Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

§ 36.

Ustanovení o vojenských gážistech mimo hodnostní třídy.

Ustanoveni tohoto zákona, jež se vztahují na vojenské gážisty, platí i pro vojenské gážisty mimo hodnostní třídy.

§ 37.

Poměr tohoto zákona k jiným zákonům.

Tam, kde se různé zákony, jichž platnost zůstane tímto zákonem nedotčena, zmiňují o disciplinární trestní pravomoci, disciplinárních přestupcích, disciplinárních trestech a pod., jest tím rozuměti pravomoc, přestupky, tresty a pod. uvedené v části I. tohoto zákona. Na místo disciplinárních výborů (čestných rad), o nichž se zmiňují zákony dosud platné, nastupují výbory kárné podle části II. tohoto zákona.

§ 38.

Ustanovení přechodná.

(1) Zákon tento vztahuje se též na činy, které byly spáchány před jeho účinností a nebyly dosud právoplatně vyřízeny. Gážisté mimo hodnostní třídy podléhají však ustanovením části II. pouze pro poklesky uvedené v § 12 (1), jichž se dopustili teprve o účinnosti tohoto zákona; pro činy dříve spáchané posuzují se podle ustanovení dosud platných.

(2) Usnesení disciplinárních výborů (komisí), učiněná na základě řízení provedeného podle předpisů dosud vydaných a potvrzená do dne účinnosti tohoto zákona, zůstávají v platnosti.

§ 39.

Ustanovení závěrečná.

Zákon tento, jehož provedení se ukládá minstru národní obrany v dohodě s ministry vnitra, spravedlnosti a financí, nabývá účinnosti za tři měsíce po vyhlášení. Tímto dnem zrušují se všechna ustanovení, která tomuto zákonu odporují.

I.

Předloha tato navrhuje zákonem upraviti řadu věcí, které až dosud zákonem upraveny nebyly (až na zcela nepatrné části), nýbrž povětšině služebními předpisy vydanými v býv. monarchii panovníkem po příp. s panovníkovým schválením. Jest přirozeno, že tyto služební předpisy. které byly vydány ve starém Rakousku za zcela jiných ústavních poměrů a okolností, nemohly a nemohou vyhovovati za zcela změněných poměrů, které vznikly po převratu.

Vojenská správa také povětšině předpisy tyto nahradila již předpisy novými, které vydala prozatím ve formě normativních ministerských výnosů, po příp. prozatímního služebního řádu. Při tom došla vojenská správa k závěru, že by demokratickému pojímání a právní soustavě naší daleko více odpovídalo, kdyby tyto předpisy byly opřeny o rámec zákonný, t. j. kdyby byly projednány za účasti parlamentu a po parlamentním projednání vydány ve formě zákona.

Myšlénka tato - upraviti tak důležité věci formou zákona - jest úplně správná a dlužno ji s hlediska parlamentarismu naší ústavní listiny jen vítati.

Předložená osnova jest výslednicí dlouhých porad konaných jak v MNO., tak i mezi jednotlivými ministerstvy. Při zpracování osnovy bylo přihlédáno též ke vzorům zákonodárství jiných, pokud ovšem mají tuto materii rovněž zákonem upravenu.

Od parlamentního projednání a uzákoněni této předlohy lze očekávati, že závažná její ustanovení budou postavena na pevnost právní basi, čímž bude docíleno nesporného právního podkladu nejen pro disciplinární trestání příslušníků vojska., nutného k udržení kázně, nýbrž i s druhé strany bude jim zaručena zákonná ochrana, aby nebylo kázeňské moci představenými zneužíváno. Pokud pak vojenských gážistů se týče, dostane se tím zákonné ochrany jejich postavení a jejich služebnímu poměru, který namnoze jest upraven na podkladě dosti labilním a měnlivém, nejsa do všech detailů zákonem upraven, jak jest tom t u civilních státních zaměstnanců; s druhé strany bude ovšem zákon poskytovati vojenské správě zákonnou možnost, aby mohla účinně zakročiti proti vojenskému gážistovi, který svoje povinnosti úřední a služební neplní a dobré jméno vojska svým jednáním jen poškozuje a ohrožuje.

To jsou značné výhody, jež uzákonění osnovy bude poskytovati.

Projednání osnovy jest velmi naléhavé. Bylo již řečeno, že rakouská úprava naprosto nevystačila a nehodila se pro poměry naše, pročež musila býti nahrazena normami jinými. Není vyloučeno, že by mohly býti činěny námitky a pronášeny pochybnosti o právní závaznosti norem, které byly po převratu ministerstvem N. O. vydány, jakož i o jejich schopnosti zrušiti a měniti předpisy v býv. monarchii vydané panovníkem aneb s jeho souhlasem. Proto, aby byly jakékoliv pochybnosti v tom poměru odstraněny, jest zapotřebí s urychlením přikročiti k úpravě zákonné, osnovou navrhované.

Osnova sama upravuje celkem čtvero materií:

1. vojenské kázeňské právo,

2. kárné právo při porušení povinnosti úředních, služebních a stavovských u vojenských gážistů,

3. administrativní odnětí vojenské hodnosti a

4. přeložení do výslužby z moci úřední.

První část, týkající se vojenského kázeňského práva, upravuje rudimentární zásady vojenského kázeňského řádu; obsahuje ustanovení o pojmu vojenské kázeňské pravomoci, o jejím osobním a věcném rozsahu, dále o tom, jaké tresty lze kázeňskou cestou ukládati, výpočet představených, jímž přísluší vojenská kázeňská pravomoc a opravné prostředky pros kázeňským trestům, jakož i ustanovení o promlčení kázeňských přestupků. Ustanovení taková byla v býv. monarchii pojata do služebního řádu (Dienatreglement). Ustanovení pivní části týkají se všech příslušníků branné moci bez rozdílu, ať jde o osoby vykonávající zákonnou presenční služební povinnost, anebo o osoby, jimž jest vojenská služba povoláním, anebo o příslušníky zálohy, vykonávající činnou službu na cvičení, za mobilisace a ve válce a pod. Při tom nečiní se rozdílu, jde-li o vojenské gážisty anebo o příslušníky mužstva.

Naproti tomu druhá část týká se pouze vojenských gážistů, a tu ovšem bez rozdílu, ať jde o vojenské gážisty aktivní, záložní anebo ve výslužbě. Poznamenati při tom sluší, že tato část vztahuje se též na rotmistry, t. j. na gážisty mimo hodn. třídy, čímž se pro tento stav zavadí, pokud kárného řízení se týče, tytéž zásady jako pro důstojníky. Tato druhá část upravuje materii, jež v býv. monarchii pokud důstojníků se týče - byla upravena služebními předpisy o čestných radách. Jest přirozeno, že toto nedemokratické zařízení, spočívající na zvláštní kastovní morálce, nemohlo býti podrženo v naší republice; bylo též jak přirozeno - brzo po převratu odstraněno výnosem ministerstva národní obrany upravujícím řízení před disciplinárními výbory.

Část předlohy, pojednávající o kárných výborech, upravena jest v celku obdobně, jak jest u civilních státních zaměstnanců upraveno řízení před disciplinárními komisemi. Většina z těchto ustanovení jest úplně shodná s předpisy civilní služební pragmatiky, takže se tím provádí úplná parita mezi poměrem civilních státních zaměstnanců a vojenských gážistů. Jest tu zevrubně upraveno nejen formální řízení, nýbrž vyjmenovány i jednotlivé druhy trestů a jejich následky.

Připomenouti všeobecně ještě sluší, že před kárné výbory budou příslušeti jednává a opominutí, týkající se porušení služebních a úředních povinností (pokud nebudou vyřízeny cestou kázeňskou), jakož i všechny poklesky, jimiž se porušuje nebo ohrožuje dobré jméno vojska.

Třetí část týká se administrativního odnětí vojenské hodnosti řízením správním. Má to platiti v těch případech, jež jsou zcela jasné, takže nemá zapotřebí, aby jim předcházelo zvláštní řízení před kárným výborem, pokud by jinak byl kárný výbor k projednání příslušný.

Kromě toho týká se tato část ještě přeložení do výslužby řízením správním (z moci úřední) a jest částečným provedeném ustanovení § 5, druhý odstavec, bod 8. vojenského zaopatřovacího zákona, podle něhož zvláštní zákon stanoví, kdy jest možno ze služebních důvodů překládati vojenské osoby (vyjímajíc justiční důstojníky jako soudce) do výslužby.

Poznámky zvláštní.

Změny, které provedl branný výbor, jsou z veliké části jen povahy stylistické. I odůvodnění meritorních změn, na kterých se branný výbor usnesl, jest poznamenati toto:

K § 2.

Podle vládní předlohy bylo přípustno vyříditi cestou kázeňskou soudní přečiny a přestupky, u kterých zákonem stanovený trest na svobodě nepřesahoval šest měsíců, jestliže příslušný vojenský představený považoval za dostatečné kázeňské vyřízení. Bylo tedy lze vyříditi kázeňsky nejen přečiny t. zv. vojenské, kterých pouze voják se může dopustiti, nýbrž i přečiny a přestupky obecné, kterých se může dopustiti každý občan.

Branný výbor omezil přípustnost kázeňského vyřízení jen na přečiny vojenské, t. j. přečiny, které jsou obsaženy. II. díle vojenského trestního zákona, a tím vyloučil kázeňské vyřízení u trestných činu obecných. Na tom se rozhodl v úvaze, že by nebylo spravedlivo, aby vojenským osobám byla skýtána v poměru k osobám občanským ta výhoda, aby při prokazování mohly ujíti soudnímu potrestání pro trestné činy obecné a tím ztrátě zachovalosti.

U vojenských přečinů nelze se ovšem vzdáti přípustnosti kázeňského vyřazení, poněvadž při porušení čistě vojenských povinností jest hranice mezi bezprávím soudním a kázeňským neurčitá a v oněch lehčích případech, které mají povahu jen vojenského přečinu (a c. zločinu), musí zůstati představenému možnost potrestati vinníka v kázeňské cestě.

Tím, že obecné trestné činy byly vyňaty z kázeňské pravomoci, bylo také lze rozšířiti působnost kárného řízení v § 12 na porušení povinností úředních a služebních podle obdoby § 87 služeb. pragmatiky; státních zaměstnanců.

Poznamenati ještě sluší, že u vojenských přečinů nebylo zapotřebí omezovati přípustnost kázeňského potrestání žádnou maximální hranicí zákonného trestu na svobodě, poněvadž voj. trestní zákon na žádný vojenský přečin neukládá vyššího trestu než 6 měsíců.

Výhrady, které činila vládní osnova při trestných činech proti majetku nebo veřejné mravnosti, přirozeně odpadly tím, že kázeňské vyřízení bylo vyloučeno u obecných přečinů a přestupků.

K § 3.

Vládní osnova podřizovala příslušníky četnictva vojenské kázeňské pravomoci jen tehdy, když by konali službu v branné moci. Ve všech případech ostatních měli tedy příslušníci četnictva podléhati disciplinární pravomoci svých četnických představených. Vládní návrh však nepamatoval na takové případy, kde příslušník četnictva jest v zajišťovací, vyšetřovací nebo trestní vazbě ve vojenském vězení nebo vojenské trestnici a kdy jest v důsledku toho podroben příslušným vojenským vězeňským řádům a kázeňské pravomoci velitele vojenského trestního ústavu, po případě vojenských orgánů, které mají nad ústavem dozorčí moc. Proto branný výbor k vůl i úplnosti zmínil se o tomto případě v odstavci (1)a.

Vládní návrh dále zamýšlel podrobiti vojenské kázeňské pravomoci všechny vojenské osoby mimo činnou službu - tedy i osoby mužstva - pro jednání a opominutí uvedená v § 2 (1) a), jichž se donutily v písemném styku s vojenskými velitelstvími nebo úřady. Po názoru branného výboru jest takovéto podřízení oprávněno jen u vojenských gážistů mimo činnou službu, nikoliv však u osob mužstva. Proto vypustil branný výbor příslušný pasus z odstavce (1) c) aa) a připojil k tomuto odstavci zvláštní literu d), jež se má týkati pouze vojenských gážistů mimo činnou službu. Do ní pojal branný výbor jednak podřízení těchto gážistů voj. kázeňské pravomoci pro poklesky spáchané v písemném styku s vojenskými velitelstvími nebo vojenskými úřady a mimo to i pro nešetření povinnosti zachovati v tajnosti předmět závěrečného projednání u kárného výboru, kterou jim ukládají ustanovení § 19 (6) a 21 (4). Toto posléz uvedené podřízení voj. kázeňské pravomoci jest odůvodněno tím, že bylo upuštěno od trestní sankce soudní, kterou obsahovala vládní osnova v § 21.

K § 4.

Vládní návrh nevypočítával pořádkové tresty taxativně, nýbrž jen příkladmo. Po názoru branného výboru jest však nutno, aby právě ohledně pořádkových trestů byl zákon pokud možná určitý a jasný, aby nebylo možno pořádkových trestů zneužívati. Z toho důvodu usnesl pse branný výbor, aby pořádkové tresty, které záležejí v omezení určitých výhod neb oprávnění, příslušejících trestanému, byly v zákoně vypočteny taxativně.

Pokud jde o tresty na svobodě, dopouštěl vládní návrh nejdelší trvání 30 dnů. Branný výbor usnesl se činiti rozdíl mezi tresty na svobodě, které se vykonávají společně (u kterých toto maximum trestu ponechal) a tresty, které se vykonávají v samovazbě, u nichž stanovil horní hranici 21 dny, tak, jak se to děje v platném služebním řádě branné moci.

K § 5.

Ustanovení odstavce (4) bylo vypuštěno jako zbytečné vzhledem k odstavci (3).

K § 6.

Do odstavce (1) bylo pojato výslovné ustanovení, že jest zakázáno činiti nátlak na obviněného nebo jiné osoby, aby bylo vynuceno přiznání nebo jiné údaje. Tím má se v prvé řadě čeliti tornu, aby nemohly býti celým vojenským oddílům ukládány hromadné trusty za tím účelem, aby bylo vynuceno oznámení pachatele trestného činu (což se leckdy dálo v býv. monarchii).

Odstavec (5) byl vynechán vzhledem k povaze kázeňského řízení, které vyžaduje, aby trest následoval v krátké době po spáchaném činu.

K § 7.

Do odst. (1) bylo pojato ustanovení, že potrestaný vždy musí býti poučen o právu stížnosti.

V odst. (3) předepsán byl závazný výslech stěžovatelův před rozhodnutím o stížnosti, aby správné vyřízení bylo zaručeno a stěžovateli nemohla se státi křivda. Na tomto požadavku nelze však bezvýjimečně trvati tehdy, když se stížnosti vyhovuje, neboť mohou nastati případy takové, kdy i bez výslechu stěžovatelova je možno seznati, že potrestání nebylo správné a stížnost je odůvodněna, tak na př. když by 1 uložen trest nepřípustný co do druhu anebo co do svého trvání. V takových případech byl by výslech stěžovatelův před vyřízením stížnosti naprosto zbytečný.

K § 11.

Branný výbor jest stejně jako Vládní návrh toho názoru, že služební předpisy upravující podrobně vojenské kázeňské právo, přísluší potvrzovati presidentu republiky jako vrchnímu veliteli vojska podle §u 64, odst. prvního, č. 10 ústav. listiny. Právě však proto, že otázka vrchního velení a tím i potvrzování služebních předpisů vydávaných z moci velitelské jest již rozřešena ústav. listinou, považuje branný výbor za zbytečné, aby tento zákon ještě zvláště to ustanovoval.

K § 12.

Podle vládního návrhu mělo spadati do kárného řízení vojenských gážistů jen vyšetřování a posuzování takových poklesků vojenských gážistů, kterými bylo poškozeno neb ohroženo dobré jméno vojska, což jest totožné s porušením povinností stavovských.

Tím se podstatně lišil vládní návrh od ustanovení § 87 zákona ze dne 25. ledna, 1914, č. 15 ř. z., o služebním poměru státních zaměstnanců, podle kterého jest předmětem disciplinárního řízení nejen porušení povinností stavovských, nýbrž i porušení povinností úředních. Vzor služební pragmatiky civilních státních úředníků nedá se sice ve všem aplikovati na poměry vojenských gážistů, to však přece provésti se dá, aby předmětem řízení kárného byla nejen porušení povinností stavovských; nýbrž i porušení povinností úředních a služebních a aby i na takovéto poklesky bylo lze užíti trestů, které uvádí § 23 vlád. návrhu a které jsou obdobné s disciplinárními tresty podle §u 93 pragmatiky státních úředníků.

Za tím účelem, aby byla vyloučena kolise s působností části I. této osnovy, bylo ovšem nutno učiniti v tom směru výhradu, že pro porušení povinností úředních a služebních podléhají vojenští gážisté kárnému řízení jen potud, pokud se poklesek netrestá podle části I. Jest tím tedy z kárného řízení vyloučeno takové porušení povinností úředních a služebních, které jest kázeňským přestupkem podle §u 2 (1) a) nebo b), anebo které jest vojenským přečinem, připouštějícím kázeňské vyřízení podle §u 2 (1) c). Naproti tomu má spadati do řízení kárného porušení povinností úředních nebo služebních, které se stalo vojenským zločinem anebo obecným zločinem, přečinem, nebo přestupkem. V těchto případech přirozeně nejprve se provede řízení soudní a nepozbude-li vojenský gážista již v soudním řízení své hodnosti, bude následovati po něm ještě kárné řízení.

Ustanovení druhé věty odst. (3) vládní osnovy bylo vynecháno vzhledem k tomu, že trestání obecných trestných činů cestou kázeňskou branný výbor v §u 2 vyloučil.

K § 13.

Podle odst. (2) vládní osnovy mají býti členové kárných výborů vybíráni pro každý případ zvláště tím velitelstvím nebo úřadem, u kterého jest zřízen kárný výbor, z vojenských gážistů obvodu onoho velitelství nebo úřadu podle pořadu, který stanoví nařízení. Přihlížeje k tomu, že až dosud byli členové vojenských disciplinárních výborů, z nichž se děl výběr, voleni, rozhodl se branný výbor tuto volbu ponechati i nadále.

Mimo to rozhodl se branný výbor pojmouti sem ustanovení, že pokud je to možno, má býti jeden člen kárného výboru osobou znalou práva, a to za tím účelem, aby byla dána pokud možná největší záruka za správnost řízení. Závazné předepsání, aby jeden z členů kárného výboru vždy byl právníkem (na př. důstojníkem justiční služby), nepokládal branný výbor za vhodné, poněvadž by provedení takového ustanovení setkávalo se v praxi s potížemi, a to zejména tam, kde v sídle anebo služebním obvodu onoho velitelství, u kterého jest zřízen kárný výbor, není žádného vojenského gážisty, který by byl práva znalý, takže by přibírání právníka bylo velice nákladné a někdy dokonce i na škodu normálního chodu vojenské služby.

K § 17.

Podle vládního návrhu měl by býti zpravodaj stálý a ustanovovalo by jej ministerstvo národní obrany. Vzhledem k tomu, že dosud platné předpisy o řízení před disciplinárními výbory neznají žádné stálé funkce zpravodajovy, rozhodl se branný výbor na tom, aby funkce zpravodajova nebyla stálá a aby zpravodaj byl ustanovován předsedou kárného výboru. Tím ovšem není řečeno, že by pro každý případ, kterým se kárný výbor zabývá, měl vždy býti ustanovován jiný zpravodaj, a bude přípustno, aby témuž zpravodaji bylo svěřeno vyšetření většího počtu případů.

Změna v odst. 7. jest odůvodněna změnou příslušnosti kárného řízení v §u 12.

K § 19.

Podle vládního návrhu může býti obhájcem pouze vojenský gážista a následkem toho osoba zapsaná do seznamu obhájců ve věcech trestních mohla by býti obhájcem v řízení před kárnými výbory jen tehdy, když by byla vojenským gážistou, třeba i vojenským gážistou mimo činnou službu. Naproti tomu jiné osoby zapsané do seznamů obhájců ve věcech trestních byly by vyloučeny z obhajoby před kárnými výbory.

Po názoru branného výboru není však toto omezení odůvodněné, a naopak bude to výhodou pro kárné řízení, když k němu jako obhájci budou připuštěni všichni ti, kteří mají právo před trestními soudy obhajovati.

K § 20.

Tento paragraf rozdělil branný výbor na paragrafy dva, a sice do prvého pojal ustanovení odst. (1), kdežto zbytek tvoří nový § 21. Důvodem pro toto rozdělení jest jednak ta okolnost, že látka, o které jedná odst. (1), netýká se přímo závěrečného projednání, nýbrž pouze jeho příprav, jednak i ta okolnost, že § 21 vlád. návrhu se vypouští.

Doplněno bylo ustanovení odst. 1. vládního návrhu předpisem, že předvolání obviněného k závěrečnému projednání musí býti dodáno obviněnému nejpozději osmého dne před závěrečným projednáním, aby tak obviněný měl dostatek času připraviti svoji obhajobu.

S podobným ustanovením ostatně setkáváme se i v platných trestních řádech. zbytek paragrafu, který nyní má označení jako § 21, byl převzat beze změny (nehledě k slohovým opravám), jen bývalý odst. (5) byl dán jemu v čelo.

K § 21.

§ 21 vládního návrhu obsahoval trestní sankci na porušení povinnosti zachovati v tajnosti obsah spisů nebo skutečnosti, o nichž se osoby při závěrečném projednání přítomné dověděly. Vládní osnova navrhovala, aby toto porušení stíhalo se jako soudní delikt. Branný výbor je toho názor u, že není zapotřebí, aby bylo tak přísných trestních ustanovení používáno na právě zmíněné poklesky. Vzhledem k tomu, že osoby. které by tu mohly přijíti v úvahu, jsou jen vojenští gážisté a advokáti, navrhuje branný výbor, aby uvedené porušení povinnosti, zachovati v tajnosti věci zmíněné, bylo stíháno pouze disciplinárně, vzhledem k čemuž bylo zapotřebí, pokud vojenských gážistů mimo činnou službu se týče, přijati potřebné doplnění do §u 3 (1) d), bb). U advokátů vystačí se pak v tom směru s ustanovením advokátního řádu. Vzhledem k tomu branný výbor ustanovení § 21 vládní předlohy škrtl.

K § 22.

Branný výbor navrhuje škrtnutí posledního (8) odstavce tohoto paragrafu, ježto ustanovení tam obsažené jest samozřejmé.

K § 23.

Vzhledem k tomu, že ustanovení tohoto paragrafu v podstatě se kryjí s trestními ustanoveními služební pragmatiky civilních státních zaměstnanců, usnesl se branný výbor ponechati úpravu volenou vládní osnovou s tou výhradou, že, kdyby mělo dojíti k zákonné změně trestů v civ. služ. pragmatice, bude i § 23 tohoto zákona muset býti stejně pozměněn.

K § 26.

Podle odstavce (2) tohoto paragrafu bylo stanoveno, že po uplynutí tří let od právní moci konečného usnesení lze zápis trestu v osobních, dokladech vymazati. Branný výbor pokládá za vhodné, aby tento výmaz byl nařízen imperativně a proto nahradil slova "lze vymazati" slovy "musí býti vymazán".

K § 28.

erby bylo v odst. (z) zdůrazněno, že obnova řízení v neprospěch obviněného může býti provedena jen tehdy, vyjdou-li na jevo nové okolnosti nebo průkazy, které samy nebo v souvislosti s průkazy dříve vyšetřenými mohou odůvodniti usvědčení obviněného nebo uložení vyššího trestu, byla textace tohoto odstavce přiměřeně upravena.

K § 39.

V prováděcí klausuli bylo uvedeno:, že navrhovaný zákon má, prováděti ministr národní obrany v dohodě s ministry vnitra, spravedlnosti a financí.

V Praze dne 26. dubna 1923.

II.

Ústavně-právní výbor pojednal ve svých schůzích, konaných dne 4. a 8. května 1923 o této vládní předloze, jakož i o změnách, jež na ní provedl branný výbor, při čemž s hlediska ústavního zajímala jej obzvláště tato stanovení:

1. Otázka vydání služebních předpisů, upravujících podrobnosti vojenského kázeňského práva (§ 11). Vládní předloha v tom směru obsahovala ustanovení, že ostatní podrobnosti vojenského kázeňského práva upravují v mezích zákonných služební předpisy schválené presidentem republiky jako vrchním velitelem branné moci. Branný výbor škrtl slova "schválené presidentem republiky jako vrchním velitelem branné moci", při čemž ve své zprávě poznamenal, že slova tato byla škrtnuta jako zbytečná, ježto v tom směru jest věc vyřešena již ustanovením § 64, odst. první, k čl. 10. ústavní listiny. Ústavně-právní výbor souhlasí se změnou branným výborem navrženou i s jejím odůvodněním.

2. Otázka možnosti zavésti řízení před kárným výborem proti voj. gážistovi, který jest členem Národního shromáždění (§ 11 (6)). Ústavní listina obsahuje v § 24 ustanovení, že k jakémukoli trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání člena Národního shromáždění jest zapotřebí souhlasu příslušného sněmovny. Ježto by mohly v praksi po případě vzniknouti pochybnosti, je-li disciplinárním řízením, jež má 24 ústavní listiny na mysli, pouze řízení upravované v prvé části navrženého zákona, nebo také řízení upravené části II. zákona, odporučuje se věc tuto výslovně v zákoně vyřešiti. Samo sebou se rozumí, že tím zůstávají netknuta ustanovení § 23 ústavní listiny, podle něhož pro hlasování ve sněmovně nebo sněmovních výborech nemohou členové Národního shromáždění býti vůbec stíhání a pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární pravomoci své sněmovny.

3. Pravomoc presidenta republiky ve věci omilostnění v řízení před kárným výborem (nezavedení řízení anebo zastavení řízení již zavedeného (§ 15 (4)) a promíjení nebo zmírňování uložených trestů (§ 26(5)); nehledě k ustanovením § 64(1) bod 10 úst. listiny o presidentově vrchním velitelství nad brannou mocí, není proti tomuto způsobu řešení kompetence ve věci omilostnění v řízení před kárnými výbory vojenských gážistů námitek vzhledem k myšlence obsažené v § 103 úst. listiny, podle níž přísluší presidentu republiky právo udíleti amnestii, promíjeti neb zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestnými soudy, jakož i s vyloučením trestných činů soukromo-žalobních - nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno.

4. Otázka kompetenční úpravy ve věci administrativního odnímání vojenské hodnosti (§ 33 (3)). Proti řešení předlohy není vzhledem k ustanovení § 81 c) ústavní listiny námitek, ježto uvedený správní akt lze v jistém směru označiti jako rub jmenování, takže jest účelno, aby o administrativním odnímání vojenské hodnosti jmenováním nabyté rozhodovalo se za součinností týchž činitelů, za jichž součinností k jmenování došlo.

5. Otázka, zda osnovou zaručena jest dostatečně soudcovská neodvislost (§ 35).

Ústavně-právní výbor má jisté pochybnosti, je-li řešení vládní předlohy dostatečným, aby soudcovská neodvislost byla pokud možno do všech důsledků zajištěna.

Především postrádá ústavně právní výbor v osnově ustanovení o vojenských osobách, které v trestním řízení soudním působí jako přísedící, aniž by byly důstojníky justiční služby. Ústavně-právní výbor má za to, že by předloha měla se postarati o to, aby nebylo možno jakýmkoli způsobem šikanovati takové přísedící vojenských soudů za jejich funkci přísedící. Nejúčelnějším řešením by bylo, aby takoví přísedící byli disciplinárně trestáni za poklesky, jichž se dopustili ve výkonu své funkce jako přísedící, jen předsedou nalézacího soudu. Poněvadž však velmi často se stává, že přísedící jsou hodností, po případě pořadím vyšší nežli předseda nalézacího soudu, rozhodl se ústavně-právní výbor, přihlížeje k právě uvedeným důvodům vojenským, navrhnouti, aby vzpomenutí přísedící, kteří nejsou důstojníky justiční služby, mohli býti stíháni za poklesky, jichž se dopustili ve výkonu své funkce jako přísedící soudu, pouze tehdy, když předseda nalézacího soudu o poklesku učiní příslušné hlášení (oznámení). Neučiní li předseda nalézacího soudu žádného oznámení, nemohou býti uvedeni přísedící pro takové poklesky podle navrženého zákona vůbec stíháni. Tímto způsobem doufá ústavně-právní výbor, že bude zabráněno jakémukoli šikanování přísedících za výkon funkce přísedícího, kterémuž šikanování se strany svých vojenských představených (orgánů nesoudcovských) by event. mohli býti vystaveni.

I pokud se týče důstojníků justiční služby, kteří působí jako vojenští soudci, má ústavněprávní výbor za to, že jest zapotřebí změnou úpravy textu § 35 dosíci toho, aby neodvislost soudcovská byla co nejvíce chráněna. Proto navrhuje ústavně-právní výbor změnu dotčeného ustanovení § 35 v ten rozum, že na důstojníky justiční služby se zákon tento nevztahuje, pokud jde o porušení povinností soudcovského úřadu a soudcovské služby (srovn. § 26 vojen. trestního řádu) anebo o jednání a opominutí uvedená v § 2 (1), jichž se dopustili v době,`kdy působili jako vojenští soudci; v těch případech mají podléhati uvedení důstojníci jen svým soudcovským představeným a nejvyššímu vojenskému soudu. Toto nově navrhované ustanovení jest poněkud širší nežli ustanovení 26 voj. tr. řádu, ježto jsou do uvedeného návrhu pojata též jednání a opominutí, uvedená v § 2 (1), jichž se důstojníci justiční služby dopustili v době, kdy působili jako vojenští soudci. Pokud se týče porušení povinností stavovských (§ 12) (3), mají platiti pro důstojníky justiční služby, třebas že působí jako vojenští soudci, ustanovení stejná jako pro ostatní důstojníky, poněvadž není zvláštních stavovských povinností důstojníků justiční služby na rozdíl od stavovských povinností důstojníků ostatních, nýbrž stavovské povinnosti jsou všem důstojníkům společné a stejné.

Poznamenává se ještě, že podrobnosti řízení proti důstojníkům justiční služby, kteří působí jako soudci, budou vydány cestou nařizovací, při čemž jest vhodno výslovně již v zákoně zdůrazniti, že v dotčeném vládním nařízení mohou býti proti uvedeným důstojníkům zavedeny všechny tresty kázeňské pokud jde o závažné porušení povinností soudcovského úřadu a soudcovské služby, o nichž se zmiňuje § 4. zákona, resp všechny tresty uvedené v § 23.

S výjimkou § 35, pro nějž navrhuje ústavně-právní výbor jiné změny, souhlasí tento výbor úplně s vládní předlohou ve znění upraveném branným výborem a doporučuje ji v tomto znění se změnou § 35, jak níže uvedeno, ku schválení.

Pro § 35 navrhuje ústavně-právní výbor toto znění:

"§ 35.

Ustanovení o vojenských soudcích.

(1) Na důstojníky justiční služby se zákon tento nevztahuje, pokud jde o porušení povinností soudcovského úřadu a soudcovské služby, neb o jednání a opominutí uvedená v § 2 (1), jichž se dopustili v době, kdy` působili jako vojenští soudci. Důstojníci tito podléhají v uvedených případech jen svým soudcovským představeným a nejvyššímu vojenskému soudu; řízení, v němž lze uložiti tresty uvedené v § 4, pokud se týče § 23, upraví vládní nařízení.

(2) Přísedící vojenských soudů, kteří nejsou důstojníky justiční služby, lze pro jednaní a opominutí uvedená v tomto zákoně, jichž se dopustili ve výkonu své funkce jako přísedící, stíhati podle tohoto zákona jen na oznámení předsedy nalézacího soudu."

V Praze dne 8. května 1923.

III.

Branný výbor posl. sněmovny pojednal ve své schůzi dne 9. května 1923 o změně textace § 35 osnovy, jak ji navrhuje ústavně-právní výbor. Z důvodů ústavněprávním výborem uvedených nečiní branný výbor proti navržené změně textace § 35 námitek a pozměňuje svůj původní návrh v ten smysl, aby vládní předloha zákona o voj. kázeňském právu atd. byla posl. sněmovnou přijata - s výjimkou § 35 - ve znění branným výborem navrženém a ústavněprávním výborem schváleném, pokud pak týče se § 35, ve znění nevrženém v ústavněprávním výboru.

V Praze dne 9. května 1923.