Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2546.
Interpelace
poslanců Johanise, Bechyně, dra Meissnera, Marka, Bendy a soudruhů
ministru věcí zahraničních
o politické persekuci v Rusku.
Politické poměry v Rusku, jaké nastaly za poslední doby za sovětské vlády, stávají se nesnesitelnými. Dělníci mající jiný politický názor než vládnoucí strana, vydáni jsou pronásledování takového druhu, že již dochází ke zjevu, kdy pronásledované dělnictvo v Rusku obrací se v zahraničních listech veřejnými apely na všechny civilisované národy a prosí je o zakročení.
Jedna z prvních spolehlivých zpráv, které dostalo se dělnické veřejnosti světové o hrozné situaci v Rusku jest zpráva, kterou podala studijní delegace dělnictva anglického. V ní nepokrytě poukazuje se k tomu, že svoboda osobní, svoboda slova a propagandy (čítajíc v to časopisy, literaturu a schůze) je silně podvázána, ba i znemožněna ve všech případech, kde jest považována za nebezpečí pro sovětský režim. Delegace zjistila, že jsou na denním pořádku zatýkání pro přečiny politické, při čemž pojem t. zv. politického přečinu jest nebezpečně široce vykládán, což silně připomíná na výjimečné zákony. Delegace zvláště vytýčila řádění ťmimořádných komisíŤ, které pouze cestou administrativní vynášejí a provádějí bez jakéhokoliv soudního zakročení velice časté rozsudky smrti. Pravdivost zprávy anglické delegace dotvrzena byla provoláním, které vydal k dělníkům celého světa ťOdborový spolek typografů v RuskuŤ, v němž se líčí pronásledování zástupců odborové organisace typografů v Moskvě. Tito nedopustili se ničeho jiného, než že uspořádali u přítomnosti anglické delegace za účasti čtyř tisíc dělníků schůzi, kde přednesli své stížnosti proti sovětské vládě. Soudruh Zachar, který byl obviněn, že dal vytisknouti resoluci pro tuto schůzi, byl ihned zatčen a v noci ze 17. na 18. června 1920 zatčeni byli všichni členové ústředního výboru tohoto odborového spolku, jakož i všichni ti, kteří v odborové organisaci měli odpovědná místa. 18. června byla místnost odborového spolku obsazena ozbrojenými vládními vojáky a všichni, kdož se nelíbili z jakéhokoliv důvodu komunistům, byli zatčeni. Současně provedeny byly v soukromých bytech zřízenců odborového spolku domovní prohlídky. Proti této zvůli vystoupila část dělnictva, zastavila práci a žádala propuštění zatčených. Vládnoucí komunistická strana neštítila se použíti proti stávkujícím dělníkům prostředku jehož užíti neodvážila by se buržoasie reakčních států. Odňala stávkujícímu dělnictvu poukázky na potraviny a současně dala zatknouti všechny ostatní kolegy, kteří ke stávce vyzývali. Zatčení členové ústředního výboru odborového spolku byli odsouzeni k nucené práci od dvou měsíců do dvou let; rozsudek byl vydán cestou administrativní bez jakéhokoliv soudu a aniž by byla odsouzeným poskytnuta nejmenší možnost se hájiti. Tolik vypráví zoufalý výkřik Odborového spolku moskevských typografů k světové dělnické veřejnosti, uveřejněný v říjnu 1920.
Když jeden ze členů anglické delegace soudr. Henderson vytkl tuto bezmeznou persekuci v dopise zaslaném Krasinovi, odpověděl tento v lednu 1921 bryskně, že sovětská vláda je za revoluci ruskou odpovědna sama sobě, že ve svém postupu nedá se rušiti, nýbrž bude pokračovati. Krasin pak dále doznal, že členové představenstva zmíněného spolku byli odsouzeni k uvedeným trestům.
Stejně bolestně dojímá ťProvolání ke všem poctivým socialistům a civilisovaným národůmŤ, které vydala sociální demokracie v Gruzii. Tato socialistická republika byla zločinným způsobem napadena sovětskou vládou a připravena jí o svou samostatnost. Sovětská vláda neváhala vystoupiti v Gruzii proti socialistům brutální mocí a krutě je pronásledovati. Komunistická vláda učinila pokus rehabilitovati se před evropským proletariátem ze zločinů v Gruzii páchaných a dala rozšířiti zprávy, že nová vláda komunistická v Gruzii udělila všeobecnou amnestii. Jak potvrzují zprávy z Gruzie došlé není to pravdou, neboť z amnestie vyňati byli poslední president socialistické republiky Jordanya i jeho přívrženci. V Gruzii stále ještě prováděny jsou denně popravy osob, které jsou sovětské vládě ťpodezřeléŤ. Sovětská vláda nejen že neudělila žádné amnestie, nýbrž ona sáhla k nejhroznějšímu ze všech násilnických opatření: béře rukojmí. Posavadní zástupce Gruzie v Berlíně Achmeteli dodával socialistické žurnalistice zejména německé nezávislé straně sociálně demokratické zprávy o stavu věcí v Gruzii. Tiflisští lidoví komisaři proti němu zakročili tím způsobem, že zatkli všechny členy jeho rodiny bydlící v Gruzii a vzali je v rukojmí. Život gruzíňské sociální demokracie jest jedním řetězem utrpení a pronásledování komunistickou vládou, která zakázala v Gruzii veškerý tisk, který není bolševický nebo bolševikům oddaný.
Mimořádné pozornosti zasluhuje provolání zahraničního zastupitelstva sociálně demokratické strany ruské, které bylo uveřejněno 3. června t. r. v socialistických časopisech evropských a jest podepsáno soudr. Abrahamovičem a L. Martovem. Provolání líčí poměry v Ruska a utrpení ruské sociální demokracie těmito slovy:
V sovětském Rusku opět vládne teror. Masy dělníků a sedláků, jichž důvěra k bolševické diktatuře víc a více mizí, žádají svobodné volby do rad, podřízení vlády sovětům, zkrátka uskutečnění sovětské ústavy, jež ještě za celá tři léta ni jediný den od jejího prohlášení nebyla v platnosti.
Bolševická vláda, která potlačuje každé sebe mírnější vystoupení mas, zahájila znovu vyhlazovací křížovou válku proti sociálním demokratům, socialistickým revolucionářům a anarchistům, to jest proti oněm organisovaným politickým silám, které umožňují revolučním masám dělníků a sedláků dáti výraz svému oprávněnému protestnímu hnutí a tak uvésti je v koleje organisovaného boje.
V posledních třech měsících zatčeno bylo v Rusku jen ze sociální demokracie na dva tisíce členů.
Do žaláře je uvržen každý, třeba jinak politicky nečinný dělník, o němž se ví, že má členský lístek. Tato hromadná vybírání stíhají i jiné revoluční strany. Žaláře jsou přeplněny; v petrohradské věznici pro přípravná vyšetřování připadá na každou samocelu sedm trestanců. Cely, v nichž úpějí, překonávají ukrutností a hygienickou zaostalostí všechno, co bylo známo za carismu.
Uvěznění byli vysazeni také obyčejně morálním mukám. Na př. soudr. F. Dan, jeden z nejstarších a nejzasloužilejších vůdců sociálně demokratického dělnictva, byl v petrohradském vězení o třetí hodině v noci vzbuzen a byla s ním prováděna ukrutná hra jako by byl odváděn na zastřelení. Vskutku předveden byl do kasemat petropavlovské pevnosti proslulých za carismu; stejně tak nakládáno bylo i s jinými zajatci Zinověvovými. Jejich ženy nevěděly celé dny, co se stalo s jejich muži a od správy věznic dostaly zprávy, že dle všech vnějších známek jsou jejich muži zastřeleni.
Jiným zatčeným dávána jest vyhlídka na svobodu, ovšem s podmínkou, že budou falešně vypovídati o neexistujících komplotech. Mnohde — jako v Oděse — bývají před hromadným zatýkáním rozdávány podvržené výzvy, v nichž vyzývány jsou massy domněle socialistickými stranami k ťpučiŤ. Tyto provokatérské padělky jsou dílem ťmimořádných komisíŤ, orgánů to bolševické policie. Nestvůrné poměry za pobytu ve vězení způsobují smrtelná onemocnění. Tak zemřel skvrnitým tyfem starý bojovník ruské sociální demokracie soudr. Boris Baturský, jenž si tuto nemoc přivodil ve vězení. Silný souchotinář soudr. Kavin nebyl přes žádost lékařů propuštěn a musil ve vězení zemříti. Zajatci dohnáni k zoufalství sahají často k nejzazším prostředkům — hladové stávce. — Taková stávka v Moskvě — trvající 16 dní — skončila smrtí sociálního revolucionáře Tarabulina.
Tyto zpustlosti vyvrcholily v noci z 15. na 16. duben t. r., kdy policie na rozkaz ústřední vlády chladnokrevně organisovaným způsobem co nejhrozněji stloukla tři sta socialistů a anarchistů, kteří ze všech koutů Ruska byli sehnáni do moskevského vězení Butyrky. Po dlouhých a úporných bojích prosadili političtí vězňové v tomto vězení slušnější a svobodnější režim. Ještě nedávno oslavovala bolševická ťPravdaŤ v dlouhých rozkladech poměry v tomto vězení a tudíž humanitu bolševické vlády. Cizozemské komunistické listy ony rozklady otiskly, by tak potíraly tvrzení o teroru ruské vlády. Ony však při tom zamlčují, že tyto poměry lze nalézti jen v jediné ze set různých věznic, totiž v Moskvě v Butyrce. Však brzo po zprávách ťPravdyŤ přišel rozkaz, aby všech tři sta politických vězňů bylo odtransportováno z vězení Butyrky.
V noci na 25. dubna t. r. vniklo do vězení několik set od hlavy až k patě ozbrojených policistů a setnina vojáků. Vzbudili obyvatele a nařídili jim, aby se oblékli a šli s sebou. Tušíce vše nejhorší, žádali vězňové nějaké prohlášení nebo předložení příslušného písemného rozkazu vládního. Na to vrhli se na každého zajatce ozbrojení mužové, tloukli je kolbami pušek a vlékli oděné v pouhém nočním prádle na dvůr. Ženy — mezi nimi mnohé těžce nemocné — byly rvány polonahé za vlasy po schodech dolů a rovněž tlučeny kolbami. Takto rozvlečeno bylo tři sta sociálních demokratů, pravých i levých sociálních revolucionářů a anarchistů v nejhroznější a nejšpinavější vězení provincie. Tam jsou rozptýleni a vydáni na pospas zvůli katů.
Toť obraz nynějšího stavu zajatců bolševické vlády. Jsou však oprávněné obavy, že to je teprve počátek. Lenin ve svých posledních článcích ohlašuje pronásledování socialistů bez milosti. Kronštatští námořníci, vyprovokovaní k ozbrojenému povstání, přes protesty petrohradských dělníků, stříleni jsou po stech. Dějí se pokusy potlačiti s obvyklou krutostí stálá povstání sedláků, kteří dohnáni jsou k zoufalství. Lenin, jenž zamýšlí opustiti svou komunistickou politiku a udržeti se při moci koncesemi cizím a ruským kapitalistům a spekulantům, naráží na odpor členů své strany, kteří věří v utopii okamžitého komunismu, aby odvrátili komunistickou massu od své oportunistické ťvysokéŤ politiky a obrací jejich nenávist proti socialistům a popuzuje je plánovitě proti těmto. To jsou ony machiavelistické pohnutky nynějších hromadných pronásledování.
Jaké scény se odehrávaly v Butyrce, vypráví bývalý soudruh typograf, který byl svědkem a spolutrpitelem dle zprávy otištěné dne 25. června t. r. v ťArbeiter-ZeitungŤ takto:
Jak zvěř vtrhnou tři čokysté (političtí tajní agenti) a vrhají se na soudruha Aravina, jehož uchopí za rámě a nohy. Aravin zachytí se levou rukou postele a dostává prudkou ránu kolbou do ruky.... V tutéž dobu vnikne houf as 40 lidí do cely a tatáž scéna ve zvětšené ještě míře opakuje se s každým z nás. Zde chycen byl Ahtypka tam vrhají se na Švarce, zvedají jej a jeden mávne kolbou proti němu; patrně však zarazila k smrti utýraná tvář starého revolucionáře tohoto horlivého čokystu a kolba dopadá na vedle stojící stůl, jenž se kácí k zemi. S tím větší rozhořčeností vrhají se na Devjaktina, klidně vedle ležícího, jenž dostává ránu kolbou jest vyhozen, vržen ke dveřím a častován novými ranami kolb. Táž šílená barbarská scéna opakuje se u Jakovleva, Israela, Ochujanského Chápou se Popova, jenž v 16 letech dostal se pro politický přečin do káznice a do roku 1917 poznal téměř všechny caristické věznice: Vlekou jej za nohy s jeho lůžka, tlučou kolbou a vlečou ho bosého kamsi, stále křičícího: ťZastřelte mne, nebojím seŤ, oděného pouze spodním prádlem. Jsem na řadě; tři bandité uchopí mne za nohy a vlekou s lůžka, dostávám ránu kolbou do kříže, zdvihám se, u dveří nová rána do plecí, prudký úder do zad, jímž jsem vyhozen ze dveří. Nový houf zuřících lidí či zvířat. Ozve se rozkaz: Dva na jednoho Dva čokysté mne uchopí, vlekou koridorem, pak dolů po schodech Celou cestu krupobití ran a ozývají se hlasy: ťTo je moc málo, vy holomci, všechny vás postřílet.Ť
Týž soudruh líčí pak dále, jak dokonce celá řada zajatých soudružek vyvlečena byla z cel, vláčena po schodech, zasypána ranami a nadávkami. Souhrnné vylíčení těchto týrání nalézáme v oficielním prohlášení, jež předáno bylo presidiu moskevského ústředního výkonného komitétu soudruhy zavlečenými do vězení ve Vladimíru. V tomto prohlášení, jež podepsáno jest řadou známých sociálních demokratů, sociálních revolucionářů a anarchistů, praví se o týrání ve vězení v Butyrce toto:
ťV 11. koridoru se zajatci oblékli rozhodnuvše se, že nebudou klásti ani pasivní odpor; však čokysté a vojáci obořili se nejhrubšími nadávkami i zde na zajatce. Zvláště ostře ztýráni byli soudruzi: A. Kranichfeld, A. Malkin, A. Minkov... V mužském oddělení samocel ztýráni byli M. Artemjev, A. Fedozejev a jiní. Hroznějšího ještě charakteru nabyla vojenská operace v ženském oddělení samocel: Vojáci vnikli do cel, ztloukli zajaté a vlékli některé z nich — tak soudružky L. Gutmanovou, Kozlovskou a jiné — téměř nahé za vlasy po schodech dolů. Ve věžovém oddělení kladli anarchisté, kteří se domnívali, že jsou vedeni na popravu, mocný odpor a byli strašně ztýráni. Zvláště utrpěli: N. Beljedev, W. Procenko, J. Timakov. Z lazaretu a ženského oddělení odvlečeni byli nemocní, z nichž někteří měli až 39 stupňů horečky. Považujeme za nutno zdůrazniti to, že proti nikomu téměř z nás nebyla podána žaloba a že podle upřímného přiznání čokystů naše internování ve věznici má jedině a pouze ten účel, politicky nás isolovati. Celý způsob našeho odtransportování z vězení Butyrky a celé naše prostředí ve Vladimíru opravňuje nás k tvrzení, že již nejde více o naši isolaci, nýbrž o opatření cílící k našemu tělesnému zničení.
Zajatci odvlečení z Moskvy na provincii vydáni jsou tam nejhoršímu týrání. Staré obávané caristické věznice v Orlu, Vladimíru a jinde zůstaly ve svém režimu téměř beze změny i za komunistické vlády. Zacházení i stravování jest takové, že hrozí soudruhům tam internovaným v krátké době smrt. Zvláště špatné poměry jsou v Orlu, kde již řada našich soudruhů těžce onemocněla, a ježto není lékařské ochrany, jsou vydáni jisté smrti na pospas. Úmrtí a těžká onemocnění jsou hlášena ostatně i z jiných věznic. Tak zemřel nedávno skvrnitým tyfem ve vězení v Poltavě soudruh Ljachovič, zeť slavného básníka Korolenky. Ve věznici v Kremenčuku onemocnělo skvrnitým tyfem 14 soudruhů; jeden z nich, Slavutský, zemřel. Ve věznici v Kyjově, kde jsou mnozí soudruzi internováni, zemřel skvrnitým tyfem soudruh M. Orel. Třeba konečně uvésti, že posledně byl v Žitomíru zatčen a převezen do Charkova soudruh J. Moronicýn, jeden z vůdců sebastopolského povstání v roce 1905, jenž až do roku 1917 byl internován v Ključevě.
Toť pouze krátký výňatek z oznámení, jež denně se množí o pronásledování a týrání socialistických stran v komunistickém Rusku.
Všichni ti, kteří jiného jsou smýšlení než vládnoucí kumunistická strana, vydáni jsou právní nejistotě a na pospas libovůli a rozmarům ťmimořádných komisíŤ. Své doby zrušen byl v Rusku trest smrti, byl však komunistickou vládou znovu zaveden. Jak hrozné rozsudky jsou vynášeny a jak zneužíváno jest ustanovení o trestu smrti, je patrno ze zprávy oficielní moskevské ťIzvěstijeŤ ze dne 17. listopadu 1920. Podle této zprávy popraveno bylo jedině v měsíci říjnu: pro vyzvědačství 3 osoby,, zradu 65 osob, deserci 160 osob, protirevoluční činnost 59 osob, neodvedení zbraní 23 osob, neuposlechnutí vojenského rozkazu 14 osob, vzpouru 65 osob, pijáctví a rvačky 29 osob, nesplnění úředních povinností 29 osob, kriminální zločiny 181 osoba; celkem tedy za jediný měsíc popraveno bylo 1206 osob. To je jistě rekordní číslice, jaké nedosáhl žádný režim vládní v jediném měsíci. Již tato okolnost skýtá do očí bijící důkaz a odůvodnění, že jest nutno, aby okamžitě odstraněn byl v Rusku trest smrti.
V předneseném materiále, který je strašlivou obžalobou komunistické vlády a její orgánů, omezili jsme se na citování zpráv a autorit dělnického hnutí cizozemského, aniž bychom použili výsledků a zkušeností delegací dělnických, které stranou naší do Ruska byly vyslány. Pokládáme za nutno, aby došlo co nejrychleji k nápravě a tážeme se proto:
1. Jest pan ministr zahraničních věcí ochoten diplomatickou cestou učiniti potřebná opatření, aby trest smrti ve všech civilisovaných státech a zejména v Rusku byl odstraněn?
2. Jest ochoten postarati se, aby v Rusku zamezeno bylo častým rozsudkům proti politickým provinilcům sociálně demokratického smýšlení ať dělníkům, sedlákům neb vojákům?
3. Jest pan ministr ochoten, pokud je to možné na poli mezinárodním, učiniti příhodné opatření za tím účelem, aby zastavena byla persekuce v Ruska prováděná proti socialistickým provinilcům a aby jim udělena byla všeobecná amnestie?
V Praze dne 8. července 1921.
Johanis, Bechyně, dr. Meissner, Marek, Benda,
Aster Jar., J. Černý, Fr. Geršl, G. Habrman, Fr. Hummelhans, Jos. Stivín, L. Pik, Remeš, E. Kasík, F. Svoboda, E. Lehocký, A. Srba, Zverec, B. Karpíšková, J. Oktávec, Fr. Biňovec, K. Brožík.