Při přelíčení byl v porotní místnosti přítomen větší počet strážníků, kteří se súčastnili právě konaného kursu u policejního ředitelství v Košicích. Připuštění jejich jako posluchačů stalo se k žádosti policejního ředitelství. Kromě nich byli přítomni asi čtyři strážnici, kteří během celého porotního zasedání konali službu za účelem udržení pořádku, ježto sedrie nemá vlastní vězeňské stráže.
Obecenstvo bylo k hlavnímu přelíčeni připuštěno, pokud toho ovšem malé rozměry místnosti dovolovaly. Je pravdou, že službu konající strážník nevpustil během přelíčení dvou zpravodajů do jednací síně, stalo se to však pouze z nedorozumění a to vzhledem k tomu, že síň byla již přeplněna.
3. V záležitosti Svazu hostinských pomocníků v Praze jednalo se o prozatímní opatření, o němž podle povahy věci nutno rozhodnouti co nejdříve a jež také musí býti ihned po přihlášce vykonáno. Že konečné vyřízení věci se zdrželo, nutno přičísti té okolnosti, že záležitost prošla třemi instancemi. Při známém přetížení soudů nebyly v této věci shledány takové průtahy, jež by odůvodňovaly potřebu nějakého zakročení.
4. Pokud se týče nové úpravy advokátních komor na Slovensku, poukazuje se na důvodovou zprávu k zákonu ze dne 16. března 1920, čís. 167 Sb. zák. a nař.
Patrně na základě nesprávné informace ztotožňuje interpelace nesprávně jmění bývalých čtyř komor na Slovensku s pensijním fondem advokátů. Páni interpelanti byli také nesprávně informováni o tom, jakým způsobem je upraveno pensijní pojištění advokátů na Slovensku.
Je nesprávné tvrzení, že československý stát zabavil jmění bývalých komor na Slovensku, jmění toto celkem neznačné a pozůstávající z valné části z válečných půjček, převzala a spravuje ve smyslu zákona č. 167-1920 advokátní komora v Turč. Sv. Martině.
Podle zákonného čl. XL-1908 byl zřízen zemský zaopatřovací a pensijní ústav pro advokáty se sídlem v Budapešti. Pensijní příspěvky byly od členů ústavu vybírány advokátními komorami, jež je koncem každého kalendářního roku odevzdávaly ústavu. Majetek tohoto ústavu byl v rozvaze za rok 1918 vykázán asi ve výši 10,000.000 maď. K. Tento ústav do dnes nelikvidoval a kvoty na Slovensko vypadající dosud neodevzdal, takže provedení citovaného zákonného článku bylo dosud na Slovensku nemožno.
Pense advokátům a jich vdovám vyplácel bývalý pensijní ústav v Budapešti. Advokátní komora v Turč. Sv. Martině poskytuje ze svých prostředků na místě pense ročních 800 Kč podpory ve výši 500 Kč a vyplatila pod tímto titulem v roce 1922 22.800 Kč.
Nesrovnává se se skutečností, že advokátní komora vymáhá zaplacení pensijních příspěvků až do 31. prosince 1922. Na rok 1921 a 1922 vyměřila a vybírala pouze členské poplatky od advokátů. Bývalé čtyři advokátní komory vyměřily členské i pensijní příspěvky na rok 1919 a 1920 a to pensijní příspěvky v posledně určené výši 100 Kč, pamatujíce na to, že bude jednou nutno řešiti otázku jak obnoviti pensijní ústav a nahraditi mezitímní ztráty na příspěvcích.
Při převzetí těchto komor advokátní komorou v Turč. Sv. Martině bylo zjištěno, že někteří advokáti nezaplatili dosud vyměřených příspěvků. Vzhledem k tomu, že bývalé komory pojaly tyto příspěvky do rozpočtů a že bude nutno řešiti otázku právní kontinuity pensijního ústavu na Slovensku, vymáhala advokátní komora v Turč. Sv. Martině tyto od dřívějších komor pravoplatně vyměřené příspěvky. Celkem zaplatilo těchto příspěvků více než 900 advokátů na Slovensku, zaplacení odepřelo jen 21 advokátů v Košicích. Jejich stížnost byla ministerstvem spravedlnosti zamítnuta a bude nyní o věci rozhodovati nejvyšší správní soud.
5. Podle prohlášení presidenta soudní tabule v Košicích dr. Mičury, vzdal se týž funkce předsedy Slovenské všeobecné úvěrní banky ještě před podáním interpelace.
Ze spisů bylo zjištěno, že pro podezření z lichvy cukrem byl v Užhorodě zatčen podřízený úředník užhorodské filiálky Slovenské všeobecné úvěrní banky, nikoliv vedoucí této filiálky. Zatčení stalo se 10. dubna 1923 k žádosti úřadu pro potírání lichvy a byl tento úředník již 11. dubna 1923 propuštěn z vazby, k výslovnému návrhu úřadu pro potírání lichvy. Jednalo se o vazbu kollusní jejíž důvody provedeným šetřením odpadly.
Tvrzení interpelace, že toto propuštění z vazby stalo se na přímé zakročení presidenta dr. Mičury, objevilo se takto bezdůvodným podezříváním tohoto státního funkcionáře.
Jest litovati, že podobnými projevy, i v tisku rozšiřovanými, je těžce poškozována vážnost soudů na Slovensku a mařeno pracné dílo konsolidace soudnictví, jež jen za cílevědomé součinností podřízených úřadů na Slovensku zdárně pokračuje.
Rovněž uvádění v souvislost presidenta dra Mičury s aférou cukerní v Košicích nemá žádného podkladu. Řízení trestní v tomto směru zavedené chýlí se k zakončení.
6. Co se týče stížností o činnosti policejních úřadů v Košicích, sděluje se následující:
V Levoči, Spišské Nové Vsi a Košicích bylo z jara 1923 více osob zatčeno, poněvadž vzniklo důvodné podezření proti nim, že zabývají se organisováním stejně smýšlejících za účelem násilné změny veřejného řádu, ústavní demokraticko-republikánské formy a vyvolání nepokojů. S tímto zatčením jest v souvislosti zakročení proti účastníkům t. zv. přednáškového kursu v Košicích.
Že podezření bylo odůvodněno, jest patrno též z toho, že trestní řízení, třeba že zatčení byli průběhem doby po soudním výslechu propuštěni, vede se dále a že bude obžaloba podána.
Živnostník Schäfer nebyl jak interpelace mylně tvrdí, ze soudní vazby propuštěn a od policie znovu do vazby vzat nýbrž byl dne 20. dubna 1923 u krátkého doplňovacího výslechu na policejním ředitelství, načež byl zpět k soudu doveden.
Údaj, že na policejním ředitelství v Košicích jsou zatčení držáni často až 8 dnů, než jsou odevzdáni sedrii, neshoduje se se skutečností; policejní vězňové bývají přesně ve 24 hodinové lhůtě odevzdáni sedrii a jsou jen výjimečně a jen na žádost státního zastupitelství, když jest sedriální věznice přeplněna, déle než 24 hodiny v policejní věznici vězněni. pokud není v sedriálních věznicích místa. V takových případech nejde však už o předběžnou vazbu policejní, nýbrž řádnou vazbu vyšetřovací, která se vykonává prozatímně ve věznici policejní.
Tak se stalo také v případě zatýkání v Levoči v dubnu 1923 a neshoduje se se skutečností, že ponechávání vězňů v policejní věznici děje se úmyslně, aby nebylo možno lékařsky zjistiti stopy tělesného týrání zatčených; údaj, že vyšetřované osoby byly při výslechu a v separaci tělesně ztýrány, nebyl konaným šetřením potvrzen.
7. Pokud interpelace obírá se přehlídkou periodického časopisu ťMunkácsŤ, jest to státní zastupitelstvo v Košicích, jemuž přísluší přehlídka tohoto časopisu.
Interpelace poslance Nagyho, která byla dne 11. března 1923 zabavena v tomto časopisu, rozdána byla tiskem čís. 4152/X podle § 68 jedn. řádu v poslanecké sněmovně dne 27. června 1923. Teprve od té doby stal se obsah interpelace ve znění interpelace podle sněmovního tisku imunní.
Nelze dále přisvědčiti pánům interpelantům že by periodický tiskopis ťMunkácsŤ v době od listopadu 1922 do 25. června 1923 byl přímo zlomyslně konfiskován číslo za číslem. Časopis tento byl sice častěji zabaven, v době uvedené neméně než 21krát, než nutno poukázati na to, že veškerá tato zabavení byla soudem potvrzena, čímž uznáno bylo, že v každém případě zabavení byly pro ně podmínky zákonné, takže o nějaké zaujatosti úřadu přehlídku tisku vykonávajícího proti časopisu ťMunkácsŤ, tím méně o zlomyslnosti, nemůže býti řeči.
Pokud interpelace uvádí za příklad neodůvodněného zabavení týž časopis z 21. dubna 1923, jest upozorniti, že periodický tiskopis ťMunkácsŤ tohoto data zabaven nebyl a že citovaná místa v interpelaci týkají se čísel: 46 z 18. dubna 1923 (básnička: Bubenik) a čís. 48 z 22. dubna 1923 (článek ťV Československu něco smrdíŤ). I tato zabavení, jak shora bylo podotčeno, byla soudem potvrzena, takže bylo věcí těch, kdož zabavení považovali za křivdu, aby podáním námitek proti nálezu přivodili možnost přezkoumání jeho vyšším soudem, což se nestalo.
Z okolnosti, že článek ťV Československu něco smrdíŤ, vyšel bez závady v periodickém tiskopisu ťVorwärtsŤ z 19. dubna 1923, nelze odvozovati neodůvodněnost zabavení, nýbrž jedině nestejnoměrnost různých úřadů, přehlídku tisku vykonávajících, pokud jde o řešení otázky, zda při dané skutkové podstatě trestného činu obsahem určitého místa tiskopisu vyžaduje veřejný zájem, by zamezeno bylo rozšiřování závadného místa. Naprosté stejnoměrnosti při řešení otázky této u různých úřadů ovšem docíliti nelze, zvláště z toho důvodu, že rozhodují namnoze i odchylné poměry v obvodech jednotlivých úřadů.
8. Podle předpisů tiskového zákona může začíti tiskař s rozšiřováním v témž okamžiku, kdy povinný exemplář úřadu předloží a netřeba mu čekati, až úřad povinný výtisk prohlédne.
Dojde-li k zabavení, pak ovšem musí býti učiněna opatření, aby závadné exempláře zachyceny byly i před doručením zabavovacího nálezu všude, kde se veřejně rozšiřují.
V Praze dne 22. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský v. r.
Ministr vnitra:
J. Malypetr v. r.
XI./4458.
Odpověď
ministrů vnitra a spravedlnosti na interpelaci poslance Floriana Tománka a spol, ohledně činnosti tajné Propagační kanceláře na Slovensku (tisk 4304).
Propagační kancelář, která na Slovensku v době organisace správní a bezpečnostní služby podporovala činnost veřejných úřadů, byla zrušena, jakmile státní úřady na Slovensku byly opatřeny dostatečným personálem a potřebnými prostředky pro konání bezpečnostní služby.
Od té doby nebyl a není na Slovensku útvar podobného jména. Údaje interpelace, kterými má býti domnělá další existence Propagační kanceláře prokázána, mají tento skutkový podklad:
Domovní prohlídka v místnostech redakce časopisu ťSlovákŤ byla dne 25. července 1923 provedena policejním ředitelstvím v Bratislavě ve smyslu trestního řádu na rozkaz vyšetřujícího soudce sedrie v Bratislavě, aby v trestním řízení proti zodpovědnému redaktoru jmenovaného časopisu pro přečin podle §u 14 zákona na ochranu republiky vypátrán byl rukopis a pisatel článku ťPolicia a SlováciŤ, který přinesl časopis ťSlovákŤ v č. 116 ze dne 26. května 1923. S jiné strany podnět k této domovní prohlídce nevyšel. Při domovní prohlídce vydal redaktor rukopis článku ťPolicia a SlováciŤ, překlad to z polského článku policejnímu úředníku a odepřel sdělit kdo psal originál.
Ohledně nočního vloupání do místnosti redakce ťSlovákaŤ, které pode tvrzení pánů interpelantů provedli členové Propagační kanceláře za vedení svého šéfa, redaktora ťSlovenské PolitikyŤ Andreje Djuračky, sdělujeme, že záležitost tato tvoří předmět udání které dne 9. listopadu 1923 podaly redakce ťSlovákaŤ a hlavní sekretariát slovenské ludové strany v Bratislavě u policejního ředitelství v Bratislavě proti Djuračkovi a několika jiným osobám, pro porušení listovního tajemství podle §u 327 tr. z. pro porušeni domovního práva podle §§ 330 a 331 tr. z. a pro krádež podle §§ 333 a 336 bod 3, 6 a 7 tr. z., kterýchžto trestných činů dopustily se prý tyto osoby tím, že několikráte vnikly v noci do místnosti hlavního sekretariátu slovenské ludové strany v Bratislavě, Lisztova ul. č. 6 a uzmuly odtud ze zavřeného spolku různé listiny, týkající se organisace slovenské ludové strany.
Policejní ředitelství v Bratislavě učinilo v této záležitosti dne 14. listopadu 1923 po provedeném šetření trestní oznámení státnímu zastupitelství v Bratislavě. Soudní trestní řízení bylo zavedeno a není dosud skončeno.
Z uvedeného je patrno, že státní správa učinila všechna opatření, aby právní stav byl ochráněn před jakýmkoliv porušením.
V Praze dne 5. února 1923.
Minstr vnitra:
J. Malypetr v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský v. r.
XII./4458.
Odpověď
ministra vnitra na interpelaci posl. Toužila a soudr. o protizákonném stavu správy obce Ďáblic v okresu karlínském (tisk 4178/I).
Jakmile došla stížnost většiny voličů v Ďáblicích že se tam nevypisují obecní volby, vydalo ministerstvo vnitra pokyn, aby volby byly vypsány. Volby ty byly s ohledem na ustanoven § 11 řádu volebního, podle něhož v době od 15. června až do 15. srpna nesmějí se obecní volby konati vypsány až po uplynutí této lhůty. Volby byly dne 16. zář 1923 provedeny a jakmile staly se pravoplatnými, zahájilo zastupitelstvo svoji činnost. Tím staly se příslušné dotazy interpelace bezpředmětnými a není pro ministerstvo vnitra důvodu k dalšímu opatření.
Rozpočet obce ďáblické na rok 1923 vyložen byl v době od 24. prosince 1922 do 6. ledna 1923. Schválen byl správní komisí dne 19. června 1923. Účty za r. 1922 schváleny 13. července 1923. Průtah vysvětluje se tím, že obecní správní komise převzala záležitosti obce v nepořádku a že vyžadovalo proto delšího času, než správa obce uvedena byla v normální chod.
Schůze správní komise v r. 1923 konaly se dne 12. února. 11. března 19. června. 25. července a 20. září. Vedle toho konány schůze užšího sboru právní komise v roce 1923 dne 28. ledna, 4. března, 3. dubna, 14. května 5. června, 19. července, 15 srpna a 1 listopadu.
Pokud jde o složení správní komise byl do ni původně jmenován též Bohumil Šach, účetní asistent zemské správy politické, a to jako místopředseda této komise. Proti tomuto jmenování byla u okresní správy politické podána stížnost, jež namítala, že jmenovaný nemá ještě stáří 26 let, které požaduje obecní řád volební pro volitelnost. Stížnost tuto zamítla okresní správa politická výměrem ze dne 16 července 1923, čís. 23327 z toho důvodu že ustanovení § 4 řádu volení do obcí o volitelnosti do zastupitelstva obecního a obecních komisí neplatí pro správní komise jež zřizují se podle § 106 obec. zř., ježto komise tato není voleným orgánem obecním.
Ježto výměr okresní správy politické nepříčí se patným ustanovením zákona, nemělo ministerstvo vnitra důvodu aby ve věci učinilo nějaké opatření.
V Praze dne 3. března 1924.
Ministr vnitra:
J. Malypetr v. r.
XIII./4458.
Odpověď
ministra spravedlnosti na interpelaci poslance Andreje Hlinky a spol. o vězněných obětích udavačství (Čaderna a spol.) v Bratislavě (tisk 4393).
Na interpelaci odpovídám sdělením, že státnímu zastupitelství v Bratislavě došlo dne 25. září 1923 trestní oznámení policejního ředitelství v Bratislavě, v němž tajemník ťSlovenského národného ochranného svazuŤ a další čtyři osoby obviněny byly ze spolčení za účelem násilného odstranění ministrů dra Hodžy a dra Markoviče, bývalých ministrů dra Šrobára a dra Dérera, člena parlamentu dra Blaha pak dra Ivanky, starosty Okánika, referenta Štefánka a státního zástupce dra Hágla. S oznámením trestním současně dodáni byli čtyři z obviněných do vazby.
Na základě tohoto trestního oznámení podporovaného svědeckou výpovědí pensionovaného správce věznice Vendelína Kaviaka v Bratislavě, jakož i výpovědí jednoho z obviněných, navrhlo státní zastupitelství v Bratislavě již dne 26. září 1923 zavedení vyšetřován proti všem obviněným pro zločin podle § 9 zákona na ochranu republiky a pro zločin podle § 288 tr. z. se současným uvalením vazby vyšetřovací ohledně zatčených, z důvodu § 141, čís. 2 a 3 tr. ř.
Návrhu tomu vyšetřující soudce usnesením ze dne 27. září 1923 vyhověl, což obvinění při výslechu svém dne 27. září 1923 konaném, vzali na vědomí.
Vazba tato rozšířena byla dne 30. září 1923 také i na pátého obviněného.
Výrok o uvalení vazby byl pak usnesením obžalobního senátu sedrie v Bratislavě ze dne 13. října 1923. pokud se týče dne 20. října 1923 k žádosti obviněných přezkoumán a správným shledán, a to i soudní tabulí v Bratislavě dne 27. října 1923, pokud si jedním z obviněných dále bylo stěžováno.
Že vazba obviněných nad zákonnou potřebu nebyla prodlužována, svědčí ta okolnost, že ačkoliv dne 18. prosince 1923 státní zástupce navrhl doplnění konaného vyšetřování, navrhl současně také propuštění obviněných podle § 161 tr. ř., kterémužto návrhu vyšetřující soudce skutečně vyhověl, takže všichni obvinění byli na svobodu již dne 18. prosince 1923 propuštěni, tedy dříve než uplynula doba tří měsíců, na kterou byla vyšetřovací vazba původně nařízena.
O dosavadních výsledcích trestního řízení nemohu se ovšem z důvodů zákonných vyjádřiti ježto trestní řízení dosud skončeno není.
Pokud páni interpelanti uvádějí, že některý soudce měl se vyjádřiti, jako by stačilo jediné slovo ministra, aby trestní řízení bylo zastaveno, tu dovoluji si podotknouti, že konaným šetřením nijak takový výrok nějakého soudce zjištěn nebyl. Naopak ale bylo zjištěno, že obhájce Čadernův advokát dr. Weichherz, při jedné intervenci u vyšetřujícího soudce měl poznamenati, že pan ministr dr. Milan Hodža Čadernu dobře zná, a že by předložil nějaké jeho prohlášení, ohledně Čaderny, což by snad celou záležitost urychlilo. Nepadl tedy, pokud zjištěno, výrok onen se strany soudců a neshledávám příčiny k nějakému opatření.
Pokud pak páni tazatelé snad vyčítají, že vysocí státní úředníci měli známost o udánlivém úmyslu vraha Bencziho odstraniti pana poslance Andreje Hlinku a že přes to proti takovému zamýšlenému činu hned nezakročili, tu dovoluji si sděliti, že i okolnost tato byla již učiněna předmětem šetření.
V Praze dne 24. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský v. r.
XIV./4458.
Odpověď
ministrů sociální péče, vnitra a obchodu na interpelaci poslance Najmana, Pastyříka a druhů o nesprávných nařízeních zemské správy politické v Praze o zavírání obchodů a živností v neděli (tisk 4317/V).
Nařízení presidenta zemské správy politické v Praze ze dne 13. října 1923, čís. 9 B 1250-3 z sp. p. 409.547 o úpravě nedělního klidu v živnostech obchodních v obvodu města Kolína, kterým provozování všech obchodních živností vyjma obchodu s potravinami v obvodu města Kolína o nedělích po celý rok zcela je zastaveno, vydáno bylo na základě §u 1. čl. IX. zákona ze dne 16. ledna 1895, čís. 21 ř z. pozměněného zákonem ze dne 18. července 1905, čís. 125 ř. z. a to na podnět Obchodního gremia v Kolíně, jež podáním ze dne 10. listopadu 1921, č. 645 spolu s hromadou pomocnickou domáhalo se legálního nedělního klidu v Kolíně.
V Praze dne 29 února 1924.
Ministr sociální péče:
Habrman v. r.
Ministr vnitra:
J. Malypetr v. r.
Ministr obchodu:
Inž. L. Novák v. r.
XV./4458 (původní znění).
Odpověď
ministra věcí zahraničních na interpelaci poslance Windirsche a druhů o postupu belgické posádkové armády proti československému státnímu občanu Ferdinandu Sieberovi v Cáchách (tisk 4256/XVI).
Na intervenci československého vyslanectví v Bruselu v záležitosti výše uvedené odpovědělo belgické ministerstvo věcí zahraničních notou ze dne 16. února 1924, která v překladě zní takto:
ťV odpověď na notu č. 311 a-23 ze dne 12. prosince minulého roku, klade si ministerstvo věcí zahraničních za cest sděliti československému vyslanectví, že podle výsledku šetření provedeného velitelstvím belgické okupační armády obdržel pan Ferdinand Sieber skutečně koncem července minulého roku povolání za rukojmí ve vlacích francouzsko-belgické režie na dobu osmi dnů; rozkaz tento nebyl však proveden, ježto pan Sieber odcestoval a ježto dále vojenské úřady konstatovaly, že dotyčný jest československým příslušníkem. Sieber nebyl dále nijak obtěžován. Nicméně vojenské úřady zahájily řízení k tomu cíli, aby zjistily, zda pan Sieber je skutečně příslušníkem československým. Tímto šetřením snad byla u něho vzbuzena domněnka, že vojenské úřady se snaží jej znepokojovati.
Dne 11. ledna oznámil československý konsul v Kolíně n. R. velitelství belgické okupační armády, že Sieber dosud nepodal průkaz své československé příslušnosti a že opomenul dáti se zapsati do seznamů Československého konsulátu v Kolíně n. RŤ
V Praze dne 26. února 1924.
Ministr věcí zahraničních:
Dr. Ed. Beneš v. r.
XVI./4458 (původní znění).
Odpověď
ministra zemědělství na interpelaci poslance Windirsche a druhů, že při kácení lesů mniškou poškozených požaduje se peněžní jistota na opětné zalesnění (tisk 4263).
Ministerstvo zemědělství pravoplatně rozhodnutím ze dne 5. června 1923, čís. 40.475. uložilo Antonínu Raimundovi a společníkům z Chotěvic, povolujíc jim mimořádnou těžbu mniškou zničených porostů, aby složili postupně s prodejem vyrobeného dříví u příslušné okresní správy politické za každý vykácený 1 ha půdy zalesňovací kauci 1000 Kč, kterýžto obnos po provedeném zalesnění opět se uvolní. Stalo se tak z předpokladu, že úřad má za povinnost předpisem kauce postarati se o to aby opětné zalesnění vykácených ploch v době zákonem stanovené bylo zajištěno.
Ministerstvo zemědělství považovalo se oprávněným k předpisu kauce podle zákona čís 82-1918 zejména ustanovení jeho § 4. který povolování mimořádných těžeb přikázal do kompetence ministerstva zemědělství a vycházelo z úvahy že dal-li zákon úřadu právo výjimky povolovati udělil mu též právo stanoviti podmínky a kautely za jichž splnění možno mimořádnou těžbu povoliti.
Při projednání stížnosti kterou v obdobném případě zabýval se Nejvyšší správní soud v době nejnovější nepřiklonil se však tento názoru ministerstva zemědělství hájenému a rozhodl, že pokud jde o obor práva dříve rakouského bylo by uložení kauce uznati za oprávněné jen kdyby v zákoně ze dne 17. prosince 1918 nebo v jiném zákoně bylo možno nalézti normu zmocňující úřad, aby povinnost takovou stranám ukládal.
V důsledku tohoto zásadního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přikročilo ministerstvo zemědělství ke zrušení zalesňovací kauce v případě který je předmětem interpelace.
Stížnosti poslance Windirsche proti lesopolitickým úřadům řízené budou vyšetřeny.
Ministerstvo zemědělství zastává samo stanovisko že lesy mniškou zničené musí býti co nejdříve vykáceny a zase znovu zalesněny. Zalesňovací kauci žádalo v těch případech, kde byla pochybnost že majitel lesa zalesnění včas provede. Nikdy však nečinilo povolení ku kácení mniškového dříví odvislým od složení kauce zalesňovací.
Pokud se týče bodu 3. a 4. interpelace, podotýká se toto:
Ministerstvo zemědělství jemuž podle zákona ze dne 17. prosince 1918. čís. 82. přísluší povolovati mimořádné těžby, povoluje je na základě dobrozdání, předložených příslušnou okresní lesní inspekcí a v případech významnějších na základě dobrozdání sepsaných na místě samém komisí, sestávající z přednosty příslušné okresní lesní inspekce a z jednoho neb dvou lesních hospodářů ze soukromých velkostatků.
Ministerstvo zemědělství podporuje zalesňování zvláště v lesích drobných majitelů dodávkou lesního semene ze státních školek za ceny režijní, jež jsou asi o 30 až 40% levnější, než ceny požadované soukromými majiteli lesních školek a uděluje, pokud toho finanční prostředky dovolují, peněžité podpory na zalesňování.
Současně se podotýká, že ministerstvo železnic povolilo na vývoz mniškového dříví snížení dopravní sazby a ministerstvo obchodu snížení vývozních poplatků.
V Praze dne 26. února 1924.
Ministr zemědělství:
Dr. Hodža v. r.
XVII./4458 (původní znění).
Odpověď
ministra financí na interpelaci poslanců Kostky, dra Kafky a druhů o dvou tvrdých krutostech při přejímání předválečných rent (tisk 4233/I).
K bodu a) interpelace ohledně předválečných rent československých občanů, které jsou deponovány ve Vídni a zatíženy lombardem, třeba poznamenati, že názor, jakoby lombard byl překážkou převozu rent do Československa, spočívá na omylu. Otázka lombardních závazků není sice dosud vyřešena tak aby závazky tyto bylo lze vyrovnati, avšak vídeňská Poštovní spořitelna uvolila se vydati renty lombardem zatížené Poštovnímu úřadu šekovému v Praze aby je pro ni převzal do úschovy jako věrná ruka a choval pod závěrou, t. j. nevydával majiteli dokud nebude lombardní dluh ve smyslu římské úmluvy o Poštovní spořitelně vyrovnán. Podobně postupovala i Rakousko-uherská banka ve Vídni, jež ostatně svoje deposita nedávno předala vídeňské Poštovní spořitelně.
K bodu b), pokud se týče odmítání rent v Rakousku deponovaných a patřících československým příslušníkům, kteří nebydlí v tuzemsku, dlužno připomenouti, že podle mírových smluv rozhoduje pro převzetí rent tím kterým státem nástupnickým princip přísné territoriality, takže zásadně tvoří tyto renty státní dluh toho státu na jehož území se efektivně nalézají. Podle téhož principu převzalo Československo veškeré renty, které byly na jeho území, bez rozdílu, zda patřily zdejším nebo cizím příslušníkům a bez rozdílu zda vlastník bydlí v tuzemsku či v cizině. Renty deponované mimo zdejší území nebylo Československo povinno převzíti. Reparační komise na zdejší nátlak a po delším vyjednávání přiznala ovšem státům nástupnickým právo za určitých jasně stanovených podmínek renty svých příslušníků reklamovati z bloku rakouského, po případě maďarského pro blok vlastní. Tyto podmínky nutno přesně dodržovati a nelze jich vykládati extensivně, ježto tvoří výjimku ze všeobecné shora zmíněné zásady territoriality. Při tom musila finanční správa míti na zřeteli, že může reklamovati pro svůj blok jen ony renty při kterých jsou splněny podmínky pro vyplácení úroků podle zákona ze dne 10. července 1922, č. 250 Sb. z. a n. Reklamovati renty i v těch případech, kde podmínky citovaným zákonem stanovené splněny nejsou, bylo by nejen bezúčelným, nýbrž zmařilo by také uplatnění takových rent ve bloku jiném do něhož zásadně patří. Případ, že by Rakousko odmítlo převzíti do svého bloku renty naší finanční správou nereklamované, zde vůbec znám není. Jest tudíž naříkaný postup ministerstva financí jak mírovými smlouvami tak i citovaným zákonem plně odůvodněn.
V Praze dne 6. února 1924.
Ministr financí:
Inž. Bečka v. r.
XVIII./4458 (původní znění).
Odpověď
ministra národní obrany na interpelaci poslanců Uhla, Jokla, Kaufmanna a druhů o jeho článku ťO demokracii a miliciŤ, který vyšel ve ťVenkověŤ a který podepsal (tisk 4274/XVIII).
Článek, který jsem uveřejnil dne 28. října 1923 ve ťVenkověŤ zabývá se skutečně z části také otázkou miliční. Není mi proti mysli osvětliti některé partie článku ještě více, ač článek jest jinak psán dosti jasně.
Článkem tím, doufám, neocitám se v rozporu se stanoviskem dřívějších vlád, naopak tím že o věci jsem napsal a v článku konstatoval, že nikde ničeho nezmeškáme, kde bychom z vlastního názoru mohli poznati podstatu lidových obran a uvažujeme vždy bedlivě, do jaké míry hodí se takováto zařízení do našich poměrů vnitrostátních i mezinárodních, dokazuji pravý opak totiž že otázkou miliční se intensivně zabýváme.
Jest s dostatek pánům členům zákonodárných sborů a zvláště branných výborů známo, že v ministerstvu národní obrany, kde jest studium milice soustředěno v jednom oddělení, studují se různé systémy miliční a náměty v otázce této se vyskytující doma i v cizině. Rovněž naše branné výbory nezanedbávají a nepouští se zřetele, že jest konečným cílem naším vybudovati brannou noc republiky na podkladě miličním.
Přirozeně však otázku tak eminentní důležitosti nesmíme řešiti nějak ukvapeně nemůžeme podnikati bez zralého uvážení nějaké experimenty vždyť jde o obranu našich nejvyšších statků, o obhajobu státu zdravě hospodářsky založeného vysoké kulturní úrovně, státu, ve kterém jest na zdravém demokratickém základě zaručena nejvyšší spravedlnost všem. Nechci při této příležitosti ani rozváděti otázku finančního nákladu miličního systému, který jest vyšší nákladu na stálou armádu.
Doba, ve které zavedeme systém miliční, jest jak jsem již naznačil ve svém článku, odvislá od poměrů, nikoliv od osob, stojících v čele branné moci. Jak já, tak i kterýkoliv můj nástupce bude a musí s poměry počítati.
V Praze dne 4. února 1924.
Ministr národní obrany:
Udržal v. r.