Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3685.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne..............1922

O odkladu exekučního vyklizení místností sloužících účelům obývacím.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Exekuční soud může na návrh povinného (nájemníka, podnájemníka, zaměstnance s bezplatným bytem a pod.) až na dobu jednoho čtvrtletí odložiti exekuci vyklizením místností najatých neb užívaných k účelům obývacím, nemá-li povinný beze své viny jiné, potřebě odpovídající náhrady anebo byl-li povolen odklad vyklizení místností, do nichž má se nájemník nastěhovati.

Návrh na odložení exekuce učiniti lze ještě před uplynutím lhůty stěhovací. Okolnosti, jimiž se návrh odůvodňuje, buďtež na vyzvání exekučního soudu osvědčený.

Trvají-li důvody odložení exekuce i po uplynutí lhůty, na kterou byl odklad povalen, může býti vyklizení na návrh povinného odloženo opětně.

§ 2.

Nezaplatí-li nájemník do osmi dnů od právní moci usnesení exekučního soudu (§ 1) pronajímateli případný nedoplatek činže a částku rovnající se poměrnému dílu nájemného i s vedlejšími poplatky připadajícími na dobu, na kterou byla exekuce odložena, pozbývá odklad exekuce platnosti.

Neplatil-li dosud povinný nájemného, určí soud, vyslechna strany, v usnesení odklad exekuce povolujícím náhradu, kterou, za další používání jest zaplatiti.

V usnesení soudu budiž povinný poučen, že na návrh pronajímatelův (majitele bytu) bude exekuce vykonána, když případný nedoplatek nájemného a náhrada za další používání bytu nebudou včas zaplaceny.

§ 3.

Ustanovení § 1 neplatí:

1. opatřil-li pronajímatel (majitel bytu) povinnému dostatečný byt náhradní;

2. byla-li povinnému dána výpověď proto, že odsouzen byl pro trestný čin, který se stíhá z moci úřední, spáchaný na majiteli bytu; 3. potřebuje-li majetník podniku továrního nebo živnostenského pro své zaměstnance bytů, které jsou přístupny toliko prostorami náležejícími k jeho podniku;

4. jde-li a nájemníka, který přiznal jmění podle zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z: a n., a podle vládního] nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 42 Sb. z. a n., alespoň 2,000.000 Kč, nebo kterému byla z takového jmění dávka pravoplatně uložena, a není-li vlastníkem domu pronajatého v téže obci, alespoň v takovém počtu místností, kolik jich má najato;

5. zneužívá-li povinný bytu ke značné škodě majitele bytu nebo musí-li se stavení, v němž jest byt, z nařízení stavebního. úřadu znovu stavěti;

6. jde-li o místnosti, které jsou určeny pro ubytování občanských nebo vojenských zaměstnanců státní správy, pokud jich státní správa k účelu tomu skutečně používala, anebo o místnosti v budovách obsazených vojskem; 7. jde-li o byty v domech, pro něž uděleno bylo obývací povolení teprve po vyhlášení tohoto zákona;

8. jde-li o byty v budovách, které jsou podrobeny stavební nebo dozorčí příslušnosti úřadů železničních;

9. V případech, kde se uživatel zmocnil bytu svémocně nebo ho nabyl na základě rozhodnutí úřadu, které nenabylo právní moci, nebo bylo zrušeno;

10. jde-li o byty, které bezplatně nebo jako součást mzdy používají osoby zaměstnané v podnicích zemědělských, jestliže v podniku zemědělském nepracují, buď proto, že samy práci opustily anebo byly z ní z důvodů v zákoně nebo ve smlouvě obsažených propuštěny.

§ 4.

Nemá-li ten, kdo byl z dosavadních místností vystěhován, kam by složil své věci; jest povinna obec, ve které se vystěhování stalo, neprodleně řádně uložiti vyklizené věci potud, než jimi oprávněný naloží jinak.

Aby mohla obec ocas učiniti přiměřená opatření, budiž jí o zamýšleném vyklizení dána zpráva, jakmile bylo povoleno, nejpozději dva dny před výkonem.

§ 5.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; zároveň pozbudou účinnosti vládní nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 Sz. z. a n., a ze dne 23. června 1921, čís. 23 Sb. z. a n.

Ustanovení §§ 1 až 3 platí do 30. dubna 1923.

§ 6.

Zákon tento náleží provésti ministrům spravedlnosti, sociální péče a vnitra.

Důvodová zpráva.

Důvody, které vedly k vydání vládního nařízení ze dne 25. června 1920, číslo 409 Sb. z. a n., totiž nemožnost opatřiti osobám z bytu vyklizeným jiné byty, dosud zcela nepominuly. Stavební ruch, který jedině jest s to odstraniti nedostatek bytů; nepokročil takovou měrou, aby pro všechny osoby postrádající bytů bez obtíží mohly býti byty opatřeny. Platnost nařízení číslo 449/20 byla prodloužena vládním nařízením ze dne 23. června 1921, číslo 223 Sb. z. a n. až do zákonné úpravy tohoto předmětu.

Aby odstraněny byly některé pochybnosti při provádění vládního nařízení ze dne 25. června 1920 se vyskytnuvší, byla ustanovení jeho jinak doslovně do osnovy zákona pojatá, v některých směrech pozměněna a doplněna.

Především výslovně vytčeno, že zákon týká se toliko místností obytných, nikoliv tedy místností, sloužících provozování živnosti a pod., neboť účelem zákona jest jedině chrániti toho, kdo jest povinen se vystěhovati před tím, aby se ocitl bez přístřeší. Samozřejma při tom ovšem jest, že ochrana, bude se týkati i uživatele bytu, který v místnostech zároveň obytným účelům sloužících provozuje svou živnost, a že jedině z toho důvodu, že bytu používá k účelům živnostenským, nebude lze jej z ochrany zákona toho vyloučiti.

Aby odstraněny byly. jakékoliv pochybnosti, výslovně ustanoveno dále, že předpis §u 1 neplatí tam, kde se uživatel bytu zmocnil svémocně. Osoby, svémocně do bytu se nastěhovavší, zákon chrániti nemíní, nýbrž toliko osoby, které užívání bytu ujaly se způsobem řádným, na př. nájmem, přikázáním obcí, jako zaměstnanci majitele bytu a pod.

Ustanovení platná pro budovy podrobené správě úřadů železničních rozšířena na všechny obytné místnosti, určené k ubytování státních zaměstnanců nebo příslušníků vojska, pokud jich správa státní skutečně používá k tomu, aby do nich umístila nástupce uživatelova v úřadě anebo jiné státní (vojenské) službě, a to ať již jde o místnosti v budovách státních nebo státní správou najaté od jiných vlastníků k účelům ubytování státních zaměstnanců.

Proti dosavadnímu stavu vylučují se dále z ochrany uživatelé bytů v novostavbách, aby obmezováním disposičního práva vlastníka novostavby nebyla brzděna podnikatelská činnost (§ 3. č. 7.); dále nepřiznána ochrana proti vyklizení bytů ani osobám, které jich nabyly na,základě zákona o zabírání bytů obcemi o to ať rozhodnutím příslušného úřadu, které právní moci nenabylo, anebo rozhodnutím, které se nestalo pravoplatným.a bylo zrušeno (§ 3. číslo 9.). Stalo se tak ž toho důvodu, že jest nezbytno, aby obec zabranými byty mohla kdykoliv volně disponovati, zejména vypověděti nájemníka, jemuž byl zabraný byt pronajat, je-li to nutno; pokud pak jde o rozhodnutí zabíracích úřadů, která. se právoplatnými nestala, nebo byla vůbec zrušena - což se státi mohlo jedině proto, že nebyly zde zákonné podmínky zabrání bytů jest samozřejmo, že není možno chrániti proti vyklizení osoby, které na základě takovýchto nezákonných, rozhodnutí bytu nabyly. Konečně vyloučeni byli z ochrany proti exekučnímu vyklizení bytu zaměstnanci zemědělství (§ 3, č. 10.), kteří požívají u svých zaměstnavatelů bytů bezplatných jako částečnou náhradu, za konané práce. Stalo se tak na podnět vyšlý z kruhů zemědělských v uvážení, že zájem celku vyžaduje, aby zemědělská produkce nebyla rušena často se opětujícím zjevem, že nový zaměstnanec nemůže nastoupiti na místo svého předchůdce z toho důvodu, že tento neopustil bytu u.svého. zaměstnavatele, ač kasto přijal zaměstnání ve zcela jiném oboru.

Ostatní důvody vylučující platnost § 1. tohoto zákona odpovídají obdobným ustanovením zákona o ochraně nájemníků o přípustnosti výpovědi z bytu.

Aby pak chráněny byly zájmy majitelů domů i státu, pokud jde o placení činže resp. činžovní daně, pojato dno osnovy ustanovení, že i právoplatný odklad exekuce se stane bezúčinným, nebude-li do osmi dnů od právní moci usnesení exekuce odkládajícího zaplacen nedoplatek činže za dobu minulou i náhrada za používání bytů v době, na kterou odklad vyklizení byl povolen (§ 2.).

Aby konečně odstraněny byly pochybnosti soudů, jak naložiti mají s návrhy podanými před uplynutím lhůty, stěhovací, pojato do §u 1. (odst. 2) ustanovení odpovídající všeobecné potřebě, že návrh lze podati ještě dříve, nežli lhůta stěhovací uplyne. Rozumí se ovšem samo sebou, že návrhy tak dlouho před skončením stěhovací lhůty podané, že do,její uplynutí poměry mohou se změniti, nebudou vhodným podkladem pro rozhodnutí o odložení exekuce, nýbrž,jen. takové, u kterých dle doby jich podání a jiných okolností souditi lze, že poměry do skončení stěhovací lhůty se již nezmění. Časové obmezení platnosti zákona týká,se toliko ustanovení §§ 1, až 3., nikoliv ale také §u 4., ve kterém uložená obcím povinnost jest takového rázu, že nelze jí obce zprostiti ani v době až nouze bytová pomine.

Vláda navrhuje, aby osnova tato byla projednána řízením zkráceným dle §§ 55. jedn. řádu sněm. Osnova tato jest totiž doplňkem zákona ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, č. 130 Sb. z. a n., a jest žádoucno, aby jako taková co možno nejdříve po zákonu o ochraně nájemníku byla uzákoněna. Zároveň vláda doporučuje, aby osnova byla přikázána, jak v poslanecké sněmovně, tak i po schválení touto sněmovnou v senátě výboru ústavně-právnímu k podání zprávy vždy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 27. dubna 1922.

Předseda vlády:

Dr. Beneš, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.