Tento seznam bylo by možno rozšiřovati ještě podle libostí. Tak na příklad do české menšinové školy v Jesení (Klatovy) dochází 11 německých dětí a jen 9 českých, přes to, že v přímém sousedství, v Čachrově, jest česká obecná škola.
V Sedle (Jindřichův Hradec) jest z 20 dětí docházejících do české menšinové školy, jak lze prokázati, 8 německých.
Při přesném zkoumání by se zjistilo, že skoro do každé české menšinové školy docházejí děti německé.
Hlavní příčinou tohoto neslýchaného zjevu jest neustálé získávání dětí českými agitátory, kteří chytře využívají přání německých obyvatelů, aby se jejich děti učily česky. O tom svědči mnoho důkazů, které jsme ostatně oznámili ministerstvu školství a národní osvěty zvláštními interpelacemi, avšak odpověď jsme na ně nedostali. Tato agitace provádí se svobodně pod záštitou úřadů a neocitá se v rozporu s paragrafy zákona na ochranu republiky, kdežto pokus Němců zabrániti úbytku děti na německých školách, jest stíhán všemi prostředky disciplinárními a podle trestního zákona. Tuto věc podporuje také to, že se nepovoluje zavésti na německých školách nepovinné vyučování češtině, jemuž školy a zemské úřady činí vždy značné potíže. Ministerstvo postupuje zde úplně promyšleně. Poněvadž jest známo, že dnes, po šestileté působnosti zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., o vyučování na menšinových školách není jíž v celé republice obce, kde by nebyla ještě česká obecná škola, je-li tam 40 českých dětí, musí tedy býti získány německé děti pro tuto školu, jež se má zříditi. Umožňuje to jednak vzrůst českého živlu v německých obcích a jednak zeslabení německých škol, které jsou pak, když děti ubylo, zralé pro zrušení nebo omezení, což obojí jest známým úmyslem české školní politiky. Další důvody, které netkví přímo v našem obyvatelstvu, jsou hospodářský a politický nátlak, který působí především u státních zaměstnanců, zvláště u zaměstnanců železničních. A nikoliv na posledním místě, že se na českých menšinových školách poskytují úplně zdarma učebné pomůcky a děti jsou vydatně obdarovávány oděvem, placeným ze státních peněz a tedy lehce uhrazených. Jednostranného nadržování českým menšinovým školám po této stránce nelze ničím ospravedlniti.
Všechny tyto věci byly příčinou, že dnes dochází do českých menšinových škol nesnesitelně veliký počet dětí a tento stav vskutku úplně odporuje zákonu. Menšinové školy, zřízené podle 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n., jsou podle jasného znění zákona školy, zřízené pro zcela určitou národnost a mohou tedy také do nich docházeti jen dítky této národnosti. § 1 tohoto zákona zní takto: ťVeřejná obecná škola národní může býti zřízena v každé obci, ve které podle tříletého průměru jest nejméně 40 děti školou povinných, když ve školní obci není veřejné školy s jazykem vyučovacím, který jest řeči mateřskou těchto dětí. Vyučovací jazyk takové národní školy musí býti totožný s mateřským jazykem dětí, o něž jde.Ť Z toho vysvítá, že se při zřízení takové menšinové školy může přihlížeti jen k dětem onoho mateřského jazyka a že tedy tyto menšinové školy jsou určeny jen pro děti noto mateřského jazyka, jejichž jazyk se shoduje s jazykem vyučovacím na škole a jen tyto směji do nich docházeti. Děti jiného národa jsou tedy podle zákona z docházky do takovýchto škol vyloučeny.
Zákon sám prohlašuje tedy menšinové školy za školy kvalifikované pro zcela určitou národnost a tato kvalifikace jest s to, aby právo rodičů, jinak svobodně určiti, do které školy mají jejich děti docházeti, platné v celé republice vyjma na Moravě, vyloučila nebo aby dokonce toto právo v daném případě podle zákona vyloučiti musila. Není pochybnosti, že s rodičovským právem byly a jsou spojeny jisté formální, zákonné předpoklady, které ho sice nevyřazují, avšak podrobují je určitým všeobecným podmínkám. Takovéto formální předpisy obsahují všechny školní zákony a týkají se stáří podléhajícího povinné docházce do školy, určitých předpokladů pro přijetí, zásadních místních hranic, povinné školní docházky a pod. Lze tedy právo rodičů i po této stránce nazvati kvalifikovaným. Nyní naskytá se tedy otázka, zda při těchto formálních omezeních má také význam národnost, podléhá-li tedy docházka veřejných obecných a občanských škol, pokud jde o národnost děti, nějakému omezení.
Pokud jde o dřívější stav, dlužno tuto otázku zodpověděti záporně, poněvadž tehdy byl jen jeden druh obecných a občanských škol, totiž všeobecné veřejné zemské školy, zřízené v jednotlivých zemích podle zákonů o zřizování škol i když byly zřízeny podle článku XIX státního základního zákona jako školy národní. Pokud jde o přijímání žáků, tyto školy bez výjimky omezeny nebyly. Každé dítko školou povinné bydlící ve školním obvodu musilo býti přijato bez zřetele k národnosti a původu. Zákonného pojmu národních škol nebylo. Tyto školy měly stejný význam jako ostatní veřejné zemské školy a rozlišovaly se jen v jednotlivém případě vyučovacím jazykem od školy většiny.
Dnes, po vydání zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. a ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb. z. a n. jsou poměry docela jiné, poněvadž vedle staré kategorie veřejných zemských škol máme kategorie zákonně uznaných menšinových škol, škol, které podle toho, co jsme svrchu uvedli, jsou školy, kvalifikované pro určitou národnost. V tomto případě musí tedy také národnost vykonávati vliv na formální omezení rodičovského práva jako rozhodující činitel pro menšinovou školu. Tedy při všech dnes zřízených menšinových školách musí býti rodičovské právo vyloučeno v tom případě, kdy mateřský jazyk dítěte nesouhlasí s vyučovacím jazykem menšinové školy, neboť toto právo může platiti jen pro takové školy, které jsouce zřízeny podle zákona nebyly kvalifikovány pro některou zcela určitou národnost.
Ze zákonů a právního stavu tedy vyplývá, že tam, kde platí zákon o menšinových školách, nesmí do českých menšinových škol docházeti německé děti a obráceně, do německých menšinových škol české. Do menšinových škol smějí tedy býti přijaty jen ty dětí, jejíchž mateřský jazyk jest totožný s vyučovacím jazykem.
Po všem tom, co jsme zde uvedli, jest jisté, že české menšinové školy jsou určeny jen k vyučování děti, jejichž česká národnost jest jistá, a že tedy odporuje podstatě menšinových škol, docházejí-li do těchto škol dětí jiné národností. Přes to však docházejí do českých menšinových škol německé děti, jak bylo svrchu v jednotlivých případech prokázáno, v ohromném počtu. Češi naproti tomu přísně dbají, aby ani jediné české dítko nedocházelo do německé školy. Německým soukromým obecným školám bylo zakázáno přijímati neněmecké dítky, jinak že budou zavřeny. Německým dětem na Hlučínsku se zakazuje německé domácí soukromé vyučování; jakož i docházeti do sousedních německých škol, čehož tam bylo třeba, poněvadž tam není veřejná německá kola. Ve Slezsku, kde se zákonně neuznává reklamační řízení, jsou německé děti vyreklamovávány z německých obecných škol a úředními nálezy nuceny choditi do českých škol. Na Moravě stala se klamná reklamace německých dětí pro obyvatelstvo soužením a teprve množstvím příznivých rozhodnutí nejvyššího správního soudu byla uvedena do správnějších kolejí. Německé žádosti o zřízení menšinových škol ministerstvo protahuje na léta, poněvadž musí býti provedena zevrubná ťšetření o národnostíŤ dětí, které mafii docházeti do těchto škol. V Čechách smí se však dokonce s podporou úřadů prováděti bezuzdná agitace mezi německými dětmi, aby docházely do českých menšinových škol a tato docházka se bez zřetele k odporujícím zákonitým předpisům trpí a podporuje. Pod ochranou vlády zahajuje se násilně i oklikami zřejmě podle ústavního práva zapovězené odnárodňování.
Podepsaní se tepy táží pana ministra školství a národní osvěty:
1. Jak odůvodní docházku německých dětí do českých menšinových škol, výslovně odporující zákonným předpisům, jíž nelze ani podle právního názoru nejvyššího správního soudu uvésti v soulad se zásadou, ustanovenou ústavou, že každé dítě patří do školy své národnosti?
2. Jest ochoten všeobecně zakázati tuto nezákonitou docházku a rozkázati svým úředníkům, aby ihned učinili opatření, aby německé děti byly vyřazeny z českých menšinových škol a to jak z moci úřední tak také na případné německé reklamační návrhy?
V Praze dne 12. března 1925.
Schäfer; Hoffmann,
R. Fischer, Heeger, Wittich, Schweichhart, Jokl, Schuster, Kirpal, Leibl, Dietl, Grünzner, Häusler, Taub, Hillebrand, Hackenberg, dr. Czech, dr. Haas, Roscher, Uhl, Schiller, Kaufmann.
IX./5089.
Interpellácia
posl. Floriana Tománeka a spol. ministru vnútra a národnej obrany pre bezpečnostné pomer v Slovenskej Krajine.
V Slovenskej Krajine bezpečnostné pomery sú čím ďalej tým horšie. Páchanie zločinov a prečinov je na dennom poriadku. Čo do bezpečnostných pomerov, nejstrašnejšie položenie je v obci Gbely v okrese Uh. Skalickom.
Za dobu posledných dvoch rokov spáchané boly nasledujúce zločiny a prečiny: 3 vraždy; 5 podpalečstiev, 7 zločinov ťažkého ublíženia na tele, 2 lúpeže s pokusom úmyselného zavraždenia človeka, 4 zločiny vlamačstva, 3 pády pokusu zločinu lúpeže; 1 pád ozbrojeného vtrhnutia na faru v nočnú dobu a inzultovanie duchovného pod vedením obvodného lekára echa, 1 pokus vraždy strieľením cez okno do izby; asi 40 zločinov a prečinov ľahkého telesného ublíženia, asi v 80 pádoch strietanie po verejnej ulici v nočnú dobu, asi 100 pádov vytlkania okien, asi 30 pádov úmyselného poškodenia cudzého majetku; asi 50 pádov prepadnutia a zastavenia pokojných ľudí najmě žien - na verejnej ulici, s predmetmi spôsobilými na zranenie a nemravné urážanie týchto; rušenie nočného pokoje týždenne 3-4krát, a okrem toho spústa iných prečinov a priestupkov.
Toto sa stalo za dva roky v tej obci, v ktorej sú dve četnícke stanice s 10-11 četníkmi. Udržávanie týchto stojí ročne asi 350 tisíc korún a o ich práci svedčí výšuvedený počet zločinov.
Činy tieto v 90% popáchala z privržencov ťSokolaŤ a agrárníckeho dorastu zorganisovaná banda, ktorá aj po súsedných dedinách pácha podobné činy. Významnejší členovia tejto bandy sú synkovia vedúcich činiteľov ťSokolaŤ a Roľníckej besedy. Banda táto sa počela organizovať v roku 1921 po príchode terajšieho českého poštmajstra, Jozefa Vodehnala a bývalého obvodného lekára, tiež Čecha.
Táto banda mala dva ciele pred sebou: 1. Zbojstvami a terrorem umlčeť mienku statočných občanov, ktorí na zodpovednosť ťahali výšspomenutých vedúcich činiteľov za ich hospodárenie s obecným majetkom. 2. Tým istým spôsobom udusiť verejné prejavenie slovenského národného a katolícko-náboženského cítenia, 90%vej väčšiny občianstva. Všetko toto konalo sa pod rúškom štátotvorníctva. Keď šarapatenie tejto bandy bolo už neznesiteľné, tehdajší notár Legén a rychtár Tomeček, rázne zakročili, chcejúc docieliť nápravu bezpečnostných pomerov. Poneváč četníctvo žiadnej ochoty neprejavovalo na zpät uvedenie právneho poriadku, predstavenstvo obce, požiadalo o zakročenie okresného náčelníka dra Kořínka v Uh. Skalici. Tento nariadil nezákonné štatárium, čím len čestní občania trpeli. Dr. Kořínek ostentatívne nadržal tým, pod dozorom ktorých sa vytržníci vychovávali. Ani župný úrad nič nevykonal, lebo staval na informáciach okr. náčelníka dra Kořínka; ba ešte si vyjel na notára a rychtára, ktorí prosili o zakročenie a notára 5./VII. 1923 suspendoval. Okresný náčelník dr. Kořínek a vedúci činitelia Sokola a Roľníckej besedy celou silou útočili na notára a rychtára. Denuncianstvo, falošné obžaloby a vyhrážky nemaly konca kraja a v tejto práci pomáhalo aj četníctvo.
Takéto veci sa dejú veci ťGbelyŤ pod náčelníctvom dra Kořínka, ktorý dosiahol svetový rekord v páchaní úradných kotrmelcov; o neschopnosti ktorého - na vedenie toho úradu slovenské časopisy týždenne celé stľpce prinášejú.
Preto pýtame sa pána ministra vnútra:
1. Má-li vedomosť o týchto neuveriteľných a neudržateľných bezpečnostných pomeroch?
2. Je-li ochotný zaviesť prísne vyšetrovanie a je-li hotový vinníkov potrestať a neschopného okr. náčelníka dra Kořínka ihneď odstrániť?
3. Je-li ochotný prísnym vyšetrovaním zistiť, jak koná četníctvo bezpečnostnú službu?
4. Je-li hotový - ak sú četníci nedbalí - týchto potrestať a odstrániť?
V Prahe, 21. marca 1925.
Tománek,
Hlinka, Tomik, dr. Kubiš, Böhr, Scharnagl, dr. Luschka, Hancko, Schälzky, Bobek, Onderčo, Budig, dr. Gažík, dr. Labaj, dr. Petersilka, dr. W. Feierfeil, Kurťak, Mark, dr. Juriga, Sivák, dr. Buday.
X./5089.
Interpelace
poslance Edmunda Buriana a soudruhů ministru sociální péče,
že se nedodržují zákonná ustanovení o nočním a nedělním klidu práce, jakož i o osmihodinné době pracovní v živnosti
pekařské v Brně a na Moravě.
V Brně a na Moravě v živnostech pekařských zákony o osmihodinné době pracovní a o nočním a nedělním klidu práce nejsou vůbec dodržovány a majitelé pekařských závodů je vesměs porušují a ignorují. Je pravidlem, že pracuje se ponejvíc od jedné hodiny v noci, kdežto zákon stanoví, že se nesmí v živnosti pekařské práce započínati před pátou hodinou ranní.
Namnoze pracuje se také v neděli. O tomto porušování zákona byla živnostenskému úřadu v Brně četné doklady podala hromada pomocníků při společenstvu pekařů, jakož i odborné organisace pekárenského dělnictva. Živnostenský úřad města Brna na tato oznámení v četných případech neodpovídá, v jiných četných případech vyřizuje je způsobem, který vlastně podporuje nedodržování výše uvedených zákonů. Ukládá majitelům pekárenských závodů tresty zcela směšné, které je povzbuzují, aby předepsanou pracovní dobu nedodržovali. Okresní politická správa rovněž pekařské dělnictvo nechrání, naopak umožňuje majitelům pekáren zákony tyto porušovati. Od měsíce června 1922 bylo jedině v Brně učiněno 200 oznámení. Jest z toho viděti, v jak obrovském rozsahu se porušuje zákon o osmihodinné době pracovní a o nedělním klidu. V důsledku toho je dělnictvo v pekárnách přidržováno ku práci 12 až 14 hodin denně, čímž se vyvolává veliká nezaměstnanost. V Brně je v tomto měsíci na 200 nezaměstnaných pekařských dělníků, ač by mohli býti všichni tito dělníci zaměstnáni, kdyby se zachovávaly zákonné předpisy a ministerská nařízení.
Hromada pomocníků pekařských živností obrátila se též na zemskou politickou správu se stížností do porušování zákonů. Také majitelé pekařských závodů odvolávají se k zemské správě politické. Zemská správa stížnosti pekařských dělníků a jejich orgánů ponechává úplně nevyřízené a nijak nepřihlíží k tomu, aby dodržovány byly zákony o osmihodinné době pracovní a zákon o nočním klidu práce v pekárnách. Naopak zemská politická správa vychází vstříc majitelům pekařských živností a snižuje jim ještě malicherné pokuty první instancí předepsané. Pekařské dělnictvo je takto těžce poškozováno a nikde nenalézá ochrany.
Hromada pomocníků pekařských živností obrátila se též již 8. září 1923 se stížností na ministerstvo sociální pěče, ale neobdržela dosud odpovědi. Dne 16. září 1924 konala se v Brně, v Besedním domě veřejná schůze pekařského dělnictva, která protestovala proti soustavnému prodlužování pracovní doby v pekárnách a dílnách a proti porušování nočního a nedělního klidu práce v odboru pekařském. Na schůzi té byly zastoupeny příslušné úřady, zástupce policie dr. Nepožitek, zástupce živnostenského inspektorátu dr. Pavlíček, zástupce živnostenského úřadu městského dr. Velgo. Také po této protestní schůzi nepodnikly úřady ničeho ve prospěch pekařského dělnictva, ale naopak od té doby stále hůře se nedodržuji zákony o pracovní době. Majitelé závodů pekařských porušují zákony ty stále směleji, bezohledněji, vůči dělnictvu necitelněji.
Podepsaní se proto táží ministra sociální péče:
1. Je pan ministr sociální péče ochoten rázně zakročiti, aby v živnostech pekařských v Brně a na Moravě zákony o době pracovní byly dodržovány?
2. Je pan ministr sociální péče ochoten odpověděti, proč zemská politická správa nečiní zadost prováděcímu nařízení ministerstva sociální péče ze dne 13./VII. 1923, č. 4600 D r. 1922?
3. Je pan ministr sociální péče ochoten vyšetřiti proč nekonají svou povinnost živnostenské úřady první instance a proč zemská politická správa na Moravě neprovádí ministerské nařízení č. j. 2650 g 21, v němž je žádáno, že zákazu noční práce má býti šetřeno i v oněch živnostech pekařských, jež provozují jen zaměstnavatelé bez pomocných dělníků?
Jest pan ministr sociální péče ochoten dbáti, aby nařízením častějších revisí pekařských podniků a bezohledným pokutováním, jakož i zákazem provozování živnosti těm, kteří zákon nedodržují, bylo rázně postaráno o dodržování zákona o osmihodinné pracovní době a zákona o nedělním a nočním klidu práce v pekařských živnostech?
Jest pan ministr sociální péče ochoten postarati se, aby majitelé závodů pekařských dodržovali stanovy společenstva pekařů o zaměstnání učňů, kteří musí pracovati 14 až 18 hodin denně, a chce se postarati, aby bylo šetřeno zdraví a život těchto mladistvých učňů?
Je pan ministr sociální péče ochoten donutiti úřady k tomu, aby byla vybudována zákonem předepsaná řádná odborová zprostředkovatelna práce pro pekařské dělníky?
V Praze dne 23. března 1925.
Burian,
Houser, Skalák, Kučera, Krejčí, Svetlik, Toužil, J. Kříž, Teska, Koutný, Šafranko, dr. Gáti, Darula, Kunst, Rouček, Blažek, Sedorjak, Mikulíček, Tausik, Merta, Mondok.
XI./5089 (překlad).
Interpelace
poslance J. Mayera a druhů
ministrovi národní obrany
o mužstvu, které za mobilisace v roce
1921 nenastoupilo vojenskou službu.
Podle určitých zpráv napadlo vojenským úřadům nyní po čtyřech letech volati k odpovědnosti osoby, povinné vojenskou službou, poněvadž prý za mobilisace v roce 1921 nenastoupily včas vojenskou službu. Ve většině případů vychází na jevo, že již proto nelze je podle práva stíhati, poněvadž oni lidé byli sice včas na místě, avšak pro ohromný nepořádek u vojenských úřadů presence zapisována většinou opožděně. Kdo měl tehdy příležitost pozorovati hrozné hospodářství u vojenských sborů, uzná to a není zajisté na místě, chtíti za tento nepořádek učiniti odpovědnými osoby povinné službou vojenskou. Jest jist že si tehdy vojíni, nastoupivší vojenskou službu na př. v Chebu velice stěžovali, že ani vyřizování při presentaci ani stravování a ubytování mužstva nebylo v náležitém pořádku. Nesluší se tedy, aby vojenská správa dnes po 4 letech chtěla za vlastní ledabylost činiti odpovědným mužstvo, které vojenskou službu nastoupilo.
Podepsaní žádají pana ministra, aby ihned odvolal tresty, které byly nyní nařízeny.
V Praze dne 12. března 1925.
Josef Mayer,
Heller, Windirsch, Sauer, Böllmann, dr. Luschka, Schälzky, Böhr, J. Fischer, dr. Brunar, Pittinger, dr. Hanreich, Schubert, Bobek, Zierhut, dr. Keibl, dr. Lodgman, dr. Schollich, inž. Kallina, Kraus, dr. Lehnert, dr. Radda.
XII./5089 (překlad).
Interpelace
poslanců Josefa Fischera, Josefa Mayera, Stenzla a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o subvencování hudební školy v Bečově nad Teplou.
Výnosem ze dne 24. listopadu 1924, č. 89722 oznámilo ministerstvo školství a národní osvěty kuratoriu hudební školy v Bečově nad Teplou, že dosud každoročně povolovaný státní příspěvek 24.000 Kč se na rok 1924 snižuje z rozpočtových důvodů na 5000 Kč a že v této výši bude vyplacen.
Tímto snížením státního příspěvku jest úplně ohroženo další trvání tohoto učiliště tak důležitého nejen pro město Bečov nad Teplou, nýbrž pro celé západní Čechy, jelikož z peněz, které jsou dosud po ruce, nelze nikterak uhraditi finanční potřeby hudební školy. Ještě než tato škoti povstala, byli hudebníci z Bečova a okolí daleko u široko známí, cestovali celou Evropou a ve všech lázeňských místech světa bylo lze nalézti bečovské hudebníky, a proto tito lidé přinášeli domu dosti dobrý výdělek, čímž byla zajištěna také existence jejich rodin.
Bečovská hudební škola byla tedy před 30 lety založena z naléhavé potřeby a dnes stal se nejen důležitým, nýbrž i slavným tento ústav, z něhož vyšlo mnoho zdatných sil, umístěných ve všech větších kapelách. Na této škole jest každoročně 120-150 chovanců, pocházejících nejen z Bečova, nýbrž z celých Čech, proto četné rodiny mají výdělek ze stravování a ubytování žáků a také obchod a živnosti mají vydatnější zdroj příjmů. Ve městě Bečově není vůbec průmyslu, živnostníci vydělávají jen na skrovné živobytí, na rolnictví a chov dobytka nelze při hornaté poloze pomýšleti a obyvatelstvo jest odkázáno na nepatrný výdělek, jejž nalézá v okolí a v lázeňských místech. Město samo nemůže již hraditi náklady, které dosud vynakládalo na udržování školy, nemáť město vlastního majetku a všechny potřeby musí hraditi přirážkami, takže se na rok 1925 vybírá přirážka již 138% k domovní dani činžovní a 332% k jiným daním mimo školní přirážky, a rovněž tak ani okres bečovský pro velké přirážky nemůže přispívati větším penízem na vydržování školy.
Poněvadž však roční vydržování školy přes všechna omezení stále ještě vyžaduje 129.610 Kč, město ani okres nejsou s to, aby z vlastních peněz uhradily tyto udržovací náklady, jiné peníze a příspěvky, které jsou po ruce, jsou velice nepatrné a poněvadž jest velmi naléhavě třeba, aby tato hudební škola trvala i nadále, dovolují si podepsaní se tázati:
1. Jest pan ministr školství a národní osvěty ochoten, aby udržel se tak důležitý ústav, povolil pro rok 1925 větší příspěvek ze státních peněz?
2. Jest ochoten se přičiniti, aby slavná vláda tak důležitou školu, jako bečovská hudební škola, i dále vydatně podporovala a delší její trvání zajistila?
V Praze dne 11. března 1925.
J. Fischer, J. Mayer, Stenzl,
Pittinger, dr. Kafka, inž. Jung, dr. Luschka, Wenzel, Windirsch, dr. Brunar, Patzel, Schälzky, dr. Spina, Sauer, Simm, Kostka, Böhr, Böllmann, Schubert, Knirsch, Bobek.
Původní znění ad I./5089.
Interpellation
des Abgeordneten Hugo Simm und Genossen
an den Eisenbahnminister
in Angelegenheit mangelhafter Diensterfüllung und Schikanierung von Parteien durch den Eisenbahnbediensteten Franz Sýkora des Bahnstationsamtes Tiefenbach-Dessendorf.
Beim Bahnstationsamt Tiefenbach-Dessendorf ist der Bahnangestellte Franz Sýkora tätig. Derselbe befleissigt sich seit Jahr und Tag eines provozierenden Benehmens gegenüber den beirre Amte verkehrenden Parteien, denen er sich, wie wir vernehmen, ebenso durch eine grosszügige Nachlässigkeit in der Erfüllung seiner Dienstpflichten wie durch Unfreundlichkeit bemerkbar macht. Besonders kehrt sich seine Unfreundlichkeit gegen deutsche Parteien, die öfters unerträglich schikaniert werden und kaum mehr imstande sind, ohne stets sich wiederholenden neuen Aufsässigkeiten durch Franz Sýkora ausgesetzt zu sein, beim Stationsamte Tiefenbach-Dessendorf zu verkehren.
Ununterbrochen wurde in der letzten Zeit von dem Stationsangestellten Sýkora die Firma J. Schnabl und Sohn, Porzellanfabriken in Dessendorf bei der ordnungsgemässen Abwicklung der Geschäfte behindert. Wir wollen nicht aussprechen, was mit dem Benehmen des Sýkora gegenüber einer achtungswerten Industriefirma für Absichten verbunden sind, oder für welchen Fall die Erledigung der die Firma betreffenden amtlichen Arbeiten durch den schikaniösen Angestellten eine bessere Beachtung gefunden hätten. Es widerstrebt uns das. Aber wir meinen, dass wie die Gründe zu einem solchen unqualifizierbaren Benehmen eines Angestellten immer liegen mögen, derselbe auf seine Angestelltenpflichten auf das Strengste aufmerksam zu machen ist, bei deren weiterer Verletzung ihm zu bedeuten wäre, dass er seinen Beruf verfehlt habe. Es liegt das wohl auch im ureigenen Interesse des Staates, der nicht dulden darf, dass wirtschaftliche Angelegenheiten durch schikaniöse Bandlungen gehemmt werden. Es müsste dem Angestellten Sýkora umsomehr ein Verweis zuteil werden, als er sich eines solchen, wie er verlautete, nicht fürchtete. Die Unfreundlichkeiten bezw. Gehässigkeiten des Sýkora können durch eine Reihe einwandfreier Zeugen bestätigt werden.
Die Firma Schnabel beschwerte sich über das Benehmen des öfters Genannten bei der Staatsbahndirektion in Königgrätz; ohne dass zu erfahren ist, in welcher Weise Franz Sýkora auf seine Pflichten aufmerksam gemacht wurde.
Die Unterzeichneten fragen den Herrn Minister für Eisenbahnen, was er zum Schutze der Parteien, die in wirtschaftlicher Beziehung mit dem Bahnstationsamte in Tiefenbach-Dessendorf Verbindung halten müssen, in Betrachtung des Falles des Franz Sýkora zu tun gedenkt.
Prag, am 10. März 1925.
H. Simm,
Patzel, Knirsch, Stenzl, Schälzky, Wenzel, Scharnagl, Ing. Jung, Dr. Petersilka, Bobek, Dr. W. Feierfeil, Füssy, Dr. Körmendy-Ékes, Szentiványi, Dr. Jabloniczky, Palkovich, Dr. Korláth, Dr. Luschka, Budig, Mark, Böhr.
Původní znění ad II./5089.
Interpellation
der Abgeordneten Böhr, Bobek und Genossen
an den Justizminister
betreffend die ungerechtfertigte Konfiskationspraxis.
Das in Trautenau erscheinende Wochenblatt ťVolksboteŤ vom 14. Feber 1925 Nr. 7 wurde wegen nachfolgenden Artikels beschlagnahmt:
ťZuteilung der Gemeinde Switschin zum Bezirke Königinhof. Obwohl die vom alten Oesterreich übernommene Verwaltungseinteilung im allgemeinen den wirtschaftlichen und technischen Erfordernissen entspricht, sucht sie das herrschende System fast allerorts zu ändern. Der Grund dafür ist darin zu suchen, dass man heute auch die Art der Abgrenzung von Verwaltungsgebieten für eine wichtige nationalpolitische Waffe erkennt und auch als solche verwendet. Zu diesem Behufe ist der Regierung in einer Reihe von Ermächtigungsgesetzen (Slg. Nr. 295/1919, Slg. Nr. 285/1920, Slg. 210/1921, Slg. 117 u. 406 aus dem J. 1922) die Vollmacht erteilt worden, die Grenzen von Gemeinden, Bezirken, Gauen und Ländern zu ändern, ohne an die Zustimmung irgendeiner Körperschaft oder etwa der Bewohner gebunden zu sein. Die Bestimmungen dieser Gesetze, wonach vor der Entscheidung die ťAeusserungŤ der Gemeinde (bezw. des Bezirkes) einzuholen und die Absicht der Regierung 8 Tage hindurch kundzumachen ist, bedeutet lediglich eine scheinheilige Verbeugung vor den Grundsätzen der Demokratie, ohne irgend einen Einfluss auf die Entscheidung selbst ausüben zu können. Dass den vielen Versuchen, solche Grenzänderungen von Gemeinden und Bezirken durchzusetzen, nur nationalpolitische Beweggründe zugrunde liegen, erhellt am besten aus der Tatsache, dass diese Versuche fast nur längs der Sprachgrenze auftreten und darauf abzielen, geschlossenes deutsches Sprachgebiet zu durchbrechen und Minderheits- und gemischte Gebiete künstlich zu schaffen. Auch bei Switschin handelte es sich den Drahtziehern in Königinhof darum, einen der schönsten funkte des verdeutschten Ostböhmens wieder in die Hände verlässlicher Besitzer zurückzuführen. Da man in diese löbliche Absicht auch Bleich die Gemeinde Ober- und Nieder-Prausnitz und Anseith einbezogen hatte, so erwachte in den Vätern dieses Gedankens allerdings die Angst, es könnte die deutsche Minderheit im Königinhofer Bezirke den verlässlichen Elementen über den Kopf wachsen; aus diesem Grunde mussten auch vom Hořitzer Bezirke 9 Gemeinden (!) an Königinhof angeschlossen werden, um ein Gegenewicht zu bilden. - Es war leicht vorauszusehen, dass es vergeblich sein würde, mit sachlichen Argumenten gegen diese Pläne anzukämpfen, und so hat denn die Regierung noch kurz vor Torschluss (die Ermächtigung ist am 31./XII. 1924 abgelaufen) mit der Verordnung vom 23./XII. 1924, Nr. 318 die Zuteilung der Gemeinde Switschin zum Bezirke Königinhof verfügt. - Die anderen drei Gemeinden hat man bei Arnau gelassen, weil man wohl nicht recht wusste, was man dann mit dem Reste des Arnauer Bezirkes hätte beginnen sollen, denn als selbständige Verwaltungseinheit wäre er zu klein und daher zu teuer geworden. Da man aber auch die deutschen Nachbarbezirke Hohenelbe oder Trautenau nicht stärken darf, so musste man diesen Bezirk so halbwegs lebensfähig erhalten und konnte daher (gewiss nicht aus Mangel an Verständnis!) den Königinhofern nicht ganz den Willen tun. Es ist gewiss ein boshafter Zufall, dass in der gleichen Ausgabe des Staatsgesetzblattes auch die Ausscheidung der Gemeinde Bösig aus dem Bezirke Dauba und ihre Zuteilung zu Bělá pod Bezdězem verfügt wird. Die beiden Bösige sind damit auch unter die ťverlässlicheŤ Haube gebracht und die nationaldemokratischen Abgrenzungskünstler vom čechischen Touristenklub werden endlich etwas ruhigere Nächte haben. Die Unterstellung unter die Königinhofer Aemter und Behörden soll natürlich nicht allein die deutschen Switschiner kirre machen, sondern man wiegt sich auch in der angenehmen Hoffnung, dass eine wohlwollende Regierung bei der vermögensrechtlichen Auseinandersetzung den Königinhofern auch den Bezirksgrundbesitz, vor allem das Kirchlein mit dem Walde, zusprechen werde. Unter einem anderen Himmel würde man diese Art der Besitzergreifung freilich anders nennen. Wir dürfen nur sagen, dass es sich auch hier um einen Akt der Willkür und Gewalt handelt und handeln wird, wie sie in allen jetzt üblichen Formen der Enteignung deutschen Besitzes und deutscher Rechte zutage tritt.
Jeder unbefangene Leser muss erkennen und zugeben, dass der inkriminierte Artikel lediglich allgemein bekannte Tatsachen feststellt und in seiner Stellungnahme zu konkreten Verfügungen der Staatsbehörden sich strenge im Rahmen der berechtigten Kritik, wie sie in einer demokratischen Republik jedem Staatsbürger und vor allem der Presse zusteht, hält. - Es ist übrigens bekannt, dass die Pol. Bezirksverwaltung Trautenau die Zensur äusserst rigoros handhabt, so dass Artikel, die ist anderen Blättern anstandslos erscheinen dürfen, von der genannten Behörde beschlagnahmt werden, wie es (um nur den letzten Fall zu erwähnen) neuerdings die Beschlagnahme des ťTrautenauer TagblattesŤ vom 14. Feber 1925 wegen eines Berichtes über die Stadtvertretungssitzung in Trautenau vom 12. Feber 1925, der in der ťReichenberger ZeitungŤ gleichen Datums unangefochten erscheinen durfte, zeigt.
Die Unterzeichneten ruhten daher an den Herrn Justizminister die Anfrage:
Was gedenkt der Herr Justizminister gegenüber dieser offensichtlich ungerechten und unangebrachten Konfiskationspraxis der Pol. Bezirksverwaltung Trautenau zu tun?
Prag, am 5. März 1925.
Böhr, Bobek,
Zierhut, Schälzky, Dr. Luschka, Dr. Petersilka, Mark, Ing. Jung, Knirsch, Budig, Simm, Dr. W. Feierfeil, Scharnagl, Patzel, J. Mayer, Pittinger, Windirsch, Schubert, Sauer, Dr. Kafka, Kostka.
Původní znění ad III./5089.
Interpellation
der Abgeordneten Dr. Wenzel, Feierfeil, Dr. Luschka, Budig und Genossen
an den Minister für nationale
Verteidigung
betreffend den Tod des Soldaten Rudolf Fischer in Brüx und des Soldaten Karl Schrems in Pilsen.
Die Presse aus den letzten Jännertagen meldet den plötzlichen Tod des Soldaten Rudolf Fischer in folgender Weise:
Plötzlicher Tod eines Soldaten. Am 26. Jänner abends wurde der beim hiesigen 9. Infanterieregiment dienende Soldat Rudolf Fischer aus Fischern bei Karlsbad dem hiesigen Bezirkskrankenhaus in schwerkrankem Zustande eingeliefert. Am Morgen des nächsten Tages starb er. Ueber die Vorgeschichte des plötzlichen Todes dieses jungen Soldaten werden nun Angaben laut, welche uns veranlassen, den Fall den zuständigen militärischen Behörden zur Untersuchung zu empfehlen. Der Verstorbene hat, wie uns mitgeteilt wird, beim Exerzieren wiederholt über seinen Gesundheitszustand geklagt, weshalb ihn sein Kompagniekommandant zur Krankenvisite schickte. Der untersuchende Militärarzt soll nun erklärt haben, dass Fischer nur ein kleines Augenübel habe, ansonsten sei er gesund. Fischer musste daher weiter seinen Dienst versehen. Sein Zustand wurde schlechter; er wurde wieder zur Marodenvisite geschickt, und abermals nicht anerkannt. Dies wiederholte sich noch mehreremale; der Arzt erklärte ihn immer wieder für einen Simulanten. Wie uns mitgeteilt wird, war der kranke Soldat insgesamt siebenmal bei der Marodenvisite, ohne dass ihn der Arzt anerkannt hätte. Als Fischer schliesslich zusammenbrach, brachten ihn zwei Kameraden zum Arzt, da er selbst kaum noch laufen konnte. Als sie in das Untersuchungszimmer eintraten, soll ihnen der Arzt zugefrufen haben: ťLasst ihn nur gehen! Der Schwindler kann schon allein laufen, ich werde ihm seine Schwindeleien schon austreiben!Ť Fischer wurde auch bei dieser Gelegenheit nicht anerkannt, musste seinen Dienst versehen, und soll noch kurz vor seinem Tode in seinem Zustande der Krankheit und der Erschöpfung eine Marschübung mitgemacht haben. Als am 26. sein Befinden plötzlich eine unmöglich mehr zu verkennende Wendung ins Gefährliche nahm, erfolgte die Einlieferung ins Spital, wo man ihm allerdings nicht mehr helfen konnte. Sein Lungenleiden endete wenige Stunden nach der Ankunft im Spital mit dem Tode. Ein Defekt, wie ihn Fischer hatte, entsteht nicht von heute auf morgen und es erscheint geradezu ausgeschlossen, dass er übersehen werden konnte, wenn der junge Soldat von dem Militärarzt in unvoreingenommener und gewissenhafter Weise untersucht worden wäre. Auch die čechischen Kameraden des Verstorbenen, der ein gutmütiger und dienstwilliger Mensch war, haben ihn bemitleidet und waren mit dem Verhalten des Arztes nicht einverstanden. Es handelt sich um ein Menschenleben. Wir hoffen, dass die Militärbehörde die Angelegenheit sofort aufnehmen und den geschilderten Tatbestand, wie er sich aus den Gesprächen der Soldaten untereinander ergibt, untersuchen wird. Grund zur Einleitung einer strengen Untersuchung bietet schon der Umstand, dass ein an einer schleichenden Krankheit leidender Mensch so lange als ťdienstfähigŤ herumläuft bis sein Ende den Arzt darüber belehrt, dass der ťSimulantŤ ein armer Teufel war, dem der Tod seit Wochen auf der Zunge sass...
Ueber den Obduktionsbefund berichtet die fresse in folgender Weise:
Der Obduktionsbefund.
Der Tod des Soldaten Rudolf Fischer, der im hiesigen Bezirkskrankenhause wenige Stunden nach der Einlieferung unter Umständen starb, welche eine Untersuchung des Falles unbedingt notwendig erscheinen liessen, ist, wie wir erfahren, von der Staatsanwaltschaft sofort aufgegriffen worden. Der Obduktionsbefund stellt dem behandelnden Militärarzte Dr. Schubert ein geradezu vernichtendes Zeugnis aus und gibt den gegen ihn erhobenen Anklagen einen furchtbaren Nachdruck.
Die Obduktion der Leiche, die in Gegenwart eines Vertreters der Militärbehörde im Bezirkskrankenhause stattfand, ergab eine eitrige Entzündung der Luftröhre und ihrer Verzweigungen bis tief in die Lunge und zahlreiche alte Entzündungsherde, sowie eine Verwachsung der Lunge mit dem Rippenfell.
Als unmittelbare "Todesursache wurden die Eiterung der Luftröhre und ein akuter Prozess im linken unteren Rippenfell festgestellt.
Ein Arzt, der einen in solch erbarmungswürdigem Zustand befindlichen sterbenden Menschen ohne Untersuchung als Schwindler von der Türe jagt und solchermassen seiner dienstlichen wie seiner Menschenpflicht in das Gesicht schlägt, verdient kein Erbarmen. Es ist zu wünschen, dass ihn die ganze Strenge des Gesetzes treffe.
Zu diesem traurigen Vorfall hat das Stationskommando Brüx angeblich verlautbart: ťDas plötzliche Ableben des Soldaten des I. R. 9 Rudolf Fischer wurde durch die Presse verschiedentlich kommentiert. Von dem wahren Sachverhalt wird die Oeffentlichkeit erfahren, sobald die im Gange befindliche militärische Untersuchung beendet wird. Den Dienst des Chefarztes der Garnison Brüx hat am 4. Februar 1925 der Oberst des Gesundheitsdienstes Dr. Kauders übernommen.Ť
Ueber das Ableben des Soldaten Karl Schreins berichtet die Presse in folgender Weise:
Wieder ein Soldat von Militärärzten zu Tode kuriert. Wie dem Karlsbader ťVolkswilleŤ beichtet wurde, ist der Soldat Karl Schreins aus Rollessengrün am 15. Feber im Divisionsspital Nr. 1 in frag gestorben. Der Tod des Schreins soll nach der Darstellung des ťVolkswilleŤ durch eine Nachlässigkeit der Militärärzte in Piken, wo Schreins diente, verursacht worden sein. Schreins hat sich am 7. Jänner krank gemeldet und wurde in das Divisionsspital Nr. 2 geschickt. Dort hat man ihm sechs Zähne gerissen und ihn nach zwei Tagen als gesund und diensttauglich entlassen. Am 10. Jänner brach er auf dem Wachposten bewusstlos zusammen und wurde neuerlich in das genannte Spital gebracht. Obwohl mau bei Schreins über 42 Grad Fieber konstatierte, wurde er am nächsten Tag als diensttauglich entlassen. Er konnte jedoch vor Schwäche nicht weiter und kam in das Marodenzimmer, wo die behandelnden Aerzte Dr. Marek und Dr. Bergmann ihn als Schwindler erklärten. Schreins, dadurch eingeschüchtert, machte mit Aufbietung aller Kräfte Dienst, bis er am 31. Jänner endlich nicht mehr konnte und in das Divisionsspital nach Prag geschafft werden musste. Dort wurde endlich festgestellt, dass der Erkrankte an einer schweren Mittelohrentzündung litt, die von den Aerzten, die ihn bisher behandelten, nicht erkannt worden war. Die nun einsetzende richtige Behandlung und die Operation kam aber zu spät und Schreins starb an den Folgen der Entzündung: Wie verlautet, soll die Behandhng auch in dem Prager Spital die denkbar schlechteste gewesen sein, z. B. habe der an hohem Fieber leidende Kranke nichts zu trinken bekommen.
Diese Berichte sind derart, dass die Oeffentlichkeit einen unbedingten Anspruch erheben muss, restlose Aufklärung zu erhalten.
Die Unterzeichneten fragen an:
1. Sind dem Herrn Minister diese beiden Todesfälle bekannt?
2. Entsprechen die Berichte der Presse der Wahrheit? Wenn ja, in welcher Weise werden die schuldtragenden Organe zur strengsten Verantwortung gezogen?
3. Was gedenkt der Herr Minister zu tun, um ein Solches Verhalten, das den Tod von Menschenleben zur Folge hat, in Hinkunft unmöglich zu machen?
Prag, den 5. März 1925.
Dr. W. Feierfeil, Dr. Luschka, Budig,
Schälzky, J. Mayer, Böllmann, Heller, Schubert, Dr. Spina, Patzel, Wenzel, Dr. Lelley, Palkovich, Szentiványi; Kurťak, Dr. Körmendy-Ékes; Füssy, Dr. Korláth, Dr. Jabloniczky, Ing. Jung, Knirsch, Simm, J. Fischer, Dr. Petersilka.