Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

jímž se prodlužuje platnost zákona ze dne 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. o změně některých ustanovení trestního práva a doplňují se některá jeho ustanovení.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Platnost článku I. zákona z 22. prosince 1921, čís. 471 Sb. z. a n. prodlužuje se do 31. prosince 1925 a doplňuje se tento článek takto:

1. Ustanovení § 1 užíti je i na zločin zpronevěry, na nějž je hledíc k částce vyšší jednoho tisíce korun československých stanoven v § 182 zákona.trestního ze dne 27. května 1852, čís. 117 ř. z. trest těžkého žaláře od pěti do deseti let a do dvaceti let.

2. Ustanovení § 9 užíti je obdobně i na zločin veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku podle § 85 lit. a) zákona trestního ze dne 27. května 1852, čís 117 ř. z. a na přečin maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883 čís. 78 ř. z.

Článek II.

Platnost článku I. čís. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 Sb. z. a n. z r. 1920 prodlužuje se do 31. prosinci 1925.

Článek III.

Tento zákon nabude účinnosti 1. ledna 1924.

Jeho provedením pověřují se ministři spravedlnosti a národní obrany.

Odůvodnění.

Předkládajíc tento návrh zákona považuje vláda za vhodné podati přehled o účincích zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. Jím osvětlí se nejlépe, jaký význam má tento zákon pro trestní soudnictví a jaké účinky by mělo v zápětí jeho neprodloužení. Ukáže se též bezpodstatnost námitek pronášených proti způsobu řešení, jakým zákonodárství Československé republiky upravilo vliv poválečného znehodnocení peněz a kolísání jich hodnoty na hodnocení trestných činů proti majetku, jak co do kvalifikace trestného činu tak i co do výše trestu. Přehled je pořízen podle statistických dat soudů a státních zastupitelstev za role 1922 a za první polovici roku 1923, při čemž čísla za první polovici roku 1923 uváděna jsou dále v závorkách.

Zákon ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. sleduje dvojí tendenci. Za první chce odstraniti vliv znehodnocení peněz na trestné činy proti majetku, jichž kvalifikace i trestní sazby závisí namnoze na pevných hranicích peněžitých. Za druh chce odstraniti důsledky, jež znehodnocení peněz jevilo na příslušnost soudní, a ulehčiti soudům, tímto přesunem neobyčejně zatíženým. Tohoto účelu dosahuje zákon několika institucemi. Jsou to:

1. Ustanovení článku I., §§ 1 až 5 znamenají z větší části (vyjma § 2) odstranění vlivu znehodnocení peněz na příslušnost porotních soudů ve věcech trestných sinů proti majetku. Poněvadž tyto trestné činy na Slovensku a Podkarpatské Rusi do příslušnosti porotních soudů vůbec nenáležejí, mají tato ustanovení význam pouze pro ostatní území republiky.

Pro trestné činy vypočtené v §§ 1 a 2 (zločiny krádeže, zpronevěry, podvodu a pa-dělání kolků na bankovky) podáno bylo v roce 1922 celkem 94 (45) obžalob před porotním soudem. Naproti tomu bylo učiněno v roce 1922 podle § 4 celkem 3765 (1799) návrhů. To znamená, že v důsledku znehodnocení peněz bylo by bývalo v r. 1922 rozhodovati porotním soudům o těchto 3765 obžalobách. Je prostě nemožno, aby porotní soudy zdolaly tento úkol. U zemského trestního soudu v Praze bylo podáno v r. 1922 podle § 4 celkem 947 (488) obžalob. Bez tohoto zákona musil by tudíž porotní soud v Praze zasedati den co den a projednati denně tři až čtyři případy, aby zmohl úkol naň vlažený. Při dnešním nedostatku soudců je téměř nemyslitelno, aby při formálním, těžkopádném a zdlouhavém řízení porotním se této úlohy zhostil. Třeba uvážiti i značné zatížení občanstva povolaného k úřadu porotčímu, jež by neprodloužení tohoto zákona mělo za následek.

Veřejní žalobcově užívají těchto ustanovení správně a nelze tvrditi, že by odnímali porotním soudům závažnější případy, v nichž by snížená sazba podle § 1 byla nedostatečnou. Svědčí o tom ta okolnost, že v r. 1922 ze 3765 případů pouze ve třech případech prohlásil se soud podle § 5 nepříslušným proto, že nepovažoval navrhovanou sazbu za dostatečnou a poněvadž věc náležela před soud porotní. V roce 1923 dokonce vyskytl se ze 1799 případů pouze jeden případ takového výroku o nepříslušnosti.

Z uvedeného je patrno, jaký význam pro trestní soudnictví tato ustanovení mají. Je patrno též, že užívá se jich správně. Nenavrhuje se proto jich změna, nýbrž pouze doplnění a sice případem § 182 tr. z. (zločin zpronevěry v úřadě). Není důvodu, proč by u tohoto trestného činu měla býti činěna výjimka a proč by měl býti činěn rozdíl mezi zaměstnancem veřejným a soukromým. Považuje proto vláda toto doplnění za odůvodněné.

2. Ustanovení článku I. §§ 6 až 8 neobmezují se na trestné činy proti majetku, nýbrž vztahují se na veškeré trestné činy, pokud veřejný žalobce navrhl, aby nebyl uložen trest vyšší než šestiměsíční ztráty svobody. Jimi zavedena byla instituce samosoudců ve věcech trestních u sborových soudů. Zařízení se plně osvědčilo a v obecenstvu vžilo. Nebylo proti němu nikdy ani v kruzích odborných ani v širší veřejnosti námitek nebo stížností. Instituce samosoudců sleduje v první řadě účel ulehčiti sborovým soudům, u nichž by jinak musil vždy rozhodovati sbor tří soudců (v případě neprodloužení zákona v dechách, na Moravě a ve Slezsku dokonce sbor čtyř soudců). O významu této instituce pro ulehčení soudům a úsporu na soudcovském personálu svědčí to, že v r. 1922 podáno bylo celkem u sborových soudů první stolice 30986 (v první polovici roku 1923 15468) obžalovacích spisů, z nichž v 14267 (7013) případech učiněn byl návrh na projednání věci samosoudcem. Bylo tedy celkem 43% (45% všech trestních věcí u sborových soudů I. stolice projednáváno samosoudcem. Hledíc k tomu, že soudy jsou obsazeny právě se zřetelem k tomuto zařízení, mělo by neprodloužení zákona nedozírné následky pro trestní justici. Jak teritoriálně, tak i časově užívají veřejní žalobcové § 6 stejnoměrně a odchylky jsou velmi nepatrné. Tím odpadají i obavy, že těchto ustanovení bude užíváno libovolně a nestejnoměrně. Ostatně o správnosti praxe svědčí i ta okolnost, že počet odporů, užívaných proti návrhům podle § 6, je minimální. V roce 1922 bylo jich pouze 168 (70), nebo-li poměrně pouze 1.3% (0.9%). Není tedy důvodu, aby na těchto ustanoveních bylo něco měněno, a je nutno, aby jich platnost byla prodloužena.

3. Ustanovení článku I. §§ 9 a 10 zavádějí korekcionalisaci majetkových zločinů. Znamenají nejen změnu kvalifikace a tudíž i trestní sazby na trestné činy proti majetku, nýbrž i velký přesun v příslušnosti se sborových soudů na okresní soudy. V tomto druhém směru jsou zvláště důležitá,. poněvadž sborové soudy I. stolice byly neobyčejně přetíženy právě souzením trestných činů proti majetku. Naproti tomu okresní soudy nepociťují tento přesun jako zvláštní zatížení, poněvadž tyto činy před válkou stejně do jich příslušnosti náležely a vyhledávání věci v případě, že by byly stihány co zločiny, by stejně zatížilo okresní soud. Návrhů podle § 9 bylo učiněno v r. 1922 celkem 27289 (7972). Bez těchto ustanovení vzrostl by tedy o tento počet příděl sborových soudů prvé stolice. Vyjádříme-li poměr návrhu podle § 9 k celkovému počtu věcí, o nichž by jinak sborové soudy rozhodovaly, shledáme, že celkem 46% (34%) bylo přeneseno se sborových soudců na okresní soudy a že by tudíž agenda sborových soudů bez tohoto ustanovení se téměř zdvojnásobila. To jsou ovšem důsledky velmi vážné.

Proti těmto ustanovením byly vznášely námitky v tom směru, že svěřuje se státnímu zástupci a tedy orgánu státní správy, aby rozhodl o tom, zda vinník má býti po-trestán pro zločin či pro přestupek. Poněvadž pak směrnice § 9 odst. 2 byly považovány za dosti všeobecné, byly pronášeny obavy, že veřejní žalobcové budou těchto ustanovení užívati nestejnoměrně a libovolně. Tyto obavy ukázaly se v praxi bezpodstatnými. Po prvních obtížích ustálila se praxe jak teritoriálně tak i časově tak, že dosaženo bylo stejnoměrného užívání. Jeví-li se ještě tu a tam úchylky od průměru, jsou lehce vysvětlitelný místními poměry a častějším vyskytováním se trestných činů určitého druhu. Tak na př. na Podkarpatské Rusi je průměr návrhů podle § 9 daleko vyšší (Užhorod 62%, Hust 58%). Než právě v těchto obvodech vyskytují se velmi časté lesní krádeže, u nichž užívání § 9 je plně odůvodněno. Také obavy, že by snížením trestnosti vzrostla kriminalita, nebyly potvrzeny. Naopak kriminalita stále znatelně klesá. Není tudíž důvodu, aby na těchto ustanoveních, jež znamenají ostatně též velké ulehčení pro obyvatelstvo a státní pokladnu (cesty ke vzdálenému sborovému soudu, úspory na svědeckých poplatcích) bylo něco měněno.

Naprati tomu navrhuje se rozšíření těchto ustanovení i na zločin veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku podle § 85 a) tr. z. a přečin maření exekuce. Toto rozšíření je pouze logickým důsledkem ustanovení § 9. Je nedůsledným, trestá-li se pachatel, jenž zmařil exekuci ohledně předmětu v hodnotě 200 Kč vždy pro přečin, naproti tomu pachatel, jenž věc takovou ukradl, toliko pro přestupek.

Ze všech těchto důvodů má vláda za to, že prodloužení zákonného článku I. i s navrhovanými doplňky je plně odůvodněno. Poněvadž kriminalita stále klesá, navrhuje se pradloužení na dva roky. Stejně odůvodněno je i prodloužení platnosti čl. I. č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z.. a n. z r. 1920. Těmito ustanoveními byl snížen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku počet členů trestních senátů u sborových soudů první a druhé stolice ze čtyř resp. pěti na tři. Poněvadž nedostatek soudců stále ještě trvá a dnešní obsazení soudů spočívá právě na dosavadních úlevách v oboru trestního soudnictví, jeví se i toto prodloužení na stejnou dobu nutným.

V ohledu formálním se doporučuje, aby osnova byla přikázána jak v poslanecké sněmovně tak i po schválení touto sněmovnou v senátě výboru ústavněprávnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 18. října 1923.

Předseda vlády:

Ant. Švehla, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.