Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

5112.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne.....................1925,

kterým se zavádí placená dovolená pro zaměstnance.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Trvalí zaměstnanci, kteří vykonávají práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního nebo učňovského, a nevykonávají jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně, mají po jednoročním nepřetržitém zaměstnání v témže podniku nebo u téhož zaměstnavatele nárok na zaměstnavatelem placenou dovolenou k zotavení.

(2) Přerušení zaměstnání po dobu ne delší šesti týdnů staví, avšak nepřerušuje čekací dobu, nastoupil-li zaměstnanec opět práci, nebo službu u téhož podniku neb zaměstnavatele a nebyl-li mezitím jinde zaměstnán.

§ 2.

(1) Dovolená činí šest dnů v roce. U zaměstnanců s delší dobou nepřetržitého (§ 1) zaměstnání v témže podniku (u téhož zaměstnavatele) než deset let zvyšuje se dovolená na sedm dnů a po patnácti letech na osm dnů v roce.

(2) Neděle a svátky připadající do dovolené počítají se do ní a platí se za ně.

§ 3.

(1) Pro určení nároku a výměry dovolené jest rozhodujícím, není-li jinak mezi stranami smluveno, den 1. května, v zemědělství den 1. listopadu běžného roku.

(2) Uděluje-li se zaměstnancům současné dovolená tím způsobem, že se zastaví provoz celého závodu, jest pro toto určení, není-li mezi stranami jinak smluveno, rozhodným den nástupu hromadné dovelené.

§ 4.

Učeň má po půlročním nepřetržitém zaměstnání v témže podniku nebo u téhož zaměstnavatele nárok na placenou dovolenou k zotavení ve výměře osmi dnů v roce, při čemž se neděle a svátky do dovolené započítávají a platí se za ně.

§ 5.

Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na sezonní zaměstnance, zemědělské a lesní dělníky na denní plat, dále na domácké dělníky (§ 2 lit. a) zákona ze dne 12. prosince 1919, čís. 29 Sb. z. a n. z roku 1920), na kategorie zaměstnanců, pro které zvláštními zákony dovolená byla stanovena, a na zaměstnance státní, státních podniků a zaměstnance veřejné, jichž dovolená upravena jest předpisy ústředních úřadů státních, neb jinými služebními předpisy.

§ 6.

Vojenská služba a čas, který zaměstnanec ve službě zameškal pro nemoc, úraz nebo z jiné důležité příčiny, týkající se jeho osoby, pokud jí nevyvolal úmyslně neb hrubou nedbalostí, započítává se do doby rozhodné pro nárok a výměru dovolené. Omluvné důvody jest prokázati příslušnými listinami.

§ 7.

Podmínkou pro udělení dovolené jest, aby zaměstnanec v době, která zakládá jeho nárok na dovolenou, stále a správně zachovával dobu pracovní, stanovenou pracovní nebo služební smlouvou. Učňové ztrácejí dále nárok na dovolenou, jestliže z vlastní viny a bez omluvy řádně nenavštěvovali živnostenské školy pokračovací.

§ 8.

(1) Pracovní doba, která v roce, v němž dovolená se uděluje, byla před jejím nastoupením bez důvodné omluvy zanedbána, odečte se od doby dovolené v tomto roce; rovněž pracovní doba, která byla po dovolené takto zanedbána, odečte se od dovolené v roce příštím, a to v obou případech bez náhrady.

(2) V závodech nepřetržitě provozovaných, pokrad pracovní den nekryje se s kalendářním dnem, připadá do dovolené tolik směn, kolik by se jich propracovalo v době, určené pro dovolenou.

§ 9.

(1) Zaměstnanci přísluší za dobu dovolené mimo veškeré sjednané přídavky náhrada mzdy odpovídající průměrnému výdělku z posledních čtyř týdnů bezprostředně před nastoupením dovolené podle zásad § 12, odst. 2. zákona ze dne 9. října 1924, č. 221 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Do tohoto průměrného výdělku nezapočítávají se příplatky za práce přes čas a nepravidelné, povahou svojí ojedinělé prémie za zvýšený pracovní výkon.

(2) Náhrada takto vypočtená zvýší se o desetinu, jestliže počet hodin odpracovaných zaměstnancem v továrním podniku během roku před rozhodným dnem (§ 3) zvýšil se o desátý díl nad pravidelnou zákonnou dobu pracovní připadající na dny v závodě jako pracovní zavedené. Zmenší se o desetinu, jestliže klesl počet hodin zaměstnancových o více než o desetinu a o jednu pětinu, jestliže zmenšil se o více než o pětinu pracovních hodin takto stanovených. Doba podle § 6 promeškaná se včítá do pracovní doby.

(3) Naturální požitky, pokud na dobu dovolené se zastavují anebo se nevybéřou, do náhrady se počítají a oceňují se v penězích podle obdoby ustanovení § 11 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n.

(4) Uvedená náhrada jest splatná v obvyklý den výplaty; peněžitá hodnota naturálních požitků jest pak splatná předem za celou dobu dovolené.

(5) Dovolená nepřerušuje pracovního poměru a platí se tudíž za dobu dovolené příspěvky sociálně pojišťovací.

§ 10.

(1) Dostal-li zaměstnanec výpověď z práce před nastoupením dovolené, má nárok jen na poměrnou placenou dovolenou, odpovídající pracovní době v roce pro dovolenou rozhodné.

(2) Týž nárok přísluší zaměstnanci, opustil-li práci před nastoupením dovolené z důležitých důvodů, které opravňují jej podle právních předpisů pracovní poměr zrušiti bez výpovědi.

§ 11.

(1) Placená dovolená nepřísluší těm, kteří v roce, kdy na dovolenou by jinak měli nárok, před jejím nastoupením byli propuštěni z práce z důležitých důvodů, které opravňují zaměstnavatele podle právních předpisů zrušiti pracovní poměr bez výpovědi, nebo kteří ji bez důvodu nenastoupili.

(2) Náhrada mzdy podle předcházejících ustanovení nepřísluší osobám, které v době dovolené pracovaly za úplatu pro osoby cizí.

(3) Zaměstnancům, kteří nemajíce nároku na dovolenou, nemohou býti zaměstnáni, poněvadž ostatním zaměstnancům téhož podniku byla udělena dovolená, nepřísluší nárok na náhradu mzdy.

§ 12.

(1) Dovolená udílí se zpravidla v období od 1. května do konce září mimo podniky sezonní, zejména zemědělské.

(2) Rozvrh dovolené určuje správa závodu (zaměstnavatel) po úradě s předsedou závodního výboru nebo jeho zástupcem nebo důvěrníkem zaměstnanců anebo nejstarším zaměstnancem se zřetelem na nerušený provoz, povahu závodu a způsob práce.

(3) Dovolené buďtež udíleny zpravidla v nepřetržité souvislosti, nejvýše ve dvou obdobích. Jednotlivý zaměstnanec z vlastní vůle a v dohodě se zaměstnavatelem může si vybrati dovolenou po částech a v různých obdobích.

Pro určité druhy závodů s nepřetržitým provozem může býti rozvrh dovolené upraven jinak vládním nařízením.

§ 13.

Učňům povinným návštěvou živnostenských škol pokračovacích budiž udílena dovolená zpravidla v době, kdy se na těchto školách nevyučuje.

§ 14.

Méně výhodná ustanovení pracovních a služebních smluv o placené dovolené jsou právně neúčinná.

§ 15.

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. května 125 a provedením jeho pověřuje se ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Resolucí přijatou v 67. schůzi poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé dne 19. května 1921 a v 61. schůzi senátu dne 1. července 1921 při projednávání vládního návrhu zákona, kterým se zavádí placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhražené nerosty, byla vláda vyzvána, aby předložila Národnímu shromáždění návrh zákona, kterým se placená dovolená zavádí i pro ostatní dělnictvo. Ministerstvo sociální péče vyhovujíc tomuto vyzvání, vypracovalo osnovu vládního návrhu zákona, která přizpůsobuje se požadavkům resoluce a stanová placenou dovolenou též pro ostatní zaměstnance, pokud již jinými zákony nebo předpisy ústředních úřadů státních jim nebyla dovolená upravena.

Osnova tato ovšem v mnohých směrech odchyluje se od zákona ze dne 1. července 1921, čís. 262 Sb. z. a n., kterým se zavádí placená dovolená pro horníky, protože úprava dovolené v závodech různého druhu vyžaduje zcela jiných, skutečné potřebě vyhovujících ohledů nežli v hornictví a jeho vedlejších závodech, kde lze dovolené upraviti s jednotnějších hledisek. V neposlední řadě bylo též přihlédnuto k tomu, jak otázka placené dovolené řešena jest v cizích státech, zejména v Rakousku, kde vydán byl zákon ze dne 30. července 1919, čís. 395 stát. zák. o dovolené dělnictvu, a k obsahu návrhu poslanců Tučného a spol., aby vydán byl zákon o minimální každoroční placené dovolené zaměstnancům (tisk č. 2182 ai 1921) a k návrhu poslanců Simma, Patzela a druhů, (tisk č. 2800 ai 1921 a č. 3536 ai 1922), návrhu senátora Fahrnera a soudr. (tisk č. 1341 ai 1922) a návrhu posl. Housera a soudr. (tisk č. 3587 ai 1922), aby se učedníkům a mladistvým pomocníkům poskytovaly dovolené, a konečně také bylo třeba vyhověti zvláštním potřebám dělnictva průmyslu i živností, zejména pokud byly uplatňovány na poradách se zástupci zájemníků z řad zaměstnanců i zaměstnavatelů, jež konaly se v ministerstvu sociální péče počátkem roku 1922 před vypracováním této osnovy.

Účelem osnovy jest stejně jako v zákoně o placené dovolené horníkům, aby úpravou placených dovolených zvýšila se tělesna i mravní zdatnost dělnictva a tím chuť ku práci a produktivnost našeho národního hospodářství. Účelu toho má býti dosaženo delší nepřetržitou dovolenou.

Přítomná osnova není novotou, jež by se v hospodářských a pracovních poměrech průmyslu a dělnictva po prvé zaváděla, neboť placená dovolená poskytuje se již nyní velké části dělnictva v míře, která někde nedosahuje, jinde však přesahuje výměru dovelené, stanovenou v této osnově.

Obraz o tom, jak se v praktickém životě zavádění placených dovolených zaměstnancům vžívalo, padávají kolektivní smlouvy. Již v roce 1907-1909 vyskytovalo se v Rakousku kolem 1700 kolektivních smluv, z nichž 78 obsahovalo ustanovení o dovolené. Tenkráte ovšem nárok na dovolenou nepřiznával se všem zaměstnancům a udílení jich bylo vyhrazeno vedení závodu. Nárok na dovolenou také byl vázán určitou karenční lhůtou. Trvání dovolené stanoveno bylo ve výměře odstupňovaná od 3-8 a u zaměstnanců vyšších kategorií až do 10-14 dnů. V některých smlouvách pak dáno bylo zaměstnancům mimo běžný plat ještě přilepšení ve formě remunerace. Statistické zpracování kolektivních smluv úřadem práce v ministerstvu obchodu ve Vídni uvádí již ve válečných letech 1914-1916 dovolené ve výměře od 3 dnů přes 1 týden v roce 1914 a od 8 dnů přes 3 týdny včetně zřízenců v roce 1915-1916, a to při notorické stagnaci v řadě podniků počtem asi 1200 a pro značný počet dělnictva (as 12.000).

Od té doby ovšem s rozvojem kolektivních smluv rozšířilo se poskytování placených dovolených, takže podle úřední statistiky kolektivních smluv platných do 31. prosince 1919 celkový počet zpracovaných smluv jest 1831, z nichž vykázána jsou ustanovení o dovolené u 318 smluv. Tento výkaz by znamenal snad poměrně menši zastoupení ustanovení o dovolené v kolektivních smlouvách, ale sluší upozorniti, že do přehledu jest pojato 760 smluv zemědělských, kde se nedostalo úřadu statistickému úplně spolehlivého a úplného materiálu. Odečteme-li tedy 760 zemědělských smluv od celkově zjištěného počtu 1831, vysvítá, že asi 50% všech zpracovaných smluv mělo ustanovení o dovolených. V roce 1920 přibylo 1154 kolektivních, smluv, z nichž 703 mají ustanovení o placené dovolené, a v roce 1921 přibylo dalších 333 smluv, z nichž 223 má ustanovení o placené dovolené. Odečteme-li ze stejných důvodů jako shora v roce 1920 92 zemědělských smluv a v roce 1921 49 zemědělských smluv (které ostatně mají též ustanovení o placených dovolených), shledáváme, jak velice stoupá procento smluv, jež obsahují ustanovení o placených dovolených.

Podle podrobného šetření a zpráv živnostenských inspektorátů požadavek placených dovolených, ač nebyl dosud uzákoněn, našel od roku 1922 svého rozšíření v průmyslu i životech, a podnikatelé zvykli si na toto novodobé sociální zařízení. Placená dovolená jest ve velkoprůmyslu již všeobecně zavedena a razí si cestu i v maloživnostech. Tak poskytuje se na př. v Brně u zámečníků, stolařů, knihařů, řezníků, uzenářů, pekařů atd. Délka dovolené jest různá a řídí se podle délky zaměstnání a jest v kolektivních smlouvách přesně stanovena. Doba, v níž dovolená se poskytuje, řídí se podle stavu výroby, většinou povoluje se od května do září. V kovoprůmyslu, ve strojírnách a továrnách na vlněné zboží má veškeré dělnictvo dovolenou současně. Délka dovolené pohybuje se průměrně mezi 6-10 dny, nejméně 3 a nejvíce 12 dní u dělníku. Z maloživností poskytují nejdelší dovolené řezníci a uzenáři a to po jednom roce zaměstnání 6denní, od 1-3 let 10denní a přes 3 léta 12denní.

Určitější data vývojové tendence placených dovolených v kolektivních smlouvách pro dělníky a zřízence za další dobu obsahuje tento přehled o různých typech dovolené v úhrnu kolektivních smluv a závodů (pro něž platily kolektivní smlouvy) za tříletí 1919 až 1921. [Viz Dr. Cyril Čechrák: "Otázka dělnické dovolené ve světle statistiky kolektivních smluv pracovních a mzdových." - čsl. statistický věstník roč. IV., seš. 4. až 7. Dr. Gustav Reif.: "Kolektivní smlouvy pracovní a mzdové v republice Československé za leta 1919 až 1922." - čsl. statistický věstník, roč. V., seš. 3. až 6.]

Tento výkaz ukazuje, že pokud se béře v úvahu jen počet smluv, nejčastějším typem dovolené byl typ "do 7 dnů" (ve smlouvách s ustanovením o dovolené zaujímá mezi všemi typy dovolené 72.1%. Oba druhé typy "do 3 dnů", "do 14 dnů" zaujímají postavení podřízenější s 41.7% a 38.0%. Typ "přes 14 dní" je zastoupen jen nepatrně, 7.6%).

Vezme-li se však v úvahu počet závodů, ve kterých platí tyto různé typy dovolené, pak se ukazuje, že se situace zlepšila o celý jeden typ. Nejčastějším typem je typ "do 14 dnů" (56.2%), nejméně je zastoupen typ "do 3 dnů" (27.4%), proti němuž má převahu i typ "přes 14 dní" u zřízenců (28.5%).

Vzhledem k tomu, že tato statistika je z let 1919 až 1921 a zahrnuje i kolektivní smlouvy zaměstnanců ve vyšších službách, jeví se doba navržená. v této vládní osnově přiměřenou a navrhuje jen to, co odpovídá skutečným poměrům.

Vývoj otázky placených dovolených sledovati lze také v zákonodárství a přípravných iniciativních návrzích. Tak již v roce 1913 podal člen říšské rady Václav Fresl iniciativní návrh na zavedení dovolené pro všechny zaměstnance živnostenských závodů, kterým má, býti poskytnuta nejmenší dovolená těm, kteří nebyli zaměstnáni déle let v trvání 3 dnů, zaměstnaným déle 3 let dovolená 5 dnů, zaměstnaným déle 5 let dovolená 7 dní, zaměstnaným déle 10 let dovolená 10 dní, zaměstnaným déle 15 let dovolená 15 dní, zaměstnaným přes 20 let dovolená 21 dní, po kteroužto dobu u dovolenců zachován jest nárok na požitky.

Otázka placené dovolené pro horníky řešena byla naším zákonem ze dne 1. července 1921, č. 262 Sb. z. a n., kterým zaručena byla horníkům po jednom roce nepřetržité služby v revíru placená dovolená, a to zaměstnaným do 5 let dovolená v trvání 5 dní, od 5 let do 10 let v trvání 7 dní, od 10 do 15 let v trvání 10 dnů, přes 15 let v trvání 12 dnů.

V zákoně o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., zaručena je po 6 měsících nepřetržitého služebního poměru placená dovolená v trvání 10 dní, po 5 letech v trvání 2 týdnů, po 15 letech v trvání 3 týdnů, kterážto výměra v novém návrhu ministerstva spravedlnosti o služebním poměru zaměstnanců ve vyšších soukromých službách je ještě zvýšena a pro zaměstnance výhodněji upravena,

Přehled o různých typech dovolené v úhrnu kolektivních smluv závodů (pro něž platily kolektivní smlouvy) za tříletí 1919 až 1921.

V Rakousku upravuje placenou dovolenou zaměstnanců celá řada zákonů; jest to jednak všeobecný zákon o dělnické dovolené, jednak specielní zákony upravují dovolenou pro některé kategorie zaměstnanců (zaměstnanci ve vyšších soukromých službách, domácí pomocníci, herci, domovníci, zemědělští a lesní dělníci v Horních a Dolních Rakousích).

Všeobecný zákon ze dne 30. července 1919, č. 395 stát. zák. o dělnické dovolené stanoví, že po 1 roce nepřetržitého trvání služebního poměru mají dělníci nárok na placenou dovolenou v délce jednoho týdne, po 5 letech nepřetržitého trvání služebního poměj u na dovolenou v délce 2 týdnů; mladiství do 16 let mají již po jednoročním trvání služebního poměru nárok na placenou dovolenou 2týdenní.

Polský zákon o placených dovolených zaměstnanců v průmyslu a obchodu ze 16. května 1922 stanoví, že mají nárok na každoroční placenou dovolenou všichni zaměstnanci v průmyslu, obchodu, hornictví, kancelářích, dopravnictví, nemocnicích, ústavech veřejné péče a prospěchu i ve všech jiných podnicích, nemajících třeba účel výdělkový, zaměstnávajících tyto kategorie pracovníků, ať závody ty jsou majetkem soukromým, samosprávným nebo státním. Vyjmuty jsou jen sezonní podniky, v nichž práce trvá méně než 10 měsíců a podniky řemeslnické, zaměstnávající méně než 5 dělníků. V těchto řemeslnických dílnách mají právo na dovolenou pouze učňové. Pracovníci zaměstnaní v podniku rok mají právo na dovolenou 8denní, po 3 letech na dovolenou 15denní. Pracovníci do 18 let a učňové mají po uplynutí jednoho roku práce právo na dovolenou 14denní. Zaměstnanci pracující duševně mají po půlleté práci právo na dovolenou 14denní, po práci celoroční na dovolenou měsíční.

Také zákonodárství jiných států, a to Ruska, Finska, Lotyšska řeší tuto otázku pro veškeré kategorie zaměstnanců; v řadě jiných států pak pro některé kategorie zaměstnanců na příklad v Dánsku pro čeleď, ve Španělsku pro námořníky, v Italii pro soukromé zaměstnance atd. V Anglii pak jsou dovolené obecně zavedeny zvykovým právem, opírajícím se o tradici kolektivních smluv, v Norsku a Švédsku právě jsou projednávány vládní osnovy o placených dovolených.

Vláda navrhuje, aby osnova byla přikázána v poslanecké sněmovně a po jejím schválení v senátě výboru sociálně-politickému k podání zprávy v lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 19. března 1925.

Náměstek předsedy vlády:

Stříbrný, v. r.