Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3586.

Vládní návrh,

kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní, podepsaná ve Vídni dne 1. února 1922.

Návrh schvalovacího usnesení:

Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:

1. Smlouva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezeni dvojího zdaněni v oboru přímých daní, podepsaná ve Vídni dne 18. února 1922 spolu se závěrečným protokolem se schvaluje.

2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto spolu se závěrečným protokolem uveřejnila ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého.

3. Ministru zahraničních věcí a ministru financí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, kterých je potřebí k provedení této smlouvy.

Důvodová zpráva.

Je-li za nynějších dob, kdy daňové zatížení dosáhlo nejzazší hranice daňové schopnosti obyvatelstva, už povšechně příkazem naprosté nutnosti zameziti pokud možno za všech okolností dvojí zdanění v různých státech, jeví se potřeba toho tím naléhavěji v poměru mezi Československou republikou a republikou Rakouskou, poněvadž tu hledíc k nejužším hospodářským vztahům mezi těmito státy nebezpečí i počet případů dvojího zdanění jest mnohem větší než v poměru k jiným sousedním státům. Proto také již článkem XI. úmluvy o způsobu, jak nakládati po stránce právní s výrobními a dopravními podniky, vyhlášené pod čís. 580 Sb. z. a n. z r. 1920, zavázaly se vlády československá a rakouská, že sjednají úmluvu o zamezení dvojího zdanění. Oba státy dostály tomuto závazku přítomnou smlouvou, která byla podepsána ve Vídni dne 18. února 1922 a která se nyní předkládá ke schválení.

Smlouva tato zakládá se na zásadách, jež jsou pro takové mezinárodní smlouvy obvyklé, a které spočívají v podstatě v tom, že příjem nebo majetek vázaný na území určitého státu zdaňuje se jen ve státě tomto (zásada teritoriality), kdežto jiný příjem neb majetek zdaňuje se ve státě poplatníkova bydliště (zásada bydliště).

Článek 1. stanoví, že pro zdanění poplatníka rozhodna jest jeho bydliště pokud smlouva neobsahuje odchylek. Má-li poplatník bydliště v obou smluvních státech, rozhoduje bydliště ve státě, jehož jest poplatník příslušníkem, leč bar pobyt v druhém státě v době pro zdanění rozhodné byl převážně delší. V posledním případě zdaní se poplatník ve státě, ve kterém měl pobyt převážně delší. Který pobyt dlužno považovati za převážně delší, stanoví bod 2. závěrečného protokolu. Odchylky, ve kterých nenastane zdanění podle bydliště poplatníkova; nýbrž podle zásady teritoriality (t. j. ve státě, v němž jest majetek nebo pramen příjmu), stanoveny jsou pro zdanění nemovitostí a hypotečních pohledávek i příjmu z nich (čl. 2), podniků výdělkových a příjmu z nich (čl. 3), pravidelně se opakujících příjmů nebo podpor, splatných z veřejných pokladen (čl. 6), konečně podle čl. 8. pro zdanění úroků, podílů na zisku a jiných výtěžků z kapitálu daní rentovou, pokud se vybírá srážkou (nikoli též daní z příjmu), a pro zdanění tantiem dávkou tandemovou (nikoli též, daní z příjmu).

Podobně jako nemovitosti a hypoteční pohledávky a příjem z nich zdaní se také příjem z prodejních a spekulačních zisků, jichž se docílí při prodeji neprovozovaném po živnostensku, ve státě, v němž se nalézají uvedené druhy majetku (závěrečný protokol, bod 3).

Jsou-li provozovny téhož živnostenského podniku v obou státech, budou podrobeny přímým daním v každém území jen podle míry provozování ž provozoven toho kterého státu. Pro rozdělení příjmu (výnosu) nebylo stanoveno žádné měřítko, nýbrž ponecháno z praktických důvodů jako v dřívějších podobných úmluvách finančním ministrům obou států, aby se o přiměřeném rozdělení dohodli (čl. 3., odst. 3.) pouhou administrativní úmluvou.

S účastenstvím na společenských podnicích nakládá se jako s výdělkovými podniky (čl. 3., odst. 4.); výjimku činí kuxy, akcie, podélní listy a jiné cenné papíry, které ve smyslu smlouvy patří k majetku kapitálovému a zdaní se ve státě, v němž poplatník má bydliště.

Daň rentová, vybíraná srážkou u dlužníka, náleží státu, v jehož území se srážka koná. Leží-li v jednom státě hlavní závod a v druhém státě závod pobočný, sráží se daň z úroků, které vznikly v obchodním provozování pobočného závodu (tedy z úroků vkladových, kontokorentních, z kuponů emisí cenných papírů provedených snad pobočkou, nikoli však také z kuponů emisí mateřského ústavu, třeba pobočka působila jako platebna), jen ve prospěch toho státu, v němž leží závoď pobočný (čl. 8.).

Zásada teritoriality, stanovená v článku 2. a 3., odst. 1. a 4. platí také pro osoby právnické, při čemž do zdaňovací základny zvláštní daně výdělkové se pojme - jako posud též výnos realit a hypotečních úroků (čl. 7.). Pro ukládání daně válečné (z válečných zisků) užije se obdobně zásad článku 1. až 4., 6. a 7. (čl. 9). Odst. 2. článku 9. dává bližší pokyny pro zjištění mírového zisku společnosti, jež mají provozovny také v druhém státě.

Jednorázové dávky z majetku v obou státech vybírané prohlašují se za stejnorodé a platí pro ně jakož i pro československou dávku z přírůstku na majetku, pro opětující se daně z majetku, z většího výnosu a z většího příjmu, i jinaké přímé daně, které snad budou zavedeny, ustanovení článku 1. až 4. a 7., odst. 1. resp. článku 1. až 4., 6. a 7. (čl. 10. a 13.).

Článek 11. upravuje předpis dávky v případech, ve kterých v době mezi 1. březnem 1919 a 30. červnem 1920, t. j. mezi dny rozhodnými pro uložení dávky jednak v Československu, jednak v Rakousku, nastaly změny v osobních poměrech poplatníka nebo v uložení jmění. Změnami v osobních poměrech rozumí se přestěhování poplatníka z jednoho smluvního státu do druhého, změnami v uložení jmění, zejména případy, když poplatník jmění, které bylo dne 1. března 1919 uloženo u nás, přenese později, avšak před 30. červnem 1920 do Rakouska a zde uloží způsobem, zakládajícím daňovou povinnost. V případech odstavce 2. zůstane naše dávka nedotčena; v případě odstavce 1. odečte se od naší dávky dávka rakouská, avšak tak, že aspoň polovina naší dávky musí zůstati nezkrácena. Odstavec 3. upravuje předpis dávky v případech převodu majetku za příčinou smrti nebo bezúplatného převodu mezi živými.

Článek 12. má na mysli změny v poměrech poplatníkových nastalé po našem rozhodném dnu, ovšem nikoli změny toho způsobu, že by přivodily dvojí zdanění (čl. 11.), nýbrž naopak takové, jež by mohly míti v zápětí osvobození poplatníka od dávky jak u nás, tak v Rakousku (závěrečný protokol, bod 5.).

Ustanovení článku 14., odst. 1. provádí se, pyly-li předpisy příslušných soupisových nařízení splněny, již všeobecně u osob, jímž dávka z majetku byla již definitivně předepsána a jimi zapravena nebo o jichž osvobození od dávky bylo již rozhodnuto: ustanovení odst. 2. tohoto článku jest jen rázu deklaratorního a obsahuje samozřejmé prohlášení, že bankovky, zadržené při okolkování, mohou býti vypláceny teprve až bude tu dostatečná úhrada z výnosu dávky.

Zvláštní pravidla byla stanovena pro zdanění dávkou z majetku obyvatel území, jež podle mírové smlouvy St. Germainské při; padla k Československé republice (čl. 15.), dále pro zdanění diplomatických a konsulárních zástupců (čl. 16.), jakož i státních úředníků, exponovaných v území druhého smluvního státu (čl. 17.).

Při zjišťování vyměřovací základny pro dávky, jichž smlouva se týká, a v doručování zaručují si oba státy vzájemnou pomoc, jejíž podrobnější provádění vyhrazeno administrativní dohodě, jež bude provedena výměnou not obou vlád (čl. 19.).

Pokud by v jednotlivých případech přes tuto smlouvu dvojí zdanění bylo možné, má podle čl. 18. býti hledáno mezi finančními úřady dorozumění; o způsobu řízení dohodnou se finanční ministři výměnou not. článkem tímto zmocňují se dále oba finanční ministři, aby k zamezení tvrdostí, které by používáním smlouvy mohly nastati nebo které touto smlouvou nebyly odstraněny, uzavřeli administrativní úmluvy, které mění nebo doplňují smlouvu, zvláště také pokud se týče článku 11.

Smlouva platí pro ukládání daní pro léta rokem 1919.počínajíc (čl. 20.). Pro léta předešlá vyměří se daně podle zásad, jichž mělo býti užito podle zákonných ustanovení tenkráte platných, čímž vylučuje se dvojí zdanění (závěrečný protokol, bod 8.).

Článek 21. stanoví právo a lhůtu výpovědi smlouvy.

Úprava zdanění podniků železničních a plavebních, které rozšiřují svůj provoz na území obou států, vyhrazuje se zvláštní smlouvě (bod 4. závěrečného protokolu). Úmluva ze dne 2. srpna 1920 (čís. 580 Sb. z. a n.) o způsobu, jak nakládati po stránce právní s výrobními a dopravními podniky; zůstává nedotčena (bod 7. závěrečného protokolu).

Bod 6. závěrečného protokolu zajišťuje našim příslušníkům co do rakouské dávky z majetku všechny výhody, které podle článku 249, lit. k) mírové smlouvy St. Germainské příslušníkům mocí spojených a sdružených budou přiznány.

V podrobnostech poukazuje vláda k ustanovením smlouvy, jakož i závěrečného protokolu k ní připojeného.

Smlouva sama předkládá se v příloze. Po stránce formální vláda navrhuje, aby předloha byla projednána jednáním zkráceným podle §u 55 jednacích řádů sněmoven. Zároveň doporučuje, aby osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně výboru rozpočtovému a výboru zahraničnímu, a po schválení poslaneckou sněmovnou v senátě těmže výborům, aby o nich podaly zprávu vždy ve lhůtě 3 dnů.

K odůvodnění návrhu na zkrácené jednání se uvádí, že stále se vyskytující případy dvojího zdanění v poměru k Rakousku velmi značně poškozují československé příslušníky jimi postižené. Z toho důvodu naléhají zejména národohospodářské korporace na úpravu této otázky, která i z důvodů státně finančních značnějšího odkladu nesnese.

V Praze dne 30. května 1922.

Předseda vlády:

Dr. Ed. Beneš, v. r.

Smlouva

mezi republikou Československou a republikou Rakouskou

o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní.

Československá republika a Rakouská republika, přejíce si tuzemské a cizozemské zdanění v obou státech pro obor daní přímých urovnati, zvláště zameziti dvojí zdanění a ujednati základ pro vzájemnou právní a úřední pomoc ve věcech berních, uzavřely následující smlouvu.

Za tou příčinou byli jmenováni zmocněnci:

Československou republikou

odborový přednosta v ministerstvu financí

Dr. Vladimír Valníček

a

ministerský rada v ministerstvu financí

František Jaroš,

Rakouskou republikou

odborový přednosta ve spolkovém ministerstvu financí

Dr. Otto Gottlieb-Billroth

a

ministerský rada ve spolkovém ministerstvu financí

Dr. Paul Grünwald.

Zmocněnci, vyměnivše si plné moci a shledavše je správnými, dohodli se takto:

Článek 1.

(1) Českoslovenští nebo rakouští státní příslušníci budou podrobeni, pokud v dalších článcích není smluveno něco jiného, přímým daním jen v tom státě, v němž mají bydliště, nebo, nemají-li tu bydliště, v tom státě, v němž se zdržují.

(2) Mají-li bydliště v obou státech, rozhoduje bydliště ve státě, jehož příslušníkem poplatník jest, leč by pobyt v druhém státě v době pro zjištění zdaňovací základny směrodatné byl převážně delší, v tomto případě rozhoduje bydliště ve státě posledním. Pro osoby, které by příslušely do obou států aneb nepříslušely do žádného ze zúčastněných států, vyhrazují se zvláštní dohody od případu k případu.

(3) Bydliště ve smyslu této smlouvy má někdo tam, kde má byt za okolnosti, z nichž lze souditi na úmysl jej podržeti.

Článek 2.

Nemovitosti, hypoteční pohledávky jakož i příjem z nich podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, ve kterém nemovitost leží.

Článek 3.

(1) Podniky výdělkové (zaměstnání výdělečná) jakož i příjem z nich podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, v němž jest udržována provozovna ku provozování podniku (zaměstnání).

(2) Za provozovny se pokládají:

Vedení podniku, pobočné závody, výrobny, nákupny a prodejny, sklady, pisárny a jinaká zařízení obchodní udržovaná ku provozování živnosti podnikatelem samotným, jeho obchodním společníkem, prokuristou nebo jiným stálým zástupcem.

(3) Jsou-li provozovny téhož živnostenského podniku v obou územích, budou podrobeny přímým daním v každém území jen podle míry provozováni z tuzemských provozoven. Finanční ministři obou států dohodnou se o přiměřeném rozdělení příjmů, pokud se týče výnosů takových podniků.

(4) Jako s výdělkovými podniky budiž též nakládáno s účastenstvím na společenských podnicích, vyjímajíc kuksy, akcie, podílní listy a jiné cenné papíry.

(5) Předchozí ustanovení netýkají se zdanění živnosti podomní a kočovní.

Článek 4.

Ustanoveni článku 3. vztahují se na výdělky z činnosti vědecké, umělecké, spisovatelské, učitelské nebo vychovatelské, z povolání lékařů; právních zástupců, architektů, inženýrů a z vykonávání jiných svobodných povolání jen potud, pokud se povolání vykonává v druhém státě z pevného střediska (provozovny).

Článek 5.

Daňové právní ustanovení obchodní úmluvy mezi oběma státy nejsou touto smlouvou dotčena.

Článek 6.

Pravidelně se opětující příjmy nebo podpory, splatné z veřejných pokladen (státních, zemských, okresních, obecních atd.), jež se poskytují vzhledem na nynější nebo dřívější služební činnost nebo činnost v povolání (platy služební, odpočinkové, čekatelské, zaopatřovací a pod.), podrobeny budou přímým daním jen v tom státě, z něhož se děje výplata.

Článek 7.

(1) Ustanovení článků 2. a 3., odstavce 1. až 4., platí také pro osoby nefysické.

(2) Tím však není dotčeno pojetí výnosu realit a hypotečních úroků do zvláštní daně výdělkové osob nefysických.

Článek 8.

(1) Pokud se podle zákonů Československé republiky a Rakouské republiky a dani rentové, pokud se týče o dani z kapitálových úroků a rent, zdaňují úroky, podíly na, zisku a jiné výtěžky z kapitálu srážkou, náleží daň rentová, pokud se týče daň z kapitálových úroků a rent jen tomu státu, v jehož území se koná srážka dle uvedených zákonů. Leží-li v jednom státě hlavní závad a v druhém státě závod pobočný, sráží se daň z úroků, které vznikly v obchodním provozování pobočného závodu, jen ve prospěch toho státu, v němž pobočný závod leží.

(2) Zvláštní dávka z tantiém, které pobírají členové vedoucích zastupitelských orgánů akciových společností a komanditních společností na akcie, vybírá se v tom státě, v němž podnik tantiémy poskytující má sídla.

Článek 9.

(1) Ustanovení článku 1. až 4., 6. a 7. této smlouvy použije se obdobně pro ukládání daně válečné (z válečných zisků).

(2) Při vypočítávání zdanitelného vyššího zisku (vyššího výtěžku) tuzemských společností podle zákonů o dani válečné (z válečných zisků) vypočte se za příčinou zjištění mírového zisku podle § 2, odstavec 2., a. § 5 císařského nařízení ze dne 16. dubna. 1916, čís. 103 ř. z., a podle týchž paragrafů zákona ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z., jakož i podle příslušných ustanoveni uherských zákonných článku XXIX:1916 a IX:1918 procentová sazba z té části zakládacího kapitálu, která odpovídá poměru celkového zakládacího kapitálu společnosti k části tohoto zakládacího kapitálu, připadající na druhý stát.

(3) Odpočtení vyšších příjmů z akcií nebo podílů podle § 8 císařského nařízení ze dne 16. dubna 1916 a § 7 zákona ze dne 16. února 1918, jakož i podle příslušných ustanovení uherských zákonných článků XXIX:1916 a IX:1918 je přípustno také stran těch filiálních společností, které mají své sídlo v území druhého státu.

Článek 10.

(1) Ustanovení článku 1. až 4. a 7., odstavec 1., platí také pro ukládání jednorázových dávek z majetku obou států.

(2) Dávky v obou státech vybírané považují se za stejnorodé, avšak s tou výhradou, že jmění kapitálové může býti podrobeno dávce jen v tom státě, jemuž přísluší dle článku 1. neobmezené právo daňové.

(3) Ke jmění kapitálovému ve smyslu odstavce 2. nenáleží: hypoteční pohledávky a účastenství na společnostech s výjimkou kuksů, akcií, podílních listů a jiných cenných papírů.

Článek 11.

(1) Ke změnám v osobních poměrech osob povinných k dávce, jež se dotýkají povinnosti k dávce a nastaly v době mezi 1. březnem 1919 a 30. červnem 1920 a přivodí dvojí zdanění, dlužna míti zření tím způsobem, že rakouská dávka z majetku započte se do československé dávky z majetku až do výše polovice této dávky.

(2) Ke změnám v uložení jmění poplatníkova (článek 2. a 3.), týkajícím se povinnosti k dávce, jež nastaly v době mezi 1. březnem 1919 a 30. červnem 1920 a přivodí dvojí zdanění, dlužno míti zřetel tím způsobem, že československá dávka z majetku započte se do rakouské dávky z majetku až do výše polovice této dávky.

(3) Nastal-li převod majetku za příčinou smrti anebo bezúplatný převod mezi živými, který by přivodil dvojí zdanění, budou majetkové hodnoty dvakráte zdaněné v každém z obou států vzaty ku zdanění polovicí.

Článek 12.

Ustanovení této smlouvy nelze užíti, kdyby ustanovení článku 10, a 11. vedla k osvobození od rakouské dávky z majetku nebo ke zmenšení této dávky a kdyby zároveň nebylo možné zdanění československou dávkou z majetku.

Článek 13.

Ustanovení článků 1. až 4., 6. a 7. platí obdobně také pro československou dávku z přírůstku na majetku, dále pro opětující se daně z majetku, z většího výnosu a z většího příjmu a jinaké přímé daně, které snad budou zavedeny.

Článek 14.

(1) Pokud v některém z obou států trvají majetkové uzávěry vůči osobám, které dle ustanovení této smlouvy nepodléhají dávce z majetku, buďtež na návrh zrušeny.

(2) Vkladní listy, které byly vydány Československou republikou při okolkování bankovek za příčinou provedení dávky z majetku osobám uvedeným v odstavci 1. za zadržené bankovky, budou vyměňovány v té míře, jak se bude scházeti dávka z majetku a z přírůstku na majetku.

Článek 15.

(1) Obyvatelé území, podle státní smlouvy St. Germainské Československé republice odstoupených, nebudou podle článku 1. podrobeni rakouské dávce z majetku, měli-li svoje bydliště nebo trvalý pobyt 30. června 1920 v tomto území a pozbyli-li smlouvou mírovou rakouského státního příslušenství.

(2) Předchozí ustanovení nevztahuje se na osoby v 1. odstavci zmíněné, které podle uvedené smlouvy optují pro rakouskou státní příslušnost; s takovými osobami budiž nakládáno dle všeobecných ustanovení této smlouvy.

Článek 16.

Diplomatičtí, konsulátní a jiní zástupci obou států, pokud jsou úředníky z povolení a vedle svého úřadu nezabývají se ve státě, jenž je přijímá, výdělečnou činností, jakož i úředníci jim přidělení a osoby jsoucí ve službách jejich a jejich úředníků, jsou osvobozeni od přímých daní ve státě, jenž je přijímá. Osvobození nastává jen tehdy, jsou-li uvedené osoby příslušníky státu, který je vysílá. Osvobození nevztahuje se na majetky a příjmy v článku 2., 3. a 6. jmenované ani na daně a dávky v článku 8. vyznačené a u pramene vybírané.

Článek 17.

Ustanovení článku 16. platí obdobně pro osoby, které jsou ve službách celních a železničních správ jednoho z obou států nebo jejich zemí a které jsou zaměstnány v úředním místě této správy, ležícím v obvodu druhého státu a jenom z toho důvodu tam bydlí, rovněž i pro příslušníky a služebnictvo s nimi žijící ve společné domácnosti, jsou-li naznačené osoby příslušníky státu, který je vysílá.

Článek 18.

(1) K zamezení dvojího zdanění v případech, i když tyto výslovného řešení touto smlouvou nedoznaly, budiž na bezprostřední popud finančního úřadu jednoho státu hledáno dorozumění u finančního úřadu státu druhého. Oba finanční ministři dohodnou se výměnou not o způsobu řešení.

(2) K zamezení tvrdostí; které by používáním této smlouvy mohly nastati anebo které touto smlouvou nebudou odstraněny, m-obou oba finanční ministři uzavříti úmluvy, které mění nebo doplňují ustanovení této smlouvy, zvláště také pokud se týče článku 11.

Článek 19.

(1) Obě smluvní strany budou si při zjišťování vyměřovací základny pro dávky, jichž se tato smlouva týká, jakož i v doručování poskytovati vzájemnou pomoc. Dohodnutí o podrobnějším způsobu provádění se vyhrazuje výměně not obou vlád.

(2) K zajištění práv pro poplatníky z této smlouvy vyplývajících, mohou býti dohodou vlád utvořena zvláštní organisační zařízení.

Článek 20.

Této smlouvy budiž použito na přímé daně, které se týkají doby od 1. ledna 1919 počínajíc.

Článek 21.

(1) Tato smlouva, která byla podepsána v československém a německém pravopise, budiž ratifikována a ratifikační listiny buďtež pokud možno nejdříve v Praze vyměněny. Tato smlouva nabývá účinnosti dnem ratifikace a potrvá v platnosti, pokud nebude vypovězena. Byla-li výpověď smlouvy, ku které každý z obou států jest oprávněn, dána před 1. červencem některého roku, pozbývá tato smlouva závazné moci již pro nejblíže příští kalendářní rok, jinak teprve pro druhý kalendářní rok.

(2) Oba texty smlouvy jsou autentické. Ratifikovaná smlouva bude uveřejněna v každém zobou států v úřední sbírce v obou autentických textech.

Na důkaz toho zmocněnci obou států tuto smlouvu podepsali a pečetěmi opatřili.

Ve Vídni dne 18. února 1922.

Za československou republiku:

Dr. VLADIMÍR VALNÍČEK, v. r.

FRANTIŠEK JAROŠ, v. r.

L. S.

Závěrečný protokol.

Při podpisu dnes sjednané smlouvy mezi Československou republikou a Rakouskou republikou o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní, učinili podepsaní zmocněnci tato souhlasná prohlášení, která jsou integrující částí smlouvy:

1. Za přímé daně ve smyslu této smlouvy pokládají se v republice Rakouské daně pro spolkový stát anebo -tímto pro sebe za účasti zemí a obcí vybírané, na straně Československé republiky státní daně z příjmu, výnosu a jmění. Pochybnosti o příslušnosti té které daně k těmto druhům daní objasní se dohodou mezi finančními ministry obou států.

2. Za převážně delší pobyt ve smyslu článku 1. jest na každý způsob považovati pobyt, který trvá nejméně osm měsíců. Při dávce z majetku má se za to, že jest tu dvojí bydliště, když jednoho z obou dnů rozhodných bylo dvojí bydliště v obou státech a druhého rozhodného dne byla alespoň jedno bydliště v tom státě, který vybírá dávku podle tohoto druhého rozhodného dne; za dobu směrodatnou považuje se doba od 1. března 1918 do 30. června 1920, za převážně delší pobyt jest na každý způsob považovati pobyt, který trval nejméně 18 měsíců.

3. Ohledně daně z příjmu ze zisků prodejích pokud se týče spekulačních, jichž se docílí při nikoli po živnostensku provozovaném prodeji majetků v článku 2. této smlouvy zmíněných, pokládají se tyto zisky za příjem druhu v článku 2. naznačeného.

4. úprava zdanění podniků železničních a plavebních, které rozšiřují svůj provoz na území obou států, vyhrazuje se zvláštní smlouvě.

5. Ustanovení článku 12. budiž zvláště užito v případech, v nichž dávkou povinný, který dle článku 1. této smlouvy má býti podroben dávce z majetku v Rakousku, po 1. březnu 1919 nabyl v republice Československé jmění druhu v článku 2. a 3. naznačeného, pokud cení prokázána, že nabytí se stalo záměnou jiného, v československé republice ležícího jmění.

6. S příslušníky československé republiky nemůže býti v Rakousku ohledně dávky z majetku nikterak nakládáno podle nepříznivějších zásad, než jichž bude všeobecně použito a příslušníky mocí spojených a sdružených.

7. Ustanovení úmluvy ze dne 2. srpna 1920 o způsobu, jak nakládati po stránce právní s výrobními a dopravními podniky, zůstávají nedotčena.

8. Ohledně přímých daní, které se týkají doby před 1. lednem 1919, shodují se obě strany v tom, že tyto daně mají býti každým z obou států vyměřeny podle zásad, jichž pro tato předchozí léta podle zákonných ustanovení tenkrát platných mělo býti užito.

Ve Vídni dne 18. února 1922.

Za Československou republiku:

Dr. VLADIMÍR VALNÍČEK, v. r.

FRANTIŠEK JAROŠ, v. r.