Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2592.
Návrh
poslanců V. Johanise, J. Marka, Bendy a soudruhů,
jímž se zřizuje povinná lékárnická platebna pro republiku Československou (se sídlem v Praze).
Zákon
ze dne ............................................. 1921,
jímž se zřizuje povinná lékárnická platebna pro republiku Československou (se sídlem v Praze).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
1. Požitky platové všech farmaceutů, sloužících ve veřejných nebo ústavních lékárnách, ve farmaceuticko-chemických továrnách a v laboratořích farmaceutických, buďtež rovnoměrně uspořádány, odstupňovány dle odsloužené odborné služební doby, dle poměrů rodinných a dle drahotních poměrů služebního místa.
2. Nárok na odměnu, stanovenou touto zásadou, může býti uplatněn pouze prostřednictvím povinné lékárnické platebny pro československou republiku.
§ 2.
Vydání, vzniklá platebně z této povinnosti, inklus. obnosů potřebných pro správu pokladny a pro dotaci reservního fondu, hradí se jednak členskými příspěvky a příspěvky, placenými lékaři domácí lékárny majícími, jednak kvotami placenými zaměstnavateli.
§ 3.
Platové schema a kvoty stanoví ministerstvo sociální péče po dorozumění s ministerstvem veřej. zdravotnictví a tělesné výchovy a příslušnými stavovskými korporacemi zaměstnavatelů a zaměstnaných nařízením, které se pozměňuje dle potřeby stejným způsobem.
§ 4.
1. Členy platebny jsou jako zaměstnavatelé všichni, kteří provozují lékárnictví jako majitelé neb nájemci, dále všechny ústavy, nemocenské pokladny a svazy nemoc. pokladen, chemicko-farmaceutické továrny a farm. laboratoře, jako zaměstnanci všichni farmaceuti, zaměstnaní ve jmenovaných podnicích.
2. členové mohou býti donuceni ku řádnému placení členských příspěvků.
§ 5.
1. Odpovědní správci v § 4. jmenovaných podnicích jsou povinni odváděti na ně připadající příspěvky v termínu stanovami určeném.
2. Tito jsou též povinni včas hlásiti platebně všechny nově službu nastupující, neb ze služby vystupující farmaceuty, s udáním všech okolností, směrodatných k stanovení výše platů, náležejících jim dle § 1., zároveň se začátkem a dobou platební povinnosti ve formě určené stanovami.
§ 6.
1. Stížnost zaměstnavatelů proti předepsané výši kvot, aneb stížnost farmaceutů proti zařadění jich do určité platové třídy dlužno do 14 dnů po dodání výměru kvot neb platů předložiti platebně. Tato předloží stížnosti v případě, že jim nevyhoví, ve formě rekursu ministerstvu sociální péče.
2. Stížnostem označeným v 1. odstavci tohoto § nepřísluší odkládací působnost.
§ 7.
1. Nárok zaměstnaných na placení požitků, stanovených v § 1., lze uplatniti řádnou právní cestou oproti platebně. Žalobu nutno podati u příslušného soudu, v jehož obvodu má podnik v § 4. jmenovaný své sídlo.
2. Platebna oznámí spor zaměstnavateli, jemuž v případě zasažení do právního sporu náleží postavení účastníka sporu dle § 20. civ. proc. řádu (zákon 1. srpna 1895, ř. z. č. 113).
§ 8.
Požívá-li zaměstnaný vyšších služebních požitků, než jakých mu přísluší dle § 1., tu může pouze u zaměstnavatele uplatniti svůj nárok na rozdíl požitků. Totéž platí o nárocích zaměstnancových při předčasném přerušení služebního poměru, pokud požitky za výpovědní lhůtu nebo zbylý čas smluvní budou požadovány nebo při zaměstnavatelem zaviněném opoždění nastoupení služby.
§ 9.
1. Nedoplacené výlohy úrokují se dle zákona. Mohou býti vymáhány politickou, případně soudní exekucí.
2. Pro vymáhání pohledávek od zaměstnavatele pro pokladnu platebny platí předpisy konkursního řádu o daních a poplatcích.
§ 10.
1. Platebna jest právnickou osobou se sídlem v Praze. Jest spravována představenstvem, složeným stejnoměrně ze zaměstnavatelů a zaměstnaných.
2. Stanovy určují bližší ustanovení o složení a volbě představenstva, o jeho působnosti, vedení, placení, o účetních výlohách, způsobu zastoupení platebny na venek, o svolání a působnosti a usnášení se valné hromady, o jejich právech i povinnostech.
3. Stanovy platebny povoluje ministerstvo sociální péče v dorozumění se stávajícími odbor. organisacemi zaměstnavatelů i zaměstnanců.
4. Změny stanov, usnesené valnou hromadou v zásadách stanovami určených, mají zapotřebí téhož státního schválení.
§ 11.
1. Neplnění povinností, stanovených tímto zákonem neb stanovami, trestá se politickým úřadem pokutou peněžitou (od 100 do 1000 Kč) ve prospěch platebny.
2. Vyřizování pokut děje se dle ustanovení § 42. zákona ze dne 18. prosince 1906, ř. z. č. 5/07, týkajícího se nařízení o lékárnictví.
§ 12.
1. Dohled na platebnu má ministerstvo sociální péče, jež obzvláště jest oprávněno zakročiti proti provedení usnesení představenstva, nebo valné hromady, která odporují stávajícím zákonům, nebo když by překročilo okruh své působnosti; představenstvo rozpustiti, jestliže toto své povinnosti hrubě porušuje nebo zanedbává.
2. Ministerstvo sociální péče ustanovuje komisaře k vykonávání dozoru, který má právo všem členským schůzím i představenstva býti přítomen.
3. Je-li představenstvo (výbor) rozpuštěno, obstarává komisař funkce téhož až do nových voleb.
§ 13.
Zákon nevztahuje se na farmaceuty, zaměstnané s charakter. definit. úředníka ve službě státu, země, státních nebo zemských ústavech nebo ve fondech státem neb zeměmi spravovaných.
§ 14.
Ministerstvo sociální péče se zmocňuje, aby rozšířilo kruh zaměstnavatelů a zaměstnanců, jichž se zákon týká, po dorozumění se stavovskými korporacemi i na farmaceuty jinak zaměstnané (odborové organisace, odborné listy, lékárnická platebna).
§ 15.
Všichni v době vyhlášení tohoto zákona službu konající farmaceuti hlásiti musí správě platebny (ve lhůtě touto stanovené) své nastoupení do služby, jakož i vystoupení z této.
§ 16.
1. Zákon nabývá platnosti dnem vyhlášení.
2. Provedením jeho pověřuje se ministerstvo sociální péče.
Odůvodnění.
Sociální cítění se zaměstnanci majitelů lékáren bylo až na nepatrné výjimky vždy velmi chabé. Dostane-li zaměstnanec, dokud jest mlád a svoboden zaměstnám, jest ještě dobře; s přibývajícím stářím nalézá ne každý zaměstnání a pak-li, tedy za menší plat, než. zaměstnanci mladí. Všechny rozklady zaměstnaných, by do učení (praxe) majitelé lékáren nepřijímali nadbytek nových sil, nic nepomohly, a tak stojíme dnes před problémem, jak zařídit to v oboru lékárnickém, aby všichni zaměstnanci našli při lékárnictví právě tak a ne při menších požitcích, které vůbec nikdy neobsahovaly ani existenčního minima, zaměstnání. Jaká byla a jest hlavní rozhodující okolnost při přijímání zaměstnance? Odpověď leží nasnadě — výše měs. platu! Ani kvalifikace, ani zkušenost, ale 100 až 200 Kč rozhoduje a zajisté ne ve prospěch stavu a veřejnosti. Stálé mzdové spory se zaměstnavateli přivádějí celý stav v rozrušení, což má velmi neblahý vliv na bezpečnou přípravu léků. Tomuto nešvaru může jedině a dokonale čelit lékárnická platebna (zařízení nejvýše humánní a sociální). Hlavním účelem povinné lékárnické platebny jest:
Od majitelů lékáren vybírati peněžité obnosy a z takto nabytých peněz vypláceti zaměstnaným (kvalifikovaným) silám v lékárnách, v chemicko-farmaceutických továrnách a laboratořích jejich měsíční platy a sice dle množství odsloužených let, dle poměrů, rodinných a dle drahotního stavu místa služebního. Tím odstraněna byla by v prvé řadě ona chyba, že zaměstnavatel nemusel by bráti ohled na finanční zatížení lékárny přijmutím třeba i starého, zkušeného odborníka, nýbrž, že by si mohl vybrati opravdu sílu pomocnou, která by se mu nejlépe zamlouvala po stránce kvalifikační a celé veřejnosti jen prospěla. Platebny takové existují již v Německu a Rakousku a plně se osvědčily. Lékárnická platebna existovala již za Rakouska. Budiž to zde k hanbě českého lékárnictva řečeno, že byli oni jediní v jedné řadě s haličskými lékárníky — židy —, kteří nebyli členy této humánní instituce, ač němečtí jejich kolegové z Čech, Moravy a Slezska byli v platebně do jednoho. Žádáme tudíž, aby platebna i u nás zákonem ve skutek uvedena byla. Uzákonění žádá se proto, poněvadž i ve dříve uvedených zemích muselo se k uzákonění přikročiti, jelikož část majitelů lékáren hleděla se této sociální povinnosti vyhnouti. Jest bohužel pravdou, že část lékáren dostala se do, rukou lidí, kterým je naprosto cizí trochu sociálního cítění pro kolegu spolupracovníka a kteří mohou býti pouze zákonem donuceni k plnění svých povinností. Velká většina lékárníků samostatných sama si přeje uzákonění platebny u vědomí, že zákonná platebna jest jediné správné východisko stále se opakujících sporů platových mezi majiteli a zaměstnanými. Platebna bude velkým ulehčením i velké části samostatných lékárníků, těch, kteří opravdu v těžké službě, bez jakékoli výpomocné síly nepřetržitě plní svou zodpovědnou povinnost. I těm platebna prospěje zřízením výpomocných sil, institucí tak zv. gremiálních asistentů, kteří v čas nemoci, nebo k vůli zotavení zastoupí jako odborně kvalifikované síly majitele. Bude to i v zájmu veřejnosti, ježto dosud většinou na tak zodpovědném místě ponechán obyčejně praktikant v lékárně zaměstnaný bez dohledu, nebo vzat studující lékárnictví na výpomoc, což bylo sice protizákonné, ale trpělo se mlčky, ježto nebylo náhrady. Zdůrazňujeme znovu, že lékárnická platebna zde již byla, že zde existovala a v jiných zemích existuje, jedná se jen o to, i u nás dáti jí zákonný podklad. Vlastně i ten zde již jest, třeba jen ho zdůrazniti a rozšířiti. Vláda vydává totiž pro. celé území republiky zákonnou taxu za léky, v níž obsažena jest i taxa za práci. Jest tedy lékárnická platebna, to jest úprava platů v lékárnách, logickým důsledkem tohoto vládního nařízení. Platebna bude míti hluboký význam pro všechny ty, kteří věnovali se povolaní lékárnickému, neboť jí bude ve veliké míře usnadněna hospodářská existence těch lidí, kteří ve velké většině, sami jsouce v trudných hospodářských poměrech, vždycky přesně plnili své humánní poslání — sloužiti trpícím nemocným. Je v tom kus sociální spravedlnosti vůči nim, jest to v zájmu samé veřejnosti, aby ti, jimž určeno jest ve dne i v noci sloužiti nemocným, činí-li tak rádi u vědomí, že jejich nejpalčivější otázka, co bude s nimi a s jejich rodinami až přiblíží se stáří, aspoň částečně bude rozřešena.
Návrh neznamená zatížení finančního a proto není třeba zvláštní úhrady.
Doporučujeme, aby návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému.
V Praze dne 12. července 1921.
Johanis, Marek, Benda,
Srba, Biňovec, A. Chalupa, Habrman, Prokeš, Aster, Pik, Oktavec, Stivín, Karpíšková, Koudelka, A. Černý, J. Černý, A. Novák, Svoboda, dr. Markovič, Lehocký, Brožík, Remeš, Čundrlík.