Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

5111.

Návrh

poslanců Tesky, Housera a soudruhů

na vydání zákona o placené dělnické dovolené, domech odpočinku a o dnech prázdně.

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne...............

o placené dělnické dovolené, domech odpočinku a o dnech prázdně.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

1. oddíl.

O placené dělnické dovolené a domech odpočinku.

§ 1.

(1) Všichni zaměstnanci, kteří jsou zaměstnáni na základě poměru pracovního, služebního, nebo učňovského (volontérského a praktikantského), mají nárok jednou v roce na placenou dovolenou.

(2) Dovolená tato činí u mladistvých zaměstnanců do 18 let, u učňů a žen 4 týdny, u ostatních zaměstnanců 3 týdny.

§ 2.

(1) Nárok na dovolenou vznikne v každém roce, když zaměstnanec byl před tím v zaměstnání po dobu aspoň 6 měsíců, počítáno od skončení předešlé dovolené, avšak vždy aspoň od 1. listopadu předešlého roku, ať byl zaměstnán u téhož zaměstnavatele nebo u různých zaměstnavatelů, a byl v zaměstnání nepřetržitě nebo nikoliv.

(2) Nárok na první dovolenou vznikne po 6 měsících zaměstnání, není však vázán na žádnou lhůtu.

§ 3.

(1) Dovolení se tděluje v době od 1. května do 31. října.

(2) Dovolenou v jiné době možno uděliti pouze v tom případě, souhlasí-li s tím zaměstnanec.

(3) Učňům, povinným návštěvou živnostenských škol pokračovacích, jest uděliti dovolenou v době, kdy se na těchto školách nevyučuje.

(4) Dovolené buďtež udíleny jednotlivým dovolencům v nepřetržité souvislosti. Pouze na přání dovolenců možno je rozděliti.

§ 4.

(1) Do dovolené se nepočítají tyto dny:

a) dni prázdně (II. oddíl), jakož i dny, které budou později za takové prohlášeny;

b) po které zaměstnanec nemohl pracovati z důležité příčiny, týkající se jeho osoby, pokud ji nevyvolal sám úmyslně nebo hrubou nedbalostí, jako na př. pro nemoc, úraz, konání vojenské služby a jiných veřejnoprávních povinností, pro rodinné události, a pod.;

c) které ztrávil zaměstnanec bez práce pro nezaviněnou nezaměstnanost, stávku, výluku a omezení výroby podniku, kde pracoval.

(2) Dny uvedené v předešlém odstavci započítávají se však do doby rozhodné pro dovolenou (§ 2).

§ 5.

V závodech nepřetržitě provozovaných pokud pracovní den se nekryje s kalendářním dnem, připadá do dovolené tolik směn, kolik by se jich propracovalo v době určené pro dovolenou.

§ 6.

Rozvrh dovolené určuje závodní výhor (závodní rada) s ohledem na požadavky zaměstnanců, povahu závodu a způsob práce. Není-li závodních výborů; určují dovolenou sbory důvěrníků, po případě nejstarší zaměstnanec.

§ 7.

Nastoupil-li zaměstnanec práci u nového zaměstnavatele bezprostředně před vznikem svého nároku na dovolenou (§ 2), jest povinen se podříditi rozvrhu již v závodě stanovenému a na poukaz závodního výboru svou dovolenou odložiti.

§ 8.

(1) Zaměstnavatel jest povinen za každého zaměstnance, ať byl u něho zaměstnán jakkoliv dlouho, odvésti nemocenské pokladně, u níž jest zaměstnanec pojištěn; příspěvek na dělnickou dovolenou.

(2) Příspěvek tento se skládá:

a) z částky, která jest ke mzdě za plnou dovolenou náležející (§ 12) ve stejném poměru, jako je doba ztrávená ve službě u dotyčného zaměstnavatele k délce celého roku;

b) s přirážky na fond domů odpočinku, který bude stanoven percentuelním poměrem k částce uvedené pod a).

§ 9.

U přesné výši příspěvků, dále o tom, v jakých lhůtách se bude platiti, o tom, jak budou nemocenské pokladny mezi sebou vyrovnávati případné přebytky na jedné a nedostatky prostředků k výplatám na dovolené (§§ 12, 13) na druhů straně, vydá vláda v dohodě s Celostátním dělnickým výborem jako ústřednou závodních výborů a rad nařízení.

§ 10.

(1) Zřizuje se zvláštní fond, z něhož budou zařizovány pro zaměstnance domy odpočinku. Do fondu toho plynou:

a) přirážky uvedené v § 8, odst. 2, lit. b);

b) státní podpora ročně 35 milionů Kč.

2. Fond tento jest ve správě ministerstva sociální péče a Celostátního dělnického výboru jako ústředny závodních výborů a rad.

§ 11.

(1) Zaměstnanec, který má nárok na dovolenou (§ 2) a je-li na něm řada podle rozvrhu (§ 6), ohlásí zaměstnavateli, že nastupuje dovolenou a přihlásí se u nemocenské pokladny o výplatu částky, jež mu za dovolenou přísluší. Tuto částku jest vyplatiti předem na celou dovolenou.

(2) Nárok prokazuje zaměstnanec vysvědčeními o pracovní době u různých zaměstnavatelů nebo u téhož zaměstnavatele; příčiny přetržení pracovní doby, které se do doby rozhodné pro dovolenou započítávají (§ 4, odst. 2) prokáže příslušnými listinami.

(3) Zaměstnavatel jest povinen vystaviti zaměstnanci před jeho odchodem na dovolenou vysvědčení o pracovní době u něho ztrávené na své útraty.

§ 12.

(1) Zaměstnanci přísluší po dobu dovolené částka rovnající se mzdě připadající na dobu, po kterou trvá dovolená.

(2) Mzda tato se určuje podle průměrného výdělku z posledních čtyř plně pracovaných týdnů, do kterého se započítávají všechny vedlejší platy a hodnota naturálních požitků, pokud se po čas dovolené zastavují. Je-li v pracovní, služební či učební smlouvě ujednáno stravování, nahradí se dovolenci za každý den dovolené částkou, rovnou dennímu nemocenskému příspěvku.

§ 13.

Náhrada příslušná zaměstnanci za dovolenou (§ 12) nepatří osobám, které v době dovolené pracovaly za úplatu pro osoby cizí; nemocenská pokladna má právo po zjištění takového případu obnos za dovolenou vyplacený se mzdy sraziti.

§ 14.

Jestliže zaměstnanec, mající nárok na dovolenou, nemohl beze své viny dovolené použíti, má nárok bud na náhradní dovolenou v témže nebo příštím roce nebo (podle své volby) na vyplacení náhrady, jež by mu jinak za dovolenou byla příslušela (§ 12).

§ 15.

(1) Zrušují se pro zaměstnance méně výhodná ustanovení zákonů, jakož i smluv; pokud ve zvláštních zákonech byly nebo budou stanoveny dovolené pro zaměstnance ve větší výměře, než tímto zákonem, jest tato větší výměra platna, avšak ostatní podmínky dovolených se řídí podle tohoto zákona.

(2) Pro zaměstnance méně výhodná ustanovení pracovních a služebních smluv v dovolené jsou právně neúčinná.

II. oddíl.

O dnech prázdně.

§ 16.

(1) Za dny prázdně platí v republice Československé tyto dny: všechny neděle; Nový rok (1. ledna), slavnost jara první tři dny po první neděli v dubnu), letnice (první dva dny po první neděli v červnu), slunovrat (24. až 26. prosince), den Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové (16. ledna), den Leninův (21. ledna), den Pařížské komuny (18. března), 1. květen, den Karla Marxe (5. května), den Jana Husa (6. července), dožínky (poslední pondělí v srpnu), den generální stávky za Československou socialistickou republiku (14. října), den ruské proletářské revoluce (7. listopadu).

(2) Pro tyto dny platí všechna ustanovení o nedělích.

§ 17.

Za dny prázdně mají všichni zaměstnanci bez výjimky nárok na plnou mzdu jako ve dnech pracovních. Ve sporných případech stanoví se výše mzdy v těchto dnech podle ustanovení, platných v nemocenském pojištění pro zařazení do mzdových tříd.

§ 18.

Veškeré smlouvy v neprospěch zaměstnanců, odporující ustanovení oddílu II., jsou neplatné.

§ 19.

Pro spory o nárocích podle tohoto zákona jsou příslušny pracovní soudy.

§ 20.

Zákon tento nabude účinnosti 30 dní po vyhlášení; jeho provedením pověřuje se ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry a s Celostátním dělnickým výborem jako ústřednou závodních výborů a rad.

Odůvodnění.

Dovolené jsou u nás zavedeny zákonem jen pro horníky a pro obchodní pomocníky. Pro obchodní pomocníky byly zavedeny již za Rakouska zákonem z r. 1910 jakožto pro zaměstnance vyšší kategorie. Avšak jak pro obchodní pomocníky, tak pro horníky byly ovšem zavedeny dovolené v míře naprosto nedostatečné. Zákon o dovolených pro horníky z r. 1921 měl býti vlastně úvodem k všeobecnému zákonu o placených dovolených pro všechny zaměstnance.

Klub poslanců komunistické strany navrhl již r. 1922 placenou dovolenou aspoň pro všechny kategorie mladistvých zaměstnanců a učňů (tisk č. 3587). Za režimu, který se prosazuje stále více v tomto státě a který stále otevřeněji směřuje ke ťkonsolidaciŤ t. j. ke konsolidaci kapitalistického hospodářství na útraty pracujících, není možno očekávati řádné řešení této otázky. Nyní dokonce se jedná o vládním návrhu, kterým má býti zrušena řada prázdných dnů, které pro dělnictvo vlastní; znamenaly tolikéž dní dovolené, aniž by současně bylo zajištěno, že bude řádným způsobem a ve prospěch pracujících rozřešena otázka placených dovolených.

Podáváme vlastní návrh zákona, který spojuje otázku placených dovolených dělnictva i dnů prázdně, jsouce přesvědčeni, že teprve jednotný nejostřejší nátlak všech pracujících vrstev měst i venkova vynutí na dnešních držitelích hospodářské a politické moci splnění denních požadavků dělnické třídy.

Náš návrh na rozdíl od všeho ostatního zákonodárství a od všech ostatních návrhů nezavádí odstupňování dovolené podle počtu odpracovaných roků. Na dělnickou dovolenou nazíráme jako na opatření sociálně zdravotní: všichni zaměstnanci, ať pracují za jakýchkoliv podmínek, ať pracují v roce u jednoho nebo u více zaměstnavatelů, mají nárok na každoroční placenou dovolenou. Aby mohla dovolení splniti svůj účel, musí býti její trvání dostatečně velké.

Navrhujeme z těchže důvodů sociálně zdravotních u mladistvých zaměstnanců do 18 let, u učňů a u žen dovolenou 4nedělní, u ostatních zaměstnanců dovolenou 3nedělní. Z téhož důvodu náš návrh klade dovolenou do roční doby pro její zdravotní účel nejpříznivější, t. j. do doby od 1. května do 31. října. Aby se pak nemohlo namítati dělníkovi, který hodlá jíti 1. května na dovolenou, že nepracoval dosti dlouho, stanovíme ve svém návrhu, že nárok na dovolenou vzniká již po 6 měsících práce; počítáno od konce předešlé dovolené. Do dovolené se nepočítají dny, po které nemohl zaměstnanec pracovati bez své viny, dále dny všeobecně uznané za dny prázdně. Které dny mají býti uznány za dny prázdně, navrhujeme v II. oddílu svého návrhu, při čemž se držíme zásady, že dosavadní počet dnů prázdně platný aspoň v některých oborech musí býti zachován, stejně jako pro pracující třídu důležité a dlouhým zvykem vlité celé skupiny prázdňových dnů.

Pokládajíce dny prázdně za dny nutného a zaslouženého odpočinku, navrhujeme, aby za ně byla vyplácena plná mzda jako za dny pracovní, poněvadž jen tak bude dělnictvu nutné zotavení zaručeno. Dny prázdně započítávají se dle našeho návrhu do doby rozhodné pro dovolenou.

Nesporné jest a také v jiných zákonodárstvích uznáno, že náklad dovolené má nésti zaměstnavatel, který práci dělníkovu vykořisťuje. Za naprosto nemožné považujeme však, aby dělník měl nárok na dovolenou teprve po dlouhé době ztrávené u jednoho a téhož zaměstnavatele a aby zaměstnavatel sám vyplácel dělníkovi náhradu za dovolenou. Při tomto způsobu má zaměstnavatel vždy možnost zbaviti se své povinnosti platiti dělníkovi dovolenou tím, že jej před nastoupením dovolené propustí. Mimo to jest takovým řešením zbavena nároků na dovolenou celá řada dělníků v oborech, kde je velká fluktuace pracovních sil. Proto navrhujeme, aby zaměstnavatel odvedl za každého zaměstnance, ať jej zaměstnává po krátkou nebo dlouhou dobu, spolu s nemocenským příspěvkem určitou částku, vyměřenou podle doby; kterou u něho zaměstnanec v práci ztrávil.

Aby mohli dělníci ztráviti svou dovolenou co nejvhodněji; navrhujeme, aby byly zřízeny domy odpočinku. Do příslušného fondu by přispívali jednak zaměstnavatelé (přirážkou k příspěvku na dovolenou, kterou by zároveň odváděli nemocenské pokladně), jednak pravidelně každoročně stát částkou 35 milionů Kč. Že jest povinností státu na toto zařízení přispívati, plyne z významu, jaký mají dělnické dovolené pro obecný zdravotní stav obyvatelstva. Pro účely fondu pro zřízení domu odpočinku může býti použito části zabrané půdy a vhodných budov na základě § 1 č. 6 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n.

K úhradě příspěvků státu k řečenému fondu budiž použito výtěžku dávky z tantiém, která budiž za tím účelem zvýšena o 200 procent.

Po stránce formální navrhujeme, aby náš návrh byl projednán zkráceným řízením podle § 55 jedn. řádu posl. sněmovny. Zkrácené řízení odůvodňujeme tím, že otázka tato nesnese již dalšího odkladu a že se stala zvláště aktuelní chystanou úpravou svátků.

V Praze dne 18. března 1925.

Teska, Houser,

Darula, Blažek, Mondok, Mikulíček, dr. Gáti, Šafranko, Kunst, Svetlik, Tausik, Burian, Merta, Skalák, Sedorjak, Toužil; Koutný, Krejčí, J. Kříž, Rouček, Kučera.