Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2561.
Naléhavá interpelace
poslanců Bubníka, Toužila a soudruhů
ministerskému předsedovi, ministru vnitra a financí
o příčinách a událostech, souvisejících se stávkou bankovního úřednictva.
Po jeden a půl roku vyjednávala zástupci úřednictva bankovních ústavů o novou služební pragmatiku, která obsahovala stejná ustanovení a staré normy, kromě tak zv. personálních komisí, které byly zavedeny a osvědčily se v německých bankovních ústavech. Jejich působnost je omezena pouze na součinnost zaměstnanců při přijímání, jmenování a propouštění úřednictva, nedotýkají se obchodních záležitostí, a jsou dle zkušeností zařízením výhodným pro pořádek v práci a pro vyvarování nespravedlnostem. Proti tomuto požadavku postavily se správy bank, zastoupené ve Svazu českých bank. Celé dlouhé jednání mělo ráz provokativní. Zaměstnavatelská strana nechtěla vůbec přistoupit k zásadnímu řešení, takže vznikl spor a stávka českých bankovních úředníků. Němečtí úředníci již měli svá ustanovení o personálních komisích a nemohli ze solidarity a sebeochrany přivoliti, aby se zrušila závěra agend českých ústavů, v nichž vypukla stávka a které mezitím zaslali svému personálu výpovědní listy. Na popud českých bank, sdružených v českém, ve skutečnosti však mezinárodním svazu bank, byli však úředníci němečtí bryskním vystoupením svých zaměstnavatelů rovněž vehnáni do stávky na obranu vlastní i veškerého bankovního úřednictva. Stávkové hnutí zasáhlo všechny ústavy bankovní v celé Československé republice až na ojedinělé ústavy malé, které přistoupily zásadně na zřízení žádaných personálních komisí, takže je ve stávce 17.000 úředníků a zřízenců. O útočnosti zaměstnavatelské svědčí, že výlukou bylo německým bankovním úředníkům hrozeno bezprostředně před červencovou lhůtou platební, ba, že zastaveny byly měsíční platy poukazované zpravidla 28. před příštím prvním v měsíci, což je důkazem zcela nesporným o tajné úmluvě českého i německého bankovního kapitálu proti zaměstnancům z kanceláří, z ústředen i jejich filiálek. Nutno uvážiti, co jsou tyto banky, které proti svým zaměstnancům vedou boj způsobem nanejvýš urputným a provokativním. Jsou to nejvýnosnější podniky, které těšily se mimořádné blahovůli státu, které nesmírně zbohatly a státu a jeho vládám přerůstaly přímo přes hlavu. Možno jenom citovati ťNárodní ListyŤ, které napsaly v úvodním článku dne 7. července o bankách a jejich obchodech toto: ťPrávě to, že v temných dobách poválečné nejistoty, zvířené spekulace, materialismu, inflace a poklesu valuty bankám kvetla nejvíce pšenice, zatím co národní hospodářství chudlo, ukazuje své stíny. Vysokou konjunkturou a inflací zvláště po válce, bankovní ústrojí dostalo vzezření vodou nasáklého a nabobtnalého organismu. Zvýšené obraty zvýšily zisky bank a zdražily bankovní spojení tak, že každý komitent se zapřísahal, že by nepracoval s bankou, kdyby nemusel.Ť
To je vysvědčení bankovním obchodům v listu, který stojí za bankami a hájí jejich zájmy proti zaměstnancům. Obchody, které banky provozovaly za války a po převratu, byly častokráte veřejně odsouzeny a naléhalo se na veřejnou moc, aby zasáhla aspoň přísnou kontrolou. O obchodech valutami a to i o takových, kterými byl stát náš poškozen o stamiliony, vykládají se mezi zasvěcenci věcí, které nemohou býti dokázány jednotlivcem, ale které by měly býti jištěny veřejnou státní nebo parlamentní kontrolou. Také psalo se veřejně, že banky vykazují zisk menší než ve skutečnosti jest, na př. že Živnostenská banka vykázala čistý zisk 40 milionů, ač činil jistě 100 milionů. Banky, jako Živnostenská, dávají milionové remunerace svým vedoucím ředitelům. Všechny tyto věci měly by býti pobídkou pro státní moc a tím spíše měly by státní moc přiměti k důrazným krokům proti bankokracii, ježto banky nejevily porozumění pro potřeby státu nebo obcí. Místo toho vláda v průběhu boje mezi bankami a jich zaměstnanci postavila se na stanovisko zaměstnavatelské, nepodnikla ničeho k urovnání tohoto sociálního zápasu, ba naopak bankovní úřad při ministerstvu financí vyřizuje agendu soukromých bank a to v míře převyšující obvyklý normál, čímž přímá klientela na úkor stávkujících se vyřizuje státním ústavem. Do boje bankovních zaměstnanců zasáhla vláda policejními orgány, které dne 2. července použily proti stávkujícím obušků. Je zřejmo, že tak, jako při všech posledních bojích dělnictva se zaměstnavateli, tak i v tomto sociálním zápase vláda svou blahovůlí pobízí přímo zaměstnavatele k odporu. Jde jim na ruku, ba nedávným výnosem o úřednictvu nostrifikovaných peněžních ústavů přímo sama zasáhla proti kolektivním smlouvám a právu personálních komisí při akciových peněžních ústavech. Právě ve věci této, poněvadž banky při svých obchodech nedbaly zájmu státu a svou moc ukazovaly i vládám, měla by se najíti příležitost, proti bankám zakročiti, aby nejen zaměstnanci podrželi svá práva, ale aby nad bankovními obchody provedla vláda i sněmovna přísnou kontrolu a aby učiněny byly první kroky k znárodnění bank.
Tážeme se ministerského předsedy, ministra vnitra i ministra financí:
1. jak odůvodní svoje jednání, poškozující zájmy zaměstnanců, a co hodlá vláda učiniti, aby spor se skoncoval ve prospěch zaměstnanců?
2. jak soudí vládá o zásadním požadavku tohoto sporu, o personálních komisích?
3. jak staví se vláda k požadavku přísné úřední a parlamentní kontroly bankovních obchodů a k otázce znárodnění bank?
V Praze dne 12. července 1921.
Bubník, Toužil,
Kunst, Blažek, Skaunicová, Kučera, Tausik, Merta, Darula, Nagy, Borovszky, Warmbrunn, dr. Hahn, Skalák, Svetlik, Malá, Krejčí, Surányi, Haken, Koutný, Mikulíček.