Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

4042.

Vládní návrh,

kterým se předkládá Národnímu shromáždění

"Labská plavební akta" se závěrečným protokolem,

sjednaná v Drážďanech 22. února 1922.

Návrh usnesení:

"Národní shromáždění republiky československé souhlasí s Labskou plavební aktou, sjednanou v Drážďanech 22. února 1922, a se závěrečným protokolem k této aktě z téhož data."

Důvodová zpráva.

Mírová smlouva versailleská z 28. června 1919 prohlásila článkem 331. řeku Labe od Mělníka a Vltavu od Prahy za mezinárodní, podřídila obě prozatímnímu všeobecnému režimu mezinárodních řek, vymezenému v článcích 332. až 337. a uložila jich správu mezinárodní komisi labské, složené podle ustanovení článku 340. téže smlouvy ze čtyř zástupců pobřežních států německých, dvou zástupců Československa a po jednom zástupci Anglie, Belgie, Francie a Italie. Tato komise byla krom toho článkem 343. téže smlouvy mírové pověřena úkolem vypracovati návrh revise všech na Labi a Vltavě platných smluv a řádů.

Proto vypracovala mezinárodní labská komise ve svém 3. zasedání, konaném v lednu a únoru 1921 v Drážďanech, návrh nové labské plavební akty, která ve formě mezinárodní úmluvy, podléhající ratifikaci zúčastněných států, stanovila podrobně nový režim pro mezinárodní Labe a Vltavu, založený na dosud platných smlouvách a předpisech, pokud jsou slučitelny s ustanoveními smlouvy versailleské. Na rozdíl od konference dunajské, která vypracovala dunajský statut, uveřejněný ve Sb. z. a n. republiky československé pod č. 356 z 14. prosince 1922, měli zástupci němečtí při jednání o labské aktě stejné právo jednací i hlasovací jako ostatní členové komise. Německo se ovšem zavázalo článkem 379. mírové smlouvy versailleské, že přijme labskou aktu tak, jak se na ní mezinárodní labská komise většinou hlasů usnese.

Jednání o labské aktě bylo skončeno po celoroční přestávce mezi 1. a 2. čtením návrhu teprve ve 4. zasedání komise v únoru 1922 v Drážďanech, kdež byl definitivní text labské akty dne 23. února 1922 také podepsán. Československou republiku zastupovali zplnomocněný ministr Ing. Bohuslav Müller a profesor české vysoké školy technické v Praze Ing. Dr. Antonín Klír, provázeni znalci ministerstev zahraničních věcí, obchodu, financí, spravedlnosti, pošt a telegrafů.

Za základ nové úpravy poměrů na mezinárodním Labi a Vltavě vzaty byly především dosud platné smlouvy a předpisy: Jsou to:

1. Labská plavební akta z 23. června 1821, uzavřená mezi Rakouskem a německými polabskými státy, k nimž patřilo tehdy zájmově i Dánsko (za Holštýn a Lauenburg).

Tato stará labská akta, vyvolaná liberálními zásadami vídeňského kongresu z roku 1815, obsahovala již zásadu svobody plavby. Provozování její, nehledě ku kabotáži, bylo přípustné každému, pak-li se prokázal patřičnými vlastnostmi a znalostmi. Její podrobná ustanovení, pozměněná v některých směrech v pozdějších letech, byla až do světové války základním zákonem upravujícím plavební poměry na Labi a plnila dobře své poslání ve prospěch plavby a obchodu. V jistém smyslu tudíž bylo Labe počínaje od Mělníka mezinárodním již od r. 1821, jsouc nazýváno konvencionelním Labem.

Doplňky a změny této akty byly vydány

a) závěrečným protokolem první revisní komise, vydaným v Hamburku 18. září 1824,

b) dodatečnou aktou, podepsanou v Drážďanech 13. dubna 1844 (ratifikace vyměněny 1. října 1844),

c) závěrečným protokolem třetí revisní komise, vydaným v Magdeburku 8. února 1854, a

d) závěrečným protokolem páté revisní komise, podepsaným v Hamburku 4. dubna 1863,

e) smlouvou, uzavřenou 22. června 1870 mezi Rakouskem a Severoněmeckým svazem (Norddeutscher Bund) ve příčině zrušení labských poplatků (Elbezölle).

2. Policejní řád plavební, vydaný společně všemi labskými pobřežními státy v r. 1894 a pozměněný v r. 1898.

3. Předpisy o dopravě po Labi látek žíravých a zápalných z r. 1895, pozměněné v létech 1897 a 1898.

4. Cejchovní řád pro labské čluny z roku 1899, nahrazený novým řádem z r. 1913.

5. Předpisy o celním uzávěru labských lodí z r. 1906.

Dalším důležitým podkladem pro vypracování nové labské akty,byla ovšem výše zmíněná ustanovení mírové smlouvy versailleské, jmenovitě články 332. až 337., poněvadž však čl. 338. stanoví, že režim citovaných článků bude nahrazen režimem všeobecné úmluvy, vypracované mocností spojenými a přidruženými a schválené Společností Národů, kterážto úmluva bude platiti také na mezinárodním Labi, bylo přihlíženo také k ustanovením této úmluvy, ačkoliv dosud nevešla v platnost. Úmluva a statut o režimu na splavných vodních cestách mezinárodního významu, sjednaná 20. dubna 1921 v Barceloně.

Nová labská akta jest smlouvou, jež může uspokojiti jak všeobecné zájmy plavby a obchodu, tak i zvláštní zájmy československé. Zásada naprosté svobody plavby pro všechny národy a rovnosti jich vlajek umožňuje zdravou soutěž v dopravním podnikání, jemuž jednotlivá ustanovení smlouvy poskytují veškery možné výhody jak po stránce technické úpravy vodní cesty, tak po stránce obchodně-politické a celní.

Pro Československo, jako stát vnitrozemský, jest mezinárodní Labe ze všech tří mezinárodních vodních cest, které protékají jeho územím, nejkratším a za dnešních poměrů také hospodářsky nejvýhodnějším přístupem k moři. Nová labská akta obsahuje veškery záruky, že této vodní cesty bude možno nerušeně užívati jak v době míru, tak do jisté míry i v době války, k dovozu i vývozu zboží ze zámoří a do něho, obzvláště nutno zde upozorniti na podrobná ustanovení článků 15. a 21. o transitu a celních formalitách, na jichž obsah kladla čsl. vláda při jednání v labské komisi velkou váhu. V existenci mezinárodní komise labské jest pak záruka správného plnění smlouvy.

Plavební akta labská skládá se vedle úvodu ze 6 kapitol obsahujících 53 články.

I. První kapitola vymezuje pouze zmezinárodněnou říční síť labskou, na niž se úmluva vztahuje.

II. Druhá kapitola stanoví pravomoc a organisaci mezinárodní labské komise.

III. Třetí kapitola pojednává o režimu plavebním, pokud jde o svobodu plavby a rovnost.vlajek, o poplatky a dávky, transit, opatření celní, režim přístavní, předpisy o lodních papírech a řády plavební policie.

IV. Další kapitola týká se říčních staveb a příslušných nákladů.

V. Zvláštní oddíl je vyhrazen otázce soudů, jež budou příslušny pro spory v otázkách labské plavby.

VI. Poslední kapitola obsahuje různá ustanovení, jako o jednotné úpravě plavebního zákonodárství, o platnosti smlouvy v době války, o zachování dřívějších smluv, o urovnání sporů a ratifikaci úmluvy.

Závěrečný protokol podává doplňky a vysvětlivky k některým článkům úmluvy. V následujícím podáno jest stručné vysvětlení jednotlivých ustanovení smlouvy v pořadí jednotlivých článků.

Úvod

podává v obvyklé formě výpočet smluvních stran a jejich zmocněnců. O Německu praví se tu, že uzavírá smlouvu jménem svým i jménem německých pobřežních států. Tímto způsobem vyhovuje se jak ustanovení čl. 338. nové smlouvy Versailleské, dle kterého jest Německo povinno přijmouti labskou aktu, tak článku 340. téže smlouvy, který dává zastoupení v labské komisi nikoliv německé říši, nýbrž německým státům pobřežním. Formule tato vyhovuje také nové ústavě německé říše.

V závěrečném protokole se pak konstatuje, že všude tam, kde úmluva mluví o pobřežních státech - neb o státech územně interesovaných -, je tím myšleno také Německo jako celek. Práva a povinnosti z úmluvy plynoucí vztahují se tudíž ne jenom na německé pobřežní státy, nýbrž i na německou říši.

Článek 1.

vymezuje rozsah mezinárodní říční sítě, která se omezuje na Labe a Vltavu, aniž by k ní patřil kterýkoli z přítoků těchto dvou řek.

Přesné vymezení konečného bodu mezinárodní Vltavy v Praze ponechává závěrečný protokol mezinárodní labské komisi.

Články 2. až 6.

nevyžadují žádného vysvětlení.

Článek 7.

Ustanovení o generálním tajemníku a jeho zástupci vzniklo ze snahy, aby úřady komise byly obsazeny příslušníky pobřežních států a aby byly v jich vedení zastoupeny současně oba národy německý a československý. Tím vyhověno přání, aby tato dvě místa byla obsazena střídavě jen příslušníky těchto států. Uskutečnění tohoto přání předpokládá ovšem jednomyslný souhlas členů labské komise.

Články 8., 9. a 11.

nepotřebují výkladu.

Článek 10.

Výdaje labské komise budou pravidlem kryty příspěvky zúčastněných států, pokud by se komise neusnesla na jiných prostředcích. Těmito může se rozuměti dle výkladu závěrečného protokolu část výnosu z přístavních poplatků, vybíraných na základě ustanovení článku 26.

Články 12. a 13.

nepotřebují výkladu.

Článek 14.

Ustanovení tohoto článku nebrání nikterak zdanění labských plavebníků daněmi nebo právními poplatky všeobecného rázu, jako je na př. dávka z majetku, daň z obratu a z pracovních výkonů, neb daň z příjmů, poplatky z právních jednání, poplatky kolkové a pod.

Článek 15.

vyslovuje zásadu volného průvozu, ať je přímý neb přerušen přeložením s jedné lodi na druhou, ba i uložením do skladiště.

Lodi transitní nebudou platiti žádného cla, ani žádných poplatků transitních. Podléhají ovšem poplatkům plavebním, jež budou případně vybírány dle ustanovení článku 42., poplatkům přístavním, pokud používají přístavních zařízení (čl. 26.) a pod. Kromě toho vysvětluje závěrečný protokol, že ustanovení 2. odstavce nevylučuje vybírání odměn za zvláštní služby celní, poskytnuté plavbě mimo úřední hodiny neb mimo sídlo celních úřadů.

Druhý odstavec závěrečného protokolu zaručuje čsl. poštovní správě bezplatné zasílání a příjem poštovních balíků v transitu po Labi do zámoří a zpět bez intervence poštovní správy německé během dopravy po řece i při překladu ve volném pásmu v Hamburku. K provedení tohoto práva uzavře čsl. stát s Německem zvláštní úmluvu. Úmluva tato mezi oběma poštovními správami: říšskoněmeckou a československou byla také již uzavřena, a to 23. listopadu 1922.

Články 16. až 21.

jednající o celních formalitách transitu, jsou obzvláště důležité pro československo, poněvadž mu zaručují i po stránce celních opatření volný vývoz a dovoz po Labi, aniž by průvozní stát měl právo lodi celně uzavřené prohlížeti neb nahlížeti do lodního manifestu a kontrolovati tak onu část čsl. zahraničního obchodu, jež se vykonává po Labi. Se stanoviska obchodní politiky státní jsou tudíž tato ustanovení velké důležitosti, hlavně kdyby naše plavba labská v budoucnu se vzmohla.

To platí zejména o opatření pro přímý průvoz, o nichž jednají články 16. až 19. Přímým transitem rozumí se tu průvoz prováděný jedinou a touž lodí, bez jakékoli změny nákladu. Prakticky může se jednati pouze o lodi plující přímo z Československa do volného pásma čsl. z Hamburku neb opačným směrem.

Jelikož ve smyslu ustanovení 1. odstavce může loď býti celně uzavřena již ve státu výstupním (t. j. v Československu, po případě v čsl. volném pásmu v Hamburku), vyslovuje 3. odstavec vzájemné uznání celních uzávěrů mezi oběma pobřežními státy. Toto uznání bylo ulehčeno okolností, že technické podmínky celních uzávěrů na Labi jsou v obou státech totožné, vyhovujíce jednotnému řádu smluvenému v roce 1906 mezi Německem a Rakouskem, který se dosud dodržuje. Ve smyslu další věty 3. odstavce mohou býti také celní uzávěry nepobřežních států uznány, budou-li provedeny týmž způsobem jako celní uzávěry států pobřežních.

Poslední odstavec článku stanoví nejprve zásadu,že manifest, t. j. listina obsahující podrobný popis nákladu (kterou musí míti každá naložená loď plující do celní ciziny), nemůže býti úřady průvozního státu požadován, leč ve 2 případech: je-li prokázanými činy odůvodněno podezření z podloudnictví, nebo byly-li z jakéhokoliv důvodu celní uzávěry lodi porušeny. Aby pak v těchto výjimečných případech úřady průvozního státu mohly zjistiti, zda náklad snad nedoznal změny, musí lodník manifest jim na požádání předložiti. Správnost tohoto manifestu může býti přezkoušena srovnáním s druhým exemplářem uloženým u celního úřadu výstupního státu. Ostatně musí býti oba exempláře potvrzeny tímto úřadem, který má zároveň povinnost srovnati údaje manifestu s obsahem lodi a současně laď celně uzavříti, obojí výkon děje se dle všeobecných předpisů a zvyklostí celních. V tomto smyslu jest třeba rozuměti slovu "potvrzen" (visé) užitému ve 4. odstavci čl. 16., jakož i v článcích následujících.

Tímto způsobem, který se podstatně liší od dosavadní praxe na Labi i jindy umožňuje.se vývozci neb dovozci zachovati obchodní tajemství, doprava státu vývozní neb dovozní nemůže býti státem průvozním kontrolována a při tom průvoznímu státu dány jsou veškeré nutné záruky k ochraně jeho celního území proti podloudnému dovozu nevycleného zboží.

Článek 17.

stanoví, jak si musí počínati velitel lodi, je-li nucen porušiti celní uzávěry lodi, neb stane-li se tak následkem nějaké nehody.

Článek 18.

obsahuje předpisy pro případ, že velitel lodi je okolnostmi přinucen přistáti s lodí mimo některý veřejný přístav neb místo určené k nakládání a vykládání zboží ve smyslu 1. odstavce čl. 24.

Článek 19.

upravuje trestní opatření v případech do kázaného pokusu o podloudnictví a rozdílu mezi údaji manifestu a lodním nákladem.

články 20. a 21.

jednají o transitu s přeložením neb odlehčením zboží s lodi na loď. Přeložení nemusí býti bezprostřední na řece, nýbrž může se díti také s přechodným uložením na břehu neb i s uložením do skladiště. Po dobu uložení zboží ve skladišti platí ovšem ustanovení čl. 22.

I v případech takovýchto přeložení neb odlehčení platí sice všeobecně ustanovení předchozích článků 16. až 19., je však nutno doplniti je dalšími předpisy. Zde nebylo možno vyhnouti se určitému zasáhnutí celních úřadů průvozního státu, jež je formulováno v 2., 3. a 4. odstavci článku 20. Je-li loď nucena odlehčiti část zboží, může pokračovati v cestě se zbytkem zboží, aniž předložila celnímu úřadu svůj manifest. Celní úřad průvozního státu dohlíží na překlad, sestaví a potvrdí zvláštní listinu zboží vyloženého, kterou odevzdá veliteli lodi, a opatří loď novými uzávěry. Starý manifest doplněný touto listinou jsou doklady pro náklad zbylý na lodi. Oba dokumenty mohou býti na další cestě požadovány úřady průvozního státu jen v případech stanovených v čl. 10. odst. 4.

Pro zboží vyložené, pokud má pokračovati v transitu po Labi, sestaví se nový manifest, který je potvrzen celním úřadem průvozního státu. Potvrzení to má zde týž smysl jako v čl. 16., což platí též o výše uvedené listině.

Článek 22.

Zde sluší podotknouti, že se zbožím transitujícím uloženým dočasně ve skladišti bude nakládáno dle zákonodárství průvozního státu jedině po dobu tohoto uložení, kdežto po dobu jeho cesty po Labi platí v ohledu celních formalit ustanovení článků předchozích.

Článek 23.

sleduje účel zabrániti, aby pobřežní státy pomocí cel neprováděly na mezinárodní řece dopravní politiku ve prospěch železnic a na úkor plavby.

Výraz "za týchž podmínek" (dans les mêmes conditions) užitý v 1. odstavci neznamená poměry totožné, nýbrž jen obdobné. Má se jím zabrániti nesprávnému výkladu, který by vyžadoval, aby na př. Německo povolilo na Labi transit bez jakýchkoli formalit tak, jak jej povoluje ze zvláštních důvodů hraničních na některých krátkých tratích železničních.

Ustanovení 2. odstavce je obdobné jako v čl. XIX. dunajského statutu z 23. července 1921, čl. 9. všeobecné úmluvy o režimu vodních cest rázu mezinárodního, uzavřené 19, dubna 1921 v Barceloně, a jako v čl. 9. rýnské plavební akty z r. 1868. Jde tu o cla vybíraná na zboží dovážené po Dunaji v okamžiku, kdy překročuje státní hranici. Celní politika pobřežních států zůstává tímto ustanovením úplně nedotčena. Každý stát může stanovití různá cla na zboží téhož druhu, je-li různého původu neb určení. Jedná se pouze o to, aby zboží téhož druhu a téhož původu neb určení nebylo zatěžováno vyššími cly, je-li dovezeno neb vyvezeno po mezinárodním Dunaji, než je-li dovezeno neb vyvezeno po železnici nebo po moři. Ustanovení to jest nutné, poněvadž, byla-li by v dunajských přístavech vybírána na totéž zboží vyšší cla než na hranicích pozemních, mohlo by to úplně ochromiti dunajskou plavbu. Pobřežní státy budou se však vzdor tomu moci chrániti před cizí soutěží diferenčními tarify.

Článek 24.

opakuje v 2. odstavci zásadu rovného nakládání s loděmi všech vlajek také pokud jde o užívání veřejných přístavů a míst k nakládání a vykládání zboží, jich vystrojení i pronájem částí pobřeží plavebníkům.

Článek 25.

Dle ustanovení 2. odstavce mohou pobřežní státy pronajímati plavebním společnostem neb jiným zájemníkům části přístavních pobřeží, avšak jen v té míře, aby tento pronájem neohrožoval svobodné provozování plavby v přístavu a neznemožňoval přistání na veřejných místech oněm plavebníkům, kteří nemají pro sebe pronajatu žádnou pobřežní plochu.

Odstavec třetí vztahuje se na místa, kde se pravidelně překládá neb odlehčuje. Myslí se tím nejen místa mimo přístavy, nýbrž také přístavy samotné. Seznam takových míst bude schvalovati komise, aniž však má právo stanoviti, které určité místo příslušného přístavu má býti vyhrazeno překladu neb odlehčování. Nebylo totiž úmyslem pobřežních států připustiti zbytečný vliv komise na vnitřní správu přístavu.

Článek 26.

Poplatky přístavní neomezí se na krytí nákladů za užívání přístavního zařízení, nýbrž mohou býti vybírány také za používání přístavů samotných. Výměra poplatků těch má býti rozumná (raisonnable). Při případných stížnostech bude labská komise zkoumati, jsou-li poplatky rozumné, berouc při tom zřetel nejen na náklady pořizovací, udržovací a správní, které téměř nikdy nebude možno plně krýti, nýbrž také na ostatní okolnosti, jmenovitě na to, jaké zatížení snese plavba.

Článek vztahuje se též na přístavy zimní a ochranné.

Článek 27.

Veřejnou službou sluší tu rozuměti každé veřejné pravidelné zařízení sloužící plavbě, na př. službu vlečnou neb lodivodní, jejíž použití je každému přístupno, třeba by byla provozována i soukromým podnikem.

Druhý odstavec dává Německu právo, podle možnosti zavésti na trati pod Hamburkem povinnou službu lodivodní, která nyní neexistuje, neukládá mu však žádné povinnosti tak učiniti.

Ustanovení, že použití lodivodní služby není závazným nad Hamburkem, není na překážku tomu, aby byl požadován nutný počet lodního mužstva k zajištění bezpečnosti plavby zvláště v obtížných tratích a při provádění vodních staveb, jak to ostatně stanoví následující článek:

Článek 28.

nevyžaduje výkladu.

článek 29.

Dle ustanovení tohoto článku budou "plavecké patenty" vydávati úřady pobřežních států a labská komise. Pro posouzení, kdo jest oprávněn vydávati patent, jest rozhodujícím bydliště žadatelovo a nikoliv jeho státní příslušnost.

Každý pobřežní stát bude tudíž vydávati patenty všem žadatelům, kteří bydlí na jeho území, ať jsou jeho příslušníky neb příslušníky jiného pobřežního státu neb i státu nepobřežního, aniž kterýkoli z těchto žadatelů může se obrátiti na úřady jiného pobřežního státu, kde nemá bydliště, neb na komisi.

Komise pak bude vydávati patenty jen oněm žadatelům, kteří nemají bydliště v žádném pobřežním státě (prakticky tedy příslušníkům států nepobřežních). Tito žadatelé mají na vůli obrátiti se také na úřady kteréhokoliv ze států pobřežních. Při tom ovšem ve všech případech zkouška způsobilosti, o níž mluví článek následující, bude se konati za stejných podmínek.

Výhody plynoucí z těchto ustanovení pro určitou kategorii cizinců, pokud v budoucnosti budou na Labi provozovati plavbu, jsou jí jednak důsledkem mezinárodního charakteru řeky, jednak mají býti zárukou, že cizincům nebude přístup k provozován i labské plavby ztěžován.

Články 30. a 31.

nepotřebují výkladu.

Článek 32.

Ačkoliv obsah článku toho výslovně neuvádí, není pochyby, že také každý pobřežní stát má právo žádati odnětí (zrušení) plaveckého patentu.

Závěrečný protokol vysvětluje, že postižený má právo odvolati se proti odnětí patentu k příslušným instancím pobřežního státu za podmínek stanovených zákonodárstvím tohoto státu.

Článek 33.

nevyžaduje výkladu.

Článek 34.

Dle ustanovení 2. odstavce budou pobřežní státy vydávati lodní patenty pro Labe, to jest certifikáty o způsobilosti lodi ku plavbě, pouze lodím náležejícím jich vlastním příslušníkům. Toto právo mohou však přenésti na soukromé orgány neb společnosti, které však musí býti uznány labskou komisí. Také nepobřežní státy v komisi zastoupené mají právo navrhnouti komisi podobné instituce, které by vydávaly lodní patenty lodím náležícím příslušníkům států nepobřežních. Takovými institucemi mohou býti zejména velké pojišťovací společnosti, které pojišťují loď i náklad a mají proto zájem na bezpečnosti plavby v Německu, na př. společnost "Veritas" neb "Germanischer- Lloyd".

Ve smyslu čl. 6. nevztahuje se ustanovení čl. 34. na námořní lodi plující na trati pod Hamburkem. Námořní lodí, jež by pluly nad Hamburkem, musily by se mu podrobiti. Výjimka činí se pouze pro takové námořní lodi, které, jsouce vystaveny v loděnici nad Hamburkem, projíždějí po dohotovení krátkou trať labskou ležící nad tímto přístavem, aby dosáhly moře.

Článek 35.

Slovem "případně" (s'il y a lieu) má býti vyjádřeno, že manifestu není potřebí, nepřekročí-li loď celní hranice jiného státu pobřežního, pokud by ho ovšem nevyžadovaly předpisy pobřežního státu samého, na jehož vodách se loď pohybuje.

Článek 36.

Na trati mezi Hamburkem a Harburkem (Cuxhafenem) a mořem neplatí předpisy předchozích článků 28. až 35. ani pro lodi námořní, ani pro lodi říční provozující zde pravidelnou plavbu. Ostatní lodi říční provozující labskou plavbu nad Hamburkem odvažují se zřídka na námořní trať labskou, poněvadž jejich konstrukce neodpovídá poměrům na této trati. Stane-li se tak přece, musí se podříditi normálním předpisům labské akty.

Článek 37.

Zde sluší podotknouti, že pro labskou trať mezi Mělníkem a Hamburkem existuje již jednotný plavební řád vydaný všemi pobřežními státy v r. 1894 a pozměněný jimi v r. 1898, doplněný u nás provisorními předpisy z r. 1905 a pozdějšími, týkajícími se plavby na kanalisované trati Labe až do Lovosic a jednotlivých zdýmadel. Pro trať námořní od Hamburku do Cuxhafenu platí předpisy pro plavbu námořní založené na mezinárodních úmluvách. Pro trať vltavskou od Vyššího Brodu do Mělníka, jakož i pro přítoky její platí dosud plavební policejní řád z r. 1854 s četnými pozdějšími doplňky a změnami, zejména provisorními předpisy o plavbě po kanalisování tratě Vltavy v r. 1903. V vydání nového plavebního řádu pro Vltavu, jenž by byl pokud možno stejný s labským, jednalo se již před válkou, ale věc uvízla v bývalém rakouském ministerstvu obchodu. Nyní dle čl. 33. otázka ta bude vyřízena labskou mezinárodní komisí.

Článek 38.

neomezuje práva pobřežních států učiniti zákonná opatření ohledně všeobecné policie, celnictví, veřejného zdravotnictví a pod., s tou výhradou ovšem, že tato opatření budou v souhlasu s ustanoveními přítomné úmluvy.

Dále nutno konstatovati, že

1. ustanovení článku 38. vztahuje se také na transit, ovšem za podmínky, že zvláštní předpisy o transitu obsažené v přítomné úmluvě nebudou dotčeny,

2. řády, označené v přítomném článku, obsahují rovněž úpravu zdravotní policie a veřejné bezpečnosti.

Slovu "plavba" jest zde rozuměti v ne širším smyslu, zahrnuje v sobě veškery podmínky technické a hospodářské.

Článek 39.

vyslovuje povinnost pobřežních států udržovati na vlastní útraty řeku v dobrém stavu splavnosti. Udržování potahových stezek náleží jim jen potud, pokud jich plavba dnes ještě užívá.

Kdyby pobřežní státy nedostály této povinnosti, jest možno odvolati se dle ustanovení čl. 52. nejprve k labské komisi, potom ke Společnosti Národů.

Závěrečný protokol stanoví, že stav splavnosti, jehož udržováni přikazuje článek 39., nesmí býti horší stavu z r. 1914.

Článek 40.

nevyžaduje výkladu. Trať, o niž jde, jest 3.378 km dlouhá (mezi Niedergrundem 105.835 km na levém břehu a Hřenskem 109.213 km na pravém břehu).

Článek 41.

Důvodem tohoto článku jest snaha, aby pobřežní státy nemohly podniknouti na mezinárodním Labi žádných staveb, které by mohly býti na újmu splavnosti řeky buď v místě provedení staveb takových neb na jiných tratích. Proto jest nutno, aby mezinárodní komise byla předem zpravena o všech podobných pracích.

Ustanoveními 3. odstavce jest postaráno o to, aby provedení staveb toho druhu nebylo komisí snad zbytečně zdržováno.

Zakáže-li komise některou navrhovanou stavbu, může se pobřežní stát odvolati k Společnosti národů za podmínek stanovených v čl. 52.

Celý článek vztahuje se výhradně na stavby prováděné na mezinárodním Labi, jehož rozsah je vymezen v článku 1. Stavby jakéhokoliv druhu prováděné na labských přítocích nepodléhají žádnému vlivu mezinárodní komise.

Článek 42.

Od r. 1870, kdy bylo zrušeno labské clo smlouvou uzavřenou mezi konfederací severního Německa a Rakouskem, nebyly na Labi vybírány žádné plavební poplatky, neboť řečená smlouva připouštěla jich vybírání jen za používání "zvláštních zařízení určených k usnadnění dopravy", o jichž výkladu nebylo mezi smluvními stranami nikdy docíleno shody, ale nedošlo také ku praktickému použití řečeného ustanovení smlouvy na konkrétní případ. Dávná snaha Německa zavésti na Labi plavební dávky narážela vždy na odpor rakouské vlády, která viděla v jich zavedení ohrožení schopnosti soutěže rakouského obchodu zámořského.

Ustanovení čl. 42. nové akty připouští sice zásadně možnost zavedení takových poplatků za účelem krytí nákladů určitých velkých staveb, majících za účel podstatné zlepšení splavnosti mezinárodního Labe, neboť dnešní poválečná situace pobřežních států nedovoluje jim podnikati rozsáhlé a nákladné stavby regulační, jichž Labe vyžaduje, aniž by plavba přispěla aspoň částečně k úhradě těchto nákladů. V celku možno říci, že čl. 42. podává vlastně onen praktický výklad slov "zvláštní zařízení určená k usnadnění dopravy" tím, že je definuje jako velké práce zlepšovací. Avšak podmínky, za kterých článek 42. poplatky připouští, jsou zárukou, že poplatků nebude zneužíváno ku zatěžování labské plavby.

Tak především mohou plavební poplatky býti vybírány jen výjimečně a pouze k úhradě velkých zlepšovacích staveb a nikoliv ku krytí zlepšovacích prací všeho druhu. Případně mohou býti kryty také výlohy za udržování takových velkých staveb, nikoliv však v každém případě. Labská komise posoudí, zda je výhodnější provésti nákladnou umělou stavbu vyžadující pak nepatrné udržování, či naopak: provésti úpravu méně nákladnou, mající však za následek dražší udržování.

Poplatky musí býti mírné výměry, která bude schvalována komisí. K jich schválení jest pak třeba v každém případě 7 hlasů (z celkového počtu 10 členů komise). Také doba, po kterou smí býti poplatky vybírány, stanovena jest komisí.

Dále stanoví článek 42., že jen ony lodi budou platiti, které budou skutečně s to využíti výhod přivoděných provedenými stavbami. Poplatky nesmí v žádném případě a pro žádnou kategorii lodí převyšovati prospěch, který jim při plavbě z provedených prací vzešel.

Výtěžek z poplatků nesmí býti věnován žádnému jinému účelu (na př. správním výdajům státu nebo komise), než ku krytí výloh stavebních.

K vysvětlení dodatku závěrečného protokolu uvádí se, že čl. 53. dodatečné labské akty z 13. dubna 1944 zavazuje pobřežní státy, aby učinily každý na svém území nutná opatření k docílení a udržení nejmenší hloubky tří rýnských stop v plavebním korytě labském na trati mezi Děčínem a Hamburkem a to za vodního stavu šestí palců nad nejnižší pozorovanou vodou z r. 1842. Pokud tedy tomuto závazku nebylo dosud na některých místech vyhověno, stanoví závěrečný protokol, že náklady prací nutných k docílení této nejmenší doubky nemohou býti ve smyslu smlouvy z 22. června 1870 kryty plavebními poplatky.

Článek 43.

má v 2. odstavci za účel dáti labské komisi možnost působiti na pobřežní státy, aby provedly na svém území stavby prvořadého významu pro plavbu, ovšem s podmínkou, že dotyčný stát nemusí sám přímo finančně přispěti k úhradě. Nevylučuje se však příspěvek nepřímý ve formě placení plavebních poplatků, což je spravedlivé, neboť ve smyslu čl. 42. budou platiti jen ty lodi, které skutečně využijí výhod ze staveb pro plavbu plynoucích.

Druhý odstavec vypočítává dále příčiny, ze kterých může se pobřežní stát postaviti na odpor provedení zmíněných staveb. Formulace tato je doslovně převzata z barcelonské úmluvy o režimu vodních cest mezinárodního významu z 20. dubna 1921. Z téhož pramene pochází také ustanovení odstavce 3.

Rozumí se, že spory vzniklé mezi komisí a některým z pobřežních států vyřídily by se ve smyslu článku 52. před Společností Národů.

Články 44. až 47.

týkají se úpravy soudnictví v určitých otázkách labské plavby a mají za účel usnadniti labským plavebníkům rychlé snadné vyřízení sporů tím, že tyto spory budou vyřizovány orgány ležícími na řece samé a s použitím zjednodušeného řízení. Plavební soudy stávají na Labi vlastně již na základě ustanovení čl. XXVI. a XXVII. staré labské akty z 23. června 1821, doplněné dodatečnou aktou z 13. dubna 1844, byvše zřízeny hlavně k rozhodování sporu o plavební poplatky, jež zvány bývaly "vodní clo", pode jménem labské celní soudy (Elbezollgerichte). U nás nebyly to ale soudy zvláštní, nýbrž pět okresních soudů a to v Mělníku, Roudnici, Litoměřicích, Děčíně a ústí nad Labem, na něž byly přeneseny jisté kompetence ve věcech plavebních. Později roku 1868 v důsledku zásady oddělení soudnictví od správy byla přikázána část agend okresním hejtmanstvím a část okresním soudům zřízeným v řečených městech. Zrušením labských poplatků v r. 1870 stejně jako sjednocením německých států pobřežních v jednu říši s jednotným zákonodárstvím ubylo těmto soudům značně agendy a v dalších Mech bylo se jich stále méně dovoláváno, poněvadž zájemníci obraceli se na obyčejné soudy, příslušné dle soudního řádu. V otázce, zda je účelno a prospěšno udržeti, eventuelně v jakém rozsahu, tuto instituci, která sice právně dosud existuje, ale během času následkem změněných poměrů pozbyla praktického významu, rozcházely se názory delegátů značně.

Ježto průběhem jednání o labské aktě bylo seznáno, že nelze všechny podrobnosti, týkající se otázky polabských soudů, ihned uspokojivě vyřešiti definitivní dohodou, byly do úmluvy pojaty zatím pouze hlavní zásady a podrobnější provedení zůstaveno úmluvě dodatečné zmíněné ve čl. 44. a 47.

Článek 44.

předpisuje povšechně, že pobřežní státy pověří určité soudy (úřady), sídlící v místech ležících co nejblíže Labe, rozhodováním o přestupcích policejního plavebního řádu, jakož i o jiných věcech, týkajících se plavby, jež budou vymezeny ve zvláštní úmluvě. Nejde tedy o zřízení nových soudů, nýbrž o pouhé pověření stávajících již soudních instancí určitou pravomocí, tak jako tomu bylo dosud dle staré labské akty. Stanovisko československého právního řádu, podle něhož přestupky policejního plavebního řádu nepatří do kompetence soudní, vyhověno bylo tím, že závěrečný protokol výslovně připouští možnost svěřiti rozhodování o těchto přestupcích též úřadům správním.

Článek 45.

nepotřebují výkladu.

Článek 46.

dává stranám právo odvolati se z rozsudků plavebních soudů buď k odvolací instanci příslušného pobřežního státu neb k mezinárodní komisi.

Tento zásah do soudní výsosti pobřežních států vysvětluje se mezinárodní povahou řeky, která žádá, aby věci, dotýkající se zájmů plavba byly aspoň ve 2. stolici svěřeny, přeje-li si toho strana, mezinárodní komisi, která by mohla náležitě dbáti, aby svoboda plavby a rovné právo příslušníků všech států byly v rozhodování vnitrostátních úřadů a soudů náležitě zajištěny. Sluší podotknouti, že takovýto režim trvá na Rýně již od roku 1868 a dosud tam platí. Na rozdíl od Labe jsou na Rýně skutečně zvláštní plavební soudy, jichž se zájemníci zpravidla dovolávají, a také Rýnská komise často rozhoduje o odvoláních z rozsudků těchto soudů.

Článek 47.

Mezinárodní labská komise vypracovala již text dodatečné úmluvy, o níž jedná tento článek. Tato úmluva bude předložena samostatně, současně s příslušným návrhem vnitrostátní zákonné úpravy labského soudnictví ve smyslu jejich ustanovení. Až do jejího uplatnění zůstávají však v působnosti staré předpisy o labských soudech a není třeba, aby provedení zásad v článcích 44. a 47. obsažených stalo se zvláštním zákonem.

Závěrečnému protokolu jest rozuměti tak, že ve smyslu čl. 379 mírové smlouvy versailleské Německo jest zavázáno přijmouti také dodatečnou úmluvu o soudech, jako jest tomu při plavební aktě samé.

Článek 48.

Sjednocení zákonodárství obou pobřežních států v otázkách plavebních rázu soukromoprávního a obchodního, jakož i v otázce úpravy pracovních podmínek personálu, zaměstnaného v labské plavbě, jest zajisté žádoucím. Pokud se týče první kategorie, jde tu hlavně o otázky, týkající se srážky lodí, zodpovědnosti dopravy, havarií, pojištění, dopravní smlouvy a pod. V té příčině třeba poznamenati, že Německo má již své vnitroplavební právo (Binnenschiffahrtsrecht), u nás pak je návrh na zákonnou úpravu vnitrozemské plavby,již připraven v ministerstvu obchodu.

Článek 49.

První odstavec zachovává v platnosti labskou aktu také v době války, pokud její ustanovení jsou slučitelna s právy a povinnostmi válčících a neutrálů. Je to ustanoveni, jež odpovídá, čl. 15 všeobecné úmluvy barcelonské o režimu vodních cest mezinárodního rázu z 20. dubna 1921.,

Obzvláště důležité jest pro Československo, jako stát vnitrozemský, ustanovení 2. odstavce, které zavazuje Německo, aby v případě, že by válečné události jakéhokoli druhu přinutily je zabrániti volnému transitu Československa po Labi, poskytlo tomuto jinou cestu k moři, pokud možná rovnocennou. Může to býti buď cesta vodní nebo pozemní. Nová tato cesta bude ovšem podrobena opatřením vyžadovaným vojenskou bezpečností Německa a krom toho bude její používání - dle předpisu závěrečného protokolu - možné jen v souhlasu s právy a povinnostmi států válčících a neutrálních, stejně jako tomu bude na samotném mezinárodním Labi dle 1. odstavce.

Pro případ, že by Německu bylo materielně nemožno splniti závazek, vymezený v 2. odstavci, t. j. poskytnouti Československu jinou cestu k moři, převzaly všechny signatární mocnosti labské akty závazek ustanovením závěrečného protokolu, že se vynasnaží, aby opatřily Československu na místo labské vodní cesty jiné dopravní prostředky, které by mu poskytly spojení s mořem.

Rozumí se, že spory, vzniklé při provádění článku, budou řešeny ve smyslu čl. 52. mezinárodní labskou komisí, po případě Společností národů.

Ustanovení čl. 49. jest v mezinárodním právu úplnou novotou a přispěje jistě k dalšímu vývoji tohoto práva na prospěch států vnitrozemských.

Články 50. a 51.

nepotřebují výkladu.

Článek 52.

řeší otázku rovnání sporů, vzniklých z výkladu a provádění této úmluvy.

Článek stanoví nejprve v 1. odstavci, že každá záležitost, týkající se tohoto výkladu neb provádění, musí býti nejprve předložena labské komisi. Tato použije všech prostředků, aby spor byl smírně vyrovnán. Shledá-li některá ze smluvních stran, že komise svým rozhodnutím překročila svou pravomoc, nebo porušila přítomnou úmluvu, může se obrátiti předepsanou cestou na Společnost národů. Kromě důvodů založených na nepříslušnosti komise neb na porušení labské akty nelze, si stěžovati do jejích usnesení, leč státu, jehož území se spor týká.

Pokud jde o práva a povinnosti států, které nepodepsaly této úmluvy, rozumí se, že se mohou vždy obrátiti na mezinárodní labskou komisi se svými stížnostmi neb spory.

Článek 53.

nevyžaduje výkladu.

Podotýká se, že pan president republiky projevil svůj souhlas s tím, aby byl tento vládní návrh Národnímu shromáždění předložen.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby návrh byl přikázán v poslanecké sněmovně výboru dopravnímu a zahraničnímu a v-senátě rovněž výboru dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory podaly o něm zprávu vždy co možno nejdříve.

V Praze dne 2. března 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš, v. r.