Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o případu kapucína kláštera třebíčského P. Stona (tisk 3670/XXI).

Pokud se interpelace týká oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty, bylo provedeno šetření, kterým se zjistilo, že skutek katechety Stona v interpelaci uvedený byl rozhodně závadným po stránce pedagogické a proto byl jmenovaný katecheta dnem 1. března 1922 zproštěn vyučování náboženství na školách vůbec. K oné části interpelace, jež náleží do oboru působnosti ministerstva spravedlnosti, se uvádí, že státní zastupitelství v Jihlavě zprávou ze dne 26. října 1921, č. 26.27/St. zastavilo trestní řízení proti jmenovanému katechetovi jednak z nedostatku důkazů, jednak z důvodů promlčení.

V Praze dne 15. listopadu 1922.

Ministr školství a národní osvěty:

Rud. Bechyně, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.

Ministr vnitra:

J. Malypetr, v. r.

XVI./3883.

Odpověď

vlády.

na interpelace poslance Nejezchleba-Marchy a druhů o živelních pohromách v okresu tišnovském na Moravě (tisk 3610/XX a 3670/XVII).

K oběma interpelacím se sděluje:

Na první zprávy o pohromách, jež postihly okres tišnovský v květnu a v červnu 1922, nařídilo ministerstvo vnitra, aby se vyšetřily bez odkladu rozsah a intensita pohromy, jakož i poměry postiženého obyvatelstva a podala zpráva, zda a jaké podpory nouzové je třeba k záchraně postižených před hospodářskou zkázou.

Konaným šetřením bylo zjištěno, že některým postiženým, jmenovitě v obcích: Borači, Bělči, Břesicích, Petrově, Vranové a jinde způsobeny byly sice dosti citelné škody, že však nikdo neutrpěl pohromou do té míry, aby byl upadl ve skutečnou nouzi a aby byla ohrožena jeho hospodářská existence; nebylo proto možno - podle dosud platných předpisů - poskytovati jednotlivým postiženým podporu nouzovou. Jinak jest ale tomu ohledně pohrom způsobených v červenci t. r., jichž se však shora dotčené interpelace nedotýkají. Na odčiněni těchto škod povolena ministerstvem vnitra jako první pomoc pro okres tišnovský částka 100.000 Kč.

Ministerstvo veřejných prací dalo svým nákladem vyčistiti zanesené koryto řeky Svratky a nařídilo vykonati šetření o škodách, jež způsobeny byly na silnicích okresních a obecních.

Vzhledem na výsledek tohoto šetření zamýšlí ministerstvo veřejných prací poskytnouti na odčinění škod příspěvky a to pro okresy Tišnov ve výši 60% a obcím, pokud škoda dostupuje aspoň 1.000 Kč, příspěvek ve výši 30% nákladů.

Ministerstvo zemědělství za účasti moravského zemského výboru a úřadů politických vyšetřilo škody povodní způsobené a zjistilo, že situace pohromami těmito způsobená vyžaduje především bezodkladného provedení nejnutnějších vyklizovacích a zajišťovacích práci na vodotocích v postiženém území.

Pokud jde o práce tyto v oblasti bystřin, zmocnilo ministerstvo zemědělství neprodleně lesnickotechnické oddělení pro hrazení bystřin v Brně, aby na místech nejvíce postižených, s pracemi ihned započalo, a poukázalo mu za tím účelem z úvěrní položky ťmelioraceŤ částku 200.000 Kč, jakožto zálohu na budoucí státní příspěvek k nákladu spojenému s provedením nutných vyklizovacích a zahrazovacích prací na bystřinách.

Pokud se týče prací úpravních, požádalo ministerstvo zemědělství zemský výbor moravský, aby nezbytné vyklizovací a usměrňovací práce rázu úpravního provedl bezodkladně prostřednictvím zemského stavebního úřadu a aby potřebný náklad stavební uhradil zatím zálohou z prostředků zemských.

Kromě toho uložilo ministerstvo zemědělství lesnicko-technickému oddělení pro hrazení bystřin v Brně, aby s největším urychlením vypracovalo projekty na zahrazení potoka Boračského i s přítokem od Jestřabí, potoka Křeptovského a potoka Rakovce.

Pokud se týče prací úpravních, požádán byl moravský zemský výbor, aby příslušné projekty a rozpočty dal vypracovati svým stavebním úřadem. Jakmile budou zmíněné projekty předloženy zařídí ministerstvo zemědělství po jich projednání po stránce technické a finanční v dohodě se zemským výborem moravským vše potřebné k jich brzkému provedení.

Provedení těchto prací vyžadovati bude dle předběžného rozpočtu státního příspěvku asi 9,000.000 Kč.

Ministerstvo financí učinilo opatřeni, aby berní správy při projednání žádostí postižených za odpis neb slevu daní postupovaly s největší blahovůlí a urychlením a aby braly patřičný zřetel na skutečně nastalé poškození naturálního výnosu.

Pokud se týče dávky z majetku, je pro její uložení dle §u 6, odst. 1. zákona o dávce rozhodný stav jmění a jeho hodnota dne 1. března 1919 a jsou tedy změny, nastalé po tomto dni, jak pro subjektivní, tak i pro objektivní povinnost bez významu. Jednotlivým poplatníkům může se však povoliti částečný odpis dávky z majetku dle § 56 zákona o dávce, jestliže dokáží, ze následkem neštěstí jmění dávce podrobené po 1. březnu 1919 do konce r. 1923 zmenšilo se nejméně o 1/3 a že jejich hospodářský stav je vážně ohrožen.

V tomto případě odepíše se částka dávky zmenšeni odpovídající.

Odpis daně z obratu z důvodu živelní pohromy není možný, poněvadž daň z obratu předpisuje se podle docílené hrubé tržby, z doby předcházející. Bude-li tato následkem živelní pohromy menší, zmenší se automaticky také daň z obratu. K požadavku, aby půda postižených byla při dani pozemkové klasifikována co nejníže, protože je nevýnosná, bylo zahájeno šetření, zda splněny jsou podmínky zákona ze dne 23. května 1883, č. 83 ř. z. o trvalých neb částečných změnách předmětů daně pozemkové a dle výsledku šetření bude povoleno trvalé neb dočasné osvobození od této daně.

Konečně bylo postiženým poskytnuto potřebné osivo a krmivo a to buď bezplatně nebo za cenu sníženou v rámci nouzové akce, kterou ministerstvo zemědělství za součinnosti ministerstva vnitra provádí na prospěch zemědělců, postižených živelními pohromami v červenci a srpnu 1922.

V Praze dne 20. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

Ministr vnitra:

J. Malypetr, v. r.

XVII./3883 (původní znění).

Odpověď

vlády

na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů

o lehkovážném postupu okresních politických správ (tisk 3610/V).

V noci ze dne 12. na 13. října 1920 uspořádalo několik mladíků před bytem správce německé obecné školy v Polomi v okresu Hranickém, Jana Leskovjana, který je české národnosti, hrubou výtržnost. Po zazpívání písně ťWacht am ReinŤ jali se neslušně pokřikovati, spílati Čechům a správci školy a po té úlomky cihel vytloukli v obydlí správcově 9 okenních tabulí. V noci ze dne 16. na 17. října 1920 se výtržnosti opakovaly. Při této druhé demonstraci vytlučeno bylo zase 5 okenních tabulí.

Mezi výtržníky v prvním případě byli, jak správce školy podle hlasu soudil, též někteří odvedenci z Polomi. Na účastníky demonstrací bylo podáno trestní udání u soudu pro zločin veřejného násilí dle §u 85 a) tr. z. a proti těm z nich, kteří mezi tím nastoupili vojenskou službu, bylo učiněno okresní politickou správou v Hranicích oznámení vojenskému doplňovacímu velitelství v Olomouci. K tomuto upozornění byla okresní správa politická povinna. Jak v tom může interpelace spatřovati zasahování do oboru justice, je nevysvětlitelno.

U krajského soudu v Novém Jičíně byli obžalovaní osvobozeni.

Udání soukromé osoby opíralo se v tomto případě o takové okolnosti, které byly dostatečným důvodem nejen ku zavedení trestního řízení, ale i ku podání obžaloby.

Ku podání obžaloby vedla totiž nejen výpověď správce školy v Polomi, jenž hlasy obviněných dobře zná, ale i výpovědi dalších svědků. Jestliže tyto důkazy vzhledem k úplnému zapírání činů obžalovaných nepostačily soudnímu dvoru ku odsuzujícímu výroku, jest to věcí soudcovského přesvědčení, obžalobě nelze však proto vytýkati ničeho.

Pokud se týče druhého bodu interpelace, uvádí vláda toto:

Proti několika zemědělcům v obcí Ženklavě, kteří v listopadu 1920 kladli odpor při rekvisici obilí a zemáků, bylo učiněno trestní oznámení u soudu a současně zavedeno trestní řízení administrativní. Rozsudkem krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 29. března 1922 bytí obžalovaní osvobozeni až na jednoho, který byl odsouzen k pokutě podmínečně na jeden rok. Ohledně jiného obžalovaného bylo trestní řízení vyloučeno:a odkázáno k samostatnému provedení.

Trestními nálezy okresní správy politické v Novém Jičíně ze dne 27. listopadu a ze dne 17. prosince byli hlavní účastníci demonstrací potrestáni pro přestupek §u 11. nařízení ze dne 20. dubna 1854, číslo 96 ř. z. trestem vězení.

Okolnost, že zavedeno jest trestní řízení soudní pro trestné činy dle trestního zákona, nepřekáží dle administrativních předpisů tomu, aby zavedena bylo též trestní řízení politickým úřadem pro přestupky policejní a není vyloučeno, že politický úřad pro takové přestupky policejní trestá, i když trestní řízení soudní pro trestné činy dle trestního zákona bylo zastaveno nebo vynesen byl rozsudek osvobozující. K zrušení trestních nálezů okresní správy politické v Novém Jičíně, které byly druhou instancí potvrzeny, a nabyly moci práva, není zákonného důvodu.

V Praze dne 25. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

XVIII./3883

ministra vnútra a ministra s plnou mocou pre správu Slovenska

na interpeláciu posl. Heřmana Tausika, Svetlíka a súdruhom

o stále sa opakujúcom týrani zatknutých osôb na Slovensku štátnou políciou a četníctvom (tisk 3519/1).

Pomocník Dym zamestnaný u mäsiara Švarca v Čergove bol podezrelý, že tomuto odcudzil väčší obnos peňazí. Bol zatknutý četníctvom v Čergove a druhý deň ráno vypočúvaný strážmistrom Vitom. Dym naráz sa vrhl na Vita a chtel mu vyrvať z ruky karabinu, Vít strelil a Dyma poranil na krku. Žiadný iný z četníkom nebol pri prípadu prítomný. Prípad použitia zbrane strážm. Vitom je vyšetrovaný podľa predpisov vojenským súdom. Vyšetrováním sa ďalšie údaje interpellácie o tomto prípade nepotvrdily.

Posluchač university v Budapešti Krčméry bol zadržaný pri prechodu hraníc u Dol. Michalan, keď podlúdne chcel preniesf 30.530 Kč. Obnos ten mu bol zabavený a vede sa proti nemu dôchodkové pokračovanie. Četníctvo v tejto veci nie je vôbec súčastnené.

Nussenzweig bol zadržaný četníctvom v Čergove a predveden na četnickú stanicu za účelom zistenia totožnosti. Ten sa choval provokatívne a dva četníci sa jeho chovaniu dali strhnúť k tomu, že ho uderili. Bolo proti nim zavedené trestné pokračovanie u divizijného súdu v Užhorode.

Strážník Teplý v Prešove vyzval kočiša Svitáka k pomalej jízde po tržišti. Keď tomu neuposlechl, vyzval ho strážník, aby sa legitimoval. Sviták miesto toho uderil strážníka. Ten zavolal posilu, ale do úradného výkonu sa mísili občané Kubik a Surovec, ktorí jej marili. Boli rovnež predvedení a podáno na ne oznámení štátnému zastupiteľstvu.

Obvinení policajných orgánov v interpellácii uvedené sú predmetom súdobného pokračovania.

Robula a krivda boli predvedení na policiu pre opilstvo. Na to, že by boli tam týraní, si nikde neponosovali a vyšetrováním sa údaje interpellácie rovnež nepotvrdily.

Benčík v opilosti aj so svojim synom ohrožoval službu konajúceho strážníka, ktorému tiež vyrval zraň. Strážník privolal posilu 3 ďalších a s ich pomocou oba Benčíky, ktorí utekli domov, zatknuli. Iba násilníci boli pre svôj čin odsúdení. Skutky interpellácií kladené policií za vinu sa nepotvrdily.

Strážník Remeška vyzval robotníka Krla Stelku, aby nerušil kinematografického predstavenia. Ten aj so svojim druhom napadli strážníka a chytili ho za rameno. Remeška Stelku odstrčil a pri tom udrel obuškom. Štelko na to utiekol. Ďalšie údaje interpellácie o tomto prípade sú prtehnané. Proti strážníkom vede sa súdobné pokračovanie.

Pri vyšetrování krádeže obilí v Buzite, ktorej sa dopustil Ján Medza, boli četníci pri domovej prehliadke v dome Madzi napdení jeho otcom kuchynským nožom, ktorí odrazili. Údaje o týraní obvinených neboly behom vyšetrování prokázané.

František Csontos Elias Rosner pri výslechu na četnickej stanici v Král. Chlumci sa doznal, že chcel proviesť istú krádež. Pri tom sa choval na stanici tak hrube, že dva četníci sa dali uvést hnevom a niekoľko rázi ho uderili. Bolo proti nim zavedené trestné pokračování.

Stejne četníci uderili občana Štefana Kopku v Čemerné, poneváč, pri vyšetrovániu bol hrubý. Rovněž proti ním bolo zavedené trestné pokračování. Lekárské svedectvo odovzdal Kopko dobrovolne.

Z predeslaného vychádza na javo, že proti všem vinníkom bolo zavedené súdne pokračovanie, ktorého výsledok bude mať prirodzene následok aj pre ích ďalšie ponechání vo službe. Stejne prísne bude zakročené aj v každom budúcom prípade, čo je bezpečnostným úradom známe z ích služobných instrukcií.

Minister vnútra:

Malypetr, v. r.

Ministr s plnou mocou pre správu Slovenska:

Dr Kállay, v. r.

XIX./3883 (původní znění).

Odpověď

vlády interpelaci poslance Zierhuta a druhů o protizákonném postupu v pozemkovém úřadě (tisk 3785/III).

Státní pozemkový úřad, rozhoduje o udělení svolení podle § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., vykonává pravomoc, která se může pohybovati toliko v mezích daných účelem zákona záborového a zákonů jej provádějících.

Podle § 10 přídělového zákona lze přiděliti půdu lesní - pokud si ji nepodrží stát nebo nepoužije k účelům všeobecně prospěšným (§ 1. příděl. zákona) - v prvé řadě obcím a jiným veřejným svazům, jestliže celkový lesní majetek jejich svou rozlohou a povahou zaručuje spořádané hospodářství ve smyslu lesních zákonů.

Těmito zákonnými předpisy řídil se státní pozemkový úřad i v případě schválení prodeje lesního velkostatku Fichtenbachu obci Domažlicím.

Domažlická obec měla velkostatek Fichtenbach ve svém vlastnictví od nepamětných dob až do r. 1783, kdy z nátlaku vídeňské vlády byla nucena jej za nepřiměřeně nízký peníz prodati soukromé osobě, od té doby vystřídal tento velkostatek mnoho různých vlastníků, kteří hleděli z něho jen těžiti, takže lesní hospodářství na velkostatku velice utrpělo.

Obec domažlická usilovala již ode dávna, aby opět získala tento velkostatek, a to více z důvodů hospodářských. Lesy velkostatku Fichtenbach sousedí totiž s lesním majetkem obce domažlické, a spojením tohoto lesního majetku může obec na základě jednotného plánu hospodářského lépe a úspěšněji hospodařiti.

Obec domažlická jednala s vlastnicí velkostatku Fichtenbachu Terezií Balkeovou a ta ujednala s obcí trhovou smlouvu, která byla předložena státnímu pozemkovému úřadu ke svolení.

Státní pozemkový úřad svolil ke smlouvě, neboť proti kupující obci nebylo námitek s hlediska provádění pozemkové reformy. Ba naopak prodejem docíleno bylo zaokrouhlení lesního majetku obce, jež dosavadním svým lesním hospodářstvím poskytuje záruku řádného hospodaření i na majetku získaném.

Ku protestu obce Volmavy nemohl státní pozemkový úřad vzíti zřetele: Jednak vlastníce velkostatku pí. Terezie Balkeová neprojevila ochoty velkostatek svůj jí prodati, a také zákony o pozemkové reformě nedávají státnímu pozemkovému úřadu možností nutiti vlastníka zabraného majetku, aby jej prodal určitému kupci, jednak - i kdyby tuto možnost měl - obec Volmava, která lesního majetku vůbec nemá, nedávala vzhledem ke stavu lesního hospodářství na velkostatku Fichtenbachu záruky, že bude na získaném majetku řádně hospodařiti.

Postup státního pozemkového úřadu, jenž svolil ke smlouvě s obcí domažlickou, vyhovuje zákonům o pozemkové reformě, a vláda nemá proto důvodu k nějakému opatření.

V Praze dne 20. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

XX./3883 (původní znění).

Odpověď

předsedy vlády

na interpelaci poslance Hillebranda a druhů o krvavých událostech v Kraslicích (tisk 3528).

Pro události v Kraslicích dne 27. října 1921 byli zavedeno trestní řízení proti 22 osobám, z nichž bylo ve vyšetřovací vazbě deset a to pět od 28. do 29. října 1921, tři od 5. do 6. listopadu, jedna od 4. do 7. prosince 1921 a jedna od 24. července do 19. září 1922.

Trestní řízení bylo proti osmi osobám zastaveno, poněvadž obviněné na základě průvodního řízení nebylo lze usvědčiti.

Z ostatních obžalovaných byli odsouzeni jeden pro zločin veřejného násilí do těžkého žaláře na dva měsíce bezpodmínečně, jeden pro přečin dle § 305 tr. z. do vězení tří neděl bezpodmínečně, pět pro přestupek útisku podmínečně do vězení po 24 hodinách a jeden pro přestupek tiskového zákon k pokutě.

Tři obžalovaní byli z obžaloby pro přečin dle § 305 tr. z. osvobozeni. Ze všech rozsudků jsou jen rozsudky pro přestupek útisku a tiskového zákona dosud právoplatné. Proti třem osobám není trestní řízení ještě u první stolice vyřízeno.

Pokud se týče stížností proti příliš tísnivé censuře podotýkám, že vláda trvá na svém původně zaujatém stanovisku, chrániti zákon a právní pořádek, tedy i ústavně zaručené právo svobody tisku, ale poukazuje, že dle ústavy projev mínění slovem, písmem, tiskem atd., díti se může jen v mezích zákona. Posouditi, zda byly meze zákona v tom kterém případě překročeny, jest věcí k tomu povolaných úřadů. O každém případu zabavení rozhoduje soud, bylo-li oprávněným. Jest tedy samotným zákonem postaráno o to, aby zamezeny byly konfiskace neodůvodněné. Úřady censuru vykonávající byly poukázány, aby konfiskací, jichž veřejný zájem nevyžaduje, se vystříhaly.

Pokud jde o odškodnění pozůstalých a raněných, bylo předepsané řízení o došlých žádostech o příspěvek k náhradě škody skončeno a byly stranám, jejíchž hospodářská existence byla způsobenou škodou ohrožena, přiznány ve smyslu zákona z 18. března 1920, čís. 187 Sb. z. a nař. přiměřené příspěvky.

Praze dne 23. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

XXI./3883 (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra

na interpelací poslance dra Raddy a druhů,

že úřady shledaly závadnou znojemskou místní skupinu německé národní mládeže a rozpustily jí (tisk 3781/XXXVII).

Dne 19. prosince 1921 zabaven byl státním zastupitelstvím ve Znojmě leták s nadpisem ťJungvolkverlag ZnaimŤ. Leták obsahoval dvě básně, v nichž shledána byla skutková podstata trestných skutků dle §§ 58 c) a 65 a) tr. z. Konfiskace tato byla krajským jakožto tiskovým soudem ve Znojmě dne 22. prosince 1921 potvrzena z týchž důvodů.

Úředním vyšetřováním po nakladatelství ťJungvolkverlagŤ se zjistilo, že ve Znojmě existuje úřadům neohlášená organisace ťDeutschnationales Junvolk, Ortsgruppe ZnaimŤ, jejíž členy jsou z největší části studující znojemských středních škol německých, částečně mládež z kruhů živnostenských. Činnost tohoto illegálního sdružení byla vzhledem k tomu, že vydalo svrchu uvedené básně obsahu velezrádného a pobuřujícího úředně zastavena, bylo učiněno trestní oznámení a spisy a jmění zajištěny. Přípis policejní expositury ve Znojmě na ředitelství dívčího lycea ve Znojmě, který interpelace otiskuje, obsahuje pouhé upozornění, že na tomto vyučovacím ústavě jsou některé žákyně členy tohoto illegálního sdružení. K tomuto upozornění byl jmenovaný úřad povinen, ponechávaje ředitelství ústavu, nalezne-li v účastenství žákyň na nezákonné organisaci, čin podléhající stíhání disciplinárnímu. Úřady správní nemohou na zavedení disciplinárního řízení se strany školních úřadů vykonávati vlivu, nemohou však také působiti k tomu, aby disciplinární řízení školními úřady bylo zastaveno. Rekurs oproti zastavení činnosti zmíněné odbočky podán nebyl. Není příčiny, aby z moci úřední opatření to bylo rušeno, zejména když ani postižený nepokládal se opatřením tím zkrácen, neohlásiv odvolání.

O vlastnických nárocích na jmění a písemnosti organisace, jejíž činnost byla úředně zastavena, rozhodují na návrh strany soudy.

V Praze dne 18. listopadu 1922.

Ministr vnitra:

Malypetr, v. r.

XXII./3883 (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra

na interpelací poslance dra Lodgmana a druhů

o duchcovské okresní správní komisí (tisk 3740/VII).

O jmenováni předsedy okresní správní komise v Duchcově a výběru vhodné osoby pro tuto funkci jedná se dosud s politickými stranami v okrese. Zemské správě politické bylo uloženo, aby s urychlením jednání to provedla a - dohodnouc se se zemským správním výborem - předsedu okresní správní komise jmenovala.

V Praze dne 20. listopadu 1922.

Ministr vnitra:

Malypetr, v. r.

XXIII./3883 (původní znění).

Odpověď

ministra národní obrany

na interpelací poslance dra E. Feyerfeila a druhů

o novém přeložení vojenských oddílů na Šumavu (tisk 3785/IX).

V interpelovaném případy nejednalo se o přeložení vojenských oddílu na Šumavu, nýbrž pouze o vojenská krátkodobá cvičení. Účel takovýchto cvičení uvádí vysvětlivky k rozpočtu ministerstva národní obrany pro r. 1922 takto: ťaby horským a hraničářským praporům byl umožněn výcvik ve vyšších horských pásmech, a aby se mužstvo, jak náleží seznámilo s horským terénem, jest třeba ubytovati je alespoň na jeden letní měsíc v horách.Ť

Taková cvičení konala se v horských pásmech oblastí všech zemských velitelství; na Šumavě zúčastnily se jich 2 hraničářské prapory odděleně v různých krajích, každý se stavem okrouhle 30 důstojníků (rotmistrů) a 420 mužů v době od 20. června do konce července. Tu ovšem o nějakém citlivém rušení cizineckého ruchu nemůže býti řeči.

Jest samozřejmé, že hraničářské prapory - jak již jejich jméno uvádí, musí důkladně poznati svá pohraniční pásma. Určitý kraj lze poznati ovšem jen konkrétními cvičeními v kraji samotném.

Ve všech státech, nyní jako před světovou válkou, uznává se tato nezbytnost pro obranu vlastního státu, pro obranu, která nemůže býti příčinou, aby vyzývala, nebo zneklidňovala sousední stát.

Náhrada za polní škody, přechodné ubytování, zřízení střelnic a pod. hradí se z položky pro tato cvičení v rozpočtu určené.

V Praze dne 9. listopadu 1922.

Ministr národní obrany:

Udržel, v. r.

XXIV./3883 (původní znění).

Odpověď

vlády na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů

o reklamacích školních dětí na Moravě (tisk 3561/X).

Vylučování dětí ze škol, jichž jazyk vyučovací nesní shodný s národností dětí, děje se na Moravě podle §u 20. zákona ze dne 27. listopadu 1905, z. z. č. 4 z roku 1906. Správnost prakse školních úřadů při výkladu tohoto zákona byla nově potvrzena nálezy nejvyššího správního soudu.

Vyloučení dětí děje se po předběžném šetření, při kterém jsou činny okresní školní výbory, případně přednostové okresních správ politických. Jestliže potom ve věci rozhodne zemská školní rada, zbývá stranám řádná stížnost k ministerstvu školství a národní osvěty (které ovšem podle §u 40 výše uvedeného zákona nepřísluší účinek odkládací); rozhoduje-li pak v první a poslední instanci ministerstvo školství a národní osvěty, nabývá rozhodnutí moci práva vyhlášením. Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu jest mimořádným prostředkem opravným.

Jest přirozeno, že rodiče jsou povinni zadost učiniti rozhodnutí úřadů. Jestliže tak neučiní, má školní úřad povinnost zjednati průchod právu, při čemž nelze ho viniti z porušení zákona nebo zneužití úřední mocí.

Jak ze spisů bylo zjištěno, neodpovídá skutečností tvrzení pánů interpelantů, že by okr. správa politická v Novém Jičíně byla změnila peněžitou pokutu na trest vězení. Jedná se v daném případě o dvě osoby v Životicích u Nového Jičína, které byly poprvé potrestány peněžitou pokutou, podruhé přímo vězením, aniž se z těchto dvou nálezů odvolaly. Odvolá-li se potrestaná strana včas z trestního nálezu, nenařídí se v žádném případě výkon trestu. Rovněž je samozřejmé, že školní úřad oznámí rozhodnutí o vyloučení dětí správě školy a zakáže jí vyučovati děti vyloučené.

Stává se ovšem, že se rodiče vyloučených dětí pokouší zmařiti úřední rozhodnutí oznámením, že dají své děti vyučovati doma německou řečí. Z předpisů o domácím vyučování jest zřejmo, že může býti za jistých okolností náhradou za vyučování na škole povinné. V tom případě jest možno dítě osvoboditi od návštěvy školy veřejné. Pokud však domácí vyučování nemůže býti aspoň takové, jakého se dostane dítěti ve škole povinné (§ 204 def. řádu škol. a vyučovacího), nemůže býti osvobozeno od návštěvy této školy.

Jestliže tedy rodiče školních dětí nedali záruky, že domácí vyučování dětí bude aspoň rovnocenné s tím, které by se bylo dostalo dětem na škole povinné, nemohl dotyčný úřad děti od návštěvy veřejné školy osvoboditi.

Z uvedeného jest zřejmo, že dotyčnému úřadu nelze vytýkati porušení platných předpisů školských.

V Praze dne 6. listopadu 1922.

Předseda vlády:

Švehla, v. r.

Ministr školství a národní osvěty:

Bechyně, v. r.

XXV./3883 (původní znění).

Odpověď

ministra národní obrany

na interpelaci poslance dra Brunara a druhů

schvalování pasů do ciziny pro osoby, podléhající vojenské povinnosti (tisk 3785/V).

Podle ustanovení § 37 branného zákona ze dne 19. března 1920 č. 193 Sb. z. a nař. má býti stanoveno vládním nařízením, pokud jest branná povinnost na překážku cestování do ciziny. Jest proto cestování do ciziny osob, které mají stálé bydliště na území republiky, se stanoviska vojenského upraveno v § 144 vládního nařízení ze dne 28. července 1921 č. 269 Sb. z. a nař. (branných předpisů).

Přihlédneme-li blíže k tomuto ustanovení, jeví se nám nynější stav v hlavních rysech takto:

1. Příslušnicí I. zálohy, kteří nejsou vzhledem k ustanovení § 22 branného zákona povinni cvičením v záloze, nepotřebují osvědčení voj. úřadů a není jim branná povinnost na překážku v cestování za hranice, (§ 144 (12) branných předpisů).

2. Mezi příslušníky I. zálohy nutno rozeznávati:

a) osoby, které nejsou již cvičením v záloze povinny.

b) osoby, které cvičením v záloze ještě povinny jsou.

Ad a) Osoby, které nejsou již cvičením v záloze povinny, nepotřebují osvědčení voj. úřadu a není jím branná povinnost na překážku v cestováni za hranice.

Předloží-li tudíž takový příslušník I. zálohy politickým. (policejním) úřadům, jež cestovní pasy vydávají, doklad, na př. voj. knížku, voj. průkaz aneb jiné potvrzení, z něhož jest patrno, že není jíž povinen cvičením v záloze, není zapotřebí dalších osvědčení voj. úřadů.

Nemá-li však žadatel takových dokladů, jest jeho věcí, aby si takový doklad nebo potvrzení opatřil u domov. doplňovacího okresního velitelství, po případě, jde-li o cestu, které nelze z naléhavých důvodů prokazatelně odložiti, - u doplňovacího okresního velitelství místa pobytu, jež při tom postupuje podle § 144 branných předpisů.

Ad b) Osobám, které jsou ještě povinny cvičeními v záloze, lze vydati cestovní pas jen na dobu do nejbližšího cvičení v záloze (§ 144 (11) branných předpisů). O tom, v kterých letech zálohy jsou příslušníci I. zálohy cvičením povinní, obsahují podobná ustanovení § 99 a 103 branných předpisů. Předloží-li tudíž žadatel, jenž podléhá ještě cvičením v záloze, doklad, na př. vojenskou knížku, vojenský průkaz nebo jiné potvrzení, z něhož jest patrno, v kterém, roce má jíti na nejbližší cvičení v záloze, není s vojenského hlediska námitek, aby pasový úřad vydal cestovní pas s účinností až do 28. února roku, v němž má jití žadatel na cvičení; není třeba, aby se dotyčný úřad předtím dotazoval vojenských doplňovacích úřadů.

Žadatelé, kteří nemají potřebných dokladů o tom, kdy mají jití na nejbližší cvičení, musí si ovšem tahový doklad nebo potvrzení opatřiti a sice u domovského doplňovacího okresního velitelství, po případě, jde-li o cestu, jíž nelze z naléhavých důvodů prokazatelně odložiti, u doplňovacího okresního velitelství místa pobytu, jež při tom postupuje podle § 144 (13) branných předpisů.

Žádá-li žadatel o vyhotovení cestovního pasu s účinností i po 28. únoru toho roku, v němž má jíti na cvičení, jest zapotřebí k vydaní cestovního pasu souhlasu doplňovacího okresního velitelství, jež může souhlasiti s vydáním cestovního pasu na tak dlouhou dobu, aby mohl žadatel aspoň v posledním termínu cvičení, toho roku konaných, své povinnosti k cvičení v záloze vyhověti. O uděleném souhlasu vyrozumí doplňovací okresní velitelství příslušné kmenové těleso, aby podle toho povolání na cvičení zařídilo.

3. O odvedených, jímž byl povolen odklad nastoupení presenční služby a ostatních vojenských osobách na trvalé dovolené, platí ustanovení § 144 (8) branných předpisů. Souhlasu doplňovacího okresního velitelství jest zde vždy zapotřebí.

4. O odvedených, ještě však nezařaděných osobách, platí ustanovení § 144 (7) branných předpisů; souhlasu doplňovacího okresního velitelství je vždy zapotřebí.

5. O osobách, podléhajících odvodní povinností v kterémkoliv z odvodních tříd, platí ustanovení § 144 (3), (4) a (5); souhlasu doplňovacího okresního velitelství, po případě zemského vojenského velitelství, jest zde vždy zapotřebí.

6. Osobám, jež dovršily 17. rok věku, avšak dosud branné povinnosti nepodléhají, může pasovní úřad v případech zřetele hodných vydati bez souhlasu voj. úřadů doplňovacích cestovní pas s platností nejdéle do konce února toho roku, v němž žadatel dokončí 20. rok věku.

Jde-li však o cestu do daleké ciziny, z níž návrat do vlasti za účelem splnění branné povinnosti jest málo pravděpodobným, hlavně při cestování do zemí zámořských, jest k tomu zapotřebí souhlasu zemského vojenského velitelství. V tom případě pak platí ustanovení § 144 (5) branných předpisů.

Jak z ustanovení § 144 branných předpisů a podrobného rozboru tohoto ustanovení jest patrno, jest cestování osob za hraníce obmezeno na míru nejnutnější, jak toho vyžadnrje nezbytný zájem branné mocí a tudíž i celého státu.

Od ustanovení těchto nelze v zájmu celostátním upustiti, ježto jinak by bylo cestování do daleké ciziny využíváno k obcházení povinnosti branným zákonem občanům uložených a k vyhýbání se činné služby vojenské.

To ovšem nelze v zájmu celostátním připustiti. Z těchto důvodů, nelze vyhověti interpelaci, pokud v bodě 1. žádá zrušení oněch nařízení, jimiž jest udělování cizozemských pasů závislé na schválení vojenských úřadů.

Dovoluji si připomenouti, že by ministr národní obrany nemohl ani zrušiti cit. nařízení, ježto byla vydána jako vládní nařízení ku provedení § 37 branného zákona a že by ku zrušení těchto nařízení bylo zapotřebí v prvé řadě zrušiti ustanovení § 37 branného zákona, což by se mohlo státi zase jen zákonem. Leč i změna ustanovení § 144 branných předpisů nemohla by se státi nařízením ministra národní obrany, nýbrž zase jen nařízením vládním.

V zájmu čs. branné moci a v zájmu celostátním nelze však na změnu ustanovení § 144 branných předpisů pomýšleti.

Pokud pánové v interpelaci odvolávají se na to, že na mezinárodní konferenci se pokud jest možno odstraňují dopravní omezení, mají patrně na mysli dohodu, jež byla sjednána ve Štýrském Hradci v r. 1922 a jež byla i československou vládou ratifikována a uveřejněna pod č. 158 Sb. z. a nař. z r. 1922. Této dohodě nijak neodporuje ustanovení § 144 branných předpisů, neboť všechny státy stejným nebo obdobným způsobem činí vydávání cestovních pasů odvislým od povolení voj. úřadů, pokud se týká osob podléhajících branné povinnosti.

K bodu 2. interpelace dovolují si sděliti, že podřízené vojenské úřady byly zvláště a důtklivě upozorněny na to, že záležitosti provádění § 37 br. zákona a § 144 branných předpisů jest vyřizovati jako věci pilné s největším urychlením.

Ministerstvo národní obrany vypracovalo nyní vzhledem k pochybám, jež jednotlivé vojenské úřady měly při provádění § 37 branného zákona a § 144 branných předpisů zvláštní výnos, kterým po dohodě s ministerstvem vnitra budou jak vojenským tak i politickým (policejním) úřadům dány bližší a vyčerpávající pokyny.

Výnosem tím se současně opětně nařizuje, jak politickým úřadům, tak i vojenským úřadům, aby ve věcech pasovních postupovaly s největším urychlením.

Požadavek, aby politické úřady vydaly cestovní pas, nedojde-li na dotaz do 14 dnů vyřízení, mohl by býti uskutečněn toliko změnou ustanovení § 144 branných předpisů.

Změnu tu ostatně v zájmu vojenské správy nelze pokládati za způsobilou, aby odstranila event. závady při rychlém vyřizování věcí pasových. Ostatně by i úmyslně nesprávnými údaji stran o svém vojenském poměru mohly býti politické úřady svedeny k zasílání žádostí na věcně nepříslušné vojenské úřady, což by ve skutečností znamenalo jen obcházení povinností branným zákonem uložených.

Pokud pak se týče případu nejmenovaného inženýra, nařídil jsem šetření jednotlivým zem. voj. velitelstvím.

Ovšem bez udání jména neb čísla jednacího jest velice těžko případ vyšetřiti.

V Praze dme 23. října 1922.

Ministr národní obrany:

Udržal, v. r.