O osobním představení.
§ 30.
Vyzve-li zaměstnavatel zaměstnance, aby se k němu dostavil k osovnímu představení nebo k osobnímu sjednání smlouvy, přísluší zaměstnanci náhrada všech výloh s tím spojených.
§ 31.
(1) Byl-li zaměstnanec přijat s výslovnou podmínkou, že má nastoupiti službu přesně stanoveného dne, může zaměstnavatel od smlouvy ustoupiti, nenastoupili zaměstnanec služby z jakéhokoliv důvodu onoho určitého dne.
(2) Mimo tento případ může zaměstnavatel před nastoupením služby ustoupiti od smlouvy, jestliže zaměstnanec, aniž mu v tam bránila neodvratná překážka, služby v umluvený den nenastoupí nebo opozdí-li se s nastoupením služby pro neodvratnou překážku o více než 14 dní. Totéž platí, je-li zde důvod, jenž zaměstnavatele opravňuje k předčasnému propuštění zaměstnance.
(3) Zaměstnanec může před nastoupením služby ustoupiti od smlouvy, je-li zde důvod, jenž ho opravňuje k předčasnému vystoupení ze služebního poměru. Totéž platí opozdí-li se nastoupení služby vinou zaměstnavatelovou nebo následkem náhody, která ho stihla, o více než 14 dní. Nastoupí-li zaměstnanec v posledním případě službu přes tato opoždění, přísluší mu plat ode dne, kterého měl službu nastoupiti.
(4) Byl-li před nastoupením služby uvalen konkurs na jmění zaměstnavatelovo, může jak správce podstaty tak zaměstnanec ustoupiti od smlouvy.
§ 32.
(1) Ustoupil-li zaměstnavatel bez důležitého důvodu od smlouvy nebo zavdal-li svým zaviněním zaměstnanci odůvodněnou příčinu k odstoupení, jest povinen nahraditi zaměstnanci plat, který mu přísluší za dobu, jež by byla musila při řádné výpovědi se strany zaměstnavatele uplynouti ode dne nastoupení služby až do ukončení služebního poměru. Byl-li služební poměr sjednán na určitou dobu, má zaměstnavatel zaměstnanci nahraditi, nepřesahuje-li sjednaná služební doba tři měsíce, plat připadající na celou dobu, přesahuje-li však sjednaná služební doba tři měsíce, část platu připadající na tři měsíce. Případné další nároky na náhradu škody zůstávají předchozími ustanoveními nedotčeny.
(2) Stejné nároky přísluší zaměstnanci, ustoupil-li správce podstaty od smlouvy.
(3) Ustoupil-li zaměstnanec bez důležitého důvodu od smlouvy nebo zavdal-li svým zaviněním zaměstnavateli odůvodněnou příčinu k odstoupení, může zaměstnavatel žádati náhradu škody.
§ 33.
Postihuje-li obě strany vina na odstoupení nebo na předčasném zrušení služebního poměru, má soudce podle volného uvážení rozhodnouti, zda a v jaké výši Náhrada přísluší.
O konkursu.
§ 34.
(1) Byl-li po nastoupení služebního poměru vyhlášen konkurs na jmění zaměstnavatelovo, vstupuje ve smlouvu konkursní podstata. Do jednoho měsíce od vyhlášení konkursu však zaměstnanec může zrušiti služební poměr bez výpovědi, správce podstaty pak zachovaje zákonité nebo smluvené kratší výpovědní lhůty.
(2) Byl-li služební poměr výpovědí správce podstaty zrušen před uplynutím určité lhůty, na kterou byl sjednán, anebo byla-li ve smlouvě ujednána delší výpovědní lhůta, může zaměstnanec žádati náhradu škody jemu způsobené.
(3) Pokud pohledávky, které zaměstnanec uplatňuje podle §§ 20, 23, 29 a 32, nepřevyšují částky platu připadajícího na jeden rok, náležejí do první třídy konkursních pohledávek a ve vyrovnávacím řízení k pohledávkám přednostním.
O lhůtě pro uplatňování nároků.
§ 35.
(1) Nároky na náhradu pro předčasné vystoupení nebo pro předčasné propuštění ve smyslu §§ 26 a 27, dále nároky na náhradu pro odstoupení od smlouvy ve smyslu § 32 dlužno uplatniti u soudu do šesti měsíců, jinak jsou vyloučeny.
(2) Lhůta počíná u nároků prvého druhu uplynutím dne, kdy nastalo vystoupení nebo propuštění, u nároků druhu uvedeného na konec uplynutím dne, kterého měla býti nastoupena služba.
O záruce.
§ 36.
Dal-li zaměstnanec záruku, jest ji složiti u příslušného soudu a rovněž tak pojistku o sjednaném pojištění záruky. Nároky na záruku lze vznésti jen soudním řízením.
O konkurenční doložce.
§ 37.
Úmluva, která zaměstnance omezuje v jeho výdělečné činnosti po ukončení služebního poměru (konkurenční doložka), nemá účinku.
O vysvědčení.
§ 38.
(1) Zaměstnavatel jest povinen vydati zaměstnanci při skončení služebního poměru k jeho žádosti písemné vysvědčení o době a způsobu služby. Nepřípustné jsou zápisy a poznámky ve vysvědčení, které zaměstnanci ztěžují dosažení nového místa. Žádá-li o to zaměstnanec, jest do vysvědčení pojati také doložku o jeho chování a výkonech.
(2) Žádá-li zaměstnanec za vysvědčení v době trvání služebního poměru, budiž mu vydáno na jeho náklad.
(3) Vysvědčení zaměstnancova, která má zaměstnavatel v uschování, buďtež mu vydána k jeho žádosti kdykoliv.
§ 39.
Práv, která přísluší zaměstnanci na základě ustanovení §§ 8, 9, 10 poslední odstavec, 12, 14 odst. 2, 15, 16, 17, 18, 19 odst. 2, 20 odst. 2 až 5, 21, 22, 23, 24, 29, 31 odst. 3 a 4, 32 odst. 1, 35, 36, 37, 38, nelze služební smlouvou ani zrušiti ani omeziti.
§ 40.
Pro spory ze služebních poměrů, upravených tímto zákonem, jsou příslušné živnostenské soudy.
§ 41.
(1) Pokud tento zákon nestanoví nic jiného, platí pro služební poměry, upravené v tomto zákoně, předpisy občanského práva o smlouvě služební a námezdní.
(2) Rovněž tak, pokud tento zákon neustanovuje nic jiného, zůstávají v platnosti předpisy živnostenského řádu vyjma §§ 72, 77, 80 až 80 i), 81, 84, 85 pro služební poměry upravené v tomto zákoně, na které se vztahuje živnostenský řád.
Článek II.
Předpisů tohoto zákona jest užíti také na služební poměr osob, které jsou zaměstnány v podnicích válečných a podnicích přechodného hospodářství převážně kupeckými službami nebo vyššími službami, nikoliv kupeckými anebo pracemi kancelářskými, pokud služební poměr zabírá hlavně výdělečnou činnost zaměstnancovu.
Článek III.
Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. června 1922. Jest ho užíti na služební poměry trvající toho dne také tehdy, byla-li dána výpověď po vyhlášení zákona.
Článek IV.
Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr spravedlnosti v dohodě s ministrem sociální péče.
Odůvodnění.
Pro úpravu služebních poměrů obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců, ustanovených k vyšším službám, rozhoduje zákon a obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910. Podstatná část zákona o obchodních pomocnících se zakládá na zákonných ustanoveních, která byla vydána před padesáti lety, ba před daleko více než sto lety, tedy na ustanoveních, která se sice vyznamenávají úctyhodný m stářím, nikoli však vždy schopností přizpůsobiti se daným poměrům.
I když zákon o obchodních pomocnících v době svého vzniku musil býti oceňován jako zcela značný pokrok, proto přece již od počátku obsahoval mnohou polovičatost a vadu, které vedly organisace zaměstnanců vždy znovu k tomu, aby uplatňovaly požadavek důkladného přetvoření zákona o obchodních pomocnících.
Nelze popírati, že zákon o obchodních pomocnících v mnohém směru již nikterak nevyhovuje nynějším požadavkům a že jeho úprava, přiměřená nynější době, jest potřebou hluboce pochovanou. Poměry, které kdysi rozhodovaly, když byl předkládán zákon o obchodních pomocnících, nelze ani zdaleka porovnati s poměry dnešními.
Úkolem předloženého návrhu jest vyhověti nejnaléhavějším požadavkům v oboru nové úpravy práva o služebních smlouvách zaměstnanců. Jeho úkolem jest rozšířiti sociální ochranu nejnutnější měrou; některá ochranná opatření učiniti donucujícím pravidlem pro všechny zaměstnavatele; odstraniti mnohé nejasnosti; jež vznikly z dosavadního nedostatečného znění zákonu o obchodních pomocnicích; přispěti k utvoření jednotného samostatného práva pro různá povolání soukromých zaměstnanců (soukromých úředníků).
Návrh upravuje navě služební poměr jedině po stránce soukromoprávní. Zásadně trsá na tom, že má platiti pouze pro ty vrstvy zaměstnanců, které vykonávají skutečně služby zaměstnanců, tedy pro obchodní pomocníky a zaměstnance, kteří sice nekonají kupeckých služeb, ale služby podobné případně vyšší. Důvody pro to jsou vesměs tak nasnadě, že se již předem není třeba pouštěti do podrobností.
Zvláště budiž ještě zdůrazněno, že požadavky na novou úpravu práva o služební smlouvě soukromých zaměstnanců, obsažené v předloženém návrhu, tvoří pouze nejmenší míru toho, čeho jest zapotřebí. Nelze jich nikterak považovati za projev jednostranné egoistické zájmové politiky, poněvadž vyplývají z neodvratných potřeb. Že lze tyto požadavky provésti, prokázáno jest praxí, kde jejich již namnoze dávno užívá podle volného ujednání mezi zaměstnavatelem a jednotlivým zaměstnancem anebo podle kolektivních smluv. Ostatně se vycházelo z úvahy, že omezí-li se na míru nezbytné nutnosti, ulehčí se jak zákonodárnému sboru, tak také jiným zúčastněným vrstvám, aby přijaly návrh v celém jeho rozsahu.
Při tomto návrhu jsme vycházeli ze stanoviska, že zlepšení sociálního; hospodářského a právního postavení stavu soukromých zaměstnanců jest ze všech hledisek nanejvýš žádoucí. Jeho uskutečnění musíme tudíž označiti za velmi cenný sociální pokrok.
K § 1.
Na koho se vztahuje tento zákon.
Návrh zamýšlí vymeziti osobní obor platnosti účinněji nežli se to posud stalo zákonem o obchodních pomocnících. Tento úmysl se projevuje tím, že zákon především vypočítává podniky a ústavy podléhající tomuto zákonu-a to podrobněji než je vypočítává zákon o obchodních pomocnících. Dále zákon usiluje o to, aby platil také pro takové vrstvy zaměstnanců, jejichž služební poměry byly dosud upraveny zcela nebo z části jinými zákony. (Zaměstnanci v hornictví, při plavbě, zubní technikové atd.). Rozšíření osobního oboru působnosti odvoditi jest ze snahy zaměstnanectva, dosíci jednotného práva o služební smlouvě soukromých zaměstnanců (soukromých úředníků), jež by se pokusí možno vztahovalo na všechny vrstvy soukromých zaměstnanců.
Jako další znak pro po-souzení, zda nějaký služební poměr podléhá tomuto zákonu, jest uvedeno konání ťkancelářských pracíŤ. Výslovně podotýkáme, že se tímto dodatkem právě tak nemá zúžiti dosavadní obor působnosti zákona o obchodních pomocnících jako rovněž tomuto zákonu o zaměstnancích ne-moji tímto dodatkem podléhati osoby, které sice pracují v kanceláři; avšak konají pouze práce podřízené (kancelářští sluhové, pomocní dělníci při obchodu, uklízečky a pod.). Účelem zmíněného doplňku jest pouze, aby zaměstnancům, kteří konají skutečně zaměstnanecké služby, poskytl pokud možno bez výjimky a bez dlouhých právních sporů ochranu tohoto zákona.
K § 6.
O obsahu služební smlouvy.
6 odst. 1 zákona o obchodních pomocnících nedostačuje a vedl k tomu, že zaměstnanci musí namnoze konati ve více nebo méně značném rozsahu služby, které nemají naprosto nic společného s jejich vlastní odbornou činností nebo dokonce s jejich zvláštními službami, pro něž byli přijati. Zdůrazňujeme proto, aby nyní bylo jasně vyjádřeno, že zaměstnanec může býti přibrán ke službám, které jsou mimo jeho odborné vzdělání a posavadní způsob jeho odborné činnosti pouze se svým výslovným svolením. Tím jedině se zjednává jasno v oboru, který se posud málo vyznamenával pro velice odlišné posuzování přiměřenosti úplnou nejistotou právního stavu.
Požadavek, aby zaměstnavatel v každém případě byl povinen vydati zaměstnanci po uzavření služební smlouvy písemný výpis nejpodstatnějších vzájemných práv a povinností ze služební smlouvy, vzniká z citelné potřeby.
K §§ 8 a 9.
O nárocích zaměstnance, nemůže-li konati služby.
Návrh rozšiřuje nárok na plat (peněžní nebo naturální požitky) v případě nemoci nebo jinakého úrazu přes lobu šesti neděl, dosud stanovenou, při čemž obzvláště se přihlíží ke služební době, dosud v podniku ztrávené. Tím se splňuje požadavek zaměstnanců, jenž jest zajisté plně oprávněn a naprosto spravedlivý.
Námitka; kterou někteří podnikatelé vždy znovu uplatňují, žehy totiž požadovaným zlepšením, nyní platných příslušných předpisů zákona o obchodních pomocnících zaměstnanci byli sváděni k zastavování práce, onemocní-li lehce, aby tak současně dosáhli platu i nemocenského, postrádá jakékoli věcné oprávněnosti stejně jako tvrzení týchž lidí, že zaměstnavatelé jsou již dosavadním ustanovením nuceni k tíživému, ba nesnesitelnému dvojímu plnění tím, že musí platiti část pojišťovacích příspěvků a nad to plat po dobu prvních šesti neděl onemocnění.
Proti těmto námitkám dlužno především konstatovati, že zaměstnavatelé nikterak nenesou nákladů pojištění. I když podle zákona musí přispívati polovinou pojistných příspěvků, když nad to sociálně smýšlející zaměstnavateli zapravují z vlastních peněz pojišťovací příspěvky dobrovolně také zcela, přece platí zaměstnanci premie ve skutečnosti vždycky sami. Každý zaměstnavatel počítá pochopitelně již předem s částkami, které musí platiti na sociální pojištění zaměstnanců, i vyměřuje podle toho platové pažitky nebo uvaluje peněžní závazky s tím spojené započtením jich do výrobních a obchodních nákladů zase na celou veřejnost. Přihlédneme-li k této známé skutečnosti, jest naprosto nemístné, mluviti o tíživém dvojím zatížení zaměstnavatelů proti zaměstnancům. Rovněž tak neodůvodněno jest naznačené tvrzení, že by, ochuraví-li zaměstnanec lehce, s dvojími požitky - platem a nemocenským - byla spojena výplata která jest na překážku pracovitosti. Neudržitelnost tohoto již dávno odbytého tvrzení, avšak ad některých zaostalých podnikatelů vždy znovu uplatňovaného potvrzují obzvláště dosavadní bohaté zkušenosti, nabyté s používáním § 8 zákona o obchodních pomocnících, které dostatečně prokázaly, že zaměstnanci dovedou náležitě oceniti sociální povahu pojišťovacích opatření. Nehledě k tomu přináší s sebou povaha odborné činnosti zaměstnanců, že se sami musí snažiti, aby pokud možno málo přerušovali časově svůj služební výkon. K tomu dlužno povážiti, že onemocnělý, pokud chce činiti nárok na nemocenské, musí vyhledati lékařské ošetřování; jest potom věcí pokladničního lékaře, tedy důvěrníka pojišťovatelova, aby zjistil, zdali tu jest neschopnost k práci čili nic. Ostatně předpisuje osnova, že zaměstnanec má na žádost zaměstnavatelovu podati nezvratný průkaz o své neschopnosti ku práci, jinak že pozbývá nároku na plat.
Každé vážné onemocnění spojené s neschopností ku práci, způsobí zajisté větší náklady peněžní. Tato okolnost byla již při spisování § 8 zákona o obchodních pomocnících pohnutkou k tomu, aby se zaměstnanci, jenž onemocněl anebo jemuž brání úraz konati svoji službu, přiznal nárok na plný plat na dobu šesti neděl. Zkušenost ukázala, že zaměstnavatel nezřídka použije onemocnění zaměstnancova k tornu, aby mu dal výpověď. Působiti poněkud proti takovéto nespravedlivé výpovědi jest úmyslem návrhu, pokud chce zabezpečiti onemocnělému zaměstnanci plať přes dosavadní nejvyšší lhůtu šesti neděl. Toto ochranné opatření se týká podstatně těch zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáni několik let v některém závadě a kteří většinou jsou pokročilejšího věku.
Jest dále samozřejmým průkazem, že se také ženám, které mají slehnouti, poskytuje zvláštní ochrana. Při tam dlužno důrazně poukázati, že dosavadní nedostatek podobných ustanovení sociální péče byl trpce pochován a že jeho odstranění jest jedním z nejdůležitějších požadavků sociálního zákonodárství vůbec. Podobné důvody, jako pro další požívání platu, nemůže-li zaměstnanec vykonávati služby pro nemoc nebo úraz, platí konečně také tehdy, když nemůže konati služby pro povinnou vojenskou službu bídě se tímto názorem, ustanovil proto již zákon o obchodních pomocnících z roku 1910 příslušné předpisy.
K §§ 10 a 11.
O provisi.
Navržené doplňky k dosavadním ustanovením dlužno odvoditi rovněž praktickou potřebou. Důležitým se především jeví zjednati naprostou jistotu o tom, které obchody mezi zaměstnancem a mezi třetí osobou mají platiti za uzavřené jménem zaměstnavatelovým. Stejný význam má nová úprava otázky, do jaké výše lze přihlížeti při výpočtu provise ke slevám, jež zaměstnavatel poskytl třetí osobě. Zákon o obchodních pomocnících dosud ustanovoval, že provise, není-li ničeho ujednána, se vyúčtuje koncem června a koncem prosince každého roku; navrhujeme, aby se příště, není-li ničeho ujednáno, vyúčtovávalo koncem každého kalendářního čtvrtletí.
K §u 15.
O platební lhůtě.
Návrh se řídí postupem namnoze obvyklým. Zda se má služné vypláceti měsíčně jednou nebo dvakráte, zůstává nadále přenecháno volné dohodě, avšak má tím býti zabezpečeno hospodářsky slabým zaměstnancům právo, požadovati odměnu podle potřeby v kratších lhůtách - dvakrát měsíčně.
K § 16.
O remuneraci.
Skoro ve všech podnicích jest mnoho let zvykem poskytovati zaměstnancům novoročné (zvané také vánoční gratifikací nebo pod.), jehož výše se rovná plnému platu za jeden měsíc. Tato skutečnost vysvítá mimo jiné také z kolektivních smluv, jež sjednaly organisace zaměstnanců a které sdružují převážnou většinu všech zaměstnanců v různých hospodářských oborech. Není tudíž pochybnosti o tom, že všeobecně obvyklá novoroční (vánoční) remunerace jest pevnou součástí požitků zaměstnancových, se kterou zaměstnavatel předem počítá, i když někteří zaměstnavatelé z důvodů nasnadě jsoucích stále ještě hájí stanovisko již dávno neudržitelné, že totiž remunerace jest dobrovolným darem. Naproti tomu dlužno poukázati také na zákon o obchodních pomocnících, podle jehož § 16 nutno remunerace považovati za pevnou součást požitků. Účelem navrženého doplňku jest odstraniti jednou pro vždy potíže vyplývající z nynějšího právního stavu, uvésti dále na cestu sociálněji jednajících jiných podniků několik málo firem, které dosud se nedrtí odhodlati k poskytování novoroční remunerace a které se domnívají, že tím zvýší svoji konkurenční schopnost.
K § 17.
O dovolené.
Dlouholetým snahám zaměstnanců po zavedení zákonité dovolené značným dílem vyhověl zákon o obchodních pomocnících. Ovšem byly jím stanoveny - jak důvodová vládní zpráva výslovně sama přiznávala - jedině lhůty dovolené, které byly přizpůsobeny jen nejnutnější potřebě a které tudíž bylo nutno předem považovati jen za výměru nejmenší. Jestliže tehdejší vládní návrh k zákonu o obchodních pomocnících velíce případně odůvodňoval zákonité zabezpečení dovolené pro zaměstnance jakožto splnění naléhavého sociálně-politického a zdravotního požadavku poukazem na ta, že se při stále intensivnějším využití pracovní síly, při zvýšené činnosti a při zdravotních poměrech obzvláště silně pociťuje potřeba dostatečné možnosti k zotavení zejména u zaměstnanců výhradně anebo přece z valné části duševně činných, k tomu jen pak musíme dodati, že toto odůvodnění se strany zajisté prosté předsudků mezi tím jen značně nabylo pronikavé síly důkazní.
Zákonitou ťnejmenší výměruŤ bohužel mnozí podnikatelé stále ještě považují za nejvyšší výměru. Ačkoliv skoro ve všech kolektivních smlouvách byly ujednány delší lhůty dovolené nežli zákonité a ačkoliv četní jiní zaměstnavatelé z vlastního popudu zachovávají týž postup, domnívají se zaostalí podnikatelé, že nemají jíti přes zákonitou nejmenší výměru. Jejich chování chová v sobě stálé nebezpečí, že také sociálně smýšlející zaměstnavatelé z ohledů nasnadě jsoucích budou vedeni k tomu, aby jednali právě tak. Jen zákonem lze tedy dosáhnouti toho, aby se dovolená v dostatečné míře; stala společným majetkem všech zaměstnanců. K tomu směřuje předložená osnova, ve které se ostatně obzvláště přihlíží k trvání služby, tedy služebnímu stáří v onom závodě.
Započtení služební doby, ztrávené v jiných podnicích, jakož i studijní doby až do určitých mezi jest tak samozřejmé, že netřeba toho podrobně dokazovati.
Dalo se očekávati, že nevystižné znění § 17 zákona o obchodních pomocnících bude míti v zápětí mnohé právní spory. Za jistou věc musíme pokládati, že zaměstnanci po dobu dovolené přísluší nárok na celý plat, tedy také na naturální požitky, které jsou najisto podstatnou součástí požitků. Velmi správně dovozuje k tomuto předmětu právní příručka svazu ťDeutscher Handels- und Industrieangestellten-VerbandŤ (sídlem v Ústí nad Labem.
ťMá-li sociální ustanovení o udělení každoroční dovolené, jež stanoveno jest dokonce jako ťjus cogensŤ, splniti svůj účel, pak nesmíme na druhé straně onoho zaměstnance hospodářsky poškozovati tak, aby nemohl užíti dobrodiní, zákonem zamýšleného. Zákonodárce nebyl ani na chvíli v pochybnosti o tom, aby zaměstnanci přiznal služné po dobu dovolené. Na místech s volným bytem a stravou jest poskytnutá strava a byt podstatnou částí příjmů, které právě v takovýchto místech velice často dosahují sotva existenčního minima. Takovémuto zaměstnanci bude zhola nemožno hraditi ze svých skrovných peněžitých požitků živobytí po dobu své dovolené. Tím by mu bylo zcela nemožno použíti svého práva na dovolenou, jíž mu zákonodárce chce ťnuceněŤ přiznati.Ť
Upraviti dosavadní Znění zmíněného místa v zákoně způsobem nezvratným, jest dalším účelem návrhu.
Předpis, že jest nepřípustné zříci se anebo odepříti náležitou dovalenou, jest naprosto ve smyslu nynějšího ustanovení, poněvadž také toto ustanovení propůjčuje nároku na dovolenou povahu práva donucovacího. Tato vlastnost byla však příliš málo důrazně vytčena, kterážto okolnost stále ještě svádí často k tomu, že se zaměstnanci dovolená nepřístojným způsobem odpírá. Stará zkušenost, že povolné právo budí náklonnost obcházeti nebo porušovati právo, objevuje se také vždy znovu v otázce poskytování dovolené. Přijetím navrženému zněni by se účinně a pevně zabránilo porušování práva v neprospěch zaměstnance.
Konečně budiž na tomto místě uvedeno, co praví několikráte zmíněný vídeňský vládní návrh k zákonu o obchodních pomocních o blahodárných následcích dovolené pro všechny zúčastněné a lže-li toto ustanovení prováděti.
ťDovolená není pro zaměstnavatele zatížením, neboť podle zkušeností se přestávkou na zotavení posílí a oživí svěžest a zdatnost právě kvalifikovaného pomocníka a ztráta práce po dobu dovolené se lehce nahradí zvýšenou pracovní energií. Také zkušenosti nabyté ve státní službě i v soukromých ústavech ukázaly, že i při silně ztenčeném stavu personálu lze bez velikých nesnází běžnou práci vyřizovati, vypomůže-li se navzájem.Ť
K § 19.
O služební době na zkoušku.
Služební doba na zkoušku nebyla posud časově omezena. Starým požadavkem zaměstnanců jest, aby jakýkoli služební poměr na zkoušku byl úplně znemožněn. Aby se této žádosti v jistém směru vyhověla, navrhujeme, aby služební poměr na zkoušku mohl býti sjednán pouze na nejvyšší dobu jednoho měsíce a aby jej po tuto dobu každá smluvní strana mohla kdykoli zrušiti.
K § 20.
O výpovědi.
Zákon o závodních výborech přiznal za známých předpokladů navě utvořeným závodním výborům právo spolupůsobiti při propuštění jednotlivých zaměstnanců jakož i při hromadném jich propouštění. Tato místo zákona považovati dlužno za první opatření na zmenšení někdejšího privilegia zaměstnavatelova, propouštěti zaměstnance ze zaměstnání svévolně a beze všeho zřetele k jakýmkoli všeobecným zájmům. Lépe nežli mnoho slov dokazují známé účinky nynější hospodářské krise na široké vrstvy zaměstnanců, že zaměstnavateli nelze více přenechávati, aby otázku propuštění nebo výpovědi považoval za svoje osobní privilegium. Nesčetné zkušenosti z minulosti i přítomnosti dosvědčují, co nezměrného zla způsobila a ještě způsobuje libovůle nesociálních podnikatelů propouštěním. Jsme daleci toho, činiti veškeré podnikatelstvo odpovědným za zhoubné, často přímo pobuřující jednání zpátečnických kruhů. Ovšem lze však dokázati, že stále ještě jest na denním pořádku propouštění zaměstnanců, kteří po dlouhá léta, často po desetiletí konali v některém podniku dobré služby a kteří věrným plněním svých povinností měli velmi značný podíl na rozkvětu podniku; z ničeho nic dostanou jednoho dne výpověď, poněvadž sestárli, poněvadž se nelíbí novému majetníku závodu, poněvadž ředitelství se známým ťželezným koštětem chce zjednati nový pořádekŤ, poněvadž se má učiniti místa pro některého oblíbence a pod více (sem spadají také četná propouštění z národnostních a politických důvodů). Nezřídka jest takovéto propuštění také přímým těžkým poškozením závodu samého, poněvadž s propuštěným zaměstnancem ztrácí cenné zkušenosti a nejvýš užitečné vědomosti. Spolupůsobení závodních výborů při výpovědích a propouštění jsou nyní ovšem vytčeny meze tak úzké, že se spolupůsobení ve skutečnosti omezuje jen na nepatrné právo poradní a právo činiti námitky.
Požadavku rozšíření ochrany proti výpovědi předesláno budiž především odůvodnění, jež přináší důvodová zpráva někdejší vídeňské vlády k dnešnímu zákonu o obchodních pomocnících: ťSkoro jednomyslně se uznává nutnost omeziti zrušení smlouvy a to vzhledem k zneužití, kterého se jednotliví podnikatelé dopouštějí na základě moci, která jest jitra jejich hospodářským postavením dána vůči zaměstnancům.Ť
Je-li vážným úmyslem sociálního zákonodárství zvelebiti hospodářské, sociální a právní postavení zaměstnanců, musí tato vůle především dojíti viditelného výrazu také omezením zrušovati smlouvy ve smyslu podaného návrhu. Zároveň by se tím přispělo k upevnění sociálního míru.
Navržené změny se zakládají na nařízení nyní platném, ve kterémž se stanoví, že služební smlouvu zaměstnancovu může zaměstnavatel vypověděti koncem každého kalendářního čtvrtletí zachovav šestinedělní výpovědní lhůtu-; pokud služební poměr trval nepřetržitě již deset let, koncem každého kalendářního čtvrtletí zachovav tříměsíční výpovědní lhůtu, pokud nebyly sjednány odchylné příznivější úmluvy. Návrh směřuje zřejmě k tomu; aby byla poskytnuta obzvláště starším zaměstnancům a zaměstnancům činným po několik let ve stejném podniku dalekosáhlejší ochrana před výpovědí, požadavek to, o jehož spravedlnosti se dnes asi nikdo neodváží pochybovati. Rozlišování nejkratší lhůty výpovědní podle trvání již ztrávené doby služební bylo již při tvoření zákona o obchodních pomocnících velmi podrobně uváženo, než bylo tehdy od něho upuštěno pod nátlakem několika korporací zaměstnavatelských. Nyní - jak vysvítá ze sta a sta známých projevit mínění směrodatných podnikatele jakož i z nynějších kolektivních smluv - jsou nejširší vrstvy zaměstnanců toho mínění, že žádaná ochrana před výpovědí není ničím více nežli plně oprávněným sociálním požadavkem. Dlužno tedy očekávati, že tento požadavek zákon splní.
Přání, aby výpovědní lhůty pokud možno končily uplynutím kalendářního čtvrtletí, vychází z úvahy, že jest pro obě strany výhodno shrnouti nabídku a poptávku po pracovních silách na určité časové lhůty, aby se dosáhlo upravené výměny.
Úmysl této části návrhu však bude lze zúplna splniti jen tehdy, nedovolí-li ona ustanovení žádného libovolného nesprávného výkladu. Jejich vlastnost jakožto donucovacího práva, úmluvami nezměnitelného, musí jasně vysvítati, z kteréhožto důvodu se jeví nezbytným předpis, že zákonité nejkratší výpovědní lhůty nelze úmluvou zkrátiti.
Zásadou jest, že výpovědní lhůta pro zaměstnance za žádných okolností nesmí býti delší nežli výpovědní lhůta zaměstnavatelova. Snažíme se zaměstnanci poskytnouti kratší Lhůtu ke zrušeni služebního poměru. Odůvodňuje to skutečnost, že pro zaměstnance - tedy pro hospodářsky daleko slabšího - bude těžší dosáhnouti nového místa při známé neustálé velké nabídce volných sil než pro zaměstnavatele zjednati sobě náhradu stejné ceny. Naskytne-li se zaměstnanci v jiném podniku příležitost k lepší existenci, nechť toho také může použíti bez překážky dlouhodobého zrušení smlouvy.
Pokud služební poměr byl sjednán pouze na dobu přechodné potřeby, mohou jej během prvního měsíce obě smluvní strany kdykoli zrušiti zachovajíce výpovědní lhůtu jednoho týdne. Toto ustanovení se vztahuje především na sezonní podniky a na takové podniky, v nichž se pracuje po kampaních.
K § 22.
O volném času k vyhledání místa.
Znění § 22 zákona o obchodních pomocnících nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z poměrů. Navržené znění se liší od znění nyní platného potud, že velice široký a tudíž často libovolně vykládaný pojem ťpřiměřeného časuŤ nahrazuje předpisem, že zaměstnanci jest dáti k vyhledání nového místa alespoň osm pracovních hodin týdně volno. O nutnosti zabezpečení dostatečného volného času pro vyhledávání místa netřeba podávati obšírného odůvodnění, přihlédneme-li ke zvláštním poměrům, za kterých se děje výměna mezi nabídkou a poptávkou na pracovním trhu pro zaměstnance. Poukázáno budiž jedině k tomu, že zaměstnanci, kterým přece zpravidla velmi na tom záleží, aby z dosavadního služebního poměru odešli v pokoji, na dobrém vysvědčení a příznivém doporučení, nezneužijí práva na volný čas k vyhledávání místa.
K § 23.
O odbytném.
Požadavek, aby takovým zaměstnancům, kteří po delší služební době opouštějí své pracovní místo, bylo poskytnuto odbytné jest již dlouho v popředí veřejných úvah. Můžeme předem poznamenati, že oprávněnost jeho také sociálně smýšlející zaměstnavatelé veskrze uznávají. Toto uznání jeví se zřejmě v mnoha nynějších kolektivních smlouvách jakož i ve skutečnosti, že v četných podnicích všeho druhu a každého rozsahu jest zavedenou poskytování takovéhoto odbytného.
Vývody k § 20 osnovy, které se vztahují k výpovědi, platí v podstatě také pro tuto část návrhu. Jako obsah zprvu uvedeného ustanovení usiluje omeziti další rušení služebních poměrů prodloužením výpovědních lhůt, tak také nota ustanovení. Nad to však má tím býti také dosaženo, aby zaměstnanci, který jest po delší službě skutečně propuštěn, placením odbytného poskytnuta byla náhrada, která zároveň pro dobu nejbližších měsíců s něho snímá starost o udržení jeho hospodářské existence. Tato ochrana jest tím naléhavější, ježto pochopitelně zaměstnanci s delší službou v některém závodě většinou jsou pokročilejšího věku a při zjevné nechuti zaměstnavatelů přibírati starší zaměstnance mají jen malou naději, že, dosáhnou rychle alespoň poněkud vyhovujícího nového místa.
Nezaviněná nezaměstnanost spojena jest vždy s hospodářskou bídou a nejhlubším lidským pokořením. Postihuje právě zaměstnance tím krutěji, ježto zaměstnanci dnes a na dlouhá léta z hospodářských důvodů jsou vesměs odkázáni na nepřetržitý výkon práce a na běžný příjem. Již v době předválečné všeobecně nedostatečné platy za jejich služby nepřipouštěly nashromáždění značnějších úspor. Nemnozí zaměstnanci, kteří tak skutečně mohli učiniti, musili své úspory ztráviti v době války. Že dokonce četní příslušnici stavu zaměstnaneckého pod tíhou hospodářské bídy musili přikročiti k prodeji svého domácího nářadí, jest příliš známo, než aby zde jednotlivě bylo dokazováno. Pomocné prameny, jež nezaměstnaní zaměstnanci kdysi měli, vyschly; udrženi existence zaměstnanců jest vázáno na běžný příjem pracovní. (Státní podpora v nezaměstnanosti nemá jak známo pro zaměstnance téměř žádného významu). Nezaměstnanost již také není u zaměstnanectva přechodným zjevem jak tomu bylo kdysi. Kdežto v době předválečné následkem dosti vyrovnaného poměru mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce trvalo jen krátkou dobu, že jednotlivý zaměstnanec byl bez místa, jest nyní a pro nedozírnou dobu pravidlem opak toho.
Konečně zásadně nelze již ani nesociálnímu podnikateli přiznati oprávnění, aby zkrátka propustil dlouholetého zaměstnance (spolupracovníka, jehož pracovní síly v dobách hospodářsky příznivých využil ve svůj prospěch), počne-li konjunktura kolísati anebo z jiných důvodů již dříve naznačených a vydati ho tím strašlivé bídě nezaměstnanosti. Jalo se dnes již část podnikatelstva v otázce propouštění zaměstnanců řídí nejjednoduššími zásadami morálního uznání, lidského cítění a pocitem odpovědnosti vůči veškerenstvu, tak musí veškeré podnikatelstvo zákony býti vychováváno k stejnému pojetí, nemá-li beztoho hluboké roztrpčení zaměstnanců pro nejistotu jejích existence ještě více býti zostřeno. Netoliko veškerenstvo, nýbrž také jednotlivý podnikatel má v nouzi přinášeti oběti.
K § 24.
O služebním bytu.
Jest bohužel jen příliš oprávněnou domněnka, že s nynější bytovou nouzí dlužno počítati ještě po dlouhá léta měrou neztenčenou. Chrániti příslušníky zemřelého zaměstnance, kteří s ním žili ve společné domácnosti v bytě, jejž poskytl zaměstnavatel, před plným nebezpečím bezpřístřeší alespoň po nějaký čas, jest mohou žádoucího rozšíření zákona.
K § 30.
O osobním představení.
Jest zvykem takřka u všech podniků dobrého jména, že se zaměstnanci, který se dostaví na vyzvání, aby se osobně ucházel a místo, nahrazují útraty tím vzniklé (cestovní výlohy a stravné). Tato náhrada jest zajisté povinnou slušností hospodářsky silnějšího podnikatele, tím spíše, ježto uchazeč, jenž se dostaví na, vyzvání, aby se osobně představil, musí obětovati také svůj čas. Přijetím navrženého doplňku se tedy jenom vyhovuje zásadě práva a spravedlnosti, které se v praxi beztoho dalekosáhlým způsobem užívá.
K § 34.
O konkursu a vyrovnání.
Připojili jsme dodatek, že požadavky zaměstnancovy proti zaměstnavateli poluci jde o plat patří ve vyrovnávacím řízení k přednostním pohledávkámi. (Viz řád vyrovnávací).
K § 36.
O záruce.
Dožadovanou změnu usilují zaměstnanci z různých nepříznivých zkušenosti, jichž nabyli pro nedostatečné znění příslušného místa v zákoně nyní platného (§ 35 zákona o obchodních pomocnících). Požadavek, aby záruka byla uložena výhradně u soudu, má čeliti stále novým případům zneužití záruky. Rovněž ustanovení, že nároky na záruku lze vznášeti jen soudně; směřují k tomu, aby se zabránilo, aby zaměstnavatel neoprávněně nezadržel záruky anebo její části. To-to poslední ustanoveni bude také míti v zápětí, že zaměstnavatel všeobecně bude daleko pečlivěji než nyní zkoumati, přísluší-li mu skutečně nárok na záruku, čímž předem se může zabrániti četným právním sporům.
K § 37.
O zápovědi konkurence.
Zápověď konkurence (konkurenční doložka), posud za přípustnou prohlášena zakládá se na pojmu o závodním a obchodním tajemství, kterýž při dnešním hospodářském rozvoji záleží po výtce již jen v silné domýšlivosti. O skutečném závodním a obchodním tajemství lze nyní mluviti již jen ve velice ojedinělých případech. Ani jejich počet ani skutečné zkušenosti s konkurenční doložkou neopravňují tohoto opatřeni, které sice směřuje k tomu, aby se zabránilo hospodářské zradě, které však neoprávněným způsobem ztěžuje budoucnost a zaopatření značné části zaměstnanectva. Úmluva o konkurenci prokázala se ještě vždycky jakožto bezúčinnou proti zradě. Představuje naopak - pokud vůbec obsahuje zabezpečení skutečných obchodních tajemství jakýsi druh pojištění proti trestným dnům jehož premie mnoho poctivých lidí platiti musí pro několik málo nepoctivých. Zaměstnanci, kteří pod známým hospodářským tlakem musí přistoupiti na konkurenční doložku, staví se pod výjimečné právo, které jednak nepoctivého nikterak od zrady neodstraší (tedy také po této stránce zaměstnavateli nikterak neprospívá) a které na druhé straně zdatnému zaměstnanci ztěžuje dostati se ku předu, pakli mu to vůbec neznemožňuje. Že úmluva o konkurenci, která nejschopnějším zaměstnancům brání ve volném rozvoji, veškerému hospodářství a tím veškerenstvu, působí těžkou škodu, nepotřebuje věru zvláštního výkladu.
Zápověd konkurence a volná smlouva pracovní jsou dvě neslučitelné věci. Dlužno zásadně žádati, aby zápověď konkurence jakožto opatření, věcně a mravně naprosto neodůvodněné, zúplna byla znemožněna. Úmluva o konkurenci neslouží nadto podle mnohých zkušeností ani tak k zabezpečení závodního a obchodního tajemství, jako jest spíše zaměstnavateli účinným prostředkem proti obtížné konkurenci a k udržení levných pracovních sil. Zdatný zaměstnanec, jehož zvláštní odborné vědomosti se při dnešním, široce rozvětveném hospodářství pochopitelně mohou vztahovati vždy jest na určitý zvláštní obor, jest ovšem při využití své pracovní síly odkázán na dosti malý okruh, jenž jest nyní zápovědí konkurence podle libovůle hospodářsky silnějšího zaměstnavatele ještě dále zužován. Jest tedy nucen zříkati se vůbec lepšího postavení a pokud možno nejlepšího využití své pracovní síly. Osvoboditi zaměstnanectvo ad tíživého pouta úmluvy o konkurenci, jest činem skutečně sociální spravedlnosti.
K § 38.
O vysvědčení.
Pečlivá úprava právních ustanovení o vysvědčení jeví se naléhavě nutnou. Navrhujeme, aby k platným předpisům bylo připojeno, že vysvědčení rozšířiti jest na žádost zaměstnancovu také doložkou a jeho chování a výkonech. Vysvědčeni o službě, posud předepsané, mí býti přetvořeno ve vysvědčení o způsobilosti. Vysvědčení mají pro další hospodářské bytí zaměstnancovo největší význam, jenž po splnění kladených požadavků pokud jde o předběžné vzdělání různých vrstev zaměstnanců beze vši pochyby ještě stoupne.
Zasluhuje zde připamatovati, že již v často zmíněném vídeňském vládním návrhu zákona o obchod pomocnících pomýšleno bylo v § 30 na to, že zaměstnanci dlužno vydati mimo vysvědčení o způsobu a době služby (vysvědčení o službě) k jeho žádosti zvláštní vysvědčení o jeho výkonech a jeho chování (vysvědčení o způsobilosti). Tehdejší vláda odůvodňovala tuto část svého návrhu mezi jiným velice případným způsobem takto: ťZaměstnanec má oprávněný zájem na tom, když své povinnosti splnil a konal dobré služby, aby o tom obdržel potvrzení. Tento zájem potřebuje ochrany tím více, ježto za okolností právě vyhlídka na dobré vysvědčení jest pro zaměstnance nejcennější částí služebního poměru spravedlivě a slušně smýšlející zaměstnavatel vydá zasloužené vysvědčení bez toho rád a jen proti zlomyslnému a nespravedlivému zaměstnavateli jest zapotřebí poskytnouti nároku, jehož lze právně vymoci.Ť
Tyto vývody lze jen zdůrazniti i dlužno doporučiti, aby jich plně bylo dbáno.
Dosáhlo by se tím toho, že by nadále většinou bylo zabráněno oněm četným právním sporům, vedeným pro vydání a opravu vysvědčení.
K článku II.
Podniky přechodního hospodářství.
Předpisů tohoto zákona má se užíti plnou měrou také o zaměstnancích podniků válečných a podniků přechodního hospodářství, jako obilního ústavu, bavlnové ústředny a pod. více, tedy hospodářských zařízení, která mají jen přechodný význam a jejichž uvedení v § 2 zákona z důvodů účelnosti bylo opominuto.
Po stránce formální žádáme, aby tento návrh zákona byl přikázán výboru sociálně-politickému.
V Praze dne 24. dubna 1923.
Patzel, Knirsch, dr. Lelley, Füssy, Schälzky, dr. Petersilka, dr. Keibl, Palkovich, Scharnagl, dr. Luschka, Bobek, Mark, dr. Körmendy-Ékes, inž. Jung, Simm, Hlinka, dr. Labay, Wenzel, Szentiványi, dr. Jabloniczky, dr. Medinger.