Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1923.

o částečném zákazu námezdného kojení.

Je všeobecně známo, že největší procento vysoké úmrtnosti kojenců v zemích Československé republiky připadá na vrstvy nejchudší, v nichž právě z příčin hospodářských jest zdravotnictví na nejnižším stupni.

Proto bylo úmyslem navrhovatelův osnovy tohoto zákona přispěti k omezení úmrtnosti v těchto vrstvách aspoň tím, že by chudému dítěti zachráněna byla často jediná výhoda, již mu osud dopřává, výhoda přirozené výživy mateřským mlékem. Tato výhoda je však ohrožována tím, že matka může své mléko odejmouti vlastnímu dítěti a prodati je, jako námezdná kojná, dítěti z vrstev zámožných.

Nehledě k tomu, že se stanoviska etického takováto prakse jest s jedné strany přímo prostitucí, s druhé nejsurovějším vykořisťováním chudého člověka, jest i se stanoviska eugenického zavržitelná, neboť dítě, jehož matka je způsobilá kojiti, je i pravděpodobně lépe přírodou pro život vybaveno a v takovémto případě obětováno dítěti biologicky méněcennému. Přes to navrhovatelé nežádali úplného zákazu námezdného kojení, spokojivše se požadavkem, aby matka žijícího dítěte, než půjde za kojnou, buď odkojila po určitou dobu vlastní dítě, nebo je pravidelně kojila i při dítěti cizím.

Zdravotní výbor, projednávaje návrh, dal za pravdu navrhovatelům až na stanovení šesti měsíců, po které matka má býti nucena kojiti vlastní dítě, dříve než smí jíti za Dojnou k dítěti cizímu. Jest známo, že mnohé matky v šestém měsíci mléko již z ztrácejí a jsou nuceny též vlastní dítě přikrmovati. Bylo by tedy dovolení kojiti teprve po 6 měsících ilusorním. Poněvadž pak zkušenosti odborníků vyznívají v ten smysl, že dítě již i tříměsíčním kojením získává značnou odolnost proti škodlivinám, ohrožujících jeho zdraví v tomto i pozdějším věku, usnesl se zdravotní výbor zkrátiti navrhovanou dobu 6 měsíců na 4. Současně však osnovu doplnil ustanovením dalších podmínek, za kterých kojná smí býti přijata, bude-li vysvědčením úředního lékaře prokázáno, že ani současné kojení dvou dětí, ani zdravotní stav dítěte, k čemuž se najímá, nebo jeho rodičů, neohrožují zdraví kojné a jejího dítěte.

Dále rozšířil zdravotní výbor původní osnovu ustanovením, že pokuty, vzešlé z trestní sankce tohoto zákona, mají připadnouti obcím, v jejichž obvodu trestní čin byl spáchán, a to ve prospěch veřejného zdravotnictví; dále ustanovením povinného spolupůsobení obcí při provádění tohoto zákona. Konečně usnesl se zdravotní výbor vyjmouti z ustanovení tohoto zákona kojné v nalezincích, veřejných ústavech pro kojence, klinikách a léčebných ústavech vůbec, ježto by jednak činnost těchto ústavů prováděním těchto ustanovení byla ohrožena, jednak jsou zbytečna, neboť tyto ústavy starají se svědomitě o to, aby každému dítěti v jejich péči se nalézajícímu dostalo se přirozené výživy, pokud možno nejdéle.

Zdravotní výbor doporučuje poslanecké sněmovně, aby přijala osnovu zákona v připojeném znění.

V Praze dne 26. května 1923.

o částečném zákazu námezdného kojení.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Matka žijícího dítěte, mladšího 4 měsíců, nesmí býti přijata za kojnou, leč by jí byla dána možnost pravidelně kojiti i vlastní dítě. Této možnosti jest povinna použíti.

§ 2.

Kojná smí býti přijata bude-li vysvědčením úředního lékaře prokázáno, že:

1. současné kojení dvou dětí nebude zdravotní závadou pro kojnou, nebo její dítě,

2. že ani dítě, k němuž se kojná najímá, ani jeho oba rodiče neohrožují zdraví kojné a jejího dítěte.

§ 3.

Přestupky tohoto zákona trestají se politickými úřady (policejními vrchnostmi administrativními) pokutou od 100-10.000 Kč, nebo vězením od 24 hodin do 14 dnů.

§ 4.

Pokuty připadnou obcím, v jejichž obvodu byl trestní čin spáchán, a budiž jich použito ve prospěch veřejného zdravotnictví.

§ 5.

Obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona.

§ 6.

Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na kojné v nalezinci, v ústavech pro kojence, klinikách a léčebných ústavech vůbec.

§ 7.

Prováděním tohoto zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.