenn nicht einige Mängel, die bei gutem Willen leicht hätten behoben werden können, nicht aus politischen Motiven ausgenützt worden wären, und wenn nicht gelegentliche Vorfälle zu Beweisen einer angeblichen antideutschen Voreingenommenheit der čsl. Militärverwaltung aufgebauscht worden wären.
Zu den Zusammenstößen zwischen der Bürgerschaft und den militärischen bewaffneten Patroillen muß konstatiert werden, daß die Militärarbeiterschaft erst dann in Aktion trat, als die durch verschiedene Agitatoren aufgereizten Rekruten haufenweise aus den Kasernen entlaufen wollten. Die Kordone haben die Rekruten leicht und ohne jede Gewaltanwendung wieder in den Kasernhof zurückgedrängt. Es ist richtig, daß vor den Garnisonskommandanten der Rekrut Karl Heidl mit der Angabe vorgeführt wurde, daß. er gestochen worden sei. Es wurde aber durch die Untersuchung seiner Hautabschürfungen und durch sein eigenes Ge-ständnis festgestellt, daß er durch den Koffer eines der forteilenden Rekruten verletzt worden ist.
Auf dem Marktplatz und in den Straßen von Eger wäre es gewiß nicht zu den Zusammenstößen zwischen Bürgerschaft und Militär, noch zu den Schüssen, durch welche ein Egerer Bürger verwundet worden ist, gekommen, wenn das Militär nicht von der Bürgerschaft attakiert, die Patrouillen und Transportabteilungen gewaltsam auseinandergetrieben, den Soldaten die Waffe aus der Hand geschlagen, sie verhöhnt, bedroht und angespien worden wären und. dgl. Der Gefreite Jan Ráčka und der Soldat Štěpán Penjak, die Schüsse in die Luft abgaben, ohne jemand zu verletzen, wurden von der Menge verfolgt, und sie geben übereinstimmend an, daß auf sie aus der Menge mit Revolvern geschossen wurde. Wenn keine weitere amtliche Untersuchung vorliegen würde, durch welche die gewaltsamen Angriffe gegen die Soldaten bestätigt werden würden und als Grundlage nur das dienen würden, was die Egerer Zeitung (Egerer Tagblatt) vom 16. Oktober d. J. in den Nummern 236—237 auf Seite 2 von der gewaltsamen Anhaltung von Offizieren und Soldaten erzählt, von ihrer Entwaffnung durch die Bürgerschaft, von dem Herabreißen der Kappen mit den Emblemen der Republik, von der Mißhandlung der überfallenen Soldaten, dann ist es kein Wunder, daß die Soldaten Alarmschüsse abgaben, und es muß vielmehr ihre kühle Überlegung gelobt werden, die das Blutvergießen verhinderte. Wie in anderen Fällen, so erregt es auch in dem Egerer Fall bei gewissen Leuten Verwunderung, daß sich der čechoslovakische Soldat und der čechoslovakische Legionär nicht auf der Straße beschimpfen, schlagen und entwaffnen läßt. Die ärztlichen Zeugnisse der verwundeten Soldaten in Eger zeigen durchwegs, daß die Soldaten rückwärts angefallen, mit Fäusten, Stöcken, ja mit solchen Gegenständen und auf solche Weise geschlagen wurden, womit gewöhnlich Lebensgefahr verbunden ist. Die Militärverwaltung verlangt gewiß Besonnenheit von allen Soldaten, sie verlangt aber auch mehr Besonnenheit von der Bürgerschaft, die im Soldaten einen Menschen sehen muß, der seine Pflicht erfüllt, und nicht ein Objekt, an dem er straflos seine erbitterte Stimmung oder seine politischen Ansichten auslassen kann.
Wie aus dem vorangeführten ersichtlich, ist die Überzeugung begründet, daß die Egerere Rekruten, soweit sie sich nicht der Gewaltanwendung oder der offenbaren Desertion von den Transporten schuldig gemacht haben, von führenden, außer ihnen stehenden Elementen autgereizt und verleitet worden sind, aus welchem Grunde von ihrer Bestrafung abgesehen wurde. Aber der Egerer Fall ist für die Armeeverwaltung kein Präzedenzfall, nach welchem sie geneigt wäre, eventuelle ähnliche andere Vorfälle zu behandeln.
Noch ein anderer Grund wurde als. Ursache zur Unruhe unter den Rekruten angeführt. Es ist das die Abtransportierung eines Teiles der Rekruten außerhalb Eger. Auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Spina in Angelegenheit der Errichtung deutscher Formationen antwortete der Minister für nationale Verteidigung am 29. September 1920 im Ständigen Ausschuß nach § 54 und bat die engagierten politischen Faktoren bei der Einrückung der Rekruten behilflich zu sein und auf ihre ruhige Abwickelung einzuwirken, und wies auf mehrere Umstände hin, welche die Armeeverwaltung nötigen eine Teil der Rekruten aus Böhmen und Mähren in die Slovakei zu tranferieren und umgekehrt. Nach den Egerer Ereignissen scheint noch ein Grund nicht minder wichtig zu sein. Der Armeeverwaltung liegt sehr daran, bei den deutschen und magyarischen Rekruten den ihnen eingeimpften Verdacht zu widerlegen, als ob die Čechen die anderen Nationalitäten im Militärdienst vergewaltigen und versklaven wollten. Nur dadurch, daß die deutschen und magyarischen Rekruten unter čechischen leben werden, werden sie aus eigener Erfahrung erkennen, daß allen mit gleichem Maß begegnet wird, daß in der čechoslovakischen Armee keine Privilegien aus Gründen der Zugehörigkeit zu dieser oder jener Nationalität der Republik bestehen, und auf diese Weise werden jene Gerüchte von der Unterdrückung der nichtčechoslovakischen Nationalitäten in der Armee ihre Wirkung verlieren. Wir haben die Absicht, auf diese Weise aus der Armee eine Schule bürgerlicher Verträglichkeit zu machen und praktisch zu. beweisen, daß die Gesetze und Vorschriften dieses Staates gegen jeden in gleicher Weise gerecht sind.
Bei der Revision größerer Garnisonen, wo čechoslovakische, deutsche und magyarische Rekruten miteinanderleben, kann man unter dem Militär die Neigung feststellen, die Militärverwaltung auf diesem Wege zu unterstützen, Soldaten, die eine solche praktische Schule nationaler Verträglichkeit durchgemacht haben, werden dann aus eigener Erfahrung gegen unverantwortliche Elemente gefeit sein, welche künstliche. Scheidewände zwischen der čechoslovakischen Armee und den Angehörigen der anderen Nationalitäten aufrichten wollen. Bis dahin bitten wir der Armee Ruhe zu gönnen. Wir bitten zugleich, daß alle, die den guten Willen haben eine gedeihliche Entwicklung der Armee zum Besten der Republik zu sichern, die Armeeverwaltung in dieser Richtung zu unterstützen und wir sind überzeugt, daß dann Anlässe zu Beschwerden und Vorwürfen von selbst entfallen werden.
Prag, den 5. März 1921.
Minister für nationale Verteidigung:
Gen. Husák, m. p.
Chef der Regierung: