Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Původní znění.
1961.
Interpellation
des Abgeordneten Ing. Othmar Kallina und Genossen
an den Minister des Äußeren
betreffend den angeblichen Anspruch der tschechoslowakischen Republik auf eine vom Deutschen Reiche zu leistende Entschädigung für Kriegsschäden.
Nach unwidersprochenen Zeitungsmeldungen soll die tschechoslowakische Regierung den Anspruch auf eine von Deutschland zu zahlende Entschädigung von über vierzig Milliarden tschechoslowakischer Kronen für dem Staat und seiner Bevölkerung erwachsene Kriegsschäden angemeldet haben. Sollte eine solche, rechtlich nicht zu begründende Forderung tatsächlich erhoben worden sein, so müßte gegen solchen Versuch, sich an dem gegenwärtig geplanten neuerlichen Raubzug gegen das Deutsche Reich zu beteiligen, im Namen der deutschen Bevölkerung dieses Staates entschiedenster Einspruch erhoben werden. Obwohl selbst aus tiefen Wunden blutend, die ihm der eigene Staat geschlagen, wendet sich das deutsche Volk der Tschechoslowakei mit Abscheu von dem Gedanken ab, die augenblickliche Machtlosigkeit des nicht im ehrlichen Kampfe besiegten, sondern durch heuchlerische Zusicherungen betörten und zur vorzeitigen Waffenstreckung verführten deutschen Volkes zu einer ruchlosen Erpressung auszunützen.
Der Friedensvertrag von Versailles bestimmt im Artikel 232, daß Deutschland alle Schäden gutzumachen habe, die der Zivilbevölkerung jeder der alliierten und assoziierten Mächte und ihrem Eigentum während der Zeit, in der sich die betreffende Macht mit Deutschland im Kriegszustande befand, zugefügt wurden. Nach dem klaren Wortlaute dieser Bestimmung erstreckt sich also die Pflicht der Wiedergutmachung keinesfalls auf solche Schäden, welche nicht der Zivilbevölkerung und welche nicht während des Kriegszustandes mit Deutschland entstanden sind. Nun ist aber ganz zweifeillos, daß der tschechoslowakische Staat, der ja erst Ende Oktober 1918 entstanden ist, nicht schon vor seinem. Bestehen als eine assoziierte, mit Deutschland im Kriegszustände befindliche Macht angesehen werden konnte. Daran ändern alle vorgekommenen Verrätereien ebenso wenig, wie die erst im Sommer 1918 erfolgte sogenannte Anerkennung der aus tschechischen Überläufern gebildeten Legionäre (also nicht des damals ja noch nicht bestehenden Staates) als kriegführende Macht. Denn diese Anerkennung wurde durch das tschechische Volk nicht ratifiziert, das zur selben Zeit noch seine von ihm designierten Vertreter im österreichischen Ministerium besaß und dessen politische Mandatsträger bis zum Zusammenbruche im Wiener Parlamente aktive Politik betrieben. In dieser Tatsache liegt eine so klare und unzweideutige Anerkennung der Zugehörigkeit zur österreichisch-ungarischen Monarchie, die damals der Verbündete Deutschlands war, daß es nicht erst. des Hinweises auf die von führenden tschechischen Kreisen bis in das letzte Kriegsjahr immer wieder abgegebenen Loyalitätsbeteuerungen bedarf.
Es ist also klar, daß hinsichtlich aller Kriegsschäden aus jener Zeit, da die Lossagung des tschechischen Volkes von Österreich noch nicht stattgefunden hatte, keinerlei rechtsgiltiger Anspruch auf Wiedergutmachung durch Deutschland erhoben werden kann. Hiebei muß außerdem bemerkt werden, daß es nicht angeht, das tschechische Volk mit dem Staate zu identifizieren, in welchem es nach der letzten anständigen Volkszählung von 1910 nicht einmal die Hälfte der Bevölkerung bildet.
Der tschechoslowakische Staat kann, sofern er nicht eine ausgesprochene Raubpolitik befolgen will, nur die Wiedergutmachung jener Schäden verlangen, weiche nach dem 28. Oktober 1918, an welchem Tage er zu bestehen begonnen hat, seiner Zivilbevölkerung und ihrem Eigentume zugefügt wurden. Diese Schäden reichen aber nicht im entferntesten an die vom Wahnsinn eingegebene Summe von über vierzig Milliarden heran. Die höchstmerkwürdige Übereinstimmung dieser Summe mit dem Betrage der kürzlich ausgewiesenen Staatsschulden der Republik läßt übrigens vermuten, daß überhaupt keine ernst zu nehmende Schadenerhebung stattgefunden hat, sondern daß nur der verwerfliche Versuch vorliegt, die tschechoslowakische Staatsschuld ohne jeden Rechtstitel dem für seine allzugroße Vertrauensseligkeit ohnehin so schwer büssenden deutschen Volke aufzubürden. Daß dies aber nichts anderes zur Folge haben müßte, als eine unheilbare Vergiftung unseres Verhältnisses zu unserem trotz alle und alledem mächtigsten Nachbarstaate und daß sich hieraus die Notwendigkeit steter gesteigerter Kriegsbereitschaft ergeben müßte, liegt auf der Hand. Dadurch aber würde jene ťEntschädigungŤ, wenn sie wirklich erreicht werden könnte, durch die erhöhten Militärlasten in wenigen Jahren wieder aufgezehrt werden und es bliebe davon nichts übrig, als eine dauernde Verschlechterung unserer außenpolitischen Lage und zugleich eine Verschärfung der an Schwierigkeiten und Konflikten ohnehin überreichen inneren Verhältnisse. Denn die Deutschen und vielleicht auch andere Völker dieses Staates müßten den abscheulichen Erpressungsversuch an Deutschland als eine ihnen selbst angetane Schmach aufs bitterste empfinden.
Es erscheint uns daher auch vom rein staatlichen Standpunkte aus jener Versuch einer rechtswidrigen Aneignung von Milliarden deutschen Volksvermögens als eine zu Gunsten eines augenblicklichen Vorteiles ins Werk zu setzende unheilvolle Untergrabung der Zukunft dieses Staates, die nur durch ein ehrlich-friedliches Verhältnis zu den Nachbarstaaten gesichert werden kann.
Von diesem Gesichtspunkte aus richten wir an den Herrn Minister des Äußeren die Anfrage:
Ist es richtig, daß der tschechoslowakische Staat den Anspruch auf eine vom Deutschen Reiche zu leistende Entschädigung von über vierzig Milliarden tschechoslowakischer Kronen erhohen hat?
Wenn dies der Fall ist, wie vermag der Herr Minister eine solche Forderung zu rechtfertigen und ziffermäßig, unter Anführung der betreffenden Schäden zu begründen?
Prag, am 10. März 1921.
Ing. Kallina,
Dr. Brunar, J. Mayer, Schälzky, Dr. Keibl, Dr. E. Feyerfeil, Heller, Kostka, Dr. Luschka, Kaiser, Böllmann, Röttel, Dr. Lehnert, Ing. Jung, Dr. Schollich, Dr. Baeran, Dr. Lodgman, Windirsch, Pittinger, Patzel, Dr. Kafka, Dr. Hanreich, Simm.
Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Překlad.
1961.
Interpelace
poslance inž. O. Kalliny a druhů
ministru věcí zahraničních
o nároku Československé republiky, jejž prý má Německo platiti jako odškodnění za válečné škody.
Podle nepopřených zpráv v novinách ohlásila prý československá vláda nárok na odškodnění přes 40 miliard Kč, jež Německo má platiti za válečné škody, způsobené státu a jeho obyvatelstvu. Byl-li takovýto požadavek právně neodůvodněný, skutečně uplatněn, musíme jménem německého obyvatelstva tohoto státu co nejrozhodněji odporovati tomuto pokusu o účast na nynějším novém plánovitém loupežném tažení proti německé říši. Německý národ v Československu, ač sám krvácí z hlubokých ran, které mu zasadil vlastni stát, odvrací se s odporem od myšlenky, aby k neslýchanému vydírání využilo se okamžité bezmocnosti německého národa, nepřemoženého v čestném boji, nýbrž pokryteckým ujišťováním ošáleného a svedeného k předčasnému složení zbrani.
Mírová smlouva versaillská ustanovuje v článku 232., že Německo má nahraditi všechny škody způsobené občanskému obyvatelstvu kterékoli spojené a sdružené moci a na jejich majetku v době, kdy ta která moc byla s Německem ve válečném stavu.
Podle jasného znění tohoto ustanovení nevztahujeme tedy povinnost k náhradě na takové škody, které nebyly způsobeny civilnímu obyvatelstvu a které nepovstaly v době válečného, stavu s Německém. Jest však docela nesporné, že československý stát, který byl zbudován teprve koncem října 1918, nemůže se pokládati před svým zřízením za spojenou moc, stojící s Německem ve válečném stavu. Všechny spáchané zrady mění na tom právě tak málo, jako ze koncem léta 1918 legionáři z českých přeběhlíků (tedy státu, který tehdy ještě nebyl) došli tak zvaného uznaní za válčící moc, neboť toto uznání neratifikoval český národ, jenž v té době měl ještě v rakouském ministerstvu své ustanovené zástupce a jehož političtí zástupci až do shroucení ve vídeňské sněmovně provozovali činnou politiku. V této skutečnosti jest tak jasné a nesporné uznání příslušností k Rakousko-Uherskému mocnářství, které tehdy bylo spojencem Německa, že není potřebí poukázati na stálá ujišťování českých vedoucích kruhů o loyalitě opětovaná až do posledního roku války.
Jest tedy jasno, že o všech válečných škodách z oné doby, kdy ještě odloučení českého národa od Rakouska nebylo provedeno, není možno uplatňovati nějakého právního nároku na náhradu škod Německem. Při tom dlužno ještě podotknouti, že český národ nelze stotožňovati se státem, v němž podle posledního slušného sčítání lidu z r. 1910 netvoří ani polovinu obyvatelstva.
Československy stát může, nechce-li provozovati vyloženě lupičskou politiku, žádati jenom náhradu oněch škod, které po 28. říjnu 1918, kterýmž dnem počalo jeho bytí, způsobeny byly civilnímu obyvatelstvu a jeho majetku. Tyto škody však ani v nejkrajnějším případě nečiní šílenou číslici pres 40 miliard. Vysoce pozoruhodná shoda této číslice s obnosem státního dluhu republiky nedávno vykázaným, vzbuzuje ostatně domněnku, že nárok na náhradu škody nebyl vůbec uplatňován nějak vážně, nýbrž že jde jen o zavrženíhodný pokus, svaliti československý státní dluh bez jakéhokoli právního titulu na německý národ, který beztak musí těžce pykati za příliš velikou důvěřivost. Že by to však nemělo jiný následek, než nezhojitelné otravování našeho poměru k sousednímu státu, přese všechno ze všech sousedů nejmocnějšímu, a že by z toho musila vzejíti nutnost stále stupňované pohotovosti k válce, jest na bíledni. Naproti tomu však ono ťodškodněníŤ, mohlo-li by se ho skutečně dosíci, bylo by v několika letech stráveno zvýšenými břemeny vojenskými a nezbylo by ze všeho ničeho, než trvalé zhoršení našeho zahraničního postavení a zároveň přiostření vnitřních poměrů, beztak již bohatých potížemi a spory. Neboť Němci a snad i jiní národové tohoto státu musili by tento hanebný pokus o vyděračství na Německu pociťovati co nejtrpčeji a jako potupu na nich samých spáchanou. I z čistě státního stanoviska tento pokus, protiprávně přivlastniti si miliardy německého národního jmění jeví se nám jako neblahé, z okamžitého prospěchu prováděné podkopávání budoucnosti tohoto státu, která může býti zajištěna jen čestným a pokojným poměrem k sousednímu státu.
Z tohoto hlediska tážeme se pana ministra věcí zahraničních:
Uplatnil československý stát proti německé říši nárok na odškodnění přes 40 miliard Kč?
Je-li tomu tak, jak může pan ministr takový požadavek ospravedlniti a číselně odůvodniti uvedením škod?
V Praze dne 10. března 1921.
Inž. Kallina,
Dr. Brunar, J. Mayer, Schälzky, Dr. Keibl, Dr. E. Feyerfeil, Heller, Kostka, Dr. Luschka, Kaiser, Böllmann, Röttel, Dr. Lehnert, inž. Jung, Dr. Schollich, Dr. Baeran, Dr. Lodgman, Windirsch, Pittinger, Patzel, Dr. Kafka, Dr. Hanreich, Simm.