Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921.
I. volební období.
3. zasedání.
2736.
Vládní návrh
Zákon
ze dne ............................................................... 1921,
kterým se doplňují a mění dosavadní předpisy o pojišťovnách.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Dokud nebude věc jinak zákonem upravena, jest na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ku zřízení pojišťovacích ústavů zapotřebí zvláštního státního povolení.
Udíleti povolení přísluší ministru vnitra v dohodě s ministry financí, průmyslu, obchodu a živností, a spravedlnosti, po případě s ostatními příslušnými ministry.
Vláda se zmocňuje, aby podle obdoby ministerského nařízení ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z. (pojišťovacího regulativu) vydala nařízením předpisy o zakládání, zařízení a hospodaření pojišťoven na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a o státním dozoru na ně, nehledíc k tomu, byly-li zřízeny před vydáním tohoto zákona či později.
Tím mění se §§ 453 a další, zák. čl. XXXVII z r. 1875.
Článek II.
U spolků pojišťovacích, zakládajících se na vzájemnosti, pojato buď do stanov ustanovení, kteří členové mají právo hlasovati a jak je budou vykonávati.
Dozorčí úřad může ze závažných důvodů předepsati, že hlasovací právo členů má býti vykonáváno přímo, a stanoviti lhůtu tříměsíční ku provedení změny stanov, jinak změna tato bude provedena z moci úřední.
Článek III.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr vnitra v dohodě s ministry spravedlnosti, průmyslu, obchodu a živností, a pokud se týče Slovenska, s ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska.
Důvodová zpráva.
Zakládání, organisace a hospodaření pojišťoven v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest upraveno spolkovým zákonem z r. 1852 (cís. pat. ze dne 26. listopadu 1852, č. 253 ř. z.) a pojišťovacím regulativem (nařízením) ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z. Podle předpisů těchto jest k zřízení každé pojišťovny třeba koncese, již udílí ministr vnitra v dohodě se súčastněnými ministry, a hospodaření pojišťoven jest podrobeno přísnému dozoru státnímu, jenž, jak výsledky našeho soukromého pojišťovnictví ukazují, působí blahodárně. Jinak jest tomu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Podle předpisů uherského práva tam platného podléhají pojišťovny ustanovením obchodního zákona, a stačí k zahájení činnosti pojišťovny pouhé ustavení společnosti a zápis do obchodního rejstříku. Neplatí tu tudíž systém koncesní. Též dozor nad hospodařením pojišťoven jest upraven jinak, daleko volněji, a přísluší ministerstvu obchodu.
Stav tento jest trvale neudržitelný. Tyto dvojí předpisy brání úspěšnému rozvinutí činnosti našich domácích pojišťoven v celém území státním, a umožňují s druhé strany, aby přes Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde neplatí, jak praveno, systém koncesní, vnikaly sem pojišťovny cizí, nebo aby vznikaly pojišťovny nové bez koncese. Stav tento lze odstraniti tím, že systém koncesní bude rozšířen též na Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Tím, že zakládání pojišťoven bude dáno pod přímou kontrolu státní správy, bude dosaženo toho, že správa státní bude moci uplatniti svůj vliv nejen na kapitálovou účast při zakládání pojišťoven, ale i v tom směru, aby stanovy jejich, pojišťovací podmínky, u životních pojišťoven také sazby pojistného byly upraveny tak, jak toho vyžadují přísnější předpisy, platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, čímž bude docíleno toho, že bezpečnost pojišťoven na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bude stejná jako v ostatních částech republiky.
Z uvedených důvodů navrhuje vláda ve čl. I. předložené osnovy zákona, aby soustava koncesní byla rozšířena i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Poněvadž však bude třeba vydati i podrobnější předpisy o zakládání, zařízení a hospodaření pojišťoven na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nutno vládu současně zmocniti, by tak mohla učiniti cestou nařizovací. Zmocnění toto vymezuje se blíže ustanovením, že tyto předpisy mají býti vydány podle obdoby pojišťovacího regulativu ze dne 5. března 1896, č. 31 ř. z., tím dána jednak vládě přesná závazná směrnice, jaký obsah má dotyčné nařízení míti, jednak pak položen materielně právní základ pro jednotlivá ustanovení tohoto nařízení.
K poslední větě článku I. se podotýká, že doporučuje se v zákoně výslovně říci, že ustanovení uherského obchodního zákona, podle něhož se pojišťovny na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dosaváde řídily, se mění pouze do té míry, pokud odporují předpisům nově vydávaným.
Budiž zdůrazněno, že celkovou úpravu pojišťování bude třeba v dohledné době provésti novým jednotným zákonem, kterým předpisy dosavadní budou unifikovány, a na moderní základ postaveny. Přípravné práce s tímto obsáhlým zákonem spojené, které vláda již zahájila, budou však trvati ještě delší dobu; poněvadž však věc, o kterou běží, jest neodkladná, volí vláda východisko provisoria, které úvodními slovy článku I. jasně jest vysloveno.
Při této příležitosti doporučuje se upraviti zákonem i druhou ožehavou zvláštní otázku pojišťoven se týkající, totiž otázku nepřímých voleb do vzájemných pojišťoven.
Spolkový zákon z roku 1852 nemá bližších ustanovení o tom, jakým způsobem volby se mají prováděti. Ve skutečnosti vyvinula se věc tak, že v pojišťovnách utvořených ve formě akciové společnosti konají se volby do ředitelství atd. vždy přímo, kdežto při pojišťovnách, spočívajících na principu vzájemnosti, konají se volby v některých případech přímo, v některých nepřímo, tedy tak, že buďto hlasují všichni členové přítomní na valných hromadách členských, nebo že členstvo volí ze svého středu delegáty, kteří pak na valných hromadách hlasují.
Oba systémy mají své výhody i nevýhody. Výhoda voleb přímých spočívá v tom, že správa ústavu nikdy neví předem, kdo z členstva a s jakými dotazy na valnou hromadu se dostaví, takže kontrola správy jest daleko intensivnější, nežli při poměrně nepatrném počtu předem známých a na řadu let zvolených delegátů, na něž možno před valnou hromadou působiti, a jejichž zvolení bývá často v praxi značně odvislé od vedení ústavu. To vysvětluje se tím, že volby delegátů provádějí se písemně, takže kontrola jejich jest vždy nedostatečná, protože uveřejnění volebních seznamů, totiž seznamů, pojištěnců, jež jest předpokladem pro správné volby nepřímé, jest z důvodů obchodních vyloučeno.
Nevýhoda přímých voleb zase je v tom, že členstvo venkovské obyčejně se valných hromad nezúčastňuje pro náklady s tím spojené, pokud se ovšem nedává zastoupiti plnomocníky.
Opačná situace jest při volbách nepřímých.
Jak patrno, převažují značné výhody voleb přímých nad volbami nepřímými. K tomu ještě dále přistupuje, že při pojišťovnách cizozemských na principu vzájemnosti spočívajících nemají tuzemští pojištěnci na volbu delegátů prakticky vůbec žádného vlivu, poněvadž se o volbách delegátů pravidelně vůbec nedovědí.
Z těchto všech důvodů doporučovalo by se zajisté nejen požadovati při vzájemných pojišťovnách nově vznikajících obligatorně přímé volby, nýbrž zavésti způsob tento obligatorně i při vzájemných pojišťovnách již existujících. Ministerstvo vnitra ve svém návrhu však tak daleko nejde, snažíc se co nejvíce šetřiti svobody spolků co do jich vnitřní organisace, a pouze žádá, aby bylo zmocněno, by ze závažných důvodů, zejména v případě vážných stížností z řad členstva, mohlo při existujících již vzájemných pojišťovnách se systémem nepřímých voleb požadovati zavedení voleb přímých, a v případě renitence příslušnou změnu stanov z úřední povinnosti provésti.
Tomu slouží čl. II. Ježto není v něm jinak ustanoveno, platí článek tento podle § 7. úst. listiny pro celé území republiky.
Jak již shora podotčeno, nutno pokládati vzhledem k některým zjevům v poslední době se vyskytnuvším i otázku tuto za tak naléhavou, že nelze jí odložiti až do vydání nového celkového zákona o pojišťovnách, nýbrž nutno ji řešiti již nyní.
Ve formelním směru se navrhuje, aby osnova byla Národním shromážděním projednána a schválena; zároveň se projevuje přání, aby osnova přikázána byla v poslanecké sněmovně výboru právnímu a po schválení touto sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu k podání zprávy vždy ve lhůtě 14denní.
V Praze dne 28. července 1921.
Ministr vnitra: