§ 62. Nebylo shledáno účelným, aby starosta a náměstek jeho byli voleni pouze na dva roky, jejich funkční období bylo stanoveno na 4 roky, jako funkční období představenstva vůbec.
§ 64. Změna v odst. 1. jest důsledkem změny provedené v § 56, písm. a).
Odst. 3. vládního návrhu odkazoval zvláštnímu zákonu způsob, jakým budou voliti zaměstnavatelé. Ale zrovna tak, jako ve věci organisace nemocenských pojišťoven, tak také v tomto bodě sociálně-politický výboj chtěl, aby celá látka byla upravena tímto zákonem a vyžadoval proto na vládě, aby udala, jak si volební právo zaměstnavatelů do dozorčího výboru představuje. Tomuto vyzvání vláda vyhověla. Ustanovení písm. d), jež bylo předmětem nepříznivé kritiky, jest odůvodňováno tím, že podnikatel, jenž zaměstnává více dělníků, má povšechně větší zájem na pojišťovně nežli zaměstnavatel o jednom zaměstnanci. Zejména nyní, kdy jsou pojištěny pomocnice v domácnosti, měli by jejich zaměstnavatelé ve větších městech když ne většinu, tedy aspoň nepoměrně značný vliv na volbu zaměstnavatelských členů dozorčího výboru. kdyby každý z nich měl zrovna tak jeden hlas jako majitel veliké továrny zaměstnávající nakolik tisíc pojištěnců.
§ 66. Právo dozorčího výboru předkládati Ústřední sociální pojišťovně k rozhodnutí některá usnesení orgánů pojišťovny s účinkem, že výkon takovýchto usnesení jest až do rozhodnutí Ústřední sociální pojišťovny odložen, bylo rozšířeno na usnesení o změně stanov a o výši náhrady pro funkcionáře nemocenské pojišťovny. V obou těchto případech měl výbor za to, že jest účelno umožniti dozorčímu výboru právo se vyjádřiti, protože zájmy zaměstnavatelů mohou příslušnými usneseními býti značně dotčeny.
§ 68. Požadavek, aby úředníky nemocenské pojišťovny mohli býti pouze zdejší státní občané, bude jistě shledán samozřejmým. Poněvadž však dle doslechu v některých nemocenských pokladnách jsou staří úředníci, kteří nejsou zdejšími státními příslušníky, a poněvadž výbor nemínil svým usnesením zbaviti tyto zapracované úředníky zaměstnání, není-li jinak proti ním závady, přiznal v § 269, odst. 4., ministru sociální péče v dohodě s ministrem vnitra právo, těmto úředníkům prominouti požadavek státního občanství.
§ 69. Důvodová zpráva vysvětluje na str. 93, proč vládní návrh vyhradil Ústřední sociální pojišťovně právo jmenovati tři hlavní úředníky nemocenské pojišťovny. Výbor uznal po podrobné diskusi toto ustanovení za účelné. Rozsah tohoto práva bylo však nutno obmeziti, když bylo usneseno, že nemocenské pojištění nebude prováděno velkými jednotnými obvodními nemocenskými pojišťovnami a že jest proto nutno počítati i s menšími útvary, neboť jinak by byli jmenováni do některých menších pojišťoven i zbyteční úředníci a stalo by se vůbec ilusorním právo představenstva, nějaké úředníky jmenovati.
V zájmu klidné práce v pojišťovacích ústavech považoval výbor za účelno, aby služební řády zaměstnanců byly zpracovány teprve, když také zástupcově organisací zaměstnaneckých byli slyšeni. Poněvadž pak, jak bude uvedeno v § 93, výbor zachoval svazy nemocenských pojišťoven jako instituci povinnou, bylo ovšem nutno a také záhodno, aby o zamýšlených služebních řádech byly vyslechnuty tyto svazy.
Poněvadž byly zachovány v činnosti nemocenské pojišťovny, které pojišťují pouze osoby podrobné pensijnímu pojištění a na kterých proto Ústřední sociální pojišťovna nemá zájmu, bylo u nich právo jmenovati hlavní úředníky přeneseno na Všeobecný pensijní stav (odst. 6.).
§ 71. Změna v odst. 3. byla způsobena přesunutím určité agendy pojišťovací na správní úřady.
§§ 72 a 73. Vládní návrh neobsahoval ustanovení o zrušení nemocenské pojišťovny a její likvidaci, počítaje patrně s jednotnou obvodovou nemocenskou pojišťovnou, k jejíž zrušení by nedošlo. Ale změna organisace nemocenského pojištění oproti původnímu elaborátu odborné komise vyvolává možnost zrušení nemocenské pojišťovny i v budoucnosti. Pro ten případ bylo třeba v zákoně učiniti opatření. To bylo v podstatě převzato z dnešního zákona nemocenského. S druhé strany bylo však počítáno s tím, že nemocenské pojišťovny budou se samy chtíti soustřeďovati, až poznají nevýhodu roztříštění. Bylo nutno zákonem to umožniti (§ 73, odst. 1.).
§ 78. Poněvadž náměstek předsedy Ústřední sociální pojišťovny zastupuje před. sedu, měl výbor za účelno, aby i náměstka jmenoval president republiky. Přihlížeje pak k tomu, že výbor pojišťovny jest složen ze tří skupin, navrhuje výbor sociálně-politický, aby z každé z nich byl jeden náměstek jmenován:
§ 79. Vládní návrh dělil výbor Ústřední sociální pojišťovny tak, že polovice členů byla volena, polovice pak jmenována vládou. Tento návrh byl silně potírán. Bylo poukazováno k tomu, že samospráva přichází v orgánu takto složeném velmi zkrátka a že jest omezena i samospráva nemocenských pojišťoven, na něž bude Ústřední sociální pojišťovna vykonávati značný vliv. Sociálně-politický výbor v dohodě s vládou změnil vládní návrh potud, že ponechává volbě zájemníků 3/5 členů výboru, jmenování pak 2/5.
V jednání výborovém bylo k odst. 2. navrženo, aby členové výboru Ústřední sociální pojišťovny byli voleni přímo všemi pojištěnci současné s volbami orgánů nemocenských pojišťoven. Výbor sociálně-politický nemohl se přikloniti k tomuto návrhu, uváživ jednak, jak značné technické potíže by způsobovalo sčítání asi dvou milionů hlasů při každé volbě, jednak. že není pravděpodobno, že by mohly býti konány volby do orgánů všech nemocenských pojišťoven najednou.
Ustanovení odst. 3., písm. d), bylo změněno, aby byla zaručena tajnost volby.
§ 64, odst. 3., písm. e), jehož ustanovení je podle 79, odst. 3., obdobně použíti i při volbách členů výboru Ústřední sociální pojišťovny, připouští, aby jako zástupce zaměstnavatelů byli voleni i jejich úředníci, tedy nikoli přímí zájemníci. Obdobně rozšířil výbor v odst. 4., § 79, kruh osob, z nichž mají býti vybráni členové výboru, zastupujíce kurii pojištěncův.
§ 80, písm. g). Výbor uznal sice, že v obdobném případě valné hromady delegátů nemocenské pojišťovny je třeba, aby zmocněnec byl jmenován Ústřední sociální pojišťovnou, protože valná hromada může nahodilou většinou učiniti usnesení, jež by mohlo pojišťovnu poškoditi. Naproti tomu měl za to, že výbor Ústřední sociální pojišťovny, malý sbor lidí jistě pečlivě vybíraných, bude bedlivé uvažovati, nežli učiní podobné usnesení a že je proto možno ponechati mu také právo, aby jmenoval zmocněnce k vedení sporu.
Písm. h) bylo vsunuto, protože byla projevena obava, že jinak by jmenování těchto úředníků bylo příliš vydáno vlivu ředitelského kolegia (§ 82).
§ 81. Změny v odst. 1. a 3. jsou nutným důsledkem změny provedené v § 79, odst. 1. Škrtnutí pak odst. 4. vládního návrhu vyplývá ze změny provedené v § 78, odst. 6.
§ 82, odst. 5. Sociálně-politický výbor měl za to, že by bylo v rozporu s právy představenstva, když by kterékoli zaměstnance mohlo přijímati a propouštěti ředitelství samo.
§ 88, odst. 2. Je zbytečno zatěžovati touto prací administrativního rázu Ústřední sociální pojišťovnu, proto přikazuje ji výbor prozatímnímu představenstvu.
Změna odst. 4. byla způsobena změnou v ustanoveních o organisaci soudnictví.
§ 89. Poslední odstavec vládního návrhu byl škrtnut, poněvadž není třeba, aby v zákoně bylo vyslovováno, že ministr může zříditi orgány k výkonu svých práv a povinností.
§ 92. O druhém odst. platí, co bylo řečeno o § 2. odst. § 88.
§ 93. Na str. 65 násl. důvodové zprávy bylo vyloženo, proč vládní návrh zrušil obligatornost svazů nemocenských pokladen. Výbor neuznal však tyto důvody za tak závažné, aby zatlačily obavy vznikající z toho, že by mezi Ústřední sociální pojišťovnou a nemocenskými pojišťovnami nebylo již žádného jiného orgánu a že by všechna agenda týkající se nemocenských pojišťoven, zejména také četné žádosti jejich za porady, musila zatěžovati ústřednu. Proto navrhuje, aby nynější právní stav byl zachován.
§ 95. I. Vládní návrh odnímal tomu, jenž si přivodil nemoc úmyslně, i pomoc lékařskou (č. 1) a ztěžoval tedy jeho uzdravení. Výbor však soudí, že jest ve veřejném zájmu, aby i takový nemocný byl co nejdříve a co nejlépe vyléčen. Proto mu přiznává nemocenské ošetřování, odnímaje mu pouze nemocenské. K tomu cíli byla slova ťnepřivoděné úmyslněŤ přesunuta z úvodu č. I. do č. 2. Rozumí se samo sebou, že jde pouze o případy, kdy čin pojištěncův směřoval přímo k tomu, aby byla vyvolána nemoc, na př. úmyslné zmrzačení, že však sem nespadají případy, kdy nemoc je následkem nějakého třebas nesprávného činu směřujícího k jinému výsledku, na př. pokus sebevraždy. Prakse nemocenských pokladen několika posledních let jest ostatně v tomto směru celkem bezvadná.
Na str. 45 a 67 důvodové zprávy jest vyloženo, proč vládní návrh zavádí pro výplatu nemocenského třídenní absolutní karenční lhůtu. Přes tyto důvody bylo pochopitelné, že byl podán návrh, aby byl zachován nynější právní stav, totiž relativní karenční lhůta. Sociálně-politický výbor uznává sice, že navržené ustanovení bude působiti značné potíže v době přechodné, nežli se vžije, ale nemohl přes to vyhověti podanému návrhu, měly-li ostatní dávky býti zachovány, poněvadž pojistné stanovené v § 159 nestačilo by k úhradě vyššího vydání způsobeného změnou karenční lhůty a vláda na opětovný dotaz prohlásila, že nemůže převzíti odpovědnost za zvýšení pojistného.
Poslední odstavec § 12 vyžaduje, aby byl tohoto případu vzpomenuto i při úpravě nemocenského.
Změněné znění § 12, odst. 2., rozlišuje dvě skupiny zaměstnání: zaměstnání vykonávaná pouze po 6 dní v týdnu a zaměstnání vykonávaná po celý týden. V první skupině sloup mzda vydělaná za 6 dní k úhradě životních potřeb za celý týden. V těchto případech bud i nemocenské vypláceno pouze za 6 dní, ale pouze u nemocí krátkodobých, netrvajících déle nežli 14 dnů, v nemoci déle trvající bude i nadále vyptá ceno nemocenské po celý týden. Výbor důsledně zaměnil ve vládním návrhu slovo ťpodporaŤ za slovo ťdávkaŤ, poněvadž podle běžné terminologie podpora není plněním, na něž by byl zákonný nárok.
Pro případy potratu není třeba dávky, uvedené pod č. II. 2. O určité době před potratem není možno mluviti, protože potrat jest událost náhlá, po potratu pak má pojištěnka beztoho nárok na nemocenské, pokud je neschopna práce.
Vládní návrh poskytoval pomoc po porodu manželce pojištěncově ve stejném rozsahu jako pojištěnce samé. Toho jistě není zapotřebí, poněvadž tato těhotná žena a později matka není vůbec v námezdní práci. Není však sporno, že potřebovala by vedle pomoci porodní asistentky po jistou dobu po porodu také příspěvku peněžitého, aby uhradila zvýšené potřeby domácnosti, ale z 5% pojistného pro nemocenské pojištění nebylo možno poskytnouti tuto dávku, jež byla navržena v původním projektu odborné komise, počítající ovšem s pojistným 6%.
§ 96. Ustanovení písm. b) vládního návrhu, prohlašující za příslušníka rodiny také družku pojištěncovu za určitých podmínek, bylo škrtnuto, protože zákonodárství republiky umožňuje snadné uzavření svazku manželského.
U § 96 byl podán návrh, aby pojištěnec, jehož zdanitelný příjem převyšuje 20.000 Kč ročně, byl povinen zaplatiti ze svého lékaři ošetřujícímu příslušníky jeho rodiny rozdíl mezi sazbou smluvenou s nemocenskou pojišťovnou a sazbou všeobecnou. Tento návrh nebyl schválen. Výbor byl přesvědčen, že by zaměstnanci, jejichž příjem by byl blízký této hranici, nemohli nésti tohoto břemene, kdyžtě právě nyní veřejní zaměstnanci bez rozdílu výše služného domáhají se pojištění pro léčebnou péči, tvrdíce, že není možno ani z vyššího služného hraditi náklady lékařského ošetřování.
§ 97, odst. 3. vytyčuje v nynějším znění podpůrnou dobu rodinného pojištění.
Odst. 4. byl přestylisován, protože stylisace vládního návrhu shodující se v podstatě s nynějším zněním zákona nemocenského, vzbuzovala v praksi pochybnosti.
§ 98, který ve znění vládního návrhu byl převzat z nynějšího zákona nemocenského, zavdal rovněž podnět ke sporům, i byl změněn podle výkladu, jakého se nynějšímu § 6 a) dostalo nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května 1923, č. 7675.
§ 100. Vládní návrh přeměnil v předpis obligatorní dosavadní fakultativní ustanovení § 9 c) čí,s. 4. zák. nem. Výbor považoval však tento podnět za příliš přísný a usnesl se ponechati i nadále mezi ustanoveními fakultativními obsah navrženého § 100. Proto jej přesunul do § 104. Naproti tomu soudil, že ustanovení § 104, písm. a) vládního návrhu jest nutno změniti v ustanovení obligatorní, maje za to, že tak bude spíše čeleno rvačkám a opilství. Proto bylo toto ustanovení přesunuto do § 100. Výbor však zdůrazňuje, že opilstvím není možno rozuměti ojedinělé případy opilosti.
§ 101 byl doplněn ustanovením, že náklady pomoci v mateřství nemají býti rozvrhovány na zúčastněné pojišťovny pouze podle doby pojištění u nich, nýbrž i podle mzdové třídy a že nemocenská pojišťovna poskytující dávku nemůže vyžadovati náhrady podle vyšší třídy mzdové, nežli podle níž sama dávku poskytuje.
§ 103 musí býti omezen na pojišťovny obvodové, poněvadž by jinak byla sporna příslušnost, mimo to pak by bylo možno, že by, pojištěnec vyhledával pomoci u různých pojišťoven.
§ 104, písm. a). Tato změna byla vysvětlena u § 100.
§ 105. Vsuvka v úvodní větě má vyjádřiti, že nemocenská pojišťovna může zvýšiti dávky nad zákonné minimum pouze tenkrát, když vystačí s pojistným, jak je stanoveno v § 159, a když je náležitě dotován její reservní fond. Písm. d) vládního návrhu musilo býti škrtnuto, když § 100 vládního návrhu přestal býti ustanovením obligatorním.
Písm. j) vládního návrhu bylo škrtnuto, když vláda oznámila, že v nejbližší době bude předložena osnova zákona, která uprav pro celý obvod republiky způsob zamezování a potírání sdělných chorob.
§ 107. Výbor považoval za příliš tíživé ustanovení, podle něhož musí spadati alespoň 26 týdnů do povinného pojištění dvou let před nápadem dávky, a snížil tuto dobu na polovici. Nemohl se však odhodlati vyhověti návrhu, aby tento požadavek vůbec byl odstraněn, dokud zkušenost neukáže, že není odůvodněn obava, že se budou do pojištění hledět dostati i živly, pro něž pojištění podle tohoto zákona není určeno.
Požadavek, aby dva týdny pojištění dobrovolného se počítaly za jeden týden pojištění povinného, nemohl býti ponechán v platnosti u dělníků sezonních, nemohl však s druhé strany býti vůbec odmítnut z důvodů právě uvedených.
Snížení čekací doby s 200 na 150 příspěvkových týdnů je vysvětleno v části III. této zprávy.
§ 109. Pojem invalidity byl vyhraněn 30letou judikaturou o německém pojištění invalidním. Návrh má na mysli pojmy, jež takto staly se běžnými.
§ 112. Změnou odst. 1. výbor chtěl umožniti, aby i stařec mohl vydělávati tolik, jako pojištěnec invalidní, aniž by ztrácel nárok na důchod.
§ 113 a 114. O návrhu, jednajícím o poskytování vdovského důchodu vdově, která není invalidní, ve spojitosti s vypuštěním dávky § 113, jest pojednáno v části III.
§ 114. Nároky odvozené (vdovský, sirotčí, odbytné) jsou vypočítány jako kveta důchodu, jehož pojištěnec požíval v době úmrtí anebo jehož by byl požíval, kdyby před úmrtím byl se stal invalidním anebo splnil podmínky pro přiznání důchodu starobního. Osnova volí i pro tento důchod, k jehož přiznání vůbec nedošlo, výrazu ťnárokŤ - podobně v §§ 118, 120, 121, 129 a jinde - místo výrazu ťčákaŤ, jež sice bylo doporučováno, ale nevžilo se. Jest tedy v osnově výrazu ťnárokŤ používáno ve dvojím významu.
§ 120, odst. 2., rozšiřuje nárok na důchod sirotčí u větších rodin tím, že při výpočtu úhrnu všech těchto důchodů přihlíží i k příplatkům podle § 113. Tím nebude způsobeno zvýšení nákladu, jež by stálo za zmínku.
§ 121. Zvýšení odbytného v odst. 1. a 2. nemá finančního významu pro pojišťovnu.
§ 123. Mluvě v odst. 4. o hranici 6000 Kč, počítal vládní návrh s nynější částkou prostou daně z příjmu. Výbor, očekávaje, že postupem doby tato částka může býti zvýšena nebo snížena, a nechtěje vyvolávati nutnost, aby byl měněn při takové příležitosti vždy tento zákon, vypustil číslici a použil pružnějšího výrazu.
§ 124. Ze 2. odst. byl vytvořen § 138.
§ 128. Pojištění jiných dávek než povinných nepožívá úlev finančních ani v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, kde je rovněž zavedeno. Výbor doplnil obdobným ustanovením vládní návrh, ponechávaje nedotčeny výhody, jichž podobné pojištění požívá podle nynějšího stavu zákona.
§ 130. Dávky nemohou býti ovšem poskytovány, byla-li převodní částka odevzdána podle § 240 nn. jinému ústavu, jenž se takto stává nositelem pojištění.
§ 131. Rovněž může býti dřívější doba pojištění započítávána pouze tenkrát, neodvedla-li Ústřední sociální pojišťovna v mezidobí převodní částky.
§ 133 bylo nutno doplniti ustanovením o době výplaty pohřebného a odbytného.
§ 134, odst. 2., doplnil výbor tím, že vylučuje nárok na dávky u osob, jež požívají vyživovacího příspěvku.
§ 135. Byl-li vymřen důchod nízko na základě omylu, není důvodu, aby náprava platila teprve ode dne, kdy byl osobě oprávněné doručen opravující výměr, nýbrž chyba musí býti napravena od samého počátku. Proto bylo nutno změniti odst. 1.
Do odst. 2. vsunul výbor ustanovení, umožňující vyžadovati vrácení neprávem přijatých dávek i tenkráte, zatajil-li důchodce, že požívá důchodu konkurenčního.
§ 139 vzbuzoval pochybnosti, zda je přípustna exekuce nikoli sjednaná, proto byl pozměněn.
§ 141. Dalo se očekávati, že při jednání o lékařské službě nemocenských pojišťoven bude: znovu rozvinuta v plné šíři otázka organisovaně svobodné volby lékaře. Zdravotní služba stala se však vůbec předmětem obsáhlých rozprav a bedlivých úvah. Bylo mimo jiné, také navrženo, aby výkonem léčebné péče byly pověřeny zvláštní zdravotní komise, které by byly úplně neodvisly od správ pojišťoven. Shledalo se však záhy, že náklady spojené s tímto projektem by dosáhly nedostižné výše. Projekt ten byli ostatně odmítám i proto, že jest úplně cizí soustavám u nás obvyklým. Soustředilo se tedy jednání na otázku, zdali je možno zavésti organisovanou svobodnou volbu lékaře. Třicetiletá prakse nemocenského pojištění poskytuje argumenty pro ni i proti ní, jichž důvodnost není možno popírati. Pro náš případ bylo však rozhodno, že by vyžadovaný způsob poskytování léčebné péče byl spojen s většími náklady nežli jaké by bylo možno uhraditi ze stanoveného pojistného. Výbor projevil proto souhlas s vládním návrhem, podle kterého není léčebná péče šablonovitě upravována, nýbrž ponechával o jest jako dosud nemocenským pojišťovnám, aby podle svých zvláštních poměrů v dohadě s lékařskými organisacemi upravily způsob, jak má býti tam či onde léčebná péče prováděna.
Na žádost lékařských organisací doplněn však odst. i. ustanovením, že lékař (porodní asistentka), jenž není ve službě pojišťovny, jest sám oprávněn vyžadovati úplatu za poskytnutí první pomoci, poněvadž mnohdy nedostal jí od pojištěnce, ač nemocenská pokladna jí pojištěnci vyplatila.
Původní § 142 byl škrtnut na podnět lékařských organisací, které poukazovaly k tomu, že toto ustanovení patří spíše do smlouvy mezi stranami.
§ 143. Výbor chtěl zdůrazniti, že nejen nemocný může se dovolávati, aby bylo přezkoušeno, zdali je správně ošetřován, nýbrž i ošetřující lékař sám, aby byl chráněn proti bezdůvodnému podezírání, že nevěnuje léčení pojištěncovu potřebné péče.
Původní § 146 byl škrtnut jako zbytečný, protože již v zákoně o potírání sdělných chorob jest opatřeno, co měl na mysli.
Původní § 147 byl rovněž škrtnut, protože se výbor obával, že nemocenská pojišťovna by ohlašovala každý případ, aby se zbavila případných následků opomenutého oznámení a že by Ústřední sociální pojišťovna byla zahrnuta oznámeními z velké části zcela zbytečnými. Věc bude možno účelněji upraviti instrukcemi, které vydá Ústřední sociální pojišťovna ošetřujícím lékařům.
§ 148. Léčebná péče vyžaduje mnohdy, aby, nemocný byl odevzdán do léčebného ústavu, který noví veřejnou nemocnici. Učiní-li tak nemocenská pojišťovna, nemůže na ní býti vyžadováno, aby ještě platila nemocenské mimo ošetřovací sazbu, beztoho značně vyšší, nežli jest nemocenské. Odevzdá-li, však nemocného do léčení Ústřední sociální pojišťovna, není důvodu, aby nemocenská pojišťovna na tom dochovala úspor. Proto jí zákon ukládá, aby polovici nemocenského odvedla Ústřední sociální pojišťovně na částečnou úhradu nákladů, druhou polovici pak pojištěnci, pokud se týče příslušníkům jeho rodiny.
§ 149. V odst. 1. bylo třeba výslovně vytknouti povinnost nemocenské pojišťovny ke placení polovice nemocenského příslušníkům rodiny po dobu ošetřování pojištěncova ve veřejné nemocnici, kdyžtě byl změněn § 150. Podle nynější prakse dostávalo se plného nemocenského pojištěnci, jenž byl ve veřejné nemocnici ošetřován déle nežli 4 týdny, neměl-li příslušníků rodiny. Zástupcově veřejných fondů trpce si stěžovali do tohoto stavu a poukazovali na nerovnost postavení tohoto pojištěnce oproti pojištěnci pečujícímu o rodinu. Výbor musil uznati důvodnost těchto stesků i přiznal nemocnici polovinu nemocenského patřícího takovému pojištěnci.
V odst. 3. konečně jest zamýšleno určitým způsobem přispívati i k udržování porodnice, která poskytuje pojištěnce léčení i ošetřování.
V § 150 byla konstruována povinnost nemocenské pojišťovny platiti za příslušníky rodiny pojištěncovy ošetřované na poukaz pojišťovny ve veřejné nemocnici aspoň to, co ušetří na lécích a nákladech lékařského ošetřování.
§ 158. Původní elaborát odborné komise stanovil přesně pojistné pro pojištění invalidní starobní. Vládní návrh pozměnil poněkud dávky v něm navržené, sníživ základní částku důchodu invalidního a starobního se 600 Kč ročně na 500 Kč (a zvýšiv o 100 Kč příspěvek státní). Tato změna vyžadovala přepočítání pojistného. Proto z vládního návrhu bylo pojistné vypuštěno a stanovení jeho bylo přenecháno zvláštnímu zákonu. Výbor však, chtěje celou materii upraviti jedním zákonem, usnesl se na tom, aby pojistné bylo obsaženo již v tomto zákoně. O způsobu, jak pojistné bylo vypočítáno, jedná se ve III. části této zprávy.
§ 160. Závěr tohoto paragrafu podle vládního návrhu má se týkati také druhého případu tam uvedeného. Bylo proto třeba přepracovati toto ustanovení.
Odst. 3. V některých případech vyplácí se podle specielních ustanovení zákonných mzda i tenkráte, když pracovní poměr byl zrušen. Byly projevovány obavy, že by při znění vládního návrhu bylo možno vyžadovati na zaměstnavateli placení pojistného i za takovou dobu. Aby tyto obavy byly rozptýleny, byl vsunut odst. 3.
§ 167. Ustanovení o zvýšení pojistného může míti praktický význam pouze pro větší závody. Aby jeho všeobecné znění nevyvolávalo zbytečných obav u malých živnostníků a rolníků, byla působnost jeho omezena na závody, zaměstnávající aspoň 10 pojištěnců. Nynější zákon nemocenský připouští sice zvýšení pojistného až o 50%. Výbor však měl za to, že při nynějších vyšších sazbách pojistného stačí hrozba přirážkou ve výši 25 %, aby přiměla zaměstnavatele, aby vyhověl předpisům zdravotnickým a ochranným. Aby pak nebylo pochybností, že přirážku nutno platiti pouze do budoucnosti, byl vsunut odst. 3.
Původní § 168 byl škrtnut proto, že ohrožoval jednání o obchodních smlouvách.
§ 168. Společenstva stavitelů si stěžovala, že všichni jejich příslušníci jsou vládním návrhem stigmatisováni jako škůdcové sociálního pojištění, ačkoliv prý poměr nedoplatků v jejich oboru není větší než v oborech jiných. Toto tvrzení bylo sice vyvráceno zprávami, které byly předloženy jednotlivými pojišťovacími ústavy, zejména úrazovou pojišťovnou dělnickou v Praze, nicméně výbor omezil ustanovení vládního návrhu pouze na takové stavební živnostníky, o nichž pojišťovna prokáže, že zůstali pojistné dlužni.
§ 170. Ručení manželčino bylo omezeno na pojistné, které se stalo splatným v době společné domácnosti, poněvadž není spravedlivo, aby manželka ručila za závazek manželův, vzniklý v době, kdy s ním nebyla v hospodářské souvislosti.
§ 171 byl omezen proto, aby nabyvatel závodu neručil za pojistné, jež pojišťovna po př. teprve později, na základě nově zjištěných skutečností by předepsala jeho předchůdci.
Původní § 173 vyvolal zejména v kruzích hypotečních ústavů obavu, že by navržené zákonné zástavní právo ve prospěch pojistného, jakého v tomto rozsahu nepožívají ani daně, ohrozilo tak značně hypotekární úvěr, že by tento úvěr byl přímo znemožněn. Nebylo možno neuznati důvodnosti těchto obav. Proto výbor škrtl § 173. V souvislosti s tím bylo však nutno škrtnouti i poslední větu původního § 174 vládního návrhu, protože by jinak pojistné bylo v nepříznivějším postavení nežli dnes.
§ 174. Návrh výboru přiznává zaměstnavateli právo na vrácení pojistného neprávem placeného, které zaplatil ze svého, i když na základě smlouvy se zaměstnancem platil více nežli by podle § 162 na něho připadalo. Vedle toho však výbor přiznal nárok na vrácení takového pojistného také zaměstnanci, ačkoli jest si vědom, že toto ustanovení nebude míti valného praktického významu.
§ 175. Poněvadž na Slovensku a Podkarpatské Rusi není přípustna politická exekuce a poněvadž i v historických zemích je prakticky nemožna od té doby, co finanční úřady byly odloučeny od politické správy a provádějí exekuce ve prospěch daní svými vlastními orgány, vypustil výbor ustanovení o přípustnosti exekuce politické.
§ 180. Jak v projevech tisku jednajících o budoucím hospodářství sociálních pojišťoven, tak také v povšechné debatě bylo zdůrazněno, že národní hospodářství nemůže úplně postrádati kapitálů nashromažďovaných pro sociální pojištění a že je proto zapotřebí, aby tyto kapitály plynuly zpět do výrobního procesu a oplodňovaly jej, ovšem tak, aby jejich bezpečnost nebyla ohrožena. Této snaze vyhovují změny provedené výborem v odst. 2., písm. a), b) a vsuvka nové písm. e). Návrhu, aby bylo možno bez omezení ukládati jmění pojišťoven v peněžních ústavech, ťkteré poskytují dostatečné jistotyŤ, výbor nemohl vyhověti, nejenom proto, že pojem ťdostatečné jistotyŤ jest velmi relativní, nýbrž hlavně proto, že peněžní ústav, jenž poskytuje takové jistoty v době, kdy jsou do něho peníze ukládány, nemusí jí poskytovati také v době, kdy je má vrátiti. Této jistě odůvodněné obavě nemohla čeliti ani myšlenka, aby u Ústřední sociální pojišťovny byla zřízena zvláštní finanční komise jmenovaná z odborníků, poněvadž i tato komise by se mohla o bonitě toho kterého ústavu vyjadřovati pouze v době, kdy jsou peníze vkládány, a i to velmi nespolehlivě, že by mohla stále sledovati stav takového podniku a včas dáti vklad vybrati z ústavu ohroženého, nedá se vážně mysliti. Zkušenosti posledních let jsou ostatně tak vážným mementem, že zákonodárný činitel, dbalý své odpovědnosti k masám pojištěnců, nemůže na podobný projekt přistoupiti.
Požadavek, aby byly vypracovány směry nice pro ukládání jmění za souhlasu ministra sociální péče a ministra financí, má čeliti obavě finanční správy státní, že by ukládací politika Ústřední sociální pojišťovny, disponující značnými kapitály, mohla se dostati do rozporu s potřebami finanční politiky státní.
§ 182. Z různých obvodu bylo vyslovováno přání, aby při ukládání jmění Ústřední sociální pojišťovny bylo přihlíženo poměrně ke zdrojům jeho všeobecně, nejenom při nákladu ukládacích papírů, jak zněl vládní návrh. Tomuto požadavku vyhovuje změna odst. 2.
§ 188. Výbor se obával, že Ústřední sociální pojišťovna by mohu favorisovati některé nemocenské pojišťovny, kdyby přímo v zákoně bylo vysloveno, že může pověřiti i pouze některé z nich rozhodováním o žádostech za dávky. Proto škrtl toto ustanovení.
§ 189. Vládní návrh nařizoval v § 190, aby výměr pojišťovny o pojistné dávce byl opatřen právním poučením. Není však důvodu, aby této výhody pro strany tak důležité bylo, používá no pouze při některých výměrech. Jest zajisté zapotřebí, aby takto byla poučena strana, i když obdrží výměr jiného rázu. pojišťovny pak toto opatřeni nijak nezatíží, protože beztoho výměry budou vyhotovovány, na tištěných formulářích, na nichž právní poučení bude již připojeno. Výbor proto, přesunul poslední odstavec § 190 do § 189.
§ 192. Podrobnost, obsažená v návrhu vládním, byla přesunuta do § 196, kam logicky patří.
§ 199 byl vypracován zřejmě pod dojmete stížností, že nedostává se soudcovského dorostu. Poněvadž však od této doby podle sdělení ministerstva spravedlnosti poměry se zlepšily tak, že v nejbližší době bude soudců dostatek, výbor použil změněné situace k tomu, aby úřad předsedy rozhodčího soudu a jeho náměstků svěřil pouze soudcům. Tím bylo umožněno, že celý ráz řízení rozhodčího soudu mohl se do značné míry přizpůsobiti rázu řízení soudního vůbec a že jednotlivá ustanoveni vládního návrhu, zejména v §§ 206 a 208, mohla býti přizpůsobena ustanovením o řízení soudním.
§ 203. Poněvadž v obvodě práva uherského jest běžná lhůta 15 dnů a v nových zákonech vesměs se jí užívá, bylo jí použito také v tomto zákoně místo navrhované lhůty 14denní.
§ 207. Výbor soudil, že rozhodování u rozhodčího soudu vyžaduje řízení rychlého, stručného a levného. Proto podle obdoby zákona o soudech, živnostenských vyloučil i zde zastupování právními zástupci.
§ 210. Výbor škrtl ustanovení písm. a) a b), shrnuv jejich obsah do přestylisované písm. d).
§ 211. Nový odstavec druhý obsahuje zásadu civilního práva soudního platného v historických zemích a dobře se osvědčivšího.
§ 215. Výbor měl za to, že by nebylo účelno předkládati odvolání k rozhodování jinému senátu, protože by se tento senát dostal do nepříjemné situace, že po případě by musil desavouovati dřívější rozhodující senát.
§ 216. V povšechné rozpravě bylo konstatováno, že není udržitelno stanovisko vládního návrhu, aby byly v republice pouze tři pojišťovací soudy, protože by byly těžko přístupny, byly by zahrnuty velkým množstvím práce a jejich řízení by bylo zdlouhavé a drahé. Výbor změnil proto v tomto směru,vládní návrh tak, že pojišťovací soud bude zřízen pro obvod a pravidelně v sídle sborového soudu I. stolice, jenž buď sám, anebo prostřednictvím některého jiného soudu svého obvodu bude obstarávati kancelářskou agendu pojišťovacího soudu. Tato změna umožnila také, že v § 219 není třeba omezovati obvod, z něhož mohou býti voleni přísedící a náhradníci. Zkušenosti, jichž bylo nabyto u podobných soudů, vynutily však ustanovení, že musí v sídle pojišťovacího soudu bydliti tolik přísedících a náhradníků, aby senát mohl býti sestaven i tenkrát, kdyby se nedostavili přísedící povolaní k líčení.
§ 220. Na straně 49. důvodové zprávy bylo vyloženo, proč vládní návrh vylučoval politické úřady z rozhodování ve věcech pojišťovacích. Proti konstrukci vládního návrhu byla však pronesena závažná námitka, že pojišťovací soudy - čítajíc v to i vrchní pojišťovací soud - jsou v podstatě orgány správními a že je protiústavní ustanovení původního § 235, podle něhož není možno stěžovati si u Nejvyššího správního soudu do konečných rozhodnutí pojišťovacích soudů. Výbor, nechtěje vyvolati nebezpečí, že by Nejvyšší správní soud byl nucen prohlásiti se za příslušna ke přezkoumání tohoto rozhodnutí a že by tím jednak úplně byl zmařen úmysl zákona, jednak Nejvyšší správní soud byl tak zahrnut, touto agendou, že by byl zdržován ve své vlastní práci, rozhodl se rozděliti agendu pojišťovací: pojišťovacím soudům ponechal v § 220 agendu, v níž jde o rozhodovaní mezi dvěma spornými stranami o peněžité plnění, zejména tedy spory o pojistné dávky, politickým úřadům pak přidělil v § 239 ostatní agendu, zejména rozhodování o pojistné povinnosti. Tímto rozdělením bylo umožněno přizpůsobiti strukturu pojišťovacích soudů a řízení před nimi soudům vůbec a tím věc značně zjednodušiti. Změny v následujících paragrafech jsou výsledkem této základní změny vládního návrhu.
§ 222. Bylo právem namítáno, že by při rozhodování sporů uvedených v novém odstavci druhém byla v soudě zastoupena pouze jedna sporná strana, kdyby rozhodování o nich příslušelo senátu. Proto návrh výboru ponechává samosoudci rozhodování o těchto sporech.
§ 227. Když bylo nutno odděliti určitou část agendy od agendy pojišťovacích soudů a ponechati ji politickým úřadům, jejichž rozhodování podléhá přezkoušení Nejvyšším správním soudem, stalo se ovšem zbytečným přičleniti vrchní pojišťovací soud k Nejvyššímu správnímu soudu. Vznikla pak otázka, zda by nebylo účelno přičleniti jej k Nejvyššímu soudu. O této otázce bylo by možno uvažovati, kdyby Nejvyšší soud sídlil v Praze. Poněvadž však tomu tak není a poněvadž je nesporna potřeba, aby vrchní pojišťovací soud byl tam, kde je sídlo Ústřední sociální pojišťovny, s níž vrchní pojišťovací soud bude ve stálém styku, nezbylo nežli učiniti vrchní pojišťovací soud úplně samostatný: Kancelářskou práci jeho může ovšem vyřizovati kancelář vrchního zemského soudu v Praze.
§ 228. Změna jest logickým důsledkem změny provedené v § 222.
§ 240. Změna odst. 2. má za účel znemožniti, aby Ústřední sociální pojišťovna použila převedené částky podle svého rozhodnutí bude zkrácení čekací doby a nebo ke zvýšení nároků.
§ 248. Změny byly vysvětleny u příslušných §§ 2, 5 a 20. Vsunutí nového odstavce 3. bylo třeba proto, že nařízením by nebylo možno stanoviti trestní sankci.
§ 249. Druhý odstavec původního § 249 musil býti osamostatněn, poněvadž není v logické souvislosti s odst. 1. Vznikla však pochybnost, zdali tak široké zmocnění, jalo je uvedeno ve vládním návrhu, je ve shodě s ústavní listinou, výbor doplnil proto vládní návrh poukazem, v jakém směru jsou úchylky od zákona přípustny a zařadil odstavec ten do zákona jako § 259.
250. Změna odstavce 1. byla vynucena změnou organisace nemocenského pojištění.
Nový odstavec 5. byl v podstatě převzat pojištění pensijního.
Původní § 251 byl škrtnut z důvodů, které byly uvedeny u § 5, písm. c).
§ 251, odst. 1., jest nutno omeziti na obvodové pojišťovny okresní a zemědělské, protože pojišťovny závodní a společenstevní jsou exlusivní a pojišťovny spolkové a zapsané pomocné beztoho nejsou omezovány na pojištěnce podrobené povinnosti pojistné.
Poněvadž reservní fond netvoří nyní zvláštní součástku jmění pojišťovny, nýbrž jest podle § 178 přebytkem příjmů nad výdaji, není třeba přikazovati mu zvlášť zápisné. Závěr odst. 2. byl proto vypuštěn.
§ 253. Slohová změna odst. 1. jest v souvislosti s tím, že do § 2 byl vsunut nový odst. 3.
Odst. 2. byl vsunut, aby byly rozptýleny pochybnosti, jež za jednání byly proneseny.
§ 254 byl nově upraven ve shodě s ministerstvem financí. Podstatnou odchylku od vládního návrhu obsahuje odst. 3., který nezprošťuje důchodů daně z příjmu. Výbor uznal, že není možno příležitostným zákonem proraziti zásadu všeobecně platnou, že každý příjem podléhá dani z příjmu, převyšuje-li minimum daně prosté.
§ 255. Nositelé ostatních druhů pojištění projevili sice ochotu spolupůsobiti při provádění tohoto zákona, vyžadovali však, aby Ústřední sociální pojišťovně a nemocenským pojišťovnám bylo uloženo, aby také ony spolupůsobily při provádění ostatních zákonů sociálně-pojišťovacích. Této důvodné žádosti výbor vyhověl, doplniv odst. 1.
Vsuvka slova ťsoudyŤ do odst. 3. má vyloučiti pochybnost, která vznikla z námitky, že soudy není možno zařaďovati mezi úřady.
§ 258. Znění vládního návrhu bylo příliš všeobecné a neurčité. Bylo proto nutno je přesněji vymeziti.
§ 260. Úvod byl doplněn slovy ťpokud čin není přísněji trestnýŤ, protože tohoto výrazu se důsledně užívá v novějších zákonech, tím však stal se zbytečným druhý odstavec původního § 262, který byl proto škrtnut. Když pak byla změněna struktura pojišťovacího soudnictví, obsažená ve vládním návrhu, bylo nutno ponechati také agendu trestní úřadům politickým (policejním) a přizpůsobiti § 263.
Původní § 266. Ustanovení 1. odst. stalo se zbytečným, když organisace nemocenského pojištění byla přímo upravena tímto zákonem.
Výbor změnil § 277 vládního návrhu v tom směru, že i pojištění nemocenské, jak bylo, upraveno tímto zákonem, i pojištění invalidní a starobní mají vstoupiti současně v činnost. Tím však stalo se zbytečným ustanovení 2. odst. tohoto paragrafu.