Článek XXIV.
Plavební a policejní řád bude obsahovati hlavně předpisy o dopravě látek výbušných a zápalných, o vyhýbání a křižování lidí a vorů, o opatřeních v případě nehody a potopení lodi, o právech a povinnostech plavců, o lodních papírech a vůbec pravidla, jimiž musí se říditi lodi a vory plující po Dunaji.
Článek XXV.
Všeobecnou policií rozumí se veškerá policie vyjímaje policie plavební, která vykonává dozor nad prováděním plavebního řádu zmíněného v předešlém článku.
Článek XXVI.
Účelem policejních lodí jest zajistiti provádění plavebního řádu jakož i všeobecnou policii a zabrániti podloudnictví.
Článek XXVII.
stanoví úřady, které může mezinárodní komise zříditi k vykonávání své působnosti vymezené statutem, jakož i určité podmínky pro jich úředníky a přednosty. K zaručení naprosté neodvislosti a nestrannosti vyžaduje se, aby přednosta služby plavební byl příslušníkem některého evropského státu v komisi vůbec nezastoupeného, generální sekretář pak příslušníkem některého státu nepobřežního v komisi zastoupeného. Přednosta odboru technického může býti příslušníkem kteréhokoliv státu i pobřežního; ale v tomto posledním případě musí býti zvolen jednomyslným usnesením komise.
Naproti tomu budou ostatní úředníci vybíráni v první řadě z příslušníků států pobřežních a to dle možnosti ve stejném počtu ze všech těchto států.
Článek XXVIII.
má za účel usnadniti a vymeziti styky vyšších úředníků mezinárodní komise s úřady pobřežních států od komise jinak neodvislými.
Článek XXIX.
nepotřebuje výkladu.
Článek XXX.
Přestupky proti plavebnímu řádu mohou býti oficielně oznámeny místním úřadům jen úředníky, jež k tomu komise oprávní. Tím nemá ovšem býti bráněno tomu, aby kdokoliv jiný, zejména pak místní úřady pobřežních států, upozornil úřady neoficielně na případné přestupky.
Tyto přestupky budou souzeny v první i odvolací instanci výhradně neodvislými soudními úřady pobřežních států, kteréž mají býti pokud možná blízko řeky. Uznají-li to vhodným, mohou vyslechnouti úředníka komise, který oznámil přestupek, o nějž se jedná.
Článek XXXI.
má za účel zabrániti tomu, aby v záležitostech dunajské plavby projednávaných před soudy pobřežních států nebylo jednáno s cizinci jinak než s domácími příslušníky.
Odstavec první reprodukuje téměř doslovně ustanovení haagské úmluvy z roku 1905 ohledně kauce ťjudicatum solviŤ, t. j. kauce požadované soudem od žalobce ve sporech civilních za účelem záruky zaplacení soudních útrat. Ve smyslu 1. odstavce článku XXXI. nesmí býti tato kauce požadována od cizinců z důvodu jich státní příslušnosti, neb proto, že nemají v zemi, kde se nalézá soud, sídla, bydliště, ani majetku. Závěrečný protokol však stanoví, že není možno jednati s cizinci příznivěji než s vlastními příslušníky. To znamená, že v oněch podunajských státech (jako na př. v Jugoslavii), kde domácí zákonodárství vyžaduje od domácích příslušníků kauci ťjudicatum solviŤ, poněvadž nemají v sídle soudu ani bydliště neb sídla, ani majetku, bude tato kauce požadována i od cizinců nevyhovujících těmto podmínkám.
Druhý odstavec týká se kauce požadované soudcem jak ve věcech civilních tak i trestních od plavebníků (k nimž patří také voroplavci), proti nimž zahájeno bylo řízení (na př. při srážce lodí), jakožto záruku zaplacení škody, bude-li odsouzen, aby nebylo potřebí zabaviti jeho loď nebo zboží a zabrániti mu tak v další cestě. I zde platí ustanovení závěrečného protokolu, že s cizinci nemůže býti jednání příznivější než s vlastními příslušníky.
Článek XXXII.
a následující dva články zabývají se zvláštním režimem trati zvané ťŽelezná Vrata a kataraktyŤ, ležící mezi Starou Moldavou a Turnu-Severinem v délce 118 km. Trať tato, tvořící dnes hranici mezi Jugoslavií a Rumunskem, byla ode dávna velkou překážkou plavbě, pro velkou rychlost proudu a skalnaté mělké řečiště. Berlínskou smlouvou z 13. července roku 1878 (čl. 57) udělen byl Rakousko-Uhersku mandát k provedení nutných prací. Mandát ten přenesen byl na Uhry, které zde provedly v létech 1890-1898 velké práce, které však neměly očekávaného výsledku. Bylo nutno držeti zde stálou službu lodivodní a pomáhati lodím zvláštním remorkerem při plavbě proti proudu.
Mírové smlouvy (čl. 289 smlouvy trianonské) zrušily mandát udělený Rakousko-Uhersku a svěřily (čl. 288) prozatímní správu celé trati a příslušných budov i zařízeni mezinárodní dunajské komisi až do vypracování definitivního statutu. Dunajská konference pověřena, aby stanovila definitivní určení těchto budov a zařízení, na které Maďarsko pozbylo ustanovením smlouvy trianonské všech práv.
V důsledku těchto ustanovení a vzhledem k přirozeným obtížím, jež trať Železných Vrat skytá plavbě, jakož i se zřetelem na zvláštní důležitou její pro dunajskou plavbu, shodla se konference za souhlasu obou pobřežních států na tom, že zavede se zde zvláštní režim odlišný od ostatních částí Dunaje.
Správa úseku Železných Vrat bude náležeti celé mezinárodní komisi, která ji bude prováděti prostřednictvím zvláštních úřadů technických a správních, které budou zřízeny s hlavním sídlem ve Staré Ršavě společnou dohodou mezi oběma pobřežními státy a komisí.
Personál těchto úřadů bude opatřen a jmenován oběma pobřežními státy; pouze jmenování přednostů podléhá schválení komise. Lodivodové naproti tomu mohou býti příslušníky kteréhokoliv státu a budou jmenováni komisí.
Článek XXXIII.
První odstavec článku stanoví poměr úřadů Železných Vrat ke komisi. Úřady tyto budou navrhovati a připravovati rozhodnutí komise a budou je také prováděti. Práce udržovací a zlepšovací v sektoru prováděné, jakož i náklady jeho správy budou hrazeny v prvé řadě výnosem poplatků plavebních, které k tomu účelu i nadále budou vybírány. Komise může však v případě potřeby použíti k tomu účelu i jiných finančních prostředků, jako výpůjčky, neb dobrovolných příspěvků interesovaných států, nemaže však se usnésti na povinných příspěvcích států v ní zastoupených.
Zvláštní režim Železných Vrat jest jen prozatímním a může býti komisí zrušen, předpokládaje ovšem souhlas obvyklé dvoutřetinové většiny jejích členů, jakmile budou odstraněny přirozené překážky, které byly příčinou zavedení tohoto režimu. V tom případě zaveden by byl i v této trati režim platící pro ostatní části Dunaje, tvořící hranici mezi dvěma státy.
Z odstavce toho plyne, že ustanovení předchozích článků o pracích a poplatcích nevztahuje se na úsek kataraktů; to týká se zejména povinnosti pobřežních států nésti náklady prací udržovacích. To ale neznamená, že by neplatily všeobecné zásady platné o poplatcích vyslovené v článku XVIII. jako na př. zásada rovnosti všech vlajek, nutnost přizpůsobiti výši poplatků skutečným nákladům a pod.
Článek XXXIV.
Ustanovení tohoto článku přijala konference, aby vyhověla přání některých delegací, které pochovaly zavedení zvláštního režimu jedině v Železných Vratech jako nepříjemný zásah do státní svrchovanosti výlučně jen dvou států pobřežních. K praktickému použití tohoto ustanovení, které závisí od volného uvážení mezinárodní komise sotva dojde.
Článek XXXV.
stanoví způsob jednání mezinárodní komise.
Správní výlohy komise budou hrazeny způsobem, který stanoví komise sama. Stane se tak v první řadě příspěvky všech zastoupených států. Vybírati k tomu účelu plavební poplatky jest v důsledku ustanovení článku XVIII. nepřípustno.
V předsednictví střídají se jednotlivé delegace každých šest měsíců. Slovo ťdelegaceŤ bylo voleno proto, že Německo zastoupeno jest v komisi dvěma zástupci, kteří dle názoru většiny konference tvoří jednu delegaci.
Článek XXXVI.
Sídlem mezinárodní dunajské komise stanovena na prvních pět let Bratislava, načež komise má právo se rozhodnouti, chce-li zde zůstati, nebo bude-li měniti své sídlo každých pět let v pořadu, jejž si sama ustanoví.
Článek XXXVII.
Diplomatické výsady přiznávají se jedině členům komise, t. j. zástupcům států v ní zastoupených, nikoli jejím úředníkům.
Článek XXXVIII.
řeší otázku rovnání sporů vzniklých z výkladu provádění přítomné úmluvy, pokud se vztahuje na Dunaj ťříčníŤ (kapitola III.) a připouští ve smyslu ustanovení mírových smluv za jistých podmínek dovolání se zvláštního soudnictví Společnosti Národů.
Článek stanoví nejprve (v 1. odstavci), že každá záležitost týkající se výkladu a provádění statuty musí býti předložena mezinárodní dunajské komisi. Tato použije všech prostředků, aby spor vzniklý mezi dvěma neb více státy byl smírně vyrovnán.
Shledá-li postižený stát, že komise svým rozhodnutím překročila svou pravomoc aneb porušila přítomnou úmluvu, může se do 6ti měsíců obrátiti na zvláštní soud utvořený Společností Národů. Zde sluší podotknouti, že dle mínění dunajské konference jest možno pokládati za porušení úmluvy také nesprávný výklad některého jejího ustanovení.
Zvláštním soudem Společnosti Národů míní se Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti.
Kromě důvodů založených na nepříslušnosti komise neb na porušení statutu, nelze si stěžovati do jejích usnesení leč státu, který jest na sporu účastněn svým územím. Toto ustanovení jest rozšířeným předpisem článku 10. barcelonské všeobecné úmluvy vodocestné, kde však omezeno jest na spory týkající se otázek souvisejících s prováděním říčních staveb.
Třetí odstavec článku řeší případ, ve kterém by některý stát odepřel říditi se usnesením komise. I tu připouští se stížnost k Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, která ovšem musí vyhovovati stanovám tohoto soudu. Jelikož komise nemůže vystupovati před tímto soudem jako strana, bude žalobcem některý stát její většiny.
Spory vzniklé původně mezi dvěma neb více státy redukují se zakročením komise na základě ustanovení 1. odstavce v každém případě na spor mezi některým státem a komisí, resp. její většinou. Pokud jde o práva a povinnosti států, které nepodepsaly přítomné úmluvy ani nejsou členy mezinárodní komise, rozumí se, že mohou vždy obrátiti se na mezinárodní komisi se svými stížnostmi neb spory.
Článek XL.
Sjednocení zákonodárství pobřežních států v otázkách plavebních rázu soukromoprávního a obchodního jest velmi žádoucí již vzhledem k velkému počtu těchto států. Jde tu hlavně o otázky týkající se srážky lodí, zodpovědnosti dopravce, havarií pojištění, dopravní smlouvy a pod.
Článek XLI.
Mezi smlouvy míněné tímto článkem nenáleží všeobecná úmluva o režimu vodních cest rázu mezinárodního, podepsaná 20. dubna 1921 v Barceloně, poněvadž v den podpisu dunajského statutu (23. července 1921) nebyla ještě v platnosti.
Článek XLII.
Různorodost a obsáhlost otázek řešených v této úmluvě, jakož i novota jí pro Dunaj navrhovaného režimu jsou příčinou, pro které konference uznala nutným připustiti revisi přítomného statutu a stanoviti podmínky, za kterých tato revise může být provedena.
Článek XLII. stanoví nejprve pětiletou lhůtu, ve které revise není možna, aby se tak ponechala dostatečná příležitost ke zkušenostem. Ku svolání nové konference jest zapotřebí žádosti dvou třetin (t. j. osmi) států úmluvu podepsavších, které musí předem oznámiti, které ustanovení přejí si změniti.
Došlo-li by před uplynutím výše zmíněné pětileté lhůty ke zrušení evropské dunajské komise ve smyslu čl. VII., dohodnou se signatární mocnosti dle ustanovení závěrečného protokolu o podmínkách revise přítomného statutu. Uznává setím nutnost povinné revise v naznačeném případě. Dojde-li ke zrušení evropské komise po uplynutí této lhůty, bude nutno, aby ve smyslu čl. XLII. dvě třetiny ze států úmluvu podepsavších požádaly o její revisi.
Článek XLIII.
Zachovává v platnosti určitá jednostranná ustanovení mírových smluv. Pro 2. odstavec čl. 332. a článek 378. smlouvy versailleské a obdobné články ostatních mírových smluv jednající o pravidelné místní plavbě, stalo se tak již také v závěrečném protokolu k článku XXII.
Zejména zůstal zachován třetí odstavec čl. 327. smlouvy versailleské, který zní:
ťV případě, že by Německo poskytlo výhody některé mocnosti spojené nebo přidružené či jiné cizí mocnosti, budou tyto výhody rozšířeny ihned a bezpodmínečně na všechny Mocnosti spojené a přidružené.Ť
Článek XLIV.
První odstavec jedná všeobecně o ratifikaci úmluvy. Závěrečný protokol pak stanoví, že ustanovení čl. 349. smlouvy versailleské a obdobných článků zůstává v platnosti, to znamená, že Německo, Rakousko, Bulharsko a Maďarsko jsou povinny přistoupiti k přítomné úmluvě. Pro její platnost a závaznost není nutným, aby jmenované státy úmluvu formálně ratifikovaly. Znění článku XLIV. jim však v tom nebrání.
Vláda předkládajíc k ústavnímu schválení tuto úmluvu, domnívá se, že mimo výhody, které přináší Československé republice, jako státu na dunajské plavbě neobyčejně zúčastněnému, statut tento jest důležitým a šťastným krokem k vybudování mezinárodního práva říčního a závažným kamenem stavby k další konsolidaci poměrů středoevropských.
Po stránce formální navrhuje vláda, aby úmluva tato byla Národním shromážděním schválena, projevujíc přání, aby předložena byla nejdříve poslanecké sněmovně a v ní výboru zahraničnímu a dopravnímu, a no schválení sněmovnou poslaneckou senátu, a v něm výboru zahraničnímu a dopravnímu s tím, aby o ní podaly zprávu ve lhůtě 5 dní.
V Praze dne 10. března 1922.
|
Předseda vlády a ministr zahraničí: |
|
|
Dr. E. Beneš, v. r. |
|
POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1922. |
|
|
I. volební období. |
5. zasedání. |
Příloha k čís. 3434.
ÚMLUVA
STANOVÍCÍ
DEFINITIVNÍ DUNAJSKÝ STATUT
ÚMLUVA
stanovící
DEFINITIVNÍ DUNAJSKÝ STATUT.
BELGIE, FRANCIE, VELK. BRITANIE, ŘECKO, ITÁLIE, RUMUNSKO, KRÁLOVSTVÍ SRBŮ, CHORVATŮ A SLOVINCŮ A ČESKOSLOVENSKO,
chtějíce určiti společnou dohodou dle ustanovení smluv Versailleské, Saint-Germainské, Neuillyské a Trianonské všeobecná pravidla, dle kterých bude definitivním způsobem zajištěna svobodná plavba na mezinárodním Dunaji,
rozhodly se uzavříti k tomu účelu úmluvu a ustanovily svými plnomocníky:
Jeho Veličenstvo král Belgů:
p. Julia Bruneta,
zplnomocněného ministra;
President republiky francouzské:
p. Alberta Legranda,
zplnomocněného ministra, delegáta v evropské a mezinárodní dunajské komisi;
Jeho Veličenstvo král spojeného království Velké Britanie a Irska i britských území zámořských, císař indický:
p. Jana Greye Baldwina,
zplnomocněného ministra, delegáta v evropské komisi dunajské;
Jeho Veličenstvo král Helenů:
p. Ondřeje Andreadesa,
profesora právnické fakulty university v Athénách;
Jeho Veličenstvo král italský:
hraběte Vannutelli Reye,
vyslaneckého radu;
Jeho Veličenstvo král rumunský:
p. Konstantina Contzescoa,
zplnomocněného ministra, delegáta v evropské a mezinárodní dunajské komisi;
Jeho Veličenstvo král Srbů, Chorvatů a Slovinců:
p. Michala G. Rističe,
zplnomocněného ministra, delegáta v mezinárodní dunajské komisi;
President republiky Československé:
p. Bohuslava Müllera,
státního tajemníka v ministerstvu veřejných prací, zplnomocněného ministra, delegáta v mezinárodní dunajské komisi;
kteří po výměně svých plných mocí, jež shledány v dobré a náležité formě, usnesli se v přítomnosti a za účasti řádně pověřených plnomocných zástupců NĚMECKA, RAKOUSKA, BULHARSKA a MAĎARSKA, a to:
Za Německo:
p. dra Artura Seeligera,
zplnomocněného ministra, delegáta v mezinárodní dunajské komisi;
Za Rakousko:
p. dra Viktora Ondraczeka,
odborového přednosty ve spolkovém ministerstvu veřejné dopravy;
Za Bulharsko:
p. Jiřího Lazarova,
generálního ředitele v ministerstvu železnic a přístavů, delegáta v mezinárodní dunajské komisi;
Za Maďarsko:
Jeho Excellenci Edmunda Mikloše z Miklósváru,
tajného rady, státního tajemníka, delegáta v mezinárodní dunajské komisi;
na následujících ustanoveních:
I. Všeobecný režim dunajský.
Článek I.
Plavba na Dunaj i jest svobodnou a přístupnou všem vlajkám za podmínek úplné rovnosti na celém splavném toku řeky, t. j. mezi Ulmem a Černým mořem, a na celé zmezinárodněné říční síti, jež jest stanovena v následujícím článku, takže se nebude ke škodě příslušníků, majetku a vlajky kterékoliv mocnosti činiti žádného rozdílu mezi nimi a příslušníky, majetkem a vlajkou pobřežního státu samotného aneb státu, jehož příslušníci, majetek a vlajka by požívali největších výhod.
Těmto ustanovením sluší rozuměti s výhradou pravidel obsažených v článcích XXII. a XLIII. této úmluvy.
Článek II.
Zmezinárodněná říční síť zmíněná v předešlém článku se skládá:
z Moravy a Dyje, pokud jejich tok tvoří hranici mezi Rakouskem a Československem;
z Drávy od Barcse;
z Tiszy od otoku Sámoše;
z Mároše od Aradu;
z pobočných průplavů neb koryt, které by byly zřízeny buď ku zdvojení neb ku zlepšení přirozeně splavných úseků zmíněné sítě anebo k spojení dvou přirozeně splavných úseků jednoho z týchž vodních toků.
Článek III.
Svoboda plavby a rovnost vlajek jsou zajištěny dvěma odlišnými komisemi, a to EVROPSKOU KOMISÍ DUNAJSKOU, jejíž působnost, tak jak jest vymezena v kapitole II., vztahuje se na část řeky zvanou Dunaj přímořský, a MEZINÁRODNÍ DUNAJSKOU KOMISÍ, jejíž působnost, tak jak jest stanovena v kapitole III., vztahuj e se na splavný Dunaj říční, jakož i na vodní cesty prohlášené za mezinárodní článkem II.
II. Dunaj přímořský.
Článek IV.
Evropská komise dunajská skládá se prozatímně ze zástupců Francie, Velké Britanie, Italie a Rumunska, a to po jednom zástupci za každou mocnost.
Nicméně každý evropský stát, který v budoucnu prokáže dostatečné obchodně-námořní a evropské zájmy na ústí dunajském, bude moci na svoru žádost býti připuštěn k zastoupení v komisi jednomyslným rozhodnutím vlád, které jsou v ní samy zastoupeny.
Článek V.
Evropská komise vykonává tutéž pravomoc, kterou měla před válkou.
Práva, příslušnost a immunity, jež má na základě mezinárodních smluv; úmluv, aktů a úprav, týkajících se Dunaje a jeho ústí, zůstávají beze změny.
Článek VI.
Působnost evropské komise se vztahuje na Dunaj přímořský, t. j. na část od ústí řeky až k bodu, kde počíná působnost komise mezinárodní, a to za stejných podmínek jako v minulosti a aniž by se cokoliv měnilo na dosavadních jejích mezích.
Článek VII.
Pravomoc evropské komise může zaniknouti jen v důsledku mezinárodní úpravy uzavřené všemi státy v komisi zastoupenými.
Zákonným sídlem komise zůstává nadále Galac.
III. Dunaj říční.
Článek VIII.
Podle článků 347. smlouvy Versailleské, 302. smlouvy Saint-Germainské, 230. smlouvy Neuillyské a 286. smlouvy Trianonské skládá se mezinárodní komise dunajská ze dvou zástupců pobřežních států německých, po jednom zástupci každého z ostatních států pobřežních a po jednom zástupci každého ze států nepobřežních, zastoupených v evropské komisi dunajské neb těch, které by v budoucnosti v ní byly zastoupeny.
Článek IX.
Působnost mezinárodní komise vztahuje se na část Dunaje mezi Ulmem a Bradou a na říční síť prohlášenou za mezinárodní článkem II.
Žádná vodní cesta, která nenáleží mezi vodní cesty zmíněné v článku II., nemůže býti pojata do působnosti mezinárodní komise bez jednomyslného souhlasu řečené komise.
Článek X.
Mezinárodní komise bdí v mezích pravomoci sdělené jí přítomnou úmluvou nad tím, aby na části Dunaje a na říční síti, spadající do její působnosti, nebylo činěno svobodné říční plavbě žádných překážek skutkem jednoho neb více států, aby jak při plavbě samé, tak i při používání přístavů, jejich zařízení a výstroje bylo s příslušníky, majetkem a vlajkami všech mocností jednána na základě úplné rovnosti a vůbec, aby nebyl nikterak porušen mezinárodní ráz, který byl zmezinárodněné říční síti smlouvami přiznán.
Článek XI.
Na základě návrhů a projektů předložených jí pobřežnými státy stonaví mezinárodní komise všeobecný program velkých prací zlepšovacích, které mají býti podniknuty v zájmu splavnosti mezinárodní říční sítě a jichž provedení může býti rozdělena na dobu několika let.
Každoroční program běžných prací udržovacích a zlepšovacích na říční síti vypracován jest každým pobřežním státem pro rozsah jeho území a sdělen komisi, která posoudí, zda tento program vyhovuje požadavkům plavby; komise může jej změniti, uzná-li to za prospěšné.
Ve všech svých rozhodnutích bude komise bráti zřetel na technické, hospodářské a finanční zájmy pobřežních států.
Článek XII.
Práce obsažené v těchto dvou programech budou prováděti pobřežní státy v mezích svých příslušných hranic. Komise přesvědčí se o provedení prací a o tom, zda se shodují s programem, v němž jsou obsaženy.
V případu, že by některý pobřežní stát nebyl s to podniknouti sám práce, které spadají do jeho územní příslušnosti, bude povinen dáti je provésti mezinárodní komisí samou za podmínek, které ona určí, aniž tato může svěřiti jich provedení jinému státu vyjímaje v částech říční sítě, které tvoří hranici. V tomto posledním případě stanoví komise podmínky provedená prací přihlížejíc ku zvláštním ustanovením smluv.
Příslušné pobřežní státy jsou povinny po skytnouti komisi neb státu práce provádějícímu, dle okolností, všechna ulehčení nutná k provedení řečených prací.
Článek XIII.
Pobřežní státy budou míti právo podniknouti v mezích svých příslušných hranic a bez předchozího schválení komise práce, které by se staly nezbytnými následkem nějaké nepředvídané a naléhavé okolnosti. Musí však zpraviti bez průtahu komisi o příčinách, které podmínily tyto práce, předložíce jich povšechný popis.
Článek XIV.
Pobřežní státy zašlu mezinárodní komisi povšechný popis všech prací, které pokládají za potřebné ku svému hospodářskému rozvoji, jmenovitě ochranné práce proti povodním, pro zavodňování a využití vodních sil, které by se měly provésti na vodní cestě obsažené v obvodu jejich příslušných hranic.
Komise nemůže zakázati takovýchto prací, leč by byly na úkor splavnosti řeky.
Neučiní-li komise ve lhůtě dvou měsíců ode dne sdělení žádných námitek, bude možno přikročiti bez dalšího řízení k provedení řečených prací. V opačném případě musí komise vydati své definitivní rozhodnutí ve lhůtě co možno nejkratší, nejpozději však do čtyř měsíců po uplynutí první lhůty.
Článek XV.
Náklady na běžné udržovací práce hradí příslušné pobřežní státy.
Nicméně bude-li stát práce provádějící s to prokázati, že na něho připadající náklady udržování splavného koryta převyšují značně míru vyžadovanou potřebami jeho vlastní dopravy, může požádati komisi o spravedlivé rozdělení těchto nákladů mezi něj a pobřežní státy, které mají na provedení řečených prací přímý zájem. V tomto případě stanoví komise sama příspěvek každého státu a postará se o jeho vyrovnání.
Podnikne-li komise sama udržovací práce v mezích hranic některého státu, obdrží od něho částku nákladu, která naň připadá.
Článek XVI.
Pokud jde o zlepšovací práce v pravém slova smyslu a o práce týkající se udržování zlepšovacích prací obzvláštní důležitosti, může stát, který je provádí, býti komisí zmocněn, aby kryl své výlohy vybíráním plavebních poplatků.
Provádí-li komise sama práce tohoto druhu, může krýti své výlohy vybíráním poplatků.
Článek XVII.
Pokud se týká částí Dunaje tvořících hranici, bude provádění prací a rozdělení nákladů stanoveno dohodou mezi příslušnými pobřežními státy. Nedojde-li k dohodě, ustanoví komise sama, přihlížejíc k ustanovením smluv, podmínky provedení řečených prací a případně i rozdělení nákladů způsobených jich provedením.
Článek XVIII.
Poplatky, budou-li za plavbu vybírány, budou mírné výše. Budou vyměřovány dle nosnosti lodi a v žádném případě nemůže býti jich podkladem dopravované zboží. Po uplynutí pětileté lhůty může býti tento způsob vyměření poplatku pozměněn, rozhodne-li tak komise jednomyslně všemi svými členy.
Výnos poplatků bude výhradně věnován na práce, jež vedly k jich zavedení. Mezinárodní komise určí a uveřejní jejich sazby; bude dohlížeti na jich vybírání a upotřebení.
Tyto poplatky nesmějí nikdy vésti k rozdílnému zacházení, jež by mělo původ ve vlajce lodí neb v příslušnosti osob a majetku anebo v původu, určení či směru dopravy; nesmí se v žádném případě státi zdrojem příjmů vybírajícímu státu nebo komisi, aniž vyžadovati podrobnou prohlídku nákladu vyjma případ podezření z podloudnictví neb z přestupku.
V případě, že by mezinárodní komise převzala provádění prací svým nákladem, bude vybírati poplatky ve výši odpovídající jejím vydáním prostřednictvím příslušného pobřežního státu.
Článek XIX.
Cla, potravní daň a jiné dávky zavedené pobřežními státy na zboží při nakládání neb vykládání v přístavech aneb na březích dunajských budou vybírány bez rozlišování vlajek a takovým způsobem, aby plavba neutrpěla žádné újmy.
Cla nemohou býti vyšší než cla vybíraná na jiných celních hranicích dotyčného státu ze zboží téhož druhu, téhož původu a téhož určení.
Článek XX.
Přístavy a veřejná nákladiště a výkladiště zřízené na mezinárodní říční síti budou i se svou výstrojí a svými zařízeními přístupny plavbě a jí používány bez rozlišování vlajky, původu a určení a aniž příslušné místní úřady mohou uděliti přednostní výhodu nějaké lodi na úkor jiné, leč ve výjimečných případech, kdy by bylo patrno, že potřeby okamžiku a zájmy země vyžadují výjimku. V těchto případech bude nutno uděliti přednost takovým způsobem, aby netvořila skutečnou překážku svobodnému provozování plavby ani porušení zásady rovnosti vlajek.
Tytéž úřady budou bdíti nad tím, aby všecky výkony potřebné pro dopravu, jako nakládání, vykládání, odlehčování, ukládání do skladišť, překládání atd. byly prováděny pokud možná nejsnadněji a nejrychleji a tak, aby nepůsobily žádné překážky plavbě.
Za používání přístavů a veřejných nákladišť a výkladišť jest možno vybírati rozumné poplatky a dávky, stejné pra všecky vlajky a přiměřené nákladům spojeným se zařízením, udržováním a provozováním přístavů a jich zařízení. Jich sazby budou uveřejněny a sděleny plavebníkům. Bude možno je vybírati jen v případu skutečného použiti zařízení a výstroje, pro které byly stanoveny.
Pobřežní státy nebudou činiti překážek, aby veškery plavební podniky udržovaly na jejich území jednatelství nezbytná k provozování jich dopravy s tou výhradou, že budou šetřiti zákonů a předpisů země.
Článek XXI.
V případě, že by se pobřežní státy rozhodly zříditi svobodné přístavy neb svobodná pásma v přístavech, kde se překládání nutně aneb všeobecně provádí, budou pravidla týkající se používání řečených přístavů neb pásem sdělena mezinárodní komisi.
Článek XXII.
Na zmezinárodněné síti dunajské jest doprava zboží a osob mezi přístavy různých pobřežních států, jakož i mezi přístavy téhož státu svobodna a přístupna všem vlajkám za podmínek úplné rovnosti.
Nicméně zřízení pravidelné místní dopravy osob a zboží domácího neb zdomácněného mezi přístavy jednoho a téhož státu může býti uskutečněno pod cizí vlajkou jen v souhlasu se státními předpisy a ve shodě s úřady příslušného pobřežního státu.
Článek XXIII.
Průvoz lodí, vorů, cestujících a zboží jest na zmezinárodněni síti dunajské svobodný, nechť se děje přímo nebo po přeložení neb po uložení do skladiště.
Nebude vybírán žádný poplatek celní neb jiná zvláštní dávka založená jedině na okolnosti, že jde o průvoz.
Náležejí-li oba břehy vodní cesty témuž státu, může se zboží v průvozu dáti pod celní závěr pečetěmi neb zámky neb pod dozor celníků.
Průvozní stát bude míti právo požadovati od kapitána neb velitele písemné, dle potřeby přísežné prohlášení, stvrzující, zda veze či nikoliv zboží, jehož doprava podléhá zvláštním předpisům neb jehož dovoz je průvozním státem zakázán seznam tohoto zboží bude co nejdříve sdělen mezinárodní komisi k informaci.
Příslušné úřady průvozního státu nebudou moci požadovati předložení manifestu vyjímaje případ, kdy kapitán neb velitel lodi jest usvědčen, že pokusil se o podloudnictví, neb když celní uzávěry byly porušeny. Zjistí-li se v těchto případech rozdíl mezi nákladem a manifestem, nemůže kapitán neb velitel lodi dovolávati se svobody průvozu, aby chránil svou osobu neb zboží, které chtěl podvodně dopraviti, před stíháním vedeným proti němu celními zřízenci podle zákonů země.
Tvoří-li vodní cesta hranici mezi dvěma státy, budou lodi, vory, cestující a zboží v průvozu prosti všech celních formalit.