Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

5018.

Zpráva

výboru ústavně-právního

o vládním návrhu (tisk 4955) zákona

o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině.

Rozpadem Rakousko-Uherska vznikla mimo jiné nutnost právní úpravy vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků mezi příslušníky republiky Československé a příslušníky ostatních nástupnických států.

Mírovými smlouvami St. Germainskou a Trianonskou otázka ta upravena nebyla a při nejlepší vůli nemohla republika Československá vyřešiti otázku tu v poměru k žádnému z nástupnických států kromě k Italii.

Tento nedostatek právní úpravy nese sebou nebezpečí, že by pohledávky a závazky takové, splatné ve starých rakouských korunách, mohly zaniknouti promlčením, zvláště když vymáhání jich v poměru k nástupnickým státům při nedostatku smluv o vzájemné právní ochraně dosud proti většině nástupnických států není možné.

Podle zákona ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., zmocňuje se vláda, aby provedla soupis pohledávek a závazků toho druhu a dále k tomu, že může naříditi přerušení sporů a exekucí pro tyto pohledávky.

Nejvyšší soud při řešení konkrétního případu vyslovil názor, že zmocnění ono obmezeno jest pouze na ty pohledávky a závazky, u kterých byl nařízen soupis podle §u 6, odst. 1. cit. zákona. Za toho stavu jeví se býti u pohledávek a závazků s kratší než 30letou promlčecí lhůtou stavení promlčecích lhůt cestou zákona nutným, aby ochráněny byly zájmy příslušníků republiky Československé. V stavení lhůt promlčecích na určitou dobu záleží tendence této vládní osnovy.

Vedle toho ukázala se nutnost staveni promlčecích lhůt i u pohledávek a závazků v měně korunové i jiné, které vznikly před 28. říjnem 1918 mezi věřiteli nebo dlužníky příslušnými do republiky Československé a dlužníky nebo věřiteli, kteří přísluší jinam nebo bydlí jinde mimo území bývalého Rakousko-Uherska.

Za světové války byla od států vedoucích válku proti Rakousko Uhersku a Německu nařízena sekvestrace majetku příslušníků těchto států, která nyní vztahuje se i na, majetek příslušníků republiky Československé.

Přes úsilí ministerstva zahraničních věcí nebylo lze docíliti u všech těch států zrušení sekvestrace pro majetek našich státních příslušníků.

Nemožnost likvidace vzájemných pohledávek a závazků ohrožuje zájmy našich příslušníků, neboť hrozí nebezpečí, že by jejich pohledávky zanikly promlčením. Proto osnova zmocňuje vládu, aby obdobně prodloužila promlčecí lhůty i pro pohledávky toho druhu.

Osnova dále zmocňuje v §u 6 vládu, aby prodloužila promlčecí lhůtu pro závazky z cenných papírů československých, které dospěly v době od 28. července 1914 do 10. května 1923. Válkou způsobeny byly překážky při výplatě závazků z těchto cenných papírů cizincům.

Navržené opatření zákonné v osnově má zameziti promlčení závazků z těchto cenných papírů, jichž výplata jest ztížena nutností výkazu, že byl papír přihlášen k soupisu a označen, nebo že byly splněny podmínky o t. zv. affidavit (vládní nařízení z 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n. Zmocnění vlády nevztahuje se však na státní dluhopisy československé ani na dluhopisy státního dluhu předválečného, jehož převzetí bylo uloženo mírovými smlouvami. S cílem zákonné osnovy, aby obhájeny byly zájmy příslušníků republiky při vymáhání a vyrovnání pohledávek a závazků oproti cizině zákonným prodloužením lhůty promlčecí na dobu nezbytně potřebnou, souvisí ustanovení, že po dobu, po kterou se promlčení dle §u 1. staví, nelze ve sporech zahájených před tuzemskými soudy mezi příslušníky republiky a věřiteli neb dlužníky, kteří do 26. února 1919 měli bydliště na území bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo republiku Československou, namítati, že pohledávka po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy osnova nabude zákonné účinnosti, zanikla promlčením.

S cílem osnovy souvisí dále podmínka §u 3., že pro příslušníky cizích států platí podmínka reciprocity, dále, že vláda se zmocňuje, aby nařídila přerušení sporů a exekucí pro pohledávky a závazky v §§ 1. a 4. S posledním ustanovením logicky souvisí další ustanovení odst. 2. § 7, osnovy, že doba, po kterou nelze pohledávky soudně nebo exekucí vymáhati, se nezapočítává dog lhůt promlčecích ani do lhůt, jichž zmeškání znamená právní újmu.

Výrazem "přerušení exekucí" rozuměti jest dle důvodů osnovy zastavení exekucí již zahájených i vyloučení návrhů na zahájení nových exekucí.

Prodloužení promlčecí lhůty provádí osnova tak, že u pohledávek a závazků dle §u 1. se promlčení staví do dne, který bude ustanoven vládním nařízením, a promlčí se nejdříve po uplynutí 2 let po tomto dni.

Zmocnění vlády jest odůvodněno tím, že nelze předem předvídati, s kterými státy a v jaké době dojde k smlouvám, řešícím uvedené problémy, a podle uzavření těchto smluv a jejich rozsahu bude moci vláda zastavený běh promlčecích lhůt obnoviti v poměru k těm státům, se kterými došlo k dohodě, buď pro všechny pohledávky vůbec anebo při částečné dohodě pro pohledávky určitého druhu.

Výbor ústavně-právní usnesl se při projednávání osnovy přijmouti ji ve znění vládou navrženém s 2 podružnými změnami, a sice: v §u 2. v řádce 5. na místě obratu "věřiteli nebo dlužníky" usnesena záměna jeho obratem logicky správnějším "dlužníky a věřiteli"; v § 4. řádky předposlední a poslední, záměnou rčení "bývalé říše rakouskouherské" obratem "bývalého mocnářství Rakousko-uherského". Kromě toho provedeny dvě stylistické změny v § 3. řádek 1. a §u 6., odst. 1., řádek 5.

V ostatním přiklonil se výbor k osnově v navrženém znění, uznal, že vyhovuj e potřebě a že vytknutý cíl řeší způsobem s hlediska práva a ústavy správným a navrhuje proto, aby poslanecká sněmovna přijala osnovu ve znění vládou navrženém se změnami shora uvedenými, na nichž se výbor usnesl.

V Praze dne 11. prosince 1924.

o úpravě promlčecích lhůt pro některé pohledávky a závazky v poměru k cizině.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Promlčecí lhůta pro pohledávky a závazky vzniklé do 26. února 1919 ve starých korunách mezi věřiteli nebo dlužníky československými, t. j. fysickými nebo právnickými osobami nebo jinakými obdobnými samostatnými hospodářskými jednotkami, které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště (sídla) na území republiky Československé, a dlužníky nebo věřiteli, t. j. fysickými nebo právnickými osobami nebo jinakými obdobnými samostatnými hospodářskými jednotkami které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště i(sídlo) na území bývalého mocnářství Rakouskouherského, ale mimo obvod republiky Československé, staví se ode dne 28. října 1918, nebo staly-li se splatnými po tomto dni, ode dne splatnosti až do dne, který bude ustanoven vládním nařízením a promlčí se nejdříve po uplynutí dvou let po tomto dni.

(2) Při tom pokládají se tuzemské odbočky peněžních a pojišťovacích ústavů cizozemských za věřitele nebo dlužníky tuzemské a cizozemské odbočky peněžních a pojišťovacích ústavů tuzemských za věřitele nebo dlužníky cizozemské.

(3) Vláda se zmocňuje, aby nařízením ustanovila, že promlčecí lhůty počínají dále běžeti buď pro veškeré pohledávky a závazky uvedené v odst. 1. nebo pro pohledávky a závazky vůči obyvatelům určitých států nebo pouze pro určité druhy pohledávek a závazků.

§ 2.

Po dobu, po kterou se promlčení staví, nelze ve sporech o pohledávky ve starých korunách rakousko-uherských, zahájených před československými soudy mezi věřiteli nebo dlužníky československými (§ 1) a dlužníky a věřiteli, kteří dne 26. února 1919 měli řádné bydliště (sídlo) na území bývalého mocnářství Rakousko-uherského, ale mimo území republiky československé, namítati, že pohledávku po 28. říjnu 1918 až do dne, kdy tento zákon nabude účinnosti, zanikla promlčením.

§ 3.

Ustanovení §§ 1 a 2 platí však toliko s podmínkou, že cizí stát poskytne československým státním příslušníkům tytéž výhody. V pochyb nosu jest si vyžádati vyjádření ministerstva spravedlnosti, kterým jest soud vázán.

§ 4.

Vláda se zmocňuje, aby obdobně (§ 1) prodloužila promlčecí lhůty i pro pohledávky a závazky založené jak v měně korunové, tak i v měně jiné, pokud vznikly před 28. říjnem 1918 mezi věřiteli nebo dlužníky příslušnými do republiky československé a dlužníky nebo věřiteli, kteří v den založení právního poměru příslušeli jinam nebo bydleli (měli sídlo) jinde než v některém území bývalého mocnářství Rakousko-uherského.

§ 5.

Ustanovení §§ 1 až 4 platí toliko pro pohledávky, jejichž promlčecí lhůta jest kratší než třicetiletá.

§ 6.

(1) Vláda se zmocňuje, aby nařízením ustanovila, že promlčecí lhůta pro závazky z cenných papírů československých, dospělé v době od 28. července 1914 do 10. května 1923, se staví, a aby ustanovila, že promlčecí lhůta počne opět běžeti.

(2) Zmocnění to nevztahuje se však na státní dluhopisy československé ani na dluhopisy státního předválečného dluhu zajištěného i nezajištěného, jichž převzetí bylo republice Československé uloženo mírovými smlouvami.

§ 7.

(1) Vláda se zmocňuje, aby nařídila přerušení sporů a exekucí pro pohledávky a závazky uvedené v §§ 1 a 4; omezení § 5 zde neplatí.

(2) Doba, po kterou pohledávky nelze soudně nebo exekucí vymáhati, se nezapočítává do lhůt promlčecích ani do lhůt ustanovených pro podání žaloby nebo do jiných lhůt, jejichž zmeškání má po zákonu v zápětí právní újmu.

§ 8.

(1) Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení.

(2) Ministrům spravedlnosti, věcí zahraničních a financí se ukládá, aby jej v dohod se súčastněnými ministry provedli.