Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

POSLANECKÁ SNĚMOVNA N. S. R. Č. 1923.

Návrh usnesení.

"Národní shromáždění.Československé re publiky souhlasí s ťÚmluvou a statusem o svobodě transituŤ, sjednanou v Barceloně 20. dubna 1921."

Důvodová zpráva.

Úmluva o svobodě transitu byla sjednána na konferenci konané od 10. března do 20. dubna 1921 v Barceloně na vyzvání Společnosti národů. Podklad pro svolání a jednání konference tvořila resoluce I. Shromáždění Společnosti národů z 9. prosince 1920, kterou bylo uloženo této konferenci, aby se usnesla na opatřeních, jež členské státy Společnosti národů mají učiniti v zájmu svobody dopravy a transitu, podle čl. 23 e) úmluvy o Společnosti národů, a aby vypracovala všeobecné úmluvy o mezinárodním dopravním režimu transitním, přístavním, železničním a na vodních cestách mezinárodního významu, jak předepsána v čl. 338 mírové smlouvy versailleské a v obdobných předpisech ostatních mírových smluv. Jednání barcelonských se zúčastnili zástupci 44 států; mezi nimiž byli též zástupci všech bývalých nepřátelských států centrálních, kromě Turecka. Úmluva o svobodě transitu jest jednou ze zmíněných všeobecných úmluv a na ni se vztahuje též článek 379 mírové smlouvy versailleské a obdobné články mírových smluv ostatních, které ukládají bývalým nepřátelským mocnostem ústředním povinnost přístupu k těmto úmluvám do 5 let od vstupu mírových smluv v platnost.

Úmluva jest datována 20. dubna 1921 a doložena statutem o svobodě transitu, který podle předpisu čl. 1, tvoří její integrující součást. Za republiku Československou byla podepsána Drem Otokarem Lankašem, ministerským radou v ministerstvu železnic, který se jednání zúčastnil a úmluvu podepsal na základě řádné plné moci, vydané presidentem republiky.

Význam úmluvy o svobodě transitu jest se stanoviska všeobecného, zejména pak se stanoviska republiky Československé dalekosáhlý a možno říci, že tato úmluva znamená důležitou novinku v oboru práva mezinárodního. Zásada svobody transitu byla sice již v dobách předválečných uznávána a byla předmětem smluv mezi státy, hlavně při sdělávání smluv obchodních úmluva o svobodě transitu jest však první kolektivní mezinárodní úmluvou, kterou jisté minimum záruk svobody transitu bylo slavnostním způsobem prohlášeno.

Svoboda transitů znamená ve své podstatě právo jednoho státu na volný průchod státem druhým, ať za účelem volného přístupu k moř i, či za účelem přestoupení k států třetímu, tak jakoby tu onoho mezistátu nebylo. Svoboda transitu neznamená tudíž přáno vniknouti do státu jiného, nýbrž jen právo průchodu státem druhým a účelem úmluvy jest tedy, aby státy nezneužívaly své geografické posice na úkor státu jiných tím, že by jim volný transit zamezovaly nebo ztěžovaly. Formálně tvoří celou úmluvu, jak bylo již shora podotčeno, dvě části, a to:

1. vlastní úmluva,

2. statut o svobodě transitu ze 14. dubna 1921.

Vlastní úmluva obsahuje mimo slavnostní vyrčení zásady svobody transitu ustanovení rázu formálního. (Výhrada platnosti smluv mírových, označení autentických textů, ustanovení o ratifikaci, přístupech, registraci podle čl. 18 úmluvy o Společnosti národů, vstupu v působnost, výpovědi, revisi a pod.) Naproti tomu jsou veškera materielní ustanovení o svobodné dopravě transitní soustředěna ve statutu. Důvodem tohoto rozdělení celé úmluvy na 2 části byl ohled na zvláštní poměry anglických dominií, která byla připuštěna za samostatné členy Společnosti národů, při uzavírání mezinárodních smluv jsou však v souhrnu britské říše zastupována králem anglickým.

Zásada svobody transitu jest vyřčena v předmluvě k úmluvě způsobem všeobecným, statut sám však vztahuje se jen na dopravu po železnicích a vodách vnitrozemských. Dopravo po silnicích byla z úpravy vyloučena vzhledem k odporu některých států, poukazujících na obtíže účinné kontroly: Doprava vzdušná jest předmětem zvláštní mezinárodní úmluvy, která byla sjednána v Paříži 13. října 1919.

K jednotlivým ustanovením statutu o svobodě transitu jest podotknouti toto:

V článku 1. jest obsažena definice přepravy transitní.

V článku 2. jest vyslovena zásada svobody transitu a to způsobem positivním tak, že se smluvním státům ukládá s výhradou jakých ustanovení statutu povinnost správními a reglementárními opatřeními usnadňovati svobodný transit po železnicích a vnitrozemských vodách svého území, při čemž jest i pro zacházení s přepravami transitními stanovena zásada rovnosti bez rozlišování podle národnosti nebo vlastnických poměrů. Podotknouti jest, že povinnost usnadňovati svobodný transit vztahuje se jen na cesty v provozu se nalézající a pro mezinárodní transit se hodící a že tudíž se státům neukládá povinnost pro účely transitu zřizovati nové železnice nebo vodní cesty.

Článek 3. Podstatnou podmínkou svobody transitu jest, aby nebyl podroben dávkám celním. Bylo tudíž nutno jasně vytknouti, že jest zakázáno vybírati poplatky celní za vstup nebo výstup zboží transitního. Jest ovšem dovoleno vybírati poplatky ku krytí výloh dozíracích a správních. Tyto poplatky nesmí však převyšovati výlohy, k jichž krytí jsou určeny a smějí býti vybírány jen dle zásady rovného zacházení, vytčené v článku 2.

Článek 4. jedná o dopravném při transitních přepravách a stanoví zásadu, že transitní tarify dopravní svým sestavením mají pokud možno usnadňován mezinárodní provoz a že mají býti přiměřeny jak co do sazeb, tak co do podmínek použití se zřetelem na dopravní poměry, jakož i na obchodní soutěž dopravních cest. Tomuto ustanovení, jež jest kompromisem mezi liberálním stanoviskem jistých států a protekcionářskými hledisky států jiných, jest rozuměti tak, že transitní tarify nesmějí svou výší nebo svými nepříznivými podmínkami transit ztěžovati, to znamená, že nesmějí býti zaváděny zvláštní vysoké sazby transitní. Toto ustanovení nebrání však činiti rozdíl mezi sazbami transitními a sazbami vnitrozemskými po případě sazbami vývozními nebo dovozními a není tudíž překážkou ochrany vlastního průmyslu toho kterého státu poskytování zvlášť zlevněných tarifních sazeb, jež transitní dopravě něj sou přístupny.

Pro použití vnitrozemských sazeb má transit jest článkem 4. stanovena zásada rovného zacházení bez rozlišování národnosti nebo vlastnických poměrů lodi nebo jiných prostředků dopravních.

Článek 5. připouští jistá omezení svobody transitu za účelem ochrany státu proti nežádoucímu vstěhování a proti rozšíření nákaz zvířecích nebo rostlinných.

Článek ten dovoluje dále jistá kontrolní opatření, zejména ona, jež by byla předepsány všeobecnými mezinárodními úmluvami za účelem zamezení nedovoleného obchodu.

Článek 6. upravuje poměr států, úmluvu o svobodě transitu sjednavších k státům mimosmluvním a stanoví použití zásady svobody transitu i pro transitní přepravy některého mimosmluvního státu v tom případě, když některý ze smluvních států dokáže závažný zájem na takovýchto transportech.

Článek 7. dovoluje výjimečné a zcela přechodné úchylky od ustanovení statutu v případě vážných událostí ohrožujících bezpečnost nebo životní zájem státu, při čemž však i za těchto okolností má zásada svobody transitu býti, pokud to vůbec možno, zachována. Článku tomuto jest rozuměti v souvislosti s ostatními ustanoveními v tom smyslu, že jest sice ponecháno každému státu uvážiti, je-li jeho bezpečnost nebo životní zájem ohrožen; eventuelní spory o tom, zda a do jaké míry bylo přes to možno svobodu transitu zachovati, spadaly by však do kompetence Společnosti národů.

Článek 8. stanoví, že i v čase války zůstane statut o svobodě transitu v platnosti v míře slučitelné s právy a povinnostmi států válčících a neutrálních článek ten jest ovocem kompromisu mezi dvěma navzájem se potírajícími stanovisky. Zástupci některých států chtěli omeziti právo válčících ve prospěch svobody transitu tím, že by výslovně i pro případ války stanovili za určitých podmínek jisté minimum této svobody. Jiní zastávali naproti tomu náhled, že není možno stanoviti napřed pro případ války poměr mezi zásadou svobody transitu a ochranou národní bezpečnosti, a žádali, aby se statut o svobodě transitu práv států válčících vůbec nedotýkal. Konference usnesla se konečně na kompromisním znění, vyslovila však většinou 23 hlasů proti 5 v závěrečném protokolu přání, aby práva a povinnosti států válčících a neutrálních mocností v případě války ve věcech transitních byla upravena zvláštními úmluvami.

Článek 9. upravuje poměl práv a povinností plynoucích ze statutu k právům a povinnostem vyplývajícím z členství Společnosti národů a ponechává každému státu smluvnímu úplnou volnost jednání ve příčině provádění rozhodnutí Společnosti národů, týkajících se hospodářských opatření proti některému státu.

Článek 10. týká se smluv; úmluv nebo dohod o transitu sjednaných před 1. květnem 1921 a upravuje věc tím způsobem, že zachovává takovéto dohody sice v platnosti, zavazuje však smluvní strany, aby je uvedly v soulad s ustanoveními statutu, pokud to dovolují zeměpisné, hospodářské nebo technické poměry zemí, na něž se takovéto dohody vztahují.

Dohody po uvedeném termínu uzavřené musí býti, shodny se statutem až na výjimečné úchylky odůvodněné zvláštními poměry zeměpisnými, hospodářskými nebo technickými. Jest připomenouti ostatně, že eventuelní spory o odůvodněnosti takovýchto výjimečných úchylek budou předmětem jurisdikce Společnosti národů!

Článek 11. připouští poskytování větších výhod v oboru transitu, než jak jsou stanoveny statutem za podmínky rovnosti zacházení a

Článek 12. stanoví ve smyslu mírových smluv možnost osvobození od povinností statutem uložených ve prospěch území ve světové válce zpustošených.

Článek 13. upravuje důležitou otázku postupu ve sporech vzniknuvších o výkladu nebo použití konvence. Zejména jest důležité ustanovení, kterým se státy zavazují, dříve než by vznesly takovéto spory na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, předložiti je za účelem smírného vyřízení k posouzení poradní a technické organisaci zřízené při Společnosti národů, jejímž úkolem bude zejména učiniti vhodná provisorní opatření k co možná úplnému zachování svobody transitu.

Článek 14. a 15. přihlédají ve příčině použití konvence ku zvláštním poměrům ve francouzských a portugalských enklávách v Indii, jakož i k poměrům dominií a kolonií k zemím mateřským. V závěrečném protokolu, jímž barcelonská konference shrnula výsledky své činnosti, formulovala kromě přáni, zmíněného shora při výkladu čl. 8., ještě prohlášení za účelem bližšího vymezení všeobecného dosahu některých předpisů úmluvy a statutu o svobodě transitu. Dle těchto prohlášení:

1. nepřekáží ani úmluva ani statut v ničem tomu, aby doprava vnitrostátní, dovoz i vývoz, měly dočasnou prioritu před hospodářsky méně důležitým transitem, znamenají-li pro stát životní zájem;

2. zásada svobody transitu musí býti respektována i při poštovních zásilkách, ačkoliv nejsou citovány ve výpočtu předmětů transitní dopravy v čl. 1, statutu o svobodě transitu. Nedostatek výslovné zmínky se vysvětluje tím, že věc je upravena madridskou poštovní úmluvou z r. 1920. (Smlouvy a úmluvy světového spolku poštovního, sjednané v Madridě 30. listopadu 1920, vstoupily v platno 1. ledna 1922 a byly u nás uveřejněny v Věstníku ministerstva pošt a telegrafů č. 5 ze dne 23. prosince 1921. Srv. též vyhlášek ministra zahraničních věcí z 11. března 192 č. 101 Sb. z. a n.)

Úmluva a statut o svobodě transitu nabude, pro Československou republiku působnosti za 90 dnů potom, až československá ratifikační; listina bude přijata generálním sekretářem: Společnosti národů, protože ostatní předpoklady její mezinárodní platnosti, předepsané v první větě čl. 6. vlastní úmluvy byly jih splněny dnem 31. října 1922, kdy prošla lhůta, 90 dnů po deposici ratifikační listiny pátého z pěti původně ratifikovavších států. (Albanie 8. října 1921, Bulharsko 11. července 1922, Velká Britanie, Indie a Nový Zeeland 2. srpna 1922. Z ostatních smluvních států ratifikovala dosud Italie a Dánsko.)

Podotýká se, že pan president republiky souhlasí s tím, aby připojená úmluva a statut byla Národnímu shromáždění předložena.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh přikázán nejprve v poslanecké sněmovně výboru dopravnímu a zahraničnímu a po projednání sněmovnou poslaneckou v senátě rovněž výboru dopravnímu a zahraničnímu s tím, aby dotyčné výbory o něm podaly zprávu vždy co nejdříve.

V Praze dne 28. března 1923.

Náměstek předsedy vlády:

J. Malypetr, v. r.