Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o vládním návrhu (tisk 4066), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ťÚmluva a statut o svobodě transituŤ, sjednaná v Barceloně 20. dubna 1921.

I.

Výbor pro věci zahraniční, pojednav o tomto vládním návrhu, doporučuje poslanecké sněmovně, aby schválila ťÚmluvu a statut o svobodě transituŤ, sjednanou v Barceloně dne 20. dubna 1921.

V Praze dne 24. dubna 1923.

ll.

Na vyzvání Společnosti národů sjednána byla v Barceloně na konferenci, konané od 10. března do 20. dubna 1921 Úmluva o svobodě transitu. Svolání této konference bylo důsledkem resoluce prvního shromáždění Společnosti národů z 9. prosince 1920, kterou konferenci uloženo, aby se usnesla na opatřeních, směřujících k zajištění svobody dopravy a transitu dle článku 23 e) Úmluvy o Společnosti národů. Dále měla konference tato za úkol, aby vypracovala všeobecné úmluvy o mezinárodním dopravním režimu transitním, přístavním, železničním a na vodních cestách mezinárodního významu. Konference této súčastnili se zástupci 44 států, mezi nimiž byli též zástupci všech bývalých nepřátelských států centrálních až na Turecko.

Úmluva barcelonská doložena jest statutem, jenž tvoří integrující její součást.

Jak důvodová zpráva vládní praví, jest význam úmluvy o svobodě transitu se stanoviska všeobecného, zejména pak se stanoviska naší republiky dalekosáhlý a možno říci, že tato úmluva znamená důležitou novinku v oboru práva mezinárodního. Zásada svobody transitu byla sice již v dobách předválečných uznávána a byla předmětem smluv mezi státy, hlavně při sdělávání smluv obchodních. Úmluva o svobodě transitu jest však první kolektivní mezinárodní úmluvou, kterou jisté minimum záruk svobody transitu bylo slavnostním způsobem prohlášeno.

Svoboda transitu znamená ve své podstatě právo jednoho státu na volný průchod státem druhým, ať za účelem volného přístupu k moři, či za účelem přestoupení k státu třetímu, tak jakoby tu onoho mezistátu nebylo. Svoboda transitu neznamená tudíž právo vniknouti do státu jiného, nýbrž jen právo průchodu státem druhým a účelem úmluvy jest tedy, aby státy nezneužívaly své geografické posice na úkor států jiných tím, že by jim volný transit zamezovaly nebo ztěžovaly.

Celá úmluva sestává formálně ze dvou částí:

1. z vlastní úmluvy;

2. ze statutu Ť svobodě transitu ze dne 14. dubna 1921.

Podstatou vlastni úmluvy jest slavnostní vyřčeni zásady svobody transitu. Strany ve čl. 1. prohlašují, že přijímají připojený statut o svobodě transitu, usnesený barcelonskou konferencí dne 14. dubna 1921, prohlašují jej za integrující část úmluvy a berou na sebe povinnosti a závazky vyplývající z řečeného statutu v mezích a za podmínek v něm uvedených.

Působnosti nabude úmluva tato dle článku 6. teprve, až bude ratifikována pěti mocnostmi. Pro naši republiku stane se tak za 90 dnů po tom, až československá ratifikační listina bude přijata generálním sekretářem Společnosti národů, protože ostatní předpoklady její mezinárodní platnosti byly splněny již dnem 31. října 1922, kdy prošla lhůta 90 dnů po deposici ratifikační listiny pátého z pěti původně ratifikovavších států. (Albanie 8. října 1921, Bulharsko 11. července 1922, Velká Britanie, Indie a Nový Zeeland 2. srpna 1922. Z ostatních smluvních států ratifikovala dosud Italie a Dánsko).

Zásada svobody transitu jest vyřčena v předmluvě k úmluvě způsobem všeobecným, statut sám však vztahuje se jen na dopravu po železnicích a vodách vnitrozemských. Doprava po silnicích byla z úpravy vyloučena vzhledem k odporu některých států, poukazujících na obtíže účinné kontroly. Doprava vzdušná jest předmětem zvláštní mezinárodní úmluvy, která byla sjednána v Paříži 13. října 1919.

Z ustanovení statutu budiž uvedeno:

Definice přepravy transitní vyslovena jest ve článku 1. statutu následovně:

ťZa transitující územími, stojícími pod svrchovaností neb pravomocí některého ze smluvních států, pokládají se ty osoby, zavazadla, zboží, jakož i lodi, čluny, osobní i nákladní vagony a jiné dopravní prostředky; jichž přeprava přes řečená území provedená ať s překládáním neb bez něho, s uložením do skladiště neb bez uložení, ať byl náklad složen a, znovu naložen či ne, ať byl změněn způsob přepravy či ne, jest jen zlomkem přepravy celkové, která se počala a má se skončiti mimo hranice státu, jehož územím transit se děje.

Přepravy toho druhu označují se v tomto Statutu jménem ťpřepravy transitníŤ.

V článku 2. vyslovena jest zásada svobody transitní tak, že se smluvním státům ukládá s výhradou jinakých ustanoveni statutu povinnost správními a reglementárními opatřeními usnadňovati svobodný transit po železnicích a vnitrozemských vodách svého území, při čemž jest pro zacházení s přepravami transitními stanovena zásada rovnosti bez rozlišování podle národnosti nebo vlastnických poměrů. Podotknouti jest, že povinnost usnadňovati svobodný transit vztahuje se jen na cesty v provozu se nalézající a pro mezinárodní transit se hodící a že tudíž se státům neukládá povinnost pro účely transitu zřizovati nové železnice nebo vodní cesty.

Svoboda transitu vyžaduje, aby nebyl podroben dávkám celním. Proto jasně vytýká článek 3., že jest zakázáno vybírati poplatky celní za vstup nebo výstup zboží transitního a že jest dovoleno jen vybírati poplatky na krytí výloh za dozor a správu.

Transitní tarify svým sestavením mají podle možnosti usnadňovati mezinárodní provoz a mají býti přiměřeny co do sazeb i co do podmínek použití vzhledem na dopravní poměry i na obchodní soutěž. Tomuto ustanovení plánku., jež jest kompromisem mezi liberálním stanoviskem jistých států a protekcionářskými hledisky států jiných, jest rozuměti tak, že transitní tarify nesměji svou výší nebo svými nepříznivými podmínkami transit ztěžovati, to znamená, že nesmějí býti zaváděny zvláštní vysoké sazby transitní. Toto ustanovení nebrání však činiti rozdíl mezi sazbami transitními a sazbami vnitrozemskými po případě sazbami vývozními nebo dovozními a není tudíž překážkou ochrany vlastního průmyslu toho kterého státu poskytování zvláště zlevněných tarifních sazeb, jež transitní dopravě nejsou přístupny.

V dalším chrání se stát proti zavlečení a rozšíření nákaz zvířecích a rostlinných, chrání se i pro případ vážných událostí ohrožujících bezpečnost státu nebo životní jeho zájem tím, že dovoluje úchylky od ustanovení statutu, při čemž však i v těch případech zásada svobody transitu má býti dle možnosti zachována.

I v čase války (čl. 8.) zůstane statut o svobodě transitu v platnosti v míře, slučitelné s právy a povinnostmi států válčících a neutrálních. Při výkladu tohoto článku prohlásila konference barcelonská za účelem bližšího vymezení všeobecného dosahu některých předpisů úmluvy a statutu, že:

1. nepřekáží ani úmluva ani statut v ničem tomu, aby doprava vnitrostátní, dovoz i vývoz, měly dočasnou prioritu před hospodářsky méně důležitým transitem, znamenají-li pro stát životní zájem;

2. zásada svobody transitu musí býti respektována i při poštovních zásilkách, ačkoliv nejsou citovány ve výpočtu předmětů transitní dopravy v článku 1. statutu o svobodě transitu. Nedostatek výslovné zmínky se vysvětluje tím, že věc je upravena madridskou poštovní úmluvou z r. 1920.

Výbor dopravní projednav úmluvu i statut a uváživ přesvědčující důvody důvodové zprávy k vládnímu návrhu připojené, činí následující návrh:

ťNárodní shromáždění Československé republiky souhlasí s "Úmluvou a statutem o svobodě transitu", sjednanou v Barceloně 20. dubna 1921.Ť

V Praze dne 25. dubna 1923.